35 ICm 4020/2013
č. j.: 35 ICm 4020/2013-108 (KSPH 35 INS 16542/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze se rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Večeřovou ve věci žalobce: INVESA s.r.o., IČO 285 44 293, se sídlem Revoluční 725/11, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: JUDr. Daniela Urbanová, se sídlem Opletalova 5, 110 00 Praha 1, insolvenční správce dlužníků a) Václava anonymizovano , anonymizovano , b) Natašy anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Bohouňovice II 33, 281 46 Horní Kruty, o určení existence pohledávky, takto:

I. Určuje se, že žalobce má za dlužníky Natašou Kučmo anonymizovano , a Václavem anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Bohouňovice II, Horní Kruty, vedené v insolvenčním řízení nyní pod sp. zn. KSPH 35 INS 16540/2013, nevykonatelnou a nezajištěnou pohledávku v celkové výši 198.000,-Kč, po právu.

II. Žaloba na určení, že žalobce má za dlužníky Natašou Kučmo anonymizovano , a Václavem anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Bohouňovice II, Horní Kruty, vedené v insolvenčním řízení nyní pod sp. zn. KSPH 35 INS 16540/2013, nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 490.760,-Kč, co do pravosti, pořadí a výše, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění.

Žalobce uplatnil přihláškou ze dne 10. 10. 2013 v nadepsaném insolvenčním řízení pohledávku v celkové výši 796.760,-Kč z titulu nesplaceného úvěru, který byl poskytnut na základě smlouvy o úvěru č. 2310000229 ze dne 16. 9. 2010 a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 16. 9. 2010. Přihláška byla zaevidována v insolvenčním řízení jako přihláška P3, věřitel č. 3. Na přezkumném jednání, které se konalo dne 12. 11. 2013, a (KSPH 35 INS 16542/2013) jehož se žalobce nezúčastnil, byla správkyní přihlášena pohledávka popřená co do pravosti, pořadí a výše rozsahu 688.760,-Kč. Výzvu k podání žaloby obdržel žalobce dne 13. 11. 2013. Na základě citované smlouvy shora byl spoludlužníkům poskytnut úvěr v částce 250.000,-Kč, kterým se zavázali uhradit žalobci částku ve výši 552.000,-Kč, z toho poplatek za uzavření smlouvy ve výši 12.000,-Kč, a dále částku ve výši 540.000,-Kč ve 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 11.250,-Kč dle splátkového kalendáře. Právním předchůdcem žalobce byla společnost (jako původní věřitel) VITACREDIT s.r.o., která pohledávku postoupila na společnost Barlog Capital a.s. č. V022011 ze dne 2. 11. 2011 a tato společnost pak postoupila smlouvu o úvěru na žalobce smlouvou č. BC012011 ze dne 31. 12. 2011. Spoludlužníci uhradili pouze prvních dvanáct splátek ve výši 11.250,-Kč za měsíc září 2010 až srpen 2011, na třináctou splátku uhradili pouze 7.000,-Kč. Pak se dostali do prodlení se splácením a závazek spoludlužníků byl ke dni 21. 3. 2011 dle čl. III bodu 2 zesplatněn. Spoludlužníci uhradili částku 142.000,-Kč. Smlouva, kterou uzavřeli, byla smlouvou o úvěru, ve které lze sjednat úplatu, jestliže předmětem podnikání věřitele je poskytování úvěru. Vedle této úplaty zákonodárce dle § 497 obch. zák. vedle sjednaných úroků ve smlouvě o úvěru počítá rovněž i s úplatou a je možno tuto odměnu sjednat již vedle existujícího úroku. Tomuto zákonnému nároku nemůže být odejmuta právní ochrana podle § 165 obch. zak. Také je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky. Žalobce tedy trvá na tom, že výše jistiny přihlášená v přihlášce byla vyčíslena v souladu s úvěrovou smlouvou. Z důvodu prodlení se splácením závazku účtoval i zákonné úroky a to od 22. 3. 2011 do 22. 9. 2013 z částky přihlášené jistiny ve výši 398.000,-Kč celkově ve výši 77.408,-Kč. Dále se podrobně zabýval roční procentní sazbou nákladů na spotřebitelský úvěr (dále jen RPSN), který byl stanoven fixně na 64,5 %, a to z důvodu, že jde o úvěr poskytnutý v nebankovním sektoru, kde žalobce nese větší míru rizikovosti při návratnosti finančních prostředků. Pokud jde o částku požadovanou na smluvní pokutě ve výši 198.000,-Kč za 396 dní prodlení krát 500,-Kč dle ujednání ve smlouvě (tj. 0,2 % z 250.000,-Kč = 500,-Kč) nejedná se o nepřiměřenou výši, když poukazoval na judikaturu např. 33 Odo 71/2006, 33 Odo 61/2005, 33 Odo 1385/2004. Pokud jde o paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 50.000,-Kč, k této se dlužníci zavázali svými podpisy na smlouvě o úvěru, bylo toto vymáhání v souladu se smlouvou, ze které dlužníci přestali plnit. K § 39 obč. zák. žalobce uvedl, že smlouva o úvěru je výsledkem dohody smluvních stran a nelze než trvat na platnosti celé smlouvy, která vyjadřuje svobodnou vůli dvou smluvních stran, a proto nelze smlouvu považovat za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a § 55 a §56 obč. zák. K tomu citoval judikaturu Ústavního soudu. Pokud jde o rozhodčí nález, uvedl, že takový titul má obdobné účinky jako rozhodnutí soudu, vykonatelnost byla doložena, spoludlužníci se k návrhu na vydání rozhodčího nálezu nevyjádřili a popření vykonatelné pohledávky z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy je nepřijatelným důvodem popření a insolvenčnímu správci nepřísluší vznášet námitku rozhodčí smlouvy.

