35 ICm 2531/2017
35 ICm 2531/2017-36 (KSHK 35 INS 3929/2017)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Danielou Kadlečkovou ve věci žalobce Ing. Bc. Jiřího Fary, insolvenčního správce dlužnice Miroslavy Kracíkové, nar. 31. března 1962, se sídlem správce ve Vrchlabí, Valteřická 757, zastoupeného JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovanému FINEMONEY, SE, IČ: 24303186, se sídlem v Praze, V Holešovičkách 1451, zastoupenému JUDr. Hanou Popovou, MBA, advokátkou, se sídlem v Praze, Na Kozačce 1103/5, o určení pravosti vykonatelných pohledávek ve výši 161.126,42 a 46.488,00 Kč a pořadí vykonatelných pohledávek ve výši 5.933,32 Kč, 161.126,42 Kč, 160.777,32 Kč, 46.488,00 Kč, 18.699,34 Kč a 400,00 Kč, takto: I. Žaloba, kterou se žalobce Ing. Bc. Jiří Fara domáhal, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení dlužnice Miroslavy Kracíkové, vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 3929/2017, dílčí pohledávku ve výši 161.126,42 Kč, evidovanou pod P-4/2, a dílčí pohledávku ve výši 46.488,00 Kč, evidovanou pod P-4/4, se zamítá. II. Žaloba, kterou se žalovaný FINEMONEY, SE, domáhal, že jeho pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení dlužnice Miroslavy Kracíkové, vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 3929/2017, a to část dílčí pohledávky ve výši 5.933,32, evidovaná pod P-4/1, pohledávka ve výši 161.126,42 Kč, evidovaná pod P-4/2, pohledávka ve výši 160.777,32 Kč, evidovaná pod P-4/3, pohledávka ve výši 46.488,00 Kč, evidovaná pod P-4/4, pohledávka ve výši 18.699,34 Kč, evidovaná pod P-4/5, a pohledávka ve výši 400,00 Kč, evidovaná pod P-4/6, isir.justi ce.cz pohledávek ze zajištění, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 17. prosince 2015, č. 359, se zamítá. III. Žalovaný FINEMONEY, SE, je povinen zaplatit žalobci Ing. Bc. Jiřímu Farovi na nákladech řízení částku 12.342,00 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Tomáše Skoumala. Odůvodnění: 1. Žalobce Ing. Bc. Jiří Fara (dále jen žalobce ) se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 22. května 2017 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužnicí Miroslavou Kracíkovou (dále jen dlužnice ) pohledávky označené ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že dne 10. dubna 2017 přihlásil žalovaný jako věřitel do insolvenčního řízení dlužnice několik svých pohledávek, mj. pohledávku P-4/2 v celkové výši 161.126,42 Kč a pohledávku P-4/4 v celkové výši 46.488,00 Kč. Na přezkumném jednání dne 15. května 2017 žalobce obě tyto pohledávky popřel co do pravosti. Pohledávka P-4/2 byla žalovaným přihlášena jako pohledávka smluvní pokuty ve výši 30 % z původní jistiny úvěru podle čl. I a čl. II, písm. f) notářského zápisu ze dne 22. ledna 2016. Šlo tedy o smluvní pokutu, která byla sjednána pro případ, že v době platnosti smlouvy o úvěru bude vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti (specifikované v notářském zápise). Žalobce uvedl, že smluvní pokuta je institut, který slouží k utvrzení nějaké ve smlouvě sjednané povinnosti, má se platit tehdy, dojde-li k porušení této smluvené povinnosti. V notářském zápise ze dne 22. ledna 2016, ani v úvěrové smlouvě ze dne 8. prosince 2015 však nebyla sjednána povinnost dlužnice zajistit, že v době platnosti smlouvy o úvěru nebude vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti, nebo nějaká podobná povinnost. Ujednání o smluvní pokutě v tomto případě zcela postrádalo jemu odpovídající ujednání o povinnosti, která má být smluvní pokutou utvrzena. Žalobce měl za to, že v principu ani povinnost zajistit, že v době platnosti smlouvy o úvěru nebude vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti sjednat nelze. Nebylo v moci dlužnice zabránit něčemu, co se má stát bez ohledu na její vůli. S ohledem na to žalobce hodnotil ujednání o smluvní pokutě, která je požadována jako pohledávka P-4/2 přihlášky žalovaného, jako ujednání neplatné, resp. podle něj nárok na smluvní pokutu nemohl vzniknout, protože tu není utvrzovaná povinnost. Důvody popření se podle žalobce vztahují i na příslušenství pohledávky P-4/2 (úroky z prodlení). Pohledávka P-4/4 byla žalovaným přihlášena jako pohledávka smluvní pokuty za prodlení dlužnice se zaplacením pohledávky P-4/2. Neexistuje-li pohledávka P-4/2, nemohla se dlužnice s jejím zaplacením dostat do prodlení, a tudíž nemohla vzniknout ani pohledávka P-4/4. 2. Žalovaný FINEMONEY, SE (dále jen žalovaný ), uvedl, že v insolvenčním řízení dlužnice dne 6. dubna 2017 přihlásil své pohledávky, a to jako pohledávky zajištěné a vykonatelné jako P-4/1 až P-4/6 v celkové výši 913.424,40 Kč. Na přezkumném jednání dne 15. května 2017 byly všechny vykonatelné dílčí pohledávky uznány dlužnicí, avšak žalobcem byly částečně popřeny co do pravosti i co do pořadí, a to konkrétně: přihlášená dílčí pohledávka žalovaného P-4/1 ve výši 525.933,32 Kč byla žalobcem uznána a popřena v částce 5.933,32 Kč co do pořadí pohledávky; přihlášená dílčí pohledávka žalovaného P-4/2 ve výši 161.126,42 Kč byla žalobcem popřena v plné výši co do pravosti i pořadí pohledávky; přihlášená dílčí pohledávka žalovaného P-4/3 ve výši 160.777,32 Kč byla žalobcem popřena co do pořadí pohledávky; přihlášená dílčí pohledávka žalovaného P-4/4 ve výši 46.488,00 Kč byla žalobcem popřena v plné výši co do pravosti i pořadí pohledávky; přihlášená dílčí pohledávka žalovaného P-4/5 ve výši 18.699,34 Kč byla žalobcem popřena co do pořadí pohledávky; přihlášená dílčí pohledávka žalovaného P-4/6 ve výši 400,00 Kč byla žalobcem popřena co do pořadí pohledávky. Co do pravosti žalobcem popřená dílčí pohledávka P-4/2 ve výši 161.126,42 Kč představuje žalovaným uplatněnou jednorázovou smluvní pokutu zápis ) a smlouvy o úvěru ze dne 17. prosince 2015, č. 359 (dále též smlouva o úvěru ), včetně jejího zákonného příslušenství. Co do pravosti žalobcem popřená dílčí pohledávka P-4/4 ve výši 46.488,00 Kč představuje žalovaným uplatněnou smluvní pokutu podle čl. II. písm. b) notářského zápisu a čl. VI. odst. 1 smlouvy o úvěru. Ohledně pohledávky P-4/2 se žalovaný se s argumenty žalobce a právním hodnocením žalobce naprosto neztotožnil a považoval je za nesprávné. Podle žalovaného není správný právní závěr žalobce o tom, že z uzavřené smlouvy o úvěru a notářského zápisu nevyplývala povinnost dlužnice zajistit, že v době platnosti a účinnosti smlouvy o úvěru nebude vydán exekuční příkaz k prodeji nemovité věci. Bylo tomu právě naopak. Dlužnice měla před podpisem smlouvy o úvěru dostatečný prostor podrobně prostudovat žalovaným předložené dokumenty a byly jí detailně vysvětleny podmínky úvěru. Dlužnice zajisté pečlivě zhodnotila své možnosti a posoudila, zda je schopna dostát závazkům z případně uzavřené smlouvy o úvěru a následně pak tento svůj záměr a úmysl projevila i uzavřením vlastní smlouvy o úvěru a následně sepisem notářského zápisu. Jak vyplývalo z čl. V. odst. 3 smlouvy o úvěru, dlužnice výslovně prohlásila, že je schopna řádně plnit závazky ze smlouvy o úvěru a s ní souvisejících dokumentů, zejména žalovanému splatit celkovou částku úvěru, včetně příslušenství a dalších případných pohledávek v souladu se smlouvou o úvěru a všeobecnými obchodními podmínkami, a dále se zavázala informovat žalovaného o všech skutečnostech, které mají vliv na snížení hodnoty zajištění. Dlužnice se současně zavázala udržovat tato prohlášení učiněná ve smlouvě o úvěru po celou dobu trvání závazku dlužnice v platnosti a zavázala se neučinit nic, co by ve svém důsledku mohlo negativním způsobem ovlivnit splácení předmětného úvěru s příslušenstvím a dalších případných pohledávek žalovaného. Smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalovaným a dlužnicí (i následně uzavřený notářský zápis) je podle žalovaného třeba v souladu s platnými ustanoveními občanského zákoníku (viz § 555 a násl. občanského zákoníku) vykládat podle jejich obsahu a s ohledem na úmysl jednajících. Je evidentní, že smluvně převzatou povinností dlužnice bylo řádně a včas plnit závazky převzaté smlouvou o úvěru, a to po celou dobu trvání smluvního vztahu a to až do doby jejich úplného splnění, totožný zájem měl i žalovaný-věřitel. Vznik či existence exekučního řízení a v jeho rámci i postižení nemovitého majetku dlužnice, nadto sloužícího k zajištění úvěru žalovaného, je v přímém rozporu se smluvně převzatým závazkem dlužnice řádně a včas úvěr žalovaného zaplatit a dále neučinit nic, co by mohlo negativním způsobem ovlivnit splácení předmětného úvěru. Vznik exekučního řízení a vydání exekučního příkazu k prodeji nemovitých věcí exekutorem má, podle názoru žalovaného, zásadní a velice negativní vliv na smluvní vztah uzavřený s žalovaným, neboť zásadním způsobem ovlivňuje vymahatelnost pohledávky žalovaného. Ve svém důsledku znamená zhoršení ekonomického statusu dlužnice a dokládá to, že dlužnice nebyla zcela zjevně schopna plnit své splatné závazky, a to i ve vztahu k žalovanému. V případě vydaného exekučního příkazu k prodeji nemovité věci byl postižen majetek, který tvořil předmět zajištění úvěru poskytnutého dlužnici a zhoršil se tak de facto i de iure postavení (pořadí) žalovaného při vymáhání jeho oprávněné pohledávky plynoucí ze smlouvy o úvěru a rovněž se zvýšily jeho náklady na vymáhání takovéto pohledávky. Nezanedbatelné je i abnormální prodloužení celého procesu vymáhání v rámci exekučního řízení a z toho plynoucí vznik finančních ztrát na straně žalovaného. Před vlastním zesplatněním předmětného úvěru dlužnici žalovaný uvědomil dopisem ze dne 19. září 2016 o tom, že existence exekučního příkazu k prodeji nemovité věci je porušením povinností převzatých smlouvou o úvěru a notářským zápisem a požádal dlužnici, aby své dluhy vůči jiným věřitelům okamžitě uhradila. Jelikož se tak nestalo a dlužnice vzniklou situaci vůči žalovanému nikterak neřešila, bylo evidentní, že se dostala do takové ekonomické situace, kdy nebyla schopna řádně a včas plnit všechny své převzaté závazky, včetně svých závazků vůči žalovanému a i z tohoto důvodu byl její úvěr žalovaným zesplatněn. situaci a následně ve smlouvě o úvěru prohlásila, že je schopna svůj závazek vůči žalovanému splnit, pak je podle něj neakceptovatelné, aby v průběhu smluvního vztahu byl majetek, který tvoří předmět zajištění úvěru poskytnutého žalovaným, stižen exekucí a byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovité věci, a to bez adekvátní reakce dlužnice na tuto situaci. Dlužnice tedy porušila svou smluvní povinnost tím, že se vědomě a v rozporu se svými prohlášeními dostala do takové ekonomické situace, kdy nebyla schopna řádně a včas plnit své převzaté závazky a její majetek, který tvořil předmět zajištění úvěru žalovaného, byl postižen v rámci exekučního řízení. V návaznosti na provedený výklad smlouvy o úvěru podle žalovaného přistoupil fakt, že smluvní strany sjednaly, co považují za porušení smlouvy o úvěru. Podle čl. VI. odst. 6 smlouvy o úvěru bylo totiž demonstrativně sjednáno, že porušením smlouvy o úvěru smluvní strany rozumí porušení některé z povinností dlužnice, přičemž jako jedno z porušení povinností bylo stanoveno i to, že nemovité věci dlužnice budou v době platnosti smlouvy postiženy výkonem rozhodnutí nebo exekucí (čl. VI. odst. 6 písm. f/ smlouvy o úvěru), přičemž čl. VI. odst. 4 smlouvy o úvěru stanovil, jaké následky jsou spojeny s tím, že na nemovité věci, které tvoří předmět zajištění bude vydán exekuční příkaz k prodeji či zřízeno exekutorské zástavní právo, tedy zesplatnění předmětného úvěru a na straně žalovaného vznik nároku na smluvní pokutu. Žalovaný konstatoval, že smluvní pokuta patří mezi standardní způsoby utvrzení dluhu (§ 2048 a násl. občanského zákoníku), což ve svém důsledku znamená, že posiluje postavení věřitele. V daném případě bylo zcela legitimním právem žalovaného zajistit řádné a včasné splnění sjednaného závazkového vztahu. Kromě toho žalovaný poukázal, že občanský zákoník neváže povinnost platit smluvní pokutu na zaviněné porušení povinnosti a dlužnici tedy vznikne povinnost k zaplacení pokuty i tehdy, když porušení smluvní povinnosti nezavinila. Žalovaný měl za to, že smluvní pokuta má nahradit všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou přiměřenou výši vzhledem k pohledávce, kterou zajišťuje. Je nutno vzít v úvahu výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, podle něhož při zkoumání platnosti jednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Pokud smluvní pokuta plní funkce preventivní, uhrazovací a sankční a přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba vždy posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledovala. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné části, z níž také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s uvedením na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. V tomto případě byla výše smluvní pokuty sjednána ve výši 30 % z jistiny při zajišťovaném závazku ve výši 520.000,00 Kč. Podle názoru žalovaného byla předmětná smluvní pokuta sjednána ve výše uvedených intencích, kdy je dostatečně vysoká na to, aby motivovala dlužnici k řádnému plnění smluvně převzatých povinností, avšak současně není nepřiměřená. Žalovaný se vzdal nemalého objemu finančních prostředků tím, že je předal po uzavření smlouvy o úvěru dlužnici a poskytl jí úvěr ve výši 520.000,00 Kč na stavební úpravy. K řádnému plnění povinností podle smlouvy o úvěru, spočívajících zejména v řádném splácení měsíčních anuitních splátek a řádném splnění smlouvy o úvěru, pak sjednal s dlužnicí smluvní pokuty a dále zajištění prostřednictvím zástavy na nemovitých věcech. Neopominutelný byl podle žalovaného rovněž fakt, že v případě řádného plnění smluvně převzatých povinností ze strany dlužnice v duchu základních principů soukromého práva, by se zajišťovací instrumenty nebo smluvní pokuta vůbec neuplatnily. Žalovaný uvedl, že ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o úvěru a notářském zápise rozhodně nepokládá za neplatné. Konstatoval, že jím uplatněná dílčí pohledávka P-4/2 spočívající v jednorázové smluvní pokutě ve výši 30 % z jistiny úvěru, vyčíslená do předmětného insolvenčního řízení, řádně zjištěna. Ohledně pohledávky P-4/4 žalovaný konstatoval, že podle čl. VI. odst. 1 smlouvy o úvěru a čl. II. písm. b) notářského zápisu mu vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 0,2 % za každý den prodlení z dlužné částky, se kterou se dlužnice ocitla v prodlení. Jelikož se žalovaný oprávněně domníval, že mu vznikl nárok na smluvní pokutu přihlášenou jako pohledávka P-4/2, svědčí mu tedy i právo smluvní pokutu sjednanou za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaný uvedl, že každá ze sjednaných smluvních pokut sankcionovala jiné porušení povinnosti. Smluvní pokuta v denní sazbě se uplatnila v každém jednotlivém případě prodlení s plněním jakéhokoli peněžitého závazku plynoucího ze smlouvy o úvěru. Smluvní pokuta jednorázová, ve výši 30 % z jistiny úvěru, pak byla požadována v souvislosti se zesplatněním úvěru v důsledku toho, že v průběhu smluvního vztahu byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitých věcí tvořících předmět zajištění. Žalovaný měl za to, že mu nelze vytýkat, že zvolil více způsobů zajištění, neboť on byl tím subjektem, který v počátku smlouvy o úvěru plnil a podstoupil riziko spojené s předáním peněz dlužnici za účelem jejich užití a očekáváním jejich vrácení. O přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, kdy soud opakovaně posoudil smluvní pokutu ve výši 0,2 %, resp. i ve výši vyšší (0,5 % denně) jako přiměřenou a neodporující dobrým mravům (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006). 3. Žalovaný se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 1. června 2017 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že jeho pohledávky označené ve výroku II. tohoto rozsudku jsou zajištěné a žalovaný jako zajištěný věřitel má právo na uspokojení těchto pohledávek ze zajištění, které vzniklo na základě smlouvy o řízení zástavního práva ze dne 17. prosince 2015, č. 359 (dále jen zástavní smlouva ). Žalobu, která byla zdejším soudem původně vedena pod sp. zn. 35 ICm 2668/2017, odůvodnil tím, že žalobce při popření pořadí pohledávky P-4/1 v částce 5.933,32 Kč z celkově přihlášených 525.933,32 Kč a popření pořadí pohledávek P-4/2 až P-4/6 v plné výši, jako jediný a opakující se důvod uváděl to, že žalovaný sice uplatnil zajištění těchto pohledávek zástavním právem k nemovitým věcem ve vlastnictví dlužnice zapsaných na listu vlastnictví č. 487 pro katastrální území Červeněves, obec Smidary u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, podle zástavní smlouvy, ale podle jeho názoru, z předmětné zástavní smlouvy vyplývalo, že zajištění bylo sjednáno ohledně pohledávek do výše 520.000,00 Kč. Žalovaný uvedl, že co se týče pravosti dílčích pohledávek P-4/2 a P-4/4 se s právním hodnocením žalobce uvedeného v žalobě na popření vykonatelné pohledávky naprosto neztotožnil a považoval je za nesprávné. Ohledně pořadí dílčích pohledávek žalovaný konstatoval, že obecně je spor o právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění svou podstatou sporem o výhodnější (přednostní) pořadí uspokojení přihlášené pohledávky, přičemž bez ohledu na to, zda jde o pohledávku vykonatelnou, je vždy sporem zahajovaným přihlášeným věřitelem. Žalovaný konstatoval, že mezi ním a dlužnicí byla dne 17. prosince 2015 uzavřena smlouva o úvěru, podle níž se žalovaný zavázal jako úvěrující poskytnout dlužnici jakožto úvěrované úvěr ve výši 520.000,00 Kč. Dále byla mezi týmiž smluvními stranami dne 17. prosince 2015, k zajištění pohledávek žalovaného ze smlouvy o úvěru, uzavřena zástavní smlouva, přičemž předmětem zástavního práva byly nemovité věci v katastrálním území Červeněves ve vlastnictví dlužnice. Z čl. I. odst. 1 zástavní smlouvy vyplývalo, že zajištěny byly podle písm. a) veškeré pohledávky žalovaného vůči zástavní dlužnici až do výše 520.000,00 Kč, které budou vůči žalovanému vznikat poskytnutím úvěru dlužnici na základě zajištěné smlouvy a dále podle písm. b) veškeré pohledávky žalovaného vůči zástavní dlužnici, které budou vznikat v době od uzavření této smlouvy o úvěru do 20. prosince 2040 v budoucnu, včetně příslušenství, poplatků, případného navýšení poskytnutého úvěru a nebo prodloužení splatnosti, smluvní pokuty, náhrady škody, jakož i dluhy vzniklé z bezdůvodného obohacení v případě, že zajištěná smlouva bude práva podle zástavní smlouvy do příslušného katastru nemovitostí a tento vklad zástavního práva byl v řízení vedeném katastrálním úřadem pod sp. zn. V-16149/2015 povolen, přičemž právní účinky vkladu práva nastaly dne 18. prosince 2015. Jak však bylo po podání přihlášky do předmětného insolvenčního řízení zjištěno, zápis v části C listu vlastnictví č. 487 nemovitých věcí tvořících předmět zástavy, provedený katastrálním úřadem, přesně neodpovídal ani znění textu zástavní smlouvy a ani znění návrhu na vklad zástavního práva zástavního věřitele. S ohledem na výše uvedené skutečnosti a, podle žalovaného, nesmyslný popěrný úkon žalobce v insolvenčním řízení, učiněný v rozporu s čl. I. odst. 1 písm. a) a b) zástavní smlouvy, navrhl žalovaný opravu chyby v katastru nemovitostí u příslušného katastrálního úřadu podle § 36 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), které příslušný katastrální úřad v plném rozsahu vyhověl. Žalovaný uvedl, že celkové zajištění jeho pohledávek ze smlouvy o úvěru bylo platně sjednáno na základě zástavní smlouvy až do výše 1.040.000,00 Kč a nikoliv 520.000,00 Kč, jak tvrdí žalobce! Žalovaným tak byla, v rámci insolvenčního řízení dlužnice, správně, řádně a včas uplatněna pohledávka (tvořená dílčími pohledávkami P-4/1 až P-4/6) v celkové výši 913.424,40 Kč, přičemž všechny tyto dílčí pohledávky žalovaného jsou, s ohledem na ustanovení zástavní smlouvy a následně provedeného vkladového řízení, zajištěny. Vzhledem k tomu je podle žalovaného evidentní, že neexistují žádné důvody pro popření pořadí žalovaným přihlášených pohledávek, když důvody které uplatnil žalobce, vzhledem k výše uvedenému neobstojí. 4. Žalobce se k žalobě žalovaného vyjádřil tak, že v otázce zajištění, resp. pořadí pohledávky P-4/1 v částce 5.933,30 Kč a dále pohledávek P-4/2 až P-4/6 je rozhodující výklad zástavní smlouvy. Jde o to, zda bylo zajištění sjednáno až do výše 520.000,00 Kč nebo do výše 1.040.000,00 Kč zajištěných pohledávek. V čl. I. zástavní smlouvy je zajištěná pohledávka vymezena jako a) veškeré pohledávky zástavního věřitele vůči zástavnímu dlužníku až do výše 520.000,00 Kč, které budou vůči zástavnímu věřiteli vznikat poskytnutím úvěru zástavnímu dlužníku na základě zajištěné smlouvy, b) veškeré pohledávky zástavního věřitele vůči zástavnímu dlužníkovi, které budou vznikat v době od uzavření této smlouvy do 20. 12. 2040 ze zajištěné smlouvy v budoucnu, včetně příslušenství, poplatků, případného navýšení poskytnutého úvěru a/nebo prodloužení splatnosti, smluvní pokuty, náhrady škody, jakož i dluhy vzniklé z bezdůvodného obohacení v případě, že zajištěná smlouvy bude neplatná, a to až do výše 520.000,00 Kč. Mezi textem pod písmenem a) a písmenem b) přitom není slovíčko a dále , jak se žalovaný snažil tvrdit. Podle žalobce je nepochybné, že pohledávky vymezené pod písmenem a) a b) se překrývají, když pohledávky, které budou vznikat poskytnutím úvěru, jsou nepochybně pohledávkami, které budou vznikat v době od uzavření zástavní smlouvy do 20. prosince 2040 ze zajištěné smlouvy (úvěr se pochopitelně poskytuje až po uzavření úvěrové-zajištěné smlouvy). Pod písmenem b) je tedy stanoven limit ve výši 520.000,00 Kč pro naprosto všechny pohledávky vzniklé ze zajištěné smlouvy, tedy i pro pohledávky vymezené pod písmenem a). Pokud by v čl. I. zástavní smlouvy byly sjednány limity dva, resp. limity pro dvojí pohledávky, musel by text pod písmenem b) obsahovat ujednání typu vyjma pohledávek pod písmenem a) nebo veškeré další pohledávky atd. To, že mezi stranami smlouvy byl sjednán pouze jediný finanční limit pro všechny zajištěné pohledávky, pak zcela jasně vyplývá z čl. VI. bodu 1. smlouvy, podle kterého se má do katastru nemovitostí zapsat zástavní právo ve prospěch zástavního věřitele k zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru č. 359 ze dne 8. prosince 2015 a budoucích pohledávek do výše 520.000,00 Kč . Strany smlouvy tu zcela zjevně konstatují, že byl sjednán jediný finanční limit pro všechny zajištěné pohledávky (viz spojka a a uvedení limitu 520.000,00 Kč pouze na jediném místě textu-na jeho konci). Kdyby to mělo být tak, jak tvrdí žalovaný ve své žalobě, muselo by příslušné ujednání smlouvy znít takto: k zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru do výše 520.000,00 Kč a budoucích 520.000,00 Kč pro všechny zajištěné pohledávky pak odpovídal i zápis zástavního práva do katastru nemovitostí. Tento zápis zněl zástavní právo smluvní (pro) pohledávky vzniklé do 20. prosince 2040 až do výše 520.000,00 Kč (na základě) smlouvy o zřízení zástavního práva č. 359 ze dne 17. prosince 2015 . Naopak zápis nezněl zástavní právo pro pohledávky až do výše 1.040.000,00 Kč . Zápis byl proveden dne 8. ledna 2016 a v této podobě zůstal až do popření pohledávky insolvenčním správcem. Pokud by šlo o zápis chybný, jak tvrdí žalovaný, nepochybně by se žalovaný již dávno pokusil o jeho opravu. On to však neučinil, protože si byl vědom skutečnosti, že zápis je po právu a vystihuje ujednání stran. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby soud žalobu zamítl. 5. Zdejší soud usnesením ze dne 26. července 2017, č. j., 35 ICm 2668/2017 (KSHK 35 INS 3929/2017), ve smyslu § 112 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) spojil tato dvě řízení ke společnému projednání s tím, že jsou nadále vedeny pod sp. zn.(KSHK 35 INS 3929/2017). 6. Soud provedl ve věci dokazování, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: 7. Ze smlouvy o úvěru ze dne 8. prosince 2015, č. 359, soud zjistil, že žalovaný se zavázal poskytnout dlužnici úvěr ve výši 520.000,00 Kč, dlužnice se zavázala poskytnuté peněžní prostředky s úrokem vrátit. Dlužnice prohlásila, že je schopna řádně plnit své závazky, zavázala se informovat žalovaného o skutečnostech, které by měly vliv na snížení hodnoty zajištění, a to po celou dobu trvání závazků ze smlouvy. Dále bylo sjednáno, že v případě prodlení se splnění kterékoliv své platební povinnosti vůči věřiteli byla dlužnice povinna zaplatit (kromě zákonného úroku z prodlení) smluvní pokutu za prodlení ve výši 0,2 % za každý den prodlení z dlužné částky do zaplacení. V případě, že by době platnosti smlouvy byl vydán exekuční příkaz k prodeji zastavených nemovitých věcí dlužnice nebo exekuční příkaz o zřízení exekutorského zástavního práva, stal se celý dluh splatným, a to ke 30. dni ode dne vydání některého z exekučních příkazů. V takovém případě se dlužnice zavázala zaplatit žalovanému smluvní pokutu ve výši 30 % z původní výše úvěru. Dále bylo ujednáno, že jako porušení smlouvy se mj. rozumělo postižení výkonem rozhodnutí nebo exekucí nemovitých věcí dlužnice po dobu platnosti smlouvy. 8. Ze smlouvy o zastavení nemovitosti ze dne 17. prosince 2015, č. 359, soud zjistil, že dlužnice, jako vlastnice nemovitých věcí v katastrálním území Červeněves, za účelem zajištění splnění pohledávky ze smlouvy o úvěru, zřídila zástavní právo ve prospěch žalovaného jako zástavního věřitele. Jako zajištěná pohledávka byla sjednána: a) veškeré pohledávky zástavního věřitele (žalovaného) vůči dlužnici až do výše 520.000,00 Kč, které budou vznikat poskytnutím úvěru dlužnici na základě zajištěné smlouvy, b) veškeré pohledávky zástavního věřitele (žalovaného) vůči dlužnici, které budou vznikat v době od uzavření zástavní smlouvy do 20. prosince 2040 ze zajištěné smlouvy v budoucnu, včetně příslušenství, poplatků, případného navýšení poskytnutého úvěru a/nebo prodloužení splatnosti, smluvní pokuty, náhrady škody, jakož i dluhy vzniklé z bezdůvodného obohacení v případě, že zajištěná smlouva bude neplatná; a to až do výše 520.000,00 Kč. 9. Z notářského zápisu sepsaného dne 22. ledna 2016 notářem Mgr. Petrem Elšíkem pod sp. zn. N 29/2016, NZ 31/2016, soud zjistil, že žalovaný a dlužnice potvrdili uzavření smlouvy o úvěru s tím, že notářským zápisem měly být zajištěny pouze smluvní úroky z úvěru za období od 20. února 2016 do zaplacení úvěru. Dlužnice prohlásila, že svoluje k přímé vykonatelnosti notářského zápisu. Kromě toho byla v notářském zápisu zopakována ujednání o smluvních pokutách a smluvních následcích pro případ prodlení a vydání exekučních příkazů. na její nemovité věci bylo dne 7. září 2016 zapsáno zahájení exekuce a exekuční příkaz k prodeji nemovitých věcí pověřeným exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem pod č. j. 085 EX 9000/16-13. Žalovaný upozornil dlužnici na to, že se jedná o porušení povinnosti podle čl. II. písm. f) notářského zápisu, v jehož důsledku byl žalovaný oprávněn uplatnit pokutu ve výši 30 % z jistiny a prohlásil všechny pohledávky za splatné. Žalovaný vyzval dlužnici, aby situaci řešila a do 7 dnů předložila doklad o takovém vyřešení s tím, že pokud jej dlužnice nepředloží, žalovaný prohlásí pohledávky za splatné. Tato výzva byla dlužnici doručena dne 11. září 2016. 11. Z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 487, katastrální území Červeněves, ke dni 9. září 2016 a 9. března 2017, soud zjistil, že zápis zástavního práva ve prospěch žalovaného podle zástavní smlouvy před opravou, uvedenou v odstavci 12 rozsudku zněl: zástavní právo smluvní vzniklé do 20. prosince 2040 až do výše 520.000,00 Kč . 12. Z oznámení Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, ze dne 29. května 2017 a výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 487, katastrální území Červeněves, ke dni 29. května 2017, soud zjistil, že katastrální úřad na návrh žalovaného provedl opravu zápisu zástavního práva evidovaného na základě zástavní smlouvy k nemovitým věcem dlužnice tak, že zápis nyní zní: k zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru č. 359 ze dne 17. prosince 2015 do výše 520.000,00 Kč, a budoucích pohledávek do výše 520.000,00 Kč s příslušenstvím, které budou vznikat do 20. prosince 2040 . 13. Po právní stránce soud posoudil projednávanou věc následovně: 14. Podle § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. 15. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 16. Podle § 2048 věta první občanského zákoníku sjednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. 17. Podle § 1309 odst. 1 občanského zákoníku při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy. Podle § 1311 odst. 1 občanského zákoníku lze zástavním právem zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva. Zástavním právem lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo i takový, který má vzniknout teprve v budoucnu. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje. Podle § 1313 občanského zákoníku zástavní právo zajišťuje dluh a jeho příslušenství; je-li to zvlášť ujednáno, pak i smluvní pokutu. 19. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce jako insolvenční správce popřel pohledávky žalovaného při přezkumném jednání a v jakém rozsahu (jak bylo uvedeno shora samotnými účastníky řízení v jejich tvrzeních-odstavce 1 a 2 rozsudku). 20. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný smlouvou o úvěru (8. prosince 2015) poskytl dlužnici ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku úvěr a dlužnice se zavázala poskytnuté prostředky s úrokem vrátit. Jako utvrzení povinností dlužnice byly ve smlouvě o úvěru sjednány ve smyslu § 2048 a násl. občanského zákoníku smluvní pokuty, tak jak je uvedeno v odstavci 7 rozsudku. Pohledávka žalovaného byla ve smyslu § 1309 a násl. občanského zákoníku zajištěna zástavním právem s tím, že specifikace zajištěné pohledávky, která byla sjednána v zástavní smlouvě (17. prosince 2015), je citována v odstavci 8 rozsudku. Jako další zajištění dlužnice se žalovaným uzavřela formou notářského zápisu (22. ledna 2016) dohodu o závazku ke splnění pohledávky se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu. Žalovaný dne 19. září 2016 dlužnici sdělil, že na její nemovité věci bylo dne 7. září 2016 v katastru nemovitostí zapsáno zahájení exekuce a exekuční příkaz k prodeji nemovitých věcí s tím, že jde o porušení smluvních povinností, v jehož důsledku vzniklo žalovanému oprávnění na smluvní pokutu ve výši 30 % z jistiny a zesplatnění veškerých pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že zápis zástavního práva v katastru nemovitostí zněl původně tak, jak je uvedeno v odstavci 11 rozsudku a poté na návrh žalovaného zní v současné době tak, jak je uvedeno v odstavci 12 rozsudku. 21. Žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení dlužnice dílčí pohledávku ve výši 161.126,42 Kč, evidovanou pod P-4/2, a dílčí pohledávku ve výši 46.488,00 Kč, evidovanou pod P-4/4 (výrok I. rozsudku), soud zamítl z následujících důvodů. Soud má za to, že ve smlouvě o úvěru byla platně sjednána smluvní pokuta ve výši 30 % (dílčí pohledávka P-4/2) pro případ, že by době platnosti smlouvy byl vydán exekuční příkaz k prodeji zastavených nemovitých věcí dlužnice nebo exekuční příkaz o zřízení exekutorského zástavního práva. Dlužnice ve smlouvě o úvěru prohlásila, že je schopna řádně plnit své závazky, zavázala se informovat žalovaného o skutečnostech, které by měly vliv na snížení hodnoty zajištění, a to po celou dobu trvání závazků ze smlouvy. Kromě toho dlužnice se žalovaným sjednali, že porušením smlouvy se mj. rozumělo postižení výkonem rozhodnutí nebo exekucí nemovitých věcí dlužnice po dobu platnosti smlouvy. Není tedy pravdou, že by vydání exekučního příkazu nebylo závislé na vůli dlužnice. Ta se sama o své vůli a v rozporu se svými prohlášeními ve smlouvě dostala do takové situace, že nebyla schopna plnit své závazky a na její majetek byl vydán exekuční příkaz. Soud tedy dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla ve smyslu § 2048 a násl. občanského zákoníku sjednána platně a řádně a žalovanému vzniklo na její zaplacení právo. Kromě toho mu vzniklo právo i na smluvní pokutu za prodlení ve výši 0,2 % za každý den prodlení z dlužné částky do zaplacení (dílčí pohledávka P-4/4), neboť dlužnice smluvní pokutu, tedy dílčí pohledávku P-4/2 nezaplatila. Z těchto důvodů soud uzavřel, že žalobce popřel tyto dílčí pohledávky žalovaného nikoli po právu, a proto žalobu žalobce zamítl. 22. Žalobu, kterou se žalovaný domáhal určení, že jeho pohledávky v insolvenčním řízení dlužnice, a to část dílčí pohledávky ve výši 5.933,32 Kč, evidovaná pod P-4/1, pohledávka ve výši 161.126,42 Kč, evidovaná pod P-4/2, pohledávka ve výši 160.777,32 Kč, evidovaná pod P-4/3, pohledávka ve výši 46.488,00 Kč, evidovaná pod P-4/4, pohledávka ve výši 18.699,34 Kč, evidovaná pod P-4/5, a pohledávka ve výši 400,00 Kč, evidovaná pod P-4/6, ze zajištění, které vzniklo na základě smlouvy o řízení zástavního práva ze dne 17. prosince 2015, č. 359 (výrok II. rozsudku), soud zamítl z následujících důvodů. Soud má za to, že žalovaný s dlužnicí sjednali ve smyslu § 1311 odst. 1 občanského zákoníku zajištění určitého peněžitého dluhu, a to pohledávky žalovaného až do výše 520.000,00 Kč. Ze zástavní smlouvy, resp. z výkladu čl. I., není patrné, že by se zajištění týkalo pohledávek žalovaného ve výši (až) dvakrát 520.000,00 Kč, tedy 1.040.000,00 Kč. Soud má za to, že podle výkladu tohoto článku zástavní smlouvy bylo zajištění sjednáno pouze pro všechny pohledávky žalovaného vzniklé ze smlouvy o úvěru (zajištěné smlouvy) do výše 520.000,00 Kč, a to pouze jednou, nikoli dvakrát. Soud dospěl k závěru, že na tom nic nemění ani změna zápisu do katastru nemovitostí, která nyní neodpovídá smluvním ujednáním, neboť obsahuje spojku a mezi oběma větami (písmeny a/ a b/) článku I. zástavní smlouvy, které však toto ujednání ve skutečnosti neobsahuje. Soud tedy uzavřel, že žalobce popřel pořadí pohledávek, a to část dílčí pohledávky P-4/1 (ve výši 5.933,32 Kč) a dílčích pohledávek P-4/2 až P-4/6 oprávněně, a proto žalobu žalovaného zamítl. 23. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud tedy přiznal ve věci zčásti úspěšnému žalobci vůči žalovanému (který byl také ve věci zčásti úspěšný, avšak vůči žalobci jako insolvenčnímu správci nemá ve smyslu § 202 odst. 1 insolvenčního zákona nárok na náhradu nákladů řízení) náhradu nákladů řízení ve výši 12.342,00 Kč. Tato částka je tvořena odměnou za zastupování advokátem podle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 9.300,00 Kč (3 úkony po 3.100,00 Kč), paušální náhradou hotových výdajů po 300,00 Kč za 3 úkonů (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu a účast na jednání před soudem dne 12. října 2017) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 900,00 Kč, včetně 21% DPH, celkem 12.342,00 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.

Hradec Králové 19. října 2017

Mgr. Daniela Kadlečková v.r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Petra Klejnová