35 Odo 619/2002


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Františka Faldyny, CSc., JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, JUDr. Petra Hampla, JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce města V., proti žalovanému M. M., o zaplacení částky 42.140,10 Kč s příslušenstvím a vzájemné žalobě o zaplacení částky 54.762,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Strakonicích pod sp. zn. 7 C 742/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č.j. 6 Co 2216/2001-199, takto:


I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.435,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného JUDr. J. K.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. července 2001, č.j. 7 C 742/96-176, v tomto znění: "Žaloba žalobce Města V., aby žalovaný M. M. byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 42.140,10 Kč s 9,5% úrokem z prodlení z částky 23.609,10 Kč od 13.4.1995 do zaplacení a ve výši 10,5% z částky 18.830,- Kč od 1.1.1996 do zaplacení, se zamítá (výrok I.). Žalobce Město V. je povinen zaplatit žalovanému M. M. částku 54.762,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Žalobce Město V. je povinen zaplatit na náhradě nákladů státu na účet Okresního soudu ve Strakonicích částku 144,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Žalobce Město V. je povinen zaplatit žalovanému M. M. na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 26.694,- Kč k rukám JUDr. J. K., advokáta v Č. B. do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Žalobce Město V. je povinen zaplatit žalovanému M. M. na nákladech odvolacího řízení částku 19.190,- Kč k rukám J. K., advokáta v Č. B. do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.)".

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že dne 1. února 1994 byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva o dodávce tepla a teplé užitkové vody podle ustanovení § 409 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném k 1. únoru 1994 -- dále též jen "obchodní zákoník"), přičemž dle této smlouvy (bodu 9) žalovanému vznikla povinnost hradit měsíční zálohy za období říjen až prosinec 1993 (do 15. února 1994). Plnění poskytnuté žalovaným žalobci v rozsahu částky 82.000,- Kč považoval shodně se soudem prvního stupně v intencích ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením § 498 občanského zákoníku za zálohu, když v řízení nebylo prokázáno, že by strany smlouvy dohodly něco jiného a nedošlo ani k vyvrácení domněnky založené ustanovením § 498 občanského zákoníku, dle které se v pochybnostech plnění poskytnuté mezi účastníky před uzavřením smlouvy, ze které má závazek teprve vyplynout, považuje za zálohu. Takto poskytnutá záloha následně vzniklý nárok žalobce vůči žalovanému na úhradu ceny dodaného tepla a teplé užitkové vody v plném rozsahu pokryla.
Pokud jde o vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 54.762,40 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, odvolací soud zdůraznil, že shledává správnými závěry soudu prvního stupně, dle kterých v rozsahu této částky zálohy poskytnuté žalovaným žalobci převýšily na základě následně uzavřené kupní smlouvy vzniklý nárok žalobce vůči žalovanému na úhradu ceny dodaného tepla a teplé užitkové vody s tím, že v této části jde o plnění z právního důvodu, který odpadl, jež je žalobce žalovanému povinen vydat (§ 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku).
Námitku promlčení vznesenou žalobcem vůči vzájemnou žalobou uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud (shodně se soudem okresním) považoval za nedůvodnou, a to s odkazem na ustanovení § 388 odst. 1 a § 397 obchodního zákoníku, když vzájemná žaloba byla podána dne 12. listopadu 1998, tj. před uplynutím čtyřleté promlčecí lhůty počítané od okamžiku, kdy žalovaný přestal v nemovitosti, do níž byly teplo a teplá užitková voda dodávány, podnikat a kdy ji vyklidil (květen 1995).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 54.762,40 Kč podal žalobce včasné dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci spatřoval žalobce v posouzení námitky promlčení nároku uplatněného vzájemnou žalobou, když polemizoval se závěry soudů obou stupňů, které aplikovaly v rámci posouzení důvodnosti uplatněné námitky promlčení vzájemného nároku ustanovení § 388 odst. 1 a § 397 obchodního zákoníku. Zdůrazňoval, že obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje a pokud soud odvolací (stejně tak soud prvního stupně) aplikoval v předmětné věci ustanovení § 498 občanského zákoníku, a to s odkazem na ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku, bylo na místě posuzovat rovněž otázku promlčení vzájemnou žalobou uplatněného nároku podle ustanovení § 107 občanského zákoníku, dle kterého subjektivní promlčecí doba činí dva roky a objektivní promlčecí doba je tříletá.
Podle dovolatele zásadní právní význam řešené otázky spočívá v tom, že pokud soudy aplikovaly příslušná ustanovení "občanského práva" (ustanovení § 498 občanského zákoníku), měly se vypořádat i s námitkou promlčení za použití právní úpravy obsažené v občanském zákoníku a nikoli v zákoníku obchodním.
Setrvávaje na vznesené námitce promlčení vůči vzájemnou žalobou uplatněnému nároku, jejíž řešení odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) shledal v rozporu "s platným právem", dovolatel požadoval, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhoval, aby dovolací soud, shledá-li dovolání přípustným, dovolání zamítl, když právní posouzení důvodnosti žalobcem vznesené námitky promlčení dle ustanovení § 397 obchodního zákoníku považoval za správné.
V souladu s body 1., 15. a 17. hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen "o. s. ř.").
Tříčlenný senát č. 29, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu České republiky dovolání projednat a rozhodnout o něm, se zabýval v prvé řadě otázkou přípustnosti dovolání z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř., přičemž při posuzování otázky, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dospěl k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozhodnutích senátů Nejvyššího soudu vydaných po 1. lednu 2001. Proto rozhodl o postoupení věci (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn a doplnění) k rozhodnutí velkému senátu obchodního kolegia.
Přípustnost dovolání není založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když rozsudek odvolacího soudu není ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé měnícím.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když kasační usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (ze dne 13. prosince 2000, č.j. 5 Co 2934/2000-50), jímž byl odklizen předchozí zamítavý rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích (ze dne 25. července 2000, č.j. 5 C 192/99-36) závazný právní názor ohledně promlčení nároku, jenž by se lišil od právního názoru vysloveného ve zrušeném rozhodnutí, neformuloval.

