37 ICm 1710/2015
Jednací číslo: 37 ICm 1710/2015-58 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 37 INS 32703/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Hajnou ve věci žalobce: UNIDEBT Czech, SE, IČ 24797880, se sídlem Praha 7, Dělnická 1324/9, zastoupeného JUDr. Róbertem Paulovičem, advokátem, se sídlem Praha 8, U Libeňského pivovaru 63/2, proti žalovaným: 1) JUDr. Lenka Vidovičová, IČ 63028484, se sídlem Olomouc, Zámečnická 497/3a, insolvenční správkyně úpadce Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Dolní Studénka, Králec 66, 2) Miroslav Fistr, anonymizovano , bytem Dolní Studénka, Králec 66, o určení pohledávek

takto:

I. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 724.367,69 Kč za dlužníkem Miroslavem anonymizovano , anonymizovano , přihlášená přihláškou P2 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 32703/2014 jako pohledávka č. 1, je co do pravosti, výše a zajištění po právu, z a m í t á.

II. Určuje se, že žalobce má za dlužníkem Miroslavem anonymizovano , anonymizovano , zajištěnou pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 16.11.2012 přihlášenou přihláškou P2 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 32703/2014 v rámci pohledávky č. 2 v celkové výši 46.010,34 Kč. isir.justi ce.cz

III. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka za dlužníkem Miroslavem anonymizovano , anonymizovano , přihlášená přihláškou P2 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 32703/2014 jako pohledávka č. 2, co částky 107.799,66 Kč vůči žalované 1) a co do částky 153.810 Kč vůči žalovanému 2) z a m í t á.

IV. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 275.973 Kč za dlužníkem Miroslavem anonymizovano , anonymizovano , přihlášená přihláškou P2 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 32703/2014 jako pohledávka č. 3, je co do pravosti, výše a zajištění po právu, z a m í t á.

V. Ve vztahu mezi žalobce a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů řízení ve výši 509 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění: Žalobou ze dne 30.4.2015 doručenou soudu téhož dne, se žalobce domáhal vůči žalovaným 1), 2) určení, že jeho pohledávky ve výši 724.367,69 Kč, ve výši 153.810 Kč a ve výši 275.973 Kč za dlužníkem-žalovaným 2)-přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka jsou v celé přihlášené výši co do pravosti, výše a zajištění po právu. Uvedl, že do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil své pohledávky v celkové výši 1.154.151 Kč, jako dílčí pohledávky č. 1, 2, 3. Dílčí pohledávka č. 1 byla popřena žalovaným 2) co do výše 68.355,69 Kč, dílčí pohledávka č. 2 byla popřena oběma žalovanými co do výše 148.193 Kč a dílčí pohledávka č. 3 byla popřena oběma žalovanými co do pravosti a zajištění.

Pokud jde o dílčí pohledávku č. 1, žalobce uvedl, že není zřejmé, zda zaplacením popřené části pohledávky má žalovaný 2) na mysli platby proběhlé před uzavřením dohody o uznání závazku ze dne 12.2.2014 či až poté, s tím, že blíže se je schopen vyjádřit až po specifikaci tvrzených dlužných částek žalovaným 2).

K dílčí pohledávce č. 2 žalobce uvedl, že ve vztahu k důvodu popření, nepřiměřenosti úrokové sazby 35%, si nedokáže vysvětlit, proč by, pokud by úrok byl skutečně nepřiměřený, žalovaný 2) uzavřel předmětnou úvěrovou smlouvu, když k posouzení výše úroku není třeba žádných zvláštních schopností či vzdělání spotřebitele. Úroky nebankovních institucí obecně bývají vyšší než úroky bank, přičemž k uzavření smluv s nebankovními poskytovateli úvěrů dochází zpravidla v rizikovějších případech. Výše úroku je výsledkem projevu autonomie stran, žalovaného 2) nikdo k uzavření smlouvy nenutil. Navíc se v daném případě jedná o sankční úrok, sjednaný pro případ zesplatnění úvěru pro neplacení ze strany dlužníka. Výše úroku tak měla i preventivní funkci. Žalobce trvá na tom, že mu za období od 30.5.2014 do rozhodnutí o úpadku úrok náleží, a to minimálně v jinak (nikoli jako sankční) sjednané výši 9,54% ročně.

Co se týče dílčí pohledávky č. 3 spočívající ve smluvní pokutě, nechal žalobce posouzení její přiměřenosti na soudu, s poukazem na moderační právo soudu.

