37 ICm 4619/2015
Jednací číslo: 37 ICm 4619/2015-27 Spis. zn. ins. řízení: KSOS 37 INS 17713/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Slaběňákovou ve věci žalobkyně: Mgr. Lenka Krčová, se sídlem Dobrovského 724, 738 01 Frýdek-Místek, ins. správkyně dlužnice Evy anonymizovano , anonymizovano , bytem Horní 791/3, 700 30 Ostrava- Hrabůvka, zastoupené advokátkou Mgr. Zuzanou Lubojackou, se sídlem Dobrovského 724, 738 01 Frýdek-Místek, proti žalovanému: UPC Česká republika, s.r.o., IČ: 005 62 262, Závišova 502/5, 140 00 Praha 4-Nusle, o určení pohledávky ve výši 8.280,-Kč,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá vůči dlužnici Evě anonymizovano , anonymizovano , bytem Horní 791/3, 700 30 Ostrava-Hrabůvka, pohledávku ve výši 8.280,-Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8.228,- Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Zuzany Lubojacké, advokátky se sídlem Dobrovského 724, Frýdek-Místek, do tří dnů od právní moci rozsudku. isir.justi ce.cz

-pokračování Spisová značka:

III. Žalovaný je povinen zaplatit ČR-Krajskému soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč na č. účtu 19-4123761/0710, KS 1148, VS 223700461915.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužnici pohledávku ve výši 8.280,-Kč. Jedná se o smluvní pokutu, která byla sjednána neplatně, neboť byla sjednána pouze ve všeobecných obchodních podmínkách, nečitelně a nezohledňuje stáří přístroje.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že není správný názor žalobkyně, neboť v dané věci jde o to, že dlužnice nevrátila žalovanému zapůjčené zařízení DSR 4101, které jí žalovaný jako svému zákazníkovi-spotřebiteli po uzavření smlouvy na své náklady přivezl a nainstaloval, tj. vynaložil náklady. Povinností dlužnice bylo po skončení smlouvy zařízení žalovanému vrátit, a to s minimálními náklady oproti těm, které vynaložil žalovaný. Dle žalovaného nemůže jít o nerovnováhu práv a povinností i za zvýšené potřeby chránit spotřebitele. Kdyby totiž dlužnice přístroj po vypovězení smlouvy vrátila, smluvní pokutu by jí žalovaný neúčtoval.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka žalovaného (přihlášená jako vykonatelná) byla popřena při přezkumném jednání dne 12.11.2015 a žaloba byla správcem soudu doručena dne 08.12.2015, tj. ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, tedy včas dle § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákona (dále jen IZ).

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužnice byl zjištěn úpadek, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byla ustanovena žalobkyně.

Podle ust. § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Z přihlášky pohledávky plyne, že žalovaný včas přihlásil dvě pohledávky. Pohledávku 1. ve výši 8.280,-Kč představující smluvní pokutu dle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu Ostrava, č.j. 154 EC 614/2009 z 18.02.2010 a pohledávku 2. ve výši 4.404,60 Kč dle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, č.j. 35 386/2009-634/XI vyř. ze dne 08.02.2010.

ICM Ru

-pokračování Spisová značka:

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu pro pohledávky žalovaného plyne, že dílčí pohledávka 1. byla insolvenční správkyní popřena a dílčí pohledávka 2. zjištěna. Důvod popření pohledávky 1. insolvenční správkyní je: spotřebitelská smlouva, smluvní pokuta je sjednána pouze podle všeobecných podmínek, nečitelné, nezohledňují stáří přístroje, nebyly podepsané dlužníkem.

Ze smlouvy o dodávce služeb UPC Direct č. 19855760 soud pro její nečitelnost zjistil pouze to, že uživatelem je dlužnice. Pro nečitelnost soud nic nezjistil ani z Všeobecných podmínek pro poskytování veřejné dostupné služby elektronických komunikací UPC Direct společnosti UPC Česká republika, a.s., zjistil pouze to, že neobsahují podpis ani žalobce a ani dlužnice. Z dopisu ze dne 20.02.2008 soud zjistil, že žalobce zamýšlel dát dlužnici výpověď, nebylo zjištěno, zda jí tuto výpověď doručil.

