35 ICm 543/2013
Číslo jednací: 35 ICm 543/2013-29 ( KSHK 35 INS 19273/2012 )

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Danielou Kadlečkovou ve věci žalobce BP Integralis Limited, reg. číslo: 255048, se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kypr, zastoupeného Mgr. Ivo Sieglem, advokátem, se sídlem v , proti žalované Mgr. Janě Luštíkové, insolvenční správkyni dlužnice Martiny Klimešové, nar. 17. července 1972, bytem v Sázavce 3, se sídlem správkyně v Hradci Králové, Karla Čapka 60/13, zastoupené JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou, se sídlem v , o určení pravosti pohledávky ve výši 24.000 Kč, 50.000 Kč a 25.069,92 Kč,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že má za dlužnicí Martinou Klimešovou, r. č. 725717/1493, 582 44 Sázavka 3, pohledávku ve výši 24.000 Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení podání insolvenčního návrhu ve sjednaném termínu podle smlouvy o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009, ve znění dodatku č. 1 ke smlouvě o půjčce ze dne 18. dubna 2011, s e z a m í t á .

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že má za dlužnicí Martinou Klimešovou, r. č. 725717/1493, 582 44 Sázavka 3, pohledávku ve výši 50.000 Kč z titulu smluvní pokuty z důvodu donucení domáhat se svého práva

v rozhodčím řízení podle smlouvy o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009, ve znění dodatku č. 1 ke smlouvě o půjčce ze dne 18. dubna 2011, se zamítá.

III. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že má za dlužnicí Martinou Klimešovou, r. č. 725717/1493, 582 44 Sázavka 3, pohledávku ve výši 25.069,92 Kč z titulu nároku na úhradu nákladů rozhodčího řízení, s e zamítá.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované JUDr. Aleny Ježkové.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 5. února 2013 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má za dlužnicí pohledávky označené ve výroku I. až III. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že uplatnil přihláškou v insolvenčním řízení dlužnice vedeném insolvenčním soudem pod sp. zn. KSHK 35 INS 19273/2012 pohledávku v celkové výši 542.484,84 Kč, která je tvořena šesti dílčími pohledávkami, a která byla v celém rozsahu přihlášena jako nevykonatelná a nezajištěná. Přihlášená pohledávka vznikla v souvislosti s poskytnutím půjčky podle smlouvy o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009 uzavřené mezi původním věřitelem-společností 1. faktorská s. r. o., IČ: 26777355, dlužnicí a spoludlužníky, jimiž jsou manželé Marie Peštová, nar. , a Josef Pešta, nar. oba bytem jako dlužnice. Přihláška žalobce byla v insolvenčním řízení zaevidována pod pořadovým číslem 18. Dne 7. ledna 2013 se konalo přezkumné jednání, kterého se žalobce jako věřitel nezúčastnil. Žalovaná jako insolvenční správkyně na tomto přezkumném jednání popřela dílčí pohledávky žalobce takto: 1) dílčí pohledávka č. 4 v celkové výši 24.000 Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení podání insolvenčního návrhu v sjednaném termínu podle smlouvy o půjčce, přihlášená jako nezajištěná a nevykonatelná, byla žalovanou popřena co do pravosti v plné výši z důvodu, že smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy a jako taková je neplatná, 2) dílčí pohledávka č. 5 v celkové výši 50.000 Kč z titulu smluvní pokuty z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení podle smlouvy o půjčce, přihlášená jako nezajištěná a nevykonatelná, byla žalovanou popřena co do pravosti v plné výši z důvodu, že tato smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy, neplní ani funkce donucovací, ani uhrazovací, ale stává se sama o sobě zdrojem příjmu věřitele, 3) dílčí pohledávka č. 7 v celkové výši 25.069,92 Kč z titulu nároku na úhradu nákladů rozhodčího řízení, přihlášená jako nezajištěná a nevykonatelná, byla žalovanou popřena co do pravosti v plné výši z důvodu, že žádné rozhodčí řízení, v němž by věřitel uplatňoval svá práva proti dlužnici, nebylo věřitelem zahájeno, a uplatňuje tak nárok, který nikdy nevznikl.

