35 ICm 288/2012
,to rcar'ałonutf nabylo právní moc:: .TĚ ~;--š, ü, ,i č.j. 35 ICm 288/2012-29 .ur-mk:------aľ*** (KSPH 35 IN812533/2011)

I' Ił" fł'r"":( vy:..ą\.,... d e a o n I p t I a a l a I i i a r i u I l o a l o . o u o ..-



I i b. .

V Praze me vý ääšj IL .Jj

I l I I p ł | I l ł O l l I l Í I I I I I I I I I I I ' C I ł I ł II







ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Večeřovou ve věci žalobce SMART Capital, a. s., IČO 26865297, se sídlem Hnčvotínská 241/52, 779 00 Olomouc, proti žalované: l) Mgr. et Mgr. Martina Stínková, se sídlem T. G. Masaryka 346, 272 01 Kladno, insolvenční správkyně dlužníka Růženy anonymizovano , anonymizovano a žalované 2) Růžena anonymizovano , anonymizovano , bytem Sad Míru 788, 285 22 Zruč nad Sázavou, obě právně zastoupeny Mgr. Janem Stínkou, advokátem, se sídlem Průchodní 346, 272 01 Kladno, o určení popřené pohledávky takto:

I. Určuje se, že žalobce má za dlužníci Růženou anonymizovano , bytem Sad Míru 788, 285 22 Zruč nad Sázavou v insolvenčním řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. KSPH 35 INS 12533/2011 pohledávku č. 1 ve Výši 9.450,-Kč, pohledávku č. 2 ve výši 12.009,-Kč, pohledávku č. 3 ve Výši 5.470,-Kč a pohledávku č. 4 ve výši 598,-Kč a všechny pohledávky jsou nevykonatelné a po právu.

II. Žaloba se co do částky u pohledávky č. 1 ve výši 74.300,-Kč, pohledávky č. 2 ve Výši 55.920,-Kč a pohledávky č. 3 ve výši 16.615,-Kč, z a m í t á .

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 11.564,-Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana Stínky, advokáta.



(KSPH 35 INS 12533/2011)

Odůvodněnü

Žalobce se svým návrhem podaným ke zdejšímu soudu domáhal určení, že má proti žalované 2) pohledávky v celkové výší 174.362,-Kč, s tím, že u pohledávky č. 1 činí částka 83.750,-Kč, z titulu smlouvy o úvěru č. 12000008-1081, kterou žalobce uzavřel s žalovanou 2) dne 1. 4. 2008, pohledávku č. 2 z titulu smlouvy o úvěru č. 12000008-8083 ze dne 29. 8. 2008 vcelkové výši 67.929,-Kč, pohledávku č. 3 ve výši 22.085,-Kč, ztitulu náhrady nákladů rozhodčího řízení a pohledávku č. 4 ve výši 590,-Kč, která se skládá ze zákonného úroku. Svou žalobu dále odůvodnil tím, že pokud se týče zákonného úroku z prodlení, je požadavek žalobce zcela v souladu s § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Poukazoval na to, že smlouvy o úvěru obsahovaly jasné a přehledné u jednání o závazku dlužníka, a to kolik je dlužníkovi půjčeno, tj. jistinu, dále souhrnný součet úroků a úplaty (tedy navýšení) a také konečně celkovou částku k úhradě. Obchodní podmínky, které byly nedílnou součástí smluv o úvěrech jednoznačně stanovují sankce za případné nehrazení řádně a včas, když výše těchto sankcí je pevně stanovena, čímž je dlužníkovi dána jistota maximálního navýšení závazků v případě, že nebude platit řádně a včas. Poukazoval také na to, že ochrana spotřebitele ji nelze pojímat, jako obranu lehkomyslnosti a neodpovědnosti smluvní strany. Pokud se týče smluvní pokuty, je to právní prostředek, který slouží k zajištění závazku, vyplývající ze závazkového právního vztahu a nedílnou součástí smluv jsou obchodní podmínky, které byly dlužníkem akceptovány a jejichž akceptaci ztvrdil svým podpisem na smlouvách o úvěrech. U oprávněnosti smluvní pokuty se odvolával na judikaturu. U pohledávek 3 a 4 poukazoval na to, že žalovaná 2) sama uzavírala smlouvy o úvěru a vybírala splátky od klientů, provinila se tím, že neodevzdávala včas tyto Splátky žalobci a dopustila se tak trestného činu zpronevěry, kdy mu měla způsobit škodu, tímto svým protiprávním jednáním.