Nejvyšší soud však má dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřuje Nejvyšší soud v tom, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu (srov. níže označená rozhodnutí) řešila otázku promlčení práva na vydání majetkového prospěchu v situaci, kdy stranami vztahu bezdůvodného obohacení jsou podnikatelé, popř. podnikatel při jeho podnikatelské činnosti a samosprávná územní jednotka při zabezpečování veřejných potřeb, jinak než ji vyřešil odvolací soud.
V rozsudku ze dne 16. května 2002, sp. zn. 25 Cdo 2250/2000, Nejvyšší soud uzavřel, že promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, i když stranami tohoto vztahu je podnikatel a samosprávná územní jednotka, se řídí ustanovením § 107 občanského zákoníku. Obdobný právní závěr, tentokráte ve vztahu mezi podnikateli, formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. března 2000, sp. zn. 32 Cdo 1811/99. Zde uvedl, že pokud při skončení nájemní smlouvy vznikne účastníkům, popř. některému z nich právo z bezdůvodného obohacení, jedná se o právní institut, výlučně upravený v občanském zákoníku, a i když bezdůvodné obohacení rezultuje z obchodního závazkového vztahu, řídí se pouze ustanoveními občanského zákoníku, neboť obchodní zákoník neobsahuje zvláštní úpravu tohoto institutu ani zčásti. Na výše zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (a právní závěry v nich zaujaté) dále Nejvyšší soud odkazoval v usnesení ze dne 29. července 2002, sp. zn. 33 Odo 76/2002, jímž v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podané dovolání pro nepřípustnost odmítl s tím, že v rozhodovací praxi "vyšších soudů" je předmětná právní otázka řešena ustáleně.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti, nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel vymezil (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Skutkové závěry soudu nižších stupňů dovoláním nebyly (a se zřetelem ke způsobu založení přípustnosti dovolání ani nemohly být) zpochybněny, Nejvyšší soud z nich proto při dalších úvahách vychází.
Se zřetelem k tomu, jak jsou formulovány právní otázky, o jejichž řešení dovolatel žádá, nepodléhá dovolacímu přezkumu závěr, že 1. února 1994 byla mezi účastníky uzavřena ve smyslu ustanovení § 409 a násl. obchodního zákoníku kupní smlouva o dodávce a odběru tepla a teplé užitkové vody, ani závěr že plnění poskytnutá žalovaným žalobci byla zálohami na plnění závazků plynoucích z následně uzavřené smlouvy (vybudovaný za použití ustanovení § 498 občanského zákoníku), stejně jako závěr o vzniku bezdůvodného obohacení žalobce na úkor žalovaného plněním z právního důvodu, který odpadl.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 obchodního zákoníku tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
Podle ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku upravuje třetí část obchodního zákoníku závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení se touto částí zákona řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové vztahy, když obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. § 1 odst. 2 obchodního zákoníku).
Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, však neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popř. osoby uvedené v § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Občanskoprávní charakter závazkových vztahů vzniklých z bezdůvodného obohacení pak nevyplývá ani z ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku, když toto ustanovení je aplikovatelné pouze na smlouvy neupravené v hlavě II., části třetí obchodního zákoníku a upravené jako smluvní typy v zákoníku občanském.
Je-li (v daném případě) závazkový vztah založený mezi účastníky smlouvou z 1. února 1994 (vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, týkající se zabezpečování veřejných potřeb -- srov. § 261 odst. 2 věta první obchodního zákoníku) vztahem obchodním, má nepochybně obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo proto, že původní právní důvod plnění (obchodní smlouva) odpadl.
Povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, je pak rozhodující i pro řešení otázky zásadního právního významu vytyčené dovolatelem v podaném dovolání, tj., zda promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, se řídí právní úpravou zákoníku občanského či obchodního.

Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V ustanovení § 387 je upraven předmět promlčení, v ustanoveních § 388 - § 390 účinky promlčení, v ustanoveních § 391 -- § 401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanoveních § 402 - § 407 stavení a přetržení promlčecí doby a v ustanovení § 408 obecné omezení promlčecí doby.

Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho § 107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k ustanovení § 107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích, se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.
Shora uvedený závěr odpovídá rovněž právnímu názoru vyslovenému Ústavním soudem v nálezu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99 (uveřejněnému ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 15, ročníku 1999, dílu I. pod číslem 101). V tomto nálezu Ústavní soud uzavřel, že rozhodující pro řešení otázky, který právní předpis je nutno použít (při posuzování promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení), je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a dovolací důvod uplatněný dovolatelem není dán, dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, který se svým dovoláním nebyl úspěšný, uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.435,- Kč. Zmíněné náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení v částce 6.360,- Kč, podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 18. června 2003

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu