38 ICm 2084/2010
Jednací číslo: 38 ICm 2084/2010-10 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 38 INS 10435/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Melšovou ve věci žalobkyně: Mgr. Bohdana Šocová, se sídlem Olomouc, Palackého 641/11, insolvenční správkyně dlužnice Heleny anonymizovano , anonymizovano , bytem Olomouc, Stiborova 609/26, proti žalovanému: CETELEM ČR, a.s., se sídlem Praha 5, Karla Engliše 5/3208, IČ 250 85 689, o určení, že žalovaný nemá za dlužnicí Helenou anonymizovano pohledávku ve výši 960,-Kč,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá za dlužnicí Helenou anonymizovano , anonymizovano , bytem Stiborova 609/26, Olomouc, v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 10435/2010 pohledávku ve výši 960,-Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: Incidenční žalobou doručenou soudu dne 21.12.2010, evidovanou pod spisovou značkoudomáhala se žalobkyně určení, že žalovaný nemá za dlužnicí

Helenou anonymizovano v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod spisovou značkou KSOS 38 INS 10435/2010 pohledávku ve výši 960,-Kč.

Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ust. § 115a o.s.ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů, neboť účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, respektive neměli k uvedenému postupu námitky ( § 101 odst. 4 o.s.ř.).

Spisem Krajského soudu v Ostravě spisová značka KSOS 38 INS 10435/2010 bylo prokázáno, že: 1) usnesením ze dne 24.09.2010 byl zjištěn úpadek dlužnice Heleny anonymizovano , insolvenční správkyní byla ustanovena Mgr. Bohdana Šocová a soud povolil řešení úpadku oddlužením, 2) usnesením ze dne 18.1.2011 bylo schváleno oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře, 3) přihláškou pohledávky doručenou soudu dne 22.10.2010, evidovanou pod číslem P8 přihlásil žalovaný vykonatelnou pohledávku ve výši 7.748,-Kč dle rozhodčího nálezu č. 28173/10 sestávající z jistiny 6.187,-Kč, z úroku z prodlení 601,-Kč a náhrady nákladů řízení 960,-Kč, 4) u přezkumného jednání dne 19.11.2010 žalobkyně popřela část pohledávky žalovaného ve výši 960,-Kč představující náklady řízení přiznané rozhodčím nálezem, a to z důvodu, že rozhodčí nález je pro absolutní neplatnost rozhodčí doložky absolutně neplatný, 5) insolvenční řízení nebylo dosud skončeno.

Smlouvou o úvěru ze dne 08.09.2008 bylo prokázáno, že: věřitel-CETELEM ČR, a.s. se s dlužnicí Helenou anonymizovano dohodl tak, že jí poskytne peněžní prostředky ve výši 13.410,-Kč a dlužnice bude věřiteli úvěr splácet deseti měsíčními splátkami ve výši 1.490,-Kč, počínaje 15.10.2008. Dlužnice současně prohlásila, že se seznámila se Všeobecnými úvěrovými podmínkami CETELEM ČR, a.s., které jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru. V těchto podmínkách, a to jejich článku IV.-8. nazvaném Řešení sporů bylo v bodě 1 ujednáno, že veškeré spory mezi věřitelem a dlužníkem ze smluv o úvěru se účastníci zavazují řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a dále v souladu s Rozhodčím řádem a Poplatkovým řádem vydaným Sdružením rozhodců, s.r.o. se sídlem v Brně, Příkop 8, s tím, že tyto dokumenty jsou ve svém účinném znění zveřejněny na internetových stránkách Sdružení rozhodců, s.r.o. Věřitel a dlužník prohlásili, že se ustanoveními Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu budou bez výhrad řídit a považují tyto dokumenty ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. za dohodu o postupu rozhodce při vedení řízení.

Listinou označenou jako Rozhodčí nález ze dne 24.03.2010 spisová značka 28713/10 bylo prokázáno, že rozhodkyně Mgr. Monika Bandúrová odůvodnila své pravomoce rozhodce z rozhodčí doložky, která je součástí Všeobecných úvěrových podmínek CETELEM ČR, a.s. za situace, kdy dne 04.01.2010 na adresu Sdružení rozhodců, a.s. byl doručen žalobní návrh ve věci věřitele CETELEM ČR, a.s. proti dlužnici Heleně anonymizovano a určená rozhodkyně Mgr. Monika Bandúrová funkci rozhodkyně přijala. V rozhodčím nálezu uložila dlužnici Heleně anonymizovano zaplatit věřiteli CELETEM ČR, a.s. částku ve výši 6.187,-Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 16.07.2009 do zaplacení a to z titulu nevráceného úvěru

ICM R a smluvní pokuty a dále na nákladech řízení částku 960,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu.

Jelikož žaloba insolvenční správkyně podle ust. § 199 zákona č. 182/2006 Sb. byla podána včas, tj. ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání, zabýval se soud s ohledem na zjištěný skutkový stav právní otázkou. zda Rozhodčí nález vyvolal právní účinky a zda založil právo žalovaného (CETELEM ČR, a.s.) na náhradu nákladů řízení.

V dané věci je nepochybné, že věřitel CETELEM ČR, a.s. jednal při uzavírání a plnění úvěrové smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti a dlužnice Helena anonymizovano neuzavírala smlouvu jako podnikatelka. Po právní stránce se závazkový vztah uvedených smluvních stran řídí režimem obchodního zákoníku, jak plyne z jeho ustanovení § 261 odst. 3 písm. d), jde přitom o úvěr spotřebitelský, v němž měla společnost CETELEM ČR, a.s. postavení dodavatele a dlužnice spotřebitele. S ohledem na uvedené postavení dlužnice je současně zapotřebí v souladu s ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku použít vždy ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (§ 52 a násl. občanského zákoníku, zejména pak §§ 55, 56).

