36 ICm 4012/2014
Jednací číslo: 36 ICm 4012/2014-158 (KSOS 36 INS 24533/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, 728 81 Ostrava 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Alešem Palkovským ve věci žalobkyně: JUDr. Dagmar Jahnová, IČ 66228085, se sídlem Generála Hlaďo 4, 741 01 Nový Jičín, insolvenční správkyně dlužníka EKU-BOHEMIA, spol. s r.o. v likvidaci , IČ 25356241, se sídlem Lubojaty 21, 742 92 Bílovec, zast. Mgr. Veronikou Olšarovou, advokátkou se sídlem Generála Hlaďo 4, 741 01 Nový Jičín, proti žalovaným: 1) Tomáš anonymizovano , anonymizovano , bytem Lubojaty 109, 742 92 Bílovec 5, zast. JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem Wolkerova 1140/2, 743 01 Bílovec, 2) Luděk anonymizovano , anonymizovano , bytem Lubojaty 80, 742 92 Bílovec 5, zast. Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem se sídlem 28. října 150/2663, 702 00 Ostrava- Moravská Ostrava, o žalobě na neplatnost kupní smlouvy, eventuálně odpůrčí žalobě

t a k t o:

I.

Návrh na určení, že a) kupní smlouva ze dne 04.10.2012 uzavřená mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným č. 1 jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej pozemků ve isir.justi ce.cz pokračování

zjednodušené evidenci s původem v pozemkovém katastru PK 1062/6-orná půda o výměře 8348 m2 a PK 1062/10-orná půda o výměře 2726 m2, vše v k. ú. Lubojaty, obec Bílovec, kdy účinky vkladu práva ze smlouvy plynoucího vznikly dnem 04.10.2012, b) kupní smlouva ze dne 10.12.2012 uzavřená mezi žalovaným č. 1 jako prodávajícím a žalovaným č. 2 jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej pozemků ve zjednodušené evidenci s původem v pozemkovém katastru PK 1062/6-orná půda o výměře 8348 m2 a PK 1062/10-orná půda o výměře 2726 m2, vše v k. ú. Lubojaty, obec Bílovec, kdy účinky vkladu práva ze smlouvy plynoucího vznikly dnem 10.12.2012, jsou smlouvami neplatnými, se vůči oběma žalovaným zamítá.

II.

Určuje se, že kupní smlouva ze dne 04.10.2012 uzavřená mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným č. 1 jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej pozemků ve zjednodušené evidenci s původem v pozemkovém katastru PK 1062/6-orná půda o výměře 8348 m2 a PK 1062/10-orná půda o výměře 2726 m2, vše v k. ú. Lubojaty, obec Bílovec, kdy účinky vkladu práva ze smlouvy plynoucího vznikly dnem 04.10.2012, je vůči věřitelům dlužníka pro účely insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 24533/2013 neúčinným právním úkonem.

III.

Návrh na určení, že kupní smlouva ze dne 04.10.2012 uzavřená mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným č. 1 jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej pozemků ve zjednodušené evidenci s původem v pozemkovém katastru PK 1062/6-orná půda o výměře 8348 m2 a PK 1062/10-orná půda o výměře 2726 m2, vše v k. ú. Lubojaty, obec Bílovec, kdy účinky vkladu práva ze smlouvy plynoucího vznikly dnem 04.10.2012, je vůči věřitelům dlužníka pro účely insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 24533/2013 neúčinným právním úkonem, se vůči žalovanému č. 2 zamítá.

IV.

Návrh, aby žalovaný č. 1 byl povinen vydat žalobkyni společně a nerozdílně s žalovaným č. 2 do majetkové podstaty dlužníka a) pozemek p. č. 1062/22 (dříve pozemek PK 1062/10) b) pozemek p. č. 1062/24 (dříve pozemek PK 1062/6), oba v k. ú. Lubojaty, obec Bílovec, se zamítá.

ICM R pokračování

V.

Žalovaný č. 1 je povinen zaplatit žalobkyni na účet majetkové podstaty dlužníka částku ve výši 57.256,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

VI.

Návrh, aby žalovaný č. 1 byl povinen zaplatit žalobkyni na účet majetkové podstaty dlužníka další částku 54.000,-Kč, se zamítá.

VII.

Návrh na určení, že kupní smlouva ze dne 10.12.2012 uzavřená mezi žalovaným č. 1 jako prodávajícím a žalovaným č. 2 jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej pozemků ve zjednodušené evidenci s původem v pozemkovém katastru PK 1062/6-orná půda o výměře 8348 m2 a PK 1062/10-orná půda o výměře 2726 m2, vše v k. ú. Lubojaty, obec Bílovec, kdy účinky vkladu práva ze smlouvy plynoucího vznikly dnem 10.12.2012, je vůči věřitelům dlužníka pro účely insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 24533/2013 neúčinným právním úkonem, se vůči žalovanému č. 1 zamítá.

VIII.

Návrh na určení, že kupní smlouva ze dne 10.12.2012 uzavřená mezi žalovaným č. 1 jako prodávajícím a žalovaným č. 2 jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej pozemků ve zjednodušené evidenci s původem v pozemkovém katastru PK 1062/6-orná půda o výměře 8348 m2 a PK 1062/10-orná půda o výměře 2726 m2, vše v k. ú. Lubojaty, obec Bílovec, kdy účinky vkladu práva ze smlouvy plynoucího vznikly dnem 10.12.2012, je vůči věřitelům dlužníka pro účely insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 24533/2013 neúčinným právním úkonem, se vůči žalovanému č. 2 zamítá.

IX.

Návrh, aby žalovaný č. 2 byl povinen vydat žalobkyni společně a nerozdílně s žalovaným č. 1 do majetkové podstaty dlužníka a) pozemek p. č. 1062/22 (dříve pozemek PK 1062/10) b) pozemek p. č. 1062/24 (dříve pozemek PK 1062/6), oba v k. ú. Lubojaty, obec Bílovec, se zamítá.

ICM R pokračování

X.

Návrh, aby žalovaný č. 2 byl povinen zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka společně a nerozdílně s žalovaným č. 1 částku 111.256,60 Kč, se zamítá.

XI.

Žalovaný č. 1 je povinen zaplatit státu na účet Krajského soudu v Ostravě č. 3703-4123761/0710, KS 1148, VS 3642401214, soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 5.000,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

XII.

Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 1 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

XIII.

Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému č. 2 na náhradě nákladů řízení 28.798,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného č. 2.

Odůvodnění:

Svou žalobou ze dne 21.11.2014, doručenou soudu, žalobkyně v postavení insolvenční správkyně dlužníka EKU-BOHEMIA, spol. s r.o. v likvidaci zahájila incidenční spor. Podanou žalobou se domáhala primárně určení, že kupní smlouva uzavřená dne 04.10.2012 mezi dlužníkem a žalovaným č. 1 je neplatná, a dále se domáhala určení, že následně uzavřená kupní smlouva z 10.12.2012 mezi Tomášem anonymizovano a žalovaným č. 2 je neplatná; eventuálně pro případ, že soud dospěje k závěru, že výše specifikované kupní smlouvy jsou obě platné, se domáhala toho, aby bylo určeno, že zmíněné kupní smlouvy jsou neúčinné. Současně se domáhala (zřejmě ve vztahu ke zmíněnému eventuálnímu petitu) toho, aby žalovaní č. 1 a č. 2 byli povinni společně a nerozdílně vydat žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka dva pozemky, které byly předmětem zmíněných kupních smluv, popřípadě vyplatit částku určenou znaleckým posudkem pro tržní ocenění předmětných pozemků , a to částku ve výši 111.256,60 Kč.

Částka 111.256,60 Kč, jejíhož vyplacení se žalobkyně popřípadě domáhala coby částky určené znaleckým posudkem, kterým byly oceněny pozemky převedené žalobou napadenými smlouvami, přitom koresponduje se znaleckým posudkem znalce Aleše

ICM R pokračování

Lazeckého, kterýžto znalecký posudek žalobkyně předložila jako důkazní návrh přímo s žalobou.

U jednání soudu dne 21.11.2017 v závěru dokazování poté, kdy žalobkyně byla soudem poučena ve smyslu ust. § 118b a § 119a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ), žalobkyně uvedla, že u dnešního jednání vyšlo najevo, že cena 111.256,60 Kč, uvedená v návrhu rozsudečného výroku přímo v žalobě, není cenou tržní, jak se domnívala insolvenční správkyně, ale je cenou administrativní. Z toho důvodu žalobkyně navrhuje provést důkaz znaleckým posudkem k ocenění předmětných pozemků cenou tržní, tedy v místě a čase obvyklou . Dále žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně uvedla, že dále v té souvislosti upravuji petit žaloby tak, že se nedomáhám zaplacení částky 111.256,60 Kč, nýbrž částky, která bude stanovena jako tržní ocenění předmětných pozemků posudkem, jehož zpracování navrhuji . K navazujícímu dotazu soudu žalobkyně uvedla prostřednictvím své zástupkyně, že má za to, že se nejedná o změnu žaloby, ale jedná se o úpravu petitu žaloby spočívající ve změně požadované částky, kterou dosud neznám, a mám za to, že tuto částku není zapotřebí uvádět konkrétně, jak vyplývá z vydopisování si mezi mnou, respektive insolvenční správkyní, a Vrchním soudem v Olomouci .

Usnesením soudu prvního stupně z 21.11.2017 č. j.-134 nebyla změna žaloby učiněná u jednání dne 21.11.2017 připuštěna, a to jednak z důvodu, že nebyly odstraněny vady změněné žaloby (resp. nebyly odstraněny vady podání, jímž žaloba měla být změněna), jednak zde byl i další důvod nepřipuštění změny žaloby, totiž že výsledky dosavadního řízení by nemohly být předpokladem pro řízení o změněném návrhu.

Žalobkyně svou žalobu odůvodnila tím, že kontrolou účetních dokladů bylo zjištěno, že dlužník uzavřel s žalovaným č.1 dne 04.10.2012 kupní smlouvu o prodeji nemovitostí, a to pozemku ve zjednodušené evidenci s původcem v pozemkovém katastru PK 1062/6-orná půda o výměře 8348 m2 a pozemku ve zjednodušené evidenci s původcem v pozemkovém katastru PK 1062/10-orná půda o výměře 2726 m2. Vklad práva byl povolen rozhodnutím sp. zn. V-6052/2012-804 Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín s účinky vkladu ke dni 04.10.2012. Žalobce dále uvádí, že šetřením v katastru nemovitostí bylo zjištěno, že žalovaný č.1 uzavřel dne 10.12.2012 s žalovaným č.2 kupní smlouvu o prodeji výše uvedeným nemovitostí. Vklad práva byl povolen rozhodnutím sp. zn. V-7976/2012-804 Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín s účinky vkladu ke dni 10.12.2012. Žalobkyně uvedla, že došlo ke změně číslování parcel, výše uvedené pozemky jsou nyní zapsány na LV č. 379 jako pozemek parc. č. 1062/22 (původně parc. č. 1062/10) a pozemek parc. č. 1062/24 (původně parc. č. 1062/6). Žalobkyně má za to, že výše uvedené kupní smlouvy jsou neplatné z důvodu obcházení zákona, když od počátku byl původní záměr převést pozemky na žalovaného č.2 (syna jednatele dlužníka), navíc cena stanovená znaleckým posudkem č. 39997-68/2012 o ceně nemovitostí-zemědělských pozemků parc. č. 1062/6 PK a 1062/10 PK ze dne 22.11.2012 znalce Aleše Lazeckého neodpovídala ceně, za které byly předmětné pozemky převedeny. Žalobkyně uvádí, že nebyly dodrženy podmínky pro převod majetku dle ustanovení § 196a a § 135 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obchodní zákoník ). Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že smlouvy jsou platné, žalobkyně navrhuje, aby soud určil neúčinnost předmětných kupních smluv dle § 240 zákona č.

ICM R pokračování

182/2006 Sb., zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, (dále jen IZ ), když dle žalobkyně nebylo za prodej nemovitostí získáno přiměřené protiplnění a kupní smlouva byla uzavřena v době, kdy byl dlužník již v úpadku.

V průběhu řízení žalobkyně žalobu doplnila o další žalobní tvrzení. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy shledává v tom, že pokud by nedošlo k tomuto určení, nemohla by žalobkyně zapsat předmětné pozemky do soupisu majetkové podstaty a bylo by tak ohroženo plnění ve prospěch věřitelů v insolvenčním řízení. Žalobkyně uvádí, že cena za předmětné pozemky neodpovídá ceně obvyklé v místě a čase, a proto navrhuje, aby soud nechal vypracovat znalecký posudek ke zjištění tržní ceny. Dále uvádí, že kupní smlouva byla uzavřena v době, kdy převádějící evidoval ve svém účetnictví závazky, které následně věřitelé přihlásili do insolvenčního řízení zahájeného ke dni 03.09.2013, přičemž výše závazků přesahovala výši aktiv a bylo zřejmé, že dlužník nebude schopen tyto závazky plnit. Tímto dlužník zkrátil možnost uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení. K podmínkám převodu dle § 196a a § 135 obchodního zákoníku žalobkyně uvádí, že nebyly dodrženy, neboť společnost převedla majetek, aniž hodnotu takového majetku zjistila posudkem znalce jmenovaného soudem, dle žalobkyně je tedy nezbytné zkoumat, zda majetek byl převeden za cenu tržní. Ke skutečnostem nasvědčujícím závěru, že dlužník byl v úpadku nebo smlouva k jeho úpadku vedla, žalobkyně uvádí, že s ohledem na blízkou časovou souvislost uzavření smluv (první smlouva byla uzavřena mezi dlužníkem a žalovaným č. 1 dne 04.10.2012 a ihned po zápisu vlastnického práva ve prospěch žalovaného č. 1 došlo k uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti s žalovaným č. 2, který je jakožto syn osobou blízkou jednateli dlužníka) má za to, že se z důvodu výše uvedených skutečností jednalo pouze o fiktivní převod. Současně poukazuje, že dlužník v lednu 2013 vstoupil do likvidace a v září 2013 byl podán návrh na prohlášení konkurzu. S ohledem na ustanovení § 240 odst. 2 IZ má žalobkyně za to, že úkon učiněný bez přiměřeného protiplnění ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, se kterou tvoří koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Žalobkyně má za to, že tuto skutečnost prokazovat nemusí. Rozsah uspokojení nezajištěných přihlášených věřitelů je dle vyjádření žalobkyně 0 Kč, přičemž dlužník v době předcházející likvidaci disponoval nemovitostmi a hodnotnými movitými věcmi, které byly převedeny na osoby dlužníku blízké, ať už je to Vladimír anonymizovano , Miroslav anonymizovano či Luděk anonymizovano , a to za ceny, které neodpovídaly tržní ceně v místě a čase obvyklé.

Žalovaný č. 1 se k žalobě vyjádřil tak, že navrhuje její zamítnutí v plném rozsahu. Konkrétně uvedl, že na podzim roku 2012 se dozvěděl, že dlužník prodává pozemky. S ohledem na volné finanční prostředky se rozhodl své finance zúročit koupí nabízených nemovitostí, které po delší době prodá. Dne 04.10.2012 uzavřel žalovaný č. 1 s dlužníkem kupní smlouvu, jejímž předmětem byly dané pozemky. Strany stanovily kupní cenu ve výši 54.000,-Kč, kterou žalovaný č. 1 uhradil řádně a včas. Zhruba po dvou měsících, nezávisle na předchozím převodu vlastnictví, projednával se svou manželkou nutnost zajištění samostatného bydlení, případně rekonstrukci stávajícího bydlení. Část finančních prostředků žalovanému č. 1 k realizaci jeho záměru chyběla, proto se rozhodl pozemky odprodat. Žalovaný č. 1 uzavřel dne 10.12.2012 s žalovaným č. 2 kupní smlouvu na předmětné nemovitosti a svou předchozí investici, dle svého vyjádření, zúročil o částku ve výši 4.000,-Kč před zdaněním; u ústního jednání dodal, že zisk z transakce po započtení nákladů souvisejících s převodem byl minimální. Žalovaný č. 1 uvedl, že nemohl skutečnost existence

ICM R pokračování

úpadku dlužníka zjistit, neboť při návštěvě dlužníka při získávání informací o pozemcích se mu jevilo, že dlužník funguje běžným provozem, viděl přijímat a odesílat zboží, ani v obci nebylo všeobecně známo, že společnost je předlužena. Žalovaný č. 1 tvrdí, že byl v dobré víře a svůj právní úkon provedl v souladu se zákonem bez jakéhokoliv úmyslu pomoci vyvedení majetku dlužníka.

Žalovaný č. 2 se k žalobě vyjádřil tak, že navrhuje její zamítnutí v plném rozsahu. Konkrétně ve svém vyjádření uvedl, že má za to, že smlouvy ze dne 04.10.2012 a ze dne 10.12.2012 jsou smlouvy platné a není zde žádný důvod, proč by soud měl uvažovat o jejich neplatnosti. Dále žalovanému č. 2 není zjevné, které konkrétní podmínky vyplývající z § 196a a § 135 obchodního zákoníku neměly být splněny, má za to, že ani na jednu kupní smlouvu se nevztahuje dikce § 196a odst. 1 obchodního zákoníku a nebylo tak zapotřebí, aby s převodem předem souhlasila valná hromada. Žalovaný č. 2 má za to, že se jednalo o převody v rámci běžného obchodního styku, a není tedy naplněna ani dikce § 196a odst. 3 obchodního zákoníku. Poukazuje na to, že dlužník s ohledem na předmět svého podnikání převáděl také pozemky, které buď prodával, nebo nabýval, neboť podnikal v zemědělské výrobě. Uvádí, že pozemky byly převedeny za cenu obvyklou a také tržní, případně ještě vyšší, a jelikož cena byla v kupních smlouvách stanovena jako tržní, nebylo třeba, aby byla cena stanovena na základě znaleckého posudku; přitom poukázal na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 ze dne 08.02.2012. Ve svém vyjádření k neúčinnosti právního úkonu uvádí, že § 240 IZ se na dané převody vůbec neaplikuje, neboť má za to, že se nejednalo o převody, které by byly učiněny v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo o převody, které by k dlužníkovu úpadku vedly. Zároveň se nejednalo o právní úkon, ve kterém by byla ujednaná cena podstatně nižší, než je cena obvyklá. Uvádí, že dlužník se začal postupně dostávat do problémů až koncem roku 2012, a to v důsledku ukončení spolupráce se společností DE RUY PERFUMES, S.A. company, neboť podíl na obratu s předmětnou společností činil cca 40 %. K ukončení spolupráce došlo až po uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti ze dne 04.10.2012. Dále k žalobě na neúčinnost kupní smlouvy uvádí, že by měla být zamítnuta, neboť nebyla podána ani v jedné ze lhůt stanovených v § 240 odst. 3 IZ a Tomáš anonymizovano není osobou blízkou ve smyslu § 240 odst. 3 IZ.