Vyrozuměním o popření pohledávky ze dne 15. ledna 2013 žalovaná informovala žalobce o možnosti podání žaloby na určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky, přičemž v této výzvě jsou zopakovány důvody popření podle předcházejících odstavců a žalovaná v ní také poučila žalobce o důsledcích nepodání žaloby na určení pravosti. Žalobce dále uvedl, že dne 22. listopadu 2007 uzavřel původní věřitel, dlužnice a spoludlužníci smlouvu o půjčce, podle které se věřitel zavázal poskytnout dlužnici a spoludlužníkům půjčku ve výši 120.000 Kč a dlužnice a spoludlužníci se zavázali poskytnutou půjčku vrátit a zaplatit úroky. Půjčka měla být splacena ve 240 měsíčních splátkách ve výši 1.695 Kč, splatných vždy k 28. dni měsíce. Ke smlouvě o půjčce smluvní strany uzavřely dne 18. dubna 2011 dodatek č. 1. Dne 14. října 2011 uzavřel původní věřitel se žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, podle které byl na žalobce postoupen soubor pohledávek původního věřitele, a to včetně veškerých pohledávek vyplývajících ze smlouvy o půjčce, jejich zajištění, příslušenství a veškerých souvisejících práv. K přihlášené dílčí pohledávce č. 4 žalobce uvedl: Podle ustanovení čl. VII odst. 9 smlouvy o půjčce ve znění čl. II odst. 3 dodatku bylo sjednáno, že podá-li dlužník, resp. kterýkoliv spoludlužník, insolvenční návrh sám na sebe, je povinen tuto skutečnost oznámit věřiteli nejpozději do tří dnů ode dne, kdy byl předmětný návrh doručen soudu. Pro případ nedodržení těchto lhůt účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 20 % půjčené částky. Smyslem této pokuty je předejít tomu, aby bez vědomí věřitele marně uplynula lhůta pro přihlášení pohledávky do příslušného řízení, čímž by zcela zanikla možnost věřitele domáhat se své pohledávky. Vzhledem k tomu, že v takovém případě by žalobci vznikla škoda ve výši celé jeho pohledávky (tj. nesplacené jistiny, příslušenství i veškerých případných dalších nároků), domnívá se žalobce, že tato smluvní pokuta není neplatná pro rozpor s dobrými mravy pro svoji podstatu ani pro svoji výši. Dlužnice ani nikdo ze spoludlužníků neoznámil žalobci ve sjednaném termínu, že dlužnice na sebe podala insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení, jak byli povinni podle čl. III odst. 9 smlouvy o půjčce ve znění čl. II odst. 4 dodatku. Žalobci tak vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 20 % půjčené částky, která činí 24.000 Kč. K přihlášené dílčí pohledávce č. 5 žalobce uvedl: Podle čl. VII odst. 6 smlouvy o půjčce byla sjednána smluvní pokuta 50.000 Kč, kterou se dlužnice zavázala zaplatit pro případ, že věřitel bude nucen uplatnit svá práva formou žaloby u soudu, nebo v rozhodčím řízení, nebo podáním návrhu na exekuci. Donucením se přitom podle smlouvy o půjčce rozumí takové kvalifikované porušení smlouvy, které spočívá zejména v situaci, kdy nastala splatnost celé půjčky a dlužník bude v prodlení s její úhradou, které přesahuje 15 dnů. K této situaci zde došlo, když byl žalobce nucen domáhat se svých nároků v rozhodčím řízení z důvodu nevyhovění dlužnice či spoludlužníků výzvě k okamžitému splacení půjčky, učiněné dopisem ze dne 17. dubna 2012. Žalovaná namítla neplatnost tohoto ujednání o smluvní pokutě z důvodu údajného rozporu s dobrými mravy, jelikož neplní funkci donucovací, ani uhrazovací, ale stává se sama o sobě zdrojem příjmu věřitele. K tomuto tvrzení žalované žalobce uvedl, že institut smluvní pokuty, má kromě sankční a uhrazovací funkce i funkci preventivní, která zvláště v případě ujednání pro tento případ výrazně vstupuje do popředí. K dobrým mravům při sjednání smluvní pokuty a funkcím smluvní pokuty se vyjadřuje i judikatura, když např. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006. S ohledem na preventivní funkci smluvní pokuty, která má v tomto případě za úkol vést dlužníka k tomu, aby se vyhnul řízení před soudem nebo rozhodcem, nesměřuje tato pokuta k obohacení žalobce, nýbrž k motivaci dlužníka splnit své závazky řádně tak, aby k žádnému soudnímu či rozhodčímu řízení nemuselo dojít. Rozpor s dobrými mravy tedy podle žalobce není a nemůže být dán.

K dílčí pohledávce č. 6 žalobce uvedl: Žalobce přihlásil dílčí pohledávku č. 6 z titulu nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 25.069,92 Kč jako nevykonatelnou a nezajištěnou. Žalovaná tuto dílčí pohledávku při přezkumném jednání popřela s odůvodněním, že žalobce uplatnil nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení, ačkoli žádné rozhodčí řízení, v němž by uplatňoval svá práva proti dlužnici, nebylo žalobcem zahájeno, a uplatňuje tak údajně nárok, který nikdy nevznikl. Tvrzení žalované, že žalobce nezahájil žádné rozhodčí řízení, ve kterém by uplatil svá práva proti dlužníkovi, však podle žalobce neodpovídá skutečnosti. Žalobce již k přihlášce do insolvenčního řízení dlužnici přiložil žalobce fakturu na úhradu poplatků za rozhodčí řízení a doklad o zaplacení tohoto poplatku. Z těchto listin jednoznačně plyne, že žalovanému byly Smírčí a rozhodčí komorou České republiky, o. s., IČ: 28558367, se sídlem Nad Úžlabinou 448, Praha 10-Malešice, fakturovány poplatky za rozhodčí řízení, které byly následně zaplaceny. Nadto žalobce doplnil podanou žalobu s vyznačeným prezenčním razítkem Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o. s., ze které plyne podání žaloby dne 3. srpna 2012. Po podání přihlášky žalobce do insolvenčního řízení dlužnice nabyl právní moci a vykonatelnosti rozhodčí nález ze dne 1. října 2012, č. j. 005 SRKCR-044/2012, vydaný rozhodcem ad hoc JUDr. Michalem Tintěrou, CSc. Tímto nálezem byl žalobci mj. vůči dlužnici přiznán nárok na úhradu dílčích pohledávek č. 5 (výrok č. I in fine nálezu) a č. 6 (výrok č. IV. nálezu), které byly žalovanou popřeny. Žalobce tento rozhodčí nález připojil k žalobě a doložil tak vykonatelnost svých pohledávek.

Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že podle ní byla dílčí pohledávka č. 4 popřena po právu. Pohledávka představuje smluvní pokutu ve výši 20 % z půjčené částky, požadovanou žalobcem z důvodu porušení povinnosti dlužnice oznámit žalobci podání insolvenčního návrhu. Žalobce přitom argumentuje tím, že smyslem pokuty je ochrana věřitele před nepříznivým následkem, který by pro něj mohl nastat, pokud by dlužnice tuto svoji povinnost ze smlouvy nesplnila, a sice marné uplynutí lhůty k podání přihlášky do insolvenčního řízení a-v případě, že dlužnice oddlužení splní-následná trvalá nemožnost domáhat se své pohledávky. Podle žalované však (vzhledem k možným ekonomickým následkům) oznámení i neoznámení o zahájení insolvenčního řízení, pro věřitele, ukáže se, že tato smluvní pokuta je ve skutečnosti pouze zdrojem příjmu a jiné funkce neplní a jako taková je tedy v rozporu s dobrými mravy a jako taková je neplatná. Jestliže dlužník zahájení insolvenčního řízení oznámí, nárok na smluvní pokutu dle smlouvy nevzniká a věřitel dále postupuje dle vlastního uvážení. Jestliže ale dlužník zahájení insolvenčního řízení věřiteli neoznámí a věřiteli by marně uplynula lhůta k podání přihlášky pohledávky (zde leží těžiště argumentace žalobce), věřitel by byl i přesto vyloučen z možnosti tuto smluvní pokutu požadovat, jelikož by představovala pohledávku vzniklou před zahájením insolvenčního řízení a tedy vyloučenou z uspokojení mimo či po skončení insolvenčního řízení. Takto sjednaná smluvní pokuta nikdy nebude způsobilá plnit funkci paušalizované náhrady škody, ani funkce prevenční či uhrazovací. Věřitel se jí totiž účinně může domoci jen za situace, kdy se o zahájení insolvenčního řízení dozví, a tedy mu v souvislosti s neoznámením žádná škoda nevznikne. Naopak v dnešní době, kdy subjekty zabývající se poskytování půjček či úvěrů většímu počtu osob, zcela běžně disponují softwarovým vybavením pro sledování změn v insolvenčním rejstříku, lze důvodně předpokládat, že věřitelé se o případnou možnost zahájení insolvenčního řízení proti svým dlužníkům sami aktivně zajímají, a to v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení je výkonem subjektivního veřejného práva dlužníka a žalovaná se domnívá, že výkon takových práv nelze v rámci soukromoprávních vztahů nijak normovat a vázat na něj další povinnosti, případně jej spojovat se soukromoprávními sankcemi.

