36 ICm 1424/2014
Číslo jednací: 36 ICm 1424/2014-37 Sp.zn.ins.řízení: KSOS 36 INS 8271/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Alešem Palkovským v právní věci žalobce: Mgr. Dana Galuszková se sídlem Masarykovy sady 27, 737 01 Český Těšín, insolvenční správkyně dlužníka: ACF-Cz, spol. s r.o., IČO: 25844717, se sídlem 739 98 Mosty u Jablunkova 30 proti žalovanému: Antonín anonymizovano , anonymizovano , bytem 739 98 Mosty u Jablunkova č.p. 862, o určení neúčinnosti právního úkonu,

takto:

I. Určuje se, že právní úkony dlužníka ACF-Cz, spol. s r.o., spočívající v úhradě: -částky 129.470,-Kč dne 12.2.2013 -částky 7.642,-Kč dne 15.2.2013 -částky 169.525,-Kč dne 15.2.2013 -částky 217.092,-Kč dne 18.2.2013 -částky 194.556,-Kč dne 19.2.2013 -částky 102.461,-Kč dne 22.2.2013 -částky 74.230,-Kč dne 20.3.2013 a představující plnění dluhu dlužníka žalovanému podle smluv o půjčkách ze dnů 14.1.2011, 17.3.2011, 22.4.2011 a 28.4.2011,

jsou neúčinnými právními úkony ve vztahu k věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 36 INS 8271/2013.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na účet majetkové podstaty dlužníka částku 894.976,-Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 2.000,-Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu 24.04.2014 se žalobkyně domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud určil, že ve výroku č. I. tohoto rozhodnutí uvedené právní úkony spočívající v úhradě tam uvedených částek jsou neúčinné vůči věřitelům uplatňujícím v rámci insolvenčního řízení svá práva vůči dlužníkovi. Návrh byl odůvodněn tím, že byl zjištěn 29.04.2013 úpadek dlužníka ACF-Cz, spol. s r.o. a žalobkyně ustanovena jeho insolvenční správkyní. Usnesením z 01.08.2013 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurz. Žalovaný uzavřel s dlužníkem několik smluv o půjčce, podle nichž postupně půjčil dlužníkovi částku ve výši celkem 1.150.000,-Kč. Konkrétně šlo o smlouvu o půjčce z 14.01.2011 znějící na 500.000,-Kč s dobou vrácení půjčky 14.07.2011, smlouvu o půjčce z 17.03.2011 znějící na 150.000,-Kč s dobou vrácení 17.03.2012, smlouvu o půjčce z 22.04.2011 znějící na 250.000,-Kč s dobou vrácení 22.04.2012 a smlouvu o půjčce z 28.04.2011 znějící na 250.000,-Kč s dobou vrácení půjčky 28.05.2011. Do 31.12.2012 bylo dlužníkem na splacení uvedených půjček uhrazeno 171.096,-Kč. V období od 12.02.2013 do 20.03.2012 bylo na splacení shora uvedených půjček dlužníkem uhrazeno žalovanému 894.976,-Kč a to platbami z 12.02.2013 129.470,-Kč, 15.02.2013 7.642,-Kč, 15.02.2013 169.525,-Kč, 18.02.2013 217.092,-Kč, 19.02.2013 194.556,-Kč, 22.02.2013 102.461,-Kč a 20.03.2013 74.230,-Kč. Zbývající část půjčky 83.928,-Kč žalovaný přihlásil jako věřitel v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči dlužníkovi a tato částka byla jako pohledávka č. 26 přezkoumána a zjištěna.

Dále byl návrh odůvodněn tím, že žalovaný je jedním ze společníků dlužníka a od 04.10.1999 je i jednatelem dlužníka. V době zahájení insolvenčního řízení byl veden jako jediný jednatel dlužníka. Žalovaný je tedy ve vztahu k dlužníkovi podle stávající judikatury osobou blízkou. Jak vyplývá z insolvenčního návrhu a zejména z účetních dokladů a seznamu závazků dlužníka k 20.03.2013, byl dlužník již v lednu 2013 v úpadku pro platební neschopnost, neboť měl více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž tyto závazky neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Nejméně tři věřitelé (PANFLEX, spol. s r.o., FOL Obal, s.r.o. a FLEXO PRINT CZ, s.r.o.), kteří následně přihlásili své pohledávky v rámci insolvenčního řízení vůči dlužníkovi, měli v době předmětných splátek půjček vůči dlužníkovi pohledávky s delší dobou po splatnosti, než žalovaný. Úhradou své pohledávky v období úpadku ve výši 594.976,-Kč dosáhl žalovaný uspokojení svých pohledávek ve výši 77,8 %. Z dosavadního stavu insolvenčního řízení plyne, že po zpeněžení majetkové podstaty se nedá očekávat uspokojení věřitelů vyšší než 10 % (u ústního jednání upřesnila žalobkyně svůj údaj tak, že se nedá předpokládat vyšší míra uspokojení nezajištěných věřitelů než cca 5 %). Dle názoru žalobkyně jsou tak splátky výše uvedených půjček ve vztahu k věřitelům neúčinnými právními úkony ve smyslu ust. § 241 i dle § 242 IZ. V důsledku uvedených splátek se totiž žalovanému dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Toto vyšší uspokojení žalovaný získal na úkor ostatních věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení. Žalovaný byl v době provedení předmětných úkonů jedním ze společníků a současně jediným jednatelem dlužníka a muselo mu být známo, za jaké situace a s jakými důsledky dlužník splácení půjček žalovanému provádí. Je tedy zřejmé, že úhrady dluhu byly provedeny s úmyslem ostatní věřitele zkrátit na jejich právech, přičemž forma úmyslu byla přinejmenším eventuální.