Žalovaná se k návrhu vyjádřila tak, že považuje za nesporné, že dlužnice a její manžel, Václav Kučma, který je spolu s dlužnicí zavázán ze smlouvy o úvěru č. 2310000229 ze dne 16. 9. 2010 jako spoludlužník, přijali od žalobce částku ve výši 250.000,-Kč, z čehož uhradili celkem 142.000,-Kč. Rozdíl uvedených částek insolvenční správce při přezkoumávání pohledávek žalobce uznal. Žalovaná dále považuje za nesporný fakt, že dlužník uzavřel uvedenou smlouvu o úvěru č. 2310000229 jako spotřebitel s žalobcem podnikatelem jednajícím v rámci své podnikatelské činnosti. Z tohoto faktu vyplývá i nutnost aplikace zákonných ustanovení českého právního řádu a evropského práva o ochraně spotřebitele na veškerá smluvní ujednání mezi žalobcem a dlužníkem uzavíraná v souvislosti se smlouvou o úvěru č. 231000029. Žalovaná považuje smlouvu o úvěru jako celek za absolutně neplatnou podle § 39 obč. zák. Dlužník uzavřel smlouvu jako spotřebitel a ustanovení § 51 a násl. obč. (KSPH 35 INS 16542/2013) zák., o ochraně spotřebitele, je tedy na tuto smlouvu nutné aplikovat podle těchto ustanovení; spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Žalovaná nesouhlasí s tím, že smlouva obsahuje jasné a přehledné ujednání po závazku spoludlužníků, protože s ustanovením formulovaného v článku III o povinnosti platit věřiteli a zároveň stanovení výše úvěru na 250.000,-Kč není jednoznačně uvedeno, k čemu se vlastně dlužníci zavázali, protože smlouva dostatečně určitě nespecifikuje způsob splácení úvěru a výši úvěru. Také výše sjednaných úroků 20 % p. a. považuje žalovaná za ujednání v rozporu s dobrými mravy, protože kromě těchto smluvních úroků náleží podle článku II věřiteli navíc ještě celková úplaty vyčíslená částkou 90.000,-Kč, ačkoli je označena jako celková není úhradou jedinou a nezahrnuje poplatek za sjednání úvěru ve výši 12.000,-Kč ani smluvní úroky. Pokud jde o smluvní pokutu, tuto spatřovala nepřiměřeně vysokou a v rozporu s dobrými mravy. K paušální úhradě nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky ve výši 50.000,-Kč uvedla, že je zjevně nepřiměřená a nezahrnuje ani náklady rozhodčího, případně soudního řízení a právního zastoupení. Rozhodčí doložka ve smlouvě nesplňuje nároky kladené právními předpisy a judikaturou na rozhodčí doložky. Proto je celá smlouva neplatná a navrhovala žalobu zamítnout.