Žalovaná 1) se k žalobě vyjádřila tak, že navrhla (ve vztahu k dílčím pohledávkám č. 2 a 3) její zamítnutí. K dílčí pohledávce č. 2 žalovaná 1) předně uvedla, že žalovaný 2) neuzavíral smlouvu o úvěru s úrokovou sazbou 35%, ročně, ale s úrokovou sazbou 9,54% ročně. Úrok ve výši 35% ročně je nepřiměřený, ujednání o sankčním úroku obchází zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele, neboť obchází zákaz smluvního úroku z prodlení ve spotřebitelských smlouvách. K dílčí pohledávce č. 3 žalovaná 1) uvedla, smluvní pokuta 40% z nesplacené jistiny je v rozporu s dobrými mravy, takto sjednaná smluvní pokuta již nemůže plnit svou funkci, zvláště za situace, kdy po započtení nároků původního věřitele došlo k poskytnutí toliko částky 657.949 Kč, po úhradách žalovaného 2) pak čistá ztráta činí 554.503 Kč, a pohledávka věřitele byla dále zajištěna zástavním právem na nemovitostech žalovaného 2) v hodnotě cca 2.800.000 Kč.

Žalovaný 2) rovněž nepovažoval žalobu za důvodnou. Uvedl, že uzavřel smlouvu o poskytnutí úvěru v celkové výši 690.079 Kč, nikoli 690.131 Kč, jak v žalobě tvrdí žalobce. Žalovaný 2) uhradil dne 19.3.2014 částku 9.237 Kč. Poté se v měsíci dubnu dostal do prodlení, proto ještě před pravidelnou měsíční splátkou kontaktoval telefonicky a elektronicky dne 28.4.2014 věřitele a požádal o posunutí splátky na 10.5.2014, obdržel pak ujištění, že posunutí splátky je možné. Postupoval tedy přesně dle smluvních ujednání. Smlouvu o úvěru tudíž neporušil, a částka 684.570 Kč (po úhradě částky 9.237 Kč v březnu 2014) nemůže být úročena v uvedené výši. Přesto věřitel žalovanému 2) oznámil, že ztratil výhodu splátek, že pohledávka byla postoupena žalobci, a trval na realizaci zástavního práva a dražbě nemovitosti. Žalobce tak nemá na úroky či jiné sankce právo. Tyto sankce jsou nepřiměřené a nemorální, věřitel pouze využívá tísně na straně žalovaného 2).

Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím zjištěním.

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.1.2015 č.j. KSOS 37 INS 32703/2014-A5 soud zjistil, že tímto usnesením byl zjištěn úpadek dlužníka Miroslava anonymizovano , tedy žalovaného 2), insolvenčním správcem byla ustanovena JUDr. Lenka Vidovičová, tedy žalovaná 1), soud povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.5.2015 č.j. KSOS 37 INS 32703/2014-B4, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.6.2015 č.j. KSOS 37 INS 32703/2014-B5 soud zjistil, že soud schválil oddlužení žalovaného 2) zpeněžením majetkové podstaty.

Z přihlášky pohledávky č. P2 doručené soudu dne 28.1.2015 bylo zjištěno, že žalobce včas přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky za žalovaným 2) v celkové výši 1.154.150,69 Kč ze smlouvy o úvěru ze dne 16.11.2012, na jejímž základě poskytl původní věřitel ACEMA Credit Czech, a.s. žalovanému 2) úvěr ve výši 700.000 Kč, a to tak, že započetl částku 28.000 Kč jako provizi za poskytnutí úvěru, částku 2.000 Kč jako poplatek za vyřízení vkladu zástavního práva a částku 12.051 Kč jako poplatek za službu vyplacení jiného věřitele, částka 401.687 Kč byla poskytnuta jako zálohové čerpání úvěru a částka 256.262 Kč byla žalovanému 2) vyplacena dne 10.1.2013. Pro prodlení s placením splátek došlo ke dni 21.4.2014 k zesplatnění. Přihlášeny byly dílčí pohledávka č. 1 ve výši 724.367,69 Kč, z čehož částku 690.131 Kč činila jistina sestávající z nevrácené části poskytnutého úvěru 689.932 Kč a poplatku 199 Kč za správu úvěru z dlužné 2. splátky před zesplatněním, dílčí pohledávka č. 2 ve výši 153.810 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok z dlužné 2. splátky před zesplatněním úvěru ve výši 5.617 Kč a smluvní úrok z jistiny úvěru 689.932 Kč ve výši 35% ročně za dobu od 30.5.2014 do rozhodnutí o úpadku ve výši 148.193 Kč, a dílčí pohledávka č. 3 ve výši 275.973 Kč představující smluvní pokutu ve výši 40% z neuhrazené jistiny úvěru ve výši 689.932 Kč. Žalobce přihlásil své pohledávky jako nevykonatelné a zajištěné majetkem dlužníka dle zástavní smlouvy ze dne 16.11.2012.

Z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 16.4.2015 a ze seznamu přihlášených pohledávek přihlášky č. P2 v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 32703/2014 soud zjistil, že pohledávky žalobce byly při přezkumném jednání přezkoumány jako nevykonatelné a zajištěné majetkem dlužníka dle zástavní smlouvy ze dne 16.11.2012. Žalovanou 1) jako insolvenční správkyní byla uznána dílčí pohledávka č. 1 v celém rozsahu včetně zajištění; dílčí pohledávka č. 2 jí byla uznána ve výši 5.617 Kč (představující kapitalizovaný smluvní úrok z dlužné 2. splátky před zesplatněním úvěru, jak uvedla při jednání ve věci), včetně zajištění v této výši, ve zbývajícím rozsahu 148.193 Kč byla co do výše a zajištění popřena z důvodu absolutně nepřiměřené výše úroku 35% ročně a tudíž neplatnosti ujednání o výši úroku; dílčí pohledávka č. 3 byla žalovanou 1) popřena zcela co do pravosti i zajištění z důvodu neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve výši 40% z neuhrazené jistiny úvěry pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný 2) popřel dílčí pohledávky č. 2 a č. 3 ve stejném rozsahu jako žalovaná 1), dále pak popřel dílčí pohledávku č. 1 co do výše 68.355,69 Kč z důvodu zaplacení řádných měsíčních splátek.

Žalobce byl o popření své pohledávky jak insolvenčním správcem, tak dlužníkem, a o způsobu a lhůtách podání žaloby na určení své pohledávky poučen vyrozuměním ze dne 16.4.2015, doručeným mu dne 20.4.2016, jak soud zjistil z citovaného vyrozumění a doručenky k němu.

S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána ve lhůtě dle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona, je tedy možno ji věcně projednat.

Dále se soud zabýval okruhem účastníků. Jelikož pohledávky žalobce byly přihlášeny a přezkoumány jako nevykonatelné, a k popěrnému úkonu došlo ze strany insolvenčního správce, je žalobce jakožto věřitel popřené pohledávky osobou oprávněnou žalobu podat, žalovaná 1) je pak ve věci pasivně legitimována.

Jinak je tomu však u žalovaného 2). Jednotlivé dílčí pohledávky žalobce totiž byly přihlášeny a přezkoumány jako zajištěné. Pokud jde o popření pohledávky v insolvenčním řízení, pak dle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona má popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem.

Uvedené ustanovení vymezuje účinky popření pohledávky dlužníkem, jemuž bylo schváleno oddlužení (což se v daném případě stalo) tak, že jsou stejné, jako popření pohledávky insolvenčním správcem, což znamená, že popře-li dlužník, jemuž bylo schváleno oddlužení, pak pro účely jejího zjištění i v rozsahu popření a v návaznosti na to jejího uspokojení v insolvenčním řízení bude probíhat tzv. incidenční spor, tedy bude podána žaloba, v případě nevykonatelné pohledávky věřitelem, a to vůči dlužníkovi (či dlužníkovi a insolvenčnímu správci, popřou-li pohledávku oba). To vše však pouze v případě, že dlužník popře pohledávku nezajištěného věřitele.

Popře-li dlužník (jemuž bylo schváleno oddlužení) pohledávku zajištěného věřitele, pak se uplatní obecné pravidlo stanovené v § 192 odst. 3 insolvenčního zákona, tedy že takové popření nemá vliv na zjištění pohledávky, účinkem popření je pouze to, že pro danou pohledávku, popřenou dlužníkem co do pravosti či výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

Dlužník má samozřejmě právo popřít přihlášené pohledávky bez ohledu na to, zda byly přihlášené jako zajištěné či nezajištěné. Vliv na zjištění pohledávky a případné účastenství v incidenčním sporu má však v případě popření dlužníkem (jemuž bylo schváleno oddlužení) toliko popření nezajištěné pohledávky věřitele.

Jinak řečeno jestliže žalovaný 2) popřel pohledávky žalobce přihlášené a přezkoumané jako zajištěné, pak se nejedná o případ dle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, a takové popření nemá důsledky pro zjištění pohledávky žalobce. Žalovaný 2) tak není v řízení pasivně legitimován a žaloba vůči němu musí být zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace. Na uvedeném nic nezmění ani nesprávné poučení žalované 1) v rámci vyrozumění žalobce o popření pohledávky.

K otázce účinků popření pohledávky věřitele přihlášené jako zajištěné ze strany dlužníka v oddlužení lze poukázat např. i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10.11.2014, č.j. 104 VSPH 205/2014-25, v řízení sp. zn. 76 ICm 1298/2013, přístupno v insolvenčním rejstříku v rámci insolvenčním řízení sp. zn. KSLB 82 INS 22211/2012, oddíl C (C1-4). V tomto rozhodnutí Vrchní soud v Praze konstatoval, že podle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona účinky popření dlužníkem, včetně aktivní či pasivní legitimace v řízení o pravost, výši, pořadí pohledávek, zákon spojuje toliko s popřením pohledávky nezajištěné. Popření zajištěné pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění, takovém případě dlužník v řízení o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky pasivně legitimován není.