Žalovaný navrhl zamítnutí návrhu, přitom učinil nespornými údaje žalobkyně o poskytnutí půjček i datu a částkách jejich vrácení, přičemž zdůraznil, že splátky na úhradu půjček byly provedeny 588-594 dnů po splatnosti. Uvedenými splátkami půjček tak dlužník žalovaného nezvýhodnil a to s ohledem na zmíněnou dobu po splatnosti závazků dlužníka plynoucí ze smluv o půjčkách. Dále žalovaný zdůraznil, že uvedené částky si nevyplatil z pozice jednatele dlužníka v hotovosti, neboť na účtech dlužníka ani v jeho pokladně již nebyly žádné prostředky. Peníze byly žalovanému dlužníkem vráceny toliko účetně a použity na úhradu faktur, které dlužník vystavil společnosti PPM production, s.r.o. v souvislosti s kupními smlouvami, jimiž PPM production, s.r.o. koupila od dlužníka část jeho vybavení. Ke zvýhodnění žalovaného nedošlo ani z toho důvodu, že věřitelé, kteří měli své pohledávky vůči dlužníkovi s delší dobou po splatnosti než žalovaný, své pohledávky nepřihlásili do insolvenčního řízení. Se společnostmi PANFLEX, s.r.o. a FLEXO PRINT CZ, s.r.o. měl dlužník uzavřenu dohodu o splátkovém kalendáři, takže ani z tohoto důvodu nelze na jejich pohledávky nahlížet tak, že byly s delší dobou po splatnosti, než byly pohledávky žalovaného. Peněžní prostředky z vrácení půjček byly v plné míře použity na úhradu faktur vystavených dlužníkem za prodej věcí z majetku dlužníka firmě PPM production, s.r.o. Půjčky tedy nebyly vráceny v penězích, ale bylo jimi zaplaceno zboží dlužníka odprodané třetí osobě, které by bylo jinak neprodejné, přitom by soud měl zohlednit, že insolvenční správce přebíral společnost jako provozuschopnou a v provozu, přičemž původním úmyslem žalovaného co by současně jednatele dlužníka bylo provedení reorganizace za účelem zachování výroby. Dlužník byl dobře připraven na reorganizaci, nicméně je faktem, že o reorganizaci následně ani nepožádal. Z uvedeného důvodu by žaloby měla být v plném rozsahu zamítnuta.

U ústního jednání žalovaný k dotazu soudu pak uvedl, že skutečně si hotovost fyzicky nevyzvedl jako vratky svých půjček, ale půjčky mu byly vráceny toliko účetně tak, že jimi byly v dokladech zaplaceny faktury vystavené dlužníkem jako prodávajícím ve vztahu ke kupující PPM production, s.r.o. K dotazu soudu, jaký případně spatřuje žalovaný rozdíl ve výsledku mezi postupem, který žalovaný zvolil, a mezi postupem spočívajícím v tom, že by si peníze jako splátky půjček od dlužníka v hotovosti vzal a poskytl je svému synovi, resp. jeho společnosti PPM production, s.r.o. na uhrazení mu vystavených faktur ze strany dlužníka, žalovaný uvedl, že připouští, že ve výsledku mezi tím žádný rozdíl není. Dlužníkem prodávané zařízení bylo pro samotné ACF-Cz, spol. s r.o.-dlužníka již bezcenné, proto uvedeným způsobem bylo prodáno společnosti syna žalovaného PPM production, s.r.o. Zařízení přitom bylo bezcenné pro dlužníka, nikoli pro jeho případné jiné uživatele.

Po provedeném řízení soud zjistil následující skutkový stav.

