36 ICm 3641/2014
Jednací číslo: 36 ICm 3641/2014-48 KSOS 36INS 12666/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Alešem Palkovským v právní věci žalobkyně: Mgr. Kateřina Siudová, se sídlem Matiční 730/3, 702 00 Moravská Ostrava, IČ: 66247772, insolvenční správkyně dlužníků Viktorie anonymizovano , anonymizovano , bytem 739 51 Dobratice č. 362, IČ: 87339137 a Dalibor anonymizovano , nar. 23.3.1971, bytem 739 51 Dobratice č. 362, IČ: 44929251, proti žalovanému: David anonymizovano , anonymizovano , bytem Ke Křižovatce 466, 330 08 Zruč-Senec, Slovensko, zastoupený JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem Sady 5. května 36, 301 00 Plzeň, žaloba o popření vykonatelné pohledávky

takto:

I. Žaloba na určení, že dílčí pohledávka žalovaného č. P4/1, přihlášená jím ve výši 303.859,90 Kč do insolvenčního řízení Viktorie a Dalibora anonymizovano , vedeného u

Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 36 INS 12666/2014, není po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 23. 10. 2014 se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že žalovaný v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 12666/2014 jako věřitel č. 4 přihlášené pohledávky P4, v rámci pohledávky č. 1, nemá pohledávku ve výši 303.859,90 Kč.

Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že pohledávku č. 1 v celkové výši 303.859,90 Kč přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení jako vykonatelnou a jako důvod vzniku pohledávky uvedl ,,smlouva o půjčce ze dne 24. 9. 2009, zajišťovací směnka vlastní vystavená na částku 665.704,-Kč, pravomocný SPR Krajského soudu v Plzni sp. zn. 46 Cm 120/2011 ze dne 2. 6. 2011 . Na výzvu žalobkyně žalovaný doplnil svou přihlášku, kde upřesnil, že pohledávka je přihlášena z titulu vystavené směnky vlastní na částku 665.704,-Kč ze dne 24. 9. 2009 a směnečná suma obsahuje i nárok na smluvní pokutu ve výši 180.000,-Kč, která byla sjednána dle smlouvy o půjčce ve výši 40% z jistiny pohledávky ve výši 450.000,-Kč. Žalobkyně tvrdí, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), neboť smluvní pokuta neodráží dobu případného prodlení dlužníků ani výši dluhu. Žalobkyně se domnívá, že je oprávněna uplatňovat kauzální námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, protože insolvenční dlužníci u jednání Krajského soudu v Plzni č. j. 46 Cm 120/2011 nenamítali neplatnost smluvní pokuty a neuplatnili ani žádné skutečnosti, které by zpochybnily právo na zaplacení směnečné sumy. Dle žalobkyně není žalovaný oprávněn požadovat směnečný peníz, směnečné úroky, náklady předcházejícího soudního řízení ani náklady exekučního řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 2. 6. 2015 uvedl, že pohledávka č. 1 vznikla na základě smlouvy o půjčce ze dne 24. 9. 2009, podle které půjčil dlužníkům částku ve výši 450.000,-Kč účelově vázanou na financování 3. a části 4. zálohy dle čl. IV odst. 1 b) smlouvy o dílo č. 07/433 ze dne 10. 12. 2008. Přitom bylo dohodnuto, že žalovaný finanční prostředky poskytne přímo ve prospěch společnosti Ekonomické stavby s.r.o. Pro případ prodlení dlužníků byla sjednána smluvní pokuta ve výši 40% z jistiny půjčky, která byla zajištěna také dlužníky vystavenou směnkou vlastní. Splatnost půjčky byla stanovena na den 24. 3. 2010. Dne 2. 2. 2010 dlužníci přípisem požádali společnost Ekonomické stavby s.r.o., aby platbu ve výši 333.505,-Kč, která byla zaplacena z jejich hypotečního úvěru na účet společnosti, poukázala žalovanému na úhradu jeho pohledávky vůči dlužníkům s tím, že částka bude použita nejdříve na úroky a pak jistinu. Dne 24. 8. 2010 dlužníci požádali společnost Ekonomické stavby s.r.o., aby platbu ve výši 154.085,-Kč, která byla zaplacena z jejich hypotečního účtu na účet společnosti, poukázala žalovanému na úhradu jeho pohledávky vůči dlužníkům s tím, že částka bude opět použita nejdříve na úroky a pak jistinu. Dlužníci tak po zaúčtování všech částek zaplatili svůj dluh dne 24. 8. 2010, tedy s pětiměsíčním prodlením.

