36 ICm 493/2014
Jednací číslo: 36 ICm 493/2014-31 Sp.zn.ins.řízení: KSOS 36 INS 23545/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Alešem Palkovským v právní moci žalobce CLEAR BALANCE, SE, IČO: 24811718, se sídlem Podlipného 942/11, 180 00, Praha 8-Libeň, zast. Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem Školská 38, 110 00 Praha 1 proti žalovaným 1) JUDr. Alena Schmidtová, sídlem Nový Jičín, Havlíčkova 4, jako insolvenční správkyně dlužníka: Marie anonymizovano , anonymizovano , IČO: 01160061, sídlem Starý Jičín č. 4, 2) Marie anonymizovano , anonymizovano , IČO: 01160061, sídlem a bytem Starý Jičín č. 4, o určení pravosti pohledávky

takto:

I. Určuje se, že pohledávky žalobcem přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka Marie anonymizovano , IČ: 01160061, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 36 INS 23545/2013, z titulu smlouvy o úvěru z 18.10.2012, a to pohledávky isir.justi ce.cz

a. P14/2 ve výši 290.895,-Kč představující jednak část jistiny 283.824,-Kč vzniklou kapitalizací úroků a jednak úrok z prodlení 7.071,-Kč z této jistiny, b. P14/3 ve výši 63.703,-Kč z titulu smluvní pokuty z důvodu prodlení s vrácením zesplatněného úvěru, c. P14/4 ve výši 55.888,-Kč z titulu smluvní pokuty z důvodu neoznámení exekuce věřiteli, d. P14/6 ve výši 63.000,-Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení zahájení insolvenčního řízení věřiteli, e. P14/7 ve výši 42.000,-Kč z titulu smluvní pokuty z důvodu zrušení vinkulace pojistného plnění ve prospěch věřitele, jsou pohledávkami po právu.

II. Řízení o určení, že pohledávky žalobcem přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka Marie anonymizovano , IČ: 01160061, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 36 INS 23545/2013, z titulu smlouvy o úvěru z 18.10.2012, a to pohledávky P14/2, P14/3, P14/4, P14/6 a P14/7 jsou pohledávkami zajištěnými zástavním právem k pozemku p.č. 30, včetně budovy bydlení č.p. 4 v k.ú. Starý Jičín, obec Starý Jičín, se zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včasnou žalobou doručenou soudu se žalobce domáhal vydání soudního rozhodnutí, jímž by soud určil, že pohledávky žalobcem přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka Marie anonymizovano , a to (žalovanými č. 1 a č. 2 popřené pohledávky) č. P14/2, P14/3, P14/4, P14/6 a P14/7 jsou pohledávkami po právu a jsou zajištěny zástavním právem k nemovitostem v podobě budovy bydlení č.p. 4 v k.ú. a obci Starý Jičín.

Návrh byl odůvodněn tím, že bylo zahájeno insolvenční řízení dlužnice-žalované č. 2 a insolvenční správkyní byla ustanovena žalovaná č. 1. Soud povolil řešení úpadku oddlužením a následně schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka svou pohledávku v celkové výši 788.544 Kč, která je tvořena osmi dílčími pohledávkami a kterážto byla zaevidována pod č. pohledávkového spisu P14. Dílčí pohledávky č. 1, 5 a 8 byly přihlášeny jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu, který nabyl právní moci 28.08.2013. Insolvenční správkyně u přezkumného jednání dílčí pohledávky 1, 5 a 8 uznala a takto byly i zjištěny jako pohledávky vykonatelné. Insolvenční správkyně naopak popřela nevykonatelné pohledávky č. P14/2, 3, 4, 6 a 7 v celkovém objemu 515.486 Kč. Uvedené pohledávky popřela rovněž dlužnice-žalovaná č. 2. Všechny zmíněné (nevykonatelné) pohledávky byly popřeny výlučně co do pravosti se shodným odůvodněním popěrného úkonu, kdy se jedná o ,,neoprávněně a nepřiměřeně vysoké nároky a smluvní pokuty . Dle vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky pak insolvenční správkyně uvedla, že insolvenční správce i dlužník popírají smluvní sankce jako nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy.

Dále žalobce v odůvodnění své žaloby uvedl, že dílčí pohledávka P14/2 představuje 283.824 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 7.071 Kč, kdy první část pohledávky tvoří jistina vzniklá kapitalizací úroků sjednanou ve smlouvě o úvěru. Dílčí pohledávka P14/3 ve výši 63.703 Kč byla přihlášena z titulu smluvní pokuty z důvodu prodlení s vrácením celého zesplatněného úvěru. Dílčí pohledávka P14/4 ve výši 55.880 Kč byla přihlášená z titulu smluvní pokuty za neoznámení exekuce ve sjednaném termínu. Dílčí pohledávka č. P14/6 ve výši 63.000 Kč byla sjednána z titulu smluvní pokuty za neoznámení insolvence ve sjednaném termínu. Konečně dílčí přihláška č. P14/7 ve výši 42.000 Kč byla přihlášená z titulu smluvní pokuty za zrušení vinkluace pojistného plnění dlužnicí.