Podle ust. § 192 odst. 1 a 2 IZ mohou pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé.

Podle ust. § 193 a § 194 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla, anebo že se zcela promlčela. O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka.

Podle § 197 odst. 1 IZ výsledek přezkumného jednání zapíše insolvenční správce do seznamu přihlášených pohledávek; takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání. Věřitelům, kteří o to požádají, vydá insolvenční soud z tohoto seznamu výpis.

Podle odstavce druhého věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo insolvenční soud při přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek.

Podle § 198 odst. 1 IZ věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 IZ. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Podle odstavce druhého, v žalobě podle odstavce 1, může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Žalobce pak v žalobě (KSPH 35 INS 16542/2013) podle právě citovaného ustanovení uplatnil jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnost, které uplatnil ve své přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení.

Soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonné důvody pro projednání incidenční žaloby. Usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. KSPH 35 INS 16542/2013-A-10 ve spojení s usnesením založeným v tomto spise ze dne 11. srpna 2014, kterým byla spojena obě řízení na dlužníky, a to Václava Kučmu a Natašu anonymizovano , č. j. 35 ICm 4020/2013-28, byla obě řízení spojena, bylo prokázáno, že bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníků Václava anonymizovano a Nataši anonymizovano , a toto řízení dosud trvá, byl zjištěn úpadek dlužníků, bylo povoleno oddlužení a žalovaná byla ustanovena do funkce insolvenčního správce. Přihláškou doručenou soudu dne 10. 10. 2013, evidovanou v oddíle spisu P-2 u dlužníka Václav anonymizovano a P-3 u Nataši anonymizovano , přihlásil žalobce pohledávku v celkové výši 796.760,-Kč. Při přezkumném jednání dne 12. 11. 2013 popřela žalovaná pohledávku co do částky 688.760,-Kč. Výzva žalobce byla doručena dne 14. 11. 2013, žalobce podal incidenční žalobu dne 29. 11. 2013. Na straně žalobce i žalovaného vystupují ti, kterým insolvenční zákon svěřuje aktivní a pasivní legitimaci, žalobce podal incidenční žalobu v zákonné lhůtě, jak stanoví § 198 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro projednání této incidenční žaloby jsou splněny, žaloba byla podána včas.

V řízení bylo nesporné, že dlužnice a její manžel, Václav Kučma, který je spolu s dlužnicí zavázán ze smlouvy o úvěru č. 2310000229 ze dne 16. 9. 2010 jako spoludlužník, přijali od žalobce částku ve výši 250.000,-Kč, z čehož uhradili celkem 142.000,-Kč. Rozdíl uvedených částek insolvenční správce při přezkoumání pohledávek uznal.

Smlouvou o úvěru č. 2310000229 soud zjistil, že dlužníci (jako spoludlužníci) uzavřeli se společností VITA CREDIT s.r.o. smlouvu o úvěru na částku ve výši 250.000,-Kč, dále se dohodli na poplatku za sjednání smlouvy ve výši 12.000,-Kč, sjednaný úrok ve výši 20 % z jistiny za každý rok a sjednanou celkovou úplatu 90.000,-Kč, přičemž úrok a úplata jsou splatné s jistinou měsíčně, dále se zavázali v článku III splatnost úvěru hradit společně a nerozdílně částku 552.000,-Kč s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 12.000,-Kč a dále částku 540.000,-Kč ve 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 11.250,-Kč se splatností k vyplacení druhé části úvěru (225.000,-Kč první fáze a 25.000,-Kč druhá fáze) od 20. 9. 2010, a to dle splátkového kalendáře. Dále byla dohodnuta sankce ve formě smluvní pokuty ve výši 0,2 % z původní výše jistiny a jednorázové smluvní pokutě ve výši 25.000,-Kč a paušální náhradě nákladů vynaložených se splácením ve výši 50.000,-Kč, která nezahrnuje náklady rozhodčího, popřípadě soudního řízení, ani právního zastoupení. Článek V smlouvy byl ujednáním o zajištění nemovitosti zapsané na LV č. 663 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín, ve vlastnictví dlužníků, k uvedenému závazku. Článek VII byl ujednáním o rozhodčí doložce s tím, že spor bude projednávat a rozhodovat jeden rozhodce vždy určený a jmenovaný, ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a.s., se sídlem Praha 1, Helichova 458/1, která vybere rozhodce ad hoc z následujících osob vyjmenovaný v tomto článku. Součástí smlouvy byl i splátkový kalendář č. 2310000229 na částku ve výši splátky 11.250,-Kč počínaje 20. 9. 2010.

Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem mezi účastníky jako v úvěrové smlouvě ze dne 16. 9. 2010 bylo zřízeno zástavní právo zajištění pohledávky v celkové výši 552.000,-Kč a případné uplatnění smluvní pokuty, částky 50.000,-Kč nákladů spojených s vymáháním, jednorázové smluvní pokuty ve výši 25.000,-Kč, a to nemovitostmi ve (KSPH 35 INS 16542/2013) vlastnictví dlužníků na LV č. 663 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín.

Smlouvou o postoupení pohledávek č. V02201 bylo zjištěno, že původní věřitel VITA CREDIT s.r.o. postoupil pohledávku za dlužníky společnosti Barlog Capital a.s, včetně zástavní smlouvy. Tato společnost postoupila pohledávku smlouvou BC012011 na žalobce včetně zástavní smlouvy.

Oznámením o zesplatnění závazku ze dne 30. 3. 2011 bylo zjištěno, že závazek byl zesplatněn ke dni 25. 3. 2011 z důvodu prodlení dlužníků na celkovou částku 552.500,-Kč. Zesplatnění bylo oznámeno oběma dlužníkům rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem JUDr. Ondřejem Šmídem, sp. zn. 2093/2012, a bylo zjištěno, že dlužníkům byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 398.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z této částky od 22. 3. 2011 do zaplacení, dále smluvní pokutu ve výši 500,-Kč za každý den prodlení od 21. 3. 2011 do 19. 4. 2012, 50.000,-Kč a náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 73.352,-Kč. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 9. 7. 2012.

Z protokolu z přezkumného jednání a upraveného seznamu přihlášených pohledávek soud zjistil, že insolvenční správkyně popřela pohledávku žalobce, a to dílčí pohledávku 1 pořadí 525.408,-Kč sestávající se z jistiny ve výši 398.000,-Kč a příslušenství ve výši 127.408,-Kč, výši 290.000,-Kč na jistině a 127.408,-Kč na příslušenství. Uznala na jistině částku 108.000,-Kč. U dílčí pohledávky č. 2 popřela 198.000,-Kč na smluvní pokutě, 73.352,-Kč náklady rozhodčího řízení. Důvody jsou shodné jako s vyjádřením v žalobě.

Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, že dlužníci (jako spoludlužníci) uzavřeli ze společností VITA CREDIT s.r.o. smlouvu o úvěru č. 2310000229 na částku ve výši 250.000,-Kč, dále se dohodli na poplatku za sjednání smlouvy ve výši 12.000,-Kč, sjednaný úrok ve výši 20 % z jistiny za každý rok a sjednanou celkovou úplatu 90.000,-Kč, přičemž úrok a úplata jsou splatné s jistinou měsíčně, dále se zavázali v článku III splatnost úvěru hradit společně a nerozdílně částku 552.000,-Kč s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 12.000,-Kč a dále částku 540.000,-Kč ve 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 11.250,-Kč se splatností k vyplacení druhé části úvěru (225.000,-Kč první fáze a 25.000,-Kč druhá fáze) od 20. 9. 2010, a to dle splátkového kalendáře. Dále byla dohodnuta sankce ve formě smluvní pokuty ve výši 0,2 % z původní výše jistiny a jednorázové smluvní pokutě ve výši 25.000,-Kč a paušální náhradě nákladů vynaložených se splácením ve výši 50.000,-Kč, která nezahrnuje náklady rozhodčího popřípadě soudního řízení ani právního zastoupení. Článek V smlouvy byl ujednáním o zajištění nemovitosti zapsané na LV č. 663 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín ve vlastnictví dlužníků uvedenému závazku. Článek VII byl ujednáním o rozhodčí doložce s tím, že spor bude projednávat a rozhodovat jeden rozhodce vždy určený a jmenovaný ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a.s., se sídlem Praha 1, Helichova 458/1, která vybere rozhodce ad hoc z následujících osob vyjmenovaný v tomto článku. Součástí smlouvy byl i splátkový kalendář č. 2310000229 na částku ve výši splátky 11.250,-Kč počínaje 20. 9. 2010. Z důvodu neplnění povinností ze smlouvy došlo k zesplatnění tohoto úvěru a k návrhu žalobce byl vydán rozhodčí nález, který se stal pravomocný a vykonatelný dne 13. 7. 2012, a kterým bylo nárokům žalobce zcela vyhověno. Na základě tohoto rozhodčího nálezu žalobce přihlásil vykonatelnou pohledávku, kterou žalovaná jako insolvenční správkyně popřela, jak uvedeno shora. Protože se přezkumné jednání konalo před novelou insolvenčního zákona k 1. 1. 2014, pohledávka byla přezkoumána jako nevykonatelná. (KSPH 35 INS 16542/2013)

