36 ICm 4021/2014
Jednací číslo: 36 ICm 4021/2014-108 Sp.zn.ins.řízení: KSOS 36 INS 24533/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Alešem Palkovským v právní věci žalobkyně: JUDr. Dagmar Jahnová, advokátka, se sídlem 741 01 Nový Jičín, Generála Hlaďo 4, insolvenční správkyně dlužníka: EKU-BOHEMIA, spol. s.r.o. ,,v likvidaci , IČ 25356241, se sídlem 742 92 Bílovec, Lubojaty 21, proti žalovanému: Ing. Miroslav anonymizovano , anonymizovano , bytem Lubojaty 134, 742 92 Bílovec, zast.: Mgr Jaroslavem Kopeckým, advokátem, se sídlem 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, 28. října 2663/150 o určení neplatnosti smlouvy, eventuálně o určení neúčinnosti smlouvy a o vydání pozemků do majetkové podstaty žalobkyně

takto:

I. Návrh na určení, že kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem EKU- BOHEMIA, spol. s r.o., v likvidaci , IČ: 253 56 241, a žalovaným Ing. Miroslavem anonymizovano , anonymizovano , isir.justi ce.cz

a) dne 15.09.2011, jejímž předmětem byl prodej pozemku, evidovaného v pozemkovém katastru pod PK 135 orná půda o výměře 7470 m2 pro k.ú. Lubojaty, obec Bílovec, kdy účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dnem 15.09.2011, b) dne 04.03.2011, jejímž předmětem byl prodej pozemku p.č. 439/55 orná půda o výměře 9971 m2, zapsaného na LV č. 337 pro k.ú. Bítov u Bílovce, obec Bítov, kdy účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dnem 04.03.2011, jsou neplatné, se zamítá.

II. Návrh na určení, že kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem EKU- BOHEMIA, spol. s r.o., v likvidaci , IČ: 253 56 241, a žalovaným Ing. Miroslavem anonymizovano , anonymizovano , a) dne 15.09.2011, jejímž předmětem byl prodej pozemku, evidovaného v pozemkovém katastru pod PK 135 orná půda o výměře 7470 m2 pro k.ú. Lubojaty, obec Bílovec, kdy účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dnem 15.09.2011, b) dne 04.03.2011, jejímž předmětem byl prodej pozemku p.č. 439/55 orná půda o výměře 9971 m2, zapsaného na LV č. 337 pro k.ú. Bítov u Bílovce, obec Bítov, kdy účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dnem 04.03.2011, jsou neúčinné vůči žalovanému Ing. Miroslavu Kurkovi, se zamítá.

III. Návrh, aby žalovaný byl povinen vydat žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka pozemky p.č. 439/55 orná půda v k.ú. Bítov u Bílovce, obec Bítov, p.č. 134/7 orná půda v k.ú. Lubojaty, obec Bílovec, p.č. 134/11 trvalý travní porost v k.ú. Lubojaty, obec Bílovec popřípadě aby byl povinen žalobkyni na účet majetkové podstaty dlužníka zaplatit částku odpovídající tržnímu ocenění těchto pozemků ke dni účinnosti jejich převodu na žalovaného, se zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 14.580,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

Svou žalobou ze dne 21.11.2014 doručenou soudu žalobkyně v postavení insolvenční správkyně dlužníka EKU-BOHEMIA, spol. s r.o. v likvidaci , zahájila incidenční spor. Podanou žalobou se domáhala primárně určení, že kupní smlouvy uzavřené dne 15.09.2011 a 04.03.2011 mezi dlužníkem a žalovaným jsou smlouvami neplatnými, eventuálně pro případ, že soud dospěje k závěru, že výše specifikované kupní smlouvy jsou platné, se domáhala toho, aby bylo určeno, že zmíněné kupní smlouvy jsou (vůči neuvedeným osobám) neúčinné. Současně se domáhala (zřejmě ve vztahu ke zmíněnému eventuálnímu petitu) toho, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka pozemky, které byly předmětem zmíněných kupních smluv, popřípadě vyplatit částku určenou znaleckým rozsudkem pro tržní ocenění předmětných pozemků .

Návrh byl žalobkyní odůvodněn toliko tím, že usnesením Krajského soudu v Ostravě jako insolvenčního soudu z 22.11.2013 byl na dlužníka prohlášen konkurz a žalobkyně ustanovená insolvenční správkyní. Ve dnech 15.09.2011 a 04.03.2011 uzavřel dlužník s žalovaným kupní smlouvy o prodeji pozemků p.č. 439/55 orná půda o výměře 9971 m2 a pozemku PK 135-orná půda o výměře 7470 m2 (nyní p.č. 134/7 a 134/11), kdy první smlouva se týkala pozemků v k.ú. a obci Bítov u Bílovce a druhá smlouva se týkala pozemků v k.ú. Lubojaty, obec Bílovec. Žalobkyně má za to, že uvedené kupní smlouvy jsou neplatné, když nebyly dodrženy podmínky pro převod majetku dle § 196 písm. a) a §135 obchodního zákoníku, ,,nabyvatel je osobou blízkou jednateli dlužníka-je synem pana Vladimíra Kurky, dále proto, že cena, za níž byl majetek převeden, neodpovídala ceně tržní v místě a čase. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že kupní smlouva je platná, namítá žalobkyně neúčinnost předmětné kupní smlouvy dle ustanovení § 240 IZ, když kupní smlouvou nebylo získáno přiměřené protiplnění a kupní smlouva byla uzavřená v době, kdy dlužník byl v úpadku.

