37 ICm 2318/2013
Jednací číslo: 37 ICm 2318/2013-62 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 8 INS 2183/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou ve věci žalobce: Mgr. Pavlína Jašková, se sídlem Balbínova 306/1, 787 01 Šumperk, insolvenční správce dlužníka Renaty Knápkové, r.č. 7559185777, bytem U Brány 916/2, 789 85 Mohelnice, zastoupeného Mgr. Lenkou Sršňovou, advokátem se sídlem Dr. E. Beneše 12, 787 01 Šumperk, proti žalovanému: SMART Financial s. r. o., IČO 47678721, se sídlem Hněvotínská 241, 779 00 Olomouc, o určení výše popřené vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá za dlužníkem Renatou anonymizovano , anonymizovano , bytem U Brány 916/2, 789 85 Mohelnice, v řízení KSOS 8 INS 2183/2013, pohledávku přihlášenou jako pohledávka č. 1 přihláškou č. P2 ve výši 7.656 Kč.

II. Určuje se, že žalovaný nemá za dlužníkem Renatou anonymizovano , anonymizovano , bytem U Brány 916/2, 789 85 Mohelnice, v řízení KSOS 8 INS 2183/2013, pohledávku přihlášenou jako pohledávka č. 1.1 přihláškou č. P2 ve výši 3.590 Kč.

III. Žaloba, aby soud určil, že žalovaný nemá za dlužníkem Renatou anonymizovano , anonymizovano , bytem U Brány 916/2, 789 85 Mohelnice, v řízení KSOS 8 INS 2183/2013, pohledávku přihlášenou jako pohledávka č. 1 přihláškou č. P2 ve výši 6.300 Kč, se zamítá.

IV. Žaloba, aby soud určil, že žalovaný nemá za dlužníkem Renatou anonymizovano , anonymizovano , bytem U Brány 916/2, 789 85 Mohelnice, v řízení KSOS 8 INS 2183/2013, pohledávku přihlášenou jako pohledávka č. 1.1 přihláškou č. P2 ve výši 2.958 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení 5.060 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Lenky Sršňové, advokátky.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit ČR na účet Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. účtu 3703-4123761/0710, VS 3742231813, soudní poplatek 3.525 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

V dané věci rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 9. 2014, č. j.-20 tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení 8.228 Kč ve stanovené lhůtě. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 11 VSOL 209/2014-47, rozsudek prvého stupně ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku přihlášenou jako č. 2 přihláškou č. 2 ve výši 10.846 Kč, potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Předmětem řízení tedy po rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zůstala žaloba o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku přihlášenou jako č. 1 přihláškou č. P2 ve výši 13.956 Kč, a dále o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku přihlášenou jako č. 1.1 přihláškou č. P2 ve výši 6.548 Kč.

