38 ICm 1115/2010
38 ICm 1115/2010-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Naděždou Křivánkovou v právní věci žalobkyně Mgr. Moniky Cihelkové, se sídlem 110 00 Praha 1, Školská 3/660, insolvenční správkyně dlužníka Jany Procházkové, bytem 272 01 Kladno, Francouzská 2464, zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou se sídlem 110 00 Praha 1, Školská 3/660, proti žalované Komerční bance, a.s., se sídlem 114 07 Praha 1, Na Příkopě 33, IČO 453 17 054, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Krakovská 1256/24, o žalobě na určení pravosti pohledávky

t a k t o:

I. Určuje se, že pohledávka žalované ve výši 256 960,14 Kč přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka Jany Procházkové, bytem 272 01 Kladno, Francouzská 2464, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. KSPH 38 INS 2256/2010, je po p r á v u .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu na určení, že pohledávka žalované ve výši 256 960,14 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení ve věci dlužníka Jany Procházkové, bytem 272 01 Kladno, Francouzská 2464, vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. KSPH 38 INS 2256/2010, z titulu neuhrazení vypůjčených peněžních prostředků na základě smlouvy o úvěru reg.č. 0140005221476 ze dne 3.10.2005, není přihlášená po právu s tím, že se jedná o pohledávku promlčenou, když konečná splatnost uvedené pohledávky připadla na den 12.1.2007 a tato pohledávka se promlčuje v tříleté promlčecí době, protože výše uvedená smlouva byla uzavřena s dlužnicí jako fyzickou osobou nepodnikatelem a jedná se tak o smlouvu spotřebitelskou. K tomu žalobkyně uvedla, že přihlášená pohledávka žalované byla označená v přihlášce jako vykonatelná, a to na základě rozhodčího nálezu vydaného JUDr. Jiřím Novákem, ml., avšak ona ji považuje za nevykonatelnou, neboť společnost, která jej vydala, není dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, stálým rozhodčím soudem a v uvedeném čl. VI odst. 14 Obecných podmínek není uvedena konkrétní osoba rozhodce, jež bude spor rozhodovat, a proto je vydaný rozhodčí nález neplatný. V souvislosti s tím odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 12 Cmo 496/2008-28 a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.10.2006 sp.zn. 37 Cm 127/1005. S ohledem na právní jistotu ve věci stanovení vykonatelnosti či nevykonatelnosti popřené pohledávky, jí nezbývalo nic jiného, než spolu s vyrozuměním o popření nevykonatelné pohledávky podat tuto žalobu na určení popřené pohledávky.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že podala přihlášku své pohledávky v celkové výši 257 218,71 Kč, sestávající ze dvou dílčích pohledávek, a to pohledávky 2.1 ve výši 256 960,14 Kč a pohledávky 2.2. ve výši 258,47 Kč, přičemž pohledávka 2.1 byla insolvenčním správcem, tj. žalobkyní, na přezkumném jednání, konaném dne 16.8.2010, popřena, co do její pravosti. Žalovaná nesouhlasí se závěrem žalobkyně, že pohledávka je z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky pohledávkou nevykonatelnou. Popřená pohledávka vyplývá ze smlouvy o úvěru, která byla mezi žalovanou a dlužníkem uzavřena dne 3.10.2005, na jejímž základě poskytla žalovaná dlužníkovi úvěr ve výši 150 000,-Kč, přičemž nedílnou součástí smlouvy byla i rozhodčí doložka, ve které se smluvní strany dohodly, že majetkové spory vzniklé z této smlouvy budou rozhodovány s konečnou platností jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců, vedeném Společností pro rozhodčí řízení, a.s., se sídlem 120 00 Praha 2, Sokolská 60, IČO 264 21 381. Žalovaná si není vědoma toho, že by takto sjednaná doložka byla v rozporu s právními předpisy. Rovněž své závěry opírá o judikaturu, konkrétně o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Cdo 2282/2008. A v této souvislosti odkazuje i na fakt, že dlužník nenamítal neplatnost nedostatku pravomocí rozhodce a že na základě takto vykonatelného rozhodčího nálezu byla Okresním soudem v Kladně nařízena exekuce. K druhé námitce žalobkyně, tedy k promlčení pohledávky žalovaná uvedla, že tato není promlčena, neboť smlouva o úvěru je absolutní obchodně závazkový vztah upravený v § 497 a násl. obchodního zákoníku, a proto je tedy nutno promlčení posuzovat taktéž podle tohoto zákoníku, který stanoví v § 397 čtyřletou promlčecí dobu. S ohledem na tuto skutečnost byla tedy pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení včas, a proto považuje žalobu žalobkyně za nedůvodnou.