Z elektronického platebního rozkazu sp. zn. 154 EC 614/2009 z 18.02.2010 bylo zjištěno, že Okresním soudem v Ostravě bylo dlužnici uloženo zaplatit žalovanému částku 7.980,-Kč a náklady řízení ve výši 300,-Kč.

Soud dospěl na základě těchto listin za použití ust. § 115a o.s.ř. k následujícím skutkovým závěrům:

I kdyby na základě smlouvy o dodávce služeb UPC Direct č. 19855760 bylo dlužnici zapůjčeno zařízení DSR 4101, nebylo prokázáno, že by za jeho včasné nevrácení byla mezi stranami dohodnuta smluvní pokuta, a to ve výši, kterou žalovaný požaduje. I v případě, že by žalovaný smlouvu o dodávce služeb UPC Direct č. 19855760 a dohodu o smluvní pokutě prokázal, pak i za této situace by soud považoval nárok žalovaného za nedůvodný, neboť i v tomto případě by bylo nutno vycházet z toho, že dlužnice ve vztahu k žalovanému by byla v postavení spotřebitele.

Soud učinil tento právní závěr:

Dle § 199 IZ:

(1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

(2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

(3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

ICM Ru

-pokračování Spisová značka: Smysl úpravy obsažené v § 199 odst. 2 IZ je to, že vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být vyrobena ), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení, jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). Obecně tedy platí, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně. Pro úspěch takového popření je určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku ; tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost) nebo pro určení, že přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky). U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), právní posouzení věci není ale vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Přitom ovšem skutečnost, že rozhodnutí (v daném případě platební rozkaz) bylo vydáno, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydáno být mohlo, tedy především, že (u platebního rozkazu jako v tomto případě) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.).

Z toho vyplývá, že platební rozkazy jsou rozhodnutími, která obsahují právní posouzení, neboť je soud podle ustanovení § 172 odst. 1 o. s. ř. soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat, je-li uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním rozkazu žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal. Opačný výklad by popřel roli soudu vymezenou ústavním pořádkem České republiky (srov. článek 90 Ústavy a článek 36 Listiny základních práv a svobod) a pro občanské soudní řízení podrobněji vymezenou též v § 1 a § 3 o. s. ř. a dostal by soud do pozice, kdy by byl povinen vydat platební rozkaz o zjevně nedůvodném nároku (uplatněné právo nevyplývá ze žaloby) a přijmout tak ve smyslu ustanovení § 174 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí, jež může nabýt účinků pravomocného rozsudku.

Tím, že Okresní soud v Ostravě vydal elektronický platební rozkaz sp.zn. 154 EC 614/2009 osvědčil, že podle něj uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v tomto řízení. Jestliže skutečnosti uvedené v žalobě (podané na elektronickém formuláři) ozřejmovaly, že je uplatněn nárok ze spotřebitelských smluv (což ale nebylo zkoumáno), pak námitka, že smluvní pokuta byla sjednána pouze ve všeobecných podmínkách, že tyto nebyly

ICM Ru

-pokračování Spisová značka:dlužnicí podepsány, jsou nečitelné, není námitkou právní, zapovězenou ustanovením § 199 odst. 2 IZ, ale skutkovou.

Z tohoto důvodu se soud důvody popření této vykonatelné pohledávky IS zabýval a zjistil, že jsou legitimní.

Pro možnost domáhání se smluvní pokuty je dle § 544, odst. 2 zák.č. 40/1964 Sb. (dále jen OZ) zapotřebí, aby byla sjednána písemně a v ujednání byla určena její výše nebo stanoven způsob jejího určení.

Jak z předložených listin vyšlo najevo, nebylo prokázáno, že by mezi dlužnicí a žalovaným vůbec došlo ke sjednání smluvní pokuty, proto soud rozhodl tak, že určil, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení vůči dlužnici pohledávku ve výši 8.280,-Kč.

Stejně by ale soud rozhodl i v případě, že by žalovaný předložil soudu listiny v takové podobě, aby z nich bylo možno činit zjištění dle § 129 o.s.ř., neboť podle ust. § 55 odst. 1 OZ se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele (dlužnice ve vztahu k žalovanému mohla uzavírat smlouvu v postavení spotřebitele).

