35 ICm 511/2014
Číslo jednací: 35 ICm 511/2014-18 (KSHK 35 INS 32025/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Danielou Kadlečkovou ve věci žalobce Mgr. Jany Luštíkové, insolvenční správkyně dlužníků Josefa Pešty, nar. 6. února 1942, a Marie Peštové, nar. 17. října 1943, obou bytem ve Světlé nad Sázavou, U Rybníčků 1044, se sídlem správkyně v Hradci Králové, třída Karla IV. 634/25, zastoupené Mgr. Martinem Luštíkem, advokátem, se sídlem tamtéž, proti žalovanému BP Integralis Limited, reg. číslo: 255048, se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kypr, zastoupeného Mgr. Ivo Sieglem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Školská 38, o určení, že popření pravosti vykonatelných pohledávek ve výši 50.000 Kč a 29.016 Kč bylo učiněno po právu,

takto:

I. Určuje se, že vykonatelné pohledávky žalovaného, přihlášené v insolvenčním řízení ve věci dlužníků Josefa Pešty, nar. 6. února 1942, a Marie Peštové, nar. 17. října 1943, vedeného Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 32025/2012, evidované pod č. P-11/5 a P-11/6, byly insolvenční správkyní co do pravosti popřeny po právu. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 10.200 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Martina Luštíka. III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Hradci Králové soudní poplatek ve výši 5.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 10. února 2014 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že pohledávky označené ve výroku I. tohoto rozsudku byly popřeny po právu. Žalobu odůvodnila tím, že usnesením zdejšího soudu ze dne 11. června 2013, č. j. KSHK 35 INS 32025/2012-A-11, byl zjištěn úpadek dlužníků a insolvenční správkyní byla ustanovena žalobkyně. Žalovaný dne 6. srpna 2013 přihlásil (včas) deset pohledávek za dlužnicí, evidovaných pod č. P 11/1 až P 11/10 v úhrnné výši 726.215,08 Kč, přičemž všechny tyto pohledávky, až na pohledávku evidovanou pod P 11/4 ve výši 24.000 Kč, byly věřitelem přihlášené jako vykonatelné, a to na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Michalem Tintěrou, CSc., dne 1. října 2012 pod sp. zn. 005 SRKCR-044/2012. Přihlášku pohledávek žalované žalobkyně přezkoumala a následně při přezkumném jednání konaném insolvenčním soudem dne 20. ledna 2014 popřela co do pravosti z pohledávek přihlášených jako vykonatelné pohledávku ve výši 50.000 Kč evidovanou pod číslem P-11/5 a pohledávku ve výši 29.016 Kč evidovanou pod číslem P-11/6. Pokud šlo o dílčí pohledávku č. 5, tedy o smluvní pokutu požadovanou z důvodu, že žalovaný byl dlužníky donucen domáhat se svého práva v rozhodčím řízení , byla žalobkyně přesvědčena, že takto sjednaná smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy a neplní žádnou z právním řádem předvídaných funkcí smluvní pokuty a z tohoto důvodu je neplatná též. Celá konstrukce donucení je nelogická a právně vadná. Dlužníci svým jednáním nepochybně žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, k ničemu nenutili, a zejména jej nenutili k výkonu jeho subjektivních práv. Je zcela v dispozici věřitele, kdy a z jakého důvodu se bude případně domáhat svých práv v rozhodčím nebo jiném řízení, a nelze dovozovat, že jakmile se věřitel sám k takovému uplatnění svých práv na základě vlastní vůle rozhodne, má to za následek