35 ICm 2787/2011
č. j.: 35 ICm 2787/2011-38 (KSPH 35 INS 6636/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze se sídlem nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5-Smíchov, rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Večeřovou ve věci žalobce: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ 61860069, se sídlem Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, zastoupen JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: Mgr. Naďa Herrmannová, se sídlem Žitná 52, 120 00Praha 2. insolvenční správkyně dlužnice Vlasty Kroutilové, zastoupena Mgr. Táňou Matznerovou, advokátkou, se sídlem Žitná 52, 120 00 Prshs 2. o určení popřené pohledávky

takto :

I. Žaloba s návrhem na určení, že část žalobcovi pohledávky č. 1 ve výši 50.291,-Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice Vlasty Kroutilové, bytem Sklářská 304, Sázava vedené pod sp. zn. KSPH 35 INS 6636/2011 je po právu, se zamítá.

II. Žaloba s návrhem na určení, že část žalobcovi pohledávky č. 2 ve výši 21.680,-Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice Vlasty Kroutilové, bytem Sklářská 304, Sázava vedené pod sp. zn. KSPH 35 INS 6636/2011 je po právu, nezajištěná a nevykonatelná, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 10.900,-Kč Kč k rukám Mgr. Táni Matznerové, advokátky. (KSPH 35 INS 6636/2011)

Odůvodnění :