ICM R

Jak vyplývá z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, tento se ztotožnil se závěrem předchozího rozhodnutí soudu prvého stupně o neplatnosti rozhodčí doložky a konstatoval, že smlouva o úvěru neobsahuje platné ujednání o rozhodčí doložce, a z tohoto důvodu odvolací soud považoval za neplatné ujednání o smluvní pokutě pod bodem 3 obchodních podmínek, a proto rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku III. ohledně smluvní pokuty potvrdil. V další části přezkoumal odvolací soud závěr soudu prvého stupně o promlčení pohledávky č. 1 v rozsahu jistiny ve výši 13.956 Kč a pohledávky č. 1.1 v rozsahu úroků z prodlení ve výši 6.548 Kč a na rozdíl od soudu prvého stupně konstatoval, že pokud se nicotnost rozhodčího nálezu projeví v incidenčním sporu, pohledávka sice nebude vykonatelná, ale ani nebude promlčena. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na zaujatý právní názor o promlčení pohledávek se soud prvého stupně již nezabýval důvodností těchto pohledávek, a proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku I. ohledně přihlášky pohledávky z titulu jistiny a ve výroku II. ohledně přihlášky pohledávky z titulu úroků z prodlení zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně podala u příslušného soudu žalobu, kdy se domáhala určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávky tak, jak upřesnila a specifikovala v žalobním petitu. Žaloba byla podána u příslušného soudu dne 26.6.2013. Žalobkyně uvedla, že žalovaný jako věřitel č. 2 přihlásil pohledávky č. P2 do insolvenčního řízení v celkové částce 61.850 Kč. Jednalo se o pohledávku č. 1 v celkové výši 20.504 Kč a pohledávku č. 2 v celkové výši 41.346 Kč. Uvedené pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné na základě pravomocného rozhodčího nálezu sp. zn. 2231/2009 ze dne 13.11.2009 vydaného rozhodcem JUDr. Ilonou Šubrtovou. Žalobkyně na přezkumném jednání konaném 20.6.2013 popřela tyto přihlášené pohledávky tak, jak uvedla v žalobním petitu (správně tedy co do výše 31.350 Kč). Důvodem popření pohledávek žalovaného v tomto rozsahu je uplynutí promlčecí doby. Žalobkyně dovozuje neplatnost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o úvěru a na to navazující nicotnost rozhodčího nálezu s tím, že se uplatní obecná čtyřletá promlčecí doba dle § 397 obchodního zákoníku v platném znění. Pohledávka č. 1 byla popřena ve výši 13.956 Kč, neboť nárok na požadovanou jistinu sestávající z úvěru ve výši 15.000 Kč, úroku 20% z jistiny ve výši 3.000 Kč a úplatu ve výši 4.656 Kč, je v celém rozsahu promlčen. Dále žalobkyně uvedla, že ujednání, kdy byla sjednaná úplata ve výši 4.656 Kč je neplatné. Pohledávka č. 1.1 co do příslušenství byla popřena ve výši 6.548 Kč, neboť úrok z prodlení je rovněž promlčen jako jistina.

Žalobkyně cituje ust. § 2, 7 a 13 zákona o rozhodčím řízení, a to v článku III. žaloby. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný a dlužník v bodu 11 obchodních podmínek, jež jsou součástí smlouvy, se dohodli, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti se smlouvou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomocí obecných soudů. Strany se dohodly, že spor bude rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný Rozhodčí a Správní společností, a.s. Účastníci se tedy dohodli na řešení jejich případných budoucích sporů, že je bude rozhodovat rozhodce, přitom však rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc ani konkrétní způsob jeho určení, když výběr příslušného rozhodce byl ponechán Rozhodčí a Správní společnosti, a.s. Tato obchodní společnost však neměla a nemá charakter stálého rozhodčího soudu, který může být dle § 13 o rozhodčím řízení zřízen pouze na základě zákona. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu ČR, pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízen jen na základě zvláštního zákona, vykonává činnost, která spadá podle zákona

ICM R o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý úmysl odporující zákonu a jde o nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. Jestliže smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná dle § 39 občanského zákoníku v platném znění pro rozpor se zákonem. Dále žalobkyně cituje ust. § 397 a § 403 odst. 1 obchodního zákoníku. Dle žalobkyně, jelikož byla shora dovozená neplatnost rozhodčí doložky sjednané v rámci smlouvy a obchodní zákony nestanoví zvláštní promlčecí lhůtu, uplatní se u nároku ze smlouvy přihlášených žalovaným přihláškou v předmětném insolvenčním řízení obecná 4letá promlčecí doba ve shodě s ust. § 397 obchodního zákoníku. Z textu smlouvy i přihlášky pohledávky žalovaného vyplývá, že jistina ve výši 13.956 Kč byla splatná 24.9.2007. Promlčecí 4letá lhůta uplynula 24.9.2011. V okamžiku zahájení insolvenčního řízení, tj. 28.1.2013 byla již jistina v celém rozsahu promlčená. Pokud jde o pohledávku 1.1, tj. příslušenství pohledávky č. 1, nárok žalovaného na úrok z prodlení v celkové výši 6.548 Kč s ohledem na výše uvedené je promlčen. Nárok na úrok z prodlení vzniká jednorázově v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním hlavního závazku. Tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo jako celek promlčí. Žalovaný přihlásil v rámci pohledávky č. 1 mimo jiné úplatu dle smlouvy ve svém úhrnu ve výši 4.656 Kč (poplatek za správu úvěru 7.656 Kč snížený o částku ve výši 20 % z jistiny, tj. 3.000 Kč). Dle § 499 úplata náleží věřiteli tehdy, pokud je sjednán závazek věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky. Účelem této úplaty je kompenzovat věřiteli náklady vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr. Jak je však zřejmé z textu smlouvy, hotovost, tj. úvěr ve výši 15.000 Kč byl dlužníku žalovaným předán v hotovosti při podpisu smlouvy. K žádnému rezervování prostředků pro dlužníka tudíž nedošlo, a proto nárok na úplatu dle § 499 obchodního zákoníku žalovanému nevznikl.