Účastnící učinili nespornými tvrzení o skutečnostech, že dne 11. června 2010 usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 2256/2010-A-18 byl zjištěn úpadek dlužníka Jany Procházkové a na jeho majetek prohlášen konkurs, že dne 26. dubna 2010 podal žalovaný přihlášku do předmětného insolvenčního řízení, kterou doplnil dne 5.8.2010 a 16.7.2010, že dne 16.8.2010 byla pohledávka žalované, pokud jde o pohledávku 2.1. popřena z důvodu promlčení ve výši 256 114,14 Kč a uznána pohledávka 2.2. ve výši 258,57 Kč, že dne 3.10.2005 dlužník uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru na částku 150 000,-Kč, že dne 12.1.2007 došlo ze strany žalovaného k zesplavnění celého úvěru, že dne 11.2.2008 dlužník uhradil částku 70 000,-Kč.

Z provedeného dokazovaní rozhodčím nálezem bylo zjištěno, že dne 21.2.2008 byl vydán JUDr. Jiřím Novákem, ml., rozhodčí nález, dle kterého měl dlužník zaplatit částku 200 152,91 Kč spolu se stanovenými úroky a náklady řízení ve výši 48 744,78 Kč a který nabývá právní moci a je vykonatelný doručením

Podle § 192 odst. 1 IZ mohou dlužník a insolvenční správce popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají. Podle § 200 není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do pravosti nebo výše není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

Podle § 198 odst. 1 IZ věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 IZ. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Podle § 199 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly dlužníkem uplatněny v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení. V žalobě může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Podle § 16 IZ jsou účastníky incidenčního řízení žalobce a žalovaný a není-li dále stanoveno jinak, je buď žalobcem nebo žalovaným insolvenční správce.

Podle § 261 odst. 3 písm.d) obchodního zákoníku se částí třetí obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru. Touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí zákona podle předchozích odstavců a zástavní právo k cenným papírům v rozsahu stanoveném zvláštním zákonem.

Podle § 397 obchodního zákoníku činí promlčecí doba čtyři roky, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak.

Podle § 101 občanského zákoníku je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, pokud není v dalších ustaveních uvedeno jinak.