Žalovaní se k návrhu vyjádřili tak, že u přihlášek pohledávky č. 1 a 2, smlouvy označené jako úvěrové neobsahují závazek dlužníka zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úrok a nelze tak platně sjednat úvěrovou smlouvu, sjednání úroku v obou smlouvách chybí, proto je neplatná pro rozpor se zákonem. Uznali nárok na zaplacení úroku z prodlení, neboť se jedná o zákonný úrok. Knároku na zaplacení smluvní pokuty uvedli, že s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru není platné ani ujednání o smluvní pokutě, nehledě na to, že není příslušenstvím a je nutné ji přihlásit jako samostatný nárok. Dále žalobce nemá nárok na úhradu paušální náhrady nákladů spojených s vymáháním dlužné částky, nebot tento závazek nebyl mezi účastníky platně sj ednán. K pohledávce č. 2 uvedli stejnou argumentaci ve vztahu k smluvní pokutě i úroku, s tím, že uznali zákonný úrok z prodlení. U pohledávky č. 3 uvedli, že předmětem sporu je nárok na náhradu úroku z prodlení ve výši 22.085,-Kč a vzhledem ktomu, že žalobce vpřihlášce tvrdí, že žalovaná uhradila 16.614,50 Kč na příslušenství pohledávky č. 3, činí výše dlužného úroku 5.470,50 Kč. Pokud žalobce použil tuto úhradu provedenou žalovanou 2) na zaplacení jiného, neplatného nároku (náklady rozhodčího řízení) učinil tak neoprávněné. Žalobce měl tuto úhradu použít na úhradu jistiny a žalované se o tuto částku snižuje úrok z prodlení. U pohledávky č. 4 žalované sdělují, že tento nárok na úhradu úroku z prodlení ve výši 598,-Kč uznávají.

Soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonné podmínky pro projednání incidenční žaloby. Mezi účastníky bylo učiněno nesporné, že ve věci dlužnice Růženy anonymizovano bylo zahájeno insolvenční řízení dne 18. 7. 2011 usnesením č. j. 35 INS 12533/2011-13 byl zjištěn úpadek a povoleno oddlužení a při přezkumném jednání konaném dne 10. 1. 2012 popřela insolvenční správkyně pohledávky věřitele č. 4, v daném případě žalobce ve





(KSPH 35 INS 12533/2011) výši 294.530,-Kč, dne 16. 1. 2012 bylo doručeno vyrozumění žalobci o popření pohledávek a žaloba byla podána dne 1. 2. 2012. Na straně žalobce i žalovaných vystupují ti, kterým insolvenční zákon svěřuje aktivní a pasivní legitimaci, žalobce podal incidenční žalobu v zákonné lhůtě, jak stanoví § 198 odst. l zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ). Soud dospěl kzávěru, že zákonné podmínky pro projednání této incidenční žaloby jsou splněny.

Při jednání konaném dne 17. července 2012 uznal za žalované 1) a 2) právní zástupce částku ve výši 9.450,-Kč (úrok z prodlení) u pohledávky č. l, částku 12.009,-Kč u pohledávky č. 2 (úrok zprodlení), u pohledávky č. 3, částku ve výši 5.470,-Kč, která představuje zbytek zákonného úroku z prodlení a pohledávku č. 4 uznal celou ve výši 590,-Kč, a to všechny shora uvedené částky byly uznány co do důvodu i výše.

Podle § 153a odst. 1 a 2 zák. č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu vplatném znění ( dále jen o.s.ř ) , uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodně soud podle tohoto uznání. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír( § 99 odst.

1, 2 o.s.ř.).

V části, kde zástupce žalovaných uznal nárok žalobce, co do důvodu i výše, rozhodl soud na základě tohoto uznání výrokem I. rozsudkem pro uznání.

