35 ICm 3946/2017
č. j. 35 ICm 3946/2017-42 (KSHK 35 INS 5961/2017)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Danielou Kadlečkovou ve věci žalobce: Ing. Radomír Pikola, narozený dne 31. října 1955 bytem Prachatičky 248, 664 45 Silůvky zastoupený advokátem JUDr. Zdeňkem Hrouzkem sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno proti žalované: Insolvency Project, v. o. s., IČO: 28860993 sídlem Bieblova 1110/1b, 500 03 Hradec Králové insolvenční správkyně dlužníka: Jiří Joudal, narozený dne 20. října 1963 bytem Zájezd 62, 552 03 Česká Skalice zastoupená advokátem JUDr. Milanem Novákem sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové o určení pravosti pohledávky ve výši 571 919,17 Kč

takto: I. Určuje se, že pohledávka žalobce, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka Jiřího Joudala, vedeného Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 5961/2017, ve výši 571 919,17 Kč, je po právu. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 8. září 2017 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že jeho pohledávka za dlužníkem Jiřím Joudalem v insolvenčním řízení, Shodu s prvopisem stvrzuje Petra Klejnová. isir.justi ce.cz vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 5961/2017, ve výši 571 919,17 Kč, je po právu. Žalobu odůvodnil tím, že dne 11. dubna 2017 podal přihlášku pohledávky, kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka svou pohledávku, která je evidována jako P-1/1, ve výši 73 894,17 Kč, sestávající z jistiny 55 000 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 18 884,17 Kč, vzniklou ze smlouvy o půjčce ze dne 11. dubna 2012 (dále též smlouva o půjčce ). Dále žalobce přihlásil pohledávku, která je evidována jako P-1/2, spočívající ve smluvním úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 55 000 Kč podle smlouvy o půjčce za období od 11. dubna 2012 do 27. března 2017. Celková výše přihlášených nezajištěných pohledávek tak činila částku 571 919,17 Kč. Dne 4. září 2017 proběhlo přezkumné jednání, na kterém žalovaná popřela pohledávku žalobce v plné výši, a to z důvodu promlčení s tím, že splatnost nastala dne 30. června 2012 a tříletá promlčecí lhůta uplynula 1. července 2015, tedy ještě před zahájením insolvenčního řízení dne 21. března 2017. Žalobce však s popřením pravosti svých pohledávek za dlužníkem nesouhlasil s tím, že nejsou promlčené. Žalobce totiž podal 1. července 2015 žalobu k Okresnímu soudu v Náchodě, kterou se domáhal po žalovaném zaplacení částky 55 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce a taktéž smluvního úroku ve výši 0,5 % denně z částky 55 000 Kč od 11. dubna 2012 do zaplacení. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. března 2017, č. j. 64 C 29/2015-113, byl dlužník zavázán k povinnosti zaplatit žalobci částku 55 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 0,05 % denně z částky 55 000 Kč od 11. dubna 2012 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 55 000 Kč od 1. července 2012 do zaplacení. Druhým výrokem byla žaloba zamítnuta v části, ve které se žalobce domáhal zaplaceného smluvního úroku ve výši 0,45 % denně z částky 55 000 Kč od 11. dubna 2012 do zaplacení a třetím výrokem byl dlužník zavázán zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 42 726,54 Kč. Proti II. výroku podal žalobce odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, přičemž v současnosti je řízení ze zákona přerušeno s ohledem na probíhající insolvenční řízení. Důvod popření pohledávky je tak podle žalobce neopodstatněný, když nemohlo dojít k promlčení pohledávek. Žalobce dále odkázal na § 112 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 s tím, že informace o zahájeném soudním řízení jsou patrné i z insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení dlužníka ze dne 21. března 2017, ve kterém byla dlužníkem uvedena i spisová značka soudního řízení: 64 C 29/2015, žaloba, nevykonatelný závazek . 