36 ICm 4171/2014
Jednací číslo: 36 ICm 4171/2014- KSOS 36 INS 14672/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Alešem Palkovským v právní věci žalobce: Vymáhací a.s., IČO: 24709409, se sídlem U Stadionu 270, 383 01 Prachatice II, zast.: Mgr. Jiří Topka, advokát se sídlem Jilmová 17, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Mgr. Martin Fuchsig, se sídlem Hlavní 25, 747 81 Otice, insolvenční správce dlužníka: Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem 8. března 272/4, 713 00 Ostrava-Slezská Ostrava, o určení pohledávky

t a k t o:

I. Určuje se, že pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka Petry anonymizovano , vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 36 INS 14672/2014 věřitelem č. 6 Vymáhací a.s., která byla popřena insolvenčním správcem co do pravosti i výše 124.729,-Kč, je po právu.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. pokračování

O d ů v o d n ě n í:

Návrhem doručeným soudu dne 28.11.2014 se žalobce domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud určil, že pohledávka žalobce ve výši 124.729.-Kč je v insolvenčním řízení dlužnice Petry anonymizovano řádně uznána co do pravosti a výše . Žaloba byla podána žalobcem s Autoleasing a.s. se sídlem v Praze, přičemž v průběhu insolvenčního řízení usnesení ze dne 10.8.2015, č.j. KSOS 36 INS 14672/2014-P6-6 byl připuštěn na místo přihlášeného věřitele s Autoleasing vstup nového věřitele Vymáhací a.s. se sídlem v Prachaticích. Soud konstatuje, že v souladu s ustanovením § 19 insolvenčního zákona vstoupil bez dalšího nový žalobce na místo původního žalobce i v incidenčním sporu.

(Původní) žalobce svou žalobu odůvodnil tím, že přihlásil do probíhajícího insolvenčního řízení své pohledávky v celkové výši 284.729,-Kč. Současně přihlášený věřitel vzal 18.9.2014 dílčí pohledávku č. 1 v celkové výši 160.000,-Kč zpět a nadále tak zůstal v insolvenčním řízení pouze dílčí nezajištěnou pohledávkou č. 2 v celkové výši 124.729,-Kč. Žalobce byl dopisem doručeným insolvenčním správcem 7.11.2014 vyrozuměn o popření pohledávky z úvěrové smlouvy co do pravosti a výše 124.729,-Kč. Důvodem popření pohledávky je dle insolvenčního správce skutečnost, že pohledávka byla celá zajištěná a věřitel zrealizoval zástavu v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona a výtěžek si ponechal. Žalobce poskytl dlužnici na základě smlouvy o úvěru z 16.7.2012 úvěr na financování koupě vozidla Seat Altea. Závazky dlužnice vůči žalobci byly zajištěny zajišťovacím převodem vlastnického práva k vozidlu v souladu s článkem II. smlouvy a článkem 6.1. všeobecných obchodních podmínek. Na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva došlo k převodu vlastnického práva k vozidlu na žalobce s rozvazovací podmínkou, že vlastnictví k vozidlu přejde z žalobce na dlužníka okamžikem úplného a včasného splacení zajištění k závazku dlužníkem žalobci nebo okamžikem úplného a nikoliv včasného splacení nezajištěných závazků, pokud žalobce do okamžiku splacení nerealizoval zajišťovací převod vlastnického práva. S ohledem na porušení obchodních podmínek uplatnil žalobce 27.3.2014 právo na okamžité splacení úvěru. Toto nabylo účinnosti 14.4.2014. Uplatněním práva na okamžité splacení úvěru došlo rovněž k realizaci zajišťovacího převodu vlastnického práva a dlužnici tak vznikla povinnost odevzat vozidlo žalobci, na kterého přešlo na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva vlastnické právo k vozidlu. Žalobce vozidlo převzal od dlužnice 14.5.2014. Insolvenční návrh dlužnice podala 28.5.2014. V době podání insolvenčního návrhu tak již vozidlo nepředstavovalo předmět zajištění smlouvy, ale bylo již vlastnictvím žalobce. S ohledem na to došlo k následnému prodeji vozidla žalobcem. Při podání přihlášky pohledávky žalobce chybně uvedl větší pohledávku č. 1 jako zajištěnou vozidlem. S ohledem na tuto skutečnost došlo dne 18.9.2014 ke zpětvzetí dílčí pohledávky č. 1 v celkové výši 160.000,-Kč. Žalobce má tedy zato, že nejsou dány důvody pro důvodné popření pohledávky z úvěrové smlouvy co do pravosti a výše 124.729,-Kč.

Žalobce následně doplnil svá skutková tvrzení tak, že vozidlo jím bylo prodáno dne 5.7.2014 třetí osobě.

Žalovaný ve svém vyjádření z 18.5.2015 navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že nezpochybňuje tvrzení žalobce o právním důvodu pohledávky. Postup žalobce je dle žalovaného v rozporu s insolvenčním zákonem. Žalobce se postupem uvedeným v žalobním návrhu dostal do situace, kdy jednak zrealizoval předmět zajištění-zástavu a zbývající část pokračovánípohledávky si přihlašuje jako nezajištěnou pohledávku, což je postup, který insolvenční zákon neumožňuje. Soud by měl žalobce vyzvat k předložení dokladů, z nichž bude zřejmé, kdy byl předmět zajištění Seat Altea zpeněžen. Žalovaný se domnívá, že se tak stalo až po zahájení insolvenčního řízení, čemuž svědčí to, že pohledávka byla původně přihlášena coby zajištěná. Nelze akceptovat tvrzení žalobce, že odebráním předmětu zajištění na něho přešlo vlastnické právo k předmětu zajištění, když takovýto postup by představoval realizaci tzv. propadné zástavy. Lze tak důvodně předpokládat, že ke zpeněžení předmětu zajištění došlo až po zahájení insolvenčního řízení a správný postup věřitele měl být takový, že si své právo na uspokojení uplatní cestou zpeněžení předmětu zajištění v insolvenčním řízení. Postupem původního věřitele s Autoleasing došlo k účelovému zneužití insolvenčního zákona. Věřitel si pohledávku rozštěpil na dvě a přitom je již judikaturně konstatováno, že takovýto postup není možný. Pohledávka totiž buď zajištěna je, anebo zajištěna není, ale postup zvolený původním žalobcem je postupem účelově obcházejícím insolvenční zákon a výlučná oprávnění insolvenčního správce, který je po zahájení insolvenčního řízení výlučně povolán k nakládání s majetkem patřícím do podstaty.

Žalobce se k nařízenému ústnímu jednání bez jakékoliv omluvy nedostavil, ač byl k němu řádně a včas předvolán. K jednání nařízenému na 16.12.2015 byl žalobce předvolán předvolánkou, která v insolvenčním rejstříku byla vyvěšena dne 13.11.2015 a do datové schránky účastníka doručena 18.11.2015, resp. uvedeného dne se žalobce do datové schránky přihlásil a nastaly tak účinky doručením do datové schránky. Přesto se žalobce k jednání bez jakékoliv omluvy nedostavil.

Pro úplnost soud konstatuje, že jeden den před konáním uvedeného jednání, tedy 15.12.2015, byla soudu doručena plná moc, kterou žalobce udělil advokátu Mgr. Jiřímu Topkovi. Formou e-mailové zprávy bez zaručeného elektronického podpisu současně zmíněný advokát žádal o odročení jednání nařízeného na 16.12.2015 z důvodu nemoci právního zástupce. Substituce bohužel není možná. Věc od klienta jsem převzal již více než před měsícem, byť zřejmě není doposud ve spise založena plná moc. Na osobní účasti při jednání trvám s ohledem na složitost věci a již dříve provedené repliky účastníků a rozdílnost stanovisek účastníků.