Lze tedy uzavřít, že žalovaný 2) není ve věci pasivně legitimován a z tohoto důvodu byla žaloba vůči němu zamítnuta.

Ve vztahu k dílčí pohledávce č. 1 to pak znamená, že s ohledem na skutečnost, že žalovaná 1) tuto pohledávku v celém rozsahu uznala, včetně zajištění, a pohledávka již tedy je -a to jako zajištěná-zjištěna, a není procesní rámec (důvod) její pravost, výši či zajištění dále v insolvenčním řízení zkoumat, soud žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení pravosti, výše a zajištění dílčí pohledávky č. 1 zamítl (výrok I).

Soud se proto dále žalobou v části týkající se dílčích pohledávek č. 2 a č. 3, které byly popřeny žalovanou 1). K tomu soud z příloh přihlášky žalobce dále zjistil následující.

Na základě žádosti žalovaného 2) o poskytnutí úvěru ve výši 700. 000 Kč ze dne 14.11.2012 (z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 14.11.2012) byla mezi společností ACEMA Credit Czech, a.s. jako věřitelem a žalovaným 2) jako dlužníkem uzavřena dne 14.11.2012 smlouva o úvěru, jak soud zjistil z této smlouvy o úvěru č. 5020 ze dne 16.11.2012. Z této smlouvy o úvěru a splátkového kalendáře k ní soud dále zjistil, že se jí věřitel zavázal poskytnout žalovanému 2) úvěr ve výši 700.000 Kč, a to převedením částky 401.687 Kč na sjednaný účet za účelem vyplacení zástavního práva a převedením zbývající prostředků na účet žalovaného 2), úvěr se žalovaný zavázal splácet v pravidelných 120 měsíčních splátkách ve výši 9.272 splatných vždy k 20. dni v měsíci, zahrnujících rovněž poplatek za správu úvěru ve výši 199 Kč, s první splátkou splatnou do 20. dne měsíce následujícího po odepsání prostředků z účtu věřitele. Sjednán by úrok ve výši 9,54 % ročně, dále odměna za rezervaci finančních prostředků ve výši 4% z poskytnutého úvěru, poplatek ve výši 2.000 Kč za zajištění podání návrhu na zápis práva do katastru, s tím, že věřitel je oprávněn tyto své pohledávky započíst proti výplatě úvěru jednostranným zápočtem. Ze všeobecných obchodních podmínek věřitele ze dne 15.6.2012 soud zjistil, že byla sjednána povinnost žalovaného 2) informovat věřitele o jakékoli nepříznivé změně ve své finanční situaci nebo osobních poměrech, která by vedla zejména k neschopnosti splácet úvěr a o důvodech takové změny, kdy za takovou situaci se považuje zejména nehrazení splatných závazků včas.

K zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru č. 5020 byla mezi věřitelem a žalovaným 2) uzavřena dne 16.11.2012 zástavní smlouva, předmětem zajištění jsou nemovitosti žalovaného 2)-pozemek st. parc. č. 510 včetně stavby na něm stojící č.p. 66, a pozemek parc. č. 56/9 v katastrálním území a obec Dolní Studénky, zapsáno na listu vlastnictví č. 392. Tato zjištění soud učinil z předmětné zástavní smlouvy ze dne 16.11.2012.

Zástavní právo k popsaným nemovitostem žalovaného 2) bylo a je zapsáno v katastru nemovitostí, jak bylo zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí list vlastnictví 392 pro katastrální území a obec Dolní Studénky, ke dni 28.1.2015 a ke dni 3.3.2015.

Věřitel poskytl žalovanému 2) úvěr dne 22.11.2012 výplatou částky 401.686,64 Kč na sjednaný a dne 10.1.2013 výplatou částky 256.262 Kč na sjednaný účet (z výpisu z účtu č. 27-4606790287 u Komerční banky, a.s.), a zápočtem částek 28.000 Kč jakožto poplatkem ve výši 4%, 2.000 Kč jakožto poplatkem za vklad do katastru nemovitostí a 12.051 Kč jakožto poplatkem za vyplacení závazku jiného věřitele ve výši 3% (z jednostranného zápočtu z dne 10.1.2013).

Dne 12.2.2014 uzavřely strany smlouvy o úvěru dohodu o uznání závazku z této smlouvy ze dne 16.11.2012 a jeho splacení, z důvodu prodlení ze strany žalovaného 2). Žalovaný 2) se zavázal uhradit věřiteli částku celkem 690.079 Kč, sestávající z nezaplacené jistiny 663.636 Kč, dlužných splátek 11.443 Kč a jednorázového poplatku za přeúvěrování ve výši 15.000 Kč, spolu s úrokem 9,54% ročně, a s poplatkem za správu úvěru 199 Kč měsíčně. Pro případ prodlení s placením jakékoli částky bylo sjednáno, že okamžikem takového prodlení se stává celý dluh splatným, dále pro takový případ byla sjednána smluvní pokuta ve výši 40% z nesplacené jistiny, úrok z prodlení ve výši 0,25% denně, a zvýšený úrok v sazbě 35% ročně. Tato zjištění soud učinil z dohody ze dne 12.2.2014.