Po rozhodnutí Vrchního soudu v Olomoucí dle shora uvedeného rozsudku učinila doplňující vyjádření žalobkyně podáním z 12. 5. 2015. Pokud jde o vyslovený právní názor odvolacího soudu ohledně promlčení žalobkyně uvedla, že z hlediska judikatury tato otázka doposud jednoznačně vyřešena nebyla a žalobkyně na podané žalobě v plném rozsahu trvá. K promlčení do insolvenčního řízení přihlášených pohledávek žalobkyně podotýká, že ačkoliv dřívější právní úprava dopadající na tuto věc nicotnost neznala, obecnou judikaturou i právní teorií je tento pojem chápán tak, že nicotný právní úkon nevyvolává žádné právní následky, tedy po stránce právní jako by vůbec nebyl učiněn. Z důvodů, které žalobkyně vyjadřuje v čl. II. tohoto stanoviska, se domnívá, že popřené pohledávky jsou promlčené, neboť nebyly přiznány pravomocným rozhodnutím. Jistina ve výši 13.956 Kč přihlášená žalovaným a přezkoumána žalobcem coby pohledávka č. 1 se měla stát splatnou v roce 2007 a čtyřletá promlčecí doba uplynula bez ohledu na nicotný rozhodčí nález 24. 9. 2011. Vzhledem k promlčení jistiny je promlčeno i její příslušenství přezkoumané žalobcem coby pohledávka č. 1.1. V okamžiku, kdy bylo ve věci dlužníka zahájeno insolvenční řízení, tj. 28. 1. 2013, byla jistina i příslušenství již v celém svém rozsahu promlčena. Žalobkyně je toho názoru, že byl-li v dané věci rozhodčí nález shledán nicotným, potom je z podstaty věci vyloučeno, aby měl dopad do běhu promlčecích lhůt přihlášených pohledávek. Opačné stanovisko by mělo za následek vyvolávání absurdního stavu právní nejistoty a nerovnosti způsobeného dělením důsledků nicotnosti rozhodčího nálezu, kdy zatímco ve vztahu k vykonatelnosti by se nicotnost uplatnila, na pohledávku by se tedy nehledělo jako na přiznanou pravomocným rozhodnutím a věřitel by se proto nemohl dovolávat v příslušném řízení nuceného výkonu

