35 ICm 3906/2014
Číslo jednací: 35 ICm 3906/2014-22 ( KSHK 35 INS 13822/2013 )

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Danielou Kadlečkovou ve věci žalobce Mgr. Ing. Dalibora Jandury, insolvenčního správce dlužníka Štefana Lakatoše, nar. 24. srpna 1951, bytem v Červeněvsi 14, Smidary, se sídlem správce v Hradci Králové, Dlouhá 103, zastoupeného Mgr. Davidem Zdeňkem, advokátem, se sídlem tamtéž, proti žalovanému UNIDEBT Czech, SE, IČ: 24797880, se sídlem v Praze, Dělnická 1324/9, o určení pravosti vykonatelných pohledávek ve výši 221.593,62 Kč, 40.678,67 Kč a 61.010,00 Kč,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá za dlužníkem Štefanem Lakatošem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 13822/2013 pohledávku ve výši 221.593,62 Kč, evidovanou pod P-4/2.

II. Určuje se, že žalovaný nemá za dlužníkem Štefanem Lakatošem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 13822/2013 pohledávku ve výši 40.678,67 Kč, evidovanou pod P-4/3.

III. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem Štefanem Lakatošem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 13822/2013 pohledávku ve výši 61.010,00 Kč, evidovanou pod P-4/4, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 3.400,00 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Davida Zdeňka.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Hradci Králové soudní poplatek ve výši 5.000,00 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 11. listopadu 2014 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužníkem Štefanem Lakatošem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 13822/2013 pohledávky ve výši 221.593,62 Kč (P-4/2), ve výši 40.678,67 Kč (P-4/3) a ve výši 61.010,00 Kč (P-4/4). Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný uplatnil přihláškou ze dne 14. července 2014, která je vedena jako přihláška věřitele P-4, pohledávky za dlužníkem, a to pohledávku P-4/1 ve výši 346.189,00 Kč, vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 24. listopadu 2010, č. 3898, včetně smluvní úroku z prodlení ve výši 141.230,70 Kč, pohledávku P-4/2 ve výši 250.131,96 Kč jako další příslušenství (smluvní úrok z prodlení) vztahující se ke shora uvedené smlouvě o úvěru, pohledávku P-4/3 ve výši 83.542,55 Kč jako další příslušenství (běžící smluvní úrok z prodlení-smluvní pokuta) ze shora uvedené smlouvy o úvěru a pohledávku P-4/4 ve výši 61.010,00 Kč jako náklady rozhodčího řízení sestávající z odměny advokáta za zastupování v rozhodčím řízení ve výši 50.616,00 Kč a poplatku za rozhodčí řízení ve výši 10.394,00 Kč (pravomocně přiznáno rozhodčím nálezem č. j. RD/102/12/UN-26). Na přezkumném jednání dne 13. října 2014 žalobce popřel pohledávku přihlášenou věřitelem pod P-4/2 a 3 co do výše úroků z prodlení přesahujících rámec úroků zákonných a pohledávku pod P-4/4 co do pravosti ohledně nákladů rozhodčího řízení. Žalobce si je vědom soustavného vývoje názorů na problematiku pohledávek, jejichž vykonatelnost je dokládána rozhodčími nálezy, veden při úvaze, zda navrhnout soudu s ohledem na § 191 odst. 2 insolvenčního zákona hodnocení pohledávek jako nevykonatelných vzhledem k nicotnosti předloženého nálezu, či je popřít jako vykonatelné s tím, že otázka vykonatelnosti a relevance předmětného nálezu bude prvotní otázkou v incidenčním sporu, dal přednost postupu, kde iniciativa zůstává v rukou insolvenčního správce s tím, že relevantním následkem je toliko případný přesun důkazního břemene na žalovaného v případě, že se soud ztotožní s názorem žalobce na neexistenci vykonatelného titulu. Ohledně popřené pohledávky P-4/2 žalobce uvedl, že uznal pouze zákonný úrok z prodlení odpovídající výši 28.538,34 Kč, když smluvní ujednání o výši úroku považuje ve spotřebitelském úvěru za neplatné. I ohledně popřené pohledávky P-4/3 žalobce uvedl, že uznal pouze zákonný úrok z prodlení odpovídající výši 42.863,88 Kč a smluvní ujednání o výši smluvní pokuty považuje ve spotřebitelském úvěru za neplatné. Ohledně popřené pohledávky P-4/4 žalovaný uvedl, že jde o náklady rozhodčího řízení přiznané rozhodčím nálezem č. j. RD/102/12/UN-26. Žalobce popřel platnost ujednání o pravomoci rozhodce k rozhodování sporu mezi dlužníkem a žalovaným, resp. namítl neplatnost rozhodčí smlouvy jako takové. V podstatě, rozhodčí smlouvu splňující požadavky zákona žalovaný nedoložil, a pokud sám rozhodce v rozhodčím nálezu staví svou pravomoc na svém jmenování rozhodcem společnost HONESTA, s. r. o., pak jde o neplatné ujednání o založení pravomoci rozhodce, když takové oprávnění je svěřeno toliko stálému rozhodčímu soudu, kterým HONESTA, s. r. o., není.

Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

Soud provedl ve věci dokazování, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. července 2012 soud zjistil, že původní věřitel ACEMA Credit Czech, a. s., oznámil dlužníkovi, že předmětnou pohledávku postoupil na žalovaného. Z dopisu ze dne 8. srpna 2012 soud zjistil, že dlužník byl žalovaným vyrozuměn o zesplatnění úvěru (ztrátě výhody splátek) a vyzván k zaplacení celého dluhu ve výši 302.250,00 Kč. Z rozhodčího nálezu ze dne 5. prosince 2012, č. j. RD/102/12/UN-26, soud zjistil, že rozhodce JUDr. Josef Žádník (jmenovaný společností HONESTA, s. r. o.) uložil dlužníkovi Štefanu Lakatošovi, jeho manželce Danuši Lakatošové a Danuši Pražákové ve prospěch žalovaného povinnost zaplatit částku 251.125,00 Kč s příslušenstvím (smluvním úrokem ve výši 0,18 % denně z částky 251.125,00 Kč a smluvním úrokem ve výši 0,096 % denně z částky 203.862,00 Kč), náklady rozhodčího řízení spočívající v odměně advokáta ve výši 50.616,00 Kč a rozhodčího řízení spočívající v rozhodčím poplatku ve výši 10.394,00 Kč. Z rozhodčího nálezu vyplynulo, že právní předchůdce žalovaného s dlužníkem (dlužníky) sjednal ve smlouvě o úvěru ze dne 24. listopadu 2010, č. 3898, rozhodčí doložku, podle které měly být veškeré majetkové spory mezi stranami smlouvy o úvěru rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů jedním rozhodcem jmenovaným HONESTA, s. r. o.

Z přihlášky ze dne 14. července 2014, která je založena ve spise zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. KSHK 35 INS 13822/2013 jako P-4, soud zjistil, že žalovaný v insolvenčním řízení dlužníka Štefana Lakatoše přihlásil za dlužníkem pohledávku ve výši celkem 740.874,21 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 24. listopadu 2010, kterou dlužník uzavřel s právním předchůdcem žalovaného ACEMA Credit Czech, a. s. Na základě smlouvy o úvěru poskytl původní věřitel úvěr ve výši 110.000,00 Kč spolu s ročním úrokem ve výši 22,9 %, poplatkem za správu úvěru ve výši 199,00 Kč měsíčně. Podle dodatku č. 1 byla dlužníkovi poskytnuta záloha (předběžné čerpání úvěru) ve výši 20.000,00 Kč (s denním úrokem ve výši 0,1 % denně), podle dodatku č. 2 byl úvěr navýšen o 25.000,00 Kč (za poplatek ve výši 6,9 % z hodnoty navýšení), podle dodatku č. 3 byl úvěr navýšen o 30.000,00 Kč (za poplatek ve výši 6,9 % z hodnoty navýšení), a podle dodatku č. 4 byl úvěr navýšen o 50.000,00 Kč (za poplatek ve výši 6,9 % z hodnoty navýšení). Dlužník se ocitl v prodlení se zaplacením 6. splátky podle splátkového kalendáře k dodatku č. 4. Smluvní úrok z prodlení byl sjednán ve výši 0,18 % denně. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. července 2012 ve znění dodatku č. 21 včetně přílohy č. 1009 postoupil původní věřitel dne 25. července 2012 předmětnou pohledávku s příslušenstvím a právem udělovat a inkasovat smluvní pokuty na žalovaného. Ten úvěr z důvodu prodlení dlužníka zesplatnil ke dni 8. srpna 2012, poté již ze strany dlužníka nebyly na dlužnou částku připsány žádné platby. Dne 5. prosince 2012 byl vydán rozhodčí nález č. j. RD/102/12-UN, který přiznal žalovaného pohledávku včetně nákladů řízení.