ICM R

Žalovaný u soudu uplatnil svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 180.000,-Kč. Pohledávka byla žalovanému přiznána pravomocným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Plzni č.j. 46 Cm 120/2011-10 ze dne 2. 6. 2011, pravomocným rozsudkem téhož soudu č. j. 46 Cm 120/2011-82 ze dne 21. 9. 2011 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cm 428/2012-235 ze dne 12. 3. 2014. Žalovaný nesouhlasí s popřením své pohledávky insolvenční správkyní, neboť dlužníci se proti směnečnému platebnímu rozkazu bránili námitkami, které byly soudem shledány nedůvodnými. Přitom dlužníci v rámci své obrany nenamítali rozpor smluvní pokuty s dobrými mravy. Smluvní pokuta není nepřiměřená ani neúměrná vzhledem k výši zajišťované pohledávky a není v rozporu s dobrými mravy. Dále žalovaný ve svém vyjádření odkázal na rozsáhlou judikaturu soudů týkající se smluvní pokuty a navrhl soudu, aby s ohledem na výše uvedené skutečnosti žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Žalobkyně na vyjádření žalovaného reagovala ve své replice ze dne 15. 1. 2015, kde uvedla, že judikaturu citovanou žalovaným považuje za zastaralou a překonanou, neboť judikatura opomíjí zohlednit postavení dlužníků jako spotřebitelů. Dle žalobkyně smluvní pokuta postrádá preventivní i kompenzační funkci a svou výší vysoce přesahuje obvyklost a přiměřenost náhrady za prodlení dlužníka, k tomu žalobkyně poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 13 Cmo 3/2009-68. Žalobkyně své popření zakládá na neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, neexistenci, potažmo neplatnosti samotné smlouvy o půjčce a neplatnosti směnečného ujednání. Dle žalobkyně je třeba postavení žalovaného posuzovat jako dvoudomé, žalovaný totiž vystupuje v právních vztazích k fyzickým osobám buď jako jednatel společnosti Ekonomické stavby s.r.o. nebo jako fyzická osoba, která půjčuje peníze na zaplacení záloh či splátek ze smluv o dílo, které dlužníci uzavírají právě se společností Ekonomické stavby s.r.o. Taková činnost žalovaného je soudům známa z jejich úřední činnosti a považují ji za minimálně hraničící s obcházením zákona. Smlouva o dílo č. 07/433 ze dne 10. 12. 2008 uzavřená mezi dlužníky a společností Ekonomické stavby s.r.o. byla financována prostřednictvím hypotečního úvěru od samotné společnosti a prostřednictvím půjček od žalovaného. Žalovaný tak mohl ovlivnit znění i ostatních smluv navazujících na smlouvu o půjčce. Samotná smlouva o dílo byla Okresním soudem v Plzni sp. zn. 3 C 95/2012 shledána jako neplatná dle ust. § 39 obč. zák. Žalobkyně tak setrvala na svém návrhu a pro případ, že by soud vyhodnotil smlouvu o půjčce jako platnou, dodala, že nelze přihlížet ke směnečnému ujednání ve smlouvě pro rozpor s ust. § 39 a ust. § 52 obč. zák. a dále ust. § 56 obč. zák. ve spojení se zákonem č. 321/2001 Sb., tzv. spotřebitelského zákona. Popřená pohledávka nemůže být po právu, pokud žalovaný pohledávkou uplatnil práva ze směnky, která se vážou na neplatnou směnečnou dohodu. Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 651/2014, 9 Cmo 122/2013 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 563/11.

Soud z insolvenčního spisu sp. zn. KSOS 36 INS 12666/2014 zjistil následující:

-Z vyhlášky ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. KSOS 36 INS 12666/2014 soud zjistil, že insolvenční soud zahájil insolvenční řízení ve věci dlužníků č. 1 Viktorie anonymizovano , r.č.: 825512/5164 a č. 2 Dalibora anonymizovano , r.č.: 710323/4974. Vyhláška byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 7. 5. 2014 v 10:36 hod. a tímto okamžikem nastaly účinky insolvenčního řízení.

ICM R

-Z usnesení soudu ze dne 20. 6. 2014 č. j. KSOS 36 INS 12666/2014-A9 soud zjistil, že byl zjištěn úpadek insolvenčních dlužníku č. 1 Viktorie anonymizovano , r.č.: 825512/5164 a č. 2 Dalibora anonymizovano , r.č.: 710323/4974. Insolvenční správkyní byla ustanovena žalobkyně. Soud povolil řešení úpadku formou oddlužení.

-Z upraveného seznamu pohledávek soud zjistil, že žalovaný přihláškou P4 přihlásil do insolvenčního řízení své 4 pohledávky v celkové výši 943.492,90 Kč, skládající se z jistiny ve výši 573.772 Kč a příslušenství ve výši 369.720,90 Kč. Pohledávka č. 1 v přihlášce P4 byla přihlášena jako nezajištěná a vykonatelná na základě směnečného platebního rozkazu a rozsudku Krajského soudu v Plzni v celkové výši 303.859,90 Kč, představující jistinu ve výši 180.000 Kč a příslušenství ve výši 123.859,90 Kč. Jako právní důvod vzniku pohledávky byla uvedena směnka vlastní vystavená na částku 665.704 Kč ze dne 24. 9. 2009. Žalobkyně popřela pravost a výši pohledávky s odůvodněním, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné

-Z vyrozumění o popření nevykonatelné přihlášené pohledávky ze dne 3. 10. 2014 soud zjistil, že žalobkyně informovala žalovaného o popření jeho pohledávek v celé výši a to jak žalobkyní tak insolvenčními dlužníky. Žalobkyně dále ve vyjádření uvedla důvody popření u pohledávek č. 2, č. 3 a č. 4. Vyrozumění bylo žalovanému odesláno dne 8. 10. 2014 a dle dodejky dodáno dne 9. 10. 2014. Již na tomto místě možno uvést, že žaloba byla podána včas.

-Z přihlášky pohledávky žalovaného soud zjistil, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení celkem 4 pohledávky. Pohledávka č. 1, která je předmětem tohoto řízení, byla přihlášena jako vykonatelná v celkové výši 303.859,90 Kč a jako důvod vzniku byla uvedena smlouva o půjčce ze dne 24. 9. 2009, zajišťovací směnka vlastní vystavená na částku 665.704,-Kč, pravomocný SPR Krajského soudu v Plzni č.j. 46 Cm 120/2011-10 ze dne 2. 6. 2011. Pohledávka se skládala z jistiny ve výši 180.000,-Kč a příslušenství ve výši 123.859,90 Kč, což představovalo 6% směnečný úrok, směnečnou odměnu a náklady soudního řízení.

-Z doplnění přihlášky věřitele ze dne 15. 9. 2014 soud zjistil, že žalovaný upřesnil, že pohledávka č. 1 je primárně přihlášena z titulu vystavené směnky vlastní na částku 665.704,-Kč ze dne 24. 9. 2009. Specifikace směnečné sumy byla stanovena v čl. II odst. 2. 6 smlouvy o půjčce ze dne 24. 9. 2009, ze které vyplývá, že suma obsahuje rovněž i nárok na smluvní pokutu ve výši 180.000,-Kč. Protože se dlužníci dostali do prodlení, vznikl žalovanému nárok na zaplacení smluvní pokuty, který byl současně zajištěn dlužníky vystavenou směnkou vlastní. Tato pohledávka byla žalovanému přiznána směnečným platebním rozkazem a na něj navazujícími rozhodnutími soudu.