Pro úplnost soud uvádí, že usnesením z 05.02.2016 č. j.-58 byla žaloba žalobkyně odmítnuta pro neodstranění vad žaloby. Z podnětu odvolání žalobkyně a poté, kdy odstranila vady podaného odvolání, se věcí zabýval Vrchní soud v Olomouci, který usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se neodmítá. Odvolací soud konstatoval, že z kusých tvrzení žalobkyně vyplývá skutkový děj, z něhož žalobkyně dovozuje neplatnost obou smluv, a proto se lze v soudním řízení žalobou v této části zabývat. Z opětovně kusých žalobních tvrzení žalobkyně ve věci neúčinnosti obou kupních smluv, neboť byly uzavřeny v době úpadku dlužníka a nebylo jimi získáno přiměřené protiplnění, odvolací soud konstatoval rovněž, že žaloba je projednatelná. Stran formální stránky žalobního žádání odvolací soud zaujal pro soud prvního stupně závazný právní názor, že ač je v návrhu rozsudečného výroku žalobkyní opakovaně užíváno slovo popřípadě , jedná se o eventuální petit, nikoli alternativu facultas, vyjadřující ochotu žalobce přijmout i plnění, které mu podle hmotného práva nenáleží. Odvolací soud připomněl, že případné nesplnění povinnosti tvrdit všechny právně významné skutečnosti o vzniku nároku i přes soudem poskytnuté poučení je důvodem pro zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení. Zde pro úplnost soud prvního

ICM R pokračovánístupně konstatuje, že zvolil-li soud prvního stupně v obdobné věci 36 ICm 4010/2014 obdobný postup, tedy primárně zamítnutí žaloby pro neunesení povinnosti tvrzení a důkazní, odvolací soud ve svém rozhodnutí 14 VSOL 289/2016 uvedený postup soudu prvního stupně neakceptoval.

Obecně lze konstatovat, že podmínky pro neúčinnost právních úkonů stanoví insolvenční zákon, a to odlišně od obecné občanskoprávní úpravy. Prokázání existence podmínek neúčinnosti právních úkonů je zásadně věcí insolvenčního správce. Odpůrčí žalobou lze současně uplatnit jak neúčinnost právního úkonu dlužníka (určovací výrok), tak i požadavek na úhradu plnění, zpravidla v penězích, jež tím ušlo z majetkové podstaty dlužníka. V obou případech jde o nároky upravené insolvenčním zákonem. Odpůrčí nárok insolvenční správce zásadně uplatňuje odpůrčí žalobou. Předpokladem vyhovění odpůrčí žalobě dle insolvenčního zákona (dále jen IZ ) je včasné podání odpůrčí žaloby, a to ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, naplnění jedné ze skutkových podstat dle § 240 IZ (právní úkony bez přiměřeného protiplnění), dle § 241 IZ (zvýhodňující právní úkony) nebo dle § 242 IZ (úmyslně zkracující právní úkony). Dalším předpokladem vyhovění odpůrčí žalobě je to, že právní úkon byl uskutečněn v rozhodné době před zahájením insolvenčního řízení.

Po provedeném řízení soud zjistil následující skutkový stav.

Z výpisu z obchodního rejstříku týkajícího se dlužníka soud zjistil že společnost byla založena 05.09.1996. V době založení obchodní společnosti byli jednateli Ing. Radek anonymizovano , anonymizovano , Boněcká 373, Zlín-Příluky, a Ing. Vladimír anonymizovano , nar. 09.04.1960, Lubojaty č. p. 134, Bílovec, přičemž Ing. Vladimír anonymizovano byl ke dni uzavírání předmětných kupních smluv zapsán jako jediný jednatel společnosti. Rozhodnutím valné hromady společnosti konané dne 10.01.2013 byla společnost zrušena s likvidací ke dni 01.02.2013 a jmenován likvidátor Ivo anonymizovano , anonymizovano , Blahoslavova 3301/5, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava.

Z nesporných skutkových tvrzení účastníků soud zjistil, že žalovaný č. 2 je synem výše uvedeného společníka a jednatele dlužníka Ing. Vladimíra Kurky.

Z obsahu insolvenčního spisu soud zjistil následující:

-Žalovaný jako insolvenční navrhovatel podal insolvenční návrh datovaný 31.08.2013, který došel Krajskému soudu v Ostravě dne 03.09.2013. V seznamu majetku dlužník uvedl, že ke dni podání návrhu má majetek ve výši 351.660,82 Kč, přičemž své závazky eviduje ve výši 2.435.442,94 Kč. K tomu uvedl, že likvidátor po provedení všech úkonů spojených s likvidací zjistil tu skutečnost, že jmění společnosti je výše uvedené. Dlužník má ve svém insolvečním návrhu za to, že společnost je v úpadku, neboť souhrn závazků majetku převyšuje hodnotu jeho majetku a navrhuje, aby na společnost byl vyhlášen konkurz.

-Z insolvenční vyhlášky soud zjistil, že insolvenční řízení dlužníka bylo k jeho návrhu zahájeno 03.09.2013.

ICM R pokračování

-Z usnesení A-9 ze dne 22.11.2013 soud zjistil, že uvedeným usnesením byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenční správkyní byla ustanovena JUDr. Dagmar Jahnová. Současně soud na majetek dlužníka prohlásil konkurs.

-Ze zprávy č. 12 o činnosti insolvenčního správce ze dne 08.09.2017 bylo zjištěno, že nejsou ukončena řízení o incidenčních žalobách: č. j. 36 ICm 4013/2014, žalovaný Obchodní společnost EKU, s.r.o. se sídlem Lubojaty 78, 742 92 Bílovec, IČ: 28652801 č. j. 36 ICm 4014/2014, žalovaný Vladimír anonymizovano , nar. 09.04.1960, bytem Lubojaty 134, 742 92 Bílovec č. j., žalovaný 1) Tomáš anonymizovano , nar. 16.09.1983, bytem Lubojaty 109, 742 92 Bílovec, 2) Luděk anonymizovano , nar. 24.01.1986, bytem Lubojaty 80, 742 92 Bílovec č. j. 36 ICm 4021/2014, žalovaný Ing. Miroslav anonymizovano , nar. 19.01.1982, bytem Lubojaty 134, 742 92 Bílovec č. j. 36 ICm 4010/2014, žalovaný Luděk anonymizovano , nar. 24.01.1986, bytem Lubojaty 80, 742 92 Bílovec.

-Insolvenční řízení dosud trvá.

Z přihlášek věřitelů do insolvenčního řízení dlužníka soud zjistil, že v době uzavření první z žalobou napadených smluv dlužník měl více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž bylo a je zjevné, že tyto závazky není schopen plnit (§ 3 odst. 1 IZ); konkrétně z jednotlivých přihlášek soud zjistil následující:

Z přihlášky pohledávky P2 soud zjistil, že vznikla na základě objednávky přepravy ze dne 31.08.2012, daňového dokladu č. 1214089, vystaveného 14.09.2012 s datem zdanitelného plnění 05.09.2012, splatného 15.11.2012, a zákonného úroku z prodlení z jistiny 6.000,-Kč od 16.11.2012. Celková výše přihlášené pohledávky je 6.354,-Kč.

Z přihlášky pohledávky P3 soud zjistil, že vznikla z důvodu neuhrazení pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a následně vyměřeného penále. Z přihlášky plyne, že penále za pojistné uhrazené ke dni úpadku, které bylo předepsáno za období od 12.11.2011-13.10.2012, bylo splatné 25.10.2012. Celková výše přihlášené pohledávky je 31.906,-Kč.

Z přihlášky pohledávky P6 soud zjistil, že vznikla na základě tisku štítků dle faktury č. 0133/2013 splatné dne 24.10.2012 se zákonným úrokem z prodlení z jistiny 7.362,-Kč od 25.10.2012. Celková výše přihlášené pohledávky je 7.956,23 Kč.

Z přihlášky pohledávky P7 soud zjistil, že vznikla na základě smlouvy o sdruženém plnění ze dne 27.01.2011 a odměna za období 01.07.2012-30.09.2012 byla vyúčtována fakturou č. 1121044433. Celková výše přihlášené pohledávky je 1.683,84 Kč.

ICM R pokračování

Z přihlášky pohledávky P8 soud zjistil, že vznikla z důvodu neuhrazení pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a následně vyměřeného penále. Z přihlášky plyne, že výkazem nedoplatků ze dne 07.03.2013 bylo vyměřeno dlužné pojistné ve výši 19.595,-Kč a penále ve výši 6.836,-Kč, a to za období 01.12.2006-31.01.2013. Celková výše přihlášené pohledávky je 32.862,-Kč.

Z přihlášky pohledávky P9 soud zjistil, že vznikla z důvodu neuhrazení daně z přidané hodnoty. Dne 25.05.2012 byla platebním výměrem vyměřena pohledávka ve výši 77.386,-Kč splatná 25.05.2012, dne 25.06.2012 byla platebním výměrem vyměřena pohledávka ve výši 65.051,-Kč splatná 25.06.2012, dne 25.07.2012 byla platebním výměrem vyměřena pohledávka ve výši 70.955,-Kč splatná 25.07.2012, dne 27.08.2012 byla platebním výměrem vyměřena pohledávka ve výši 15.984,-Kč splatná 27.08.2012, dne 27.09.2012 byla platebním výměrem vyměřena pohledávka ve výši 39.789,-Kč splatná 25.09.2012, dne 25.10.2012 byla platebním výměrem vyměřena pohledávka ve výši 47.919,-Kč splatná 25.10.2012, přičemž pouze první pohledávka nebyla přihlášena do insolvenčního řízení v plné výši.