Dále žalobce v odůvodnění své žaloby uvedl, že dílčí pohledávka P14/2 byla přihlášena důvodně na základě čl. 5.2.2. všeobecných úvěrových podmínek (dále jen VÚP), dle kterého nebude-li úrok uhrazen ve splatnosti, hledí se na něj jako na nový úvěr, který se k témuž dni slučuje s dosavadním úvěrem. Tímto ujednáním byla sjednána výslovně kapitalizace úroků z úvěru, což je ujednání zcela souladné s právní úpravou provedenou výkladem provedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu 35 Odo 101/2002. Takové ujednání nemůže být rozporné s dobrými mravy a koneckonců se nejedná ani o smluvní sankci. Celková výše dílčí pohledávky č. 2 z titulu části jistiny vzniklé kapitalizací úroků tedy iní 283.824 Kč, což představuje 6 splátek v původní výši po 2.876 Kč + 114 splátek ve zvýšené výši po 4.312 Kč po odečtení jistiny 210.000 Kč a částky uhrazené do dne splatnosti úvěru v objemu 15.000 Kč. K uvedenému pak žalobce uplatnil zákonný úrok z prodlení představující částku 7.071 Kč. K dílčí pohledávce P14/3 žalobce uvedl, že na základě prodlení žalovaného dlužníka s úhradou celého dluhu vzniklo žalobci právo na smluvní pokutu dle čl. 11.4.1. dle VÚP ve výši 3 % měsíčně z dlužné částky z celého zesplatněného úvěru, tj. z částky jistiny 210.000 Kč spolu s částkou kapitalizovaného úroku 283.824 Kč od 09.07.2013 do dne zjištění úpadku 15.11.2013. Tato smluvní pokuta činí 14.814 Kč měsíčně, tj. 63.703 Kč za 4,3 měsíce. K dílčím pohledávkám P14/4 a 6 žalobce uvedl, že ustanoveními čl. 10.1.21. a 11.5.2.1. VÚP byly sjednány smluvní pokuty za neoznámení exekuce ve sjednaném termínu a za neoznámení insolvence ve sjednaném termínu. Tyto smluvní pokuty byly sjednány ve výši 30 % z poskytnuté částky což, představuje 63.000 Kč. Od dílčí pohledávky č. 4 je odečtena částka uhrazená žalovaným č. 2 po splatnosti úvěru ve výši 7.112 Kč. V obou případech se jedná o sankce za porušení smluvně založené povinnosti informovat věřitele o podstatných změnách týkající se majetkových poměrů dlužníka. K dílčí pohledávce P14/7 žalobce uvedl, že tato byla přihlášená z titulu smluvní pokuty za to, že dlužník zrušil vinkulaci pojistného plnění předmětu zajištění, přičemž tato smluvní pokuta činí 20 % poskytnuté částky, tedy 42.000 Kč. Ke zrušení vinkulace pojistného plnění došlo na výslovnou žádost žalovaného dlužníka, přičemž tato skutečnost byla žalobci oznámena dopisem České pojišťovny z 11.07.2013. Na základě uvedeného má žalobce za to, že veškeré jeho přihlášené pohledávky tak byly přihlášeny po právu.

Pro přehlednost soud konstatuje, že je-li v bodě II. žaloby uvedeno, že dílčí pohledávky č. P14/2, 3, 4, 6, 7 byly přihlášeny jako vykonatelné, jde o zřejmou písařskou nesprávnost, neboť z přihlášky pohledávek a z ostatního textu žaloby (viz. např. bod I.) je zjevné, že zmíněné pohledávky byly na rozdíl od pohledávek P14/1, 5 a 8 přihlášeny jako nevykonatelné.