Podáním ze dne 6.5.2014 oznámil věřitel ACEMA Credit Czech, a.s. žalovanému 2) ztrátu výhody splátek z důvodu porušení úvěrové smlouvy č. 5020 prodlením s úhradou splátek, a postoupení pohledávky na žalobce smlouvou ze dne 1.7.2012 (ze ztráty výhody splátek a oznámení postoupení pohledávky ze dne 6.5.2014 a dodejky k ní s datem doručení žalovanému 2) dne 13.5.2014).

Postoupení pohledávky za žalovaným 2) ze smlouvy o úvěru č. 5020 původním věřitelem žalobci má soud dále za prokázáno rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1.7.2012, souhlasným prohlášením ze dne 6.5.2014 a dodatku č. 265 ze dne 6.5.2014.

Žalobce vyzval žalovaného podáním ze dne 19.5.2014 k úhradě dlužné částky vyčíslené ve výši 1.095.897,50 Kč (z výzvy k úhradě dluhu ze dne 19.5.52014 a dodejky k ní s datem převzetí žalovaným 2) dne 20.5.2014).

Z výpisu z účtu žalovaného 2) za březen 2014 soud zjistil, že žalovaný 2) zaslal původnímu věřiteli dne 19.3.2014 částku 9.237 Kč. Z emailu ze dne 28.4.2014 soud zjistil, že žalovaný 2) žalobci elektronicky sdělil, že kvůli opožděné výplatě poukáže pravidelnou měsíční splátku k datu 10.5.2014.

Ze sestavy přehledu splátek žalovaného 2) a sestavy splátkový kalendář soud zjistil, že věřitel eviduje poslední splátku uhrazenou žalovaným 2) dne 21.3.2014 ve výši 9.237 Kč, započteno na jistinu, úrok a poplatek, úhrada splátky splatné dne 20.4.2014 evidována není. Ke dni 9.5.2014 eviduje věřitel celkovou dlužnou částku 689.932,21 Kč.

Soud pro nadbytečnost neprovedl žalobcem navržený důkaz výpovědí žalovaného 2) a výpovědí žalobce, a žalovaným 2) navržený důkaz oznámením ze dne 27.6.2014, oznámením o dražbě ze dne 17.7.2014 a výzvou ze dne 21.7.2014. Předně má soud za to, že provedenými důkazy byl skutkový stav zjištěn v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. Žalovaným 2) dále navržené důkazy mají dle něj prokazovat následný postup žalobce vůči němu, ve vztahu k předmětu této věci, tj. platnosti či neplatnosti ujednání o výši smluvní pokuty a úroku, již nemůžou přinést ničeho zásadního či nového. Žalobcem navržená výpověď žalovaného 2) je pak navržena ve vztahu k dílčí pohledávce č. 1, k níž žalobce neuvádí žádná tvrzení, která by jím měla být prokázána, navíc ve vztahu k dílčí pohledávce č. 1 byla žaloba zamítnuta pro její zjištění při přezkumném jednání. Stejný závěr platí pro výpověď žalobce, kdy navíc žalobce nespecifikoval, která konkrétní fyzická osoba by měla být případně vyslechnuta.

Podle § 497 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. účinného do 31.12.2013 (dále jen obchodní zákoník) smlouvou o úvěru se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité části a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 502 odst. 1 obchodního zákoníku od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník z nich platit úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

Podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.

Podle § 544 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 (dále jen občanský zákoník), sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Soud na danou věc aplikoval citované právní předpisy účinné do 31.12.2013, neboť dle přechodných ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1.1.2014, se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy. V dané věci byla smlouva o úvěru uzavřena 16.11.2012, přičemž dohoda o uznání závazku a jeho splacení se již týká pouze práv a povinností stran smlouvy vzniklých právě z této smlouvy o úvěru. Nutno proto aplikovat úpravu účinnou v době uzavření smlouvy o úvěru.

