38 ICm 1344/2010
38 ICm 1344/2010-19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Naděždou Křivánkovou v právní věci žalobce INSOLV, v.o.s., se sídlem 110 00 Praha 1, Růžová 1416/17, insolvenčnímu správci dlužníka ANTICO, spol. s r.o., se sídlem 282 01 Český Brod, Zborovská 1358, IČO 489 51 358, proti žalovanému Kamilu H á l o v i , nar. 19.07.1967, bytem 250 75 Káraný 474, o žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu

takto:

I. Žaloba žalobce na určení, že ujednání o odstupném ve výši 12-ti násobku průměrného výdělku při skončení pracovního poměru žalovaného stanovené v článku VII. Dodatku ze dne 01.04.2009 je vůči věřitelům dlužníka ANTICO, spol. s r.o., se sídlem 282 01 Český Brod, Zborovská 1358, IČO 489 51 358, neúčinné, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce podal u zdejšího soudu žalobu na určení, že ujednání o odstupném ve výši 12-ti násobku průměrného výdělku při skončení pracovního poměru žalovaného stanovené v článku VII. Dodatku pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2009 je vůči věřitelům dlužníka ANTICO, spol. s r.o., se sídlem 282 01 Český Brod, Zborovská 1358, IČO 489 51 358, neúčinné s tím, že při zjišťování majetkové podstaty dlužníka vyšlo najevo, že dlužník uzavřel dne 3. 1. 2005 se žalovaným pracovní smlouvu ke které uzavřeli dne 1. 4. 2009 dlužník a žalovaný dodatek, v němž sjednali v čl. VII, že dojde-li k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem, a to z důvodů, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, nebo bude-li na zaměstnavatele prohlášen konkurs, nebo přemisťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část, anebo stane-li se zaměstnanec nadbytečný vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, přísluší zaměstnanci při skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele odstupné ve výši 12-ti násobku průměrného výdělku, přičemž průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek za poslední kalendářní čtvrtletí před rozvázáním pracovního poměru. Podle žalobce dlužník věděl a musel vědět, že mu hrozí úpadek a konkurs, a proto uzavřením dodatku, jímž založil pro případ prohlášení konkursu a ukončení pracovního poměru žalovaného práva čtyřnásobně vyšší, než přiznává zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a úmyslně jednal tak, aby zkrátil uspokojení svých věřitelů a bezdůvodně obohatil žalovaného. Dlužníkův úmysl zkrátit uspokojení svých věřitelů byl žalovanému znám, neboť je osobou, která tvoří s dlužníkem koncern. Poté doplnil, že dne 31. 3. 2010 skončil pracovní poměr žalovaného u dlužníka, že k tomuto dni vznikl na základě dodatku nárok žalovaného na uspokojení odstupného, a že tato pohledávka je podle insolvenčního zákona pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou a z tohoto důvodu má být uspokojována přednostně před pohledávkami přihlášených věřitelů, a to v pořadí a výši podle insolvenčního zákona tak, že bude uhrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dlužníka zcela nebo poměrně ve smyslu § 305 odst. 2 insolvenčního zákona, a že v obou těchto případech dojde ke zkrácení uspokojení přihlášených věřitelů a v případě, že výtěžek zpeněžení nebude dostačovat k uspokojení všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň, i věřitelů s pohledávkami za majetkovou podstatou a s pohledávkami jim postavenými na roveň. Na základě těchto skutečností proto navrhujl rozhodnout o neúčinnosti ujednání o odstupném stanoveném v čl. VII. Dodatku ze dne 1. 4. 2009.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobu žalobce považuje za zcela nedůvodnou, neboť mzdový nárok, který mu náležel dle uzavřeného dodatku k pracovní smlouvě po ukončení pracovního poměru po zaměstnavateli, tj. dlužníku, nepožadoval. Uvedl, že uzavřel s dlužníkem jako svým zaměstnavatelem dodatek k pracovní smlouvě ze dne 3. 1. 2005, avšak hlavním důvodem k uzavření tohoto dodatku byl odst. 4) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiných organizačních změnách . Navrhuje zamítnutí žaloby i vzhledem, k tomu, že ze strany žalobce dostal loni v březnu okamžité zrušení pracovního poměru pro hrubé porušení pracovních povinností a žalobu na neplatnost tohoto okamžitého zrušení nepodával.

Účastníci učinili nespornými tvrzení o skutečnostech, že usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 3926/2009-A27 ze dne 5. 10. 2009 byl zjištěn úpadek dlužníka ANTICO, spol. s r.o., se sídlem 282 01 Český Brod, Zborovská 1358, IČO 489 51 358,

že usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 3926/2009-B-14 ze dne 30. listopadu 2009 byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka ANTICO, spol. s r.o., se sídlem 282 01 Český Brod, Zborovská 1358, IČO 489 51 358, a že dne 5. 10. 2010 byla podána předmětná žaloba, tedy včas.

Soud z provedeného dokazování pracovní smlouvou ze dne 03.05.2005 a dodatku k ní ze dne 1. 4. 2009 zjistil, že dlužník jako zaměstnavatel uzavřel s žalovaným pracovní smlouvu, na základě níž měl žalovaný vykonávat funkci obchodního manažera s místem výkonu práce Borovská 1358, 282 01 Český Brod, a že dne 1. 4. 2009 uzavřeli dlužník a žalovaný dodatek k této pracovní smlouvě, který mimo jiné v čl. VII stanovil, že dojde-li k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem, a to z důvodů, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, nebo bude-li na zaměstnavatele prohlášen konkurs, nebo přemisťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část, anebo stane-li se zaměstnanec nadbytečný vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, přísluší zaměstnanci při skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele bude žalovanému náležet odstupné ve výši 12-ti násobku průměrného výdělku, přičemž průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek za poslední kalendářní čtvrtletí před rozvázáním pracovního poměru. Dále bylo z Úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 29739, zjištěno, že žalovaný je jedním ze společníků dlužníka.

Podle § 235 IZ jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opominutí. Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen odpůrčí žaloba ).

Podle § 236 IZ neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty. Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada.

Podle § 239 IZ může právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení odporovat pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Podle § 242 IZ lze odporovat právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Má se za to, že úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Při posuzování žaloby se soud v prvé řadě zabýval otázkou oprávněností žalobce podat odpůrčí žalobu, tedy otázkou aktivní legitimace, jakož i včasností žaloby, neboť odporovat úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly

účinky rozhodnutí o úpadku a byl-li tento právní úkon učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. V daném případě bylo zjištěno, že žalobce je aktivně legitimován k podání této odpůrčí žaloby, neboť insolvenční řízení nebylo dosud skončeno a žalobce tak v daném insolvenční řízení vykovává funkci insolvenčního správce, že odpůrčí žaloba byla podána včas, tedy v lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, když tyto nastaly dne 5. 10. 2009 a žaloba byla soudu doručena dne 5. 10. 2010 a že se jedná o právní úkon dlužníka učiněný v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení, když dodatek k pracovní smlouvě byl mezi dlužníkem a žalovaným uzavřen dne 1. 4. 2009. Poté na základě shora zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce není důvodná. Žalobce se žalobou domáhal určení, že ujednání o odstupném ve výši 12-ti násobku průměrného výdělku při skončení pracovního poměru žalovaného stanovené v článku VII. Dodatku ze dne 01.04.2009, tedy výpovědí danou zaměstnavatelem, je vůči věřitelům dlužníka ANTICO, spol. s r.o., se sídlem 282 01 Český Brod, Zborovská 1358, IČO 489 51 358, neúčinné, neboť jde o jednání s úmyslem zkrátit uspokojení věřitelů dlužníka a obohatit tak žalovaného v době, kdy již byl zřejmý úpadek dlužníka a toto žalovanému bylo známo, když tvoří s dlužníkem koncern, resp. je jedním ze společníků dlužníka. V průběhu řízení však vyšlo najevo, že pracovní poměr žalovaného byl skončen nikoli výpovědí danou zaměstnavatelem, ale okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalobce pro porušování pracovních povinností, a proto žalovanému tak nevznikl nárok na odstupné ve výši 12-ti násobku dle čl. VII Dodatku ze dne 1. 4. 2009 a ani on sám tento nárok u dlužníka, resp. žalobce neuplatnil a rovněž ani nepodal k soudu žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Na základě těchto skutečností proto již nejsou dány podmínky pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, protože nemohlo dojít ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka, když žalovanému nebylo sjednané odstupné vyplaceno, a tak ani k obohacení žalovaného na úkor jiných věřitelů, když žalovaný by nikdy při uplatňování nároku na vyplacení odstupného z těchto důvodů nemohl být úspěšný. Žalobě žalobce však nemůže být vyhověno ani z toho důvodu, že shora uvedené ujednání o odstupném ve výši 12-ti násobku průměrného výdělku při skončení pracovního poměru žalovaného stanovené v článku VII. Dodatku ze dne 1. 4. 2009, je ujednáním neplatným, neboť u zaměstnavatele žalovaného, tedy dlužníka, nebyla zřízena odborová organizace, která by v kolektivní smlouvě upravovala mzdová nebo platová práva a ostatní práva v pracovněprávních vztazích jinak, než jak vyplývají z ustanovení zákoníku práce, proto se práva a povinnosti účastníků této smlouvy tak, jak vyplývá z Dodatku k pracovní smlouvě žalovaného ze dne 1. 4. 2009, tedy i výše odstupného musí řídit ustanovením zákoníku práce č. 262/2006 Sb., konkrétně ustanovením § 67 odst. 1. Vzhledem k tomu, že se jedná o ujednání neplatné, nemůže se tedy insolvenční správce domáhat neúčinnosti takového ujednání, neboť toto se nikdy účinným nestalo a ani stát nemohlo. Je třeba tak rozlišovat mezi neplatností právního úkonu a účinností právního úkonu. Neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost, avšak neplatností právního úkonu se rozumí, že právní úkon je vzniklý a existující, ale nenastanou u něho právní následky. Tzn., že neplatnému právnímu úkonu, ať již absolutně nebo relativně, nelze s úspěchem odporovat, neboť z něho žádné právní účinky, tj. vznik práv a povinností nenastaly; v důsledku toho nemohlo dojít ani ke zkrácení pohledávek věřitelů dlužníka, neboť neplatnost právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností. Z tohoto důvodu pak se soud již více nezabýval ani otázkou vlastní platnosti pracovní smlouvy, kdy společník společnosti s ručením omezeným nemůže uzavřít pracovní smlouvu na výkon funkce, kterým by převzal pravomoci statutárního orgánu, kterého dlužník měl, neboť tento nemůže své pravomoci vyplývající z této funkce převádět na jiné subjekty. S ohledem na všechny tyto skutečnosti soudu nezbylo, než žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítnout.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný, který měl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, když měl ve věci plný úspěch, tyto nepožadoval.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání prostřednictvím zdejšího soudu k Vrchnímu soudu v Praze do 15 dnů po jeho písemném doručení ve trojím vyhotovení.

V Praze dne 17. února 2011

JUDr. Naděžda K ř i v á n k o v á, v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Marie Křížová