Z přihlášky pohledávky P10 soud zjistil, že vznikla z důvodu zákonné povinnosti platit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Dne 08.04.2013 byl vydán výkaz nedoplatků v celkové výši 90.008,-Kč, přičemž ke dni 30.10.2012 činila pohledávka 58.199,-Kč.

Ze zprávy insolvenční správkyně datované dnem 15.01.2014 včetně soupisu majetkové podstaty soud zjistil, že k uvedenému dni žalobkyně coby insolvenční správkyně sděluje, že celková výše přihlášených pohledávek ke dni podání zprávy činí 1.419.902,50 Kč, přičemž podnik není provozován, v rámci likvidace došlo k prodeji fakticky všech aktiv společnosti mimo nedokončenou výrobu v podobě 16 000 ks sazenic rychle rostoucích topolů. Do aktiv společnosti bylo dle insolvenční správkyně možno zahrnout toliko finanční prostředky na běžném účtu ve výši cca 14.000,-Kč, finanční prostředky v pokladně ve výši cca 29.000,-Kč, pohledávky dlužníka ve výši cca 8.500,-Kč a další pohledávku ve výši 151,-Kč.

Ze stejnopisu kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným č. 1 jako kupujícím ze dne 04.10.2012, vyžádané soudem z katastrálního úřadu, soud zjistil že předmětem smlouvy jsou pozemky zapsané ve zjednodušené evidenci s původem v pozemkovém katastru: PK 1062/6-orná půda o výměře 8348 m2 a PK 1062/10-orná půda o výměře 2726 m2, oba zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín, LV č. 354 pro katastrální území Lubojaty, obec Bílovec. Strany si ujednaly kupní cenu ve výši 54.000,-Kč, přičemž kupní cena byla zaplacena před podpisem kupní smlouvy. Podle vzájemného ujednání smluvních stran hradí náklady převodu, jakož i náklady na provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí strana prodávající. Právní účinky vkladu nastaly 04.10.2012. Soud zjistil, že cena předmětných pozemků tak byla ujednána ve výši 4,87 Kč/m2.

ICM R pokračování

Ze stejnopisu kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným č. 1 jako prodávajícím a žalovaným č. 2 jako kupujícím ze dne 10.12.2012 soud zjistil, že předmětem smlouvy jsou pozemky výše uvedené. Strany si ujednaly kupní cenu ve výši 60.000,-Kč, přičemž kupní cena byla zaplacena před podpisem kupní smlouvy. Podle vzájemného ujednání smluvních stran hradí náklady převodu, jakož i náklady na provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí strana prodávající. Právní účinky vkladu nastaly 10.12.2012. Soud zjistil, že cena předmětných pozemků tak byla ujednána ve výši 5,41 Kč/m2.

Z výpisů z katastru nemovitostí pro k. ú. Lubojaty, vyžádaných soudem, soud zjistil následující:

z výpisu k datu 01.01.2011 soud zjistil, že dlužník byl k uvedenému datu zapsán jako vlastník pozemků p. č. 135, p .č. 1062/6 a p. č. 1062/10 z výpisu k datu 01.01.2012 soud zjistil, že dlužník byl k uvedenému datu zapsán jako vlastník pozemků p. č. 1062/6 a p. č. 1062/10 z výpisu k datu 01.08.2012 soud zjistil, že dlužník byl k uvedenému datu zapsán jako vlastník pozemků p. č. 1062/6 a p. č. 1062/10 výpis z KN pro dlužníka k 01.09.2013 katastrální úřad soudu nezaslal, z čehož soud činí závěr, že k uvedenému datu již dlužník nevlastnil žádné nemovitosti z výpisu k datu 01.01.2012 soud zjistil, že Ing. Miroslav anonymizovano , bytem Lubojaty 134, 742 92 Bílovec, byl k uvedenému datu zapsán jako vlastník pozemku p.č. 135 z výpisu k datu 01.09.2013 soud zjistil, že Luděk anonymizovano , bytem Lubojaty 80, 742 92 Bílovec, byl k uvedenému datu zapsán jako vlastník pozemků p. č. 1062/6 a p. č. 1062/10 z výpisu k datu 31.10.2017 soud zjistil, že Luděk anonymizovano , bytem Lubojaty 80, 742 92 Bílovec, byl k uvedenému datu zapsán jako vlastník pozemků p. č. 1062/22 a p. č. 1062/24.

Mezi účastníky je nesporné a plyne to i z listin předložených katastrálním úřadem výše uvedených, že pozemek dle dřívější pozemkové evidence PK 1062/10 v k. ú. Lubojaty je v současnosti označován dle katastru nemovitostí jako pozemek p. č. 1062/22 a pozemek dle dřívější pozemkové evidence PK 1062/6 je v současnosti označován jako pozemek p. č. 1062/24.

Ze stejnopisu znaleckého posudku č. 48/2017 vypracovaného znaleckým ústavem Kvita, Pawlita & partneři s.r.o. v obdobné věci, vedené v rámci téhož kmenovaného insolvenčního řízení téhož dlužníka, soud zjistil, že uvedeným posudkem byly oceněny pozemky v k. ú. Lubojaty ke dni 14.10.2009. Konkrétně byly předmětem ocenění pozemky p. č. 1165/30 a 1165/32, oba orná půda (původně pozemek ve zjednodušené evidenci PK 1164) v k. ú. Lubojaty. Znalec dospěl k závěru, že jednotková tržní cena posuzovaných pozemků by se dle názoru znalce měla pohybovat v rozmezí 7-7,80 Kč/m2, přičemž uvedená hodnota představuje tržní hodnotu posuzovaných pozemků při spodní hranici zjištěného hodnotového rozpětí. Současně ze závěrů posudku plyne, že cena zjištěná podle cenového předpisu v převážné většině případů neodpovídá tržní hodnotě (tržní ceně) nemovitého majetku, proto dle názoru znalců nelze cenu zjištěnou podle cenového předpisu využít jako podklad pro sjednání kupní ceny v úrovni tržní hodnoty, ale pouze pro daňové účely. V roce 2007 se

ICM R pokračovánív okrese Nový Jičín zjištěná cena administrativní- úřední -pohybovala v rozpětí 3,10-4,50 Kč/m2, zatímco tržní cena zemědělské půdy se pohybovala v rozmezí 7,10-14 Kč/m2, což představuje střední hodnotu 10,55 Kč/m2. Rozdíl mezi středními hodnotami průměrné úřední ceny půdy a průměrné tržní ceny půdy tak činil téměř 180 %. Přitom nutno vzít v úvahu, že převody státní půdy ze státu na nové majitele nebyly realizovány za skutečnou tržní cenu.

Z kupních smluv předložených k důkazu žalovaným č. 2 soud zjistil následující:

Z kupní smlouvy ze dne 23.03.2012 uzavřené mezi Pozemkovým fondem České republiky, sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, IČ 45797072, jako prodávajícím a Ing. Jemelkou Lubomírem, bytem Živičná 10, 702 00 Ostrava, jako kupujícím soud zjistil, že předmětem smlouvy byl pozemek p. č. 1905 v k. ú. Lubojaty o výměře 12445 m2-orná půda. Tento pozemek byl převeden za cenu 103.990,-Kč, tj. 8,36 Kč/m2.

Z kupní smlouvy ze dne 11.07.2012 uzavřené mezi Darií Starou, bytem R. Tomáška 577, 742 13 Studénka 3, jako prodávající a Radimem Lindovským, bytem Slatina 138, 742 93 Slatina, jako kupujícím soud zjistil, že předmětem smlouvy byly pozemky v k. ú. Lubojaty p. č. 1613, p. č. 1614, p. č. 1615 o celkové výměře 3741 m2-pozemky ve zjednodušené evidenci. Tyto pozemky byly převedeny za cenu 5.350,-Kč, tj. 1,43 Kč/m2.

Z kupní smlouvy ze dne 31.07.2012 uzavřené mezi Ing. Vítěslavem Polákem, bytem Polská 87/33, Karviná-Ráj, jako prodávajícím a Ing. Miroslavem Kurkou, bytem Lubojaty 134, Bílovec, a Janou Kurkovou, bytem Zemědělská 5279/22, Ostrava- Třebovice, jako kupujícími soud zjistil, že předmětem smlouvy byly pozemky v k. ú. Lubojaty p. č. 197/2, p. č. 347, p. č. 349, p. č. 356, p. č. 357, p. č. 496, p. č. 801/1, p. č. 801/2, p. č. 866, p. č. 885/1, p. č. 892/1, p. č. 1062/5, p. č. 1301/1, p. č. 1301/2, p. č. 1302, p. č. 1316, p. č. 1482/1, p. č. 1482/2 o celkové výměře 98694 m2. Tyto pozemky byly převedeny za cenu 100.000,-Kč, tj. 1,01Kč/m2.

Z kupní smlouvy ze dne 14.09.2012 uzavřené mezi Darii Starou, bytem R. Tomáška 577, 742 13 Studénka 3, jako prodávající a Ing. Lubomírem Jemelkou, bytem Živičná 677/10, 702 00 Ostrava, jako kupujícím soud zjistil, že předmětem této smlouvy byl pozemek p. č. 1612 v k. ú. Lubojaty o výměře 1169 m2-lesní pozemek a pozemky v k. ú. Lubojaty p. č. 1611, p. č. 1639, p. č. 1692, p. č. 1693, p. č. 1694, p. č. 1807, p. č. 1937 o celkové výměře 45115 m2-pozemky ve zjednodušené evidenci. Tyto pozemky byly převedeny za cenu 410.000,-Kč, tj. 8,86 Kč/m2.