Soud především vážil důsledky uvedené omluvy, resp. žádosti o odročení jednání a dospěl k závěru, že žádosti o odročení není namístě vyhovět. Především soud konstatuje již výše uvedené, tzn., že žalobce jako účastník řízení byl k jednání předvolán řádně a včas, kdy v době do 15.12.2015 soudu nebyla doručena žádná plná moc, z níž by vyplývalo, že (nový) žalobce je v řízení zastoupen advokátem. Na výzvu k doplnění tvrzení, která byla žalobci soudem doručena současně s předvoláním k jednání, žalobce ani jiná osoba nereagovali (ač z plné moci se podává, že tato byla zástupci žalobci udělena již 14.9.2015). Dále soud konstatuje, že omluva byla soudu doručena v neúčinné formě z hlediska ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř., tedy formou prostého e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu. Omluva je vedle toho obsahově naprosto vágní a nekonkrétní, kdy je uváděna toliko obecně nemoc právního zástupce , aniž je tvrzeno, zda a v jakém směru uvedená nemoc je akutní či chronická a zda a v jakém směru znemožňuje případně účast u nařízeného soudního jednání, případně zda důsledkem uvedené nemoci je rozhodnutí lékaře o dočasné pracovní neschopnosti advokáta. Nic takového nebylo ani tvrzeno a tím méně doloženo. V uvedené omluvě, pokud by (s ohledem na zmíněný nedostatek formy) k ní soud mohl přihlížet, není tvrzeno ani datum vzniku nemoci či případně rozhodnutí lékaře o dočasné pracovní pokračováníneschopnosti, což je údaj nezbytný pro to, aby mohl soud vyhodnotit, zda omluva je včasná. Z uvedeného důvodu tedy soud neshledal jakýkoliv důvod pro vyhovění žádosti o odročení jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce, kdy žalobce byl k ústnímu jednání řádně a včas předvolán a rovněž jeho zástupce věděl o nařízeném jednání (jinak by se z něj neomlouval a nežádal jeho odročení), kdy s ohledem na datum předložení plné moci soudu nebylo lze zajistit předvolání zástupce žalobce k jednání a v tomto směru tedy není žádného deficitu v respektování práv účastníků řízení včetně jejich práva být po řádném předvolání k jednání tohoto jednání účasten. V té souvislosti soud považuje za potřebné odkázat na ustálenou rozhodovací praxi vyjádřenou např. nálezem Ústavního soudu III. ÚS 68/97 či rozhodnutí Nejvyššího soudu 2Cdon 2078/97. V té souvislosti s poukazem na zmíněné soud uvádí, že nelze dovodit, že by zákon požadoval, aby soud v případě, že žádosti o odročení jednání nevyhoví, účastníka o nevyhovění vyrozuměl. Je proto věcí účastníka přesvědčit se, zda návrhu na odročení bylo vyhověno. V případech, kdy zástupce žádá soud, aby již nařízené jednání přeložil na jiný termín, není věcí soudu, pokud uváděné důvody neshledá dostatečně závažnými, aby o svém odmítavém stanovisku v takové žádosti žadatele uvědomoval. I v takovém případě je věcí zástupce, zejména je-li jím advokát, aby se sám a zavčas o osudu své žádosti přesvědčil a stanovisku obecného soudu přizpůsobil režim svého pracovního dne. Časová kolize není dostatečně závažným důvodem pro to, aby kterékoli již nařízené jednání bylo odročováno, neboť je na samotném zástupci, aby bez újmy na procesním postavení a zájmy zastupovaného na stálou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí. S poukazem na uvedené tedy soud konstatuje, že v souladu s ustanovením § 7 insolvenčního zákona a § 101 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce.

Po provedeném řízení soud zjistil následující skutkový stav:

Listinami ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 36 INS 14672/2014 soud zjistil následující:

-Z vyhlášky z 28.5.2014 soud zjistil, že uvedeným dnem bylo zahájeno insolvenční řízení dlužnice Petry anonymizovano .

-Usnesením A6 z 27.6.2014 soud zjistil, že byl zjištěn úpadek dlužníka Petry anonymizovano , ustanoven insolvenční správce v osobě zdejšího žalovaného a soud povolil řešení úpadku oddlužením.

-Z protokolu o přezkumném jednání a seznamu přihlášených pohledávek coby přílohy uvedeného protokolu soud zjistil, že přezkumné jednání se konalo 5.11.2014. Pod číslem přihlášky P6 je evidována pohledávka přihlášená věřitelem s Autoleasing a.s. v aktuální výši 124.729,-Kč, kdy jako důvod přihlášky je uvedena neuhrazená pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 16.7.2012 s předmětem financování Seat Altea Diesel. Insolvenční správce popřel pravost pohledávky a popřel i výši, resp. popřel ji v plné výši 124.729,-Kč. Správce k tomu uvedl, že popírá pravost a popírá výši pohledávky 124.729,-Kč-pohledávka byla celá zajištěná, věřitel zrealizoval zástavu v rozporu s § 109 odst. 1 písm. b) a výtěžek zpeněžení si ponechal. K výši pohledávky soud konstatuje, že tato byla popřena v plné výši a v seznamu přihlášených pohledávek není uvedeno, v jakém rozsahu, tedy v jaké správné výši žalovaný pokračování

přihlášenou pohledávku uznává (zde viz § 194 insolvenčního zákona věta druhá, stanovící náležitosti popěrného úkonu při popření výše pohledávky).

-Z usnesení B6 soud zjistil, že 27.1.2015 insolvenční soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.

-Z vyrozumění insolvenčního správce datovaného dnem 5.11.2014, adresovaného žalobci soud zjistil, že zmíněným vyrozuměním žalovaný jako insolvenční správce vyrozuměl původního žalobce, že v insolvenčním řízení zůstala pohledávka přihlášená ve výši 124.729,-Kč, sporná co do pravosti a výše. Jako důvod popření žalovaný uvedl: Na pohledávce označené jako č. 2 správce popírá pohledávku ve výši 124.729,-Kč, když má zato, že pohledávka byla celá zajištěná, věřitel zrealizoval zástavu v rozporu s § 109 odst. 1 písm. b) a výtěžek zpeněžení si ponechal. Vyrozumění bylo doručeno původnímu žalobci dne 7.11.2014.

-Incidenční žaloba byla podána dne 28.11.2014 (a již na tomto místě tedy lze učinit závěr, že byla tak podána včas).

-Z přihlášky pohledávky doručené soudu dne 24.7.2014 soud zjistil, že původní věřitel přihlásil do insolvenčního řízení vůči dlužníkovi dvě pohledávky, a to dílčí pohledávku č. 1 ve výši 160.000,-Kč z důvodu neuhrazené pohledávky z úvěrové smlouvy s předmětem financování Seat Altea s tím, že předmět financování byl odebrán, ale dosud neprodán. Ve vztahu k této dílčí pohledávce bylo uvedeno, že pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty dlužníka a je uplatňováno právo na uspokojení ze zajištění. Zajištění bylo provedeno smlouvou o zajišťovacím převodu práva. Dílčí pohledávka č. 2 byla přihlášena jako nezajištěná ve výši 124.729,-Kč z důvodu neuhrazené pohledávky z úvěrové smlouvy z 16.7.2012 s předmětem financování Seat Altea XL Diesel s tím, že předmět financování byl odebrán, ale dosud neprodán.

-Z podání původního věřitele datovaného dnem 18.9.2014 a doručeného insolvenčnímu soudu téhož dne soud zjistil, že uvedeným podáním označeným jako částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky původní věřitel sděluje, že dílčí pohledávka č. 1 v celkové výši 160.000,-Kč, jež byla přihlášena do insolvenčního řízení dlužnice, zanikla. S ohledem na výše uvedené bere věřitel zpět přihlášenou dílčí pohledávku č. 1 v celkové výši 160.000,-Kč a nadále zůstává dílčí pohledávkou č. 2 v celkové výši 124.729,-Kč.

Ze smlouvy o úvěru č. UDTA12/10008499 ze dne 16.7.2012 soud zjistil, že mezi dlužníkem a původním žalobcem byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě původní žalobce jako věřitel poskytl dlužníkovi účelově vázaný spotřebitelský úvěr ve výši 259.000,-Kč k profinancování koupě motorového vozidla Seat Altea XL Diesel, jež dlužník hodlal zakoupit za částku 299.000,-Kč u prodejce Karel Kundrata, se sídlem Ostrava 30, Horní 3. Doba trvání úvěrové smlouvy byla sjednána na 60 měsíců s měsíčním splátkovým obdobím s tím, že výše první až šedesáté splátky byla sjednána částkou 7.117,-Kč, a že byla sjednána celková částka, kterou dlužník má při řádném splácení zaplatit částkou 427.020,-Kč. Ve smlouvě bylo ujednáno, že klient podpisem smlouvy a za podmínek uvedených v článku 6.1. všeobecných obchodních podmínek převádí v souladu s ustanovením § 553 pokračováníobčanského zákoníku 1964 na žalobce vlastnické právo k vozidlu a žalobce toto vlastnické právo k vozidlu podpisem smlouvy a za podmínek uvedených v článku 6.1. obchodních podmínek přijímá. Smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva nabývá platnosti okamžikem podpisu úvěrové smlouvy a účinnosti ode dne převzetí vozidla dlužníkem od prodejce. Současně byla v rámci téže smlouvy ujednána smlouva o výpůjčce dle § 659 občanského zákoníku 1994 tím, že účelem smlouvy o výpůjčce je umožnit dlužníkovi, který na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva převedl vlastnictví k vozidlu na společnost, aby vozidlo mohl užívat a účtovat jej a odepisovat podle zákona o dani z příjmu. Smlouva o výpůjčce nabývá platnosti okamžikem podpisu úvěrové smlouvy a účinnosti ode dne převzetí vozidla klientem od prodejce, avšak nikoliv dříve, než podpisem smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Bylo současně ujednáno, že klient je povinen odevzdat žalobci velký technický průkaz do 30 dnů ode dne převzetí vozidla od prodejce. Smlouva je uzavřena písemně a byla stranami podepsána 16.7.2012.