Smlouvami o revolvingovém úvěru č. 12008-1081 ze dne l. 4. 2008 a č. 12008-8083 ze dne 29. 8. 2008 vzal soud za prokázané, že žalobce a žalovaná 2) uzavřeli smlouvy o úvěru, na základě kterých poskytl v prvém případě žalobce dlužníci částku ve výši 40.000,--Kč a částku 20.400,-Kč na měsíčních poplatcích za správu úvěru, v druhém případě částku 30.000,-Kč a 15.360,-Kč poplatky za správu úvěru, a to vše v měsíčních splátkách,'které byly u jednotlivých smluv stanoveny rozdílně, při čemž u obou se mělo jednat o 12 měsíčních splátek. Součástí těchto smluv byly i obchodní podmínky, ve kterých byly ujednány sankce za porušení. Byla zde sjednána i rozhodčí doložka, kdy u smlouvy č. l byl vydán rozhodčí nález sp. zn. 5140/2009, který nabyl právní moci dne 19. 10. 2009 a v případě druhé smlouvy o úvěru rozhodčí nález sp. zn. 3536/2009, který nabyl právní moci dne 29. 7. 2009( prokázáno rozhodčími nálezy).

Přihláškou žalobce, jako věřitele č. 4 bylo prokázáno, že do řízení přihlásil 4 dílčí pohledáka, a to dílčí pohledávku č. 1 (jistina byla přihlášena ve Výši 35.200,-Kč a příslušenství 136.731,-Kč) ve výši 171 .931,-Kč, dílčí pohledávku č. 2 (jistina byla přihlášena ve výši 44.730,-Kč a příslušenství 95.012,-Kč) ve výši 139.742,-Kč, dílčí pohledávku č. 3 (jistina byla přihlášena ve výši 90.395,-Kč a příslušenství 44.489,-Kč) ve výši 134.884,-Kč a dílčí pohledávku č. 4 (jistina byla přihlášena ve výši 5.274,-Kč a příslušenství 18.298,-Kč) ve výši 23.572,-Kč. Pohledávky byly v přihlášce přihlášeny žalobcem jako vykonatelné. Při přezkumném jednání konaném dne 10. l. 2012 uznala insolvenční správkyně částku ve výši 175.510,-Kč, kdy u pohledávky č. 1 popírala pravost a výši 136.731,-Kč, u pohledávky č. 2 popírala 95.012,-Kč, u pohledávky č. 3 popírala 44.489; Kč, u pohledávky č. 4 popírala 18.298,-Kč, všechny pohledávky byly popřeny z důvodu pravosti a výše, a to proto, že rozhodčí doložka uzavřená ve smlouvě s dlužníkem je neplatná, pro rozpor se zákonem a Směrnici Rady EU 93/ l3/EHS (prokázáno protokolem o přezkumu a přezkumnými listy).

Na základě shora provedeného dokazování vzal soud za prokázaný skutkový děj, a to, že žalobce a žalovaná uzavřeli dvě smlouvy o úvěru, na základě kterých poskytl v prvém vIJI u Av-lelr HUUJHVLH HJ

(KSPH 35 INS 12533/2011) případě žalobce dlužníci částku ve výši 40.000,-Kč a částku 20.400,-Kč na měsíčních poplatcích za správu úvěru, v druhém případě částku 30.000,-Kč a 15.360,-Kč poplatky za správu úvěru, a to vše v měsíčních splátkách, které byly u jednotlivých smluv stanoveny rozdílně, při čemž u obou se mělo jednat o 12 měsíčních splátek. Součástí těchto smluv byly i obchodní podmínky, ve kterých byly ujednány sankce za porušení. Byla zde sjednána i rozhodčí doložka, kdy u smlouvy č. 1 byl vydán rozhodčí nález sp. zn. 5140/2009, který nabyl právní moci dne 19. 10. 2009 a vpřípadě druhé smlouvy o úvěru rozhodčí nález sp. zn. 3536/2009, který nabyl právní moci dne 29. 7. 2009. Protože žalovaná 2) neplnila řádně své podmínky, staly se pohledávky z těchto úvěrových smluv splatné a žalobce je řádně přihlásil do tohoto řízení.

Podle § 192 odst. 1 věty první IZ, dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají. Stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit.

Podle § 193 IZ, o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je~li namítáno, že pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla, anebo že se zcela promlčela.

Zalovaný jako insolvenční správce popřel na přezkumném jednání přihlášenou pohledávku č. 1, 2, 3 i 4 s odůvodněním, jak uvedeno shora.