Žalobce se svým návrhem podaným ke zdejšímu soudu domáhal určení, že jeho pohledávka č. 1 ve výši 50.291,-Kč je nezajištěná a vykonatelná a pohledávka č. 2 ve výši 21.680,-Kč je také nezajištěná a nevykonatelná s tím, že usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. KSPH 35 INS 6636/2011-A-12 ze dne 29.07.2011 byl zjištěn úpadek dlužnice Vlasty Kroutilové. Žalobce svoji přihláškou ze dne 10.08.2011 přihlásil u zdejšího soudu pohledávky za dlužnicí v celkové výši 105.575,-Kč. U pohledávky č. 1 se jednalo o nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky, z revolvingového úvěru č. 9100211784, ve výši 79.082,-Kč a 6 % p.a., směnečný úrok ve výši 4.813,-Kč, celkem se jednalo o pohledávku ve výši 83.895,-Kč. U pohledávky č. 2 se jedná o nedoplatek z dohody o uznání dluhu č. 9100211784 ve výši 21.680,-Kč. Při přezkumném jednání, konaném dne 20.09.2011 byla insolvenční správkyní popřena žalobcova pohledávka č. 1, co do pravosti ve výši 50.291,-Kč a pohledávka č. 2 zcela ve výši 21.680,-Kč. Přípisem doručeným žalobci ze dne 23.9.2011 byl žalobce ze strany insolvenční správkyně (v daném případě v postavení žalované) vyrozuměn o výsledku přezkumného jednání a informován o možnosti podat incidenční žalobu. Důvody popření pohledávek žalobce vyplývají z přiloženého vyrozumění. U pohledávky č. 1 v mezidobí byl vydán rozhodčí nález, dne 08.08.2011 č. j. La 4923/2010-14, který nabyl právní moci dne 29.08.2011 a od 02.09.2011 se stal vykonatelným. V rozhodčím nálezu byla přiznána táž směnečná pohledávka, kterou žalobce přihlásil do insolvenčního řízení jako dílčí pohledávku č. 1. O tom, že je pohledávka vykonatelná se žalobce dozvěděl až po podání přihlášky. Dlužnice v rozhodčím řízení svůj dluh výslovně uznala, s tím, že momentálně nemá prostředky k úhradě tohoto dluhu, žalovaná se tak snaží bránit dlužníka proti jeho vůli, jako kdyby nebyl schopen posoudit následky svého jednání. K pohledávce č. 2 žalobce uvedl, že dne 14.05.2008 uzavřel s dlužnicí smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100211784, na jejímž základě byl dlužnici poskytnut úvěr v nominální hodnotě 96.156,-Kč. Protože dlužnice své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, vyplnil žalobce zajišťovací směnku a uplatnil svůj nárok u rozhodce, který rozhodl výše citovaným rozhodčím nálezem. V souvislosti s probíhajícím rozhodčím řízením uzavřel žalobce s dlužnicí dne 01.10.2010 dohodu o uznání dluhu č. 9100211784, se splátkovým kalendářem na základě které uznala svůj dluh, co do důvodu i výše a tento uznaný dluh byl přihlášen jako pohledávka č. 1. Význam dohody o uznání dluhu pro dlužníka spočíval primárně v tom, že na jejím základě nebyl věřitel oprávněn podat proti dlužníkovi návrh na nařízení exekuce, či výkon rozhodnutí. Na základě dohody o uznání dluhu se dlužnice zavázala svůj dluh uhradit do třech dnů od podpisu dohody, jinak se zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 21.680,-Kč. Pro případ vzniku této povinnosti hradit smluvní pokutu žalobce zároveň umožnil dlužnici splácet celý dluh v 36ti měsíčních splátkách po 3.020,-Kč a splátky byly rozloženy do tří let. Vše toto bylo uzavřeno na základě vůle dlužnice a žalobce. Svou žalobu dále odůvodnil tím, že pohledávka č. 1 byla řádně přihlášena, následně se stala vykonatelnou, její vykonatelnost byla doložena a soud by k takto vykonatelnému právnímu titulu měl přihlížet, dále uvedl, že rozhodčí doložka tak, jak byla sjednána, byla sjednána platně a namítal, že žádný zákon nedává pravomoc zkoumat rozhodčí doložku soudům nařizujícím exekuci, nebo soudům insolvenčním, rozhodujícím o insolvenčních žalobách. Poukazoval na Ústavu České republiky, argumentoval tím, že pokud by jiné soudy než ty, které rozhodují o zrušení rozhodčího nálezu, meritorně přezkoumávaly a fakticky rušily rozhodčí nálezy, postupovaly by v rozporu s ústavou a jejich rozhodnutí by byla zatížena závažnou vadou. Dále se podrobně zabýval platností rozhodčí doložky a řádné sjednané formulářové smlouvy, rozhodčí doložky a nároku uplatněné ze směnky ve vztahu k dalším směrnicím ES a judikatuře ESD. Nakonec zdůraznil, (KSPH 35 INS 6636/2011) že výše přihlášené pohledávky č. 1 a 2 je v naprostém souladu se smlouvou o revolvingovém úvěru, která byla uzavřena mezi účastníky, se zákonem i obchodními zvyklostmi. Celková výše pohledávek je důsledkem závažného porušení smluv ze strany dlužníka a sankce z nich vyplývající, je třeba posuzovat s ohledem na riziko, které je s poskytováním půjček a úvěrů spojeno. U pohledávky č. 2 uvedl, že tato byla uzavřena na základě a zásady autonomie vůle stran účastníků.