vznik další úhradové povinnosti dlužníků vůči věřiteli. Ve vztahu k uplatněné smluvní pokutě z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení byla žalobkyně dále přesvědčena, že předmětným ujednáním věřitel v rozporu se zákonem přenáší své podnikatelské riziko a vlastní náklady při správě svých pohledávek na dlužníky. Takovýto postup právní úprava platná v době uzavření smlouvy neumožňovala. Možnost vzniku takových nákladů u věřitele poskytujícího finanční služby musí být zohledněn v ceně, za kterou právní předchůdce žalované dlužníkům peněžní prostředky poskytl. Výši této smluvní pokuty rovněž nelze posuzovat odděleně od výše půjčené částky, kdy tato jednorázová smluvní pokuta představuje více než 41% půjčené částky. Taková výše sjednané smluvní pokuty naprosto neodpovídá zákonným funkcím smluvní pokuty, pokuta v daném případě není stanovena v přiměřené výši, nýbrž její výše je přemrštěná. Podle žalobkyně bylo nutno vzít též v úvahu, že samotná smlouva obsahovala několik dalších smluvních pokut, které bylo lze uplatnit z obdobných důvodů. Nadto je smluvní pokuta dle svého zákonného vymezení sankcí za porušení povinnosti a nelze ji sjednat jako následek právního úkonu, který dlužníci nemohli nikterak ovlivnit a který naopak zcela závisel pouze na vůli druhé strany, tedy věřitele. Tato smluvní pokuta tedy podle žalobkyně nejen, že neplní žádnou ze svých funkcí, ale není ani sjednána pro případ porušení povinnosti, což je zcela v rozporu se zákonem. Předmětná smluvní pokuta tak podle žalobkyně byla sjednána v rozporu se zákonem, neboť v daném případě neplnila žádnou se zákonem předpokládaných funkcí tohoto právního institutu, nárok na ni nevznikl v případě porušení smluvní povinnosti ze strany účastníka právního vztahu a její výše byla nepřiměřeně vysoká. Z uvedených důvodů nebyla platně sjednána. Ohledně dílčí pohledávky č. 6 ve výši 29.016 Kč, tedy žalovaným uplatněné náhrady nákladů rozhodčího řízení, žalobkyně poukázala, že výše této náhrady byla rozhodcem stanovena dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Vedle toho, že tato vyhláška byla v mezidobí ústavním soudem zrušena pro svou protiústavnost, žalobkyně zdůraznila, že dle této vyhlášky byly stanovovány náhrady nákladů účastníka v občanském soudním řízení. Pro rozhodčí řízení tak není použitelná, a pokud ji rozhodce v daném rozhodčím řízení aplikoval, pak tak učinil chybně. Žalobkyně o tom byla přesvědčena zejména proto, že způsob paušální náhrady nákladů v občanském soudním řízení byl koncipován s ohledem na předpoklad většího počtu úkonů účastníka v rámci soudního řízení, kdežto rozhodčí řízení v dané věci bylo koncipováno jako řízení, v němž je rozhodováno bez nařízení jednání a bez účasti účastníků pouze na základě jimi předložených listin. Částka 29.016 Kč měla představovat náhradu nákladů, které měl mít právní předchůdce žalovaného v souvislosti s rozhodčím řízením, nicméně žalovaný neprokázal, že by takovou částku jeho právní předchůdce v této souvislosti skutečně vynaložil. S ohledem na uvedené skutečnosti byla žalobkyně přesvědčena, že dlužníci žalovanému nedluží ani částku 50.000 Kč přihlášenou žalovaným do předmětného insolvenčního řízení a evidovanou v něm pod P-11/5, ani žalovaným přihlášenou částku 29.016 Kč evidovanou v tomto insolvenčním řízení pod P-11/6.