Žalovaná č. 1 jako insolvenční správkyně ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že uznány a takto zjištěny byly dílčí pohledávky č. P14/1, 5 a 8. Dílčí pohledávka č. P14/1 ve výši 215.232 Kč představuje jistinu a zákonný úrok z prodlení, kdy je nesporné, že žalobce poskytl dlužnici částku 210.000 Kč. Dále byla zjištěna dílčí pohledávka P14/5 ve výši smluvní paušální náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 42.000 Kč a P14/8 jako náklady rozhodčího řízení ve výši 15.826 Kč. Veškeré tyto pohledávky 1, 5 a 8 byly zajištěny zástavním právem k majetku druhé žalované. Vedle toho pohledávkou P14/2 uplatňuje žalobce neadekvátní smluvní úrok ve výši 283.824 Kč, což je neadekvátní vzhledem k výši poskytnutého úvěru 210.000 Kč. Vedle toho současně požaduje žalobce smluvní pokuty, v důsledku čehož má dlužnice vrátit z poskytnutého úvěru 210.000 Kč celkem 788.544 Kč. Smluvní úrok a smluvní pokuty jsou tedy s přihlédnutím k ostatním postihům sjednaným v úvěrové smlouvě nepřiměřeně vysoké a ujednání o nich obě žalované považují za neplatné. Vedle toho nutno posoudit sjednanou úvěrovou smlouvu, zda nemá charakter smlouvy spotřebitelské vzhledem ke všem okolnostem v době jejího uzavření. Samotná existence živnostenského oprávnění druhé žalované v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy neznamená paušálně, že jde o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli. Za tím účelem žalovaná č. 1 navrhuje výslech žalované č. 2 jako účastnice řízení a následně pak zamítnutí podané žaloby v plném rozsahu.

Žalovaná č. 2 se zcela ztotožnila s obsahem písemného vyjádření žalované č. 1.

K nařízenému ústnímu jednání se žalovaná č. 2 bez jakékoli omluvy nedostavila, ačkoli k němu byla řádně a včas předvolána.

V souladu s ustanovením § 101 o.s.ř. proto věc soud projednal v nepřítomnosti žalované č. 2.

U ústního jednání uvedla žalovaná č. 1, že pohledávky č. P14/2, 3, 4, 6 a 7 byly popřeny výlučně co do pravosti, nikoli co do zajištění nebo pořadí zajištění, nebo dokonce případně co do výše přihlášené pohledávky.

K dotazu soudu žalobce prostřednictvím svého zástupce pak uvedl, že žaloba směřuje výlučně do oblasti určení, že pohledávky specifikované v návrhu rozsudečného výroku jsou přihlášeny po právu a nesměřují tak do oblasti určení, že jsou pohledávkami zajištěnými, když tato okolnost nebyla popřena. Dále uvedl, že přihlášené pohledávky jsou zajištěny zástavním právem, jiný zajišťovací institut, např. v podobě směnky, nebyl sjednán.

S ohledem na uvedená prohlášení účastníků řízení, jakož i se zřetelem k tomu, že dle návrhu rozsudečného návrhu tak, jak byl zformulován žalobcem v podané žalobě, má být předmětem řízení i určení, že žalovanými co do pravosti popřené pohledávky jsou zajištěny zástavním právem k nemovitostem, soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 5 insolvenčního zákona zastavil řízení o určení, že zmíněné pohledávky jsou pohledávkami zajištěnými zástavním právem k nemovitostem. Soud tak učinil v zájmu řádného vymezení předmětu řízení, neboť ačkoli je zřejmé, že co do zajištění nebo pořadí zajištění žalovaná č. 1 nepopřela pohledávky

žalobce, z návrhu rozsudečného výroku v žalobě by bylo lze dovodit, že žalobce se domáhá vedle určení pravosti také určení, že jím přihlášené a žalovanými popřené pohledávky jsou zajištěny zástavním právem. Ve vztahu k uvedenému určení soud dovodil neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, neboť pořadí pohledávek žalovanou č. 1 i žalovanou č. 2 nebylo popřeno a není tak na místě (v souladu s upřesňujícím prohlášením žalobce u ústního jednání) se uvedenou problematikou vůbec zabývat.

Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav.

Ze smlouvy o úvěru z 18.10.2012 č. CA 162/2012 soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi Credit Alliance, SE, se sídlem v Praze a žalovanou dlužnicí. Mezi účastníky bylo sjednáno poskytnutí úvěru pod obchodním názvem Credit Start, což je dle čl. 1.1. smlouvy obchodní název jednorázového podnikatelského úvěru. V čl. 1 se dlužník zavázal poskytnuté peněžní prostředky použít pro účely podnikání a byla dohodnuta poskytnutá částka 210.000 Kč. Dalšími ujednáními smlouvy se dlužník zavázal úvěr splácet pravidelnými lhůtními splátkami vždy k 07., 14., 21. a 28. dni měsíce ve výši po 719 Kč, čemuž odpovídá pravidelná měsíční splátka 2.876 Kč. Byla sjednána standartní doba splácení 10 měsíců ode dne 07.12.2012 do 28.11.2022. Stanoveným měsíčním splátkám odpovídá úrok z úvěru 0,87 %, čemuž odpovídá průměrný přepočtený měsíční úrok 0,54 %. RPSN byla uvedena sazbou 11,18 %. Účastníci výslovně deklarovali zajištění vrácení úvěru zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka. Účastníci výslovně ujednali, že součástí smlouvy jsou všeobecné úvěrové podmínky věřitele ze dne 01.06.2012, s nimiž se dlužník seznámil, které jsou přílohou smlouvy a jejichž převzetí coby součásti smlouvy současně dlužník potvrzuje svým podpisem.

Ze žádosti o čerpání-dodatku č. 1 smlouvy z 18.10.2012 soud zjistil, že téhož dne formou žádosti o čerpání dlužník sdělil věřiteli dispozice pro čerpání úvěru.

Z všeobecných úvěrových podmínek specifikovaných ve výše uvedené smlouvě soud zjistil, že všeobecné úvěrové podmínky definují podnikatelský úvěr jako úvěr poskytnutý pro podnikatelské účely, přičemž pojem podnikatelský účel může být a má být vykládán co nejšířeji. Před čerpáním je dlužník povinen doložit oprávnění k podnikání či jiné výdělečné činnosti s výjimkou případu, kdy věřitel prohlásí, že si doklad o podnikání dlužníka zajistí z veřejně dostupných databází (čl. 3.2.). VÚP dále definují podnikatelský úvěr jednorázový, tedy úvěr výslovně sjednaný v úvěrové smlouvě.

V čl. 5.2.2. bylo sjednáno, že nebude-li úrok uhrazen ve splatnosti, hledí se na něj jako na nový úvěr poskytnutý dlužníkovi, který se k témuž dnu slučuje s dosavaním úvěrem.

V čl. 10 VÚP jsou uvedeny případy, které se budou považovat za případy porušení povinnosti dlužníka, kdy tímto porušením dle bodu 10.1.19. je zahájení insolvenčního řízení na návrh třetí osoby s výjimkou zahájení takového řízení na základě návrhu zjevně neodůvodněného. Dále je porušením poviností podání insolvenčního návrhu na sebe sama nebo zahájení řízení o výkon rozhodnutí proti majetku dlužníka. V čl. 11.1.1. je ujednáno, že dojde-li ke zmíněnému porušení poviností, je dlužník povinen písemně informovat věřitele do tří dnů od okamžiku vzniku porušení nebo od okamžiku, kdy se o něm dozvěděl nebo mohl dozvědět. Dle čl. 11.4.1. je sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení s plněním jakéhokoli peněžitého závazku, kdy věřitel je oprávněn požadovat smluvní pokutu z prodlení z nezaplacených částí splatných částek a to vždy ode dne jejich splatnosti až do dne jejich uhrazení dlužníkem. Výše smluvní pokuty byla sjednána sazbou 3 % z každé jednotlivé opožděné platby za každý měsíc prodlení. V bodě 11.5.2.1. byla sjednána smluvní pokuta ve výši 30 % úvěrové částky, bylo-li porušeno kterékoli jedno ustanovení čl. 11.1.1. tj. mimo jiné neoznámení zahájení insolvenčního nebo exekučního řízení. V bodě 11.6. bylo ujednáno, že věřitel je oprávněn jednostraně zvýšit pravidelné lhůty splátky na 1,5 násobek původní lhůtní splátky, je-li dlužník v prodlení s úhradou částky ve výši tří lhůtních splátek.

Ze zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva č. CA 162/2012 datované dnem 18.12.2012 soud zjistil, že uvedenou zástavní smlouvou bylo v souvislosti se sjednáním úvěrové smlouvy výše uvedené sjednáno zástavní právo k budově bydlení č.p. 4 v části obce Starý Jičín pro k.ú. a obec Starý Jičín a to ve vztahu k zmíněné budově bydlení č.p. 4 na pozemku p.č. 30 a pozemku p.č. 30 v uvedeném k.ú. Zástavní smlouvou byla sjednána povinnost dlužníka pojistit předmět zástavy na pojistnou hodnotu nejméně ve výši 1.000.000 Kč a dále byla sjednána povinnost dlužníka vinkulovat pojistné plnění dle sjednané pojistné smlouvy ve prospěch zástavního věřitele a vinkulaci zrušit a nedopustit její zánik po celou dobu trvání pohledávek zajištěných smlouvou. V čl. VI zástavní smlouvy pak bylo sjednáno, že porušení nebo nesplnění smluvních povinností zástavce zakládá zástavnímu věřiteli právo na smluvní pokutu ve výši 20 % půjčené částky za každé jedno porušení nebo nesplnění povinnosti. Vklad práva podle uvedené zástavní smlouvy do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín ke dni 23.10.2012.

Z potvrzení o zrušení vinkulace vyhotoveného Českou pojišťovnou a adresovaného věřiteli 11.07.2013 soud zjistil, že Česká pojišťovna vyrozuměla věřitele o tom, že k 08.052016 došlo na žádost pojistníka Marie anonymizovano k zrušení vinkulace pojistného plnění z pojistné smlouvy uzavřené 22.10.2012, kdy případné pojistné plnění z této smlouvy bylo vinkulováno ve prospěch věřitele.

Z oznámení věřitele o změně lhůtní splátky soud zjistil, že 07.05.2013 věřitel oznámil dlužnici, že zjistil, že na její nemovitost byla zahájena exekuce. Na základě uvedeného zvyšuje věřitel pravidelné lhůtní splátky sjednané ve smlouvě na 1,5 násobek původní lhůtní splátky v souladu s čl. 10.1.21. a 11.6.2. VÚP.

Ze smlouvy o postoupení pohledávky a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že věřitel dle úvěrové a zástavní smlouvy postoupil pohledávky v té souvislosti vzniklé na zdejšího žalobce.

Z výzvy vyhotovené žalobcem (pod tehdejší obchodní firmou Credit Back, SE) soud zjistil, že žalobce vyzval dlužnici k okamžitému splacení uvěrových pohledávek dle smlouvy o úvěru z 18.10.2012 v celkovém objemu 327.320 Kč, kdy bylo zjištěno zahájení exekuce na majetek dlužníka pod číslem řízení 120 Ex 2243/2013.

Z listin nacházejicích se v insolvenčním spise soud zjistil zejména následující:

-z vyhlášky soud zjistil, že insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno 23.08.2013 -z usnesení A11 soud zjistil, že usnesením z 15.11.2013 byl zjištěn úpadek dlužníka Marie anonymizovano a insolvenčním správcem ustanovena žalovaná č. 1, kdy soud povolil řešení úpadku oddlužením -z usnesení B4 soud zjistil, že usnesením z 28.04.2014 bylo schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře -z vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky soud zjistil, že žalovaná č. 1 vyrozuměla žalobce vyrozuměním doručeným 05.02.2014 o popření nevykonatelné pohledávky č. P14/2, 3, 4, 6 a 7 z důvodu, že insolvenční správce i dlužník popírají smluvní sankce jako nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy -insolvenční řízení dosud trvá.

Soud ve věci provedl všechny důkazy účastníky navržené, s výjimkou důkazu účastnickou výpovědí žalované dlužnice, tedy žalované č. 2. Uvedený důkaz soud nemohl provést vzhledem k tomu, že žalovaná č. 2 jako účastnice řízení se bez jakékoli omluvy nedostavila k ústnímu jednání, ke kterému byla řádně a včas předvolána. Soud přitom neshledal žádný věcný nebo rozumný důvod ústní jednání odročovat za účelem provedení důkazu zmíněnou účastnickou výpovědí, neboť incidenční řízení je řízením sporným a každá ze stran si nese sama povinnost tvrzení a povinnost důkazní s rizikem procesního neúspěchu ve sporu spojeným s případným neunesením zmíněných břemen. S ohledem na komplex ostatních ve věci provedených důkazů pak není vůbec možné důkaz účastnickou výpovědí žalované č. 2 považovat za důkaz nezbytný k řádnému zjištění skutkového stavu.

Soud ve věci provedl i další důkazy listinami, než které jsou výše citovány, kdy nejsou citovány ty listiny a jejich obsah, jejichž význam pro posouzení věci je minimální nebo které dokládají skutečnosti mezi účastníky nesporné (např. fakt poskytnutí úvěru ve výši 210.000 Kč.)

Na výše uvedený zjištěný skutkový stav soud aplikoval ustanovení § 7 insolvenčního zákona dále pak ustanovení § 497 a následujících obchodního zákoníku ve znění do 31.12.2013 (s ohledem na datum sjednání smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy a s ohledem na přechodná ustanovení občanského zákoníku 2014), dále pak aplikoval ustanovení § 300 a následujících obchodního zákoníku a s nimi korespondující úpravu smluvních pokut občanského zákoníku 1964 (kdy úprava smluvní pokuty v obchodním zákoníku není úpravou komplexní), přihlédl k obvyklé rozhodovací praxi vyjádřené dále uvedenými rozhodnutími a dospěl k následujícím závěrům.

Mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o úvěru dle § 497 a následujících obchodního zákoníku, kdy uvedený závazkový vztah má charakter tzv. absolutního obchodu. Tuto smlouvu dlužnice, teda žalovaná č. 2, uzavřela zcela zjevně ve svém postavení podnikatele, kdy byla držitelkou živnostenského oprávnění a bylo jí přiděleno identifikační číslo 01160061, které bylo v označení dlužnice jako smluvní strany použito, a dále byla žalovaná identifikována místem svého podnikání (nikoli bydliště). Smlouva o úvěru byla výslovně sjednána jako smlouva o poskytnutí podnikatelského úvěru, přičemž podmínkou poskytnutí úvěru bylo, že dlužnice předloží oprávnění k podnikání či jiné výdělečné činnosti dle příslušných právních předpisů (čl. 3.2. VÚP). Zmíněné VÚP pak definují i obsah pojmu jednorázový podnikatelský úvěr, který byl mezi účastníky sjednán. Uvedené okolnosti dle názoru soudu naprosto vylučují, že by žalovaná č. 2 při sjednávání úvěru vystupovala jako spotřebitel a mohla by tak požívat dobrodiní zákonných ustanovení na ochranu spotřebitele. Ve věci bylo mimo jakoukoli pochybnost mezi stranami zjevné, že žalovaná vystupovala jako podnikatelka a že úvěr byl sjednán za účelem podnikání žalované č. 2, přičemž podmínkou poskytnutí úvěru ze strany právního předchůdce žalobce byla skutečnost, že se jedná o úvěr podnikatelský poskytovaný podnikateli.

Platí tedy, že nutno respektovat zcela jednoznačně projevený projev vůle obou stran smluvního vztahu ve smlouvě o úvěru sjednat úvěr podnikatelský. Případná vnitřní výhrada (mentální rezervace) dlužnice je zcela irelevantní. Již dle respektovaného komentáře autorů Sedláčka a Roučka k Obecnému zákoníku občanskému, platnému v Čechách a na Podkarpatské Rusi, je relevantní to, co strany dávají najevo. To, co si strany přitom myslí, je zcela irelevantní. Obdobně dle rozsudku Nejvyššího soudu 21 Cdo 3165/2013 platí, že účastník projevuje konkludentně svou vůli jen tehdy, jestliže ji nevyjádřil výslovně.

V daném případě soud neshledal nic, co by zakládalo relevantnost úvah kterékoli z žalovaných v tom smyslu, že účastníky sjednaná smlouva je ve skutečnosti smlouvou spotřebitelskou. Naopak v daném případě bylo mimo jakoukoli pochybnost prokázano a výše odůvodněno, že na uvedenou smlouvu o úvěru nutno nazírat jako na smlouvu o úvěru dle obchodního zákoníku uzavřenou mezi podnikateli a nikterak nemodifikovanou ustanoveními právního řádu určenými na ochranu spotřebitelů.

Z vyjádření žalované č. 1 k žalobě, jakož i z vyrozumění o popěrném úkonu a z vlastního popěrného úkonu lze dovodit, že je namítán ,,smluvní úrok v neadekvátní výši 283.824 Kč a dále, že výše smluvních pokut ,,jsou s přihlédnutím k ostatním postihům sjednaným v úvěrové smlouvě nepřiměřeně vysoké a tedy ujednání o nich neplatné . Již na tomto místě soud podotýká, že uvedená argumentace odpovídá argumentaci relevantní zejména v případech těch smluv, které podléhají kogentní úpravě na ochranu spotřebitele. Rovněž již na tomto místě je vhodné uvést, že popřeno bylo insolvenční správkyní výlučně co do pravosti a nikoli také co do výše přihlášených pohledávek, přičemž žádná z obou žalovaných se nedomáhala případné moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty způsobem přípustným podle obchodního zákoníku (na rozdíl od zákoníku občanského).

Jádrem výhrad žalovaných vůči dílčí pohledávce č. P14/2 (,,uplatňuje dále žalobce smluvní úrok v neadekvátní výši 283.824 Kč bez příslušenství ) je výhrada vůči postupu žalobce předvídavému ustanovením čl. 5.2.2. VÚP, dle kterého nebude-li úrok uhrazen v den splatnosti, hledí se na něj jako na nový úvěr věřitele dlužníkovi, který se k témuž dni slučuje s dosavadním úvěrem. Uvedená konstrukce ve svých důsledcích dle názoru soudu znamená dohodu o tom, že sjednané úroky se stávají součástí jistiny (dohodu o kapitalizaci úroků). Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 101/2002 jde o ujednání zásadně přípustné. Dle tohoto rozhodnutí totiž občanský ani obchodní zákoník neumožnují věřiteli požadovat po dlužníkovi příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky; tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny. Ujednání pod bodem 5.2.2. dle názoru soudu je právě onou dohodou o kapitalizaci úroků z prodlení, tedy dohodou, že smluvené úroky se stanou k určitému dni součástí jistiny. Tato jistina pak sama o sobě může být základem pro výpočet úroků z prodlení, jsou-li pro takový postup splněny i ostatní předpoklady. Soudní praxe má dlouhodobě a nesporně za to, že uvedený postup je postupem souladným s právním řádem České republiky a koneckonců lze to ilustrovat např. tím, že i dřívější Česká státní spořitelna standardně při poskytování spotřebitelských či novomanželských půjček včleňovala ujednání o kapitalizaci úroků do jistiny do jí užívaných dokumentů.

Ve vztahu k tvrzení o neadekvátnosti výše úroků uplatněných v souladu se zmíněným ujednáním o přípustnosti kapitalizace smluvených úroků do jistiny pak soud uvádí také výkladové pravidlo vyplývající z rozhodnutí Nejvyšího soudu 23 Cdo 2924/2009, dle kterého při posouzení, zda sjednaná výše úroků z prodlení není v rozporu s dobrými mravy, se nepřihlíží ke sjednané smluvní pokutě mezi stranami. Naopak při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty se přihlíží i ke sjednané výši úroku z prodlení. Obdobně dle uvedeného rozhodnutí tak nelze dohodě o tom, že úroky se stanou součástí jistiny, v daném případě vytýkat ani to, že smluvní instrumentárium účastníky sjednané obsahuje i smluvní pokuty pro případ porušení povinností ze strany dlužníka. Parametry sjednané zmíněným smluvním instrumentáriem (pravidelná měsíční splátka 2.876 Kč, RPSN 11,18 %, doba splácení 120 měsíců) nejsou nikterak nepřiměřené a neobvyklé a naprosto nečiní podklad pro závěr, že by v kontextu s nimi bylo zcela zjevně nepřiměřené dohodnout se o kapitalizaci úroků do jistiny (zvláště pak v případě, že na uvedený případ nedopadají ani normy právní úpravy určené k ochraně spotřebitele).

Pro úplnost lze snad ještě uvést, že dohoda o tom, že sjednané úroky se stanou součástí jistiny, nemá ani povahu smluvní sankce ve vlastním slova smyslu.

Částka ve výši 63.703 Kč přihlášená žalobcem přihláškou dílčí pohledávky P14/3 pak byla (stejně jako další smluvní pokuty) popřena z důvodu neoprávněně a nepřiměřeně vysokých nároků a smluvních pokut. Uvedenou částku žalobce přihlásil z titulu smluvní pokuty z důvodu prodlení se vrácením celého zesplatněného úvěru dle ujednání dle čl. 11.4.1. VÚP. Zmíněným článkem byla smluvní pokuta sjednána sazbou 3 % z každé jednotlivé opožděné platby za každý měsíc prodlení. Uvedená smluvní pokuta byla vyčíslená částku 63.703 Kč a ani z hlediska její výsledné absolutní výše, ani z hlediska způsobu jejího výpočtu, resp. sazby, soud uvedenou smluvní pokutu nepovažuje za lichevní nebo nepřiměřeně vysokou či jinak neakceptovatelnou. Uvedené platí v případě relativně izolovaného posuzovaní zmíněné smluvní pokuty i v případě jejího posuzování v kontextu dalších smluvních pokut či dokonce v kontextu sjednané kapitalizace úroků jistiny. Byť v důsledku tzv. složeného úročení roční úroková sazba této smluvní pokuty zjevně přesahuje 36 %, v praxi nebankovních subjektů není vůbec výjimečný ani běžný smluvní úrok (nikoli úrok z prodlení) okolo 38 %. V té souvislosti nelze ztratit z zřetele ani relativně nižší RPSN platnou při řádném splácení úvěru. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 1432/2010 tak ani sazba smluvní pokuty 0,5 % denně není nepřiměřená (a představující tak výše 180 % ročně). Obdobně Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí 12 VSOL 71/2015 uvedl, že ,,opakovaně ve své předešlé rozhodovací činnosti zaujal názor, že považuje za přiměřenou sazbu ročního úvěru ve výši 40 % ročně (zde jde opět o úrok běžný smluvní, nikoli z prodlení).

Přihláškou dílčí pohledávky P14/4 ve výši 55.888 Kč byla přihlášena pohledávka v titulu smluvní pokuty za neoznámení exekuce zahájené na majetek dlužnice věřiteli. Přihláškou dílčí pohledávky č. P14/6 ve výši 63.000 Kč byla přihlášena pohledávka z titulu smluvní pokuty za neoznámení zahájení insovenčního řízení dlužnice věřiteli. Uvedené nároky mají svůj základ v ujednání pod bodem 10.1.21. a 11.5.2.1., resp. v ujednání pod bodem 10.1.19., 20 a opět 11.5.2.1. Smluvní pokuty v obou těchto případech zajišťují důležitou povinost dlužníka ve vztahu k informovanosti věřitele, kdy uvedenými smluvními pokutami byla zajištěna povinnost dlužníka informovat věřitele o skutečnostech významných pro posouzení dobytnosti pohledávek věřitele ze smlouvy o úvěru. Dlužník se přitom mohl snadno vyhnout vzniku nároku na smluvní pokutu dle zmíněných ujednání pouhým informováním věřitele ve smyslu smluvních ujednání. Povinnost platit uvedené smluvní pokuty tak vznikla zejména v důsledku laxnosti dlužnice ve vztahu k plnění sjednané informační povinnosti ve prospěch věřitele. Z tohoto hlediska soud nehodnotí pokutu jako nepřiměřenou ani ve vztahu k významu zajištované pohledávky, ani ve vztahu k její výši. V té souvisloti nelze než znovu zdůraznit, že vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu v těchto případech souvisí s nesplněním sjednané informační povinnosti věřitele ze strany dlužníka.

Přihláškou dílčí pohledávky P14/7 věřitel přihlásil smluvní pokutu z titulu zrušení vinkulace pojistného plnění dlužníkem dle čl. III/3 a VI/4 zástavní smlouvy. Smluvní pokuta uvedenými ujednáními byla sjednána jako 20 % z objemu úvěru, tedy částkou 42.000 Kč. Povinnost zaplatit smluvní pokutu plyne z vědomého počínání dlužnice-žalované č. 2, která k 08.05.2013 bez souhlasu věřitele zrušila vinkulaci pojistného plnění podle pojistné smlouvy, kterou byl pojištěn předmět zajištění, tedy nemovitosti specifikované v zástavní smlouvě. Povinnost sjednat pojištění předmětu zástavy je přitom zcela běžnou a pochopitelně akceptovanou povinností zástavního dlužníka, stejně jako povinnost zástavního dlužníka vinkulovat pojistné plnění plynoucí z takové pojistné mlouvy ve prospěch zástavního věřitele a uvedenou vinkulaci nezrušit, resp. nedopustit její zánik po celou dobu trvání zajištěných pohledávek. Ze sdělení České pojišťovny z 11.07.2013 výše citovaného je pak zjevné, že vinkulace pojistného plnění ve prospěch věřitele byla zrušena na žádost žalované č. 2 k 08.05.2013. Tímto svým počínáním pak samotná dlužnice naplnila podmínky pro vznik své povinnosti zaplatit smluvní pokutu sjednanou pro zajištění povinnosti vinkulace pojistného plnění ve prospěch zástavního věřitele.

Jak už naznačeno výše, smluvní pokuty výše uvedené soud neshledal nepřiměřené a neadekvátní, ať již každou z uvedených smluvních pokut hodnotil samostatně nebo v kontextu s dohodou o kapitalizaci smluvených úroků do jistiny.

Lze tak shrnout, že tvrzení žalované č. 2, že uvedená smlouva byla ve skutečnosti smlouvou podléhající režimu spotřebitelských smluv, bylo zcela neopodstatněné a liché. Jako obecně přípustné a dovolené bylo pak v daném případě shledáno i ujednání o tom, že smluvené úroky z úvěru se stanou součástí jistiny a jako přiměřená a adekvátní se soudu jeví i sjednaná i uplatněná výše smluvních pokut přihlášených přihláškou žalobce P14/3, 4, 6, 7. Žádná z přihlášených smluvních pokut není nepřiměřená ani způsobem jejího sjednání ani uplatněnou výší ve vztahu k primárnímu závazku vrátit jistinu a smluvené úroky. Nelze pak ponechat bez povšinutí ani to, že v rámci popěrného úkonu byla namítána neplatnost sjednaných smluvních pokut z důvodu jejich nepřiměřené výše, což je dle obsahu zcela jiný úkon, než kterým by bylo se možno domáhat moderace nepřiměřené smluvní pokuty dle obchodního zákoníku. Předpokladem takového postupu by ovšem bylo nejen popřít pravost pohledávky přihlášené z titulu smluvní pokuty, ale také nebo toliko její výši. Popřena však v daném případě byla pravost z důvodu tvrzené neplatnosti pro nepřiměřenost sjednaných smluvních pokut, nad to nebyla popřena výše takto přihlášených pohledávek, což soudu neumožnuje se zabývat ani případnou moderací přihlášených smluvních pokut. Bez ohledu na uvedené lze však současně konstatovat, že nelze důvodně předpokládat, že i v případě, že by měl soud prostor pro aplikaci ustanovení umožňujících moderaci nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty, shledal by pro takovou aplikaci zmíněných ustanovení věcné důvody.

S ohledem na vše uvedené tedy soud výrokem č. I. tohoto rozhodnutí návrhu žalobce vyhověl a určil, že dílčí pohledávky žalobce přihlášené jím pod č. P14/2, P14/3, P14/4, P14/6 a P14/7 jsou pohledávkami přihlášenými po právu.

Výrok o náhradě nákladů řízení vyplývá ze skutečnosti, že plně procesně úspěšný žalobce (výrok č. II. tohoto rozhodnutí nelze hodnotit jako procesní neúspěch žalobce) se náhrady nákladů řízení (patrně v souladu s ustanovením § 202 insolvenčního zákona) výslovně vzdal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně trojmo.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Ostravě dne 12.10.2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Aleš Palkovský, v.r. Vanessa Plonková samosoudce