Žalovaná se k návrhu vyjádřila tak, že navrhovala její zamítnutí, namítala nemožnost uplatnění vykonatelné pohledávky, a to z důvodu ustanovení § 174 odst. 4 IZ, kdy věřitel musí v přihlášce uvést, zda jde o vykonatelnou pohledávku a skutečnosti o které vykonatelnost pohledávky opírá. Žalobce v jeho přihlášce pohledávku jako vykonatelnou neoznačil a ani nepředložil žádné listiny, dokládající vykonatelnost pohledávky. Žalobce mohl na přezkumném jednání, které se konalo dne 20.09.2011 uplatnit vykonatelnost pohledávky na základě rozhodčího nálezu, který nabyl právní moci a který se dne 02.09.2011 stal vykonatelným, což neučinil. Poukazoval na ustanovení § 198 odst. 3 IZ o změně důkazní povinnosti za této situace. Dále žalobce neprokázal doručení rozhodčího nálezu dlužnici, netvrdí ani neprokazuje, kdy bylo rozhodčí řízení zahájeno a pokud by rozhodčí řízení bylo zahájeno až po zahájení insolvenčního řízení, nemohla by být pohledávka v rozhodčím řízení uplatněna, ale pouze přihláškou insolvenční řízení. U pohledávky č. 1, ve výši 48.078,-Kč, která představuje smluvní pokutu ve výši 50% z částky půjčené na základě smlouvy, namítala absolutní neplatnost ustanovení 3.4 smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Smluvní pokuta jako zajišťovací prostředek by měla být přiměřená k povinnostem, kterou je zajišťována a měla by mít funkci prevenční, sankční a kompenzační. Uvedená smluvní pokuta ke smlouvě ze dne 16.05.2008 měla sloužit k zajištění porušení povinnosti dlužníka spočívající v prodlení s dvěma splátkami, dle splátkového kalendáře, nebo pokud je dlužník s úhradou jedné splátky v prodlení více jak 35 dní. Jedna splátka činila 2.671,-Kč, tedy předmětná pokuta ve výši 48.078,-Kč zajišťovala povinnost uhradit splátky v celkové výši 5.342,-Kč, při čemž smluvní pokuta je tu ve výši 900 % zajišťované částky k úhradě. Tato smluvní pokuta neplní ani prevenční, ani kompenzační funkci a mnohokrát převyšuje splátky půjčky. Poukazovala také na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci a Městského soudu v Praze. Také je v rozporu s dobrými mravy, protože je počítána z částky 96.156,-Kč a dlužníkovi byla vyplacena ve skutečnosti částka 46.156,-Kč, nehledě na to, že skutečně nesplacená jistina úvěru byla ke dni oznámení 18.07.2010 pouze ve výši 28.683,-Kč a pokuta je počítána z celé částky. Ze všech těchto důvodu je neplatná. Pohledávka č. 2 nárokovaná jako pokuta z dohody o uznání dluhu také neplní žádnou z výše uvedených funkcí, je ve výši 75 % neuhrazené části úvěru, a proto je v rozporu s dobrými mravy.

Soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonné důvody pro projednání incidenční žaloby. Účastníci učinili před soudem nesporným, že bylo zahájeno insolvenční řízení vůči dlužnici Vlastě Kroutilové ve věci KSPH 35 INS 6636/2011, byl zjištěn úpadek dlužnice, bylo povoleno oddlužení, ve věci proběhlo přezkumné jednání dne 20.9.2011, pohledávka žalobce byla řádně přihlášena a popřena, jak vyplývá ze seznamu přihlášených pohledávek a z protokolu o přezkumném jednání. Insolvenční správce popřel pohledávky žalobce ve výši tak jak je považována v žalobě. Vyrozuměním ze dne 23.09.2011 byl žalobce informován žalovaným o možnosti podat incidenční žalobu, kterou podal dne 19.10.2011. Na straně žalobce i žalovaného vystupují ti, kterým insolvenční zákon svěřuje aktivní a pasivní legitimaci, žalobce podal incidenční žalobu v zákonné lhůtě, jak stanoví § 198 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro projednání této incidenční žaloby jsou splněny. (KSPH 35 INS 6636/2011)

Smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100211784 ze dne 14.05.2008 bylo prokázané, že žalobce a dlužník uzavřeli smlouvu o poskytnutí maximální celkové výše úvěru 96.156,-Kč, částka k vyplacení (skutečně vyplacené peníze) činila 50.000,-Kč, smluvní odměna byla stanovena ve výši 46.156,-Kč, bylo dohodnuto celkem 36 měsíčních splátek ve výši 2.671,-Kč a RPSN úvěru byla ve výši 53,57 %. Ve smluvních ujednáních o revolvingovém úvěru byla sjednána rozhodčí doložka a zároveň smluvní pokuty za porušení smlouvy. Protože dlužnice porušila smlouvu, byla tato zesplatněna oznámením ze dne 18.07.2010, kdy na pohledávce č. 1 bylo zesplatněno 85.122,-Kč, se stávající ze zbývající dlužné částky dle splátkového kalendáře 34.723,-Kč, neuhrazené penalizační faktury 2.321,-Kč a smluvní pokuta ve výši 50 % z výše půjčky 48.078,-Kč. Rozhodčím nálezem č. j. La 4923/10-14 bylo prokázáno, že žalobce se obrátil na rozhodce Mgr. Marka Lansmana, který svým rozhodčím nálezem již v průběhu insolvenčního řízení ze dne 08.08.2011, který nabyl právní moci 29.08.2011 a vykonatelnosti 02.09.2011, uložil dlužnici povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 79.074,-Kč s 6% úrokem a náhradu nákladů řízení ve výši 1.600,-Kč. Dohodou o uznání dluhu č. 9100211784 (dále jen dohoda) bylo prokázáno, že 01.10.2010 tuto dohodu uzavřela dlužnice s žalobcem a na základě této dohody uznala svůj dluh ve výši 108.402,-Kč, který se zavázala splácet v 36ti měsíčních splátkách ve výši 3.020,-Kč a zároveň uznala i právo na smluvní pokutu ve výši 21.680,-Kč.

