35 ICm 2572/2011
35 ICm 2572/2011-48 (35 INS 6230/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Večeřovou v právní věci žalobce: Cofidis s.r.o., IČ 27179907, se sídlem Bulharova 1423/6, 158 00 Praha 5, zastoupený Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem Voršilská 10, 110 00 Praha 1, proti žalované: Mgr. Martina Stínková, se sídlem T.G. Masaryka 346, 272 01 Kladno, insolvenční správkyně dlužnice Veroniky anonymizovano , zastoupena Mgr. Janem Stínkou, se sídlem Průchodní 346, 272 01 Kladno, o žalobě na určení pravosti a výše pohledávky

tak to :

I. Žaloba na určení, že pohledávka žalobce ve výši 25.728,17 Kč přihlášená v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSPH 35 INS 6230/2011 ve věci dlužnice Veroniky anonymizovano , anonymizovano , bytem Dělnická 246, Dolní Břežany je nevykonatelná, nezajištěná a po právu se z a m í t á.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12.954,-Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Jana Stínky, advokáta.

III. Řízení se co do částky 58.285,-Kč zastavuje.

IV. Žalobce je povinen doplatit České republice na soudním poplatku částku ve výši 800,- Kč prostřednictvím zdejšího soudu a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. (35 INS 6230/2011)

Odůvodnění:

Žalobce podal u zdejšího soudu žalobu na určení, že jeho pohledávka ve výši 84.013,70 Kč přihlášená do insolvenčního řízení ve věci dlužnice Veroniky anonymizovano , bytem Dělnická 246, Dolní Břežany, která byla na přezkumném jednání, konaném dne 6.9.2011, popřena co do této částky insolvenčním správcem i dlužníkem je po právu s tím, že popřenou část pohledávky tvoří smluvní pokuta za porušení povinností vůči věřiteli, úrok z prodlení a pojištění. Nezaplacená část jistiny byla insolventní správkyní ve výši 58.285,-Kč uznána. Žalobce uvedl, že nárok na smluvní pokutu, úroku a pojištění vznikl na základě smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou uzavřel žalobce s dlužnicí, která vznikla jako absolutní obchod dle obchodního zákoníku, z čehož pak vyplývá možnost smluvně upravit výši úroku z prodlení. Domnívá se, že takové ujednání je v souladu s ustanoveními o spotřebitelských smlouvách, zejména s ustanovení § 56 občanského zákoníku, neboť dlužník byl spotřebitelem, a že samotné sjednání smluvních úroků z prodlení neuvádí spotřebitele do značné nerovnováhy vůči věřiteli a nezpůsobuje zhoršení postavení spotřebitele, nepřiměřenost a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech spotřebitele, že nepovažuje sjednání smluvního úroku z prodlení za rozpor se zásadou poctivého obchodního styku ani za rozpor s dobrými mravy. Žalobce je tedy přesvědčen o oprávněnosti jeho nároku na smluvní pokutu. Dále poukazoval na judikaturu ve vztahu k přiměřenosti smluvní pokuty, také na to, že právo na ochranu spotřebitele není možné užívat k vyhýbání se splnění zcela dobrovolně převzatých smluvních povinností, natožpak případné porušování smluvních závazků. Popěrný úkon učiněný insolvenčním správcem považoval za obecný, nekonkrétní a zcela neurčitý. Náhradu na úroku požadovaném žalobcem po dlužnici srovnal s běžně poskytovanými úroky a 24% se mu jevilo jako naprosto přiměřené.

Žalovaná se k návrhu vyjádřila tak, že navrhovala její zamítnutí z důvodu nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaných, protože žaloba nebyla včas podána i proti dlužnici, dále byla žaloba podána osobou k tomu neoprávněnou, protože pan Tomáš Pilc je zaměstnancem a není přípustné, aby v takovém případě podával žalobu na základě plné moci, ale pověření. Dále navrhovali žalobu zamítnout z důvodu absolutní neplatnosti právního úkonu smlouvy o revolvingovém úvěru pro rozpor s ustanovením § 4 zák. č. 321/2001 Sb. a § 56 OZ a to z důvodu promlčení, kde pro tuto neplatnost nelze použít ustanovení § 323 obch. zák. právě z důvodu neplatnosti smlouvy a pro rozpor s občanským zákoníkem a zákonem na ochranu spotřebitele a také pro nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách, které jsou v rozporu se Směrnicí Rady 93/13/EHS z 5.4.1993, která je pro Českou republiku závazná.