Žalovaný uvedl, že všechny uplatněné pohledávky v insolvenčním řízení dlužníků vznikly v souvislosti s poskytnutím půjčky podle smlouvy o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009, ke které byl dne 18. dubna 2011 uzavřen dodatek č. 1. Žalovaný sdělil, že nárok žalobkyně neuznává a považuje ho za nedůvodný. Žaloba byla podle názoru žalovaného rovněž zčásti podáním, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti. K dílčí pohledávce č. 5 žalovaný k argumentaci žalobkyně podotkl, že se tato mýlí již ve svém tvrzení, že nárok na tuto smluvní pokutu nevznikl v případě porušení smluvní povinnosti ze strany účastníka právního vztahu, jakož i v souvisejících tvrzeních, např. v tom, že je vznik nároku na její zaplacení vázán na výkon subjektivních práv žalovaného apod. Předmětnou smluvní pokutu upravuje ustanovení čl. VII odst. 6 smlouvy o půjčce, které stanovuje, že: Účastníci dále sjednávají smluvní pokutu 50.000 Kč, kterou se dlužník zavazuje věřiteli zaplatit, a to pouze v případě, že věřitel bude nucen uplatnit svá práva formou žaloby u soudu, nebo v rozhodčím řízení, nebo podáním návrhu na výkon rozhodnutí exekucí nebo v dražbě. Donucením se rozumí zejména situace, kdy nastala splatnost celé půjčky a dlužník bude v prodlení s její úhradou, které přesahuje 15 dnů. Z toho je podle žalovaného patrno, že tato smluvní pokuta byla vázána na kvalifikované porušení smluvní povinnosti (tzv. donucení) ze strany dlužníků, kterým je zejména prodlení s úhradou celé půjčky v případě, kdy věřiteli (žalovanému) vzniklo právo požadovat její okamžité splacení. K této situaci zde došlo, když dlužníci (či spoludlužník, Martina Klimešová, nar. 17. července 1972) nevyhověli výzvě k okamžitému splacení půjčky učiněné dopisem ze dne 17. dubna 2012, a dostali se do prodlení s vrácením celé půjčky, které přesahovalo 15 dní. Ve věci údajné přemrštěné výše této smluvní pokuty, tj. její nepřiměřenosti, jak ji tvrdila žalobkyně, žalovaný zastával ten názor, že tuto výši nelze mechanicky poměřovat s jistinou půjčené částky. Jistina půjčky nemá žádnou vypovídací hodnotu ve vtahu k významu a celkové výši zajišťované povinnosti, ani k rizikovosti poskytnutí peněžních prostředků. Dlužníci nevracejí pouze jistinu půjčky, ale rovněž smluvní úrok, který činí 286.800 Kč (240 splátek krát 1.695 Kč minus jistina 120.000 Kč). Celkem tedy jistina se smluvním úrokem činí 406.800 Kč. S ohledem na tuto skutečnost bylo podle žalovaného nesprávné dovozovat, že smluvní pokuta zajištuje toliko jistinu půjčky a ve vztahu k ní představuje více než 41 %. Daleko spíše bylo podle žalovaného třeba akcentovat, že smluvní pokuta zajišťuje vrácení jak jistiny půjčky, tak smluvních úroků z půjčky, a ve vztahu k této celkové částce představovala cca 12 %. Na základě toho žalovaný poukázal na to, že podle jeho názoru se jedná o poměr přiměřený, který je v souladu s funkcemi smluvních pokut, zejména s funkcí preventivní, jež v tomto případě výrazně převažoval, a motivoval dlužníky k řádnému plnění jejich jednotlivých povinností tak, aby vůbec nemuselo dojít k aktivaci tohoto smluvního zajišťovacího (či utvrzovacího) nástroje. Preventivní funkci smluvních pokut se věnuje i judikatura, a to v souvislosti s dobrými mravy, které podle názoru žalovaného porušeny nebyly. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006, Vzhledem k tomu se žalovaný domníval, že dílčí pohledávka č. 5, resp. smluvní pokuta jí odpovídající, splňuje všechny zákonné i judikaturní požadavky pro její platnost a oprávněnost, neboť na rozdíl od přesvědčení žalobkyně měl za to, že je vázána na porušení smluvní povinnosti ze strany dlužníků, dále je sjednána v přiměřené výši a dále naplňuje funkce smluvních pokut, zejména zásadní funkci preventivní. K dílčí pohledávce č. 6 žalovaný uvedl, že je uplatnění popření pohledávky u soudu v rozporu se zákonem, konkrétně s § 199 odst. 3 insolvenčního zákona. Z protokolu o zvláštním přezkumném jednání konaném dne 20. ledna 2014 a žaloby je patrno, že žalobkyně v žalobě uplatnila skutečnosti zcela jiné než při popření této dílčí pohledávky. Podle názoru žalovaného žalobkyně nesplnila podmínky ustanovení § 199 insolvenčního zákona, když žaloba v této části neobsahuje přípustná tvrzení a skutečnosti. Žalovaný se domníval, že soud měl podle § 43 zákona občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) žalobkyni vyzvat k doplnění či opravě žaloby. Žalovaný k této dílčí pohledávce sdělil, že nenachází skutečnost, ze které žalobkyně usoudila, že výše náhrady nákladů za rozhodčí řízení byla stanovena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Z rozhodčího nálezu rozhodce ad hoc, JUDr. Michala Tintěry, CSc., ze dne 1. října 2012, č. j. 005 SRKCR-044/2012, který nabyl právní moci 14. prosince 2012, totiž nikterak neplyne, že by v něm o náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle zmíněné vyhlášky, ale naopak je uvedeno, že úspěšné straně byla přiznána náhrada nákladů, které jsou představovány zaplaceným poplatek za rozhodčí řízení. Tento poplatek za rozhodčí řízení byl žalovaným při zahájení rozhodčího řízení (tehdy v postavení žalobce) prokazatelně zaplacen. Z uvedených důvodů se argumentace žalobkyně žalovanému jevila jako nepřiléhavá, avšak bez ohledu na to žalovaný připomněl, že příslušná vyhláška byla zrušena Ústavním soudem až s účinností ke dni 7. května 2013, tedy až po proběhlém rozhodčím řízení i právní moci rozhodčího nálezu. Dále žalovaný upozornil na to, že ani použitelnost vyhlášky pro účely rozhodčího řízení či principy náhrad nákladů v občanském soudním řízení a v rozhodčím řízení a rozdíly mezi nimi, by nemohly být argumenty způsobilými zpochybnit oprávněnost této dílčí pohledávky.