2. Žalovaná vzhledem k dodatečnému přiložení dokumentů prokazujících stavění běhu promlčecí lhůty u pohledávky žalobce, tj. dodatečného připojení rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. března 2017, č. j. 64 C 29/2015-113, přihlášenou pohledávku žalobce P-1 dodatečně uznala, avšak pouze co do přihlášené jistiny ve výši 55 000 Kč a příslušenství ve výši 18 894,17 Kč, představující zákonný úrok z prodlení z jistiny. Ve zbývající části, tj. v uplatněném smluvním úroku ve výši 498 025 Kč pohledávku i nadále popírá. Dále uvedla, že v případě pohledávek žalobce se jednalo o pohledávky ze smlouvy o půjčce, kdy žalobce uvedl v rámci přihlášky pohledávky výpočet úroků z prodlení od 1. července 2012, u smluvních úroků pak od 11. dubna 2012, což v podané žalobě nesporoval. Žalovaná upozornila, že k přihlášce pohledávek nebyly připojeny přílohy, které by dokládaly prodloužení, přerušení, či stavění promlčecí lhůty. Podle podkladů, které měla žalovaná k dispozici (pouze samotná smlouva o půjčce) tak byly přihlášené pohledávky promlčeny před zahájením insolvenčního řízení (21. března 2017) a uplatněním pohledávky v jeho rámci. Vzhledem k akcesorickému charakteru, se jevilo též promlčení příslušenství pohledávek. Tento závěr žalovaná dovodila z žalobcem přihlášené pohledávky, včetně připojených příloh, kdy v přihlášce pohledávek byla přihlašovaná pohledávka specifikována toliko co výší jistiny a výší příslušenství, které se skládalo z úroku Shodu s prvopisem stvrzuje Petra Klejnová. z prodlení a smluvního úroku. Nebyly zde uvedeny skutečnosti zahájení nalézacího řízení. Žalovaná odkázala na § 174 odst. 2 insolvenčního zákona ohledně náležitostí podání přihlášky pohledávky, dále na § 176 insolvenčního zákona ohledně odpovědnosti věřitele za správnost údajů v přihlášce a § 177 insolvenčního zákona ohledně nutnosti připojení listin, jichž se přihláška dovolává s tím, že vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou. Povinností věřitele je uvést veškeré relevantní údaje vztahující se k jím přihlašované pohledávce. Žalovaná tedy z těchto důvodů pohledávku P-1 popřela co do pravosti z důvodu promlčení, neboť žalobce nepředložil důkazy o provedení úkonu, který by promlčecí dobu stavěl. Žalovaná k tomu odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 94/2008, publikované pod číslem R 13/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na další rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, např. sp. zn. 1 VSPH 1159/2011, 1 VSPH 958/2011, 1 VSPH 977/2012, 2 VSPH 569/2012, 3 VSOL 77/2013, 2 VSOL 237/2010 a 3 VSOL 625/2012. Podle názoru žalované je postup popření pohledávky insolvenčním správcem analogicky přípustný i v případě, kdy věřitel nedoloží listiny dokládající přerušení či stavění promlčecí doby a na základě zavinění věřitele tak pohledávka vypadá jako promlčená. Žalovaná dále uvedla, že je v prvé řadě povinností žalobce-věřitele uplatnit svoji pohledávku v rámci insolvenčního řízení řádně a v tomto řízení si počínat s jistou dávkou péče a obezřetnosti, kdy pro tento účel je celé insolvenční řízení postaveno na principu transparentnosti, v jehož rámci lze řízení sledovat dálkovým přístupem v insolvenčním rejstříku a podle potřeby v něm reagovat. Tak bylo možno doplnit přihlášku pohledávky o potřebnou přílohu na základě žalovanou zpracovaného seznamu přezkoumaných přihlášených pohledávek, uveřejněného v insolvenčním rejstříku dne 19. ledna 2016 a toto doplnění provést nejpozději v rámci přezkumného jednání, konaného dne 22. ledna 2016, jehož měl žalobce jako věřitel možnost se účastnit, což však neučinil. Věřitel, který nepřiloží k přihlášce označené důkazy, či tyto důkazy budou neúplné, vadné či neprůkazné, tak podle žalované musí očekávat, že nebude žádným způsobem vyzýván k jejich doplnění