Z provedených důkazů a zjištění z nich učiněných, ve vztahu k dílčím pohledávkám č. 2 a č. 3, tedy ve vztahu k požadované smluvní pokutě a smluvnímu úroku, je zřejmé, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným 2) byla dne 16.11.2012 uzavřena smlouva o úvěru ve výši 700.000 Kč, který byl žalovanému 2) sjednaným způsobem poskytnut, byť v části nebyl vyplacen přímo žalovanému 2), ale-v souladu s dohodou stran smlouvy, částečně jím byl vyplacen závazek žalovaného 2) a v části došlo k započtení vzájemných nároků věřitele. Žalovaný 2) se zavázal úvěr včetně sjednaných úroků 9,54% ročně uhradit věřiteli v pravidelných měsíčních splátkách, splatných vždy k 20. dni v měsíci, k zajištění závazku bylo ve prospěch věřitele zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalovaného 2). Z důvodu prodlení s placením ze strany žalovaného 2) došlo následně k uznání závazku ze strany žalovaného 2), který se zároveň zavázal uhradit věřiteli specifikovanou dlužnou částku spolu s úrokem 9,54% ročně, s tím, že pro případ neuhrazení jakékoli částky bylo sjednáno oprávnění věřitele žádat smluvní pokutu 40% z jistiny, úrok ve výši 35% z jistiny, úrok z prodlení 0,25% denně. Prodlením současně měla nastat splatnost celého úvěru. Žalovaný 2) neuhradil splátku splatnou 20.4.2014 (tuto skutečnost žalovaný 2) nijak nerozporoval, poslední platbu tvrdil dne 19.3.2014, dne 28.4.2014 sděluje e-mailem věřiteli, že platbu provede opožděně, tato skutečnost plyne i z dalších provedených důkazů-přehledů splátek a splátkového kalendáře), v souladu se smluvním ujednáním tak došlo okamžikem prodlení k zesplatnění závazku žalovaného 2), což věřitel žalovanému 2) oznámil, společně s oznámením postoupení pohledávky na žalobce.

K tomu lze doplnit, že ve vztahu k okamžiku zesplatnění není podstatné, že žalovaný 2) v souladu se smluvním ujednáním oznámil věřiteli, že splátku řádně neuhradí (navíc až po splatnosti této splátky), neboť již neuhrazením splátky dne 20.4.2014 nastala splatnost celé neuhrazené částky. Nebylo přitom tvrzeno ani prokázáno, že by takovým oznámením snad mělo dojít ke změně splatnosti.

Pro účely dalších závěrů soud uzavírá, že vztah z předmětné smlouvy o úvěru je evidentně vztahem spotřebitelským, tedy vztahem, v němž žalovaný 2) jakožto spotřebitel požívá určité zvýšené ochrany vůči druhé straně-podnikateli, a kdy je proto nutno aplikovat rovněž ustanovení na ochranu spotřebitele. Rovněž je třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku, co se týče odpovědnosti spotřebitele za porušení povinností (§ 262 odst. 4 obchodního zákoníku).

K dílčí pohledávce č. 2-smluvním úrokům ve výši 35% ročně, nutno uvést, že se jedná ve své podstatě o sankční úrok, tedy úrok sjednaný pro případ porušení povinnosti žalovaným 2) (takto ho ostatně v žalobě označuje přímo žalobce). To však zcela odporuje smyslu úroku jako určité ceně peněz, jako hodnotě, kterou věřitel obdrží za to, že prostředky poskytl dlužníkovi, tudíž že jimi sám nemohl jinak nakládat, zhodnocovat je. Úrok nemá být způsobem sankce za nevrácení finančních prostředků ve sjednané lhůtě, tomu slouží úroky z prodlení, případně jiné právní instrumenty, věřitel pak má právo na úroky i za dobu po smluvené splatnosti pohledávky, do té doby, než mu budou jím poskytnuté prostředky vráceny. Ujednání sankčního úroku, podstatně vyššího než běžného úroku, je proto dle soudu nepřípustným ujednáním, obcházejícím zákon, a to jak z důvodu již popsaného, tak proto, že tímto způsobem je obcházen rovněž zákaz vyšších než zákonných úroků z prodlení vůči spotřebiteli dle úpravy účinné v době uzavření smlouvy o úvěru. Fakticky se tak jedná jen o další způsob, jak navýšit pohledávku věřitele (a to i přihlédnutím k dalším sjednaným sankcím a zajištěním, jak bude podrobněji popsáno dále).

Namítá-li žalobce v tomto směru autonomii vůle stran a skutečnost, že žalovaný 2) by přeci neuzavřel smlouvu s jeho předchůdcem, považoval-li by ji za nevýhodnou či nemravnou, pak nutno uvést, že jak samotná smlouva o úvěru, tak dohoda o uznání závazku a jeho splacení, jsou listiny zcela zjevně formulované věřitelem. Jistě, žalovaný 2) tyto listiny podepsal, a soud je dalek tomu, aby předpokládal jakékoli vynucení podpisu žalovaného 2) věřitelem. Nicméně je všeobecnou praxí, že pokud jde o smlouvy o úvěru či půjčce, žadatel o úvěr ovlivňuje víceméně jen výši úvěru a výši a počet splátek. U výše úroku či smluvní pokuty již takovou možnost většinou nemá, chce-li, aby mu věřitel požadovaný úvěr poskytl. Byť tedy není k uzavření smlouvy za daných podmínek dlužník přímo nucen, jak argumentuje žalobce, stojí-li o poskytnutí daného úvěru, většinou musí přijmout podmínky nastíněné věřitelem. Navíc ne vždy je dlužník-spotřebitel objektivně schopen dohlédnout, jaké důsledky pro něj v tomto kontextu smlouva může mít. Konečně pokud by byla přijata argumentace žalobce, že žalovaný 2) by smlouvu pro něj nevýhodnou neuzavřel, postrádala by jakákoli ochrana spotřebitele smysl, neboť ta stojí právě na postavení spotřebitele jako strany smlouvy slabší, bez odpovídajících znalostí a zkušeností.