Nejprve soud se zabýval otázkou, zda uzavřená smlouva o úvěru byla uzavřena v režimu zák. č. 513/1991 Sb. Obchodního zákoníku platného ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru, to je k 20. 6. 2007 (dále jen obch. zák. ). Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních předpisů něco jiného ustanovení této části zákona na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách zneužívajících klauzulí a jiná ustanovení směřující ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.

Zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení nevylučuje uzavírání rozhodčích smluv v právních vztazích vyplývajících ze spotřebitelských smluv.

Podle rozsudku NS ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 35/2014, rozhodčí smlouva uzavřená do 31. 3. 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jež bude jmenován předsedou dozorčí rady právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle § 39 obč. zák. neplatná.

Podle rozsudku NS ČR 31 Cdo 1945/2010 neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc., respektive konkrétní způsob jeho určení a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí doložka neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor ze zákona.

Podle rozsudku NS ČR 31 Cdo 958/2012 byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1. písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákony o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomocí orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1. písm. h) o. s. ř. zastavit.

Soud v daném případě dospěl na základě shora citované judikatury a provedeného dokazování k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka ve smlouvě o úvěru právním předchůdcem žalovaného je neplatná, protože neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc., respektive konkrétní způsob jeho určení a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí doložka neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor ze zákona. Zároveň je tedy neplatný i celý rozhodčí nález, který nemůže být vydán na základě neplatné rozhodčí doložky.

Smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku se podle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem (o čemž není pochybnosti), uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, které stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použíti ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Při právním posouzení tohoto vztahu se (KSPH 35 INS 16542/2013) proto použijí ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 51 a násl. občanského zákoníku). Je rovněž třeba zkoumat, zda smlouva odpovídá požadavkům zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl s účinností od 1. 1. 2011 zrušen a nahrazen zákonem č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jakož i ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 věty první občanského zákoníku smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele.

Podle ustanovení § 55 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném k datu uzavření smlouvy ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.

Z obsahu přihlášky pohledávky vyplývá, že právním důvodem přihlášené pohledávky, která byla přihlášena v celkové sumě 796.760,-Kč, z toho částka 525.408,-Kč dílčí pohledávka č. 1 jako celková dlužná částka z úvěru (398.000,-Kč jistina a 127.408,-Kč příslušenství), kdy žalobce tento nárok označil jako celková dlužná částka z úvěrové smlouvy. Dále dílčí pohledávku č. 2-smluvní pokuta ve výši 198.000,-Kč a 73.352,-Kč jako náklady rozhodčího řízení. Insolvenční správkyně uznala částku 108.000,-Kč, když 142.000,-Kč ze skutečné výše jistiny bylo zaplaceno dlužníky před zahájením insolvenčního řízení. Z obsahu uzavřené smlouvy není pochyb o tom, že skutečná výše úvěru činila pouze 250.000,-Kč (a nikoliv částku 552.000-Kč). Žalobce si dle splátkového kalendáře do takto přihlášené částky připočetl i poplatek za sjednání smlouvy ve výši 12.000,-Kč, celkovou úplatu ve výši 90.000,-Kč a sjednaný úrok ve výši 20 % p. a. Jedná se o jakousi formu úplaty za poskytnutí úvěru a úroku. Uzavření takové úplaty a úroku mezi účastníky smluvního vztahu samo o sobě, podle názoru soudu, nelze považovat za rozporné s dobrými mravy. Otázkou však zůstává přiměřenost výše takto sjednané smluvní úplaty a úroku za poskytnutí úvěru. Soud se zabýval otázkou přiměřenosti a dospěl závěru, že smluvní úplata a úrok sjednané ve výši 302.000,-Kč za poskytnutí úvěru ve výši 250 000,-Kč na dobu čtyř let (v procentech vyjádřeno se jedná o odměnu ve výši 120,8 %) je částkou nepřiměřeně vysokou.