a dočká se popření pohledávky ze strany insolvenčního správce. V případě, že se věřitel bude bránit v rámci incidenčního sporu (o určení popřené pohledávky) a teprve v rámci tohoto řízení doloží důkazy, může sice počítat s úspěchem ve sporu, avšak musí počítat i s tím, že mu může být soudem uložena povinnost nahradit insolvenčnímu správci náklady řízení, neboť toto řízení není zahájeno vinou insolvenčního správce (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 104/2011), kdy se jedná o výklad v rozhodovací praxi odvolacích soudů ustálený (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 101 VSPH 330/2015-52 nebo 104 VSPH 73/2015-27). Ke zbývající sporné části přihlášených pohledávek, konkrétně smluvnímu úroku ve výši 498 025 Kč, žalovaná uvedla, že tato pohledávka je představována smluvním úrokem sjednaným v rámci čl. III. odst. 1 písm. a) smlouvy o půjčce. Žalovaná se v právním hodnocení plně ztotožnila s názorem vyjádřeným v rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. března 2017, č. j. 64 C 29/2015-113, v němž soud tento úrok přiznal pouze z části, a to v sazbě 0,05 % denně, kdy vycházel z obvyklé úrokové sazby poskytované bankami v daném období uzavření smlouvy. K opačnému názoru žalobce, zřejmému z odvolání proti uvedenému rozsudku pak žalovaná upozornila, že se jedná zejména o polemiku s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. V tomto rozhodnutí soudy posuzovaly půjčku se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši 5 % měsíčně (tj. 60 % ročně) při splatnosti půjčky za tři roky od uzavření smluv. Pro závěr, zda dohodnuté úroky jsou nepřiměřené, a tedy odporující dobrým mravům, však tato hlediska nemohou být významná. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí -bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník-s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že Shodu s prvopisem stvrzuje Petra Klejnová. dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Podle žalované nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, neplatné. Pokud žalobce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 236/2005, s tím, že nepřiměřený nemusí být ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (v této projednávané věci soudy posuzovaly sjednané úroky ve výši 5,5 % z půjčené částky měsíčně, tj. 66 % ročně), pak k tomu žalovaná uvedla, že v době sjednání předmětné smlouvy o půjčce činily úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček výši 11,38 % p. a., přičemž se jednalo o úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami-floating a fixace sazby do 1 roku (dostupné v rámci internetových stránek ČNB v rámci aplikace systém časových řad, tabulka B1.2). Podle názoru žalované je však aplikace rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005, na které poukazoval (či bude poukazovat) žalobce nepřiléhavá, kdy toto rozhodnutí konstatuje, že úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, nemusí být nepřiměřený, avšak to zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti. Žalobce ve svém odvolání však sám uvedl, že stejně tak žalovaný nemohl jednat v žádné tísni a mohl si dané finanční prostředky půjčit i od jiných potenciálních věřitelů Je tak zřejmé, že argumentace žalobce je nejednotná a protiřečí si. Žalovaná měla za to, že sjednaný smluvní úrok v případě smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně podstatně přesahuje obvyklou úrokovou sazbu u půjček a úvěrů poskytovaných bankami pro daný typ půjček, kdy průměrná úroková sazba úvěrů a půjček činila dle Tabulky ČNB B1.2 v dubnu roku 2012 (období uzavření smlouvy o půjčce) 11,38% p. a. Žalovaná na závěr odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, který pro posouzení přiměřenosti úrokové sazby považoval za stěžejní vycházet z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření smluv, a to s přihlédnutím k okolnostem případu. Výše sjednaného úroku v tomto případě převyšuje více než 17x obvyklou úrokovou sazbu totožného typu půjček. 