ICM R

Soud dále provedl dokazování těmito listinnými důkazy:

-Soud ze smlouvy o půjčce ze dne 24. 9. 2009 zjistil, že žalovaný jako věřitel uzavřel s insolvenčními dlužníky smlouvu o půjčce, na základě které jim poskytl peněžní prostředky v celkové výši 450.000,-Kč. Smlouva o půjčce byla uzavřena podle čl. I bodu 1.1. z toho důvodu, že dlužníci neměli dostatek finančních prostředku pro financování stavby rodinného domu, kterou prováděla společnost Ekonomické stavby s.r.o. na základě smlouvy o dílo. V čl. I bodu 1.2. bylo stanoveno, že půjčka je účelově vázána na financování části 3. a 4. zálohy dle čl. IV odst. 1 b) smlouvy o dílo č. 07/433 ze dne 10. 12. 2008. Smluvní strany se dohodly, že finanční prostředky budou žalovaným přímo převedeny ve prospěch zhotovitele díla nejpozději do dne 25. 9. 2009. V čl. II bodu 2.1. byl sjednán úrok ve výši 16% ročně ode dne odepsání zapůjčené částky z účtu věřitele do jejího připsání zpět na účet věřitele. Sjednaný úrok byl splatný čtvrtletně ode dne 23. 12. 2009 v hotovosti k rukám věřitele podle bodu 2.2. V čl. II bodu 2. 3. smlouvy bylo ujednáno, že jistina pohledávky věřitele je splatná dne 24. 3. 2010 na jeho účet. V bodě 2.4. byla sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení dlužníků s placením ve výši 40% z jistiny pohledávky. Dále bylo ujednáno, že k zajištění pohledávky bude dlužníky vystavena směnka vlastní na částku 665.704,-Kč skládající se z jistiny, úroků a smluvní pokuty. Dle smlouvy měla směnka plnit funkci zajišťovací nikoliv, platební. V bodě 2. 7. bylo sjednáno, že smluvní strany považují za nesporné, že v okamžiku, kdy dlužník řádně nebo včas neprovede úhradu celé jistiny a úroků pohledávky, stává se zajišťovací směnka směnkou platební. V bodě 2. 8. bylo sjednáno, že plnění dlužníka se započte nejprve na úroky a potom na jistinu.

-Soud z přípisů dlužníků společnosti Ekonomické stavby s.r.o. ze dne 20. 2. 2010 a ze dne 24. 8. 2010 zjistil, že dlužníci požádali společnost, aby částky ve výši 333.505,-Kč a ve výši 154.085,-Kč, které byly na účet společnosti zaplaceny dne 27. 1. 2010 a dne 24. 8. 2010 z hypotečního úvěru, byly poukázány k rukám žalovaného na úhradu jeho pohledávky zajištěné směnkou dle smlouvy o půjčce ze dne 24. 9. 2009. Dále dlužníci společnost požádali, aby částky byly započteny nejprve na úroky a potom na jistinu.

Soud ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 46 Cm 120/2011 zjistil následující:

-Dne 18. 5. 2011 podal žalovaný návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, kterým měla být dlužníkům uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku ve výši 180.000,-Kč spolu s 6% úrokem ode dne 25. 3. 2010 do zaplacení a částku 600,-Kč jako směnečnou odměnu. Soud ve věci rozhodl směnečným platebním rozkazem dne 2. 6. 2011 č.j. 46 Cm 120/2011-10.

-Dlužníci podali v zákonné lhůtě proti směnečnému platebnímu rozkazy námitky. Během jednání soudu dne 21. 9. 2011 dlužníci doplnili své námitky o tvrzení, že smlouva byla uzavřena v tísni za zvlášť nevýhodných podmínek.

ICM R

-Krajský soud v Plzni ve věci rozhodl rozsudkem dne 21. 9. 2011 č.j. 46 Cm 120/2011-82, kterým ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že dlužníci proti směnečnému rozkazu podali námitky, ve kterých tvrdili, že s žalovaným uzavřeli smlouvu o půjčce, která byla zajištěna směnkou zajišťovací, nikoliv platební. Dlužníci dále uvedli, že jim není známo, že by žalovaný převedl finanční prostředky na účet zhotovitele v souladu se smlouvou. Během soudního jednání dlužníci soudu tvrdili, že smlouvu o půjčce uzavřeli v tísni za zvlášť nevýhodných podmínek. Krajský soud v Plzni vzal za prokázáno, že dlužníci uhradili dne 25. 9. 2009 část 3. a 4. zálohy ve výši 450.000,-Kč, a to prostřednictvím půjčky poskytnuté žalovaným, přitom peněžní prostředky byly poukázány přímo na účet společnosti. Soud ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, neboť dlužníci neuvedli žádné relevantní námitky či je uvedli opožděně a soud se jimi již nemohl zabývat.

-Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 46 Cm 120/2011-82 podali dlužníci dne 14. 10. 2011 odvolání. Dne 17. 2. 2014 doplnili dlužníci své odvolání o judikaturu týkající se ochrany spotřebitelů.

-Vrchní soud v Praze ve věci rozhodl rozsudkem dne 12. 3. 2014 č.j. 5 Cmo 428/2012-235, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že soud vyšel ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování. Podle odvolacího soudu lze námitky považovat za včasné, pokud byly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně do skončení prvního jednání ve věci ve smyslu ust. § 118b odst. 1 o.s.ř. Námitky dlužníků vznesené dne 21. 9. 2011 lze tak považovat za včasné. Obrana dlužníků byla postavena na tvrzeních, že směnkou byla zajištěna půjčka uzavřená dne 24. 9. 2009 ve výši 450.000,-Kč, přitom dlužníkům není známo, zda žalovaný tyto peněžní prostředky převedl na účet zhotovitele, neboť je oni sami neobdrželi. Dále dlužníci namítali, že společnosti uhradili namísto částky 2.268.559,-Kč částku 2.310.000,-Kč. Dle odůvodnění rozsudku nebyly výše uvedené skutečnosti mezi účastníky sporné. K námitce vznesené při jednání soudu, že smlouva o půjčce byla uzavřena v tísni, soud uvedl, že se stavem tísně zákon nespojuje žádné důsledky. Ustanovení § 49 obč. zák. zakládalo pouze možnost od takové smlouvy odstoupit, byla-li současně uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. V posuzované věci však dlužníci netvrdili, že by tohoto práva využili. Námitka byla proto soudem shledána jako nedůvodná. Dlužníci dále ve své obraně odkazovali na judikaturu soudu o ochraně spotřebitele. K tomuto odvolací soud uvedl, že na právní vztah nelze aplikovat zákon č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť zákon ve svém ust. § 1 odst. 2 tuto aplikaci vylučuje na smlouvy o koupi, výstavbě, opravě nebo údržbě nemovitosti. Ohledně dvoudomého vystupování žalovaného soudu nebylo zřejmé, jaký závěr ve vztahu ke své povinnosti zaplatit předmětnou směnku dlužníci z postavení žalovaného dovozují. Odvolací soud tak rozhodnutí soudu 1. stupně potvrdil.

-Dne 4. 6. 2014 doručili dlužníci soudu dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a žádost o odklad právní moci napadaného rozsudku.

ICM R

-Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 6. 2015 č.j. 29 Cdo 4246/2014-295 byli účastníci řízení vyrozuměni, o tom, že dlužníci jsou v úpadku a z tohoto důvodu soud dovolací řízení přerušil.

Soud ze spisů Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 ICm 3483/2014 a 36 ICm 3439/2014 zjistil následující:

-Soud ze spisu sp. zn. 36 ICm 3483/2014 zjistil, že se jedná o spor ohledně učení pravosti nevykonatelných pohledávek ve výši 376.510,-Kč, 156.132,-Kč a 106.991,-Kč přihlášených do insolvenčního řízení na přihlášce P4/2, 3, 4. Žalovaný ve věci vystupuje jako žalobce a zdejší žalobkyně spolu s dlužníky jako žalovaná strana.

-Soud ze spisu sp. zn. 36 ICm 3439/2014 zjistil, že se jedná o spor ohledně určení nevykonatelné pohledávky ve výši 75.867,-Kč, přihlášené do insolvenčního řízení společností Ekonomické stavby s.r.o. přihláškou P3. Ve sporu vystupuje společnost Ekonomické stavby s.r.o. jako žalobce a na straně žalované vystupuje zdejší žalobkyně spolu s insolvenčními dlužníky.

Soud z obsahu aktuálního spisu sp. zn.zjistil následující:

-Soud ze zprávy Okresního soudu Plzeň-sever na č.l. 28 a z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 27. 10. 2015 č.j. 3 C 95/2012-259 na č.l. 29 až 31 zjistil, že výše jmenovaný soud rozhodl ve věci dlužníků jako žalobců proti žalované společnosti Ekonomické stavby s.r.o. o zaplacení částky 81.900,-Kč s příslušenstvím tak, že žalovanou zavázal zaplatit dlužníkům částku ve výši 81.900,-Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. od 26. 4. 2012 do zaplacení. Dlužníci odůvodnili žalobu tím, že v čl. VIII odst. 1 písm. a) smlouvy o dílo byla sjednána smluvní pokuta ve výši 450,-Kč za každý den prodlení s dokončením díla počínaje 31. dnem následujícím po sjednaném termínu dokončení až do doby řádného dokončení díla. Žalovaná společnost se dostala do prodlení po dobu 26 týdnů, proto dlužníci vyčíslili smluvní pokutu za prodlení v částce ve výši 81.900,-Kč. Žalovaná se bránila tím, že dlužníci se sami dostali do prodlení s placením jednotlivých záloh za dílo. Okresní soud však zjistil, že dlužníci se ocitli v prodlení pouze se zaplacením jedné faktury, a to o 6 dní. Soud dále zjistil, že smlouva o dílo byla financována prostřednictvím půjček od jednatele společnosti (žalovaný), které zprostředkovala sama společnost. Financování smlouvy bylo nepřehledné a bylo zcela v rukou společnosti. Dlužníci se nemohli ve smlouvě orientovat. Okresní soud v Plzni-sever dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že smlouva o dílo č. 07/433 je v části IV odst. 1 týkající se splatnosti záloh v návaznosti na dokončení jednotlivých etap díla neplatná podle ust. § 39 obč. zák. pro rozpor s ust. § 52 a násl. ust. o spotřebitelských smlouvách obč. zák. a pro rozpor s dobrými mravy.

ICM R

Soud provedl dokazování i dalšími listinami, kdy obsah zmíněných listin a skutečnosti z nich se podávajících zde pro stručnost nejsou výslovně uváděny z důvodu, že uvedené skutečnosti nejsou relevantní pro právní posouzení sporu.

Soud na základě takto provedeného dokazování dospěl k těmto skutkovým zjištěním:

Dne 24. 9. 2009 zavřeli žalovaný a insolvenční dlužníci účelově vázanou smlouvu o půjčce, na základě které jim žalovaný poskytl peněžní prostředky ve výši 450.000,-Kč na financování zálohy č. 3 a č. 4 ze smlouvy o dílo č. 07/433 ze dne 10. 12. 2008. Ve smlouvě o půjče byla sjednána smluvní pokuta za prodlení ve výši 40% z jistiny půjčky. Dále byla k zajištění pohledávky dlužníky vystavena směnka vlastní na částku 665.704,-Kč skládající se z jistiny, úroků a smluvní pokuty. Splatnost půjčky byla stanovena na den 24. 3. 2010. Žalovaný převedl na účet společnosti Ekonomické stavby s.r.o. zapůjčenou částku představující 3. a 4. zálohu. Dne 2. 2. 2010 dlužníci přípisem požádali společnost Ekonomické stavby s.r.o., aby platbu ve výši 333.505,-Kč, která byla zaplacena z jejich hypotečního úvěru na účet společnosti, poukázala žalovanému na úhradu jeho pohledávky vůči dlužníkům s tím, že částka bude použita nejdříve na úroky a pak jistinu. Dne 24. 8. 2010 dlužníci opět požádali společnost Ekonomické stavby s.r.o., aby platbu ve výši 154.085,-Kč, která byla zaplacena z jejich hypotečního účtu na účet společnosti, poukázala žalovanému na úhradu jeho pohledávky vůči dlužníkům s tím, že částka bude použita nejdříve na úroky a pak jistinu. Dlužníci tak zaplatili svůj dluh dne 24. 8. 2010 s pětiměsíčním prodlením. Žalovaný u Krajského soudu v Plzni uplatnil svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 180.000,-Kč. Soud ve věci rozhodl směnečným platebním rozkazem č.j. 46 Cm 120/2011-10, kterým zavázal dlužníky zaplatit společně a nerozdílně smluvní pokutu spolu se směnečnou odměnou a 6% úrokem z prodlení. Dlužníci proti směnečnému platebnímu rozkazu podali námitky. Soud svým rozsudkem č. j. 46 Cm 120/2011-82 ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, protože námitky dlužníků nebyly oprávněné. Rozsudek soudu 1. stupně dále potvrdil Vrchní soud v Praze č. j. 5 Cm 428/2012-235, který shledal, že námitky dlužníků nebyly oprávněné, popřípadě byly podány opožděně poté, co soud 1. stupně ve věci rozhodl. Vyhláškou ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. KSOS 36 INS 12666/2014 insolvenční soud zahájil insolvenční řízení ve věci dlužníků. Usnesením soudu ze dne 20. 6. 2014 č. j. KSOS 36 INS 12666/2014-A9 byl zjištěn úpadek insolvenčních dlužníků a insolvenční správkyní byla ustanovena žalobkyně. Soud povolil řešení úpadku formou oddlužení. Žalovaný do insolvenčního řízení přihlásil několik pohledávek, v rámci přihlášky P4 přihlásil svou vykonatelnou pohledávku č. 1, která je nyní předmětem tohoto řízení. Žalobkyně i dlužníci popřeli pohledávky žalovaného přihlášené do insolvenčního řízení v celé výši.