Na základě shora uvedeného vzal soud za prokázaný tento skutkový děj, a to že žalobce uzavřel s dlužnicí smlouvu o revolvingovém úvěru a to u pohledávky č. 1 ve výši 96.156,-Kč, (skutečně vyplacená částka činila 46.156,-Kč) kterou se dlužnice zavázala splácet ve 36ti měsíčních splátkách po 2.671,-Kč, u pohledávky č. 2 podepsala uznání dluhů z důvodu neplnění podmínek uvedené smlouvy, a to na celkovou výši 108.402,-Kč, která v sobě zahrnovala i smluvní pokutu dle podmínek dohody o uznání závazků ve výši 21.680,-Kč při nezaplacení dluhu žalobcem vyčísleného dluhu ve výši 86.722,-Kč. Ve smluvních ujednáních k této smlouvě o revolvingovém úvěru byla sjednána rozhodčí doložka pro rozhodování dvěma rozhodci s možností určení jiného ze seznamu advokátů. Rozhodcem na základě rozhodčích nálezů byl Mgr. Marek Landsmann, který rozhodl na základě výše citovaného rozhodčího nálezu, kdy tento byl předložen soudu až při jednání o incidenční žalobě s vyznačenou doložkou vykonatelnosti. Pohledávka č. 2 byla přihlášena jako nevykonatelná

Podle § 192 odst. 1 věty první IZ, dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají. Stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit.

Podle § 193 IZ, o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla, anebo že se zcela promlčela.

Žalovaný jako insolvenční správce popřel na přezkumném jednání přihlášenou pohledávku č. 1, 2 žalobce co do pravosti s tím, že pohledávka nevznikla.

Podle § 197 odst. 1 IZ výsledek přezkumného jednání zapíše insolvenční správce do seznamu přihlášených pohledávek; takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání. Věřitelům, kteří o to požádají, vydá insolvenční soud z tohoto seznamu výpis. (KSPH 35 INS 6636/2011) Podle odstavce druhého, věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, jehož se nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek.

Podle § 198 odst. 1 IZ věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů do přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci.

Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Podle odstavce druhého, v žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Žalobce pak v žalobě podle právě citovaného ustanovení uplatnil jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnost, které uplatnil ve své přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení.

V daném případě byla pohledávka č. 1 přihlášena žalobcem jako nevykonatelná, takto byla i přezkoumána, s tím, že v průběhu insolvenčního řízení do doby jednání o incidenční žalobě bylo rozhodcem Mgr. Landsmannem, byl soudu předložen vykonatelný rozhodčí nález ze dne 08.08.2011, v tomto případě tato skutečnost má v řízení za následek změnu v povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení, že důkazní břemeno se z žalujícího věřitele přesouvá na žalovaného insolvenčního správce.

Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle ust. § 55 odst. 1,2 a 3 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, jsou neplatná. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle § 56 odst. 1 obč. zák.o spotřebitelské smlouvě nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 3 obč. zák. odst. 1 výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Soud se zabýval právními dopady na projednávanou věc a to, že ve věci byly vydány rozhodčí nálezy. (KSPH 35 INS 6636/2011) Soud předně konstatuje, pokud se týče pohledávky č. 1, že v rámci přezkumu pohledávek v rámci insolvenčního řízení se liší postup při přezkumu pohledávek vykonatelných a nevykonatelných. Ustanovení § 177 IZ přitom vyžaduje, aby vykonatelnost pohledávky byla prokázána veřejnou listinou. Zásadní odlišnost ve způsobu přezkumu spočívá v tom, že u vykonatelných pohledávek je omezena možnost je popírat a povinnost podat incidenční žalobu je přenesena na popírajícího (§ 199 IZ).

Toto ustanovení zákona soud interpretoval komunitárně konformním způsobem, neboť ustanovení o spotřebitelských smlouvách jsou převedením směrnic EU o ochraně spotřebitele v projednávané věci relevantní Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách v spotřebitelských smlouvách (dále jen Směrnice), vycházeje z rozhodování evropského soudního dvora ve věci 17/83 von Colson Kaman a dalších (tzv. nepřímý účinek směrnic).

Podstatné ale je, že směrnice podle čl. 1 písm. q) přílohy považuje za nepřiměřený požadavek ve spotřebitelských smlouvách zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů.

Protože český text směrnice není úplně jasný, soud v souladu s pravidly výkladu komunitárních předpisů provedl srovnání s jinou jazykovou verzí směrnice, a to konkrétně slovenskou. Tato jazyková varianta používá formulaci neposkytnut spotrebiteľovi právo alebo mu brániť v uplatňování práva podať žalobu allebo podať akýkoľvek iný opravný prostriedok, najma vyžadovať od spotrebiteľa, aby riešil spory neupravené právními ustanoveniami výhradne arbitrážou.

Srovnáním obou jazykových verzí je smysl tohoto ustanovení plně exponován. Směrnice považuje řešení sporů ze spotřebitelských smluv v rozhodčím řízení za ustanovení nepřiměřené; zákaz nepřiměřenosti je zde třeba chápat tak, že podnikatel jako druhá smluvní strana spotřebitelské smlouvy nesmí zneužívat své silnější postavení-dané logicky tím, že spotřebitel není fakticky schopen prosadit jakékoliv změny formulářových smluvních podmínek a že, u úvěrových smluv, spotřebitel jedná pod tlakem finanční tísně-k získání nefair výhody, přičemž soud nepochybuje o tom, že takovouto výhodu je přenesení sporu ze soustavy nezávislých soudů k rozhodci, se kterým podnikatel dlouhodobě spolupracuje, poskytuje mu zdroj příjmu, v řízení není nutno nařizovat jednání, jsou vyloučeny opravné prostředky atd.

Soud proto ust. § 56 odst. 1 OZ vykládá tak, že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky zakázány. Ke stejnému závěru vede i výklad ust. § 55 odst. 1 věta druhá OZ, podle kterého je nepřípustné, aby se spotřebitel vzdával ve spotřebitelské smlouvě svých práv, v tomto případě dokonce ústavního práva na spravedlivý proces před nezávislým soudem.

Podstatné je, že v rozhodnutí C-168/05, Mostaza Claro Evropský soudní dvůr vyložil, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem pro odklizení rozhodčích nálezů (tedy v České republice postupem dle § 31 a násl. z.č. 216/1994 Sb.), ale že soud má kdykoliv z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti, resp. nicotnosti takovéhoto rozhodčího nálezu. Soud proto uzavírá, že rozhodčí nálezy předložené v této věci nezakládá vykonatelnost předmětné pohledávky a dané (KSPH 35 INS 6636/2011) listiny nejsou listinou, na základě které lze vést výkon rozhodnutí; jedná se o toliko právně nicotný a bezúčinný popsaný list papíru.