Po právní stránce soud posoudil projednávanou věc následovně:

Podle § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Podle § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 29. prosince 2011 (dále jen zákon o rozhodčím řízení ), se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír. Rozhodčí smlouva se může týkat a) jednotlivého již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo b) všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka). Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související. Rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučí.

Podle § 3 zákona o rozhodčím řízení musí být rozhodčí smlouva uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly. Tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy.

V rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. srpna 2011, č. j. 32 Cdo 2123/2011-49, je uvedeno, že Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. . Citované rozhodnutí je časově prvním dovolacím rozhodnutím, které se zabývalo problematikou stálého rozhodčího soudu.

V rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 4. srpna 2014, sp. zn. 34 ICm 2288/2012, 104 VSPH 50/2014 (KSPH 40 INS 1545/2012) se podává, že v rámci insolvenčního řízení popřel insolvenční správce pohledávky jako nevykonatelné, protože se opíraly o rozhodčí nálezy, které byly vydány na základě neplatných rozhodčích doložek (podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu). Vrchní soud v Praze však došel k závěru, že je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odstranit cestou jeho zrušení podle zákona o rozhodčím řízení. Nedojde-li ke zrušení rozhodčího nálezu prostřednictvím zákonem předvídaného postupu, je rozhodčí nález vykonatelný, protože má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Vzhledem k logice zákona o rozhodčím řízení nelze považovat rozhodčí nález za nicotný právní akt, i když byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, jestliže se jednalo o spor, který byl arbitrovatelný-tj. majetkový spor ve kterém bylo možné uzavřít smír. Dále soud doplnil, že promlčecí doba u takových práv, které byly přiznány rozhodčím nálezem, neběží, aniž by byla rozlišována platnost či neplatnost rozhodčích doložek. V jiném případě by se jednalo dle názoru soudu o odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Věřitel, který by již měl k dispozici pravomocný rozhodčí nález, by musel v neustále běžící promlčecí lhůtě podat i žalobu o splnění téhož nároku u soudu. Dočkal by se nicméně jen toho, že by soud řízení o jeho žalobě zastavil z důvodu neodstranitelné překážky věci rozhodnuté, jelikož i vadný rozhodčí nález má účinky pravomocného rozsudku. Dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu ohledně zastavení exekuce pro nepřípustnost, byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem (usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012) považuje Vrchní soud v Praze po novele zákona o rozhodčím řízení účinné ode dne 1. dubna 2012 za překonanou (zdroj: 2014 Weinhold Legal).

Podle § 55 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele.

Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Podle § 56 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 3030 občanského zákoníku se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I. Podle § 7 občanského zákoníku se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Podle § 8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přihlásil v insolvenčním řízení dlužníka mj. pohledávku P-4/2 ve výši 250.131,96 Kč jako další příslušenství (smluvní úrok z prodlení) vztahující se ke smlouvě o úvěru ze dne 24. listopadu 2010, č. 3898, pohledávku P-4/3 ve výši 83.542,55 Kč jako další příslušenství (běžící smluvní úrok z prodlení-smluvní pokuta) ze shora uvedené smlouvy o úvěru a pohledávku P-4/4 ve výši 61.010,00 Kč jako náklady rozhodčího řízení sestávající z odměny advokáta za zastupování v rozhodčím řízení ve výši 50.616,00 Kč a poplatku za rozhodčí řízení ve výši 10.394,00 Kč. Na základě sjednané rozhodčí doložky ve smlouvě o úvěru byl dne 12. prosince 2011 vydán JUDr. Josefem Žádníkem (určeným HONESTA, s. r. o.) rozhodčí nález č. j. RD/102/12/UN-26.