Z listin ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 36 INS 8271/2013 soud zjistil následující:

-25.03.2013 byl soudu doručen návrh na zahájení insolvenčního řízení dlužníka ACF-Cz, spol. s r.o. podaný samotným dlužníkem. V tomto návrhu je v době 2. mimo jiné uvedeno, že dlužník má závazky vůči společnosti ENEZA, s.r.o., jejichž splatnost nastala v červenci 2011. Vůči věřiteli Ing. Khynovi má dlužník závazek splatný 28.02.2011, -z vyhlášky z 25.03.2013 soud zjistil, že bylo oznámeno zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka, -z usnesení A12 soud zjistil, že usnesením z 29.04.2013 byl zjištěn úpadek dlužníka a ustanovená insolvenční správkyně, -z usnesení B6 soud zjistil, že na majetek dlužníka byl prohlášen konkurz, -insolvenční řízení nebylo dosud skončeno, -z usnesení B41 soud zjistil, že usnesením z 23.06.2015 insolvenční soud vyslovil souhlas s vyplacením zajištěných věřitelů a to z výtěžku získaného prodejem podniku, kdy zajištěnému věřiteli P15 bude vyplacená částka 1.015.948,40 Kč, věřiteli P28 částka 1.850.861,08 Kč a zajištěnému věřiteli P75 částka ve výši 6.620.118,22 Kč, -poznámka-skutečnosti podávající se z některých pohledávkových spisů budou níže uvedeny samostatně.

Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti PPM production, s.r.o. soud zjistil, že jediným společníkem i jednatelem zmíněné společnosti aktuálně je Pavel anonymizovano , nar. 18.02.1984, bytem Mosty u Jablunkova č.p. 862. Žalovaný nezpochybnil tvrzení žalobkyně, že uvedená osoba je synem žalovaného. V době od 18.06.2012 do 24.01.2013 byl jednatelem této společnosti také žalovaný a ve stejném období byl dalším společníkem uvedené společnosti rovněž žalovaný.

Z kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Kontremar, s.r.o. se sídlem v Praze soud zjistil, že uvedenou kupní smlouvou ze dne 28.02.2015 žalobkyně jako insolvenční správkyně prodala zmíněné společnosti závod (podnik) dlužníka za kupní cenu 21.000.050,-Kč.

Z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka soud zjistil, že společnost dlužníka vznikla 04.10.1999 a po celou dobu společníkem a jednatelem uvedené společnosti byl žalovaný. Druhým společníkem společnosti je Miroslav Wolný. Tento byl současně v době do 09.01.2013 jedním z jednatelů. Od 09.01.2013 do doby zahájení insolvenčního řízení byl jediným jednatelem žalovaný.

Ze smluv o půjčkách uzavřených mezi žalovaným jako věřitelem a dlužníkem v insolvenčním řízení jako dlužníkem ze závazkového vztahu soud zjistil následující:

-smlouvou z 14.01.2011 žalovaný půjčil dlužníkovi 500.000,-Kč na dobu do 14.07.2011, -smlouvou z 17.03.2011 půjčil žalovaný dlužníkovi 150.000,-Kč na dobu do 17.03.2012, -smlouvou z 22.04.2011 půjčil žalovaný dlužníkovi 250.000,-Kč na dobu do 22.04.2012, -smlouvou z 28.04.2011 půjčil žalovaný dlužníkovi 250.000,-Kč na dobu jednoho měsíce, tj. do 28.05.2011,

Z výdajových pokladních dokladů dlužníka všech opatřených údajem o platbě 474100 dlouhodobá půjčka anonymizovano a dále údajem vrácení půjčky anonymizovano A. případně vrácení části půjčky anonymizovano A. soud zjistil následující:

-dlužník 12.02.2013 vystavil výdajový pokladní doklad na částku 129.470,-Kč, -15.02.2013 dlužník vystavil výdajový pokladní doklad na částku 7.642,-Kč, -15.02.2013 vystavil dlužník výdajový pokladní doklad na 169.525,-Kč, -18.02.2013 vystavil dlužník výdajový pokladní doklad na 217.092,-Kč, -19.02.2013 vystavil dlužník výdajový pokladní doklad na 194.556,-Kč, -22.02.2013 vystavil dlužník výdajový pokladní doklad na 102.461,-Kč, -20.03.2013 vystavil dlužník výdajový pokladní doklad na částku 74.230,-Kč,

kdy všechny zmíněné výdajové pokladní doklady byly vystaveny ve prospěch žalovaného jako fyzické osoby. Z 10 faktur vystavených dlužníkem a adresovaných PPM production, s.r.o. předložených žalovaným soud zjistil, přičemž tato skutečnost mezi účastníky tohoto sporu nebyla ani sporná, že částky účetně vyplacené žalovanému na základě výše uvedených výdajových pokladních dokladů dlužníka byly účetně použity na úhradu faktur, které dlužník vystavil PPM production, s.r.o. tedy společnosti ovládané synem žalovaného.