Účastníci učinili nesporným, že bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci Veroniky anonymizovano a to 35 INS 6230/2011-A-11, usnesením ze dne 23.6.2012 KSPH 35 INS 6230/2011-A-11 bylo povoleno oddlužení, při přezkumném jednání konaném dne 6.9.2011 byla pohledávka věřitele č. 13 (žalobce) popřena insolvenční správkyní i dlužnicí a to v částce 25.728,17 Kč z důvodu neplatnosti smlouvy podle § 39 OZ a rozpor se směrnicemi Evropské unie. Žaloba byla ve vztahu k první žalované podána včas.

Výzvou o popření pohledávky ze dne 14.9.2011, které bylo doručeno žalobci dne 16.9.2011 žalovaná-insolvenční správkyně doručila žalobci výzvu k podání žaloby na určení (35 INS 6230/2011) pravosti, výše a pořadí jeho popřené pohledávky ve lhůtě 30 dnů s tím, že byl výslovně poučen i o tom, že tuto pohledávku rovněž částečně popřel dlužník, a proto žaloba na určení musí v takovém případě směřovat jak proti žalované (insolvenční správkyni), tak i proti dlužníkovi, že účinky popření pohledávky nezajištěného věřitele má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky, jako popření pohledávky žalovanou (insolvenční správkyní).

Dne 27.9.2011 byla žalobcem podána žaloba, tedy včas, avšak pouze proti insolvenčnímu správci jako žalované, nikoli i proti dlužnici.

Podle § 192 odst. 1 IZ mohou dlužník a insolvenční správce popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají. Podle § 200 IZ, není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

Podle § 410 odst. 2 IZ má popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky.

Podle § 198 IZ věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Podle § 16 IZ jsou účastníky incidenčního řízení žalobce a žalovaný, a není-li dále stanoveno jinak, je buď žalobcem nebo žalovaným insolvenční správce.

Vycházeje ze zjištěních uvedených shora, dospěl soud k závěru, že průběh insolvenčního řízení, resp. zvolení způsobu řešení úpadku dlužníka, má vliv na aktivní, popř. pasivní legitimaci žaloby na určení popřené pohledávky, a proto se soud v prvé řadě zabýval nejen otázkou oprávněností žalobce podat žalobu na určení popřené pohledávky, ale i otázkou, proti komu má žaloba směřovat, tedy pasivní legitimací. Spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek jsou incidenčními spory, které se projednají a rozhodnou na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu, přičemž tento návrh má povahu žaloby. Předpokladem pro podání takové žaloby je to, aby probíhalo insolvenční řízení ve věci dlužníka, aby věřitel řádně a včas přihlásil do takového insolvenčního řízení svou pohledávku, a aby tato pohledávka byla popřena dlužníkem nebo insolvenčním správcem, ať již z důvodu pravosti, výše či pořadí. V takovém případě pak otázku aktivní a pasivní legitimace řeší ustanovení § 198 a § 199 IZ, kdy v případě nevykonatelné pohledávky podávají žalobu na určení popřené pohledávky věřitelé té dané pohledávky, a tato žaloba směřuje proti insolvenčnímu správci. V případě vykonatelné (35 INS 6230/2011) pohledávky je pak oprávněným k podání incidenční žaloby správce, a tato žaloba směřuje proti věřiteli popřené pohledávky. Na základě těchto skutečností není pochyb o aktivní legitimaci žalobce, neboť je přihlášeným věřitelem v insolvenčním řízení ve věci dlužnice Veroniky anonymizovano , anonymizovano a jeho nevykonatelná pohledávka byla částečně popřena insolvenčním správcem i dlužnicí. Sporným pak zůstává určení, proti komu má žaloba na určení popřené pohledávky směřovat, popře-li nevykonatelnou pohledávku vedle insolvenčního správce i dlužník, což mu umožňuje ustanovení § 192 odst. 1 IZ. V takovém případě je třeba rozlišit, zda je řešen úpadek oddlužením, reorganizací či konkursem. Podle insolvenčního zákona popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění, pokud není stanoveno jinak, čímž se jednoznačně mimo jiné míní ustanovení § 410 odst. 2 IZ, kdy popření pohledávky dlužníkem při oddlužení má tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Z toho vyplývá, že pokud v oddlužení popře nevykonatelnou pohledávku věřitele i dlužník, musí tato žaloba směřovat jak insolvenčnímu správci, tak i dlužníkovi. To i za předpokladu, že insolvenční správce pohledávku věřitele nepopřel, neboť dle ustanovení § 16 IZ je vždy účastníkem incidenčního sporu, pokud není stanoveno jinak. Pokud by však k popření pohledávky dlužníkem došlo tehdy, kdy je prohlášen na majetek dlužníka konkurs, nemá dle ustanovení § 200 IZ takové popření tytéž účinky jako popření insolvenčním správcem, a proto nemá ani vliv na zjištění této pohledávky. Jediným účinkem takového popření dlužníkem je to, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem. Věřitel popřené nevykonatelné pohledávky byl řádně a správně poučen insolvenčním správcem, že popření dlužníka má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky, jako popření pohledávky insolvenčním správcem, a že proto musí žaloba na určení směřovat i proti dlužníkovi, avšak i přesto žalobce podal žalobu na určení popřené pohledávky jen proti popírajícímu insolvenčnímu správci, tohoto insolventního správce označil tak, jak mu ukládá insolvenční zákon, tj. insolvenční správce dlužníka, dlužnici neoznačil jako druhou žalovanou, což mělo být uvedeno již v samotné žalobě. Takovéto označení doplnil až jeho právní zástupce ve vyjádření k podání žalovaných ze dne 2.2.2012, takovéto samovolné doplnění účastníka je však v rozporu s žalobou, nehledě na to, že i pokud by právní zástupce žalobce požádal o přistoupení dlužnice jako druhé žalované do řízení podle § 92 o.s.ř., byla by žaloba vůči této druhé žalované podána opožděně.

Nejsou-li proto tak označeni účastníky ti, kteří jimi musí být jako nerozluční společníci, je tím dán nedostatek věcné legitimace, k čemuž došlo i v tomto případě. Soudu tedy nezbylo nic jiného, než žalobu žalobce z důvodu nedostatku pasivní legitimace, když žalovaným měl být vedle popírajícího insolvenčního správce také samotný dlužník, zamítnout.

K námitce žalované 1), že za žalobce podal žalobu její zaměstnanec na základě plné moci a nikoli pověření, je třeba uvést, že soud tento úkon-plnou moc založenou ve spise posoudil podle jeho obsahu, nikoli formy a považoval ho za řádné pověření zaměstnance dlužníka. V tomto neshledal pochybení žalobce.

Nad rámec uvedeného je třeba podotknout, že pokud by nebyla žaloba zamítnuta soudem z důvodu nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaných, soud se domnívá, že úvěrová smlouva je neplatným právním úkonem v rozporu s ustanovením § 52 a násl.občanského zákoníku, Směrnicí Rady 93/13 EHS ze dne 5.4.1993 a částka, která byla požadována žalobcem ve výši 25.728,17 Kč představující úroky, paušální náhradu nákladů- (35 INS 6230/2011) smluvní pokutu a pojištění a z tohoto důvodu i tato ujednání ve smlouvě jsou neplatná, v rozporu s dobrými mravy podle § 3 občanského zákoníku.

Protože vzal žalobce v průběhu řízení žalobu co do částky 58.285,-Kč, soud v souladu s dispozitivním projevem žalobcem, řízení podle § 96 odst. 1, 2 a 4 o.s.ř. řízení zastavil.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 146 odst. 2, kdy žalované, která byla zastoupena advokátem přiznal náhradu nákladů sloužící k uplatnění a bránění práva spočívající v paušální odměně za zastupování advokátem ve výši 9.000,-Kč podle § 8 vyhlášky 484/2000 Sb. v platném znění 3x režijní paušál po 300,-Kč tj. 900,-Kč podle § 13 odst 3 vyhlášky 177/1996 Sb v platném znění ( dále jen Vyhlášky ), cestovné Kladno-Praha a zpět automobilem Land Rover ve výši 495,-Kč, 4x půlhodina za promeškaný čas ve výši 400,-Kč podle § 13 a 14 Vyhlášky a DPH ve výši 20% dle 137 o.s.ř. na platební místo dle § 149 odst. 1 o.s.ř. celkem částku 12. 954 ,-Kč.

Podle zákona č. 549/1991 v platném znění Zákona o soudních poplatcích soud uložil žalobci doplatit soudní poplatek ve výši 800,-Kč dle položky 10, kdy soudní poplatek činí 5.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání prostřednictvím zdejšího soudu k Vrchnímu soudu v Praze do 15 dnů po jeho písemném doručení.

V Praze dne 25. června 2012

JUDr. Petra Večeřová, v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Věra Matýsková