Ohledně dílčí pohledávky č. 5, tedy smluvní pokuty požadované z důvodu, že žalobce byl dlužnicí donucen domáhat se svého práva v rozhodčím řízení , žalovaná je přesvědčena, že takto sjednaná smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy a neplní žádnou z právním řádem předvídaných funkcí smluvní pokuty z tohoto důvodu též neplatná. Celá konstrukce donucení je nelogická a právně vadná. Dlužnice svým jednání nepochybně žalobce k ničemu nenutila, a zejména jej nenutila k výkonu jeho subjektivních práv. Je zcela v dispozici žalobce jako věřitele, kdy a z jakého se bude případně domáhat svých práv v rozhodčím nebo jiném řízení, a nelze dovozovat, že jakmile se věřitel sám k takovému uplatnění svých práv a na základě vlastní vůle rozhodne, má to za následek vznik další úhradové povinnosti dlužnice vůči žalobci. Nadto smluvní pokuta je sankcí za porušení povinnosti a nelze ji sjednat jako následek právního úkonu, který dlužnice nemohla nikterak ovlivnit a který naopak zcela závisel pouze na vůli druhé strany, tedy věřitele. Tato smluvní pokuta tedy nejen, že neplní žádnou ze svých funkcí, ale není ani sjednána pro případ porušení povinnosti, což je podle žalované zcela v rozporu se zákonem. Výši této smluvní pokuty rovněž nelze posuzovat odděleně od výše půjčené částky, kdy tato jednorázová smluvní pokuta za poměrně nepatrné porušení smluvní povinnosti dlužníkem představuje 41% půjčené částky. Takto sjednaná výše smluvní pokuty naprosto neodpovídá zákonným funkcím smluvní pokuty, pokuta v daném případě není stanovena v přiměřené výši, nýbrž její výše je přemrštěná. Je nutno vzít v úvahu, že samotná smlouva obsahuje několik dalších smluvních pokut, které lze uplatnit z obdobných důvodů. Dílčí pohledávka č. 6 byla žalovanou popřena z důvodu, že věřitel její existenci v insolvenčním řízení nikterak neprokázal. Z přihlášky pohledávky je podle žalované zřejmé pouze to, že věřitel nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení do insolvenčního řízení přihlásil. Věřitel v přihlášce pohledávky však ani netvrdil, ani neprokázal existenci rozhodčí žaloby ke dni podání přihlášky, a zejména pak netvrdil ani neprokázal existenci rozhodčího nálezu, v němž by byla věřiteli jako žalobci tato náhrada přiznána. Rozhodčí doložka neobsahuje paušální určení náhrady nákladů řízení před rozhodcem, ale je z ní patrno, že výrok o nákladech řízení přísluší učinit rozhodci v rámci rozhodčího řízení. Pokud tedy věřitel sám dříve než bylo rozhodčí řízení zahájeno, popřípadě dříve, než v něm bylo rozhodnuto, určil povinnost dlužnice k náhradě nákladů řízení dle své úvahy, a vlastní úvahou se řídil i při stanovení výše náhrady nákladů, má žalobce za to, že věřitel přihlásil neexistující pohledávku. Takové vady samotného nároku uplatněného věřitelem a potažmo přihlášky nelze zhojit v rámci incidenčního sporu vedeného o popřené pohledávce dodatečnými tvrzeními a opožděně předkládanými listinami.

Soud provedl ve věci dokazování, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

Z přihlášky ze dne 24. listopadu 2012, která je založena ve spise zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. KSHK 35 INS 19273/2012 jako P-18, soud zjistil, že žalobce mj. přihlásil pohledávku č. 4 za dlužnicí Martinou Klimešovou ve výši 24.000 Kč jako smluvní pokutu za neoznámení podání insolvenčního návrhu ve sjednaném termínu, pohledávku č. 5 ve výši 50.000 Kč jako smluvní pokutu z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení a pohledávku č. 6 ve výši 25.069,92 Kč jako náklady rozhodčího řízení. Z vyrozumění o popření pohledávky ze dne 15. ledna 2013 a dodejky ze dne 18. ledna 2013 soud zjistil, že žalovaná vyrozuměla žalobce o popření pohledávek označených ve výroku tohoto rozsudku, a to včetně uvedení důvodů. Vyrozumění bylo žalobci doručeno dne 18. ledna 2013.

Ze smlouvy o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009, dodatku č. 1 ze dne 18. dubna 2011, oznámení o zadání příkazu k úhradě ze dne 13. srpna, 15., 20. října a 24. listopadu 2009, zástavní smlouvy ze dne 1. října 2009 soud zjistil, že původní věřitel 1. faktorská, s. r. o., poskytl dlužnici a spoludlužníkům (Marii a Josefu Peštovým) půjčku ve výši 120.000 Kč a dlužnice a spoludlužníci se zavázali poskytnutou půjčku vrátit včetně úroků. Půjčka měla být splacena ve 240 měsíčních splátkách po 1.695 Kč měsíčně. Podle čl. VII odst. 9 smlouvy o půjčce ve znění č. II odst. 3 dodatku účastníci smlouvy sjednali, že pokud by podala dlužnice nebo spoludlužníci insolvenční návrh sám na sebe, byla povinna tuto skutečnost oznámit věřiteli nejpozději do tří dnů ode dne, kdy byl insolvenční návrh doručen soudu. Pro případ nedodržení lhůty byla sjednána smluvní pokuta ve výši 20 % půjčené částky. Podle čl. VII odst. 6 smlouvy o půjčce účastníci smlouvy sjednali smluvní pokutu ve výši 50.000 Kč pro případ, že by byl věřitel nucen uplatnit svá práva formou žaloby u soudu, nebo v rozhodčím řízení, nebo podáním návrhu na exekuci.

Podle čl. VIII. odst. 4 smlouvy o půjčce účastníci smlouvy sjednali, že veškeré majetkové spory z této smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení rozhodcem, kterého určí tajemník Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o. s. Rozhodčí řízení mělo být zahájeno žalobou a mělo se konat podle zásad spravedlnosti a jen na základě písemných podkladů bez ústního jednání, nerozhodl-li by rozhodce jinak. Rozhodčí nález měl být vynesen bez písemného zdůvodnění jako konečný a pro strany závazný. Podle čl. III dodatku č. 1 (kterým bylo změněno shora uvedené ujednání ve smlouvě o půjčce) mělo být rozhodčí řízení neveřejné bez nařízení jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů. Rozhodčí nález měl být konečný a pro strany závazný.

K zajištění pohledávek a jejich příslušenství ze shora uvedené smlouvy o půjčce bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, a to k budově čp. 3 na parcele č. st. 282, k parcele č. 282 a k parcele č. 280, zapsaných na listu vlastnictví č. pro katastrální území a obec Sázavka u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod. Z výzvy ze dne 4. dubna 2011 a doručenek ze dne 18. dubna 2011 soud zjistil, že dlužnice a spoludlužníci byli z důvodu nesplácení půjčky vyzváni původním věřitelem k zaplacení celé sjednané půjčky a příslušenství v celkové výši 445.819 Kč.

Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. října 2011, části přílohy č. 1 smlouvy-seznamu postoupených pohledávek, oznámení ze dne 23. února 2012 a podacího archu České pošty, s. p., soud zjistil, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy o půjčce byla postoupena na žalobce, což bylo dlužnici oznámeno. Původní věřitel měl však předmětnou pohledávku nadále spravovat a svým jménem vymáhat.

Z rozhodčí žaloby ze dne 3. srpna 2012 a rozhodčího nálezu ze dne 1. října 2012, sp. zn. 005 SRKCR-044/2012, soud zjistil, že rozhodce JUDr. Michal Tintěra, CSc., rozhodl ve věci původního věřitele 1. faktorské, s. r. o., proti dlužnici a spoludlužníkům a uložil jim mj. zaplatit jistinu půjčky ve výši 120.000 Kč se smluvním úrokem ve výši 253.785 Kč, 3% smluvní pokutou z prodlení měsíčně z nesplacené částky 373.785 Kč, smluvní pokutou ve výši 50.000 Kč, 7,75% úrokem z prodlení ročně z částky 373.785 Kč a dále náklady rozhodčího řízení-konkrétně dlužnici (společně a nerozdílně se spoludlužníky) ve výši 25.069,92 Kč. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 14. prosince 2012.

Po právní stránce soud posoudil projednávanou věc následovně:

Podle § 193 insolvenčního zákona popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Podle § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

V řízení bylo prokázáno, že žalobce přihlásil v insolvenčním řízení nevykonatelnou pohledávku za dlužnicí Martinou Klimešovou ze smlouvy o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009, a to mj. pohledávku č. 4 ve výši 24.000 Kč jako smluvní pokutu za neoznámení podání insolvenčního návrhu ve sjednaném termínu, pohledávku č. 5 ve výši 50.000 Kč jako smluvní pokutu z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení a pohledávku č. 6 ve výši 25.069,92 Kč jako náklady rozhodčího řízení. Žalovaná při přezkumném jednání tyto pohledávky popřela. Žalobce jako věřitel nevykonatelné pohledávky podal podle § 198 insolvenčního zákona v zákonné lhůtě žalobu na určení oprávněnosti nevykonatelné pohledávky, v níž uvedl skutečnosti jako v přihlášce. Po podání přihlášky byl vydán shora citovaný rozhodčí nález, kterým byl žalobci přiznán nárok na pohledávky č. 5 a 6.

Soud má za to, že žalobce se ohledně všech předmětných pohledávek, resp. pohledávek č. 4, 5 a 6, domáhá nikoli po právu určení pravosti pohledávek.

U pohledávky č. 4-smluvní pokuty za neoznámení podání insolvenčního návrhu má soud za to, že tato smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku, když ani neplní svou samotnou funkci smluvní pokuty, nemá logický základ v souvisejících právních předpisech, zejména v insolvenčním zákoně. V případě neoznámení insolvenčního návrhu s tím následkem, že by se věřitel nedozvěděl o zahájení insolvenčního řízení a tudíž by nepřihlásil své pohledávky za dlužníkem, by se (v případě řádně pokračujícího a splněného oddlužení) nemohl domoci ani zaplacení této smluvní pokuty. Podání insolvenčního návrhu je právem dlužníka, když na výkon takového práva nelze vázat soukromoprávní sankce. Z těchto důvodů byla žaloba v této části výrokem I. tohoto rozsudku zamítnuta.

U pohledávky č. 5-smluvní pokuty z důvodu donucení věřitele uplatnit svá práva v rozhodčím (či jiném) řízení má taktéž soud za to, že smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Je zcela na uvážení věřitele, zda svůj nárok uplatní soudní či rozhodčí žalobou u příslušného orgánu. Navíc smluvní pokuta, která zatížila dlužnici, byla sjednána jako následek úkonu věřitele-podání žaloby věřitelem, nikoli jako následek přímého porušení povinnosti dlužnice. Z těchto důvodů byla žaloba také v této části výrokem II. tohoto rozsudku zamítnuta.

U pohledávky č. 6-nákladů rozhodčího řízení soud pouze odkazuje na judikaturu ohledně zkoumání platnosti rozhodčí doložky, a to zejména na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 4709/12. Rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009, ve znění dodatku č. 1 ze dne 18. dubna 2011, je podle názoru soudu neplatná, neboť takové ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy (což tato nepochybně je) musí pro rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízení, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k takovému ujednání nezavázal, tzn. ústnost, přímost jednání, možnost odvolání apod. Takové zásady rozhodčího řízení ve shora citované smlouvě o půjčce sjednány nebyly. Rozhodčí doložka je tedy neplatná, rozhodce tedy na jejím základě nemohl vydat v rozhodčím řízení rozhodčí nález, neboť nebyla dána jeho pravomoc, rozhodčí nález tedy není způsobilým exekučním titulem, na jehož základě by se žalobce mohl domáhat zaplacení předmětné částky. Z těchto důvodů byla žaloba v této části výrokem III. tohoto rozsudku zamítnuta.

O nákladech řízení soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl podle § 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud tedy přiznal ve věci zcela úspěšné žalované vůči žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši, tj. v celkové částce 12.342 Kč. Tato částka je tvořena odměnou za zastupování advokátem podle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 9.300 Kč, paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč za tři úkony (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu a účast na jednání před soudem dne 22. července 2013) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 900 Kč, včetně 21% DPH, celkem 12.342 Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.

V Hradci Králové dne 29. července 2013

Mgr. Daniela Kadlečková, v. r. soudkyně Za správnost vyhotovení: Jeřábková Jana