Z listiny označené jako saldo závazků k 20.03.2013, kteréžto se shodným obsahem předložili žalobce i žalovaný, soud zjistil, že v uvedené listině dlužník eviduje řadu závazků spatných dříve než k 28.05.2011 (což je datum splatnosti půjčky z 28.04.2011 na 250.000,-Kč) a to ve vztahu ke společnostem Panflex s.r.o., MT spol. s r.o., FOL-Obal, s.r.o., IMET, s.r.o. a osobě Ing. Václav Khyn. Z téže listiny soud zjistil, že žalovaný k uvedenému datu evidoval další závazky a jejich věřitele s datem splatnosti závazků žalovaného před 22.04.2012 (což je datum splatnosti půjčky žalovaného dlužníkovi z 22.04.2011 znějící na 250.000,-Kč). Jde kupříkladu o následující věřitele dlužníka vedle již uvedených: ENEZA, s.r.o., Michal Mrózek, NEOMA, s.r.o., Templářské klepy Čejkovice, EKO-SERVICE, s.r.o., Przybyla Martin, Martynek Kamil, A.S.A, spol. s r.o., Vario Vila, s.r.o., Auto Heller, s.r.o., BOCHEMIE, a.s., Miroslav Tvrdý a další. Splatnost závazků dlužníka vůči uvedeným věřitelům nastala ve všem zmíněných případech před 22.04.2012, kdy měla být splatná půjčka na 250.000,-Kč z 22.04.2011.

Z dohody o uznání a splácení závazků ve splátkách uzavřené mezi dlužníkem a FLEXO PRINT CZ, s.r.o. soud zjistil, že 11.07.2011 byla mezi zmíněnými stranami uzavřena dohoda, ve které dlužník uznal svůj závazek v částce 363.390,-Kč vůči společnosti FLEXO PRINT CZ, s.r.o. existující (přinejmenším) k datu sjednání zmíněné dohody, tedy k datu 11.07.2011.

Z výkazu nedoplatků a průběhu výpočtu stavu konta plátce od 01.01.2009 do 24.08.2012 vyhotoveného Okresní správou sociálního zabezpečení Frýdek-Místek ve vztahu k plátci ACF-Cz, spol. s r.o. soud zjistil, že uvedeným výkazem nedoplatků byl zjištěn nedoplatek dlužníka na pojistném na sociální zabezpečení, který k 31.12.2010 činil 1.830,40 Kč.

Ze zprávy České správy sociálního zabezpečení z 26.11.2015 založené na č.l. 29 spisu soud zjistil, že k 28.05.2011 (datum splatnosti první půjčky) evidovala ČSSZ vůči ACF-Cz, spol. s r.o. splatné a neuhrazené pohledávky ve výši 933.643,-Kč, přičemž tato pohledávka byla uhrazena v plném rozsahu platbami uskutečněnými od 05.08.2011 do 24.08.2012.

K 22.04.2012 (datum splatnosti poslední půjčky) evidovala ČSSZ pohledávky na pojistném a penále ve výši 677.544,-Kč z kteréžto částky zůstala neuhrazena pohledávka ve výši 31.894,-Kč představující dlužné penále k 22.04.2012. Tato pohledávka nebyla dosud uhrazena a byla přihlášena do insolvenčního řízení KSOS 36 INS 8271/2013 přihláškou P46 jako dílčí pohledávka č. 1. Obdobně v rámci téže dílčí pohledávky byla do téhož insolvenčního řízení přihlášena i pohledávka představující dlužné penále za období do 17.03.2012 (tj. k datu splatnosti půjčky z 17.03.2011).

Z přihláškového spisu P46 vedeného v rámci insolvenčního řízení KSOS 36 INS 8271/2013 soud zjistil tytéž skutečnosti, jako se podávají z výše citované zprávy ČSSZ. Dále zjistil, že věřitel č. 46 přihlásil do insolvenčního řízení vůči dlužníkovi své pohledávky v celkové částce 2.458.389,-Kč.

Ze zprávy Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, územního pracoviště v Třinci založené na č.l. 27 spisu a ze spisu P40 vedeného v rámci insolvenčního řízení dlužníka soud zjistil, že uvedený orgán správy daně eviduje a evidoval za dlužníkem pohledávky z titulu příslušenství daně z přidané hodnoty ve výši 18.370,-Kč, konkrétně úroky z prodlení za zdaňovací období leden 2011-březen 2011, kdy uvedené pohledávky správce daně byly přihlášeny do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužníkovi. Uvedený správce daně jako věřitel č. 40 přihlásil přihláškou P40 své pohledávky vůči dlužníkovi v částce 1.674.298,-Kč.