Mezi chráněné práva spotřebitele patří, že se nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. S účinností od 01.08.2010 bylo ust. § 55 odst. 2 OZ novelizováno tak, že ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a v povinnostech stran, jsou ve spotřebitelských smlouvách neplatná. Právní úprava tak byla z relativní neplatnosti, kdy neplatnosti se musel dovolávat spotřebitel, změněna na absolutní neplatnost, která odpovídá požadavkům Směrnice Rady 93/13-EHS. Podle § 56 odst. 1 obč. zák., spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a tak jediným zdrojem vymezení těchto definičních znaků pro potřeby aplikace § 56 odst. 1 obč. zák. je znění Směrnice 93/13/EHS a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Směrnice byla přijata za účelem stanovit obecným způsobem kritéria pro posuzování nepřiměřeného charakteru smluvních podmínek; vzhledem k tomu, že posouzení nepřiměřeného charakteru podmínek podle zvolených obecných kritérií, zejména v činnostech prodeje nebo poskytování služeb, které mají veřejnoprávní povahu, a které poskytují kolektivní služby se zohledněním solidarity mezi uživateli, musí být doplněno o prostředek k celkovému hodnocení různých dotčených zájmů; že to staví do popředí požadavek přiměřenosti; že při posuzování přiměřenosti musí být brán zvláštní ohled na sílu vyjednávacích pozic stran, na to, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou, a zda zboží bylo dodáno nebo služby poskytnuty na zvláštní objednávku spotřebitele; že požadavek přiměřenosti může být uspokojen prodávajícím nebo poskytovatelem, jestliže jedná poctivě a přiměřeně s druhou stranou, jejíž oprávněné zájmy musí vzít v úvahu; že hlavní předmět smlouvy a poměr kvalita/cena mohou být nicméně vzaty v úvahu při posuzování přiměřenosti jiných podmínek (patnáctý, šestnáctý a devatenáctý bod odůvodnění Směrnice). Požadavek dobré víry (znění § 56 odst. 1 obč. zák. v tomto ohledu nekoresponduje s oficiálním překladem článku 3 odst. 1 Směrnice, jenž hovoří o požadavku přiměřenosti ), jímž lze rozumět požadavek poctivosti

ICM Ru

-pokračování Spisová značka:jednání dodavatele (profesionálního obchodníka) vůči spotřebiteli, nutno při posuzování charakteru smluvního ujednání poměřovat se situací, kdy věřitel vyžaduje sankci, která neodpovídá jeho vlastnímu ekonomickému riziku. V článku 3 bodu 1 Směrnice Rady 93/13-EHS ze dne 05.04.1993 je stanoveno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, přičemž podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou.

Jelikož žalovaný neprokázal soudu s přihláškou pohledávky nepředložil žádnou listinu, z níž by bylo patrné, že smluvní pokuta byla mezi dlužnicí a žalovaným sjednána, a to při respektování zájmů spotřebitele, vycházel soud z toho, že sjednána nebyla a tedy podaná žaloba je důvodná, žalovanému nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl, neboť ujednání o smluvní pokutě nebylo prokázáno.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. Žalobce byl ve věci úspěšný a žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Tarifní hodnota dle zmíněného ustanovení advokátního tarifu činí 50.000,-Kč, a sazba mimosmluvní odměny tak činí dle § 7 advokátního tarifu částku 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby. Soud přiznal žalobci odměnu za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby), tedy 6.200,-Kč, k tomu je nutno přičíst 2 paušální náhrady po 300,-Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 600,-Kč a 21% DPH ve výši 1.428,-Kč, celkem 8.228,-Kč.

Výrok III. rozsudku je odůvodněn § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, neboť žalobce je od soudních poplatků osvobozen dle 11 odst. 2 písm. q) citovaného zákona, žalovaný nemá proti žalobci nárok na náhradu nákladů řízení a sám není od poplatků osvobozen. Výše poplatku pak činí 5.000,--Kč dle položky 13, bod 1, písm. a) sazebníku.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 23.09.2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Slaběňáková, v.r. Iveta Kukiová samosoudkyně

ICM Ru