Z kupní smlouvy ze dne 04.12.2012 uzavřené mezi Annou Lubojackou, bytem Lubojaty 105, Bílovec, jako prodávající a Zemědělským obchodním družstvem Tísek, sídlem Tísek 89, Nový Jičín, IČ 00146901, jako kupujícím soud zjistil, že předmětem této smlouvy byly pozemky p. č. 269 o výměře 250 m2-trvalý travní porost, p. č. 1249/2 o výměře 175 m2-trvalý travní porost a pozemky zapsané ve zjednodušené

ICM R pokračování

evidenci p. č. 271/1, p. č. 273, p. č. 1247, p. č. 1249/1, p. č. 1256, p. č. 1456, p. č. 1458 a p. č. 348/2, vše v k.ú Lubojaty. Celková výměra uvedených pozemků činila 21.503 m2 a byly převedeny za cenu 102.865,-Kč, tj. 4,78 Kč/m2.

Z kupní smlouvy ze dne 18.12.2012 uzavřené mezi Jiřím Dobešem a Janou Dobešovou, oba bytem Lubojaty 47, Bílovec, jako prodávajícími a Zemědělským obchodním družstvem Tísek, sídlem Tísek 89, Nový Jičín, IČ 00146901, jako kupujícím soud zjistil, že předmětem této smlouvy byly pozemky v k. ú. Lubojaty zapsané ve zjednodušené evidenci p. č. 218, p. č. 220/1, p. č. 580, p. č. 582, p. č. 583 a p. č. 439/15 o celkové výměře 22193 m2 za ujednanou cenu 85.001,-Kč, tj. 3,83 m2.

Z kupní smlouvy ze dne 18.12.2012 uzavřené mezi Stanislavem Vajdou a Naděždou Vajdovou, oba bytem Lubojaty 30, Bílovec, jako prodávajícími a Zemědělským obchodním družstvem Tísek, sídlem Tísek 89, Nový Jičín, IČ 00146901, jako kupujícím soud zjistil, že předmětem této smlouvy byly pozemky v k. ú. Lubojaty p. č. 994 a p. č. 1012 o výměře 13098 m2. Tyto pozemky byly převedeny za cenu 56.429,- Kč, tj. 4,31 Kč/m2.

Z kupní smlouvy ze dne 20.12.2013 uzavřené mezi Luďkem Richterem, bytem Lubojaty 91, Bílovec, jako prodávajícím a Zemědělským obchodním družstvem Tísek, sídlem Tísek 89, Nový Jičín, IČ 00146901, jako kupujícím soud zjistil, že předmětem této smlouvy byly pozemky v k. ú. Lubojaty p. č. 1062/18 o výměře 14849 m2-orná půda a p. č. 1062/20 o výměře 4630 m2-orná půda. Tyto pozemky byly převedeny za cenu 94.863,-Kč, tj. 4,87 Kč/m2.

Z kupní smlouvy ze dne 15.08.2012 uazvřené mezi Ladislavem Minaříkem, bytem Krestova 1284/10, Ostrava-Hrabůvka, Ing. Zdeňkem Minaříkem, bytem Kainarova 2664/65, Brno-Žabovřesky, Jiřím Slívou, bytem V Záhybu 1267/4, Polanka nad Odrou, a Ing. Josefem Slívou, bytem Výškovická 2562/78, Ostrava-Zábřeh, jako prodávajícími a Adolfem Sladkým a Janou Sladkou, oba bytem V zahradách 2134, Ostrava, jako kupujícími soud zjistil, že předmětem této smlouvy byly pozemky p. č. 994/4 o výměře 1600 m2-orná půda a p. č. 994/8 o výměře 2045 m2-orná půda, oba v k. ú. Lubojaty. Tyto pozemky byly převedeny za cenu 1.300.000,-Kč, tj. 356,65 Kč/m2.

Ze stejnopisu znaleckého posudku znalce Aleše Lazeckého č. 3997-68/2012 a navazujícího sdělení znalce adresovaného soudu dne 31.10.2017 soud zjistil, že pozemkové parcely jsou vedeny ve zjednodušené evidenci, jsou však bonitované a ve skutečnosti využívané jako zemědělské. Ke dni ocenění nebyly parcely zahrnuté v územním plánu obce. Pozemek p. č. 1026/10 PK v k. ú. Lubojaty o výměře 2726 m2 byl oceněn na 25.188,-Kč, pozemek p. č. 1062/6 PK v k. ú. Lubojaty o výměře 8348 m2 byl oceněn na 86.067,88 Kč. Celková hodnota oceněných pozemků dle znaleckého posudku byla 111.256,60 Kč. Znalec sdělil, že znalecký posudek byl v dané době zpracován podle cenového předpisu, z čehož vyplývá, že se jedná o cenu administrativní.

ICM R pokračování

Z hlediska skutkového bude pro úplnost snad vhodné uvést, že k dotazu, z jakého důvodu žalovaný č. 1 předmětné pozemky zakoupil od dlužníka a dva měsíce poté je prodal další osobě, žalovaný č. 1 prostřednictvím své zástupkyně uvedl, že motivem žalovaného č. 1 bylo jednak zhodnocení peněz v původně předpokládaném několikaletém investičním horizontu, následný prodej pak proběhl z důvodu snahy zajistit si samostatné bydlení, tedy samostatné bydlení žalovaného č. 1 s jeho tehdejší manželkou, oddělené od bydlení s rodiči jeho tehdejší manželky. Při nabytí uvedených pozemků žalovaný č. 1 nepočítal s tím, že bude předmětné pozemky prodávat tak velmi brzy poté, co je sám nabyl. Pokud se rozhodl prodat je za cenu vyšší, než sám koupil, je sice pravdou, že v procentuálním vyjádření jde o rozdíl vyšší, nicméně se započtením daňových povinností a administrativních nákladů nutných v souvislosti s převodem nemovitostí je zjevné, že jeho čistý zisk z uvedených transakcí mohl být tak okolo 2.000,-Kč.

K bližším okolnostem obou transakcí pak žalovaný č. 1 prostřednictvím své zástupkyně navrhl provést důkaz výslechem své bývalé manželky.

Důkaz výslechem bývalé manželky žalovaného č. 1 jako svědkyně soud neprovedl, neboť provedení tohoto důkazu považuje za zcela zřejmě nadbytečné a nepotřebné ke zjištění skutkového stavu věci, když s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci by uvedený výslech nemohl vést k takové změně v závěru o skutkovém stavu, která by byla podstatná pro níže uvedené právní posouzení věci.

Z hlediska skutkového pak nutno uvést, že s výjimkou výše uvedené svědecké výpovědi soud provedl veškeré důkazy účastníky navržené a s uvedenou výjimkou tak nezůstal žádný důkaz, který by soud neprovedl, ač jeho provedení bylo navrženo.

Z hlediska skutkového nutno konečně uvést, že soud hodnotil každý důkaz nejprve sám o sobě a následně pak všechny vyhodnotil v jejich vzájemném souhrnu a dospěl k závěru o skutkovém stavu tak, jak je uveden výše u jednotlivých důkazních prostředků a jak jeho klíčové prvky budou zmíněny v níže uvedeném právním hodnocení věci.

Dle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. Ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Na výše uvedený zjištěný skutkový stav soud aplikoval ust. § 80 občanského soudního řádu (určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem), dále soud aplikoval ust. § 235 a násl. IZ a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dospěl k následujícím závěrům.

Z citovaného ust. § 80 OSŘ, vykládaného dlouhodobě ustáleným způsobem v souladu s bohatou judikaturní základnou, lze bez jakýchkoli pochybností dojít k závěru, že žalobkyně

ICM R pokračovánínemá naléhavý právní zájem na určení, že smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným č. 1 je smlouvou neplatnou. Stejně tak nemá naléhavý právní zájem na určení, že je neplatná smlouva o převodu těchže pozemků, která byla následně uzavřena mezi žalovaným č. 1 a žalovaným č. 2. Ani hypotetické vyhovění takovému žalobnímu žádání žalobkyně by totiž nepostavilo najisto, zda dlužník je vlastníkem pozemku, který inkriminovanou smlouvou byl převeden, a ani hypotetický vyhovující výrok soudu by nebyl způsobilým podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. Podkladem pro změnu v katastru nemovitostí by naproti tomu byl výrok, jímž by soud (na základě odpovídajícího žalobního žádání žalobkyně) určil, že žalovaný č. 1 je vlastníkem předmětného pozemku, resp. že vlastníkem předmětného pozemku k určitému datu byl. V takovém případě by nepochybně šlo o určení práva ve smyslu ust. § 80 OSŘ. Naproti tomu určení neplatnosti smlouvy není určením práva ve smyslu citovaného ustanovení. Jinak vyjádřeno-žalobkyně nemá a nemůže mít právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu (právního jednání), lze-li namísto toho určit právní stav, tedy že určitá osoba je či k určitému datu byla vlastníkem konkrétní nemovitosti.

Z uvedeného hlediska je zjevné, že žalobkyně nemá a objektivně nemůže mít naléhavý právní zájem na určovacím výroku tak, jak jej učinila předmětem primárního petitu, tedy předmětem svého primárního žalobního žádání, jímž se domáhala určení, že jsou neplatné smlouvy uzavřené jednak mezi dlužníkem a žalovaným č. 1, jednak-následně-mezi žalovanými č. 1 a č. 2. Uvedené konstatování vede k nevyhnutelnému závěru o nedůvodnosti žalobního žádání žalobkyně ve věci jejího primárního petitu, tedy žaloby na určení, že inkriminované smlouvy jsou neplatné.