Soud má za to, že rozhodčí doložka byla mezi právním předchůdcem žalovaného a dlužníkem ve smlouvě o úvěru ve smyslu § 2 a násl. zákona o rozhodčím řízení (ve znění účinném do 29. prosince 2011) uzavřena platně, a to vzhledem k době jejího uzavření (24. listopadu 2010). Judikatura Nejvyššího soudu České republiky k problematice stálého rozhodčího soudu, což namítal žalobce, se datuje až od poloviny roku 2011, když tedy v době uzavření smlouvy o půjčce, potažmo rozhodčí doložky, bylo lze nahlížet na rozhodčí doložku jako na platně uzavřenou. Rozhodčí nález byl JUDr. Josefem Žádníkem vydán dne 5. prosince 2012, když i na něj nelze pohlížet jako na nicotný, a to ve smyslu shora citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť nebyl zrušen cestou podle zákona o rozhodčím řízení. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná pohledávka je vykonatelná podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu JUDr. Josefa Žádníka ze dne 12. prosince 2012, č. j. RD/102/12/UN-26. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto výrokem III. tohoto rozsudku tak, že byla žaloba zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že žalovaný přihlásil svou dílčí pohledávku č. P-4/4 ve výši 61.010,00 Kč jako náklady rozhodčího řízení sestávající z odměny advokáta za zastupování v rozhodčím řízení ve výši 50.616,00 Kč a poplatku za rozhodčí řízení ve výši 10.394,00 Kč oprávněně.

Ohledně dílčích popřených pohledávek P-4/2 a P-4/3 spočívající ve smluvním úroku z prodlení ve výši 0,18 % denně (tzn. 65,7 % ročně) ze shora uvedené smlouvy o úvěru soud žalobě výroky I. a II. tohoto rozsudku vyhověl. Dospěl k závěru, že na dlužníka je nutno pohlížet jako na spotřebitele ve smyslu § 51a a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 a vzhledem k tomu uzavřel, že právní předchůdce žalovaného sjednal s dlužníkem (dlužníky) úrok z prodlení, který je v rozporu s § 56 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Úrok z prodlení byl sjednán v neprospěch spotřebitele, tzn. dlužníka, a to i vzhledem k § 7 a 8 ve spojení s § 3030 občanského zákoníku. Tuto nerovnováhu je nutno posuzovat s ohledem na výši úroku z prodlení (převyšující o 58 % úrok zákonný) i době prodlení (necelý rok, tzn. od počátku prodlení 19. srpna 2012 ke dni podání insolvenčního návrhu 14. května 2013). Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že popření pohledávky, které žalobce učinil při přezkumném jednání dne 13. října 2014, je oprávněné, a proto bylo rozhodnuto tak, že podané žalobě bylo výroky II. a III. ohledně dílčích pohledávek P-4/2 a P-4/3 vyhověno.

O nákladech řízení soud rozhodl výrokem IV. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud tedy od úspěchu žalobce (2/3) odečetl úspěch žalovaného (1/3), když žalobce má právo na náhradu 1/3 nákladů řízení. Náklady řízení žalobce jsou tvořeny odměnou za zastupování advokátem podle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 9.300,00 Kč (3 úkony po 3.100,00 Kč), paušální náhradou hotových výdajů po 300,00 Kč za 3 úkony (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu a účast na jednání před soudem dne 19. listopadu 2015) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 900,00 Kč, celkem 10.200,00 Kč, z toho 1/3 činí částku 3.400,00 Kč.

Žalovanému byla výrokem V. tohoto rozsudku podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000,00 Kč, neboť žalobce je podle § 11 odst. 2 písm. q) citovaného zákona od soudního poplatku osvobozen. Výše poplatku je určena podle položky č. 13 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. O tento výrok byl vyhlášený rozsudek ve smyslu § 166 o. s. ř. doplněn.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.

V Hradci Králové dne 26. listopadu 2015

Mgr. Daniela Kadlečková, v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Martina Jirků