Ze všeobecných obchodních podmínek úvěrů poskytovaných společností žalobce, jež byly učiněny součástí smlouvy výše uvedené soud zjistil, že v článku 6 označeného zajištění je ujednáno, že byl-li smlouvou sjednán zajišťovací převod vlastnického práva k vozidlu na společnost, není klient oprávněn do doby úplného splacení všech zajištěných závazků převést vozidlo na jakoukoliv třetí osobu, ani činit kroky k tomu směřující. Je-li smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva součástí úvěrové smlouvy, nabývá platnosti okamžikem podpisu úvěrové smlouvy a účinnosti ode dne převzetí vozidla klientem od prodejce. Společnost a klient si sjednávají rozvazovací podmínku, že vlastnictví k vozidlu přejde ve společnosti na klienta okamžikem úplného včasného splacení zajištěných závazků klientem společnosti nebo okamžikem úplného a nikoliv včasného splacení zajištěných závazků, pokud společnost do okamžiku splacení nerealizovala zajišťovací převod vlastnického práva . Společnost (rozuměj žalobce) je oprávněna realizovat zajišťovací převod vlastnického práva k vozidlu (prodej vozidla) nejdříve v okamžiku, kdy dojde k odstoupení společnosti od úvěrové smlouvy nebo uplatnění práva společnosti na okamžité splacení úvěru učiněné v souladu za podmínek stanovených v obchodních podmínkách. Dále dle obchodních podmínek v důsledku zamýšlené realizace zajišťovacího převodu vlastnického práva k vozidlu může společnost provést zápis společnosti do příslušného registru vozidel jako vlastníka vozidla. Klient s takovým zápisem společnosti jako vlastníka souhlasí. V bodě 6.2. obchodních podmínek je ustanovení týkající se smlouvy o výpůjčce, na jejímž základě je umožněno klientovi (rozuměj dlužníkovi), který na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva převedl vlastnictví k vozidlu na společnost, užívání vozidla a jeho účtování klientem a odepisování podle zákona o dani z příjmu. Bylo ujednáno, že pokud klient poruší závažným způsobem kteroukoliv svou povinnost vyplývající z úvěrové smlouvy, podmínek smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, má společnost právo vypovědět smlouvu o výpůjčce a vyzvat klienta k okamžitému vydání vozidla a klient je povinen bez zbytečného odkladu vozidlo společnosti vydat.

Z protokolu o převzetí předmětu koupě ke smlouvě o úvěru soud zjistil, že dlužník převzal od prodejce Karla Kundraty osobní automobil Seat Altea XL Diesel, rok výroby 2009 dne 16.7.2012.

Z oznámení žalobce o uplatnění práva na okamžité splacení datovaného dnem 27.3.2014 soud zjistil, že žalobce oznámil dlužníkovi, že z důvodu podstatného porušení smlouvy o úvěru ze dne 16.7.2012 požaduje v souladu s článkem VIII. všeobecných obchodních pokračovánípodmínek okamžité splacení úvěru použitého na financování koupě motorového vozidla Seat Altea XL Diesel. Ke dni vyhotovení oznámení je evidován nedoplatek ve výši 16.306,-Kč, kterážto částka v sobě zahrnuje nejméně 2 předepsané měsíční splátky. Současně žalobce sděluje dlužníkovi, že bylo aktivováno zajištění smlouvy a vznikla tak v souladu s podmínkami povinnost neprodleně předat společnosti financované vozidlo . Dále je v oznámení uvedeno, že je současně vypovězena smlouva o výpůjčce. Dlužník je vyzýván k okamžitému přistavení předmětu financování kterýkoliv pracovní den k osobě pověřené žalobcem se sídlem v Kolíně. Oznámení bylo dlužníkovi doručeno 2.4.2014.

Z protokolu o odebrání-předání a převzetí vozidla z 14.5.2014 soud zjistil, že dlužník odevzdal předmětné vozidlo smluvnímu partnerovi žalobce 14.5.2014.

Z protokolu předloženého žalobcem k výzvě žalovaného učiněné prostřednictvím soudu soud zjistil, že předmětný automobil byl 5.7.2014 prodán v dražbě za 100.000,-Kč Pavlu Pešanovi, a to prostřednictvím dražby konané společností Klán s.r.o. se sídlem v Praze.