Takové ujednání je podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku neplatné, protože znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy a přihlášenou částku ve výši 398. 000,-Kč zamítl. Protože byla tato částka zamítnuta soudem, nebylo možno z takové částky požadovat ani úroky ve výši 127.408,-Kč.

Pokud jde o částku představující náklady rozhodčího řízení ve výši 73 352,-Kč, tuto částku soud zamítl, protože shledal rozhodčí doložku neplatnou, rozhodčí nález neplatný a z tohoto důvodu nemůže žalobce požadovat náklady takového řízení.

Smluvní pokuta musí být vždy přiměřená významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Pokud by újma způsobená zaplacením smluvní pokuty a tomu na druhé straně odpovídající prospěch věřitele byly ve vzájemném nepoměru, byla by taková smluvní pokuta rozporná s dobrými mravy, což by vedlo k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě dle § 39 občanského zákoníku. Ujednání o smluvní pokutě je prostředkem zajištění závazku dlužníka vůči věřiteli a má plnit i další funkce, jako je funkce preventivní, uhrazovací nebo sankční. (KSPH 35 INS 16542/2013)

Smluvní pokutu lze sjednat pouze pro případ porušení povinnosti jako záruku řádného a včasného plnění povinností vyplývajících ze smlouvy.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků. Jejím smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má i sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran, to však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek. Tak je ostatně v projednávané věci konstruován i popěrný úkon žalovaného, v rámci něhož žalovaný namítá rozpor sjednané smluvní pokuty s dobrými mravy právě s ohledem na její výši (0,2 % denně z dlužné částky). V tomto ohledu je třeba poznamenat, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v otázce úměry sankční povinnosti již v zásadě ustálila, přičemž ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně z dlužné částky je již zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000).

Výše sjednané smluvní pokuty v projednávané věci byla sjednána 0,2 % z dlužné částky 250.000,-Kč (skutečně půjčené částky). Nelze tedy podle názoru zdejšího soudu přehlédnout, že dlužníci nesplnili řádně a včas své povinnosti z uzavřené uvěrové smlouvy, plnili pouze prvních 12 splátek a na 13. splátku zaplatili pouze 7.000,-Kč. Smluvní pokuta tak, jak byla žalobce sjednána pro případ porušení povinností dlužníky, není dle názoru soudu v rozporu s dobrými mravy, protože byla sjednána ve výši, která je akceptovatelná i dle konstantní judikatury a v daném případě nepochybně naplňuje svoji sankční povinnost ve vztahu k porušení povinností dlužníky. Soud tedy ujednání o smluvní pokutě ani samotnou výši smluvní pokuty, která byla ujednána, nepovažuje za neplatné či nepřiměřené ujednání, a proto byla žalobci přiznána výrokem I.

Pokud jde o popření pořadí, soud se již dále tímto popřením nezabýval, protože pohledávka v části, kde byla přihlášena jako zajištěná, byla soudem, jak vyplývá z výše uvedeného, v plné výši zamítnuta. Z tohoto je zřejmé, že zamítnutí se vztahuje i na pořadí.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalované, které by náležela náhrada nákladů řízení, protože byla úspěšná z větší části, žadné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného.

V Praze dne 31. března 2015 JUDr. Petra Večeřová, v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Magdalena Potměšilová (KSPH 35 INS 16542/2013)