Na výše uvedený zjištěný skutkový stav soud aplikoval především ust. § 199 odst.2 insolvenčního zákona, které bylo aplikováno obvyklým a předvídatelným způsobem a dále pak aplikoval ustanovení směnečného a šekového zákona týkající se zajišťovacích směnek ve vztahu k hlavnímu (zajišťovanému) závazku a dospěl k závěru, že návrhu nelze vyhovět ze dvou samostatných důvodů, z nichž pro zamítnutí návrhu obstojí každý zcela samostatně.

Žalobkyně v zásadě popřela dílčí pohledávku č. 1 přihlášenou žalobcem pod č. P4/1 do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužníku z důvodu, že smluvní pokuta nebyla sjednána platně a žalovanému nevznikl nárok ani na její úhradu, ani na úhradu odvozených závazků

ICM R z přiznané smluvní pokuty, tedy např. nákladů řízení dle zmíněného směnečného platebního rozkazu a rozhodnutí soudu, které jej ponechaly v platnosti. Konkrétně žalobkyně dílčí pohledávku č. P4/1 popřela tak, že nárok uplatněný ve směnce představuje smluvní pokutu ve výši 180.000,-Kč, kterou insolvenční správkyně neuznává, když má za to, že se jedná o smluvní pokutu sjednanou v rozporu s dobrými mravy a tudíž absolutně neplatnou.

Z výše uvedeného skutkového stavu je zřejmé, že pod č. P4/1 přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení dlužníků svou pohledávku v celkové výši 303.859,90 Kč, která se sestává z částky 180.000,-Kč na jistině a 123.859,90 Kč na příslušenství. Uvedená pohledávka byla přihlášena jako pohledávka vykonatelná na základě směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Plzni 2.6.2011 č.j. 46 Cm 120/2011, kterýžto k opravným prostředkům podaných zdejšími dlužníky byl rozsudkem téže spisové značky z 21.9.2011 ponechán v platnosti a kdy správnost tohoto rozsudku byla konstatována potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 5 Cmo 428/2012-235. Zmíněným směnečným platebním rozkazem, který posléze 18.4.2014 nabyl právní moci, bylo žalovaným uloženo zaplatit tamnímu žalobci (zdejšímu žalovanému) směnečný peníz 180.000,-Kč s 6% úrokem od 25.3.2010 do zaplacení, směnečnou odměnu a náhradu nákladů řízení.

Jak již uvedeno s ohledem na opravné prostředky dlužníků jako tamních žalovaných, Krajský soud v Plzni ohledně námitek do směnečného platebního rozkazu rozhodl rozsudkem 46 Cm 120/2011-82, jímž směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z obsahu spisu a zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně soud zjistil, že tamní soud provedl ve věci důkaz kompletní Smlouvou o půjčce z 24.9.2009 a důkaz i směnkou z 24.9.2009 znějící na částku 665.704,-Kč, kterážto byla splatná 24.3.2010. Soud konstatoval, že ze Smlouvy o půjčce z 24.9.2009 zjistil, že účastnici spolu uzavřeli smlouvu, na jejímž základě byla žalobcem žalovaným (= dlužníkům) poskytnuta částka ve výši 450.000,-Kč tak, že je žalobce převede přímo ve prospěch zhotovitele, tj. Ekonomické stavby s.r.o.. Účastníci se dohodli, že půjčka bude úročena a sjednali si smluvní pokutu. Současně bylo dohodnuto, že jistina ve výši 450.000,-Kč je splatná 24.3.2010 na účet žalobce, kdy k zajištění pohledávky se strany dohodly, že bude vystavena směnka vlastní na částku 665.704,-Kč, když smluvní strany berou za nesporné, že směnečná suma v sobě kromě jistiny půjčky dále zahrnuje sjednaný smluvní úrok ve výši 16% ročně od 25.9.2009 do dne splatnosti půjčky a dále smluvní pokutu ve výši 180.000,-Kč. Bylo ujednáno, že směnka plní funkci zajišťovací, nikoli platební. Účastníci se dále dohodli, že považují za nesporné, že v okamžiku, kdy směnečný dlužník řádně a včas neprovede úhradu celé jistiny pohledávky a sjednaných úroků věřiteli, stává se tato zajišťovací směnka směnkou platební. Dále soud zjistil, že prostřednictvím zmíněné půjčky od Davida anonymizovano (zdejšího žalovaného) tamní žalobci (zdejší dlužníci) uhradili 25.9.2009 třetí a čtvrtou zálohu ve výši 450.000,-Kč společnosti Ekonomické stavby s.r.o.. Dále tamní krajský soud dospěl k závěru, že nutno ponechat směnečný platební rozkaz v platnosti, neboť žalovaní neuvedli žádné relevantní námitky vůči směnečnému platebnímu rozkazu tak, aby se jimi soud mohl věcně zabývat. Jedinou relevantní námitkou bylo, že směnka plní funkci zajišťovací, nikoli platební, a že při úhradě finančních prostředků bude směnka žalovaným vrácena. Tuto námitku ovšem soud neshledal důvodnou, neboť zjistil, že žalobce uplatnil směnku v souladu se smlouvou tak, jak ji uzavřel s dlužníky.