Z přihláškového spisu P61 vedeného v rámci insolvenčního řízení dlužníka soud zjistil, že pod číslem věřitele č. 60 je evidován věřitel FOL-Obal, s.r.o., který do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil svou pohledávku ve výši 70.554,-Kč a to na základě smlouvy o podnájmu z 26.02.2010, kdy dlužná částka vznikla jako rozdíl ve velikosti vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele po provedení jejich zápočtu a to za období let 2010-2013. Konkrétně věřitel přihlásil i své pohledávky s datem splatnosti 05.02.2011, 05.03.2011, 03.04.2011 a další.

Z přihláškového spisu P26 vedeného v rámci insolvenčního řízení vůči dlužníkovi soud zjistil, že jako věřitel č. 26 je evidován zdejší žalovaný, který do insolvenčního řízení vůči dlužníkovi přihlásil svou pohledávku 83.928,-Kč a to na základě smlouvy o půjčce z 17.03.2011 poskytnuté v původní výši 150.000,-Kč z kteréžto částky bylo dosud splaceno 66.072,-Kč.

Z pohledávkového spisu P66 vedeného v rámci insolvenčního řízení vůči dlužníkovi soud zjistil, že pod číslem věřitele č. 65 přihlásila do insolvenčního řízení své pohledávky i Panflex s.r.o. v celkové výši 101.895,-Kč. Usnesením soudu P66/4 z 13.02.2014 bylo rozhodnuto o tom, že dílčí pohledávka věřitele č. 65/P66 se odmítá a tím účast věřitele v insolvenčním řízení v odmítnuté části pohledávky končí. Důvodem tohoto rozhodnutí soudu je nepodání žaloby na určení popřené části pohledávky, přičemž zjištěná (nepopřená) část přihlášené pohledávky je nižší než 50 % přihlášené částky. Z rozhodnutí dále plyne, že věřitel č. 65/P66 má nadále v řízení zjištěnou pohledávku ve výši 40.366,-Kč představující jistinu.

Z přihláškového spisu č. P10 vedeného v rámci insolvenčního řízení dlužníka soud zjistil, že věřitel P10 FLEXO PRINT CZ, s.r.o. přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku ve výši 128.058,30 Kč, přičemž usnesením soudu P10/5 byla odmítnuta přihláška pohledávky věřitele č. 10 v části 1.340,-Kč s tím, že v tomto rozsahu odmítnutí pohledávky účast věřitele v insolvenčním řízení končí. Přihlášený věřitel nadále zůstává účastníkem řízení v rozsahu zjištěné pohledávky 126.114,30 Kč.

Z hlediska skutkového soud konstatuje, že ve věci provedl veškeré důkazy účastníky navržené a nezůstal tak žádný důkazy, který by soud přes důkazní návrh účastníka neprovedl.

Na výše uvedený zjištěný skutkový stav soud aplikoval ust. § 235 a násl. zejména pak ust. § 241 a 242 IZ a dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je důvodný.

V daném případě bylo prokázáno, že 25.03.2013 bylo k návrhu samotného dlužníka zahájeno insolvenční řízení. Žalovaný v tomto sporu je osobou blízkou ve vztahu k dlužníkovi, neboť po celou dobu existence dlužníka jako právnické osoby byl žalovaný společníkem této osoby a po celou dobu byl rovněž jednatelem dlužníka, přičemž v době předcházející zahájení insolvenčního řízení (od 09.01.2013) byl jednatelem jediným. Je tedy zjevné, že vztah žalovaného jako fyzické osoby a dlužníka jako právnické osoby byl vztahem dlužníka a osoby jemu blízké.

V řízení bylo prokázáno, že mezi těmito osobami byly uzavřeny 4 smlouvy o půjčce, kterými žalovaný dlužníkovi půjčil peněžení prostředky v celkovém objemu 1.150.000,-Kč. U všech 4 půjček byla sjednána jejich splatnost, kdy první půjčka z 28.04.2011 byla splatná 28.05.2011 a splatnost poslední půjčky z 22.04.2011 byla sjednána k 22.04.2012. Splatnost zbývajících dvou půjček byla sjednána k 14.07.2011, resp. 17.03.2012. Půjčky tedy měly být splaceny v období od 28.05.2011 do 22.04.2012. Přitom v době do 31.12.2012 byla na splacení závazků dlužníka vůči žalovanému uhrazena toliko částka 171.096,-Kč. Současně bylo prokázáno, že nedlouho před zahájením insolvenčního řízení k návrhu samotného dlužníka, které bylo zahájeno 25.03.2013, dlužník vyplatil žalovanému na úhradu nesplacené části půjček celkem částku 894.976,-Kč sedmi platbami v období od 12.02.2013 do 20.03.2013. Zbytek neuhrazených půjček ve výši 83.928,-Kč pak žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pod číslem přihlášky P26 a v tomto rozsahu byla jeho přihláška přezkoumána a zjištěna.

Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkurzu. Takovýmto právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která s dlužníkem tvoří koncern je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze v takovém případě odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké anebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby -viz § 241 IZ.

Ve smyslu § 242 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo se zřetelem ke všem okolnostem jí musel být znám. Přitom se má za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké byl dlužníkům úmysl této osobě znám.

Dle názoru soudu je v daném případě podstatné, že žalovaný byl ve vztahu k dlužníkovi osobou blízkou a současně byl věřitelem dlužníka. V závěru roku 2012 byly splatné již všechny závazky dlužníka z titulu smluv o půjčkách vůči žalovanému v celkovém objemu 1.150.000,-Kč, nicméně z této částky mu bylo vráceno do konce roku 2012 jen 171.096,-Kč. Náhle pak v období od 12.02. do 20.03.2013 dlužník vrátil žalovanému jako svému věřiteli a osobě blízké v osobě žalovaného další finanční prostředky 894.976,-Kč, načež nedlouho na to 25.03.2013 dlužník (jednající žalovaným jako jeho jediným jednatelem) na sebe podal návrh na zahájení insolvenčního řízení. V návrhu na zahájení insolvenčního řízení přitom dlužník jednající žalovaným uvádí jako splatné i závazky předcházející splatnosti půjček dlužníka od žalovaného, přičemž uvádí i závazky výrazně více než 3 měsíce po jejich splatnosti s tím, že současně zastavil platby podstatné části svých peněžních závazků, přičemž uvádí, že výše všech jeho závazků z obchodního styku je 14.036.146,-Kč, z toho po lhůtě splatnosti více než polovina a z toho podstatná část po lhůtě splatnosti delší než 3 měsíce. Z tvrzení samotného dlužníka uvedených v návrhu na zahájení insolvenčního řízení je tedy zjevné, že dlužník byl a musel být v úpadku i v únoru a březnu 2013, tedy v době, kdy dlužník vracel závazky z přijatých půjček žalovanému. Nehledě na uvedené-to, že dlužník byl v úpadku, vyplývá ze zákonné fikce uvedené v ust. § 241 odst. 2 věta druhá IZ, neboť zmíněný zvýhodňující právní úkon spočívající ve vrácení části poskytnutých půjček žalovanému byl dlužníkem učiněn ve prospěch osoby blízké.

Současně soud konstatuje, že jsou splněny veškeré lhůty zákonem stanovené pro možnost účinně odporovat zvýhodňujícímu právnímu úkonu a to jak lhůta uvedená v ust. § 239 odst. 3, tak lhůta uvedená v ust. § 241 odst. 4 IZ a koneckonců ve vztahu k dále uvedenému rovněž i lhůta uvedená v ust. § 242 odst. 3 IZ.

Je přitom zjevné, že v důsledku vyplacení zmíněných částek žalovanému dlužníkem se žalovanému jako věřiteli ze smluv o půjčkách dostalo výrazně nižšího uspokojení, než jakého by se mu dostalo v případě, kdy by své k 31.12.2012 nesplacené zůstatky půjček přihlásil jako své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužníkovi, jež bylo zahájeno krátce poté, co dlužník jednající žalovaným jako svým jednatelem nesplacené části půjček žalovanému vyplatil. Tato skutečnost plyne z rozsahu pohledávek, které věřitelé dlužníka přihlásili do insolvenčního řízení, kdy v případě nezajištěných věřitelů se předpokládá rozsah u spokojení jimi přihlášených pohledávek v rozsahu 5 až 10 %. Tato skutečnost ostatně nebyla mezi účastníky ani spornou.

Je právně bezvýznamnou argumentace žalovaného, že předmětné částky jako splátky svých půjček mu žalovaný nevyplatil, nýbrž byly použity v plné míře na úhradu faktur za prodej majetku dlužníka společnosti PPM production, s.r.o., jejímž společníkem a jednatelem byl syn žalovaného. To, jak s účetně vrácenými penězi žalovaný co by věřitel a současně jednatel dlužníka naložil, je věcí jeho osobní úvahy a rozhodnutí a nemá na posouzení sporu žádný vliv. Výsledek uvedeného počínání žalovaného byl totiž zcela stejný, jako by byl v případě, kdy by hypoteticky dlužník žalovanému peníze reálně vyplatil a tyto peníze by žalovaný daroval či zapůjčil či jinak dal k dispozici společnosti PPM production, s.r.o. k úhradě závazků z kupních smluv, které tato společnost jako kupující s dlužníkem uzavřela. Tuto skutečnost, tedy ve výsledku naprosto stejný stav, koneckonců připustil výslovně u jednání ve věci samé i žalovaný. Skutečnost, že žalovaný jako věřitel ze smlouvy o půjčce dlužníkem vrácené částky fyzicky nevybral, nýbrž byly započítány na úhradu faktur, které měl zaplatit odběratel dlužníka PPM production, s.r.o. v roli kupujícího majetku dlužníka, tak na posouzení sporu nemá žádný vliv.

