37 ICm 4102/2014
37 ICm 4102/2014-49 (KSOS 37 INS 18689/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZS UDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Martínkovou ve věci žalobce GE Money Bank, a.s., se sídlem Praha 4-Michle, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, IČO: 25672720, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, PSČ 120 00, proti žalované Mgr. Kate řině Širhalové, LL.M., se sídlem Olomouc, Palackého 641/11, PSČ 779 00, insolvenční správkyni dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Ostrava, Nálepkovo náměstí 930/16, PSČ 708 00, o určení pravosti pohledávky

takto:

I. Žaloba, aby bylo určeno, že části pohledávek žalobce za dlužníkem v celkové výši 106.440,53 Kč, z titulu smluvních pokut ve výši 10.796,60 Kč u druhé dílčí pohledávky, 5.376,80 Kč u třetí dílčí pohledávky, 4.412,06 Kč u čtvrté dílčí pohledávky, 47.783,87 Kč u páté dílčí pohledávky a z titulu náhrady nákladů nalé zacího řízení ve výši 7.201,40 Kč u čtvrté dílčí pohledávky a 30.869,80 Kč u páté dílčí pohledávky, jsou po právu, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í:

Žalobou ze dne 25.11.2014 došlou soudu téhož dne domáhal se žalobce vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že žalobce-věřitel č. 2, obchodní společnost GE Money Bank, a.s., IČO 25672720, se sídlem Praha 4-Michle, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, má vůči dlužníku Tomáši Fedákovi, anonymizovano , trvale bytem Ostrava, Nálepkovo náměstí 930/16, PSČ 708 00 (dále jen dlužník) pohledávky specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku.

Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že žalovaná jako insolvenční správkyně (dále jen IS) popřela na přezkumném jednání ve věci dlužníka dílčí části přihlášených pohledávek věřitele č. 2 co do jejich pravosti a celkové výše 106.440,53 Kč, a to z titulu smluvních pokut ve výši 10.796,60 Kč u druhé dílčí pohledávky, 5.376,80 Kč u třetí dílčí pohledávky, 4.412,06 Kč u čtvrté dílčí pohledávky, 47.783,87 Kč u páté dílčí pohledávky a z titulu náhrady nákladů nalézacího řízení ve výši 7.201,40 Kč u čtvrté dílčí pohledávky a 30.869,80 Kč u páté dílčí pohledávky, přičemž žalobce dne 19.11.2014 obdržel vyrozumění IS o popření přihlášených pohledávek ze dne 06.11.2014. Žalobce dále odůvodnění popření IS včetně svého hodnocení rozdělil do dvou tematických skupin. První z nich směřovala k popření smluvních pokut, které žalovaná odůvodnila tak, že se v tomto případě jedná o spotřebitelskou smlouvu a ujednání o smluvní pokutě není v ní samotné, tedy na listině podepsané dlužníkem, což má za následek neplatnost takového ujednání, přičemž odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013, č.j. I. ÚS 3512/11. Ačkoli žalovaná připustila, že je ve smlouvě uvedeno oprávnění banky smluvní pokuty požadovat, chybí jejich výše a není ani uvedeno, za co jsou sjednány, přičemž takto sjednanou smluvní pokutu nelze považovat za smluvní pokutu sjednanou přímo ve smlouvě. Žalobce je však toho názoru, že závěr žalované o neplatnosti sjednání smluvní pokuty je nesprávný. V článku VI. odst. 6 smlouvy o úvěru je uvedeno, že je banka oprávněna po klientovi požadovat zaplacení smluvní pokuty dle aktuálního sazebníku, přičemž sazebník i všeobecné obchodní podmínky (dále jen VOP) jsou nedílnou součástí smlouvy a klient podpisem na smlouvě ztvrzuje, že je převzal a seznámil se s jejich obsahem. Dle žalobce nelze na tento případ vztahovat zmiňovaný nález Ústavního soudu, jelikož dle jeho názoru šlo o zcela jiný případ, kde byla smluvní pokuta ve VOP ukryta . V tomto případě nebylo ujednání o smluvní pokutě dlužníkovi zatajeno zařazením do VOP, naopak bylo obsaženo přímo ve smlouvě, přičemž sazebník obsahoval pouze způsob výpočtu. Druhá část odůvodnění se věnovala popření pohledávek žalobce ve věci nákladů nalézacího řízení, které žalovaná odůvodnila skutečností, že jejich nárok nevznikl, jelikož žalobci dosud nebyly soudem pravomocně přiznány. Žalovaná dále uvedla, že dle ust. § 140a a 140b insolvenčního zákona (dále jen IZ), se rozhodnutím o úpadku přerušují soudní řízení o pohledávkách, které mají být uplatněny v insolvenčním řízení přihláškou, čímž se pro celý průběh insolvenčního řízení stala podmínka, na kterou žalobce navázal části svých pohledávek z titulu nákladů soudního řízení, nemožnou. Žalobce argumentuje ust. § 173 odst. 3 IZ, které umožňuje přihlásit pohledávku nesplatnou nebo vázanou na podmínku. Vzhledem k tomu, že žaloby ve věci EPR 162651/1014 a EPR 162171/2014 byly podány dříve, než bylo zahájeno insolvenční řízení, nelze dle žalobce argumentovat tím, že by mu v nalézacím řízení náklady řízení vůbec nevznikly. Soud dosud o věci pravomocně nerozhodl, z důvodu vedení insolvenčního řízení na dlužníka ani nemůže a žalobce proto nemohl příslušné rozsudky k přezkumnému jednání předložit. Náklady řízení jsou však dle něj určitelné, přičemž jejich výši představuje uhrazený soudní poplatek a úkony právní služby poskytnuté před zahájením insolvenčního řízení. Dle žalobce nelze na otázku okamžiku vzniku nároku na náhradu nákladů řízení automaticky aplikovat právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, tedy vznik pravomocným rozhodnutím soudu, které nereflektuje případ, kdy současně probíhá řízení o nároku žalobce a insolvenční řízení, ve kterém má být tento nárok uspokojen. Konstatuje, že okamžik nabytí právní moci rozhodnutí výslovně předvídaný občanským soudním řádem je dostatečně jasný.