K uvedenému snad dlužno poznamenat, že dle názoru soudu prvního stupně, vyjeveného žalobkyni v jiném obdobném řízení, žalobkyni nic nebránilo předmětné pozemky sepsat do majetkové podstaty dlužníka, měla-li za to, že uvedená smlouva je smlouvou neplatnou a že vlastnictví k předmětným pozemkům na žalovaného č. 1 z dlužníka nepřešlo. Tento závěr ostatně žalobkyni byl ventilován také soudem odvolacím v jeho rozhodnutí 14 VSOL 289/2016 z 31.05.2017, a to v obdobné věci projednávané u soudu prvního stupně pod sp. zn. 36 ICM 4010/2014. Ve zmíněném rozhodnutí odvolacího soudu pak také ve zcela obdobné situaci odvolací soud konstatoval, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, přičemž tento svůj potvrzující výrok opřel o důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 392/2011 a 29 Cdo 914/2014. Z rozsudku Nejvyššího soudu posledně zmíněného se dokonce podává, že přihlášený věřitel zpravidla nemá naléhavý právní zájem ani na určení, že dlužník je vlastníkem (nikoli tedy že úkon vedoucí k nabytí vlastnictví je neplatný) určitého majetku (jenž dosud nebyl zapsán do majetkové podstaty dlužníka), ani tehdy, je-li žaloba podána za trvání insolvenčního řízení u insolvenčního soudu, jelikož insolvenční zákon mu přiznává jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle.

Pro úplnost snad dlužno podotknout, že soud neshledal důvody absolutní neplatnosti uvedených smluv od samého počátku tak, jak se tohoto určení žalobkyně domáhala. Současně ovšem nutno uvést, že i kdyby uvedené důvody byly hypoteticky shledány, přesto by nebylo lze návrhu žalobkyně na určení neplatnosti uvedených smluv vyhovět, neboť jak uvedl Nejvyšší soud v citované pasáži svého rozhodnutí 29 Cdo 914/2014 (na které poukazuje i odvolací soud), přihlášený věřitel nemá naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem

ICM R pokračováníurčitého majetku dosud nezapsaného do majetkové podstaty, ani tehdy, je-li žaloba podána za trvání insolvenčního řízení u insolvenčního soudu, jelikož insolvenčnímu správci insolvenční zákon přiznává jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle.

Výrokem č. I. tohoto rozhodnutí tedy soud žalobu zamítl vůči oběma žalovaným v rozsahu primárního žalobního žádání žalobkyně, tedy ohledně určení, že kupní smlouvy ze 04.10.2012 a 10.12.2012 jsou smlouvami neplatnými.

Zamítl-li soud žalobu ohledně primárního žádání žalobkyně, je jeho povinností zabývat se tím, zda by nemohl obstát eventuální petit žalobkyní zformulovaný, ve kterém se domáhá pro případ, že soud dospěje k závěru, že výše specifikované kupní smlouvy jsou platné , aby bylo rozhodnuto, že zmíněné kupní smlouvy jsou vůči věřitelům dlužníka přihlášeným do insolvenčního řízení neúčinné.

Ve smyslu ust. § 235 a násl. IZ se soud nejprve zabýval včasností podání zmíněné odpůrčí žaloby. Ve shodě s výše citovaným závěrem o skutkovém stavu soud konstatuje, že insolvenční řízení bylo zahájeno 03.09.2013, úpadek byl zjištěn a konkurz prohlášen 22.11.2013, žaloba byla doručena soudu 21.11.2014, první z žalobou napadených smluv byla uzavřena 04.10.2012 a druhá 10.12.2012 (s tím, že k těmže dnům nastaly i účinky vkladu práva do katastru nemovitostí).

Z uvedeného soud činí závěr, že všechny lhůty uvedené v ust. § 235 i § 240 IZ jsou zachovány i pro jinou osobu než osobu blízkou, přičemž z podstaty věci platí, že je zachována i lhůta uvedená v ust. § 242 IZ.

Dále nutno uvést, že s účinností od 01.07.2017 byl insolvenční zákon novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Dle ustanovení článku II. bod 1. přechodných ustanovení se IZ ve znění ode dne účinnosti novely použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Soud vychází z toho, že v případech časového střetu staré a nové legislativní úpravy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). Od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, jakož i nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se ovšem řídí zrušenou právní normou. Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. Změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinnost nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější právní úprava, zůstávají zachovány. Rozhodným zněním insolvenčního zákona v posuzované věci je tak insolvenční zákon ve znění účinném do 30.06.2017.

Z hlediska dikce ust. § 240 IZ se soud zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení odstavce 2, tedy zda dlužník uzavřel smlouvu s žalovaným č. 1 v době, kdy byl v úpadku.

ICM R pokračování

Z výčtu pohledávek věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení vyplývá, že dlužník byl v prodlení s plněním svých závazků vůči svým věřitelům, a to ve vztahu k některým z nich i po dobu delší tří měsíců. Nelze ztratit ze zřetele, že v inkriminovaném období se dlužník zbavoval svého majetku v podobě zemědělských pozemků i dopravních prostředků (jak plyne z ostatních incidenčních sporů v rámci téhož kmenového insolvenčního řízení), přičemž následně byla zahájena likvidace dlužníka a posléze i insolvenční řízení, v jehož rámci bylo konstatováno, že s výjimkou relativně drobného vkladu na účtu a s výjimkou relativně drobného obnosu v pokladně dlužník neměl žádná aktiva (opět s výjimkou 16 000 ks sazenic topolů a nevýznamných dvou pohledávek), podnik fakticky nefungoval, neměl žádné zaměstnance, nevykonával žádnou činnost. Na základě uvedeného a v souladu s ust. § 3 IZ soud dospěl k závěru, že v době uzavření předmětné smlouvy v říjnu 2012 dlužník byl v úpadku. Fikci, že dlužník je v úpadku, pokud učinil úkon bez přiměřeného protiplnění ve prospěch osoby blízké, v daném případě nelze použít, neboť žalovaný č. 1 v daném případě není osobou dlužníku blízkou (resp. žalobkyně v tomto smyslu ničeho konkrétně netvrdila a tím méně prokázala).

Z hlediska ust. § 240 IZ zbývá posoudit, zda smlouva z října 2012, kterou byly předmětné pozemky převedeny z dlužníka na žalovaného č. 1, je smlouvou bez přiměřeného protiplnění, tzn. zda ve smlouvě sjednaná kupní cena je cenou podstatně nižší než obvyklá kupní cena, kterou by za uvedené nemovitosti bylo v daném místě a čase možné dosáhnout.

Soud zastává názor, že uvedené posouzení vyplývá přímo ze skutečností rámcově naznačených již v žalobě, které ostatně mezi účastníky nejsou sporné. V řízení bylo totiž mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že smlouvou ze 04.10.2012 byly předmětné pozemky o výměře 8348 m2 a 2726 m2 (celkem tedy 11074 m2) převedeny do vlastnictví žalovaného č. 1 za částku 54.000,-Kč, tj. za částku 4,87 Kč/m2, ovšem již smlouvou z 10.12.2012, tedy dva měsíce po uzavření smlouvy první (přičemž nutno přihlédnout k době potřebné pro administrativní zúřadování převodu nemovitostí) žalovaný č. 1 prodal tytéž pozemky žalovanému č. 2 o 6.000,-Kč dráž, což připouští sám žalovaný č. 1. Rozdíl kupních cen tedy činil v absolutním vyjádření 6.000,-Kč a v procentuálním vyjádření žalovaný č. 1 předmětné pozemky prodal o 11,1 % dráže, než jak tyto pozemky sám krátce před jejich dalším prodejem nabyl do svého vlastnictví. Při prodeji pozemků žalovanému č. 2 žalovaný č. 1 realizoval cenu 5,41 Kč/m2, tedy dosáhl zisku ve výši 0,54 Kč/m2, tedy v přepočtu na hektar zemědělské půdy tuto půdu prodal dráž o 5.400,-Kč. Dle názoru soudu je ovšem podstatné poměrné posouzení dosažených cen pro to, aby bylo lze učinit závěr, je-li následně realizovaná cena podstatně vyšší než předchozí. Rozdíl 11,1 %, tedy rozdíl větší než 10 %, zakládá dle názoru soudu prvního stupně přiléhavý a odůvodněný závěr, že v případě sjednání kupní ceny za prodej pozemků ve smlouvě ze 04.10.2012 došlo ke sjednání ceny podstatně nižší, než jakou bylo lze na trhu dosáhnout, což plyne nevyhnutelně z faktu, že cca 2 měsíce po sjednání první kupní smlouvy byla uzavřena smlouva druhá, kteroužto žalovaný č. 1 jako nový vlastník předmětných pozemků tyto prodal další osobě za cenu o 11,1 % vyšší. Argumentace žalovaného č. 1, že zisk z takto provedených transakcí byl minimální, neboť nutno kalkulovat s administrativními náklady převodu nemovitostí včetně daně z převodu nemovitostí v té době platné, je zcela nepřiléhavá, neboť předmětem srovnání je účastníky ve smlouvách sjednaná cena, nikoli vedlejší náklady ve větší či menší míře související s převodem jakékoli nemovitosti. K platbám správních poplatků (za vklad), k úhradám právních služeb, k platbě

ICM R pokračovánídaně z převodu nemovitostí tak pro účely porovnání cen není možno přihlížet a nutno srovnávat ceny dosažené samotnými právními úkony, tedy zda zejména cena sjednaná ve smlouvě ze 04.10.2012 byla podstatně nižší než cena, za kterou bylo možno předmětné pozemky prodat jiným osobám.