Soud provedl ve věci dokazování, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

Ze smlouvy o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009, dodatku č. 1 ze dne 18. dubna 2011, oznámení o zadání příkazu k úhradě ze dne 13. srpna, 15., 20. října a 24. listopadu 2009, zástavní smlouvy ze dne 1. října 2009 soud zjistil, že původní věřitel 1. faktorská, s. r. o., poskytl Martině Klimešové a dlužníkům (spoludlužníkům) Josefu a Marii Peštovým půjčku ve výši 120.000 Kč a Martina Klimešová a dlužníci se zavázali poskytnutou půjčku vrátit včetně úroků. Půjčka měla být splacena ve 240 měsíčních splátkách po 1.695 Kč měsíčně. Podle čl. VII odst. 9 smlouvy o půjčce ve znění č. II odst. 3 dodatku účastníci smlouvy sjednali, že pokud by dlužníci podali insolvenční návrh sami na sebe, byli povinni tuto skutečnost oznámit věřiteli nejpozději do tří dnů ode dne, kdy byl insolvenční návrh doručen soudu. Pro případ nedodržení lhůty byla sjednána smluvní pokuta ve výši 20 % půjčené částky. Podle čl. VII odst. 6 smlouvy o půjčce účastníci smlouvy sjednali smluvní pokutu ve výši 50.000 Kč pro případ, že by byl věřitel nucen uplatnit svá práva formou žaloby u soudu, nebo v rozhodčím řízení, nebo podáním návrhu na exekuci.

Podle čl. VIII. odst. 4 smlouvy o půjčce účastníci smlouvy sjednali, že veškeré majetkové spory z této smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení rozhodcem, kterého určí tajemník Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o. s. Rozhodčí řízení mělo být zahájeno žalobou a mělo se konat podle zásad spravedlnosti a jen na základě písemných podkladů bez

ústního jednání, nerozhodl-li by rozhodce jinak. Rozhodčí nález měl být vynesen bez písemného zdůvodnění jako konečný a pro strany závazný. Podle čl. III dodatku č. 1 (kterým bylo změněno shora uvedené ujednání ve smlouvě o půjčce) mělo být rozhodčí řízení neveřejné bez nařízení jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů. Rozhodčí nález měl být konečný a pro strany závazný.

K zajištění pohledávek a jejich příslušenství ze shora uvedené smlouvy o půjčce bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, a to k budově čp. 3 na parcele č. st. 282, k parcele č. 282 a k parcele č. 280, zapsaných na listu vlastnictví č. 224 pro katastrální území a obec Sázavka u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod. Z výzvy ze dne 4. dubna 2011 a doručenek ze dne 18. dubna 2011 soud zjistil, že Martina Klimešová a dlužníci byli z důvodu nesplácení půjčky vyzváni původním věřitelem k zaplacení celé sjednané půjčky a příslušenství v celkové výši 445.819 Kč.

Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. října 2011, části přílohy č. 1 smlouvy-seznamu postoupených pohledávek, oznámení ze dne 23. února 2012 a podacího archu České pošty, s. p., soud zjistil, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy o půjčce byla postoupena na žalobce, což bylo dlužníkům oznámeno. Původní věřitel měl však předmětnou pohledávku nadále spravovat a svým jménem vymáhat.

Z rozhodčího nálezu ze dne 1. října 2012, sp. zn. 005 SRKCR-044/2012, soud zjistil, že rozhodce JUDr. Michal Tintěra, CSc., rozhodl ve věci původního věřitele 1. faktorské, s. r. o., proti Martině Klimešové a dlužníkům a uložil jim mj. zaplatit jistinu půjčky ve výši 120.000 Kč se smluvním úrokem ve výši 253.785 Kč, 3% smluvní pokutou z prodlení měsíčně z nesplacené částky 373.785 Kč, smluvní pokutou ve výši 50.000 Kč, 7,75% úrokem z prodlení ročně z částky 373.785 Kč a dále náklady rozhodčího řízení Martině Klimešové společně a nerozdílně s dlužníky ve výši 25.069,92 Kč. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 14. prosince 2012.

Z přihlášky ze dne 6. srpna 2013, která je založena ve spise zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. KSHK 35 INS 32025/2012, soud zjistil, že žalovaný přihlásil mj. dvě dílčí pohledávky č. 5 a 6 za dlužníky ve výši 50.000 Kč a 29.016 Kč, s tím, že v prvním případě mělo jít o smluvní pokutu z důvodu donucení domáhat se práva v rozhodčím řízení a ve druhém případě o náklady rozhodčího řízení.

Žaloba je důvodná.

Po právní stránce soud posoudil projednávanou věc následovně:

Podle § 193 insolvenčního zákona popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Podle § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přihlásil v insolvenčním řízení vykonatelnou pohledávku za dlužníky ze smlouvy o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009, a to mj. pohledávku č. 5 ve výši 50.000 Kč jako smluvní pokutu z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení a pohledávku č. 6 ve výši 29.016 Kč jako náklady rozhodčího řízení. Žalobkyně při přezkumném jednání tyto pohledávky popřela a jako insolvenční správkyně podala podle § 199 insolvenčního zákona v zákonné lhůtě žalobu na určení oprávněnosti popření vykonatelné pohledávky.

Ohledně pohledávky č. 5-smluvní pokuty z důvodu donucení věřitele uplatnit svá práva v rozhodčím (či jiném) řízení má soud za to, že smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Je zcela na uvážení věřitele, zda svůj nárok uplatní soudní či rozhodčí žalobou u příslušného orgánu. Smluvní pokuta, která zatížila dlužníky, byla sjednána jako následek úkonu věřitele-podání žaloby věřitelem, nikoli jako následek přímého porušení povinnosti dlužníků. Ohledně pohledávky č. 6-nákladů rozhodčího řízení soud odkazuje na judikaturu ohledně zkoumání platnosti rozhodčí doložky, a to zejména na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 4709/12. Rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě o půjčce ze dne 1. října 2009, č. 1F 100861/2009, ve znění dodatku č. 1 ze dne 18. dubna 2011, je podle názoru soudu neplatná, neboť takové ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy (což tato nepochybně je) musí pro rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k takovému ujednání nezavázal, tzn. ústnost, přímost jednání, možnost odvolání apod. Takové zásady rozhodčího řízení ve shora citované smlouvě o půjčce sjednány nebyly. Rozhodčí doložka je tedy neplatná, rozhodce tedy na jejím základě nemohl vydat v rozhodčím řízení rozhodčí nález, neboť nebyla dána jeho pravomoc, rozhodčí nález tedy není způsobilým exekučním titulem, na jehož základě by se žalobce mohl domáhat zaplacení předmětné částky. Soud dále odkazuje na rozhodnutí v obdobné věci, a to v řízení dlužnice Martiny Klimešové, kde byla řešena obdobná problematika, a to v rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. července 2013, č. j. 35 ICm 543/2013-29, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2014, č. j. 104 VSPH 18/2014-68. Ze shora uvedených důvodů tedy soud dospěl k závěru, že popření pohledávky, které žalobkyně učinila při přezkumném jednání dne 20. ledna 2014, je oprávněné, jak bylo rozhodnuto ve výroku I. tohoto rozsudku.

O nákladech řízení soud výrokem II. tohoto rozsudku rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud tedy přiznal ve věci zcela úspěšné žalobkyni vůči žalovanému náhradu nákladů řízení v plné výši, tj. v celkové částce 10.200 Kč. Tato částka je tvořena odměnou za zastupování advokátem podle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 9.300 Kč (tři úkony po 3.100 Kč), paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč za tři úkony (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu a účast na jednání před soudem dne 16. října 2014) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 900 Kč, celkem 10.200 Kč.

Žalovanému byla výrokem III. tohoto rozsudku podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000 Kč, neboť žalobkyně je podle § 11 odst. 2 písm. q) citovaného zákona od soudního poplatku osvobozena. Výše poplatku je určena podle položky č. 13 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.

V Hradci Králové dne 16. října 2014

Mgr. Daniela Kadlečková, v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Hana Šafránková