Soud na základě shora zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že v daném případě byl bezesporu zjištěn skutkový stav, mezi stranami zůstalo sporným, zda jde o pohledávku vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu vydaného dne 21.2.2008 JUDr. Jiřím Novákem, ml., a podle kterého právního předpisu lze na daný právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou použít, resp. podle kterého právního předpisu se bude posuzovat promlčecí doba, když nebylo pochyb o tom, že žalobkyně s žalovanou dne 3.10.2005 uzavřela smlouvu o úvěru, dle které žalobkyně poskytla žalované částku 150 000,-Kč, přičemž splatnost poslední splátky nastala dne 12.1.2007, avšak žalovaná, vyjma částky 70 000,-Kč, tuto žalobkyni nesplatila a když vykonatelnost či nevykonatelnost pohledávky nemá vliv na její zjištění, pouze na stanovení toho, kdo má v řízení povinnost důkazní a s tím spojenou odpovědnost za neunesení důkazního břemene, resp. kdo v daném řízení prokazuje oprávněnost dané pohledávky. Soud se proto nejdříve zabýval otázkou platnosti rozhodčího nálezu ze dne 21. února 2008 a vycházeje z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 29.06.2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009 má za to, že skutečně nelze považovat vydaný rozhodčí nález za platný, kdy podle těchto rozhodnutí neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc nebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným řádně ve smyslu § 13 zák. č. 216/1994 Sb. na základě zvláštního zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná. Nejvyšší soud pak dochází k závěru, že jestliže byl v daném případě platně sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla, pak se ale toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů (§ 13 odst. 2 ZRŘ) nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku. Proto na rozdíl od stálých rozhodčích soudů neexistují pravidla pro vydávání řádů rozhodců ad hoc, takže takové pravidlo může být ze strany tohoto rozhodce či rozhodčího soudu libovolně měněno, což je jednoznačně v neprospěch dlužníka. Nelze pominout ani skutečnost, že za přiměřeného použití § 30 ZRŘ nelze dovodit, že pokud si účastníci dohodli, že spory budou řešeny rozhodcem, došlo k vyloučení ústnosti řízení, jak ji předpokládá § 19 odst. 3 ZRŘ. Užití výrazu jednání svědčí o opaku, tedy o zachování principu ústnosti řízení. Za situace, kdy řízení neproběhlo ústně, jak předpokládá ZRŘ, nebyla stranám poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a tím došlo k poškození práv dlužníka a takovýto rozhodčí nález nelze považovat za platný. I v nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem "rovnost zbraní". Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze proto za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb. Ze všech těchto důvodů proto soud dospěl k tomu, že rozhodčí nález v daném případě nelze uznat za platný, neboť jsou dány veškeré podmínky pro jeho zrušení a nutno tedy pohledávku žalovaného považovat za nevykonatelnou. V dalším se proto soud zabýval námitkou žalobkyně ohledně promlčení pohledávky žalovaného. Soud proto posuzoval odlišnost úpravy institutu promlčení dle občanského zákoníku a dle obchodního zákoníku, přičemž má zato, že právě tento institut nemá nic společného se spotřebitelskou ochranou, když ustanovení občanského zákoníku, která upravují institut promlčení nejsou ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele. Ustanovení o spotřebitelských smlouvách jsou sice právem derogativním, právem výjimek, kdy dochází k odklonu od obecného práva, čímž se vytvářejí zvláštní, jiná pravidla, aplikovatelná pouze pokud jde o spotřebitele. Ale takovýmto ustanovením rozhodně není úprava promlčecí doby, kdy úprava promlčecí doby v občanském zákoníku je obecnou úpravou promlčecí doby v občanskoprávních vztazích bez jakýchkoli konkretizací ochrany spotřebitele. Proto aplikace jakýchkoliv ustanovení, která jsou určena k ochraně spotřebitele (tedy i takových, která nejsou obsažena přímo v úpravě spotřebitelských smluv, adhezních smluv, zneužívajících klauzulí) musí mít skutečně charakter spotřebitelských ustanovení, tedy takových, ve kterých občanský zákoník záměrně upřednostňuje slabší smluvní stranu proti podnikatelskému profesionálovi. Musí jít tedy o ustanovení, která buď byla přijata přímo na ochranu spotřebitele, anebo sice nebyla přijata přímo na ochranu spotřebitele, ale jejich charakter je takový, že záměrným způsobem chrání slabší stranu smluvního vztahu. Z uvedených důvodů proto není možné podřazovat délku promlčecí doby v občanském zákoníku pod ochranu spotřebitele. Takovýmto pojetím by získával nepodnikatel více práv, než mu náleží dle zásady rovnosti účastníků a stavěl by druhou smluvní stranu (podnikatele) do nerovnovážné pozice subjektu, jehož právní jednání, řídící se určitými představami o normách, které na daný vztah dopadají, může být kdykoliv podlomeno jakýmkoliv ustanovením, které je obsaženo v občanském zákoníku a které dává smluvní straně (nepodnikateli) větší možnosti než ustanovení v obchodním zákoníku. Soud s ohledem na ustanovení § 261 odst. 3 písm.d) obchodního zákoníku, dle kterého se bez ohledu na povahu účastníků řídí závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru obchodním zákoníkem, aplikoval na daný právní vztah právě obchodní zákoník, resp. i jeho ustanovení § 397, neboť smlouva o úvěru je typický obchodní závazkový vztah, který se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků, tedy i v případech, že jednou ze stran je osoba nepodnikatel, tj. spotřebitel. Co se týče § 264 odst. 4 obchodního zákoníku, které směruje k ochraně strany, která není podnikatelem a může se ocitnout ve slabším postavení tím, že se použijí ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, se v daném případě s ohledem na shora uvedené nepoužije, neboť soud neshledal zhoršení právního postavení smluvní strany-nepodnikatele, když nebyla namítána dlužníkem či žalobkyní neplatnost této smlouvy a ani jinak rozporována dlužná částka. Protože režim obchodního zákoníku ohledně otázky promlčení nelze považovat za zhoršující postavení nepodnikatele, má soud za to, že v daném případě nebyl dlužník ve zhoršeném postavení vůči

žalobkyni, když toto nebylo nijak prokázáno, a proto na daný právní vztah mezi dlužníkem a žalobkyní aplikoval, i v souladu s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 12 Cmo 7/2010-63 ze dne 27. října 2010, ustanovení obchodního zákoníku, který v § 397 stanoví obecnou čtyřletou promlčecí dobu. Vzhledem k tomu, že splatnost poslední splátky byla stanovena na den 12.1.2007, nebyla pohledávka žalované při jejím uplatnění přihláškou do insolvenčního řízení ještě promlčena, a proto byla přihlášena po právu. Soud proto s ohledem na shora uvedené závěry rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, neboť pohledávka žalované byla přihlášená do insolvenčního řízení včas, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že byla popřena pravost pohledávky, tedy její právní základ a nikoli i její výše, touto se soud nemohl zabývat.

S ohledem na právní hodnocení věci, kdy žalobě bylo vyhověno z jiných právních důvodů, než pro které byla přihlášena pohledávka žalovaného, neboť rozhodčí nález soud posoudil jako neplatný, použil zde soud ustanovení § 150 o.s.ř., kdy v tomto shledal důvody hodné zvláštního zřetele a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání prostřednictvím zdejšího soudu k Vrchnímu soudu v Praze do 15 dnů po jeho písemném doručení ve trojím vyhotovení.

V Praze dne 3. března 2011

JUDr. Naděžda K ř i v á n k o v á, v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Petra Hejduková