ICM R

Z podnětu opravných prostředků zdejších dlužníků, tamních žalovaných, se věcí zabýval i Vrchní soud v Praze, který výše zmíněným rozhodnutím 5 Cmo 428/2012-235 odvoláním napadaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitom ve svém rozhodnutí uvedl, že vyšel ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě řádně provedeného dokazování. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud považoval za včasné všechny námitky, které byly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně do skončení prvního jednání ve smyslu ust. § 118b odst.1 o.s.ř., vycházeje přitom z nálezu Ústavního soudu PL.ÚS16/12 z 16.10.2012. Na rozdíl od soudu prvního stupně, vrchní soud považoval za včasné i námitky žalovaných vznesené při jednání 21.9.2011. Tamní žalovaní svou obranu založili na tvrzení, že spornou směnkou byla zajištěna půjčka, poskytnutá jim žalobcem na základě Smlouvy uzavřené 24.9.2009 ve výši 450.000,-Kč, že žalovaným není známo, zda žalobce tyto prostředky převedl na účet zhotovitele a dále, že Ekonomické stavby s.r.o. uhradily tamní žalovaní namísto částky 2.268.559,-Kč, celkem 2.310.000,-Kč. K tomu vrchní soud uvedl, že tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné. Žalobce ve svém vyjádření k námitkám nepopíral ani vazbu úvěru (označovaného účastníky za půjčku) k zálohovým platbám dle Smlouvy o dílo z 10.12.2008, ani skutečnost, že na základě žádostí žalovaných z 20.2. a 24.8.2010 mu byli na úhradu úvěru poukázány částky 333.505,-Kč a 154.085,-Kč. Zaplacení směnečné sumy v rozsahu odpovídající těmto platbám ostatně ani nebylo v tomto řízení požadováno. Částka 180.000,-Kč požadovaná žalobcem v tomto řízení odpovídá smluvní pokutě sjednané v článku II. odst. 2.4 smlouvy pro případ prodlení žalovaných s úhradou jistiny pohledávky. K námitce žalovaných, že smlouva o půjčce byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, vrchní soud uvedl, že se stavem tísně nespojuje zákon žádné důsledky a nejedná se o tedy o důvod neplatnosti smlouvy. Ust. § 49 občanského zákoníku zakládalo pouze oprávnění od smlouvy odstoupit, byla-li současně uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. V posuzované věci však žalovaní ani netvrdili, že by tohoto práva využili. Proto námitka není důvodná. Dále vrchní soud uvedl, že nakolik žalovaní odkazovali na judikaturu vztahující se zejména k problematice ochrany práv spotřebitele, nutno uvést, že jejich požadavek, aby soud uplatněný nárok posuzoval dle předpisů o ochraně spotřebitele, nemá žádný podklad ve včas podaných námitkách. Vedle toho na okraj však vrchní soud uvedl, že úvěrový vztah vzniklý mezi žalobcem a žalovanými by nebylo možno posuzovat podle zákona o některých podmínkách sjednávaní spotřebitelského úvěru, neboť uvedený předpis se nevztahuje na smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti. Právě o takovou smlouvu se v daném případě jednalo. Ohledně poukazu žalovaných na dvoudomé vystupování žalobce jako věřitele ze smlouvy o úvěru a jednatele společnosti Ekonomické stavby s.r.o., není zřejmé, jaký závěr ve vztahu ke své povinnosti zaplatit předmětnou směnku žalovaný z výše uvedeného postavení žalobce dovozují. Vzhledem k nedůvodnosti podaných námitek dospěl Vrchní soud v Praze jako odvolací k závěru, že napadený rozsudek, jimž směnečný platební rozkaz byl ponechán v platnosti, je věcně správný.

Pro přehlednost soud v tomto řízení rekapituluje, že směnečný platební rozkaz byl napaden námitkami dlužníků (tamních žalovaných): -že směnka je jen zajišťovací, -že částka 180.000,-Kč představuje smluvní pokutu, -že žalovaným není známo, zda půjčka zajištěná zmíněnou směnkou byla vůbec realizována,

ICM R

-že stavba domu žalovaných (pro jejichž financování byla uzavřena smlouva o půjčce, zajištěná předmětnou směnkou) byla již uhrazena ve více než plné výši z hypotečního úvěru poskytnutého hypoteční bankou, kterýžto byl čerpán v částce 2.310.000,-Kč, -že z důvodu uhrazení ceny domu hypotečním úvěrem (kdy prostředky vyplatila zhotoviteli Ekonomické stavby s.r.o. hypoteční banka) neměla být směnka uplatněna, -že smlouva o půjčce byla dlužníky uzavřena v tísni a za zvlášť nevýhodných podmínek.

Dále soud rekapituluje, že v řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod. sp.zn. 46 Cm 120/2011 soudy provedly důkaz zmíněnou zajišťovací směnkou i zmíněnou smlouvou o půjčce a shodně konstatovaly, že tamní žalobce (zdejší žalovaný) uplatnil směnku zcela v souladu se smlouvou o půjčce z 24.9.2009, kterou uzavřel s žalovanými dlužníky. V odvolacím řízení v tamní věci přitom Vrchní soud v Praze přihlédl i k dalším námitkám, které dlužníci jako tamní žalovaní uplatnili nejpozději u jednání před soudem prvního stupně. Z odůvodnění soudů vydaných v tamním řízení soud zjistil, že tamní soudy nezjistily žádnou vadu právního úkonu spočívajícího v uzavření smlouvy o půjčce a ve vystavení zajišťovací směnky, ke kterým by musely přihlédnout z úřední povinnosti, tedy nezjistily žádnou vadu způsobující absolutní neplatnost toho či onoho právního úkonu. Je přitom zjevné, že k případné vadě způsobující absolutní neplatnost právního úkonu by tamní soudy musely přihlédnout z úřední povinnosti i bez výslovné námitky žalovaných. To platí na rozdíl od situace, se kterou zákon spojuje relativní neplatnost, které se postižená strana musí dovolat (v té souvislosti viz. též bližší výklad uvedený ve zmíněném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze).