Nehledě na již uvedené nutno vzít v úvahu, že mezi dlužníkem a žalovaným č. 1 sjednaná cena zdaleka nedosahovala ani ceny administrativní, zjištěné znaleckým posudkem znalce Lazeckého, přičemž dle závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu Kvita, Pawlita & partneři (kterýžto znalecký posudek soud v daném řízení konstatoval jako listinný důkaz) platí, že cena půdy administrativní, tedy dle cenového předpisu, je podstatně nižší než cena dosažitelná na trhu a pro účely znaleckého zkoumání zjištěná porovnávací metodou (citace závěrů znaleckého posudku viz výše v závěru o skutkovém stavu). Fakt, že žalovaný č. 1 coby nový prodávající krátce po nabytí předmětných nemovitostí realizoval jejich prodej za cenu podstatně vyšší, tak zcela koresponduje se závěry zmíněného znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem v jiném incidenčním sporu v rámci téhož kmenového insolvenčního řízení (a kterýžto znalecký posudek byl v tomto řízení přečten jako listinný důkaz). Přitom validitu zmíněného posudku podtrhuje fakt, že se týká pozemků z téhož katastrálního území, byť doby poněkud dřívější.

Pro úplnost dlužno podotknout, že ve světle výše uvedeného naprosto nemůže obstát argumentace žalovaného č. 1, popř. i žalovaného č. 2, že cena sjednaná ve smlouvě ze 04.10.2012 odpovídá ceně obvyklé v místě a čase. Lze dokonce uvést, že samotným počínáním žalovaného č. 1 byl tento argument vyvrácen, neboť krátce po nabytí vlastnictví uvedených pozemků od dlužníka tyto převedl za cenu podstatně vyšší jinému zájemci (žalovanému č. 2). V řízení přitom nebylo tvrzeno a prokazováno, že by žalovaný č. 2 byl ochoten za předmětné pozemky zaplatit cenu podstatně vyšší např. z důvodu zvláštní obliby či jiného obdobného důvodu po výtce intimního charakteru (ostatně pak by bylo možno se ptát, z jakého důvodu žalovaný č. 2 nenabyl předmětný pozemek za tuto případně i vyšší cenu přímo od dlužníka, jehož společníkem a jednatelem byl otec žalovaného č. 2). Konečně dlužno podotknout, že opačný závěr neplyne ani ze série devíti smluv, které k důkazu předložil žalovaný č. 2 a jimiž má být dokumentováno, že cena sjednaná ve smlouvě ze 04.10.2012 je cenou běžnou, obvyklou, tržní.

Důvody neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ust. § 240 IZ lze vztáhnout toliko na osobu, která byla účastníkem onoho inkriminovaného úkonu. Platí totiž, že ve vztahu k žalovanému č. 2 se dlužník nezavázal poskytnout jakékoli plnění, nýbrž úkon byl uzavřen toliko mezi dlužníkem a žalovaným č. 1. Soud tak vzal za prokázáno, že byly naplněny všechny znaky právního úkonu bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ust. § 240 IZ a kupní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným č. 1 04.10.2012 je tak neúčinným právním úkonem. Výrokem č. II. tohoto rozhodnutí tedy soud určil, že předmětná kupní smlouva ze 04.10.2012 je vůči věřitelům dlužníka pro účely insolvenčního řízení dlužníka, vedeného u Krajského soudu v Ostravě, neúčinným právním úkonem.

Ve vztahu k podmínkám, za kterých lze návrhu na určení neúčinnosti právního úkonu vyhovět, soud prvního stupně neopomněl, že neúčinným může být shledán toliko takový právní úkon, který je současně úkonem platným. Nelze tedy neúčinnost právního úkonu

ICM R pokračovánídovozovat v případech úkonů, které jsou úkony neplatnými. Předně nutno konstatovat, že tvrdila-li žalobkyně neplatnost právního úkonu pro obcházení zákona, kdy oním obcházením zákona mělo být převedení předmětných pozemků z dlužníka na žalovaného č. 2 prostřednictvím z tohoto hlediska účelového převodu na žalovaného č. 1, soud konstatuje, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by žalovanému č. 1 musela být účelovost převodu pozemků z dlužníka na žalovaného č. 1 známa. Koneckonců i z hlediska dikce ust. § 242 IZ si nelze nepovšimnout, že odporovatelný je rovněž právní úkon, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Tato skutková podstata úkonu úmyslně zkracujícího je dle názoru soudu velmi blízká konstrukci, z níž žalobkyně dovozuje, že zmíněné převody by měly být neplatné pro obcházení zákona. Soud tedy konstatuje, že neshledal žádné důvody, pro které by smlouvy uzavřené účastníky shledal od samého počátku absolutně neplatnými, a to ať už z hlediska ust. § 39 občanského zákoníku, či z důvodu nesouladu uvedených smluv s ust. § 196a a § 135 obchodního zákoníku tak, jak tyto v naprosto obecné poloze zmiňuje žalobkyně v podané žalobě (v té souvislosti viz např. skutková zjištění soudu o výši základního kapitálu dlužníka a hodnotě pozemků tvrzené žalobkyní již v žalobním žádání aj.).

Vedle již uvedeného, tzn. že soud neshledal důvody neplatnosti smlouvy, má soud prvního stupně za to, že otázka platnosti smlouvy byla vyřešena výrokem č. I. tohoto rozhodnutí. Jestliže v důsledku konstrukce žaloby vypracované žalobkyní byl soud nucen zabývat se návrhem na určení neplatnosti předmětné smlouvy, přičemž jeho rozhodnutí vyústilo ve výrok č. I. tohoto rozhodnutí, nemůže se soud nejen v jiném, ale ani v tomtéž řízení v rámci rozhodování o jiném žalobou uplatněném nároku zabývat znovu platností předmětné smlouvy, byť by šlo o otázku předběžnou pro rozhodování o návrhu na určení neúčinnosti. Výrok soudního rozhodnutí je závazný pro všechny účastníky řízení i orgány a nelze považovat za právně přípustnou situaci, pokud by výrokem č. I. tohoto rozhodnutí bylo rozhodnuto o tom, že žaloba na určení neplatnosti smlouvy se zamítá, zatímco v řízení o jiném nároku by byla znovu posuzována platnost uvedené smlouvy nebo by snad dokonce byl přijat v rámci řešení předběžné otázky jiný závěr o platnosti smlouvy. Také dle komentáře v ASPI platí, že závaznost rozhodnutí míří také na situace, kdy předmětem rozhodnutí je otázka, jež má v jiném řízení mezi týmiž účastníky povahu otázky předběžné. Nelze připustit, aby již vyřešená právní otázka byla v jiném řízení mezi týmiž stranami řešena opětovně (poznámka soudu: nelze to připustit pochopitelně ani tehdy, pokud by tatáž otázka měla být opětovně řešena v rámci téhož řízení, jen o jiném nároku). Účinek závaznosti rozhodnutí spočívá v zákazu odchýlení se od již provedeného právního posouzení věci. Uvedené vývody platí obdobně i pro totožnost již vyřešené otázky, která má v jiném řízení povahu otázky předběžné. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v původním řízení došlo k zamítnutí žaloby. I tímto způsobem došlo k závaznému vyřešení otázky, jež se projeví v řízení o jiné otázce mezi týmiž účastníky (např. při zamítnutí žaloby na určení vlastnictví a následné žalobě téhož žalobce na ochranu jeho vlastnického práva-viz R 69/00).

Soud konstatuje, že se zabýval i možností posouzení skutkových tvrzení žalobkyně z hlediska skutkové podstaty uvedené v ust. § 242 IZ. Na rozdíl od skutkové podstaty uvedené v ust. § 240 IZ však soud podmínky pro aplikaci ust. § 242 neshledává za naplněny. V řízení totiž nebylo spolehlivě a jednoznačně prokázáno, že by žalovanému č. 1 musel být znám úmysl dlužníka uzavřením smlouvy v říjnu 2012 úmyslně zkrátit uspokojení věřitelů.

ICM R pokračování

Pro prohlášení neúčinnosti právních úkonů však postačuje naplnění kterékoli skutkové podstaty uvedené v ust. § 240-242 IZ a okolnost, že není naplněna skutková podstata dle § 242 IZ (a pochopitelně ani § 241 IZ), nebrání závěru, že smlouva z října 2012 je smlouvou vůči věřitelům dlužníka neúčinnou, neboť jsou naplněny předpoklady dle § 240 IZ.

Výše bylo naznačeno, že právní norma vyjádřená ustanovením § 240 IZ dopadá toliko na právní úkon uskutečněný dlužníkem a také na ostatní účastníky takového neúčinného právního úkonu. Žalovaný č. 2 právní úkon s dlužníkem neuzavřel, není tedy ve věci pasivně legitimován. Byť bylo shledáno, že kupní smlouva ze 04.10.2012 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným č. 1 je neúčinným právním úkonem, není ve vztahu k tomuto určovacímu výroku žalovaný č. 2 pasivně legitimován (neboť nebyl účastníkem předmětného dvoustranného právního úkonu). Výrokem č. III. tohoto rozhodnutí tedy výlučně ve vztahu k žalovanýmu č. 2 soud zamítl návrh na určení, že předmětná kupní smlouva je neúčinným právním úkonem, a to z důvodu již zmíněného nedostatku pasivní legitimace žalovaného č. 2 ve vztahu k předmětu žalobního žádání žalobkyně.

Na základě ust. § 236 IZ se žalobkyně domáhala vydání dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty. V řízení však bylo prokázáno, že žalovaný č. 1 již není vlastníkem předmětných pozemků a nelze tak realizovat jejich vydání do majetkové podstaty. Výrokem č. IV. tohoto rozhodnutí tedy soud zamítl návrh v té části, ve které mělo být žalovanému č. 1 uloženo vydat žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka předmětné pozemky.