Stejně tak soud shledává irelevantní argumentaci žalovaného, že dlužníkem odprodané věci společnosti PPM production, s.r.o. byly zcela bezcenné a tudíž jejich zcizením dlužníkovi nemohla dlužníkovi vzniknout žádná škoda. Je totiž jednak otázkou, z jakého důvodu by uvedené bezcenné věci kupovala společnost ovládaná synem žalovaného a jednak je zjevné z listinných důkazů předložených samotným žalovaným, že mezi prodávanými věcmi byl i dodávkový automobil Mercedes Benz, výpočetní technika a podobně. Stěží si tak lze představit, že by dlužníkem prodávané věci společnosti PPM production, s.r.o. byly bezcenné tak, jak to tvrdí žalovaný. Ve vztahu k výše uvedenému ale nutno především zdůraznit, že tato argumentace je rovněž zcela bezvýznamná ve vztahu k uvedenému již v předchozím odstavci-tzn., že způsob, jakým se žalovaný rozhodl naložit s účetně mu vrácenými penězi, je pro posouzení sporu irelevantní, a to bez ohledu na to, zda věci dlužníkem prodané společnosti PPM production, s.r.o. byly pro dlužníka bezcenné či nikoli.

Lze tedy shrnout, že jsou naplněny veškeré předpoklady uvedené v ust. § 241 IZ pro vyhovění návrhu. Dlužník učinil právní úkon, v jehož důsledku byl žalovaný jako věřitel dlužníka zvýhodněn oproti jiným věřitelům, kteří své pohledávky museli přihlásit do insolvenčního řízení, které bylo zahájeno z podnětu samotného dlužníka krátce poté, kdy dlužník již ve stavu úpadku plnil sektivně žalovanému na místo toho, aby případně plnil všem svým věřitelům poměrně anebo plnil na nejstarší své závazky, tzn. závazky s nejdelší lhůtou po splatnosti. Bylo prokázáno, že dlužník byl v době výplaty zmíněných půjček žalovanému již ve stavu úpadku a vedle toho platí zákonná fikce, že bez zřetele na tuto skutečnost dlužník v úpadku byl, neboť zvýhodňující úkon učinil ve prospěch osoby dlužníku blízké. Postavení žalovaného jako fyzické osoby ve vztahu ke společnosti dlužníka, v níž byl společníkem a jediným jednatelem, je nepochybně osob blízkých, resp. žalovaný je osobou blízkou ve vztahu k dlužníkovi. Zmíněné platby, tedy zmíněné zvýhodňující právní úkony, byly provedeny v rozmezí cca 6 týdnů až 5 dnů před zahájením insolvenčního řízení, jež bylo zahájeno z podnětu dlužníka. Veškeré lhůty jsou tedy zachovány, jak již uvedeno výše. Konečně nutno pro úplnost uvést, že uvedené úkony nepochybně nejsou úkony běžné v obchodním styku, na jejichž základě dlužník obdržel přiměřené protiplnění, tedy není naplněna výjimka zakotvená v ust. § 241 odst. 5 IZ.

Platí tedy, že soud shledal za naplněné veškeré předpoklady, na jejíchž základě nutno žalobě ve smyslu ust. § 241 IZ vyhovět.

Žalobkyně argumentovala i tím, že v daném případě by bylo možno její žalobě vyhovět i z hledisek uvedených v ust. § 242 IZ. Byť pro vyhovění žalobě stačí naplnění pouze hypotézy jednoho ze zmíněných ustanovení, pro úplnost má soud za to, že je vhodné krátce se zmínit o posouzení žaloby i z hlediska ust. § 242 IZ.

Soud konstatuje, že žalobě dle jeho názoru nutno vyhovět i podle kritérii uvedených v ust. § 242 IZ. V daném případě má soud za to, že je přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu naplněn úmysl dlužníka zkrátit uspokojení věřitele. Vzhledem k tomu, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké je presumována známost takového úmyslu, má soud za to, že jsou naplněny i podmínky pro vyhovění návrhu ve smyslu § 242 IZ. Nasvědčuje tomu i počínání samotného žalovaného, který v dvojakém postavení jednak věřitele dlužníka a jednak statutárního orgánu a společníka dlužníka dle svého vlastního tvrzení připravoval odpovědně podnik dlužníka na reorganizaci jako jeden ze způsobů řešení úpadku, ovšem na druhé straně si vyplácel co by fyzické osobě závazky dlužníka reprezentované nesplacenými zůstatky smlouvy o půjčkách. Tvrzení samotného žalovaného o dlouhodobé a pečlivé přípravě reorganizace podniku dlužníka pak dle názoru soudu vylučují možnost, že by k tomu došlo v mezidobí od vyplacení poslední půjčky do podání insolvenčního návrhu, tedy ve lhůtě cca 5 dnů. Byl to ostatně sám žalovaný ve své dvojjediné roli, který k datu vyplacení poslední platby na úhradu pohledávek žalovaného coby věřitele k 20.03.2013 provedl rovněž přehled salda závazků, z něhož se podává mnohost věřitelů dlužníka i předlužení dlužníka, resp. neschopnost dostát vlastním závazkům a také i skutečnost, že dlužník měl plnit na své závazky i s dřívější dobou splatnosti, než byla splatnost pohledávek žalovaného jako fyzické osoby.