Podle § 197 odst. 1 IZ výsledek přežkumného jednání zapíše insolvenční správce do seznamu přihlášených pohledávek; takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání. Věřítelům, kteří o to požádají, vydá insolvenční soud z tohoto seznamu výpis.

Podle odstavce druhého, věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, jehož se nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek.

Podle § 198 odst. 1 IZ věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů do přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci.

Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jej ím popření.

Podle odstavce druhého, v žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Žalobce pak v žalobě podle právě citovaného ustanovení uplatnil jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnost, které uplatnil ve své přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení.

Insolvenční správce v daném případě i když byla pohledávka žalobcem přihlášena jako vykonatelná, posoudil pohledávku jako nevykonatelnou a jako nevykonatelnou ji i kLXLJL 11, J...) Luna LLJJJ/L'Ul i) popřel. Z tohoto důvodu insolvenční správce o popření pohledávky vyrozuměl žalobce řádně a včas. Jediná změna, která zde nastává v průběhu incidenčního sporu je ta, že důkazní břemeno se z žalujícího věřitele přesouvá na žalovaného insolvenčního správce.

Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle ust. § 55 odst. 1,2 a 3 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, jsou neplatná. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivěj ší.

Podle § 56 odst. 1 obč. zák.o spotřebitelské smlouvě nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k új mě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 3 obě. zák. odst. 1 výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Soud se zabýval právními dopady na proj ednávanou věc a to, že ve věci byly vydány rozhodčí nálezy.

Soud předně konstatuje, že v rámci přezkumu pohledávek v rámci insolvenčního řízení se liší postup při přezkumu pohledávek vykonatelných a nevykonatelných. Ustanovení '§ 177 IZ přitom vyžaduje, aby vykonatelnost pohledávky byla prokázána veřejnou listinou. Zásadní odlišnost ve způsobu přezkumu spočívá v tom, že u vykonatelných pohledávek je omezena možnost je p0pírat a povinnost podat incidenční žalobu je přenesená na popírajícího (§ 199 IZ).

Toto ustanovení zákona soud interpretoval komunitárně konformním způsobem, nebot ustanovení o spotřebitelských smlouvách jsou převedením směrnic EU o ochraně spotřebitele v projednávané věci relevantní Směrnici Rady 93/ 13/EHS ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách v spotřebitelských smlouvách (dále jen Směrnice), vycházeje z rozhodování evropského soudního dvora ve věci 17/83 von Colson Kaman a dalších (tzv. nepřímý účinek směrnic).

Podstatné ale je, že směrnice podle čl. 1 písm. q) přílohy považuje za nepřiměřený požadavek ve spotřebitelských smlouvách zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů.

Protože český text směrnice není úplně jasný, soud v souladu s pravidly výkladu komunitámích předpisů provedl srovnání s jinou jazykovou verzí směrnice, a to konkrétně slovenskou. Tato jazyková varianta používá formulaci neposkytnúť spotrebitelbvi právo alebo mu bránit v uplatňování práva podat žalobu alebo podat akýkoľvek iný opravný prostriedok, najmä vyžadovat od spotrebiteľa, aby riešil spory neupravené právními ustanoveniami výhradne arbitrážou.





r-------v-----v v

(KSPH 35 INS 12533/2011)

Srovnáním obou jazykových verzí je smysl tohoto ustanovení plně exponován. Směrnice považuje řešení sporů ze spotřebitelských smluv v rozhodčím řízení za ustanovení nepřiměřené; zákaz nepřiměřenosti je zde třeba chápat tak, že podnikatel jako druhá smluvní strana spotřebitelské smlouvy nesmí zneužívat své silnější postavení-dané logicky tím, že spotřebitel není fakticky schopen prosadit jakékoliv změny formulářových smluvních podmínek a že, u úvěrových smluv, spotřebitel jedná pod tlakem finanční tísně-k získání nefair výhody, přičemž soud nepochybuje o tom, že takovouto výhodu je přenesení sporu ze soustavy nezávislých soudů k rozhodci, se kterým podnikatel dlouhodobě spolupracuje, poskytuje mu zdroj příjmu, v řízení není nutno nařizovat jednání, jsou vyloučeny opravné prostředky atd.

Soud proto ust. § 56 odst. l OZ vykládá tak, že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky zakázány. Ke stejnému závěru vede í výklad ust. § 55 odst. 1 věta druhá OZ, podle kterého je nepřípustné, aby se spotřebitel vzdával ve spotřebitelské smlouvě svých práv, v tomto případě dokonce ústavního práva na spravedlivý proces před nezávislým soudem.