Dle § 236 odst. 2 IZ, není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada. V dosavadním průběhu řízení bylo odvolacím soudem závazně posouzeno, že ač se žalobkyně domáhá popřípadě zaplacení částky 111.256,60 Kč, nejedná se o alternativu facultas, ale jedná se o další eventuální petit ve vztahu k situaci, kdy do majetkové podstaty nebude lze vydat inkriminované pozemky. Co do základu je ve vztahu k žalovanému č. 1 požadavek na peněžitou rovnocennou náhradu důvodný. Co do výše má soud na paměti, že dle ustálené rozhodovací praxe (viz např. 29 Cdo 677/2011) se v případě rovnocenné náhrady poskytuje částka, jež ušla . Dle názoru soudu prvního stupně, souladného s výše uvedeným, tak žalobkyně není legitimována k tomu, aby se domáhala celé částky 111.256,60 Kč, kterou uvedla ve svém žalobním žádání v této věci již přímo v žalobě. Dle názoru soudu prvního stupně náleží žalobkyni toliko to, co při zmíněném neúčinném úkonu ušlo, tedy rozdíl mezi částkou 111.256,60 Kč a realizovanou kupní cenou 54.000,-Kč. Výrokem č. V. tedy soud v souladu s výše uvedeným žalovanému č. 1 uložil zaplatit žalobkyni na účet majetkové podstaty dlužníka částku 57.256,60 Kč a naopak výrokem č. VI. tohoto rozhodnutí zamítl návrh, aby žalovaný č. 1 byl povinen zaplatit žalobkyni na účet majetkové podstaty dlužníka další částku 54.000,-Kč.

Sluší se podotknout, že vypracovávat další znalecký posudek k určení obvyklé tržní ceny předmětných nemovitostí za účelem zjištění rovnocenné náhrady v daném případě nebylo nutné a nikterak by to nebylo způsobilé navýšit částku rovnocenné náhrady, neboť částku rovnocenné náhrady žalobkyně uvedla již přímo v petitu své žaloby jako jednoznačné, určité a srozumitelné žalobní žádání a změna žaloby nebyla v průběhu řízení připuštěna

ICM R pokračováníz důvodů výše podrobně popsaných, resp. popsaných rovněž podrobně v samotném písemném vyhotovení usnesení o nepřipuštění změny žaloby.

Jak již uvedeno, žalobkyně se ve vztahu k oběma žalovaným domáhala určení, že i (druhá) kupní smlouva z 10.12.2012, kterou žalovaný č. 1 předmětné pozemky nabyté od dlužníka prodal žalovanému č. 2, je vůči věřitelům dlužníka přihlášeným do insolvenčního řízení neúčinná.

Jak již naznačeno ve výkladu výše, následkem neúčinnosti mohou být stiženy pouze právní úkony vymezené v ust. § 235 a násl. IZ, tedy úkony, jejichž účastníkem byl dlužník. Smlouva z 10.12.2012 byla uzavřena toliko mezi žalovanými č. 1 a č. 2, kdy žádná z těchto osob není insolvenčním dlužníkem v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 24533/2013. Bylo by v rozporu s jednoznačným zněním právní úpravy uvedené v § 235 IZ a naprosto nepřípustně extenzivní ve vztahu k uvedené úpravě dovozovat, že účinky neúčinnosti právního úkonu přecházejí z nabyvatelů majetku dle § 241 IZ rovněž na osoby další, tedy na právní nástupce (zejména nástupnictví formou převodu, nikoli přechodu). Žalovaný č. 2 ve svém postavení nabyvatele majetku od žalovaného č. 1 nemůže být dotčen účinkem neúčinnosti právního úkonu, který s dlužníkem uzavřel žalovaný č. 1. Rovněž tak platí, že následkem neúčinnosti nemůže být dotčen ani onen vlastní následný právní úkon, ale účinky neúčinnosti dle § 235 a násl. IZ dopadají toliko na úkony, jejichž účastníkem byl dlužník. Vzhledem k tomu, že dlužník nebyl účastníkem smlouvy o převodu vlastnictví k předmětným pozemkům z 10.12.2012, soud výroky č. VII. a VIII. tohoto rozhodnutí návrh na určení, že kupní smlouva z 10.12.2012 je neúčinná vůči věřitelům dlužníka, zamítl vůči žalovanému č. 1 i žalovanému č. 2.

K uvedenému lze dodat, že povinnost vydat plnění z neúčinných právních jednání do majetkové podstaty stíhá osoby, v jejichž prospěch bylo neúčinné právní jednání učiněno nebo které z něho měly prospěch. Vyjma právních nástupců těchto osob zmíněná povinnost zásadně nepřechází na další nabyvatele, a to i když povinné osoby předmět plnění nevlastní či nemají ve své dispozici (povinné osoby jsou v takovém případě povinny poskytnout rovnocennou náhradu dle § 236 odst. 2 IZ). Právními nástupci nutno v daném případě rozumět dědice a jiné právní nástupce, tedy vyjma dědiců jde o osoby, které se právními nástupci staly z důvodu přechodu-nikoli převodu-práva (k tomu blíže viz např. komentář k ust. § 237 a násl. IZ na www.beck-online.cz).

Právě řečené dopadá i na povinnost žalovaného č. 2 vydat žalobkyni do majetkové podstaty předmětné dva pozemky, popřípadě (formou eventuálního petitu) zaplatit žalobkyni 111.256,60 Kč. Povinnost vydat předmět neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty nebo, není-li to možné, poskytnout rovnocennou náhradu, totiž dopadá toliko na účastníka právního úkonu, jehož dalším účastníkem byl dlužník, tedy dopadá toliko na účastníky onoho prvního právního úkonu, jímž v posuzovaném případě je smlouva ze 04.10.2012, nikoli smlouva z 10.12.2012. Z tohoto hlediska tak nutno nazírat na návrh žalobkyně ve vztahu k návrhu na určení neúčinnosti smlouvy z 10.12.2012 jako na návrh zcela nedůvodný, nemající oporu v platném právu, když ust. § 235 a násl. IZ na smlouvu sekundární z 10.12.2012 nedopadají. Již zmíněnými výroky č. VII. a VIII. tohoto rozhodnutí tak soud vůči oběma žalovaným zamítl návrh na určení neúčinnosti předmětné smlouvy a současně

ICM R pokračovánívýroky č. IX. a X. tohoto rozhodnutí zamítl návrh, aby žalovaný č. 2 byl povinen vydat žalobkyni do majetkové podstaty předmětné dva pozemky, případně aby (není-li vydání možné) zaplatil 111.256,60 Kč coby rovnocennou náhradu.

Žalobkyně, jako insolvenční správkyně, byla ze zákona osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení. Žalobě vůči žalovanému č. 1 ve věci určení neúčinnosti právního úkonu bylo vyhověno a je tak povinností soudu v souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích přenést poplatkovou povinnost na žalovaného č. 1. Soud tak učinil výrokem č. XI. tohoto rozhodnutí, kterým uložil žalovanému č. 1 povinnost zaplatit státu na účet Krajského soudu v Ostravě, ve výroku uvedený, soudní poplatek z žaloby ve výši 5.000,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a to dle položky 13 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků s přihlédnutím k tomu, že oba pozemky byly zapsány na jednom listu vlastnictví a z hlediska zákona o soudních poplatcích se tedy jedná o jednu nemovitost.

O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným č. 1 soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 OSŘ, neboť je zjevné, že procesní úspěch obou účastníků je toliko částečný a v zásadě rovnocenný. Žalobkyně sice byla procesně úspěšná ve vztahu k návrhu na určení neúčinnosti právního úkonu, nicméně byla zcela procesně neúspěšná ve vztahu k návrhu na určení neplatnosti smlouvy a ve vztahu k požadavku na vydání pozemků do majetkové podstaty, případně zaplacení rovnocenné náhrady, byla úspěšná toliko částečně. Soud má za to, že úspěch ani žalobkyně, ani žalovaného č. 1 nepřevyšuje procesní úspěch druhého z uvedených účastníků, a rozhodl tedy tak, že žádný z účastníků ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 1 nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovaný č. 2 byl ve vztahu k žalobkyni plně procesně úspěšným účastníkem a vzniklo mu tak právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný č. 2 byl v řízení zastoupen advokátem a na nákladech řízení požadoval odměnu za 7 úkonů právní pomoci (příprava a převzetí zastoupení, nahlížení do soudního spisu dne 3.12.2014, vyjádření žalovaného ze dne 15.06.2015, nahlížení do soudního spisu ze dne 10.11.2015, účast u nařízeného jednání dne 21.11.2017, vyjádření ze dne 23.11.2017 a účast u nařízeného jednání dne 19.12.2017), kdy hodnota 1 úkonu právní pomoci činí v souladu s ust. § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.) částku 3.100,-Kč. K uvedenému náleží 7 režijních paušálů po 300,-Kč dle cit. vyhl. a vzhledem k prokázané registraci zástupce žalovaného č. 2 k platbě DPH také náhrada 21 % DPH. V souladu s ust. § 7 IZ a ust. § 142 odst. 1 OSŘ tedy soud výrokem č. XIII. tohoto rozhodnutí uložil žalobkyni zaplatit žalovanému č. 2 na nákladech řízení 28.798,-Kč k rukám zástupce žalovaného č. 2 (7 x 3.100 + 7 x 300 + 4.998), když rozsah požadované náhrady soud shledal za odpovídající obsahu spisu a v plném rozsahu důvodný. Pro úplnost soud dodává, že ust. § 202 IZ na danou věc nedopadá a pro aplikaci ust. § 150 OSŘ soud neshledal předpoklady.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně, trojmo.

ICM R pokračování

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

Ostrava 19. prosince 2017

JUDr. Aleš Palkovský v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Mgr. Jana Válková

ICM R