V průběhu řízení byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy, a dále vyzvána k doplnění tvrzení o sjednané výši ceny a obvyklé ceně předmětných nemovitostí s tím, že k tvrzení je zapotřebí označit důkazy. Na tuto výzvu soudu, učiněnou ještě v jiném obsazení soudu, po urgenci žalobkyně reagovala tak, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy spatřuje v tom, že bez tohoto určení nemůže insolvenční správkyně zapsat předmětný majetek do soupisu majetkové podstaty a je tak ohroženo plnění ve prospěch věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení. Sjednaná cena neodpovídá ceně obvyklé v místě a čase, k tomuto tvrzení navrhuje žalobkyně spracování znaleckého posudku znalcem určeným soudem. Petit-dle svého výslovného vyjádření ze dne 14.09.2015-žalobkyně ponechává beze změny.

Jelikož soud (v aktuálním obsazení) měl za to, že absence skutkových tvrzení žalobkyně je v daném případě takového rozsahu, že žaloba je nesrozumitelná a tedy nezpůsobilá k projednání, vyzval usnesením ze dne 27.11.2015 soud žalobkyni k odstranění vad žaloby. Ve výzvě žalobkyně uvedla (a takto doplnila žalobu), že podmínky pro převod majetku nebyly dodrženy, když dlužník úplatně převedl na syna společníka a jednatele majetek, aniž hodnotu takového majetku zjistil posudkem znalce jmenovaného soudem, ,,je tedy nezbytné zkoumat, jaká byla hodnota převáděného majetku a zda byl majetek převeden za cenu tržní . Obvyklá tržní cena v čase a lokalitě transakce by měla být zjištěna znaleckým posudkem, který je navrhován k důkazu. Přiměřené protiplnění bude zjištěno znaleckým posudkem, který je navrhován k důkazu. Přiměřeným protiplněním je míněna obvyklá tržní cena, která bude zjištěna navrhovaným znaleckým posudkem. Insolvenční správkyně zapíše předmětný majetek do soupisu majetkové podstaty poté, kdy rozsudek nabude právní moci a nárok na vydání věci uplatní žalobkyně vůči žalovanému.

V předmětné smlouvě z 04.03.2011 byla sjednána kupní cena 79.450,-Kč za pozemky o výměře 9970 m2, tedy cena 8.96,-Kč /m2 pozemku. Ve smlouvě z 15.09.2011 byla sjednána kupní cena 65.360,-Kč za pozemky v celkové výměře 7470 m2 tedy cena 8.74,-Kč/m2 pozemku. V jakém rozsahu se tato cena liší od obvyklé tržní ceny, bude zjištěno znaleckým posudkem, který je navrhovnán k důkazu. Dále žalobkyně (k výzvě soudu k odstranění vad žaloby) upřesnila návrh rozsudečného výroku tak, že se primárně domáhá toho, aby zmíněná kupní smlouva byla určena jako neplatná. Pro případ, že soud dospěje k závěru, že výše specifikované kupní smlouvy je platná, se domáhá určení, že předmětná kupní smlouvy jsou vůči žalovanému Ing. Miroslav anonymizovano neúčinné. Současně se žalobkyně domáhala toho, aby žalovanému bylo uloženo předmětné pozemky vydat do majetkové podstaty dlužníka, popřípadě vyplatit částku určenou znaleckým posudkem pro tržní ocenění předmětných pozemků.

Ve vztahu k uvedenému podání z 18.01.2016 soud konstatuje, že toto bylo učiněno na výzvu soudu k odstranění vad žaloby. Upřesnění žalobkyní v tom smyslu, že se domáhá určení neúčinnosti vůči žalovanému, je tak zjevně upřesněním žalobního žádání k výzvě soudu učiněným zcela ve smyslu procesní výzvy k odstranění vad žaloby včetně odstranění formulačních nedostatků žaloby. Uvedla-li žalobkyně v této souvislosti, že se určení neúčinnosti domáhá vůči žalovanému, nejedná se o změnu žaloby a soud o ní nerozhodoval, neboť-jak již uvedeno-šlo o reakci žalobkyně na výzvu soudu k odstranění vad žaloby a v této situaci je pojmově vyloučeno rozhodovat o změně žaloby (nelze totiž rozhodnout o připuštění žaloby původně vadné, kdy připustit změnu žaloby je přípustné v toliko případě bezvadnosti původní žaloby i podání, jímž je navrhována změna. Bezvadnost je i na tomto místě uváděna ve smyslu procesním, nikoli hmotně právním.

Svým podáním z 28.01.2016 žalobkyně uvedla, že ,,petit žaloby žalobce mění následovně , kdy v části týkající se určení neúčinnosti zmíněné kupní smlouvy se domáhá toho, aby smlouva byla určena jako neúčinná vůči věřitelům úpadce (pro úplnost soud konstatuje, že ,,vůči věřitelům úpadce je citací úplnou), tedy že žalobu změnila tak, že smlouva má být určena jako neúčinná vůči věřitelům úpadce bez toho, že by jejich okruh byl jakkoli specifikován (opět pro úplnost soud konstatuje, že případné neuvedení bližší specifikace okruhu věřitelů dlužníka nikterak není vadou v procesním slova smyslu).

Vzhledem k tomu, že soud měl za to, že nebyly odstraněny vady žaloby ani dodatečně k výzvě soudu, svým usnesením z 05.02.2016 č.j.-60 žalobu žalobkyně odmítl.

Z podnětu odvolání žalobkyně věc posuzoval Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, přičemž svým usnesením 11 vsol 107/2016-85 odvoláním žalobkyně napadené usnesení změnil tak, že žaloba se neodmítá. Odvolací soud shledal žalobu žalobkyně určitou, projednatelnou a srozumitelnou, neboť tato obsahuje dostatek tvrzení k individualizaci požadavků žalobkyně.

Pro úplnost soud konstatuje, že v obdobné věci týchž účastníků se zcela obdobným procesním průběhem sp.zn. 36 ICm 4012/2014 rozhodoval rovněž Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rovněž o odvolání do rozhodnutí žalobkyně o odmítnutí žaloby, kdy uvedl,

že důvod k postupu dle ustanovení § 160 odst. 4 insolvenčního zákona v této věci dán není. Odvolací soud pro úplnost připomněl, že případné nesplnění povinnosti tvrdit všechny právně významné skutečnosti o vzniku nároku i přes soudem poskytnuté poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. je důvodem pro zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení.

Poté, kdy věc byla vrácena soudu I. stupně, soud především usnesením 36 ICm 4021/2014-90 z 08.08.2016 nepřipustil změnu žaloby, učiněnou podáním žalobkyně z 28.01.2016, kterým se domáhá určení neúčinnosti kupních smluv z 15.09.2011 a 04.03.2011 vůči věřitelům úpadce (správně proti věřitelům dlužníka) a to z důvodů podrobně popsaných a vysvětlených v odůvodnění zmíněného usnesení. Zmíněné usnesení nabylo právní moci 12.08.2016.

Po vrácení věci soudu I. stupně, tento ve věci nařídil ústní jednání a postupem dle § 118 odst. 1 o.s.ř. žalobkyni vedl k doplnění potřebných skutkových tvrzení.

Žalobkyně byla soudem podrobně vedena ke splnění povinnosti tvrzení a současně podrobně poučena o povinnosti důkazní, poučena byla o charakteru incidenčního sporu (tzn. že jde o řízení sporné ovládané zásadou projednací a nikoli vyšetřovací), s tím, že neunesení povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní vede k procesnímu neúspěchu ve sporu toho účastníka, kterého uvedené povinnosti tíží. Současně bylo žalobkyni osvětleno, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou dvě relativně samostatné procesní povinnosti, kdy nelze prokazovat něco, co nebylo v konkrétních podrobnostech tvrzeno, neboť uvedený postup by byl popřením základních zásad občanského soudního řízení a byl by známkou nikoli nestranného postupu soudu. Po tomto poučení žalobkyně uvedla, že s ohledem na to, že v období před zahájením insolvenčního řízení jednatel dlužníka převáděl pozemky ve prospěch osob blízkých, má žalobkyně za to, že tak vyváděl dlužník majetek a že se tak dělo nikoli za ceny obvyklé, tedy ceny tržní v čase a místě uzavírání kupních smluv napadených žalobami žalobkyně v různých incidenčních sporech. Z uvedeného důvodu je tedy navrhováno provést znalecký posudek ke zjištění ceny v místě a čase transakce-tedy každé konkrétní kupní smlouvy-obvyklé. Žalobkyně má za to, že s uvedeného posudku tak vyjde najevo jiná cena a tato cena pak bude odůvodňovat závěr, že cena převáděného pozemku je cennou vyšší, než je cena sjednaná ve smlouvě a současně, že cena dle znaleckého posudku bude přesahovat 1/10 základního jmění dlužníka a tudíž uzavření takové smlouvy bez souhlasu valné hromady je oním žalobkyní tvrzeným porušením ustanovení § 196a a § 135 obchodního zákoníku. Konkrétně je tedy tvrzeno to, že smlouva byla uzavřena, aniž předtím proběhla procedura předvídaná ustanovením § 196a a § 135 obchodního zákoníku pro případ, že cena převodu je vyšší než 1/10 upsaného základního kapitálu. Pozemky byly převedeny za cenu 79.450,-Kč, jde-li o smlouvu z 04.03.2011, a částku 65.360,-Kč, jde-li o smlouvu z 15.09.2011. Konkrétní cenu obvyklou, tedy cenu tržní, žalobkyně nezná a tuto cenu si ani nezjišťovala. Nicméně má za to, že tato cena je vyšší než cena, za kterou byly pozemky v daném případě převedeny. Žalobkyně není schopná uvést, jaký je rozdíl mezi cenou, za kterou byly pozemky převedeny, a obvyklou tržní cenou v době jejich převodu. Žalobkyně nevychází z údajů znaleckého posudku znalce Ladislava Bartoně, který předmět převodu dle inkriminované smlouvy ocenil, neboť má podezření, že záměry znaleckého posudku Ladislava Bartoně nejsou objektivní, kdy znalec měl tendenci stanovit cenu co nejnižší. Žádné jiné konkrétní okolnosti zpochybňující závěr z vypracovaného posudku L. Bartoně žalobkyně netvrdí. Naléhavý právní zájem žalobkyně dovozuje z toho, že bude-li předmětná smlouva soudem prohlášena za neplatnou, na tomto základě zapíše žalobkyně předmětné pozemky do majetkové podstaty dlužníka. K výzvě k doplnění tvrzení, zda a jak konkrétně uvedený převod pozemků zkrátí uspokojení věřitelů a z jakých konkrétních skutečností to plyne, žalobkyně u ústního jednání uvedla, že skutečnost zkrácení plyne z faktu, že dlužník má více věřitelů, kdy objem jimi přihlášených pohledávek je vyšší, než objem dlužníkova majetku. Již z tohoto lze dovodit fakt zkrácení věřitelů. Žalobkyně není schopna tvrdit, který věřitel přihlásil jakou pohledávku a v jakém objemu a jaký je aktuální objem majetku dlužníka. Tyto skutečnosti by si soud měl sám zjistit z obsahu insolvenčního spisu.