Byť žalovaný argumentoval tím, že v době splácení závazků dlužníka ve vztahu k žalovanému a v době bezprostředně předcházející podání insolvenčního návrhu detailně neprověřoval a nezkoumal, která pohledávka kterého věřitele je starší, resp. s delší dobou po lhůtě splatnosti, lze přesto (anebo právě proto) dovodit nepřímý úmysl dlužníka zkrátit uspokojení ostatních věřitelů ve prospěch uspokojení žalovaného. Vzhledem ke svému dvojjedinému postavení přitom tento úmysl dlužníka musel být žalovanému znám, nehledě na zákonnou fikci založenou vztahem dlužníka k žalovanému jako vztahem osoby blízké.

Lze tedy shrnout, že návrh žalobce byl shledán soudem důvodným, jak z hlediska ust. § 241 IZ, tak z hlediska ust. § 242 IZ, přičemž pro vyhovění návrhu postačí, jsou-li dány podmínky pro vyhovění návrhu byť i z hlediska jen jednoho ze zmíněných ustanovení. V daném případě došlo tedy k situaci, že žalobě možno vyhovět jak z hlediska ust. § 241, tak z hlediska ust. § 242 IZ, tedy že žalobě možno vyhovět na základě dvou relativně samostatných ustanovení zákona.

Z důvodů výše podrobně uvedených tedy soud výrokem č. I. tohoto rozhodnutí žalobě vyhověl a určil, že právní úkony dlužníka ACF-Cz, spol. s r.o., spočívající v úhradách částek ve dnech 12.02.2013 až 20.03.2013 a představující plnění dluhu dlužníka žalovanému podle smluv o půjčkách ze dnů 14.01., 17.03., 22.04. a 28.04.2011 jsou neúčinnými právními úkony ve vztahu k věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 36 INS 8271/2013.

Současně se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na účet majetkové podstaty částku 894.976,-Kč, tedy částku představující součet plnění, které žalovaný přijal na základě právních úkonů dlužníka, jež byly výrokem č. I. tohoto rozhodnutí označeny za neúčinné ve vztahu k věřitelům dlužníka. V souladu s ust. § 236 odst. 2 a § 237 IZ tedy soud výrokem č. II. tohoto rozhodnutí uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka částku 894.976,-Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhala uvedeného plnění ve lhůtě do 30-ti dnů od právní moci rozhodnutí, soud tuto lhůtu respektoval, když má za to, že stanovením obvyklé zákonné lhůty 3 dnů by žalobkyni přisoudil více, než čeho se domáhá, což nelze, neboť návrhem je soud vázán.

Výrok č. III. tohoto rozhodnutí o nákladech řízení má zákonnou oporu v ust. § 7 a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy plně procesně úspěšnému účastníkovi náleží právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že plně procesně úspěšná žalobkyně se náhrady nákladů řízení výslovně vzdala, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči druhému z účastníků.

S ohledem na to, že žalobkyně byla osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek a vzhledem k tomu, že soud jejímu návrhu vyhověl, je povinností soudu přenést poplatkovou povinnost na žalovaného. Soud tak učinil výrokem č. IV. tohoto rozhodnutí v souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Dle položky 13 odst. 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků činí soudní poplatek za řízení o odpůrčí žalobě 2.000,-Kč. Dle názoru soudu s ohledem na konstrukci položky 13 Sazebníku nelze v daném případě vybrat soudní poplatek podle výše peněžitého plnění, jež byl sekundárním předmětem řízení, neboť byť položka 13 bod. 1 se týká návrhu na zahájení řízení v incidenčním sporu, jehož předmětem není peněžité plnění, tak v dalším textu zmíněná položka údaj o soudním poplatku týkajícím se incidenční žaloby s předmětem peněžitého plnění nemá (na rozdíl od druhé v položce uvedené výjimky v podobě sporu o vypořádání SJM). Výrokem č. IV. tohoto rozhodnutí proto soud uložil žalovanému zaplatit státu na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek z žaloby 2.000,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně trojmo.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Ostravě dne 16.12.2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Aleš Palkovský, v.r. Vanessa Plonková samosoudce