ICM R takového nicotného rozhodčího nálezu, v insolvenčním řízení by se pro účely posouzení běhu promlčecí lhůty na pohledávku hledělo jako na přiznanou pravomocným (tedy nikoliv nicotným) rozhodnutím, pohledávka by byla považována za nepromlčenou a věřitel by mohl být v insolvenčním řízení uspokojen.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podání ze dne 19.6.2014. Žalovaný uvedl, že přihláškou pohledávky ze dne 4.4.2013 uplatnil v insolvenčním řízení pohledávku v celkové výši 61.850 Kč. Žalovaný pohledávku přihlásil jako vykonatelnou, a to na základě pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu. Při přezkumném jednání byla žalobkyní popřena pohledávka ve výši 31.350 Kč, a to z důvodu absolutní neplatnosti sjednané rozhodčí doložky obsažené v bodu 11 obchodních podmínek smlouvy a dále z důvodu promlčení pohledávky. Žalovaný učinil dne 23.3.2009 v souladu s ust. § 402 obchodního zákoníku právní úkon v podobě návrhu na vydání rozhodčího nálezu pro částku 13.956 Kč s příslušenstvím, čímž zahájil rozhodčí řízení, a to za účelem uspokojení svého práva vyplývajícího ze smlouvy. Na základě tohoto právního úkonu přestala běžet promlčecí doba, a to v souladu s ust. § 403 odst. 1 obchodního zákoníku. V okamžiku podání návrhu měl žalovaný zcela bez pochyby za to, že sjednaná rozhodčí doložka je platná a úkon v podobě návrhu tak učinil v souladu s dohodnutými ujednáními a příslušnými právními předpisy. Navíc rozhodčí řízení bylo vedeno zcela v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů v aktuálním znění. Změna judikatury Nejvyššího soudu v roce 2011, na kterou žalobkyně odkazuje, znamená absolutní obrat v náhledu na platnost rozhodčích doložek, který by znamenal, že všechny rozhodčí doložky sjednané před 31.3.2012, kdy nabyla účinnosti novela zákona o rozhodčím řízení provedená zákonem č. 19/2012 Sb., budou shledány neplatnými bez ohledu na to, že v době svého sjednání byly zákonem i judikaturou shledány platnými, z čehož v okamžiku podání návrhu vycházel také žalobce. Je absurdní, aby rozhodčí doložka, jenž v okamžiku svého sjednání byla platná, byla následně dle aktuální judikatury shledána neplatnou s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu z roku 2011 a novely zákona o rozhodčím řízení. Tento postup je v rozporu s dobrými mravy, ale zejména s ochranou právní jistoty smluvních stran. V přechodných ustanoveních zákona o rozhodčím řízení je uvedeno, že: platnost rozhodčí doložky se posuzuje podle zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném v době uzavření smlouvy . Postup soudu posuzující platnost rozhodčích doložek v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu 2011 je zcela absurdní, když je zřejmé, že smluvní strany v době sjednání rozhodčích doložek nemohly předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2011 či obsah novely zákona o rozhodčím řízení a dle této rozhodčí doložky sjednat. K námitce promlčení s ohledem na uvedené, žalovaný se nebude vyjadřovat, jelikož tato podtrhává absurditu celé situace, ze které je zřejmé, že žalovaný v pozici věřitele, pokud nebude jeho pohledávka v rámci incidenčního sporu zjištěná a pokud dlužník splní řádně oddlužení, již nikdy nemůže se svého práva v podobě uspokojení jeho pohledávky domoci. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Soud rozhodl o věci dle § 115a o.s.ř. ve spojení s ust. § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

Soud zjistil z přihláškového spisu oddíl P, č. přihlášky P2, č. věřitele 2 vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. KSOS 8 INS 2183/2013 následující:

ICM R

Z přihlášky pohledávky, že tato byla doručena příslušnému soudu 4.4.2013. Žalovaný jako věřitel přihlásil pohledávku č. 1 a č. 2 v celkové výši 61.850 Kč. Pohledávky č. 1 a č. 2 byly přihlášeny jako vykonatelné dle rozhodčího řízení sp. zn. 2231/2009 ze dne 13.11.2009. Pohledávka č. 1 byla přihlášená v celkové výši 20.504 Kč sestávající z jistiny ve výši 13.956 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. 2007-5322 ze dne 16.5.2007 a dále z příslušenství z úroku z prodlení ve výši 6.548 Kč.

Seznamem přihlášených pohledávek, že přezkumné jednání se konalo dne 20.6.2013, z celkem přihlášené částky 61.850 Kč bylo zjištěno 29.224 Kč a popřeno 32.626 Kč, a to žalobkyní, když dlužník pohledávku žalovaného uznal v celém rozsahu.

Smlouvou o úvěru č. 2007-5322 ze dne 16.5.2007, že tato byla uzavřena mezi žalovaným jako věřitelem a dlužníkem, a to ve smyslu ust. § 497 a následujících obchodního zákoníku, kdy věřitel poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 15.000 Kč s tím, že úvěr je poskytnut za úplatu a úrok ve výši 20 % z jistiny (dále jen poplatek za správu úvěru). Dlužník se zavázal uhradit věřiteli jistinu 15.000 Kč a poplatek za správu úvěru ve výši 7.656 Kč (638 Kč x 12 měsíců), a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.888 Kč. Smlouva o úvěru byla podepsána smluvními stranami na první straně. Na rubu smlouvy o úvěru jsou obchodní podmínky, které již účastníky smluvního vztahu podepsány nejsou. V bodě 3 obchodních podmínek bylo uvedeno, že strany se dohodly, že pokud dlužník nesplní svůj závazek dle smlouvy, je věřitel oprávněn požadovat navíc smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru (tj. 638 Kč), a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny, včetně poplatku za správu úvěru a zákonný úrok z prodlení. Bod 11 obsahoval, že smluvní strany se výslovně dohodly, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti s touto smlouvou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů. Dále obsahuje, že strany se dohodly, že spor bude rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný Rozhodčí a Správní společností, a.s., s tím, že procesní pravidla rozhodčího řízení, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady rozhodčího řízení jsou upraveny v jednacím řádu pro rozhodčí řízení vydaném Rozhodčí a správní společností, a.s.