Shrnuto soud považuje ujednání o úroku ve výši 40% z nesplacené části jistiny pro případ nesplácení úvěru za obcházející zákon, tudíž neplatné dle § 39 občanského zákoníku.

Nutno však přisvědčit žalobci, že v případě neplatnosti tohoto ujednání má žalobce nárok na běžný úrok sjednaný v rámci úvěrové smlouvy (potažmo dohodě o uznání závazku), tedy úrok ve výši 9,54%, neboť neplatné je ujednání toliko o sankčním úroku, nikoli o úroku běžném. Soud ani neshledal neplatnou smlouvu o úvěru jako celek, jelikož v tomto směru nelze vycházet z případného postupu věřitele vůči žalovanému poté, co nastalo prodlení (zesplatnění, realizace zástavního práva, snaha o zpeněžení předmětu zajištění atd.), ale z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena. Sankční ujednání ve smlouvě (dle žalovaného 2) lichvářská) pak dle názoru soudu nezpůsobují neplatnost smlouvy jako celku, může se jednat jen o neplatnost těchto jednotlivých ujednání.

Žalobce tak má nárok na úrok za období od 30.5.2014 (jak jej časově vymezil v přihlášce) do 8.1.2015 (den předcházejí rozhodnutí o úpadku žalovaného 2) v sazbě 9,54% z částky 689.932 Kč. Tato částka odpovídá dlužné jistině, při jejím výpočtu byly zohledněny platby provedené žalovaným, přičemž soud již shora vysvětlil, že považuje úvěr za poskytnutý v celé výši 700.000 Kč, i když v části došlo nikoli k vyplacení, ale započtení na pohledávky věřitele.

Takto tedy úrok, na nějž má žalobce nárok, činí 40.393,34 Kč. V tomto rozsahu bylo proto žalobě vůči žalované 1) vyhověno a určeno, že dílčí pohledávka č. 2 je v částce celkem 46.010,34 Kč (tj. nepopřených 5.617 Kč + 40.393,34 Kč) po právu. Ve zbytku přihlášených úroků, tj. ohledně částky 107.799,66 Kč, byla žaloba vůči žalované 1) zamítnuta. Vůči žalovanému 2) byla žaloba zamítnuta zcela z důvodu nedostatku pasívní legitimace, jak soud již výše zdůvodnil (výrok II, III).

Co se týče smluvní pokuty (dílčí pohledávka č. 3), soud dospívá k závěru, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, že skutečně výše smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy. Soud si je vědom stávající judikatury, dle níž je třeba každý případ hodnotit individuálně, s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Takto soud považuje za rozhodující nikoli celkovou výši smluvní pokuty, jak byla do insolvenčního řízení přihlášena, ale způsob, jakým byla sjednána, a okolnosti, za nichž byla sjednána. Daná smluvní pokuta byla sjednána v rámci dohody o uznání závazku v situaci, kdy ze strany žalovaného 2) již došlo k prodlení, lze tedy v obecné rovině připustit vyšší smluvní pokutu. Smluvní pokutu sjednanou ve výši 40% procent dlužné částky, v případě, kdy naprosto shodná povinnost, tedy úhrada dlužné částky, je zajištěna rovněž-dle soudu naprosto dostačujícím způsobem-zástavním právem na nemovitostech žalovaného 2) (kdy se jedná jak o pozemky, tak o stavbu, tedy nemovitosti vysoké hodnoty), však za přípustnou soud nepovažuje, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ jakéhokoli prodlení s jakoukoli částkou, přičemž pro takový případ bylo současně sjednáno okamžité zesplatnění úvěru, úrok z úvěru 35% ročně a smluvní úrok z prodlení 0,25% denně. Smluvní pokuta potom není počítaná z výše částky v prodlení, ale automaticky z celkové výše nesplacené jistiny, tedy došlo-li by k prodlení byť o jeden jediný den a o sebemenší částku v počátku smluvního vztahu, pak by výše smluvní pokuty fakticky odpovídala výši poskytnutých prostředků, tedy věřitel by svou pohledávku zdvojnásobil. Soud zdůrazňuje, že platnost smluvní pokuty je nutno posuzovat podle toho, jak byla sjednána, nikoli, za jaké konkrétní porušení povinnosti (prodlení s kterou splátkou, v jaké výši) byla nakonec uplatněna.

