35 ICm 2184/2015
Číslo jednací: 35 ICm 2184/2015-32 ( KSHK 35 INS 33547/2014 )

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Danielou Kadlečkovou ve věci žalobkyně Mgr. Ing. Moniky Michlové, soudní exekutorky, IČ: 72074116, se sídlem v Novém Jičíně, Štefánikova 1977/9, proti žalovanému BHJ správci, v. o. s., insolvenčnímu správci dlužníka Tomáše Korčáka, nar. 3. března 1982, bytem v Hradci Králové, Jiřího Purkyně 322/22, se sídlem správce v Hradci Králové, Divišova 882/5, zastoupenému Mgr. Miroslavem Topenčíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Novgorodská 935/12, o určení pohledávky ve výši 7.865,00 Kč,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že má v insolvenčním řízení dlužníka Tomáše Korčáka přihlášenou pohledávku ve výši 7.865,00 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 8.228,00 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované Mgr. Miroslava Topenčíka.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 29. dubna 2015 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má v insolvenčním řízení dlužníka přihlášenou pohledávku ve výši 7.865,00 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka Tomáše Korčáka pohledávku ve výši 7.865,00 Kč, která je vedena pod P-1, a to jako náklady soudního exekutora vzniklé v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 163 EX 1993/13, které je vedeno proti povinnému-dlužníkovi. Na základě pověření k provedení exekuce žalobkyně vydala dne 22. ledna 2015 vyrozumění o zahájení exekuce. Na přezkumném jednání konaném dne 31. března 2015 žalovaný pohledávku žalobkyně popřel s tím, že žalobkyně doložila k přihlášce pouze vyrozumění o zahájení exekuce, avšak

žalovaný měl za to, že nárok na náhradu nákladů exekuce je nárokem procesním a vzniká až právní mocí rozhodnutí příslušeného orgánu, konkrétně právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce. Žalobkyně však nesdílela názor žalovaného, že není možné přihlásit nevykonatelnou pohledávku soudního exekutora, bez toho aniž by došlo k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 102 VSPH 134/2014-64 (60 ICm 2619/2013), jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 4802/2008. Žalobkyně měla za to, že jí vzniklo právo na minimální odměnu ve výši 3.000,00 Kč, na náhradu hotových výdajů v paušální částce 3.500,00 Kč a DPH ve výši 1.365,00 Kč. Podle názoru žalobkyně má soudní exekutor právo (procesní nárok) na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v jejím průběhu nebylo na uspokojení pohledávky oprávněného ničeho vymoženo, je v podstatě honorován za to, že byl exekucí pověřen (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích č. j. 60 ICm 1970/2013).

Žalovaný uvedl, že žalobkyně svou pohledávku doložila pouze vyrozuměním o zahájení exekuce ze dne 22. ledna 2014, č. j. 163 EX 1993/13-6. Žalovaný pohledávku žalobkyně na přezkumném jednání popřel s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky, např. rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 238/2007, podle něhož žalovaný dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že nárok na náhradu nákladů exekučního řízení je nárokem procesním, a vzniká až právní mocí rozhodnutí příslušného orgánu, v posuzovaném případě konkrétně právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce, který má v tomto směru konstitutivní povahu. Žalobkyně však netvrdila ani neprokazovala (a neučinila tak ani v rámci podané žaloby), že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán, popř. že již nabyl právní moci. Pokud v daném řízení příkaz k úhradě nákladů exekuce ani vydán nebyl, nárok žalobkyně tak nemohl vzniknout. Žalobkyně se v žalobě zaobírala vznikem svého nároku na úhradu nákladů exekuce, kdy předestřela svůj závěr o tom, že právo na minimální odměnu soudnímu exekutorovi vzniká již okamžikem vydání pověření k vedení exekuce. Zároveň žalobkyně uvedla, že právo na odměnu má soudní exekutor i tehdy, nebylo-li v průběhu exekuce ničeho vymoženo, když exekutor je honorován již za to, že byl exekucí pověřen. Pominul-li žalovaný skutečnost, že činnost, která byla žalobkyní v předmětném exekučním řízení provedena, se skládala prakticky pouze z vydání vyrozumění o zahájení exekuce, které má soudní exekutor formulářově připraveny, a do nichž toliko doplní identifikační údaje dlužníka a označení konkrétního řízení, je výklad žalobkyní prezentovaný přesto nepřijatelný. Žalovaný nijak nesporoval právo soudního exekutora na odměnu v těch exekučních řízeních, v nichž nebylo v průběhu exekuce exekutorem ničeho vymoženo. V tomto směru však žalovaný s názorem žalobkyně a jí poukázaným rozhodnutím nijak nepolemizoval. I v tomto případě je však nezbytné okamžik vzniku nároku exekutora spojovat s vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce, který nebyl-li při/po provedení neúspěšného (myšleno bez výtěžku) exekučního řízení vydán, právo soudního exekutora na odměnu nevzniklo. Žalovaný se v žádném případě neztotožnil s právním posouzením směřovaným k samotnému vzniku nároku exekutora na úhradu nákladů exekuce (tedy že na přihlášení pohledávky exekutora do insolvenčního řízení je bez vlivu, zda exekuční příkaz nenabyl právní moci a nestal se tak vykonatelným, neb takto přihlášená pohledávka, není toliko pohledávkou vykonatelnou, avšak neznamená to, že tato pohledávka neexistuje a nemůže být v insolvenčním řízení uspokojena). Takový výklad jde dle přesvědčení žalovaného mimo zákonný rámec a exekutora nadto v konečném důsledku nedůvodně zvýhodňuje oproti ostatním právnickým profesím, kde kupříkladu advokát, je-li mu přiznána náhrada nákladů řízení (a logicky za předpokladu, že má s klientem ujednán nárok na přísudek), smí k jejich vymáhání přistoupit toliko v případě, že rozhodnutí, jimiž jsou přiznány, nabyde právní moci. V tomto ohledu žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne

27. září 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, podle kterého nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Žalovaný byl přesvědčen o tom, že náklady exekuce nejsou ničím jiným než náklady řízení, přičemž rozhodování o nich zákon primárně svěřuje soudnímu exekutorovi, který tak činí příkazem k úhradě nákladů exekuce. Pouze v případě podání námitek proti tomuto příkazu některým z účastníků, jestliže jim zcela nevyhoví sám exekutor, rozhoduje o nákladech exekuce soud, který rozhoduje o důvodnosti námitek (podle § 88 odst. 3 a 4 exekučního řádu). Jestliže má podle stávající judikatury nárok na náhradu nákladů řízení základ v procesním právu a vzniká na základě pravomocného rozhodnutí, které má konstitutivní povahu, v případě exekučního řízení se tak analogicky musí jednat o pravomocné soudní rozhodnutí, jímž je přiznáno, právo na náhradu nákladů exekuce nebo o exekutorem vydaný pravomocný příkaz k úhradě těchto nákladů exekuce. Na podporu tvrzení žalovaného ve vztahu k žalobkyní tvrzenému absolutnímu nároku soudního exekutora na odměnu plynoucímu ze samotného soudního pověření provedením exekuce předestřel žalovaný stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, zabývající se právem exekutora na odměnu z hlediska Listinou zaručeného práva na spravedlivou odměnu za práci. Žalovaný přisvědčil Ústavnímu soudu rovněž v tom ohledu, že exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je tak třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Pakliže žalobkyně, jakožto soudní exekutor a osoba zapsaná do seznamu exekutorů, svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých nároků. Jeho nárok na odměnu za každý exekutorem vykonaný úkon tak není nárokem absolutním. Nehledě na to, že žalovaný, jakožto insolvenční správce, není tím, kdo žalobkyni, coby exekutora, jeho nároku na odměnu zbavuje. Byť je § 3 odst. 1 exekučního řádu přiznávající exekutorům právo na odměnu ustanovením kogentním, přímo exekuční řád ovšem dále rozsah nároku exekutora na odměnu omezuje, pokud v § 87 odst. 4 normuje, že exekutor své náklady vymůže na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládajícím zaplacení peněžité částky. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala, neboť žalobkyně ani nepřistoupila k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, který by její nárok na odměnu-za předpokladu nabytí právní moci-mohl založit.

Žalobkyně v podání ze dne 18. listopadu 2015 uvedla, že v pověření exekučního soudu je výslovně uvedeno, že soudní exekutor je vedle pohledávky přiznané exekučním titulem pověřen i vymožením odměny a nákladů exekuce. Nárok exekutora na uhrazení nákladů exekuce tak podle žalobkyně vzniká již vydáním pověření o provedení exekuce, nárok je presumován (§ 87 odst. 3 exekučního řádu). Nárok soudního exekutora má tak ryze procesní povahu a není vázán na vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, jehož vydání po zahájení insolvenčního řízení je považováno za nepřípustné provádění exekuce (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích sp. zn. 60 ICm 1970/2013). Pohledávku žalobkyně přihlásila v základní výši.

Soud provedl ve věci dokazování, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

Z vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 22. ledna 2014, č. j. 163 EX 1993/13-6, soud zjistil, že žalobkyně ve věci oprávněné Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky proti povinnému dlužníkovi Tomáši Korčákovi vydala vyrozumění o zahájení exekuce, kterou byla pověřena Okresním soudem v Ostravě ze dne 6. ledna 2014, č. j. 61 EXE 15895/2013-12, pro jistinu ve výši 3.240,00 Kč, penále ve výši 1.191,00 Kč, 0,05% penále denně z jistiny od 14. července 2011 do zaplacení, náklady oprávněného a náklady exekuce.

Z přihlášky ze dne 6. února 2015 soud zjistil, že žalobkyně přihlásila v insolvenčním řízení dlužníka Tomáše Korčáka pod pořadovým číslem P-1 částku 7.865,00 Kč s tím, že důvodem vzniku pohledávky jsou náklady exekuce soudního exekutora vzniklé v souvislosti s prováděním exekuce na základě pověření Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2014, č. j. 61 EXE 15895/2013-12, na jehož základě vydal soudní exekutor vyrozumění o zahájení exekuce č. j. 163 EX 1993/13-6. Z vyrozumění žalovaného ze dne 31. března 2015 soud zjistil, že žalovaný vyrozuměl žalobkyni o popření předmětné pohledávky a zároveň o možnosti podání incidenční žaloby.

Po právní stránce soud posoudil projednávanou věc následovně:

Podle § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle § 87 odst. 1, 3 a 4 exekučního řádu jsou náklady exekuce odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při exekuci, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce závodu, a je-li exekutor nebo správce závodu plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu (dále jen náklady exekuce ). Náhrada účelně vynaložených cestovních výdajů a náhrada za ztrátu času je nákladem exekuce do výše stanovené prováděcím právním předpisem. Účelně vynaložené cestovní výdaje a ztrátu času přesahující tuto částku hradí exekutorovi oprávněný; o tom musí být poučen ve vyrozumění o zahájení exekuce. Náklady exekuce hradí exekutorovi povinný. Náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky.

Podle § 88 odst. 1 exekučního řádu určuje náklady exekuce a náklady oprávněného exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému.

Soud má za to, že žalobkyně se ohledně předmětné pohledávky domáhala určení pohledávky nikoli po právu. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně přihlásila v insolvenčním řízení dlužníka Tomáše Korčáka pohledávku ve výši 7.865,00 Kč jako náklady exekuce soudního exekutora. V přihlášce se žalobkyně odkázala na usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2014, č. j. 61 EXE 15895/2013-12, kterým byla ve smyslu § 43a exekučního řádu pověřena k provedení exekuce a dále na vyrozumění o zahájení exekuce

č. j. 163 EX 1993/13-6, kterým oprávněného ve smyslu § 44 exekučního řádu vyrozuměla o zahájení exekuce. Žalobkyně však nepředložila rozhodnutí o nákladech exekuce, tzn. určení nákladů řízení příkazem k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 exekučního řádu, a to ani na námitky žalovaného obsažené v popěrném úkonu a ve vyjádření k žalobě. Navíc se nedostavila k jednání soudu, když se z účasti u jednání omluvila, nemohla tedy ani být soudem poučena ve smyslu § 118a občanského soudního řádu. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně jako soudního exekutora je nárokem procesním, když o jeho určení nebylo v exekučním řízení ve smyslu shora citovaných ustanovení exekučního řádu dosud rozhodnuto, nárok tedy nevznikl. Z těchto důvodů soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud tedy přiznal ve věci zcela úspěšnému žalovanému vůči žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši, tj. v celkové částce 8.228,00 Kč. Tato částka je tvořena odměnou za zastupování advokátem podle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 6.200,00 Kč (2 úkony po 3.100,00 Kč), paušální náhradou hotových výdajů po 300,00 Kč za 2 úkony (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 600,00 Kč, včetně 21% DPH, celkem 8.228,00 Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.

V Hradci Králové dne 19. listopadu 2015

Mgr. Daniela Kadlečková, v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Martina Jirků