3. Žalobce podal k vyjádření žalované ještě svou repliku, v níž uvedl, že se domnívá, že veškeré potřebné podklady doloženy byly, když však údaj o pohledávce P-2/2 vykonatelnosti ještě nebyl znám, přičemž v některých výrocích ještě rozhodnutí nenabylo právní moci. Vědomost o stavění promlčení lhůty však žalovaná měla nebo mohla mít, když tato skutečnost vyplývala z tvrzení samotného dlužníka v jeho návrhu na povolení oddlužení ze dne 21. března 2017, v němž dlužník v sekci popisu rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek uvedl k žalobci, že: Shodu s prvopisem stvrzuje Petra Klejnová. smlouva o půjčce č. 64 C 29/2015, žaloba, nevykonatelný závazek v aktuální výši 72 150 Kč. . Podle žalobce je zřejmé, že samotný dlužník označil ve svém návrhu, že je tento závazek předmětem žaloby, když uvedl i konkrétní spisovou značku případu. Dále žalobce uvedl, že zákon věřiteli neukládá, aby tvrdil a dokládal rozhodné skutečnosti pro stavění promlčecí lhůty. Žalovaná tak nyní nemůže přenášet odpovědnost za vyvolání žaloby na určení pravosti pohledávek, když měla sama vědět z tvrzení dlužníka, že promlčecí lhůta byla pozastavena z důvodu probíhajícího řízení u soudu. K smluvnímu úroku ve výši 498 025 Kč, který pouze nyní žalovaná popírá, žalobce uvedl, žalovaná nyní nepopírá pravost dané pohledávky, ale pouze její výši, když se ztotožnila s nalézacím soudem v tom, že žalovanému náleží smluvní úrok z části, a to v části 0,05 % denně, jak určil soud prvého stupně. Žalovaná však popřela na přezkumném jednání pouze pravost pohledávek, nikoliv její výši. Dospěje-li soud k závěru, že základ nároku je dán, nemůže bez dalšího zkoumat též jeho výši nebo pořadí. Popření pravosti pohledávky nelze tak považovat bez dalšího za současné popření její výše. Pohledávka spočívající ve smluvním úroku tak existuje, když byla přiznána alespoň částečně nepravomocným rozhodnutím soudu a když v této části uznal pohledávku i žalovaný ve svém vyjádření. Pokud jde o výši této pohledávky, jež je mezi stranami sporná, toto není předmětem daného řízení. Žalobce i v tom odkázal na své odvolání ze dne 24. dubna 2017 proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. března 2017, č. j. 64 C 29/2015-113, ve kterém uvedl, že se nedomnívá, že by byl smluvní úrok sjednán v rozporu s dobrými mravy, když takové rozhodnutí je možné učinit až po pečlivé úvaze se zvážením všech rozhodných skutečností. Nelze tak veškeré vyšší smluvní úroky mechanicky posuzovat jako nepřiměřené, když nejsou vzaty v potaz další relevantní skutečnosti. Dlužník při uzavírání smlouvy o půjčce jednal jako profesionál, kterým jistě v daném oboru je, když právě on zajišťoval financování projektu Ekologizace vytápění obce Hrušov ve výši 300 000 000 Kč. Je tak patrné, že dlužník nemůže být osobou bez patřičných znalostí a zkušeností z oblasti financování, jelikož by mu daný projekt nebyl svěřen. Stejně tak dlužník nemohl jednat v žádné tísni a mohl si dané finanční prostředky půjčit i od jiných potencionálních věřitelů, což však neučinil. Dlužník se svobodně rozhodl pro uzavření smlouvy o půjčce právě s žalobcem se sjednaným smluvním úrokem ve výši 0,5 % denně. Smluvní úroky byly sjednány jako odměna za užívání půjčené jistiny, přičemž smluvními stranami bylo předvídáno, že buď bude splněn čl. II. odst. 1 smlouvy o půjčce a půjčka bude v souvislosti s financováním daného projektu nevratná, anebo bude částka vrácena podle čl. II. odst. 2 do 30. června 2012. Smluvní úroky ve výši 0,5 % tak byly předvídány po dobu poskytnutí půjčky do 30. června 2012, tedy pouze za dobu dvou a půl měsíců. Pokud by tedy dlužník plnil podle smlouvy, stanovený smluvní úrok by byl přiměřený. Žalobce však již nemůže za to, že dlužník danou půjčku nevrátil a smluvní úrok se tak může vzhledem k dlouhé době poskytnutí půjčky zdát soudu prvního stupně jako nepřiměřený. Tento úrok však v souladu s krátkou dobou trvání půjčky sjednán jako nepřiměřený nebyl a ustanovení smlouvy tak podle žalobce nemůže být neplatné. 