Je pak zřejmé, že pro případ, že žalovaný 2) nedostojí své povinnosti řádně splácet, měl věřitel dostatečně zajištěno uspokojení své pohledávky. V této věci se pak zjevně jednalo o objektivní nemožnost žalovaného 2) plnit, nikoli např. jeho neochotu (taková skutečnost nevyšla v řízení najevo, nevyplývá z provedených důkazů, kdy naopak z nich ve spojitosti s probíhajícím insolvenčním řízením žalovaného 2) je zřejmá právě objektivní neschopnost žalovaného 2) hradit své závazky). Za takové situace pak nemůže smluvní pokuta plnit žádnou ze svých funkcí, ani preventivní (motivační), ani jako způsob paušalizované náhrady škody. Stává se tak jen nástrojem obohacení věřitele, a to bez ohledu na intenzitu porušované povinnosti a eventuelní následky, které pro věřitele v důsledku prodlení mohly nastat.

S ohledem na popsané závěry tak soud má ujednání o smluvní pokutě za rozporné s dobrými mravy, tudíž neplatné dle § 39 občanského zákoníku.

Soud dodává, že nepřisvědčil žalobci v názoru o možnosti moderace smluvní pokuty, neboť s ohledem na spotřebitelský charakter předmětného smluvního vztahu a postavení žalovaného 2) jakožto spotřebitele je nutno aplikovat občanský zákoník, který moderaci nepřipouští. Moderovat smluvní pokutu by bylo možno pouze v případě, že osobou povinnou k jejímu zaplacení by byl podnikatel. Navíc i pokud by bylo možno v této věci smluvní pokutu moderovat, bylo by na místě tak učinit na výši škody věřiteli skutečně vzniklé. K tomu však žalobce netvrdí žádné relevantní skutečnosti, přičemž vzhledem k tomu, že jeho pohledávka je zajištěna nemovitostmi a v insolvenčním řízení má žalobce právo na uspokojení své pohledávky ze zpeněžení předmětu zajištění v celé výši, není soudu zřejmé, jaká škoda tedy měla žalobci vzniknout a jakým způsobem by tak měl dle žalobce případnou moderaci provést.

Proto soud žalobu i v části dílčí pohledávky č. 3 zamítl, a to ve vztahu k žalovanému 2) pro nedostatek pasivní legitimace, ve vztahu k žalované 1) pak z důvodu závěru, že se jedná o pohledávku nikoli po právu (výrok IV).

Pouze pro přehlednost soud rekapituluje, že byť byla žaloba ve vztahu k dílčí pohledávce č. 1 ve výši 724.367,69 Kč zamítnuta, stalo se tak proto, že tato pohledávka byla zjištěna již při přezkumném jednání.

Stejně tak na zjištění dílčí pohledávky č. 2 přihlášené žalobcem ve výši 148.193 Kč nemá vliv zamítnutí žaloby vůči žalovanému 2), podstatné je v tomto směru rozhodnutí soudu o žalobě vůči žalované 1) a určení pravosti této pohledávky v rozsahu 46.010,34 Kč výrokem II.

O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 občanského soudního řádu. Dle těchto ustanovení přísluší náhrada nákladů řízení procesně úspěšnější žalované 1) a zcela procesně úspěšnému žalovanému 2), a to vůči žalobci. Žalovaná 1) se práva na náhradu nákladů řízení vzdala. Proto soud rozhodl tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) pak soud přiznal žalovanému 2) náhradu nákladů řízení spočívajících v jízdném k jednání ve věci osobním automobilem na trase Králec, Dolní Studénky-Olomouc a zpět, celkem 134 km. Tyto náklady žalovaný 2) požadoval toliko v částce 509 Kč, což odpovídá základní náhradě za používání silničních motorových vozidel ve výši 3,80 Kč dle vyhlášky č. 385/2015 Sb. Soud proto v této výši žalovanému 2) náhradu nákladů řízení přiznal (výrok VI).

Soud dodává, že vážil i skutečnost, že žalobce podal žalobu vůči pasivně nelegitimovanému žalovanému 2) dle nesprávného poučení insolvenčím správcem ve vyrozumění o popření pohledávky. Tato skutečnost však není důvodem pro nepřiznání nákladů řízení žalovanému 2) (s právem popírat pohledávky, i když v případě zajištěných věřitelů bez důsledku pro jejich zjištění), který byl takto do soudního řízení žalobcem vtažen a kterému v souvislosti se soudním řízením náklady vznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve třech vyhotoveních.

Právo podat odvolání nemají žalovaní 1), 2), kteří se tohoto práva po vyhlášení rozsudku výslovně vzdali.

V Olomouci dne 8. září 2016

Za správnost vyhotovení: Mgr. Kateřina Hajná v.r. Vlasta Zezulová samosoudkyně