35 ICm 854/2014
Číslo jednací: 35 ICm 854/2014-18 ( KSHK 35 INS 32027/2012 )

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Danielou Kadlečkovou ve věci žalobce BP Integralis Limited, reg. číslo: 255048, se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kypr, zastoupeného Mgr. Ivo Sieglem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Školská 38, proti žalované Mgr. Janě Luštíkové, insolvenční správkyni dlužníků Josefa Pešty, nar. 6. února 1942, a Marie Peštové, nar. 17. října 1943, obou bytem ve Světlé nad Sázavou, U Rybníčků 1044, se sídlem správkyně v Hradci Králové, třída Karla IV. 634/25, zastoupené Mgr. Martinem Luštíkem, advokátem, se sídlem tamtéž, o určení pohledávek ve výši 24.000 Kč, 50.000 Kč a 29.016 Kč,

takto:

I. V části, v níž se žalobce domáhal určení, že má za dlužníky Josefem Peštou, nar. 6. února 1942, a Marií Peštovou, nar. 17. října 1943, pohledávku ve výši 24.000 Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení zahájení insolvenčního řízení ve sjednaném termínu, s e ž a l o b a z a m í t á .

II. V části, v níž se žalobce domáhal určení, že má za dlužníky Josefem Peštou, nar. 6. února 1942, a Marií Peštovou, nar. 17. října 1943, pohledávku ve výši 50.000 Kč z titulu smluvní pokuty z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení, s e ž a l o b a o d m í t á .

III. V části, v níž se žalobce domáhal určení, že má za dlužníky Josefem Peštou, nar. 6. února 1942, a Marií Peštovou, nar. 17. října 1943, pohledávku ve výši

29.016 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení dle rozhodčí doložky, s e žaloba odmítá.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 10.200 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované Mgr. Martina Luštíka.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 7. března 2014 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má za dlužníky pohledávky označené ve výroku I. až III. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že uplatnil přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 6. srpna 2013 v insolvenčním řízení dlužníků v insolvenčním řízení sp. zn. KSHK 35 INS 32025/2012, pohledávku v celkové výši 726.215,08 Kč, která je tvořena deseti dílčími pohledávkami. Pohledávka byla v rozsahu dílčích pohledávek 1, 2, 3, 5, 6, 7, 8, 9 a 10 přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu rozhodce ad hoc, JUDr. Michala Tintěry, CSc., ze dne 1. října 2012, č. j. 005 SRKCR-044/2012, který nabyl právní moci dne 14. prosince 2012, a v rozsahu dílčí pohledávky č. 4 jako nevykonatelná. Přihlášená pohledávka vznikla v souvislosti s poskytnutím půjčky podle smlouvy o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009, uzavřené mezi původním věřitelem, společností 1. faktorská s. r. o., IČ: 26777355, dlužníky a spoludlužníkem, jímž byla Martina Klimešová, nar. 17. července 1972. Ke smlouvě o půjčce byl mezi stejnými stranami dne 18. dubna 2011 uzavřen dodatek č. 1. Přihláška žalobce byla v insolvenčním řízení dlužnice zaevidována pod pořadovým číslem 11, v insolvenčním řízení dlužníka pod pořadovým číslem 7. Dne 20. ledna 2014 se v rámci insolvenčního řízení dlužníka konalo přezkumné jednání, kterého se žalobce jako věřitel nezúčastnil. Žalovaná jako insolvenční správkyně dlužníků na tomto přezkumném jednání popřela dílčí pohledávky žalobce takto: dílčí pohledávka č. 4 v celkové výši 24.000 Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení zahájení insolvenčního řízení v sjednaném termínu podle smlouvy o půjčce byla žalovanou popřena co do pravosti v plné výši z důvodu, že smluvní pokuta za neoznámení podání insolvenčního návrhu je údajně v rozporu s dobrými mravy, když dlužník podáním insolvenčního návrhu využívá své právo dané mu zákonem. Takováto smluvní pokuta údajně neplní ani funkce donucovací, ani uhrazovací, ale stává se sama o sobě zdrojem příjmu věřitele. Dílčí pohledávka č. 5 v celkové výši 50.000 Kč z titulu smluvní pokuty z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení podle smlouvy o půjčce byla žalovanou popřena co do pravosti v plné výši s odůvodněním, že smluvní pokuta z důvodu, že dlužník donutil věřitele domáhat se svého práva v rozhodčím řízení je údajně v rozporu s dobrými mravy. Takováto smluvní pokuta údajně neplní ani funkce donucovací, ani uhrazovací, ale stává se sama o sobě zdrojem příjmu věřitele. Dílčí pohledávka č. 6 v celkové výši 29.016 Kč z titulu nároku na úhradu nákladů rozhodčího řízení byla žalovanou popřena co do pravosti v plné výši z důvodu, že rozhodčí doložka, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, který zakládá právo na náhradu nákladů řízení, byla údajně sjednána neplatně, a tedy že na jejím základě nemohl být vydán platný rozhodčí nález a tedy ani vzniknout nárok na náhradu nákladů řízení. Vyrozuměním o popření pohledávky ze dne 4. února 2014, které bylo žalobci doručeno dne 20. února 2014, žalovaná informovala žalobce o popření dílčí pohledávky č. 4, ale ostatní popřené pohledávky nezmínila. Žalobce se touto žalobou domáhal určení, že dílčí pohledávky č. 4, 5 a 6, které byly uvedeným způsobem ze strany žalované popřeny, jsou po právu. K původu pohledávek žalobce uvedl, že dne 1. října

2009 uzavřeli původní věřitel, dlužníci a spoludlužník smlouvu o půjčce, podle které se původní věřitel zavázal poskytnout dlužníkům a spoludlužníkovi půjčku ve výši 120.000 Kč a dlužníci a spoludlužník se zavázali takto poskytnutou půjčku vrátit a zaplatit úroky. Půjčka měla být splacena ve 240 měsíčních splátkách ve výši 1.695 Kč, splatných vždy k 28. dni měsíce, poprvé dne 28. listopadu 2009, naposledy dne 28. října 2029. Dne 14. října 2011 uzavřel původní věřitel se žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, podle které byl na žalobce postoupen soubor pohledávek původního věřitele, a to včetně veškerých pohledávek vyplývajících ze smlouvy o půjčce, jejich zajištění, příslušenství a veškerých souvisejících práv. K přihlášené dílčí pohledávce č. 4 žalobce uvedl, že podle čl. VII odst. 9 smlouvy o půjčce ve znění čl. II odst. 3 dodatku bylo sjednáno, že podá-li některý dlužník, resp. spoludlužník, insolvenční návrh sám na sebe, je povinen tuto skutečnost oznámit věřiteli nejpozději do tří dnů ode dne, kdy byl předmětný návrh doručen soudu. Pro případ nedodržení této lhůty účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 20 % půjčené částky. Žalobce v první řadě uvedl, že tato smluvní pokuta je vázána na porušení smluvní povinnosti informovat věřitele o zahájení insolvenčního řízení, nikoliv na samotné využití práva podat na sebe insolvenční návrh. V tomto případě se jedná o smluvní sankci za porušení smluvně založené povinnosti informovat věřitele (žalobce) o podstatných změnách týkajících se majetkových poměrů dlužníků. Přestože právní předpisy upravující insolvenční řízení v sobě obsahují pravidla pro informování dotčených subjektů, resp. pravidla zveřejňování průběhu řízení, žádný právní předpis nebrání tomu, aby se smluvní strany dohodly na založení speciální, rychlejší a adresné, informační povinnosti dlužníka vůči věřiteli. Věřiteli pak díky splnění takové informační povinnosti vzniká možnost dříve na nepříznivý stav na straně dlužníka reagovat, a to ne nutně tím, že uplatní svou pohledávku podáním příslušné přihlášky, ale případně může pomoci dlužníkovi s jiným řešením (například vyplacením menší pohledávky, k jejímuž vymožení byla zahájena exekuce). Dlužníci se mohli vzniku nároku na tuto smluvní pokutu vyhnout vlastním aktivním jednáním, k němuž nepotřebovali žádnou odbornou pomoc ani nákladné prostředky. Vzhledem k tomu, že dlužníci neoznámili, že na sebe podali insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení, jak byli povinni podle čl. VII odst. 9 smlouvy o půjčce ve znění čl. II odst. 3 dodatku, žalobci vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 20 % půjčené částky, která činí 24.000 Kč. Pokud žalovaná argumentovala donucovací a uhrazovací funkcí smluvní pokuty, žalobce k tomu uvádí, že funkcím smluvních pokut se v souvislosti s dobrými mravy věnuje i judikatura, když odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006. Z výše uvedeného plyne, že s ohledem na preventivní funkci smluvní pokuty, která má v tomto případě za úkol vést dlužníky k tomu, aby splnili svou informační povinnost, nesměřuje tato pokuta k obohacení žalobce, a rozpor s dobrými mravy tedy není a nemůže být dán. K přihlášené dílčí pohledávce č. 5 žalobce uvedl, že podle čl. VII odst. 6 smlouvy o půjčce byla sjednána smluvní pokuta 50.000 Kč, kterou se dlužníci zavázali zaplatit pro případ, že věřitel bude nucen uplatnit svá práva formou žaloby u soudu, nebo v rozhodčím řízení, nebo podáním návrhu na exekuci. Donucením podle žalobce podle smlouvy o půjčce rozumí takové kvalifikované porušení smlouvy o půjčce, které spočívá zejména v situaci, kdy nastala splatnost celé půjčky a dlužník bude v prodlení s její úhradou, které přesahuje 15 dnů. K této situaci zde došlo, když byl žalobce nucen domáhat se svých nároků v rozhodčím řízení z důvodu nevyhovění dlužníků či spoludlužníka výzvě k okamžitému splacení půjčky, učiněné dopisem ze dne 17. dubna 2012. Z uvedeného je patrno, že tato smluvní pokuta, i přes svoje, možná poněkud zavádějící, označení, postihuje porušení smluvní povinnosti ze strany dlužníků, a jako taková je sjednána v přiměřené výši a v souladu s dobrými mravy. Pokud však žalovaná přesto namítla neplatnost tohoto ujednání o smluvní pokutě z důvodu údajného rozporu s dobrými mravy, jelikož dle jejího názoru neplní funkci donucovací, ani uhrazovací, ale stává se sama o sobě zdrojem příjmu věřitele, žalobce oponoval tím, že institut smluvní pokuty, má rovněž funkci preventivní, která i v případě ujednání pro tento případ výrazně vstupuje do popředí. K dílčí pohledávce č. 6 žalobce sdělil, že žalobce přihlásil dílčí pohledávku č. 6 z titulu nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 29.016 Kč, a žalovaná ji při přezkumném jednání popřela s odůvodněním, že rozhodčí doložka, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, který zakládá právo na náhradu nákladů řízení, byla údajně sjednána neplatně, a tedy že na jejím základě nemohl být vydán platný rozhodčí nález a tedy ani vzniknout nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovaná absolutně nespecifikovala, v čem spatřuje údajnou neplatnost rozhodčí doložky, avšak žalobce má za to, že rozhodčí doložka sjednaná v čl. 3 dodatku je platná, a to i s ohledem na aktuální soudní judikaturu ve věcech rozhodčích doložek. Tato zmíněná judikatura ve velké míře cílí na působení tzv. arbitrážních center, které v mnoha případech vyvolávají zdání, že působí v pozici stálých rozhodčích soudů, tj. že rozhodují podle jimi vydaných statutů a řádů, které stanovují např. pravidla pro určení rozhodce ze seznamu jejich rozhodců apod. V řešené věci byla však rozhodčí doložka uzavřena naprosto v souladu se zákonem i judikaturou, a to i např. ve způsobu určení rozhodce, z čehož plyne i to, že dílčí pohledávka č. 6 je po právu.

Žalovaná uvedla, že dílčí pohledávka č. 4 byla popřena po právu. Pohledávka představuje smluvní pokutu ve výši 20 % z půjčené částky, požadovanou věřitelem z důvodu porušení povinnosti dlužnice oznámit věřiteli podání insolvenčního návrhu. Žalovaná předně poukázala na skutečnost, že podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení je výkonem subjektivního veřejného práva dlužníka, přičemž měla žalovaná za to, že výkon takových práv nelze v rámci soukromoprávních vztahů nijak normovat a vázat na něj další povinnosti, případně jej spojovat se soukromoprávními sankcemi. Smluvní pokuta je právním institutem, který však nemůže být samoúčelný, ale musí mít nějaký ekonomický význam, resp. porušení povinnosti, které je stíháno vznikem práva na smluvní pokutu, musí mít dopad do ekonomické sféry účastníků daného právního vztahu, tedy na jejich práva a povinnosti, či na jejich ohrožení. Pokud porušení povinnosti, které je stíháno vznikem práva na smluvní pokutu, nemá dopad na právní postavení účastníků daného právního vztahu, stává se ujednání smluvní pokuty za takové jednání samostatným zdrojem příjmů jedné ze smluvních stran a ničím jiným. Žalovaná byla přesvědčena, že v takovém případě je ujednání smluvní pokuty nemravné a tedy neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť zajišťování si dalších příjmů ukládáním sankcí za jednání, které nemá žádný dopad do ekonomické sféry druhé strany, se dobrým mravům příčí, obzvláště je-li subjektem povinným k platbě smluvní sankce spotřebitel a oprávněným podnikatel. Skutečnost, že porušení smluvní povinnosti oznámit věřiteli podání insolvenčního návrhu ze strany dlužníků nemohlo mít žádný dopad do ekonomické sféry žalobce, je zřejmá z variant, které mohly nastat po podání insolvenčního návrhu ze strany dlužníků. Jestliže by dlužníci zahájení insolvenčního řízení věřiteli oznámili, nárok na smluvní pokutu dle smlouvy by nevznikl a věřitel by dále postupoval dle vlastního uvážení. Jestliže by ale dlužníci zahájení insolvenčního řízení věřiteli neoznámili a věřiteli by marně uplynula lhůta k podání přihlášky pohledávky, věřitel by byl i přesto vyloučen z možnosti tuto smluvní pokutu požadovat, jelikož by představovala pohledávku vzniklou před zahájením insolvenčního řízení a tedy vyloučenou z uspokojení mimo či po skončení insolvenčního řízení. Takto sjednaná smluvní pokuta tedy nikdy nebude způsobilá plnit funkci paušalizované náhrady škody, ani funkce prevenční či uhrazovací. Věřitel se jí totiž účinně může domoci jen za situace, kdy se o zahájení insolvenčního řízení dozví, a tedy mu v souvislosti s neoznámením žádná škoda nevznikne. Naopak v dnešní době, kdy subjekty zabývající se poskytování půjček či úvěrů většímu počtu osob, zcela běžně disponují softwarovým vybavením pro sledování změn v insolvenčním rejstříku, lze důvodně předpokládat, že věřitelé se o případnou možnost zahájení insolvenčního řízení proti svým dlužníkům sami aktivně zajímají, a to v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt.

Žalovaná upozornila, že žalobcem uplatněná dílčí pohledávka evidovaná v předmětném insolvenčním řízení pod č. P-11/4 již byla předmětem jednání insolvenčního soudu, neboť v rámci insolvenčního řízení vedeného ve věci dlužnice Martiny Klimešové, která je spoludlužnicí Marie a Josefa Peštových ve smluvních vztazích, z nichž žalobce uplatnil své pohledávky v insolvenčním řízení ve věci Marie a Josefa Peštových, již žalobce předmětnou pohledávku uplatnil. Insolvenční řízení ve věci dlužnice Martiny Klimešové vede Krajský soud v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 19273/2012. I v jejím řízení žalobce uplatnil svou pohledávku ve výši 24.000 Kč z důvodu porušení povinnosti dlužnice oznámit věřiteli podání insolvenčního návrhu. A stejně jako v insolvenčním řízení ve věci Marie a Josefa Peštových popřel insolvenční správce tuto pohledávku i v insolvenčním řízení ve věci dlužnice Martiny Klimešové. Na základě žaloby podané žalobcem v insolvenčním řízení ve věci dlužnice Martiny Klimešové vedl nadepsaný soud pod sp. zn. sp. zn. 35 ICm 543/2013 incidenční spor, jehož výsledkem bylo, že žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že předmětnou pohledávku za dlužnicí má, zamítl. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno i odvolacím soudem. Pokud šlo o dílčí pohledávky evidované v tomto řízení pod č. P-11/5 a P-11/6, ohledně nichž žalobce namítá, že o jejich popření nebyl insolvenčním správcem vyrozuměn, pak insolvenční správce poukazuje na skutečnost, že je žalobce do insolvenčního řízení ve věci Marie a Josefa Peštových uplatnil jako pohledávky vykonatelné, a to na základě rozhodčího nálezu vydaného dne 1. října 2012 rozhodcem JUDr. Michalem Tintěrou, CSc., pod sp. zn. 005 SRCR-044/2012. Jako vykonatelné je rovněž insolvenční správce zařadil na přezkumné jednání. S ohledem na uvedené skutečnosti, jakož i s ohledem na § 199 insolvenčního zákona není žalobce aktivně legitimován k podání žaloby ve věci určení, zda byla vykonatelná pohledávka insolvenčním správcem popřena po právu, případně zda věřitel takovou pohledávku za dlužníkem má. A tak jako není věřitel k podání takové žaloby legitimován aktivně, není pro případ takové žaloby legitimován pasivně insolvenční správce. V souladu s § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce v zákonné 30-denní lhůtě podal k insolvenčnímu soudu žalobu na určení, že jeho popření vykonatelných pohledávek žalobce přihlášených v insolvenčním řízení ve věci dlužníků Josefa Pešty a Marie Peštové vedeného Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 32025/2012, evidovaných pod č. P-11/5 a č. 11/6, bylo učiněno po právu. Touto žalobou zahájené řízení vede insolvenční soud pod sp. zn. 35 ICm 511/2014. Podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona je insolvenční správce povinen vyrozumět o popření a poučit o dalším postupu pouze věřitele, u něhož došlo k popření nevykonatelné přihlášené pohledávky. V souladu s touto úpravou tedy skutečně insolvenční správce vyrozuměl žalobce pouze o popření nevykonatelné pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení ve věci dlužníků Josefa Pešty a Marie Peštové, tedy pohledávky evidované v tomto insolvenčním řízení pod č. P-11/4. Ohledně popření vykonatelných pohledávek jej nevyrozumíval.

Soud provedl ve věci dokazování, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

Ze smlouvy o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009, dodatku č. 1 ze dne 18. dubna 2011, oznámení o zadání příkazu k úhradě ze dne 13. srpna, 15., 20. října a 24. listopadu 2009, zástavní smlouvy ze dne 1. října 2009 soud zjistil, že původní věřitel 1. faktorská, s. r. o., poskytl Martině Klimešové a dlužníkům (spoludlužníkům) Josefu a Marii Peštovým půjčku ve výši 120.000 Kč a Martina Klimešová a dlužníci se zavázali poskytnutou půjčku vrátit včetně úroků. Půjčka měla být splacena ve 240 měsíčních splátkách po 1.695 Kč měsíčně. Podle čl. VII odst. 9 smlouvy o půjčce ve znění č. II odst. 3 dodatku účastníci smlouvy sjednali, že pokud by dlužníci podali insolvenční návrh sami na sebe, byli povinni tuto skutečnost oznámit věřiteli nejpozději do tří dnů ode dne, kdy byl insolvenční návrh doručen soudu. Pro případ nedodržení lhůty byla sjednána smluvní pokuta ve výši 20 % půjčené částky. Podle čl. VII odst. 6 smlouvy o půjčce účastníci smlouvy sjednali smluvní pokutu ve výši 50.000 Kč pro případ, že by byl věřitel nucen uplatnit svá práva formou žaloby u soudu, nebo v rozhodčím řízení, nebo podáním návrhu na exekuci.

Podle čl. VIII. odst. 4 smlouvy o půjčce účastníci smlouvy sjednali, že veškeré majetkové spory z této smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení rozhodcem, kterého určí tajemník Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o. s. Rozhodčí řízení mělo být zahájeno žalobou a mělo se konat podle zásad spravedlnosti a jen na základě písemných podkladů bez ústního jednání, nerozhodl-li by rozhodce jinak. Rozhodčí nález měl být vynesen bez písemného zdůvodnění jako konečný a pro strany závazný. Podle čl. III dodatku č. 1 (kterým bylo změněno shora uvedené ujednání ve smlouvě o půjčce) mělo být rozhodčí řízení neveřejné bez nařízení jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů. Rozhodčí nález měl být konečný a pro strany závazný.

K zajištění pohledávek a jejich příslušenství ze shora uvedené smlouvy o půjčce bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, a to k budově čp. 3 na parcele č. st. 282, k parcele č. 282 a k parcele č. 280, zapsaných na listu vlastnictví č. 224 pro katastrální území a obec Sázavka u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod. Z výzvy ze dne 4. dubna 2011 a doručenek ze dne 18. dubna 2011 soud zjistil, že Martina Klimešová a dlužníci byli z důvodu nesplácení půjčky vyzváni původním věřitelem k zaplacení celé sjednané půjčky a příslušenství v celkové výši 445.819 Kč.

Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. října 2011, části přílohy č. 1 smlouvy-seznamu postoupených pohledávek, oznámení ze dne 23. února 2012 a podacího archu České pošty, s. p., soud zjistil, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy o půjčce byla postoupena na žalobce, což bylo dlužníkům oznámeno. Původní věřitel měl však předmětnou pohledávku nadále spravovat a svým jménem vymáhat.

Z rozhodčí žaloby ze dne 3. srpna 2012 a rozhodčího nálezu ze dne 1. října 2012, sp. zn. 005 SRKCR-044/2012, soud zjistil, že rozhodce JUDr. Michal Tintěra, CSc., rozhodl ve věci původního věřitele 1. faktorské, s. r. o., proti Martině Klimešové a dlužníkům a uložil jim mj. zaplatit jistinu půjčky ve výši 120.000 Kč se smluvním úrokem ve výši 253.785 Kč, 3% smluvní pokutou z prodlení měsíčně z nesplacené částky 373.785 Kč, smluvní pokutou ve výši 50.000 Kč, 7,75% úrokem z prodlení ročně z částky 373.785 Kč a dále náklady rozhodčího řízení Martině Klimešové společně a nerozdílně s dlužníky ve výši 25.069,92 Kč. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 14. prosince 2012.

Z přihlášky ze dne 6. srpna 2013, která je založena ve spise zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. KSHK 35 INS 32025/2012, soud zjistil, že žalovaný přihlásil mj. tři dílčí pohledávky č. 4, 5 a 6 za dlužníky ve výši 24.000 Kč, 50.000 Kč a 29.016 Kč, s tím, že v prvním případě mělo jít o smluvní pokutu z důvodu neoznámení zahájení insolvenčního řízení ve sjednaném termínu, ve druhém případě o smluvní pokutu z důvodu donucení domáhat se práva v rozhodčím řízení a ve třetím případě o náklady rozhodčího řízení.

Po právní stránce soud posoudil projednávanou věc následovně:

Podle § 193 insolvenčního zákona popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Podle § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

V řízení bylo prokázáno, že žalobce přihlásil v insolvenčním řízení mj. nevykonatelnou dílčí pohledávku za dlužníky ze smlouvy o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009, a to pohledávku č. 4 ve výši 24.000 Kč jako smluvní pokutu za neoznámení podání insolvenčního návrhu ve sjednaném termínu. Žalovaná při přezkumném jednání tuto pohledávku popřela. Žalobce jako věřitel nevykonatelné pohledávky podal podle § 198 insolvenčního zákona v zákonné lhůtě žalobu na určení oprávněnosti nevykonatelné pohledávky, v níž uvedl skutečnosti jako v přihlášce.

Soud má za to, že žalobce se ohledně předmětné pohledávky č. 4, domáhá nikoli po právu určení pravosti pohledávek. Ohledně pohledávky č. 4-smluvní pokuty za neoznámení podání insolvenčního návrhu má soud za to, že tato smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku, když ani neplní svou samotnou funkci smluvní pokuty, nemá logický základ v souvisejících právních předpisech, zejména v insolvenčním zákoně. V případě neoznámení insolvenčního návrhu s tím následkem, že by se věřitel nedozvěděl o zahájení insolvenčního řízení a tudíž by nepřihlásil své pohledávky za dlužníkem, by se (v případě řádně pokračujícího a splněného oddlužení) nemohl domoci ani zaplacení této smluvní pokuty. Podání insolvenčního návrhu je právem dlužníka, když na výkon takového práva nelze vázat soukromoprávní sankce. Soud dále odkazuje na rozhodnutí v obdobné věci, a to v řízení dlužnice Martiny Klimešové, kde byla řešena obdobná problematika, a to v rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. července 2013, č. j. 35 ICm 543/2013-29, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2014, č. j. 104 VSPH 18/2014-68. Z těchto důvodů byla žaloba v této části výrokem I. tohoto rozsudku zamítnuta.

Podle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

Podle § 160 odst. 4 věta první insolvenčního zákona žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne.

Soud z úřední činnosti zjistil, ostatně to tvrdil i sám žalobce, že dílčí pohledávky žalobce č. 5 a 6 byly v insolvenčním řízení manželů Peštových, vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. KSHK 35 INS 32025/2012, přihlášeny jako vykonatelné a jako takové byly při přezkumném jednání i přezkoumány a popřeny žalovanou-insolvenční správkyní. Následný postup se tedy řídí § 199 insolvenčního zákona, kdy insolvenční správce podává žalobu proti věřiteli, který přihlásil vykonatelnou pohledávku. Nelze tedy uplatnit postup ve smyslu § 198 insolvenčního zákona, který platí v případě nevykonatelné pohledávky (žaloba je po vyrozumění insolvenčním správcem podávána věřitelem). Ostatně soudu je z úřední činnosti známo, že insolvenční správkyně žalobu ve lhůtě uvedené v § 199 odst. 1 insolvenčního zákona podala; u zdejšího soudu je vedena pod sp. zn. 35 ICm 511/2014. Vzhledem k tomu, že žaloba byla ohledně dílčích pohledávek žalobce č. 5 a 6 podána osobou neoprávněnou, soud žalobu v této části podle § 160 odst. 1 věta první insolvenčního zákona odmítl, a to výroky II. a III tohoto rozsudku.

O nákladech řízení soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud tedy přiznal ve věci zcela úspěšné žalované vůči žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši, tj. v celkové částce 10.200 Kč. Tato částka je tvořena odměnou za zastupování advokátem podle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 9.300 Kč (tři úkony po 3.100 Kč), paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč za tři úkony (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu a účast na jednání před soudem dne 16. října 2014) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 900 Kč, celkem 10.200 Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.

V Hradci Králové dne 16. října 2014

Mgr. Daniela Kadlečková, v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Hana Šafránková