4. Soud provedl ve věci dokazování, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: 5. Ze smlouvy o půjčce ze dne 11. dubna 2012 soud zjistil, že žalobce přenechal dlužníku Jiřímu Joudalovi částku 55 000 Kč. Ve smlouvě bylo uvedeno, že dlužník zajišťoval pro BIOEN CZ, a. s., financování projektu Ekologizace vytápění obce Hrušov ve výši 300 000 000 Kč s tím, že žalobce-věřitel byl členem představenstva společnosti. Půjčka byla sjednána jako účelová na úhradu nákladů spojených se zajišťováním financování realizace uvedeného projektu. Vrácení půjčky bylo sjednáno tak, že pro případ, že by bylo prostřednictvím dlužníka (či třetí osoby, zjednané dlužníkem) zajištěno financování projektu nejpozději do 30. června 2012, byla by půjčka Shodu s prvopisem stvrzuje Petra Klejnová. nevratná. Pro případ, že by financování projektu zajištěno nebylo, a to nejpozději do uvedeného data, byla sjednána povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžité prostředky nejpozději do 30. června 2012. V případě povinnosti vrácení půjčky byl sjednán úrok ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení od doby poskytnutí půjčky do doby jejího úplného vrácení. Z výpočtu úroků vyplynulo, že 0,5 % smluvní úrok denně za období od 12. dubna 2012 do 27. března 2017 (datum přihlášky) z částky 55 000 Kč činil částku 498 025 Kč. 6. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. března 2017, č. j. 64 C 29/2015-113, byla na základě žaloby podané dne 1. července 2015 ve věci žalobce proti žalovanému-dlužníkovi uložena dlužníkovi povinnost zaplatit žalobci částku 55 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 0,05 % denně z částky 55 000 Kč od 11. dubna 2012 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 55 000 Kč od 1. července 2012 do zaplacení. V části, v níž se žalobce domáhal zaplacení smluvní úroku ve výši 0,45 % denně z částky 55 000 Kč od 11. dubna 2012 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta. Žalobce proti výroku II. citovaného rozsudku podal odvolání ze dne 24. dubna 2017. 7. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. května 2017, č. j. KSHK 35 INS 3946/2017-A-10, byl zjištěn úpadek dlužníka Jiřího Joudala a bylo mu povoleno oddlužení. Insolvenční správkyní byla ustanovena žalovaná. Přihláškou ze dne 27. března 2017, která je evidována jako P-1, žalobce přihlásil nevykonatelnou pohledávku za dlužníkem ve výši celkem 571 919,17 Kč, a to dílčí pohledávku P-1/1 ve výši 73 894,17 Kč ze smlouvy o půjčce (jistina 55 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 18 894,17 Kč), a dále dílčí pohledávku P-1/2 ve výši 498 025 Kč jako 0,5% smluvní úrok z prodlení denně podle smlouvy o půjčce. Při přezkumném jednání dne 4. září 2017 žalovaná pohledávku žalobce popřela co do pravosti z důvodu promlčení, dlužník ji uznal. Vyrozuměním ze dne 5. září 2017 žalovaná vyrozuměla žalobce o popření jeho přihlášené pohledávky, včetně uvedení důvodu, a poučila jej o možnosti podání incidenční žaloby. Žalobce vyrozumění převzal dne 7. září 2017. Po vyrozumění o popření pohledávky žalobce podal (včas) žalobu podle § 198 insolvenčního zákona. Usnesením zdejšího soudu ze dne 26. září 2017, č. j. KSHK 35 INS 5961/2017-B-19, ve znění usnesení ze dne 17. října 2017, č. j. KSHK 35 INS 5961/2017-B-21, bylo oddlužení dlužníka schváleno plněním splátkového kalendáře. 8. Po právní stránce soud posoudil projednávanou věc následovně: 9. Podle § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. 10.Podle § 657 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, lze při půjčce peněžité dohodnout úroky.

Shodu s prvopisem stvrzuje Petra Klejnová. 11.V komentáři ASPI k § 658 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, je uvedeno: Výše úroků není právním řádem stanovena; byla-li by sjednaná výše úroku nemravně vysoká, a tuto okolnost je třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem, bylo by možné takové ujednání charakterizovat jako absolutně neplatné podle § 39. Věřitel zneužívaje dlužníkovy tísně či neznalosti apod. by mohl spáchat trestný čin lichvy (§ 253 trestního zákona). Přiměřenost výše úroku bude zpravidla hodnocena vzhledem k úroku, za který poskytují půjčky peněžní ústavy, ale i vzhledem k riziku, které podstupuje věřitel. . 12.Z judikatury k § 658 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, je v komentáři ASPI citována část rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 234/2005: Nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem konkrétního případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě proto není neplatné podle § 39 obč. zák. (pozn.: občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013) pro rozpor s dobrými mravy. . 13.V řízení bylo prokázáno, že žalobce ve smyslu § 657 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, přenechal dlužníkovi Jiřímu Joudalovi na základě smlouvy o půjčce ze dne 11. dubna 2012 částku 55 000 Kč, a to za podmínek, které byly uvedeny v odstavci 5. tohoto rozsudku. V průběhu řízení žalovaná dodatečně uznala přihlášenou pohledávku žalobce co do jistiny ve výši 55 000 Kč a příslušenství ve výši 18 894,17 Kč a námitku promlčení vzala zpět. Spornou tedy zůstala část tohoto incidenčního řízení-popřená dílčí pohledávka žalobce evidovaná pod P-1/2 ve výši 498 025 Kč, odpovídající 0,5 % smluvnímu úroku za období od 12. dubna 2012 do 27. března 2017 z částky 55 000 Kč denně. 14.Soud se nejprve zabýval tím, zda lze smluvní úrok podle soudem moderovat či nikoli. Smluvní úrok však (na rozdíl např. od nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty, kterou mohl soud přiměřeně snížit ve smyslu § 301 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013) soud moderovat nemůže. Může pouze ve smyslu citovaného komentáře v odstavci 11. tohoto rozsudku zkoumat, zda bylo ujednání o smluvním úroku platné či nikoliv jako celek (§ 39 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013). Toto zkoumání soud provedl, a to zejména z toho důvodu, zda byl ve sporné části řízení předmět sporu stále v režimu popěrného úkonu pravosti pohledávky. Vzhledem k tomu, že ze zákona nelze moderovat smluvní úrok a k tomu, že lze pouze zkoumat ne/platnost ujednání o smluvním úroku, tedy existenci samotného smluvního ujednání, soud dospěl k závěru, že předmět sporu je stále v intencích popěrného úkonu pravosti pohledávky ve smyslu § 193 insolvenčního zákona (nikoli výše pohledávky). 