Rozhodčím nálezem č.j. 2231/2009 ze dne 13.11.2009, že tento nabyl právní moci 26.11.2009 a vykonatelným se stal dnem 1.12.2009. Rozhodčí nález vydal rozhodce JUDr. Ilona Šubrtová, v té věci mezi žalobcem SMART Financial, s.r.o., a žalovanou jako dlužnicí, kdy žalovaná dlužnice byla zavázána zaplatit žalobci jistinu ve výši 13.956 Kč s úrokem z prodlení tak, jak je specifikován ve výroku I, dále smluvní pokutu ve výši 638 Kč za každý započatý měsíc prodlení počínaje zářím 2007 do úplného zaplacení jistiny tak, jak je uvedeno ve výroku II., a dále zaplatit žalobci 3.000 Kč a náhradu nákladů rozhodčího řízení v částce poplatku 2.975Kč a náklady právního zastoupení ve výši 16.790 Kč tak, jak je uvedeno ve výroku III a IV. Tímto rozhodčím nálezem bylo rozhodnuto o nároku v té věci žalobce na základě návrhu na vydání rozhodčího nálezu z 18.3.2009, a to z titulu uzavřené smlouvy o úvěru č. 2007-5322 ze dne 16.5.2007.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že usnesením Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 8 INS 2183/2013-A7 ze dne 20.3.2013, byl zjištěn úpadek a současně bylo povoleno oddlužení dlužnice Renaty Knápkové a že žalobkyně byla ustanovena insolvenční správkyní.

ICM R

Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno, přezkumné jednání, na kterém byly insolvenčním správcem popřeny pohledávky přihlášeného věřitele, se konalo dne 20.6.2013. Insolvenční správce podal předmětnou žalobu o popření pohledávek u příslušného soudu dne 26.6.2013, tedy včas (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona).

Pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby jsou rozhodující následující skutečnosti. Jednak je to otázka toho, zda žalobce jako insolvenční správce je aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, když popřel žalovaným přihlášené pohledávky, které byly označeny jako vykonatelné, dále s ohledem na tvrzení žalobce, zda nárok-pohledávky žalované strany, které byly přihlášeny jako vykonatelné dle rozhodčího nálezu, jsou pohledávkami skutečně vykonatelnými, když žalobce zpochybňuje platnost sjednané rozhodčí doložky, a tudíž namítá nicotnost vydaného rozhodčího nálezu. Posouzení, zda s ohledem na popěrný úkon žalobce jako insolvenčního správce došlo k promlčení nároku uplatněného přihláškou u příslušného soudu 4.4.2013, bylo vysloveno ve zrušujícím rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci se závazným právním názorem, že pohledávky promlčené nejsou.

Podle § 199 insolvenčního zákona, který upravuje popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem, platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Dle odst. 2 jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Dle odst. 3 v žalobě podle odst. 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Jak vyplývá z obsahu spisu a ze zjištěných skutečností, žalobce jako insolvenční správce popřel pohledávky žalované strany, která tyto přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka jako vykonatelné. Žalobce pak ve smyslu § 199 insolvenčního zákona podal ve lhůtě žalobu o popření vykonatelné pohledávky. V průběhu řízení však vyšlo najevo, že pohledávky žalovaného nejsou pohledávkami vykonatelnými, a to z důvodu, které soud níže uvede, pokud bude hodnotit, zda byla či nebyla platně sjednána rozhodčí doložka a zda tedy vydaný rozhodčí nález je platným vykonatelným rozhodnutím, popř. rozhodnutím nicotným. Nicméně platí, že i za tohoto stavu byl insolvenční správce aktivně legitimován k podání předmětné žaloby. Dle komentáře k ustanovení § 199 insolvenčního zákona totiž platí, že ukáže-li se v průběhu incidenčního řízení, že popřená vykonatelná pohledávka je ve skutečnosti pohledávkou nevykonatelnou, lze z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona analogicky dovodit, že by to nemělo být důvodem pro zamítnutí žaloby a mělo by toliko dojít k přesunu břemene tvrzení a důkazního břemene ze správce na věřitele, jenž by byl poté naopak povinen prokázat eventuální pravost, výši nebo pořadí své pohledávky jako by byl spor zahájen v opačném postavení stran dle § 198 insolvenčního zákona.

Z výše uvedeného důvodu tedy soud posuzoval, zda námitka žalobce, že rozhodčí doložka, na základě které byl vydán rozhodčí nález, je neplatná. Soud posuzoval tato tvrzení se závěrem, že uplatněné pohledávky ze strany žalované společnosti jsou pohledávkami nevykonatelnými, jelikož zaujal názor, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná dle § 39 občanského zákoníku a následně pak vydaný rozhodčí nález je nicotným právním aktem.

ICM R

Pokud jde o neplatnost rozhodčí doložky a nicotnost následně vydaného rozhodčího nálezu, pak v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení a odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, vykoná takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není možné pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u nichž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu. V konkrétní věci nelze mít za to, že by se účastníci dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob určení rozhodce, neboť zmiňovaný odkaz na výběr rozhodce jmenovaného Rozhodčí a Správní společností, a.s. nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce z uvedených důvodů i s ohledem na rovnost stran akceptovat. Rozhodčí nález vydaný osobou, která neměla k jeho vydání pravomoc, je nicotný. Z důvodů výše uvedených pak soud posoudil sjednanou rozhodčí doložku za neplatnou a rozhodčí nález ze dne 13.11.2009 sp. zn. 2231/2009 za nicotný, přičemž odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil.

S ohledem na popěrný úkon ze strany žalobce, který pak z těchto důvodů považoval uplatněné pohledávky č. 1 a č. 1.1 za promlčené, jak bylo shora uvedeno, posuzoval soud, zda tento popěrný úkon ze strany žalobce je relevantní.

Pokud jde o otázku, kdy s ohledem na shora uvedené žalobkyně považovala uplatněnou pohledávku č. 1 a příslušenství č. 1.1 za promlčené, jak je shora uvedeno, je třeba odkázat na závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem ve shora citovaném rozsudku, kdy odvolací soud uvedl, že pokud se nicotnost rozhodčího nálezu projeví v incidenčním sporu, pohledávka sice nebude vykonatelná, ale ani nebude promlčena. Pak soud posuzoval, zda uplatněné pohledávky jsou důvodné.

Je třeba uvést, že smlouva o úvěru, jak vyplývá z jejího znění, byla uzavřena ve smyslu § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Dlužník jakožto účastník této smlouvy zde vystupoval v pozici fyzické osoby nepodnikatele. Soud posoudil vztah založený smlouvou uzavřenou mezi účastníky, tedy věřitelem-žalovaným a dlužníkem jako smlouvu o úvěru dle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Předně je tato smlouva výslovně označena jako smlouva o úvěru a je zde odkazováno na ustanovení § 497. Smlouva obsahuje i podstatné náležitosti daného smluvního typu, jak je taxativně vymezuje ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, tj. závazek věřitele poskytnout druhé straně v její prospěch finanční prostředky a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit. Dle soudu má předmětná smlouva vzhledem k postavení dlužníka jako nepodnikající fyzické osoby (§ 2 písm. b/ zákona o spotřebitelském úvěru) charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru, proto se uplatní ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku (že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele).

ICM R

Z důvodů výše uvedených s ohledem na závazný právní názor vyslovený v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je třeba učinit závěr, že uplatněná pohledávka č. 1 a příslušenství pohledávky č. 1.1 promlčeny nejsou. Soud se tedy zabýval důvodností těchto pohledávek a učinil závěr, že v rámci přihlášené pohledávky č. 1 nevznikl žalovanému nárok na částku 7.656 Kč a v tomto rozsahu tedy bylo třeba určit, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku č. 1 přihlášenou přihláškou č. P2 v této výši tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve zbývající výši 6.300 Kč pohledávka č. 1 z titulu neuhrazené jistiny je důvodná, a proto byla žaloba ve výroku III. v této části zamítnuta. Pokud jde o pohledávku ve výši 7.656 Kč, jedná se o pohledávku nárok na úplatu přihlášenou v rámci jistiny-pohledávka č. 1. Podle § 499 obchodního zákoníku lze za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžité prostředky, sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele. Žalovaný v rámci přihlášky pohledávky uplatnil úplatu dle smlouvy, která ve svém souhrnu činila 4.656 Kč (poplatek za zprávu úvěru ve výši 7.656 Kč snížený o částku úroků ve výši 20 % z jistiny, tj. 3.000 Kč). Dle ust. § 499 obchodního zákoníku úplata náleží věřiteli tehdy, pokud je sjednán závazek věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky. Účelem této úplaty je kompenzovat věřiteli náklady plynoucí z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr. Jak je však zřejmé, hotovost, tj. úvěr byl dlužníkovi žalovaným předán v hotovosti při podpisu smlouvy. K žádnému rezervování prostředků pro dlužníka nedošlo, a proto nárok na úplatu dle § 499 obchodního zákoníku ve výši 7.656 Kč žalovanému nevznikl. Z tohoto důvodu soud ve výroku II. tohoto rozsudku určil, že žalovaný nemá za dlužníkem ani přihlášenou pohledávku č. 1.1 přihláškou č. P2, tedy úroku z prodlení z úplaty za období od 25. 9. 2007 do 20. 3. 2013 ve výši 3.590 Kč. Z důvodů výše uvedených ve výroku I. a II. tohoto rozsudku bylo žalobě vyhověno.

Pokud jde o výrok III. a IV. tohoto rozsudku, zde žaloba byla zamítnuta, pokud se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku č. 1 přihlášenou přihláškou č. P2 ve výši 6.300 Kč odpovídající zůstatku jistiny a tomu odpovídající uplatněný zákonný úrok z prodlení ve výši 2.958 Kč.

Z důvodů výše uvedených soud žalobě ve výroku I., II. vyhověl a ve zbývajícím rozsahu ve výroku III. a IV. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Předmětem řízení o žalobě žalobkyně byla částka, kdy se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá se dlužníkem pohledávky přihlášené v celkové výši 31.350 Kč. Žalobkyně byla úspěšná dle předchozího rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku III. co do částky 10.846 Kč, a pokud jde o předmětný rozsudek ve výroku I. ohledně částky 7.656 Kč a ve výroku II. ohledně částky 3.590 Kč. Celkem tedy žalobkyně byla úspěšná o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávky v celkové výši 22.092 Kč, a neúspěšná co do částky 9.258 Kč. Pak úspěch žalobkyně představuje 70,5 % a neúspěch 29,5 %. Žalobkyně pak má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 41 % uplatněných nákladů. Náklady řízení sestávají z odměny za právní zastoupení dle § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/96 Sb., tedy za 1 úkon právní služby ve výši 3.100 Kč. Ke každému úkonu právní služby má žalobkyně nárok dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky na režijní paušál á 300 Kč. Právní zástupkyně žalobkyně

ICM R učinila v řízení celkem 3 úkony právní služby, a to přípravu a převzetí právního zastoupení, sepis žaloby a vyjádření k rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 12. 5. 2015. Odměna činí 9.300 Kč, režijní paušál činí 900 Kč. Z takto vzniklých nákladů právního zastoupení má žalobkyně nárok na 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. výši 2.142 Kč. Celkem náklady řízení činí 12.342 Kč a z toho 41 % pak činí částku 5.060 Kč. Náklady řízení ve výši 5.060 Kč je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Při podání žaloby byla žalobkyně osvobozena od placení soudních poplatků. Dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. V dané věci činí soudní poplatek dle položky 13 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudní poplatek 5.000 Kč. Podle výsledku řízení pak jeho odpovídající část je povinen zaplatit žalovaný. Žalobkyně byla, jak bylo výše uvedeno, úspěšná v rozsahu 70,5 % a pak tomuto úspěchu ve věci odpovídá soudní poplatek, tedy 70,5 % z 5.000 Kč, tj. 3.525 Kč. Žalovanému tedy byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, odpovídající část soudního poplatku ve výši 3.525 Kč ve stanovené lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc 20. 7. 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v.r. Vlasta Zezulová samosoudkyně

ICM R