Z hlediska skutkového nutno uvést, že soud ve věci provedl všechny důkazy účastníky navržené a není tak žádného důkazu, který by soud neprovedl přesto, že bylo jeho provedení účastníky navrženo. Z hlediska skutkového nutno také podotknout, že v souvislosti s předvoláním k ústnímu jednání byl žalobce vyzván k doplnění tvrzení výzvou z 10.11.2015, č.l. 40 spisu, a že žalobce na tuto výzvu k doplnění tvrzení nereagoval. Z hlediska skutkového však soud konstatuje, že nesplnění uvedené výzvy soud neshledal po vyhodnocení provedeného dokazování jako překážku pro náležité a řádné zjištění skutkového stavu a přestože na výzvu soudu nebylo žalobcem reagováno, má soud zato, že důkazy výše uvedené ve spojení s právním hodnocením níže uvedeným jsou postačující pro náležité a úplné zjištění skutkového stavu v tom rozsahu, v jakém to bylo potřebné pro aplikaci níže uvedených ustanovení, resp. pro právní úvahy níže uvedené.

Na výše uvedený zjištěný skutkový stav soud aplikoval ustanovení § 7, § 109, § 198 insolvenčního zákona, dále pak ustanovení § 553 a § 659 a násl. občanského zákoníku 1964 a dospěl k následujícímu závěru.

Mezi žalobcem a dlužníkem byla řádně sjednána smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl dlužníkovi částku 259.000,-Kč určenou účelově na financování koupě ojetého automobilu Seat Altea v celkové ceně 299.000,-Kč. Smlouvu soud považuje za dostatečně určitou a srozumitelnou, a to včetně části, kde bylo sjednáno zajištění převodem práva. V souvislosti s uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo současně ujednáno zcela srozumitelně a dle názoru soudu platně, že k zajištění pohledávek financujícího žalobce dojde ve smyslu ustanovení § 553 občanského zákoníku 1964 k zajištění formou převodu vlastnického práva. Princip zajištění byl dohodnut tak, že v okamžiku, kdy se dlužník stane vlastníkem předmětného vozidla jeho koupí od jeho dosavadního vlastníka, resp. prodejce Karla Kundraty, současně převádí dlužník vlastnické právo k takto získanému automobilu na žalobce. Současně bylo ujednáno, že na základě současně uzavírané smlouvy o výpůjčce bude dlužník oprávněn předmětné vozidlo používat a případně jeho provoz účtovat ve svém účetnictví. Vlastnické právo dlužníka k předmětnému automobilu se mělo obnovit (resp. nově vzniknout) toliko za podmínky, že dojde buď k úplnému a včasnému splacení všech závazků dlužníka vůči žalobci, anebo okamžikem úplného a nikoli včasného splacení závazků dlužníka vůči žalobci, pokud v tomto případě pokračování

žalobce nerealizoval zajišťovací převod vlastnického práva . Z uvedených ujednání soud činí jednoznačný právní závěr v tom smyslu, že současně s nabytím vlastnictví k uvedenému vozidlu dlužník uvedené vozidlo převedl do vlastnictví žalobce a prakticky tak od okamžiku zakoupení předmětného vozidla dlužníkem od třetí osoby se vozidlo na základě uvedených ujednání stalo vlastnictvím žalobce jako úvěrující společnosti s tím, že dlužník se znovu stane vlastníkem vozidla až poté, kdy buď včas nebo opožděně budou splněny jeho závazky vůči žalobci jako úvěrující společnosti. Ujednání o tom, že žalobce může realizovat předmět zajištění mimo jiné v souvislosti s jednostranným zesplatněním úvěru pro nedodržení úvěrových podmínek ze strany dlužníka, soud považuje za poněkud neurčité a z tohoto důvodu proto byl žalobce vyzýván k doplnění příslušných tvrzení o náležité vysvětlení. Byť žalobce-jak uvedeno výše-na uvedenou výzvu soudu nereagoval, soud je toho názoru, že nesrozumitelnost ujednání o možnosti realizace zajišťovacího převodu žalobcem je bez právního významu pro posouzení věci, neboť dle názoru soudu bylo prokázáno a je pro posouzení sporu klíčové, že od okamžiku zakoupení zmíněného vozidla dlužníkem dlužník současně tímtéž okamžikem přestal být jeho vlastníkem, neboť jej vzápětí (nejpozději téhož dne) převedl do vlastnictví žalobce. Pokud dlužník uvedené vozidlo užíval, užíval jej nikoli jako vlastník, ale toliko jako výpůjčitel ve smyslu § 659 a násl. občanského zákoníku 1964. Po celou dobu užívání předmětného automobilu dlužník nebyl jeho vlastníkem, pouze vypůjčitelem. Dle názoru soudu bylo ve smluvním instrumentáriu sjednaném mezi žalobcem a dlužníkem jednoznačně uvedeno, za jakých podmínek může výpůjčka skončit a bylo také jednoznačně uvedeno, za jakých podmínek dojde k obnovení vlastnického práva dlužníka k předmětnému vozidlu, resp. přesněji vyjádřeno, za jakých podmínek dojde k novému vzniku vlastnického práva dlužníka k předmětnému vozidlu. Je přirozené, že uvedenou podmínkou bylo řádné splnění závazků vzniklých dlužníkovi coby dlužníkovi z úvěrové smlouvy, ať už by tyto závazky byly splněny řádně a včas nebo toliko řádně.

V daném případě je mimo jakoukoliv pochybnost zřejmé, že dlužník nikdy nenaplnil podmínky pro to, aby se obnovilo, či lépe řečeno, nově vzniklo vlastnické právo dlužníka ke zmíněnému vozidlu, užívanému jím na základě výpůjčky. Uvedená skutečnost plyne z faktu zesplatnění úvěru, jakož koneckonců i z faktu, že věřitel své pohledávky jako dosud neuhrazené přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka.

Soud tedy zastává názor, že s ohledem na sjednané právní instrumentárium žalobce nepostupoval nikterak excesivně, pokud předmětné vozidlo odňal z dispozice dlužníka coby jeho výpůjčitele před zahájením insolvenčního řízení a pokud následně již za trvání insolvenčního řízení zmíněné vozidlo jako své vlastnictví v dražbě prodal další osobě. Ustanovení § 109 insolvenčního zákona totiž se zřetelem k ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) dopadá toliko na majetek ve vlastnictví dlužníka nebo majetek náležející do majetkové podstaty, kdy soud má zato, že na předmětný automobil nedopadá definice vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty. Nelze ztratit ze zřetele, že dlužník uvedený automobil užíval toliko na základě smlouvy o výpůjčce, která skončila po zesplatnění úvěru dnem 2.4.2014, nejpozději dnem 14.5.2014, kdy dlužník jako výpůjčitel vozu tento vrátil žalobci, resp. jeho smluvnímu partnerovi. Insolvenční řízení pak bylo zahájeno 28.5.2014. Dle názoru soudu předmětný automobil v době zahájení insolvenčního řízení nebyl vlastnictvím dlužníka a nebyl jeho vlastnictvím prakticky od roku 2012, tj. od doby, kdy jej dlužník začal užívat. Soud neshledal ani žádný jiný důvod, pro který by měl být automobil zahrnut do majetkové podstaty, bylo-li nepochybně zjištěno, že uvedený automobil byl do doby nedlouho před zahájením insolvenčního řízení dlužníkem užíván toliko na pokračovánízákladě platně sjednané smlouvy o výpůjčce. Dovozovat účinky ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona i na takovýto majetek, resp. v daném případě na daný automobil, by dle názoru soudu bylo nepřípustně excesivním výkladem zmíněného zákonného ustanovení, které by takto vykládáno nemohlo obstát v testu proporcionality coby testu ústavní konformnosti aktu aplikace práva. Takovýto výklad zmíněného ustanovení by totiž nejen v daném případě vedl k popření smluvní volnosti účastníků právních vztahů a v neposlední řadě rovněž k popření principu právní jistoty, pokud by i majetek dlužníkem užívaný na základě smlouvy o výpůjčce byl zahrnován do majetkové podstaty dlužníka v insolvenčním řízení.

Soud má tedy zato, že pro posouzení věci v daném případě není podstatné, jakým způsobem měl být adekvátně vykládán pojem realizace zajištění ve smyslu, v jakém jej užívají obchodní podmínky žalobce, neboť z ostatních ujednání a jejich vzájemného souhrnu lze dospět k právnímu závěru tak, jak je uveden výše. Soud má tedy zato, že o pravosti žalobcem přihlášené pohledávky tak není namístě pochybovat.

Soud nepřehlédl, že žalovaný insolvenční správce popřel pohldávku i co do její výše. S ohledem na obsah tohoto popěrného úkonu, zachycený v seznamu přihlášených pohledávek, resp. rovněž ve vyrozumění insolvenčního správce, má však soud zato, že co do výše nebylo insolvenčním správcem popření provedeno perfektně. K takovému nonperfektnímu popření není možno přihlížet a toto není způsobilé vyvolat žádné právní následky. Platí totiž, že pro závěr o tom, z jakých důvodů byla pohledávka popřena, je určující obsah popření (důvod popření) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu (viz rozsudek Nejvyššího soudu 32Cdo 1726/98). Dle tohoto rozsudku popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. a co do obsahových náležitostí ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. Popírá-li konkurzní věřitel nebo správce konkurzní podstaty výši pohledávky nebo její pořadí, musí uvést, jak je podle něj přihlášená pohledávka vysoká, popř. jaké pořadí má pohledávka v konkurzu mít. Jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Tyto závěry pak platí i v poměrech insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. Nestačí tedy, pokud insolvenční správce vysloví popěrný úkon, musí jej rovněž odůvodnit. Odůvodnění popěrného úkonu je totiž zcela zásadní pro obranu věřitele při podání incidenční žaloby. Pouze konkrétní důvod, který byl při popření pohledávky uveden, totiž může být předmětem řízení o incidenční žalobě. Jen proti jednoznačně vymezenému důvodu popření pohledávky může věřitel podat kvalifikovanou žalobu na určení pravosti výše nebo pořadí popřené pohledávky. Jen důvod, pro který insolvenční správce pohledávku srozumitelně a odůvodněně popřel, může být předmětem posouzení ze strany insolvenčního a incidenčního soudu.