15.Dále se soud zabýval platností ujednání smlouvy o půjčce, v níž byl, pro případ nastalé povinnosti vrátit půjčku, sjednán úrok ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení od doby poskytnutí půjčky do doby jejího úplného vrácení. Dlužník smlouvu uzavřel sice bez uvedení identifikačního čísla podnikatele (IČO), avšak z textu smlouvy o půjčce zcela jasně vyplývá, že zajišťoval pro společnost žalobce (resp. ten byl členem představenstva společnosti) financování projektu v hodnotě 300 000 000 Kč. Právě za tím účelem, resp. na úhradu nákladů spojených se zajišťováním financování realizace tohoto projektu, byla dlužníkovi poskytnuta předmětná půjčka (jak bylo uvedeno v odstavci 5. tohoto rozsudku). Dlužník nežádal po žalobci půjčku např. na zajištění svých osobních potřeb či potřeb osob blízkých. Zcela zjevně totiž v předmětném Shodu s prvopisem stvrzuje Petra Klejnová. případě šlo o určitý podnikatelský záměr, dlužník je podnikatelem, což vyplývá z veřejného rejstříku (živnostenský rejstřík). Z veřejného rejstříku (obchodní rejstřík) také vyplývá, že dlužník je společníkem a jednatelem EKOSERVIS, s. r. o., IČO: 60930047, sídlem Zájezd 62, 552 03 Česká Skalice (jako bydliště dlužníka), avšak tato společnost byla v letech 2007 až 2015 v konkursu. Z toho soud dovozuje, že ze strany dlužníka šlo v případě zajišťování shora uvedeného projektu pro společnost žalobce patrně o jakýsi přivýdělek . Soud má za to, že na dlužníka z těchto důvodů nelze v tomto ohledu pohlížet jako na spotřebitele, který by požíval ochrany ve smyslu § 51 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, resp. podle § 1810 a násl. občanského zákoníku. Soud přihlédl k těmto všem okolnostem tohoto případu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 234/2005, citované v odstavci 12. tohoto rozsudku), tedy zejména k tomu, že na dlužníka není možné pohlížet jako na spotřebitele a také k tomu, že podle citovaného rozhodnutí není smluvní úrok ve sjednané výši nepřiměřený. Proto soud uzavřel, že ujednání smlouvy o půjčce o smluvním úroku bylo ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, mezi žalobcem a dlužníkem Jiřím Joudalem platně sjednáno. Námitky žalované ohledně nepřiměřenosti smluvního úroku tak podle zde sděleného názoru soudu s přihlédnutím ke všem okolnostem tohoto konkrétního případu nejsou důvodné a jako důvod popření předmětné (části) pohledávky, tedy dílčí pohledávky P-1/2 neobstojí. 16.Z těchto všech důvodů soud uzavřel, že popření učiněné insolvenční správkyní (žalovanou) při přezkumném jednání nebylo po právu (část popěrného úkonu, jakož i námitku promlčení, žalovaná v průběhu řízení vzala zpět); žaloba ze shora uvedených důvodů po právu je, a proto jí soud v plném rozsahu vyhověl. 17.O nákladech řízení soud rozhodl podle § 202 odst. 1 věta první insolvenčního zákona, podle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Žalobce byl sice v tomto řízení úspěšný a měl by právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, avšak v tomto případě se použije shora citované ustanovení insolvenčního zákona, že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení proti žalované insolvenční správkyni.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je odvolání přípustné a lze je podat k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Odvolání lze podat do 15 dnů ode dne, kdy byl rozsudek doručen zvlášť účastníku řízení, resp. jeho zástupci.

Hradec Králové 1. února 2018

Mgr. Daniela Kadlečková v. r. soudkyně

Shodu s prvopisem stvrzuje Petra Klejnová.