Poučil-li soud žalobkyni prostřednictvím její zástupkyně znovu o relativní samostatnosti dvou samostatných procesních povinností, tj. povinnosti tvrdit konkrétní skutečnosti a povinnosti konkrétně tvrzené skutečnosti prokázat, žalobkyně uvedla, že uvedené poučení bere na vědomí a požaduje lhůtu tří dnů k učinění těchto tvrzení.

Z hlediska procesního (v daném případě úzce souvisejícího se závěrem o skutkovém stavu, resp. nemožnosti jej pro nesplnění povinnosti tvrzení zjistit), soud žalobkyni seznámil s názorem soudu, že nebyla unesena povinnost tvrzení ve vztahu k výzvám ad 1,3,4,5 a 7 dle protokolu o ústního jednání, s tím, že hodnocení ve vztahu k výzvě č. 6 není možnost dělit, neboť by to hraničilo s nepřípustnou poučovací povinností stran rozhodnutí ve věci samé.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě v písemné podobě i u ústního jednání shodně navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Z žaloby totiž není zjevné, které konkrétní podmínky vyplývající z ustanovení § 196a a § 135 obchodního zákoníku neměly být splněny, což ztěžuje do odstranění zmíněné vady možnost se k žalobě detailně vyjádřit. Bez ohledu na to platí, že v daném případě nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 196a obchodního zákoníku a nebylo zapotřebí, aby s převodem souhlasila valná hromada. Jednalo se navíc o převod v rámci běžného obchodního styku, kdy dlužník s ohledem na předmět podnikání převáděl také pozemky tím, že je buď nabýval nebo prodával, kdy dlužník podnikal v zemědělské výrobě a pro zemědělskou výrobu potřeboval pozemky. Ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku nelze navíc aplikovat také z důvodu, že hodnota předmětu koupě dle předmětné kupní smlouvy nedosahovala výše 1/10 upsaného základního kapitálu. V neposlední řadě platí, že nemovitosti převáděné na základě kupní smlouvy byly převedeny za cenu obvyklou a tržní, případně ještě za cenu vyšší a tudíž pro dlužníka výhodnější. Uvedené pozemky, tedy pozemek evidovaný v současnosti jako pozemek p.č. 439/55 v katastrálním území Bítov u Bílovce, byl pořízen v roce 2007 za cenu 45.000,-Kč, což odpovídá ceně 45.135,-Kč/ha. V roce 2011 byl daný pozemek přitom, jak vyplývá z kupní smlouvy ze 04.03.2011 prodáván podstatně dráž, a to za cenu téměř 80.000,-Kč, resp. téměř 80.000,-Kč/ha. Okolní srovnatelné pozemky nacházející se rovněž v katastrálním území Bítov se přitom prodávaly podstatně levněji, než pozemek převáděný kupní smlouvou ze dne 15.09.2011 (převod tehdejšího pozemku PK 439/22, nyní pozemek p.č. 439/2 byl převeden 05.11.2013 za cenu odpovídající ceně 55.000,-Kč/ha. Pozemek p.č. 439/71 byl převeden 29.04.2013 za kupní cenu odpovídající výši 48.118,-Kč/ha). Rovněž pozemek PK 135 (v současnosti pozemky p.č. 134/7 a 134/11) v k.ú Lubojaty byl převeden za cenu obvyklou nebo za cenu vyšší než cena obvyklá. Kupní smlouvou z 15.09.2011 byl daný pozemek prodán za 65.360,-Kč což odpovídá ceně 87.500,-Kč/ha. Srovnatelný pozemek p.č.134/4 v k.ú. Lubojaty byl prodán pozemkovým fondem ČR za 87.500,-Kč/ha. V neposlední řadě dále platí, že cena byla v žalobou napadené smlouvě sjednána zcela v duchu závěru znaleckého posudku Ladislava Bartoně, který měl zadáno určit obvyklou tržní cenu předmětných pozemků. Rovněž tato okolnost vylučuje, že by za převáděné pozemky nebylo poskytnuto přiměřené protiplnění. Cena byla sjednána jako tržní a z tohoto důvodu není ani zapotřebí, aby znalec byl jmenován soudem (žalovaný odkázal na rozhodnutí 31 Cdo 3986/2009). Ve vztahu k části žaloby týkající se neúčinnosti smlouvy dle § 240 insolvenčního zákona žalovaný poukázal na to, že ani tato část žaloby neobsahuje konkrétní skutková tvrzení a není tak zjevné, co konkrétně mělo být porušeno, nelze se tak detailněji vyjádřit. Přitom platí, že daný úkon nebyl úkonem, ve kterém by byla sjednána cena, která by byla nižší, než je obvyklá cena. Podmínky pro aplikaci zmíněného ustanovení tedy dány nejsou. Dlužník nebyl ani v úpadku, neboť do finančních problémů se začal postupně dostávat až koncem roku 2012, v souvislosti s ukončením spolupráce se společností DE RUY PERFUMES, S.A. company. V neposlední řadě žalovaný poukázal na to, že žaloba nebyla podána ani v jedné ze dvou lhůt uvedených v ustanovení § 240 odst. 3 insolvenčního zákona.

Poté, kdy věc byla vrácena soudu I. soudu se závazným právním názorem se věcí věcně zabývat, soud I. stupně, jak již uvedeno výše, ve věci nařídil ústní jednání a u ústního jednání (jak již opět uvedeno) poskytl žalobkyni poučení o povinnosti tvrzení a důkazní obecně a ve vztahu ke skutkovým okolnostem tohoto případu zvláště a (jak ostatně již opět uvedeno výše) dospěl k závěru, že ani po poskytnutí poučení podrobně zachyceného v protokolu o ústním jednání pod body 1-7. žalobkyně neunesla povinnost tvrzení.

Neunesení povinnosti tvrzení žalobcem implikuje skutečnost, že ve věci nelze spolehlivě zjistit skutkový stav, přičemž spolehlivé zjištění skutkového stavu je předpokladem pro aplikaci jakékoli normy práva hmotného. Nevyhnutelným důsledkem neunesení povinnosti tvrzení, popř. povinnosti důkazní, je tak nemožnost učinit závěr o skutkovém stavu a z toho nevyhnutelně resultuje procesní neúspěch žalobkyně ve věci.

Dle názoru soudu (jež byl žalobkyni předestřen již u ústního jednání v zájmu eliminace překvapivého rozhodnutí soudu) žalobkyně neunesla povinnost tvrzení ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení § 196a ve spojení s ustanovením § 135 obchodního zákoníku. Žalobkyně totiž netvrdila, jaká byla konkrétní tržní hodnota majetku, který dlužník jako právnická osoba převedl na zakladatele či osobu blízkou, resp. osobu jednající s dlužníkem ve shodě, a tudíž není zřejmé, zda hodnota tohoto posuzovaného převodu by dosahovala alespoň 1/10 upsaného zákl. kapitálu dlužníka. Tvrzení této elementární skutkové okolnosti je vůbec předpokladem pro úvahu, zda jsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, na který žalobkyně v obecné poloze odkazuje. Tvrzení žalobkyně, že žalobkyně se domnívá, že obvyklá tržní cena převáděného pozemku je cena vyšší než 1/10 upsaného zákl. kapitálu dlužníka, je tvrzením zcela nekonkrétním , neurčitým a nezpůsobilým založit aplikaci ustanovení § 196a obchodního zákoníku. Pro úplnost soud dodává, že tento závěr činí u vědomí, že žalovaný tvrdil, že cena byla sjednána jako obvyklá tržní cena zcela v souladu se závěry znaleckého posudku znalce Bartoně, který právě pro účely tohoto převodu měl jako znalec za úkol stanovit obvyklou tržní cenu převáděného pozemku, kdy cena byla pak sjednána souladně se závěrem znalce. V takovém případě pak bylo zjevně na žalobkyni, aby v konkrétních podrobnostech tvrdila cenu jinou, tedy vyšší, zakládající aplikaci ustanovení § 196a obchodního zákoníku, případně následně (ve vztahu k petitu eventuálnímu) aplikaci ustanovení § 240 insolvenčního zákona. Povinností žalobkyně bylo rovněž tvrdit konkrétní obvyklou tržní cenu převáděných pozemků, přičemž žalobkyně k tomu uvedla toliko to, že tuto cenu nezná a ani ji nezjišťovala, nicméně má za to, že tato cena je vyšší než cena, za kterou byly pozemky převedeny. Žalobkyně rovněž netvrdila, v jaké konkrétní části a z jakých konkrétních důvodů má za nesprávný znalecký posudek znalce Ladislava Bartoně, jímž byl předmět převodu oceněn pro stanovení obecné tržní ceny a kterýžto posudek ostatně má žalobkyně k dispozici. Konečně nelze nechat bez povšimnutí, že žalobkyně ani konkrétně netvrdila takové skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly konkrétní závěr, že převodem zmíněného pozemku bylo zkráceno uspokojení věřitelů dlužníka přihlášených do jeho insolvenčního řízení. Žalobkyně pouze uvedla, že dlužník má více věřitelů, kdy objem jimi přihlášených pohledávek je vyšší než objem dlužníkova majetku. Byla-li žalobkyně v této dimenzi vyzvána k doplnění konkrétních skutečností, uvedla, že požaduje lhůtu 3 dnů k učinění těchto (elementárních) tvrzení. Již na tomto místě soud konstatuje, že uvedenou lhůtu žalobkyni neposkytl, neboť v průběhu celého tohoto řízení se jako červená nit řízením táhne snaha soudu žalobkyni přimět k doplnění konkrétních skutkových tvrzení a v procesně účinné formě se tohoto poučení žalobkyni dostalo u ústního jednání. Odročovat jednání pak za tímto účelem vzhledem k dále uvedenému soud neshledal ani za potřebné ani za ekonomické, neboť ani případné toto doplnění skutkových tvrzení by nebylo nic způsobilé změnit na rozhodnutí soudu tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozhodnutí.

Neunesení povinnosti tvrzení v uvedeném rozsahu je procesním důvodem, pro který nelze žalobě vyhovět, neboť neunesení povinnosti tvrzení v daném výše uvedeném rozsahu neumožňuje soudu učinit spolehlivý závěr o skutkovém stavu. Učinění spolehlivého závěru o skutkovém stavu je-jak již výše uvedeno-nezbytným předpokladem pro aplikaci jakékoli normy práva hmotného. Není-li takového předpokladu, soudu nezbývá, než žalobu pro neunesení povinnosti tvrzení zamítnout.

Z hlediska skutkového nutno dále uvést, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že společníky dlužníka EKU-BOHEMIA, spol. s r.o., ,,v likvidaci , jsou Ing. Vladimír anonymizovano nar. 09.04.1960, bytem Bílovec, Lubojaty 134 a Ing. Miroslav anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž. Jednatelem dlužníka pak byl Ing. Vladimír anonymizovano , jednatelské oprávnění Ing. Miroslava Kurky trvalo v době 18.01.2007 až 05.06.2009 (viz výpis z obchodního rejstříku). Z insolvenční vyhlášky pak soud zjistil, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno 03.09.2013 na základě insolvenčního návrhu dlužníka. Usnesením 36 INS 24533/2013-A9 z 22.11.2013 byl zjištěn úpadek dlužníka na jeho majetek byl prohlášen konkurz a insolvenční správkyní ustanovena žalobkyně. Insolvenční návrh byl podán likvidátorem dlužníka (společnost byla zrušena s likvidací ke dni 01.02.2013 a jmenován likvidátor rozhodnutím valné hromady konané 10.01.2013), přičemž z návrhu se podává, že k datu jeho vypracování dlužník evidoval majetek v hodnotě 351.660,82 Kč a seznam závazků v objemu 2.435.442,94 Kč.

Z podstaty věci plyne, že zamítnutí žaloby z důvodu procesního, tj. z důvodu neunesení břemene tvrzení žalobkyní, má přednost (přinejmenším z hlediska systematického) před věcným posuzováním nároku uplatněného žalobkyní z hlediska předpisů práva hmotného.

Současně má soud I. stupně za to, že je žádoucí učinit i právní posouzení z hlediska práva hmotného v tom rozsahu, v jakém tomu nebrání neunesení povinnosti tvrzení ze strany žalobkyně, a to v zájmu zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí, eventuálně pro případ, že by závěr soudu výše uvedený nemohl z jakéhokoliv důvodu obstát.

Primárně se žalobkyně domáhala určení, že kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným jsou neplatné. Tohoto určení se domáhala za tím účelem, aby uvedené pozemky mohla zapsat do majetkové podstaty dlužníka, kdy lze dovodit, že takovému postupu žalobkyně brání to, že aktuálně jsou uvedené pozemky v katastru nemovitostí evidovány na jiného vlastníka, než je dlužník.

Dle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, jeli na tom naléhavý právní zájem.

Z uvedeného ustanovení procesního kodexu vykládaného dlouho ustáleným způsobem v souladu s bohatou judikatorní základnou lze bez jakýchkoli pochybností dojít k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že smlouvy uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným jsou smlouvami neplatnými. Ani hypotetické vyhovění takovému žalobnímu žádání žalobkyně by totiž nepostavilo najisto, zda dlužník je vlastníkem pozemků, které inkriminovanými smlouvami byly převedeny, a ani hypotetický vyhovující výrok soudu by nebyl způsobilým podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. Podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí by naproti tomu byl výrok, jímž by soud (na základě žalobního žádání žalobkyně) určil, že žalovaný je vlastníkem předmětných pozemků, případě že vlastníkem předmětných pozemků k určitému datu byl. V takovém případě by nepochybně šlo o určení práva ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř., naproti tomu určení neplatnosti smlouvy není určením práva ve smyslu citovaného ustanovení. Jinými slovy vyjádřeno-žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu (právního jednání), lze-li namísto toho určit právní stav, tedy že určitá osoba je vlastníkem konkrétní nemovitosti nebo že jí svědčí jiné právo.

Z uvedeného hlediska je zjevné, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určovacím výroku tak, jak jej učinila předmětem primárního petitu, tedy předmětem svého primárního žalobního žádání, a uvedená okolnost vede k nevyhnutelnému závěru o nedůvodnosti žalobního žádání žalobkyně ve věci jejího primárního petitu, tedy žaloby na určení, že inkriminovaná smlouva je neplatná. S ohledem na uvedené tedy soud neshledal důvodným primární žalobní žádání žalobkyně a v rozsahu primárního petitu tedy žalobu zamítl.

Zamítl-li soud žalobu ohledně primárního žádání žalobkyně, je povinností soudu zabývat se tím, zda by nemohl obstát eventuální petit žalobkyní zformulovaný, tedy to její žalobní žádání, ve kterém se domáhá pro případ, že soud dospěje k závěru, že ,,výše specifikovaná kupní smlouva je platná , aby soud rozhodl, že kupní smlouvy z 04.03.2011 a 15.09.2011 jsou vůči žalovanému neúčinné.

Lze předeslat, že ani toto eventuální žádání žalobkyně není důvodné.

Ustanovení § 240 insolvenčního zákona upravuje důsledky jednání dlužníka, který v době stanovené před zahájením insolvenčního řízení převede bez přiměřeného protiplnění svůj majetek na jinou osobu. Důsledkem takového počínání dlužníka při splnění dalších předpokladů vyplývajících ze zmíněného ustanovení je to, že takovýto právní úkon učiněný bez přiměřeného protiplnění je neúčinný vůči věřitelům dlužníka, avšak toliko vůči věřitelům dlužníka přihlášeným do insolvenčního řízení. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalovaný byl věřitelem dlužníka přihlášeným do insolvenčního řízení-i pokud by tomu tak bylo, nebylo by lze žalobě vyhovět jen ve vztahu na určení, že žalovaný jako hypotetický věřitel dlužníka je sám chráněn ustanovením § 240 insolvenčního zákona bez ohledu na existenci dalších věřitelů dlužníka, kdy předpokladem zjištění úpadku je mimo jiné i mnohost věřitelů dlužníka. Domáhá-li se žalobkyně svým žalobním žádáním (kdy jeho změna nebyla zmíněným usnesením soudu připuštěna) určení neúčinnosti právních úkonů ve vztahu k žalovanému, nemá tento požadavek žalobkyně žádnou oporu v právu a z hlediska ustanovení § 240 a souvisejících insolvenčního zákona je zjevně nedůvodný. Za splnění ostatních předpokladů by bylo lze hypoteticky vyhovět návrhu žalobkyně, jímž by se domahála toho, že inkriminovaný právní úkon je neúčinný vůči (všem) věřitelům dlužníka přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka. Domáhá-li se žalobkyně určení, že inkriminovaný právní úkon je neúčinný (toliko) vůči žalovanému, nemá žalobkyně na tomto požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť zákon nespojuje s takovýmto hypotetickým určením žádné právní následky.

Lze tedy shrnout, že návrh žalobkyně je nedůvodný z důvodů výše podrobně uvedených. Z hlediska procesního je nedůvodný z důvodu nesplnění povinnosti tvrzení žalobkyní. Primární petit je pak nedůvodný a soud žalobnímu žádání nemůže vyhovět bez ohledu na uvedené také z důvodu, že žalobkyně nemá a nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, kdy existence naléhavého právního zájmu je v souladu s ustanovením § 80 o.s.ř. a bohatou judikatorní praxí předpokladem pro vyhovění žalobě s určovacím petitem. Jelikož primárnímu určovacímu návrhu žalobkyně není možno vyhovět, zabýval se soud dále tím, zda návrh žalobkyně uvedený jí jako eventuální je souladný se zněním ustanovení § 240 insolvenčního zákona, pokud neúčinnost právního úkonu má být určena toliko ve vztahu k žalovanému (nikoli ve vztahu k věřitelům dlužníka nebo ve vztahu k věřitelům dlužníka přihlášeným do insolvenčního řízení), přičemž na žalobním žádání tak, jak je žalobkyní zformulováno, nemůže mít žalobkyně naléhavý právní zájem.

Pro úplnost dlužno podotknout, že s ohledem na vše výše uvedené je zjevné, že i v případě odlišného právního názoru na to, zda podání žalobkyně z 28.01.2016 je změnou žaloby, jakož i v hypotetickém případě, že by změna žaloby učiněná podáním z 28.01.2016 byla připuštěna, by nebyly splněny podmínky pro vyhovění návrhu, který žalobkyně formulovala jako eventuální, tedy nebyly by splněny podmínky pro vyhovění žalobnímu žádání uvedenému ve výrokové části pod bodem II. Totéž pak samozřejmě platí i pro žalobní žádání uvedené ve výrocích I. a III. výrokové části tohoto rozhodnutí, ohledně kterých nebyla

žádná změna žaloby učiněna (resp.-v případě odlišného právního názoru-ohledně kterých nebylo učiněno žádné upřesnění žaloby).

Konečně je na soudu, aby se vyrovnal s žalobním žádáním žalobkyně uvedeným ve výrokové části pod bodem III., tedy požadavkem na to aby žalovaný byl povinen vydat žalobkyni vydat do majetkové podstaty tam uvedené pozemky.

Ač to žalobkyně ve své žalobě ani jejích doplněních (či změně) neuvádí, lze se důvodně domnívat, že svůj požadavek na vydání předmětných pozemků do majetkové podstaty odvíjí od ustanovení § 236 a § 237 insolvenčního zákona v návaznosti na to, že se domáhá určení neúčinnosti předmětných právních úkonů (to eventuálně pro případ, že nebude vyhověno žalobě na určení neplatnosti smlouvy). Vzhledem k tomu, že soud neshledal předpoklady pro vyhovění návrhu na určení neúčinnosti předmětného právního úkonu, není z tohoto hlediska důvodný ani požadavek žalobkyně na vydání zmíněných pozemků do majetkové podstaty dlužníka. Totéž platí i pro případ, že by požadavek na vydání pozemků žalobkyně odvíjela i/nebo od vyhovujícího návrhu ve věci primárního petitu, tedy žaloby na určení neplatnosti zmíněné kupní smlouvy. Totéž pak platí, i pokud by žalobní žádání uvedené ve výroku č. III. tohoto rozhodnutí mělo povahu zcela samostatného nároku naprosto nesouvisejícího s rozhodnutími soudu uvedenými pod body I. a II. výroku rozsudku. Tato varianta je zmiňována toliko formálně a pro úplnost, neboť dle názoru soudu je zjevné, že požadavek na vydání předmětných pozemků do majetkové podstaty souvisí s požadavkem na určení neúčinnosti právních úkonů, popřípadě, rovněž s požadavkem na určení neplatnosti smlouvy. Žádný jiný důvod pro vydání pozemků do majetkové podstaty dlužníka totiž žalobkyně v průběhu řízení netvrdila.

Navrhovala-li žalobkyně alternativu, dle které žalovaný měl mít dle své volby možnost vydání pozemků žalobkyni nahradit ( popřípadě ) peněžitým plněním v rozsahu tržního ocenění pozemků (bez ohledu na to, zda pozemky aktuálně vlastní či nikoli), jde o petit v podobě alternativy facultas (Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. C. H. Beck, Praha 2001, str. 242, 536). Soud takto žalobkyní provedenou formulaci návrhu respektoval a takto ji tedy ocitoval i ve výrokové části tohoto rozhodnutí, nicméně alternativně fakultativní petit má věcný význam toliko v případě důvodnosti petitu primárního, což zde není splněno. (Dle zmíněného komentáře by soud ani formálně ve výroku nemusel o alternativě fakultas v případě nevyhovění primárnímu petitu rozhodovat.) S ohledem na vystavění petitu žalobkyní zde ovšem platí, že vztahu k alternativě fakultas petit primární (vydání pozemků) je současně petitem eventuálním vzhledem k petitu uvedenému ve výrokové části ad I. jako ,,nejvíce primární (určení neplatnosti smlouvy).

Lze tedy shrnout, že soud neshledal důvodné žádné žalobní žádání žalobkyně a výroky č. I, II. a III. tohoto rozhodnutí žalobu žalobkyně v plném rozsahu zamítl. Plně procesně úspěšný žalovaný na nákladech řízení požadoval odměnu za 3.5 úkonů právní pomoci a k nim se vztahující čtyři režijní paušály a to za úkony právní služby v podobě převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, sepis odvolání do rozhodnutí o nákladech řízení (v tomto rozsahu jedna polovina odměny dle § 11 odst. 2, písm. c) vyhl. 377/96 Sb., a účast u nařízeného ústního jednání). K uvedenému žalovaný nárokoval DPH. Hodnota jednoho úkonu právní pomoci by měla činit 3.100,-Kč a celkem tak žalovaný nárokoval na nákladech řízení včetně DPH 14.580,50,-Kč.

Dle názoru soudu činí tarifní hodnota pro každý z úkonů právní pomoci v dané věci částku 50.000,-Kč ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyh. 377/96 Sb, z čehož resultuje výše odměny za jeden úkon právní služby 3.100,-Kč. Žalovanému tedy náleží odměna ve výši 3.100,-Kč za převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě z 15.06.2015 a účast u nařízeného jednání 14.09.2016. Výše odměny za sepis odvolání do rozhodnutí procesní povahy činí ve smyslu § 11 odst. 2 písm. c) cit. vyhl. toliko 1/2, tedy v daném případě částku 1.550,-Kč. Výše odměny za právní zastoupení včetně režijních paušálů tak v daném případě činí 12.050,-Kč (3,5 x 3.100 + 4 x 300), což s připočtením náhrady DPH ve výši 2.530,50 Kč představuje částku 14.580,50 Kč.

S ohledem na uvedené proto soud s ustanovením § 7 insolvenčního zákona a v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., výrokem č. IV tohoto rozhodnutí uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení 14.580,50,-Kč k rukám zástupce žalovaného.

Pro úplnost soud konstatuje, že v daném případě naprosto neshledal žádné důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. umožňující v odůvodněných případech nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení zcela či z části účastníkovi procesně úspěšnému. Ani z hlediska ustanovení § 202 insolvenčního zákona, které možno použít jako jisté interpretační vodítko ve vztahu k aplikaci k ustanovení § 150 o.s.ř., totiž nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by aplikaci ustanovení § 150o.s.ř. odůvodňovaly. Naopak lze mít za to, že i v případě, že by na daný spor dopadalo ustanovení § 202 insolvenčního zákona, byly by splněny podmínky pro aplikaci k ustanovení § 202 odst. 2 zmíněného zákona.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně trojmo.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Ostravě dne 14.09.2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Aleš Palkovský, v.r. Vanessa Plonková samosoudce