V daném případě žalovaný popřel pohledávku tak, že uvedl: popírá pravost, popírá výši 124.729,-Kč-pohledávka byla celá zajištěná, věřitel zrealizoval zástavu v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. b) a výtěžek zpeněžení si ponechal . Z takto formulovaného popěrného úkonu má soud za zjevné, že důvod popření se týká věcně toliko popření pravosti pohledávky, kdy s touto problematikou se soud vypořádal již výše. Ve vztahu k popření výše pohledávky pak schází jakýkoliv důvod, pro který byla popřena výše přihlášené pohledávky a schází i podstatná náležitost popření úkonu vyžadovaná přímo ustanovením § 194 insolvenčního zákona-uvedení částky, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky, tedy uvedení částky, ve které insolvenční správce přihlášenou pohledávku pokračováníuznává, resp. ji nerozporuje. Je-li popřena celá výše pohledávky, dle obsahu takového úkonu se prakticky bezvýjimečně jedná o popření pravosti, nikoliv pouze výše pohledávky.

Lze tedy shrnout, že pohledávka byla insolvenčním správcem popřena účinně toliko co do pravosti, kdy z důvodů již výše uvedených soud zmíněný popěrný úkon co do pravosti neshledal důvodným, naopak shledal, že z hlediska popření pravosti je pohledávka přihlášena po právu. Současné popření výše pohledávky žalovaným pak není způsobilé vyvolat žádné právní účinky, neboť popření co do výše pohledávky bylo provedeno zcela neurčitě, nekonkrétně, resp. bez uvedení jakéhokoliv věcného důvodu, pro který byla výše přihlášené pohledávky popřena. V takové situaci není incidenční soud povolán k věcnému řešení takového popření a nebýt právně perfektního popěrného úkonu napadajícího pravost přihlášené pohledávky, bylo by z tohoto hlediska nutno žalobu zamítnout pro předčasnost (i u vědomí toho, že žalobcem je v daném případě věřitel). Stručně lze uvést, že popření žalobcem přihlášené pohledávky žalovaným co do její výše postrádá náležitosti řádného právního úkonu, nebylo tedy způsobilé vyvolat zamýšlené právní účinky a v tomto incidenčním sporu nelze proto se (neuvedenými) důvody popření pohledávky co do výše zabývat.

Vzhledem k tomu, že popření žalobcem přihlášené pohledávky žalovaným bylo právně perfektně provedeno toliko ve vztahu k popření pravosti přihlášené pohledávky a vzhledem tomu, že současně soud neshledal důvody popření co do pravosti za důvody akceptovatelné, výrokem I. tohoto rozhodnutí žalobě vyhověl a určil, že pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka věřitelem č. 6, která byla popřena insolvenčním správcem co do pravosti i výše, je po právu. Při formulaci tohoto výroku rozsudku soud respektoval tu skutečnost, že formálně žalovaný popřel pohledávku co do pravosti i výše, a proto tuto skutečnost zohlednil ve formulaci výroku II. tohoto rozsudku. Z hlediska výsledku sporu je totiž podstatné, že ani popření co do pravosti, ani popření co do výše nebylo shledáno relevantním, byť z různých důvodů.

Výrok o nákladech řízení má zákonnou oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a ustanovení § 202 insolvenčního zákona, zakládající nákladovou imunitu insolvenčního správce. Bez zřetele na uvedené pak soud pro úplnost konstatuje, že s ohledem na počínání žalobce v tomto řízení by při neexistenci ustanovení § 202 insolvenčního zákona byly důvody i pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., které umožňuje soudu zcela či zčásti nepřiznat náhradu nákladů řízení i účastníkovi procesně úspěšnému.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně, trojmo.

V Ostravě dne 16. prosince 2015

JUDr. Aleš Palkovský, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Taťána Václavková