Ust. § 55 bylo do občanského zákoníku zařazeno zákonem č. 367/2000 Sb. s účinností od 1.1.2001. V odst. 1 stanoví, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 se ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Podle odst. 3 v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavky dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 ustanovení odst. 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. V odst. 3 jsou pak demonstrativním způsobem uvedena smluvní ujednání, která se považují za nepřípustná ve spotřebitelských smlouvách.

Obě uvedená ustanovení občanského zákoníku, upravující právní režim spotřebitelských smluv, byla přijata v souvislosti s implementací směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 (dále jen směrnice) o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách do českého právního řádu. Článek 3 směrnice vymezuje určení nepřiměřených podmínek tak, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele (odst. 1). Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byla individuálně sjednána, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou

ICM R běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz (odst. 2).

Podle čl. 6 odst. 1 směrnice členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro stany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek.

Evropský soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 27.6.2000 ve spojených věcech C-240/98 až C-244/98 (Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a spol.) při výkladu Směrnice Rady 93/13 článku 3, 6 a 7 vyslovil závěr, že ochrana poskytnutá spotřebitelům s uvedenou směrnicí týkající se nepřiměřených podmínek ve smlouvách uzavřených se spotřebiteli zahrnuje možnost národního soudu z moci úřední posoudit nepřiměřenost podmínky smlouvy, která je mu předložena při zkoumání oprávněnosti žaloby podané k národnímu soudu. Národní soud je povinen při aplikaci ustanovení národního práva, a to ať již dřívějších či pozdějších vzhledem ke směrnici tato ustanovení vykládat v co největší míře ve světle textu a účelu této směrnice. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že cíle sledované článkem 6 směrnice, který ukládá členským státům stanovit, že nepřiměřené podmínky nezavazují spotřebitele, nemůže být dosaženo, pokud by sami spotřebitelé museli vznášet námitku nepřiměřené povahy takových podmínek. Umožňují-li procesní pravidla mnohých členských států v takových sporech, aby se jednotlivci bránili sami, existuje nezanedbatelné riziko, že se spotřebitel nepřiměřené povahy podmínky, která proti němu stojí, nedovolá, zejména z neznalosti. Z toho vyplývá, že účinné ochrany spotřebitele může být dosaženo jen pokud bude národnímu soudu přiznána možnost zhodnotit takovou podmínku z moci úřední.

I z další judikatury Evropského soudního dvora jednoznačně vyplývá povinnost národních soudů při aplikaci národního práva je interpretovat v co nejvyšší možné míře ve světle textu a účelu směrnice tak, aby bylo dosaženo cíle v ní stanoveného (např. rozhodnutí C-106/89 Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentación SA nebo ve spojených věcech C-397/01 až C-403/01).

V daném případě byla Rozhodčí doložka zapracována věřitelem CETELEM ČR, a.s. do Všeobecných úvěrových podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru a žalovaná svým podpisem úvěrové smlouvy se zavázala Všeobecné úvěrové podmínky dodržovat, aniž měla možnost její obsah jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Jde tedy o případ, kdy rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně při sepisu smlouvy. Soud s ohledem na ust. § 55 a § 56 občanského zákoníku i s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora posoudil ujednání v článku IV.-8. nazvaném Řešení sporů v bodě 1 Všeobecných úvěrových podmínek (ve spotřebitelské smlouvě-smlouvě o úvěru) z úřední povinnosti, tak, že tato rozhodčí doložka je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku). Jelikož soud má kdykoliv z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti Rozhodčí doložky a v jejím důsledku k nicotnosti vydaného rozhodčího nálezu, nutno konstatovat, že rozhodčí nález ze dne 24.03.2010 nezakládá vykonatelnost předmětné pohledávky a daná listina není listinou, na základě které by bylo lze vést výkon rozhodnutí. Jedná se toliko

ICM R o právně nicotný a bezúčinný akt, který nemůže založit právo CETELEM ČR, a.s. na náhradu nákladů rozhodčího řízení, v daném případě ve výši 960,-Kč.

Pro úplnost právní argumentace ještě soud dodává, že z povahy společnosti Sdružení rozhodců s.r.o. je zřejmé, že tato společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle § 13 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů a vzhledem k tomu není oprávněna vydat Rozhodčí řád a Poplatkový řád, podle nichž by měla vykonávat takové činnosti, které jsou zákonem svěřeny do působnosti stálých rozhodčích soudů, zejména jmenování rozhodců, zahájení řízení podáním žaloby u Sdružení rozhodců s.r.o., stanovení odměn a náhrad a v tomto smyslu vydávat Poplatkový řád. Vzhledem k tomu je nutné i z tohoto pohledu dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky s uvedeným obsahem je neplatné podle § 39 občanského zákoníku i pro obcházení ustanovení § 13 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 12 Cmo 496/2008-28 ze dne 28.05.2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010).

Na základě výše uvedených závěrů soud rozhodl tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

Procesně úspěšná žalobkyně by měla právo na náhradu nákladů řízení (§142 odst. 1 o.s.ř.), náklady řízení jí však nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

P o u č e n í :Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně, dvojmo.

V Ostravě dne 29.03.2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Zuzana Melšová, v.r. Monika Doležílková samosoudkyně

ICM R