Z uvedeného tento soud činí nevyhnutelný závěr, že právní perfekcí dlužníky vystavené zajišťovací směnky a právní perfekcí ujednání ve Smlouvě o půjčce z 24.9.2009 se soudy zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru, že tamním žalobcem byla směnka uplatněna zcela v souladu se Smlouvou o půjčce z 24.9.2009 tak, jak byla uzavřena mezi tamním žalobcem a tamními žalovanými, zdejšími dlužníky. Je z podstaty věci zřejmé, že soudy se tak musely zabývat i tou otázkou, zda některý ze zmíněných právních úkonů není zatížen vadou způsobující jeho absolutní neplatnost od samého počátku, ať již v plném rozsahu či v jeho určité části, např. ve smyslu sjednání smluvní pokuty. Z odůvodnění rozhodnutí tamních soudů plyne, že žádnou takovou vadu, ke které by musely přihlédnout z úřední povinnosti, neshledaly. Byť to v odůvodnění zmíněných rozhodnutí není uvedeno, plyne to nevyhnutelně z podstaty věci, tj. z faktu, že v případě shledání takových vad by k ní zmíněné soudy musely přihlédnout z úřední povinnosti. Tvrdí-li totiž zdejší žalobkyně, že přihláškou P4/1 přihlášená vykonatelná pohledávka nevznikla, neboť zahrnuje i smluvní pokutu sjednanou ve výši 180.000,-Kč, kterážto vzhledem k její výši byla sjednána v rozporu s dobrými mravy a tudíž je od samého počátku absolutně neplatná, tvrdí v podstatě, že v inkriminované části je sjednaná smlouva o půjčce od samého počátku absolutně neplatná z důvodu uvedeného v § 39 občanského zákoníku 1964 na konci věty. Situace, kdy právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo zákon obchází a nebo se příčí dobrým mravům, je zmíněným občanským zákoníkem koncipován jako důvod absolutní neplatnosti smlouvy od samého počátku a k takovéto vadě právního úkonu musí soud kteréhokoliv stupně přihlédnout z úřední povinnosti, aniž kterýkoliv z účastníků sporu příslušnou námitku vznese. Je-li z výše uvedeného zjevné, že tamní soudy se právní perfekcí

ICM R sjednané smlouvy o půjčce, perfekcí vystavené směnky i souladem mezi zmíněnou smlouvou a obsahem směnky jako směnky zajišťovací zabývaly, je vyloučeno, že by mohly nechat bez povšimnutí případnou vadu způsobující absolutní neplatnost smlouvy o půjčce, případně směnky jako směnky zajišťovací ve vztahu ke zmíněné smlouvě o půjčce. Byť to v textu odůvodnění rozhodnutí tamních soudů není uvedeno explicitně, je nepochybné a z podstaty věci vyplývá, že obsah sjednané smlouvy o půjčce a k tomu se vázající zajišťovací směnky, od které zdejší žalovaný odvíjí svou přihlášenou pohledávku, musely soudy podrobit zkoumání i z hledisek uvedených v § 39 občanského zákoníku 1964. Jinými slovy vyjádřeno -tamní soudy musely ve své aplikační praxi jako v každé jiné věci provést test souladu zmíněných právních instrumentů s požadavky ust. § 39 občanského zákoníku 1964. Pro zřejmost soud podotýká, že tentýž test musel být proveden i ve vztahu k požadavkům plynoucím z ust. § 37 a § 38 téhož občanského zákoníku, kdy pochopitelně ani výsledek tohoto testu není explicitně v rozhodnutí tamních soudů uveden. Pochopitelně ani v incidenčních řízeních z pravidla incidenční soud nečiní v odůvodnění svých rozhodnutí výslovný rozbor toho, zda považuje žalobu za právně perfektní nebo nečiní výslovný rozbor toho, proč považuje za právně perfektní zřejmě perfektní popěrný úkon insolvenčního správce či proč považuje za perfektní zřejmě perfektní přihlášku pohledávky věřitele, není-li k tomu nějaký závažný důvod plynoucí např. ze stanovisek účastníků či z toho, že právě soud shledá sám z úřední povinnosti nedostatek právní perfekce zmíněných úkonů. Přesto to neznamená, že by se soud právní perfekcí popěrného úkonu či přihlášky pohledávky nezabýval. Jinak vyjádřeno-mlčí-li rozhodnutí incidenčního soudu v kterékoliv incidenční věci o tom, zda je perfektní přihláška pohledávky či zda je perfektní popěrný úkon, neznamená to, že by se testem takovýchto úkonů ve vztahu k požadavkům na takový právní úkon kladenými soud vůbec nezabýval. Obdobně to platí i v posuzované věci-zkoumají-li tamní soudy jak samotný právní úkon v podobě smlouvy o půjčce, tak zajišťovací směnku vystavenou k smlouvě o půjčce, a neuvádějí-li, v které části tento úkon shledávají neplatný od samého počátku, nelze jinak než uzavřít, že žádný důvod absolutní neplatnosti zmíněných právních instrumentů ani jejich části neshledaly.

Neshledaly-li tedy tamní soudy v nalézacím řízení důvod neplatnosti namítaný ve zdejším řízení žalující insolvenční správkyní, není žádného prostoru, v kterém by tento nesoulad (i kdyby byl dán) mohl mít relevanci ve vztahu k právnímu posouzení toho incidenčního sporu. Brání tomu totiž již zmíněné ust. § 199 odst.2 insolvenčního zákona, které zakotvuje zákaz jiného právního posouzení věci.

Judikaturu v této souvislosti zmiňovanou žalující insolvenční správkyní soud považuje za nezpůsobilou přiléhavé aplikace na daný individuální případ. Orgány aplikující právo si musí být vědomy zákazu přepjatého formalismu jako předpokladu ústavní konformity jejich aktu aplikace práva a nelze tak znovu přezkoumávat v jiném nalézacím řízení učiněné právní hodnocení jen proto, že určitá okolnost nebyla účastníky řízení výslovně namítnuta, je-li z obsahu rozhodnutí nepochybné, že se soudy musely i touto účastníky výslovně nenamítnutou okolností z podstaty věci zabývat (neboť jinak by jejich rozhodnutí nebylo správné a úplné). Správnost a úplnost soudních rozhodnutí vydaných k tomu příslušným soudem v soudním řízení se přitom po okamžiku jejich právní moci presumuje a nebylo tvrzeno a prokazováno nic, co by nasvědčovalo tomu, že zmíněná rozhodnutí

ICM R

Krajského soudu v Plzni a Krajského soudu v Praze byla v jiném pozdější řízení z jakékoliv důvodu zrušena.

Obsah popěrného úkonu žalující insolvenční správkyně ve vztahu k dílčí pohledávce č. 1 přihlášky č. 4 tedy nerespektuje zákonný zákaz odlišného právního posouzení věci stanovený pro pohledávky vykonatelné ust. § 199 odst.2 insolvenčního zákona a z důvodů více než podrobně výše uvedených tedy soud výrokem I. tohoto rozhodnutí žalobu zamítl.

Soud má za to, že pro úplnost nutno zmínit krátce i druhý důvod, který by v daném případě (nebýt důvodu prvního) rovněž vedl k nutnosti žalobu zamítnout, když níže uvedené může být i vodítkem pro strany v dalších sporech, které strany mezi sebou vedou a které jsou projednávány rovněž jako spory incidenční. Soud konstatuje, že stejně jako tamní soudy má za prokázáno, že uvedená směnka je směnkou zajišťovací, vystavenou na základě a v souvislosti se sjednáním smlouvy o půjčce mezi účastníky. Bylo přitom zjištěno, že uvedená směnka byla vystavena zcela v souladu s ujednáními ve smlouvě o půjčce. Je-li tedy namítána duplicita v uplatnění nároku jednak směnkou co by směnkou zajišťovací a jednak v uplatnění nároku plynoucího přímo ze směnkou zajištěného úkonu, nutno konstatovat, že tato namítaná duplicita není namítána důvodně a přiléhavě. Platí totiž, že právní vztah založený směnkou, je právním vztahem nekauzálním a směnka jako taková je chápána jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Směnky nejsou ani v případě zajišťovacích směnek akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník z zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit. Z povahy zajišťovací směnky vyplývá, že plněním na zajišťovací směnku nezaniká zajištěná pohledávka a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky. Zajišťovací směnka má svůj vlastní právní osud. Okolnost, že šlo o směnku zajišťovací a že tedy věřiteli může náležet z ekonomického hlediska plnění jen jednou, se ovšem projeví tím, že v rozsahu proplacení zajišťovací směnky se dlužník ubrání případnému nuceému vymožení exekučním titulem přiznané zajištěné pohledávky námitkou plnění na zajišťovací směnku (viz. rozsudky 21 Cdo 2564/2011, případně v tomto citovaném rozhodnutí zmíněný rozsudek 29 Cdo 3716/2007, případně dále rozsudek 25 Cdo 1839/2000). Soud tedy činí závěr, že nebýt primárního výše uvedeného důvodu pro zamítnutí žaloby, bylo by nutno žalobu zamítnout i z důvodu nyní uvedeného jako sekundárního, který by ovšem obstál sám o sobě.

Výrokem č. I tohoto rozhodnutí proto soud z důvodů výše podobně uvedených zamítl žalobu na ručení, že dílčí pohledávka žalovaného č. P4/1 přihlášená jím do insolvenčního řízení dlužníků není po právu.

Závěrem soud připomíná to, co bylo účastníkům předestřeno již u jednání ve věci samé, tj. možnost řešení jejich četných vzájemných sporů, případně sporů dlužníků s osobami blízkými zdejšímu žalovanému, formou dohody či komplexní dohody zahrnující všechny sporné případy, kdy rozhodnutí soudu v jedné věci a z toho rezultující úspěch jedné strany

ICM R nemusí nutně znamenat vzhledem k oddělenosti a samostatnosti jednotlivých posuzovaných nároků procesní úspěch této strany i ve sporu jiném.

Vzhledem k posledně uvedenému soud podotýká, že na právním posouzení této sporné věci nejsou způsobilé nic změnit ani právní závěry, ke kterým došel Okresní soud Plzeň-sever v řízení 3 C 95/2012 (viz. nepravomocný rozsudek založený na čl. 28 až 31 tohoto incidenčního spisu), když soud má za to, že skutková zjištění ani právní závěry v tomto nepravomocném rozsudku nejsou nejen vzhledem k jeho nepravomocnosti, ale z podstaty věci způsobilé otřást skutkovými závěry a právními úvahami shora uvedenými v této incidenční věci. Naopak pravomocné řešení tamního sporu může mít předběžně dopad na posuzování otázek v incidenčních sporech účastníků jiných, které se týkají především kauzálních závazků (byť zřejmě nikoli v rozsahu primárně řešeném uvedeným sporem, který se týká smluvní pokuty za údajně opožděné odevzdání předmětu díla osobou blízkou zdejšímu žalovanému).

Plně procesně úspěšný žalovaný požadoval náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že počínání žalující insolvenční správkyně v dané věci bylo natolik rozporné s obvyklou rozhodovací praxí, resp. řádnou činností inslovenčního správce, že je možno zde spatřovat prvek zavinění ve smyslu ust. § 202 odst.2 insolvenčního zákona, jímž je prolomena zásada nákladové imunity insolvenčních správců v incidenčních sporech. Vzhledem k nikoli zanedbatelné četnosti obdobných sporů a vzhledem postupně se vyvíjející judikatuře týkající se insolvenčního a incidenčního řízení, má soud za to, že v daném případě nelze prvek zavinění či náhody ve vztahu k žalující insolvenční správky dovodit a neshledal tak důvod pro prolomení obecné nákladové imunity insolvenčních správců. Výrokem č. II tohoto rozhodnutí proto soud z uvedeného důvodu nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, tedy nepřiznal procesně úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jež by mu náleželo dle § 142 odst.1 o.s.ř., nebýt právě zmíněného ust. § 202 odst.2 insolvenčního zákona.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251o.s.ř.).

V Ostravě dne 08.01.2016

JUDr. Aleš Palkovský, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Taťána Václavková

ICM R