Žalovaná v písemném procesním stanovisku ke smluvní pokutě namítla, že v souladu s konstantní judikaturou a právním řádem platným a účinným v době uzavírání předmětných smluv o úvěru správně popřela žalobcovy pohledávky v rozsahu přihlášených smluvních pokut. Dále odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 a jeho závěr, že ujednání zakládající smluvní pokutu ve spotřebitelských smlouvách zásadně nemohou být součástí tzv. VOP, ale pouze samotné spotřebitelské smlouvy, tedy listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis. V posuzovaných ujednáních o smluvní pokutě v rámci předmětných smluv o úvěru dle žalované zcela absentuje určení povinnosti, k jejímuž porušení se váže povinnost smluvní pokutu uhradit, jakož i výše smluvní pokuty, jejíž určení je až součástí sazebníku banky, který je svou povahou obdobou VOP, tedy nutné náležitosti ujednání zakládající smluvní pokutu. Dle žalované nelze takto sjednanou smluvní pokutu považovat za smluvní pokutu sjednanou přímo ve smlouvě hlavní. Neurčitost předmětného ujednání žalovaná spatřuje rovněž ve specifikaci sazebníku banky, kterým se bude řídit výše smluvní pokuty, tedy dle aktuálního sazebníku banky a uvádí, že není možné z této formulace rozlišit, zda se jedná o sazebník aktuální v době uzavření smlouvy, či v době porušení smluvní povinnosti smluvní pokutou zajištěné. Ujednání o smluvní pokutě podle ní rovněž není ujednáním technického či vysvětlujícího charakteru, k čemuž s odkazem na výše uvedený nález Ústavního soudu mají ujednání v rámci VOP sloužit. K názoru žalobce, že předmětný nález Ústavního soudu nelze na tento případ aplikovat, jelikož zde nebyla smluvní pokuta ukryta ve VOP žalovaná uvádí, že dle jejího názoru dochází k faktickému ukrytí smluvní pokuty do VOP i v případě, že je ujednání o ní ve smlouvě hlavní příliš obecné, nenaplňuje obligatorní náležitosti samo o sobě a ke zjištění bližší informace musí spotřebitel podrobně přečíst VOP (nebo v tomto případě sazebník banky), přičemž ani není zřejmé, zda k tomu měl dlužník reálnou příležitost a zda tak skutečně učinil. K otázce nákladů nalézacího řízení žalovaná uvedla, že podmínka pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí nemůže být v průběhu trvání oddlužení zjevně splněna s odkazem na již v žalobě zmíněné ust. § 140a IZ o přerušení soudních řízení. Dle žalované je nutné možnost podmínky posuzovat k době od rozhodnutí o úpadku do vydání rozhodnutí o skončení oddlužení a pro tuto dobu je určená podmínka nemožná.

Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, když účastníci řízení s tímto postupem souhlasili.

Soud ve věci nejprve zjišťoval, zda byly splněny předpoklady, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou zabývat.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 37 INS 18689/2014-A4 ze dne 22.07.2014 byl zjištěn úpadek dlužníka a IS ustanovena žalovaná. Soud povolil řešení úpadku oddlužením.

Z přihlášky č. P 2 bylo zjištěno, že žalobce si přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky v celkové výši 427.246,43 Kč. Pohledávka č. 2 byla přihlášena ve výši jistiny 58.855,54 Kč z důvodu smlouvy o úvěru s pojištěním klienta Konsolidace č. 184926499 ze dne 02.10.2007, ze smluvního úroku ve výši 2.395,42 Kč, úroku z prodlení ve výši 147,-Kč, splatných poplatků ve výši 1.145 Kč a smluvní pokuty ve výši 10.796,60 Kč. Pohledávka č. 3 byla přihlášena ve výši jistiny 28.357,94 Kč z důvodu smlouvy o úvěru s pojištěním klienta Expres č. 189795029 ze dne 04.11.2008, ze smluvního úroku ve výši 1.337,89 Kč, úroku z prodlení ve výši 67,16 Kč, splatných poplatků ve výši 1.290,-Kč a smluvní pokuty ve výši 5.376,80 Kč. Pohledávka č. 4 byla přihlášena ve výši jistiny 20.649,33 Kč z důvodu smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres č. 195970700 ze dne 13.11.2009, nákladů soudního řízení ve výši 7.201,40 Kč, ze smluvního úroku ve výši 1.279,23 Kč, úroku z prodlení ve výši 1.005,50 Kč, poplatků ve výši 1.190,-Kč a smluvní pokuty ve výši 4.412,06 Kč. Pohledávka č. 5 byla přihlášena ve výši jistiny 139.643,26 Kč z důvodu smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres č. 210888095 ze dne 18.03.2013, nákladů řízení ve výši 30.869,80 Kč, ze smluvního úroku ve výši 11.383,26 Kč, úroku z prodlení ve výši 7.342,35 Kč, poplatků ve výši 1.625,-Kč a smluvní pokuty ve výši 47.783,87 Kč.

Ze seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení dlužníka bylo zjištěno, že přezkumné jednání se konalo dne 31.10.2014 a že IS popřela části pohledávek věřitele č. 2, co do výše a co do pravosti v popřené části tak, že u pohledávky č. 2 popřela část ve výši 10.796,60, u pohledávky č. 3 část ve výši 5.376,80 Kč, u pohledávky č. 4 část ve výši 4.412,06 Kč, u pohledávky č. 5 část ve výši 47.783,87 Kč z důvodu neplatnosti ujednání o smluvní pokutě vzhledem k tomu, že toto ujednání není se všemi náležitosti obsaženo přímo ve smlouvě, a dále popřela u pohledávky č. 4 část ve výši 7.201,40 Kč a u pohledávky č. 5 část ve výši 30.869,80 Kč z důvodu nemožnosti splnění podmínky po celý průběh insolvenčního řízení s odkazem na ust. § 140a a §140b IZ.