Podstatné je, že v rozhodnutí C-168/05, Mostaza Claro Evropský soudní dvůr vyložil, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem pro odklizení rozhodčích nálezů (tedy v České republic postupem dle § 31 a násl. z.č. 216/1994 Sb.), ale že soud má kdykoliv z úřední povinností přihlížet k neplatnosti, resp. nicotnosti takovéhoto rozhodčího nálezu. Soud proto uzavírá, že rozhodčí nálezy předložené v této věci nezakládá vykonatelnost předmětné pohledávky a danné listiny nej sou listinou, na základě které lze vést výkon rozhodnutí; jedná se o toliko právně nicotný a bezúčinný popsaný list papíru. ' v Dále soud poukazuje i na judikaturu českých soudů a to rozhodnutí Nejvyššího soudu Ceské republiky velkého senátu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 o zřetelně snaze uj ednáními rozhodčích doložek poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že rozhodčí doložkou, která byla sjednána v rozhodčím nálezu, bylo dlužníkovi upřeno právo na spravedlivý proces, dlužnník neměla možnost se řádně hájit v tomto spotřebitelském vztahu před nezávislým soudem, ujednání o rozhodčí doložce je tedy neplatné, stejně tak jako celý rozhodčí nález, který je nicotný. V daném případě dlužnice značnou část pohledávek zaplatila, tyto také insolvenční správce uznal a předmětem sporu zůstaly pouze částky představující smluvní pokuty, které byly požadovány žalobcem, nebo náklady rozhodčího řízení. Protože soud považuje ujednání o rozhodčí doložce, jak zdůvodnil podrobně shora za neplatné, není možné požadovat ani částky na smluvních pokutách, nebot tyto smluvní pokuty jsou dle názoru soudu nepřiměřené vysoké a v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obě. zák. a pokud se týče nákladů rozhodčího řízení, tyto náklady nemohl požadovat žalobce, nebot ujednání o rozhodčím řízení bylo sjednáno neplatně. Soud tedy ze všech shora uvedených důvodů nárok žalobce v části, která zůstala předmětem řízení a kterou žalovaní neuznali, zamítl a to Výrokem II.

K argumentaci žalobce, že je sama žalovaná pro žalobce uzavírala uvedené smlouvy, byl jí tedy dobře znám obsah těchto smluv a zároveň svým jednáním způsobila žalobci škodu, nebot mu řádně neplatila částky, které vybírala od klientů, je třeba uvést, že škoda, která byla

(KSPH 35 INS 12533/2011)

žalobci způsobena jednáním žalované 2) byla insolvenčním správcem uznána a to, že žalovaná 2) znala obsah obchodních podmínek i smluv však nemůže změnit nic na tom, že toto ujednání je v rozporu s právem Evropské Unie a občanským zákoníkem, a to konkrétně uj ednáním o spotřebitelských smlouvách. Proto soud k této argumentaci nepřihlédl.

O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným, rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaným přiznal náhradu nákladů sloužící k uplatnění a bránění práva spočívající v paušální odměně za zastupování advokátem ve výši 9.000,-Kč podle § 8 vyhlášky 484/2000 Sb. v platném znění, navýšené o 30 % za zastupování dvou účastníků, ve výši 3.000,-Kč, vplatném znění a třikrát režijní paušál po 300,-Kč, podle § 13 odst 3, vyhlášky 177/ 1993 Sb., a DPH ve 2.758,92 Kč podle § 137 o.s.ř., cestovné Kladno-Praha a zpět ve výši 494,61 Kč, náhrada promeškaného času ve výši 4x půl hodina, ve výší 400,-Kč, ( tak jak požadoval právní zástupce žalovaných), protože však žalovaní měli ve věci úspěch pouze ve výši 68 % z celkových nákladů, soud žalovaným přiznal částku odpovídající úspěchu ve věci ve výší 11.256,-Kč na platební místo dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dně doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného.

Nebudou-li povinnosti stanoveny timto rozhodnutím plněny řádně a včas, lze se domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Praze dne 24. července 2012

J UDr. Petra Večeřová, v.r. samosoudkyně

Za spravnost vyhotovem: