36 ICm 1764/2011
Jednací číslo: 36 ICm 1764/2011-36 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 36 INS 4226/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Budínem ve věci žalobce: MULTIRENT a.s., IČO: 25304526, Ptašínského 8, 602 00 Brno, zast.: Jakub Sigmund, advokát se sídlem Krkoškova 2, 613 00 Brno proti žalovanému: Mgr. Ing. Pavla Buxbaumová, Šumvald 291, PSČ 783 85, insolvenční správce dlužníka Vladislava Vicence, rč. 530908/081, Strejcova 459/3, 789 01 Zábřeh, o určení popřených pohledávek

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávka žalobce MULTIRENT a.s. za úpadcem Vladislavem anonymizovano , anonymizovano , Strejcova 459/3, 789 01 Zábřeh, ve výši 32.868,24 Kč, popřená v rámci insolvenčního řízení spis. zn. KSOS 36 INS 4226/2011, je po právu v celé výši, se zamítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 1.676,-Kč a to ve lhůtě 3 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 11.7.2011 se žalobce MULTIRENT a.s. (dále jen věřitel ) domáhal po žalované rozhodnutí o zjištění jím přihlášené pohledávky dle výroku I. tohoto rozsudku.

ICM B -2-Spisová značka :-pokračování

Po provedeném dokazování insolvenčním spisem KSOS 36 INS 4226/2011 soud vzal při zkoumání naplnění podmínek pro vedení incidenčního sporu za prokázané následující: -18.4.2011 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka Šárky Laštůvkové řešeného formou oddlužení -věřitel přihlásil 29.4.2011 za dlužníkem svoji pohledávku P 3 zahrnující kromě dalších nároků i pohledávku za náklady rozhodčího řízení ve výši 5.311,-Kč a smluvní pokutu 27.577,81 Kč -přihlášená pohledávka byla přezkoumána při jednání dne 9.6.2011 a v rozsahu přihlášky popsané v předchozím odstavci popřena z důvodu klasifikace rozhodčího nálezu jako právně nicotného aktu a nepřiměřené pokuty ujednané v rozporu s dobrými mravy -insolvenčním správcem byla v řízení jmenována žalovaná, jenž vykonává funkci doposud -k obsahově řádné incidenční výzvě ze dne 15.6.2011 učiněné insolvenčním správcem věřiteli po popření pohledávky byla žaloba včasně podána.

Z důkazů se provedených v řízení k otázce bylo k otázce oprávněnosti žalobcem uplatněného nároku soudem zjištěno:

-z přihlášky pohledávky věřitele P3 spis. zn. KSOS 36 INS 4226/2011 a připojených listin označených jako Smlouva o půjčce 08903102 a Výpis z účtu z 21.04.2011, že žalobce a dlužník spolu uzavřeli úvěrovou smlouvu s rozhodčí doložkou a to jako smlouvu spotřebitelskou. Z rozhodčí doložky obsažené v bodě 8 bylo zjištěno, že tato obsahuje ujednání o určení rozhodce jeho jmenováním provedeným Českou asociací pro arbitráž s.r.o. dle j Rozhodčího řádu společnosti

-z rozhodčího nálezu č. M1217/2009 rozhodce Mgr. Miloše Švandy ze dne 17.3.2010 obsahujícího záznam o nabytí právní moci dnem 1.4.2010 a vykonatelnosti dnem 6.4.2010, že bylo rozhodnuto výrokem II. o povinnosti dlužníka uhradit smluvní pokutu z neuhrazené pohledávky ve výši 0,15% denně z dlužné částky 29.619,-Kč a ve výroku III. předmětného rozhodčího nálezu o povinnosti dlužníka uhradit věřiteli náklady řízení ve výši 5.311,-Kč.

Soud v řízení posuzoval, zda závěr insolvenčního správce popírajícího pohledávku věřitele na rozhodčím nálezem přiznané náklady řízení obstojí ve vztahu k existujícímu rozhodčímu nálezu, na jehož základě věřitel oprávněností pohledávky argumentoval. Soud vycházel ze zjištění, že dlužníkovi byl úvěr poskytnut spotřebitelskou smlouvou. S přihlédnutím k tomu posuzoval soud i sjednanou rozhodčí doložku a na jejím základě vydaný rozhodčí nález.

Soud při právním posouzení skutkových zjištění uvedených shora vycházel z relevantní stávající judikatury a to rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 v němž se vyjádřil k neplatnosti rozhodčí doložky a zejména pak usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10.7.2013. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že rozhodčí smlouva musí obsahovat přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, nikoliv pouze odkazovat na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Existence nezpůsobilého exekučního

ICM B -3-Spisová značka :-pokračování titulu (předmětného rozhodčího nálezu), který vydal orgán, jenž k tomu neměl pravomoc, zároveň vylučuje, aby se soud mohl zabývat otázkou jeho vykonatelnosti; vykonatelnost rozhodnutí (jiného exekučního titulu), jehož výkon je navržen, je totiž vlastnost, která jej činí způsobilým k tomu, aby byla i proti vůli povinného subjektu vymáhaná povinnost uskutečněna).

Z právního závěru soudu proto vyplývá, že rozhodčí nález č. M1217/2009 rozhodce Mgr. Miloše Švandy ze dne 17.3.2010 je nicotným úkonem, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží z moci úřední, bez ohledu na to, že nebyl dlužníkem včas napaden žalobou na zrušení rozhodčího nálezu. S ohledem na tento závěr soud vyhodnotil stanovisko insolvenčního správce o popření tímto rozhodčím nálezem určených nákladů řízení jako správné, neboť závazek povinného uhradit náklady řízení vznikají až pravomocným rozhodnutím orgánu oprávněného o nich rozhodnout. Protože rozhodčí řízení trpělo nezhojitelnou vadou, shodně nicotné jako rozhodnutí o nároku samém vydané v tomto řízení je nicotným i rozhodnutí o nákladech tohoto řízení. Proto soud v části nároku na náklady přiznané rozhodčím řízením žalobu zamítl.

V návaznosti na shora soudem řešenou otázku vykonatelnosti pohledávky věřitele se s ohledem na závěr o její nevykonatelnosti otevírá přezkumu soudu jako nevykonatelná pohledávka věřitele přihlášené z titulu smluvní pokuty vyúčtovaná na základě ujednání bodu v článku 5) Smlouvy o půjčce 08903102. Žalovaná ve vztahu k uplatněným nárokům žalobce uváděným ve výpise z účtu sdělila, že má sjednanou smluvní pokutu za nepřiměřenou. K otázce smluvní pokuty pak poukazuje na rozhodnutí NS z 25.11.2009 spis. zn. 33 Cdo 1682/2007. Z tohoto rozhodnutí vytýká zejména fakt, že podmínkou pro hodnocení ujednané smluvní pokuty je otázka zahrnutí veškerých škod v dostatečném rozsahu avšak v nepřemrštěné výši. V souvislosti s konkrétním případem je pak nutno poukázat na fakt, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 1.350,-Kč měsíčně převyšuje výši splátek stanovených ve výši 1.097,-Kč. Sjednaná pokuta pak je až 7x vyšší, než by činily úroky z prodlení.

Soud toto stanovisko vyhodnotil v kontextu s žalobním návrhem poukazujícím k otázce výše sankce na rozhodnutí Nejvyššího soudu spis. zn. 33 Odo 61/2005 , 32 Odo 61/2005, 32 Odo 1299/2006 a 33 Odo 872/2006. Dospěl k závěru, že stanovisko žalované poukazující na rozhodnutí Nejvyššího soudu spis. zn. 33 Cdo 1682/2007 není v rozporu ani vyvraceno žádným z rozhodnutí, na nějž žalobce poukazuje.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí spis. zn. 33 Cdo 1682/2007 k otázce sjednání smluvní pokuty uvedl :

Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§ 39 obč. zák.).

ICM B -4-Spisová značka :-pokračování

V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dovodil, že:

Mají-li být smluvní pokuty z hlediska jejich souladu s dobrými mravy přiměřené jednotlivým funkcím, které mají plnit, jeví se jejich takto sjednaná výše nepřiměřená. Jak funkci preventivní a sankční, tak funkci reparační by obě smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů v dané věci plnily i v případě, kdyby byly sjednány v nižší hodnotě. I tak by byly dostatečným stimulem ke splnění povinností, dostatečně citelnou majetkovou sankcí pro případ, že žalovaná svým povinnostem nedostojí a odpovídajícím zabezpečením žalobce proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěných povinností vzniknout. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nebylo možno v posuzovaném případě usuzovat z její celkové výše, která byla závislá na délce doby, během níž byla žalovaná v prodlení se splněním zajištěných povinností, ale ze vzájemného poměru zajištěných povinností a sazby smluvních pokut sjednané.

V konkrétním případě pak nejvyšší soud potvrdil neplatnost ujednání o smluvní pokutě s poukazem na rozpor ujednání s dobrými mravy dle ust. § 39 OZ.

Soud posuzoval, zda na fakt, zda skutečnost, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 1.350,-Kč měsíčně převyšuje výši splátek stanovených ve výši 1.097,-Kč a je až 7x vyšší, než by činily úroky z prodlení je relevantní ve smyslu citovaného rozhodnutí nejvyššího soudu. Dospěl k závěru, že věc jako spotřebitelskou smlouvu není třeba posuzovat dle úpravy dobrých mravů dle ust. § 39 OZ, nýbrž dle úpravy podmínek uzavírání spotřebitelských smluv dle ust. § 56 OZ.

Ust. § 56 odst. 1) OZ stanoví, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle závěru soudu sama skutečnost, že spotřebitelská smlouva o půjčce sjednaná mezi žalobcem a dlužníkem ujednává ve prospěch žalobce smluvní pokutu převyšující měsíčně podstatným způsobem výši měsíčních splátek poskytnuté půjčky je důvodem pro shledání takovéhoto ujednání jako značně nerovnovážného v hodnocení práv a povinností smluvních stran ve smyslu citované úpravy ust. § 56 Odst. 1 OZ. Z tohoto důvodu shledal smlouvu v části ujednání smluvní pokuty neplatným. Žalobce tedy nebyl oprávněn na základě tohoto ujednání uplatňovat pohledávku a to bez ohledu na fakt, zda by si ji uplatnil zcela nebo jen v její části. Proto soud žalobu i v této části petitu zamítl.

ICM B -5-Spisová značka :-pokračování

Pokud jde o náklady řízení, byl žalovaný v řízení zcela úspěšný a má tedy nárok na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 o.s.ř. Náklady řízení zahrnují pouze cestovné a to v celkové výši 1.676,-Kč za cestu Uničov-Ostrava a zpět, celkem 260 km, při průměrné spotřebě 6,6 l benzínu/100 km, ve vyhláškové ceně 36,10 Kč/l a paušální sazbě 3,60 Kč/km + parkovné 60 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Ostrava 19. září 2013

Za správnost vyhotovení: Mgr. Petr Budín,v.r. Iveta Kukiová samosoudce

ICM B