Z vyrozumění o popření vykonatelné pohledávky bylo zjištěno, že žalobce jako věřitel č. 2 byl vyrozuměn o popření svých dílčích pohledávek v rámci přihlášky č. 2 v plné výši a poučen o podání žaloby na určení, přičemž výše uvedené vyrozumění bylo žalobci doručeno dne 12.11.2014.

Po takto provedeném dokazování soud učinil závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může nárokem uplatněným incidenční žalobou zabývat (zjištění úpadku dlužníka, ustanovení žalované IS, řádné přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka, řádné popření přihlášené pohledávky IS). S ohledem, že vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky bylo doručeno žalobci dne 12.11.2014 a žaloba byla soudu doručena dne 25.11.2014, byl učiněn závěr o včasnosti podané žaloby.

Poté, co soud učinil závěr o splnění výše uvedených předpokladů, zabýval se oprávněností nároku uplatněného incidenční žalobou.

K důkazu byla provedena smlouva o úvěru s pojištěním klienta Konsolidace ze dne 02.10.2007, ze které bylo zjištěno, že žalobce jako věřitel a dlužník uzavřeli smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi půjčku ve výši 170.000,-Kč a dlužník se zavázal půjčku splatit formou měsíčních splátek v celkovém počtu 96 ve výši 2.570,62 Kč. Smluvní pokuta byla ujednána v článku IV. bod 6 tak, že je banka po klientovi oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty dle aktuálního sazebníku banky.

K důkazu byla provedena smlouva o úvěru s pojištěním klienta Konsolidace ze dne 04.11.2008, ze které bylo zjištěno, že žalobce jako věřitel a dlužník uzavřeli smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi půjčku ve výši 70.000,-Kč a dlužník se zavázal půjčku splatit formou měsíčních splátek v celkovém počtu 84 ve výši 1.222,-Kč. Smluvní pokuta byla ujednána v článku III. bod 7 tak, že je banka po klientovi oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty dle aktuálního sazebníku banky.

K důkazu byla provedena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres ze dne 13.11.2009, ze které bylo zjištěno, že žalobce jako věřitel a dlužník uzavřeli smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi půjčku ve výši 43.000,-Kč a dlužník se zavázal půjčku splatit formou měsíčních splátek v celkovém počtu 72 ve výši 1.002,74 Kč. Smluvní pokuta byla ujednána v článku III. bod 7 tak, že je banka po klientovi oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty dle aktuálního sazebníku banky.

K důkazu byla provedena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres ze dne 18.03.2013, ze které bylo zjištěno, že žalobce jako věřitel a dlužník uzavřeli smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi půjčku ve výši 145.000,-Kč a dlužník se zavázal půjčku splatit formou měsíčních splátek v celkovém počtu 84 ve výši 3.228,64 Kč. Smluvní pokuta byla ujednána v článku III. bod 7 tak, že je banka po klientovi oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty dle aktuálního sazebníku banky.

Důkaz ve formě sazebníků a VOP žalobce nebyl proveden z důvodu nadbytečnosti, jelikož předmětem sporu není určení výše smluvních pokut, ale platnost jejího ujednání ve smlouvě hlavní.

Dále nebyl proveden důkaz ve formě rozhodnutí v řízeních EPR 162651/1014 a EPR 162171/2014, jelikož nebyly stranami poskytnuty, protože nebyly dosud vyhotoveny.

Po takto provedeném dokazování a po zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Dne 01.01.2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník (dále o. z.), tj. zákon č. 89/2012 Sb., který zrušil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále obč. zák.). S přihlédnutím k ust. § 3028 o. z. se pro právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakožto i pro práva a povinnosti z nich vzniklých, použijí dosavadní právní předpisy (tedy občanský zákoník ve znění účinném do 31.12.2013).

Podle ust. § 262 odst. 4 věta druhá zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění účinném do 31.12.2013 smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Dle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ust. § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Žalobce jako věřitel a dlužník spolu uzavřeli smlouvy, na základě kterých byly dlužníkovi poskytnuty úvěry v dohodnuté výši a dlužník se zavázal peněžní prostředky vrátit, zaplatit sjednané úroky z úvěru a poplatky a smluvní pokutu dle aktuálního sazebníku banky. Náklady řízení nebyly žalobci pravomocně přiznány.

Vzhledem k tematickému dělení odůvodnění žalobního návrhu a dále pak také vyjádření žalované bude právní kvalifikace výše uvedeného skutkového stavu rovněž rozdělena do dvou celků, kdy jeden se bude zabývat ujednáním o smluvní pokutě a druhý o nákladech nalézacího řízení.

Soud tedy z hlediska citovaných ustanovení posuzoval platnost ujednání smluvní pokuty ve smlouvách o úvěru uzavřených mezi žalobcem a dlužníkem, konkrétně uvedeného článku III. bod 7, dle kterého se dlužník zavázal zaplatit smluvní pokutu, přičemž určení její výše a povinnosti, za jejíž porušení vzniká povinnost smluvní pokutu zaplatit, se nachází v sazebníku banky. Soud dospěl k závěru, že žaloba je v části pohledávky z titulu smluvní pokuty nedůvodná. Rozhodl tak v souladu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 3512/11, z něhož plyne závěr, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí VOP, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny), na niž spotřebitel připojuje svůj podpis. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. I ve spotřebitelských smlouvách je možno VOP uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Z výše uvedeného plyne, že závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu dopadají na projednávanou věc, jelikož smluvní pokuta byla součástí sazebníku banky, který je obdobou VOP, a nikoli spotřebitelské smlouvy samotné. Ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě hlavní nenaplňuje zákonem požadované náležitosti dle ust. § 544 odst. 1, 2 obč. zák., tedy určení výše pokuty nebo způsob jejího určení a stanovení povinnosti, za jejíž porušení vzniká povinnost smluvní pokutu zaplatit, přičemž tyto údaje nabízí až aktuální sazebník banky, na který je odkazováno. Takové ujednání o smluvní pokutě je neurčité a nesrozumitelné, a vzhledem k nedostatku náležitosti projevu vůle s odkazem na ust. § 37 odst. 1 obč. zák. tedy neplatné.

Odkaz na aktuální sazebník banky, ze kterého není možné určit, zda se jedná o sazebník aktuální v době uzavření smlouvy, či v době porušení povinnosti, je nejednoznačný, čímž je neurčitý i věcný obsah ujednání. Z výše uvedených důvodů soud žalobu ohledně smluvní pokuty jako nedůvodnou zamítl.

Otázkou vzniku pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení se již zabýval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 27.09.2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007 kde judikoval, že pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká až po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Rovněž se touto otázkou zabýval v rozsudku ze dne 31.03.2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014 kde uvádí, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v precesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Pohledávku, která spočívá v nároku na náhradu nákladů nalézacího řízení lze do insolvenčního řízení přihlásit pouze tehdy, byla-li věřiteli pravomocně přiznána ke dni rozhodnutí o úpadku. V případě, že tomu tak není, nelze takovou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásit, a to ani jako podmíněnou, jelikož na podmínku lze vázat pouze pohledávku, která existuje. Ani úspěch účastníka ve sporu nemusí být bez dalšího důvodem pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení. Nárok na náhradu nákladů řízení vznikne až pravomocným rozhodnutím, jímž jej soud přizná, a to bez ohledu na to, jak soud rozhodne ve věci samé. Soud tedy v souladu se závěry Nejvyššího soudu uzavírá, že před právní mocí rozhodnutí, kterým je účastníkovi přiznán nárok na náhradu nákladů řízení v občanském soudním řízení, nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení, a to ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. Z výše uvedených důvodů soud žalobu v otázce náhrady nákladů nalézacího řízení jako nedůvodnou rovněž zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšná žalovaná žádné náklady v řízení neuplatnila a z obsahu spisu ani žádné nevyplývají.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 17.12.2015

Mgr. Jana Martínková, v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Marcela Šurabová