Dále soud poukazuje i na judikaturu českých soudů a to rozhodnutí Nejvyššího soudu Ćeské republiky velkého senátu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 o zřetelné snaze ujednáními rozhodčích doložek poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu, rozhodčí doložka také neobsahuje určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, když uvádí jména a příjmení advokátů, kteří budou rozhodci pro účely uzavřených smluv o revolvingovém úvěru, resp. uvádí, že rozhodce může být určen žalobcem jako věřitelem i ze seznamu advokátů, vedeného Ćeskou advokátní komorou.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že rozhodčí doložkou, která byla sjednána v rozhodčím nálezu bylo dlužnici upřeno právo na spravedlivý proces, dlužnice neměla možnost se řádně hájit v tomto spotřebitelském vztahu před nezávislým soudem, ujednání o rozhodčí doložce je tedy neplatné, stejně tak jako celý rozhodčí nález, který je nicotný, nehledě na to, že již probíhalo insolvenční řízení, ve kterém byla pohledávka žalobce již sice jako nevykonatelná přihlášena. Soud se tedy zabýval sám zabýval výši žalobcem požadované částky. Smluvní pokuta jejíž výše výrazně převyšuje výši škody, jež skutečně vznikla v souvislosti s porušení určité povinnosti, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné částky a poměr původní a sankční povinnosti.. V daném případě dlužnice jak vyplynulo v řízení chyběla doplatit na nesplacené části úvěru částka ve výši 28.683,-Kč a žalobce toto ani nepopíral. V době kdy měl žalobci vzniknout nárok na žalobcem požadovanou smluvní pokutu dle článku 13.4 smluvních podmínek, se tato výše smluvní ve výši 48.078,-Kč jeví ve vztahu ke skutečně původně poskytnuté částce dlužnici z úvěru výši 46.156,-Kč jako značně nepřiměřená a v rozporu s dobrými mravy a to s přihlédnutím k argumentaci o funkcích smluvní pokuty uvedené shora. Z tohoto důvodu nemohlo ani vzniknout příslušenství ve výši 2.213,-Kč, proto soud rozhodl jak uvedeno ve výroku I a žalobu v této části zamítnul.

Pokud se jedná o pohledávka č. 2, v daném případě se jednalo o pohledávku nevykonatelnou, a to smluvní pokutu za to, že dlužnice neplnila řádně z uznání dluhu. V tomto případě se soud plně ztotožňuje s argumentací žalované, a to že pohledávka č. 2 jako smluvní pokuta ve výši 75 % neuhrazené části úvěru neplní ani prevenční, ani kompenzační funkci, představuje více jak 50 % ze zajištěné částky nesplacené části úvěru, neplní žádnou z funkcí, které by tato smluvní pokuta měla představovat, když soudce při posuzování oprávněnosti smluvní pokuty musí zabývat tím za jakých okolností byla pokuta sjednána, jakou výši má zajišťovat a jaká náhrada škody byla způsobena opožděným plněním. V daném případě žalobce využil finanční tísně žalované a částkami, které požadoval na samotném úvěru oproti skutečně vyplaceným částkám chtěl dále zvýšit svůj finanční prospěch, Výše smluvní pokuty, která byla požadována za porušení dohody o uznání dluhu se soudu jeví jako značně nepřiměřená, a to pro rozpor s dobrými mravy, proto pohledávku č. 2 zamítl, nehledě na to, že samotné ujednání o výši smluvní pokuty podle čl. 13.4 smluvních podmínek je ujednání neplatné a proto je i samotné uznání dluhu v této části neplatné.

O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným, rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovanému přiznal náhradu nákladů sloužící k uplatnění a bránění práva spočívající v paušální odměně za zastupování advokátem ve výši 10.000,-Kč podle § 8 vyhlášky 484/2000 Sb. v platném znění a třikrát režijní paušál po 300,-Kč, podle § 13 odst 3, vyhlášky 177/1993 Sb. na platební místo dle § 149 odst. 1 o.s.ř., celkem částku 10.900,-Kč. (KSPH 35 INS 6636/2011)

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dně doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného.

Nebudou-li povinnosti stanoveny tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, lze se domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Praze dne 5. března 2012

JUDr. Petra Večeřová, v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Dagmar Procházková