35 ICm 2067/2014
Číslo jednací: 35 ICm 2067/2014-34 (KSHK 35 INS 3020/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Danielou Kadlečkovou ve věci žalobce Českého inkasního kapitálu, a. s., IČ: 27646751, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, zastoupeného JUDr. Romanem Majerem, advokátem, se sídlem v Praze, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému České insolvenční, v. o. s., insolvenčnímu správci dlužníka Pavla Píši, nar. 18. července 1984, bytem v Běcharech 4, Kopidlno, se sídlem správce v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, zastoupeného Mgr. Zuzanou Zlatohlávkovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Riegrovo náměstí 1493/3, o určení popřené pohledávky ve výši 257.730,60 Kč,

takto:

I. Určuje se, že dílčí pohledávka č. 1 žalobce, přihlášená v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 3020/2014, dlužníka Pavla Píši, je v plné výši 257.730,60 Kč přihlášena po právu.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (původně Komerční banka, a. s.) se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 18. června 2014 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že pohledávka označená ve výroku I. tohoto rozsudku je přihlášena po právu. Žalobu odůvodnil tím, že obdržel od žalovaného vyrozumění o popření dílčí pohledávky č. 1 věřitele č. P-3 co do pravosti. Žalobce coby věřitel přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové svou pohledávku č. 1 ve výši 257.730,60 Kč. Tato pohledávka byla do insolvenčního řízení přihlášena jako nevykonatelná. Insolvenční správce na přezkumném jednání konaném dne 19. května 2014 popřel pohledávku věřitele co do celkové přihlášené výše 257.730,60 Kč. V odůvodnění svého popření insolvenční správce pouze uvedl, že důvodem popření je skutečnost, že přihlášená pohledávka zanikla z důvodu promlčení, když vydaný rozhodčí nález je nicotný z důvodu výběru rozhodce. Žalobce zásadně nesouhlasil s popřením celkové přihlášené pohledávky č. 1 ze strany žalovaného na přezkumném jednání, a to především s odkazem na posouzení přihlášené pohledávky insolvenčním správcem jako promlčené s odůvodněním, že uplatněním pohledávky v rozhodčím řízení nedošlo ke stavění promlčecí lhůty, když žalobce neuplatnil svůj nárok u příslušného orgánu. Žalobce k námitkám žalovaného uvedl, že dne 12. září 2005 uzavřel s dlužníkem smlouvu o úvěru č. 0020005226295 pro produkt Perfektní půjčka , na jejímž základě žalobce poskytl dlužníku úvěr ve výši 100.000,00 Kč. Podpisem smlouvy se dlužník zavázal splácet úvěr v pravidelných anuitních splátkách, splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje dnem 20. října 2005. Jelikož dlužník nehradil předepsané splátky řádně a včas, přistoupil žalobce dne 15. února 2007 k zesplatnění pohledávky, přičemž za den splatnosti celkové dlužné částky stanovil den 7. března 2007. Jelikož dlužník neuhradil svůj dluh ve stanovené lhůtě, přistoupil žalobce dne 12. prosince 2007 k uplatnění pohledávky v rozhodčím řízení. O nároku žalobce rozhodl rozhodce JUDr. Jiří Novák ml. rozhodčím nálezem ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. K/2007/04836, který nabyl právní moci dne 22. května 2008. Podle § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále jen zákon o rozhodčím řízení ), rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Žalobce uvedl, že na základě tohoto exekučního titulu byla již pravomocně nařízena exekuce, a to usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. června 2008, č. j. 3 Nc 4281/2008-6. Exekuční soud tak neshledal žádnou vadu exekučního titulu, přičemž exekuci na majetek dlužníka na základě tohoto exekučního titulu nařídil. Žalobci především nelze klást k tíži skutečnost, že právní názor ohledně ne/platnosti rozhodčích doložek nebyl v době uzavření smlouvy, potažmo příslušné rozhodčí doložky, natolik zřejmý, aby mohl žalobce důvodně pochybovat o budoucí vykonatelnosti rozhodčích nálezů coby exekučních titulů. Pravomoc rozhodce nesporoval ani samotný rozhodce, když ve věci vydal své rozhodnutí. Žalobce tak měl za prokázané, že uplatnil svou pohledávku v souladu s aktuálně platnými právními předpisy, a to v přiměřené lhůtě, když nárok na úhradu pohledávky splatné dne 7. března 2007 uplatnil v rozhodčím řízení dne 12. prosince 2007, přičemž o nároku bylo rozhodnuto dne 8. dubna 2008. Následně podal žalobce dne 13. června 2008 návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, přičemž na základě tohoto návrhu byla k vymožení pohledávky usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. června 2008, č. j. 3 Nc 4281/2008-6, nařízena exekuce na majetek povinného. S ohledem na skutečnost, že na základě exekučního titulu, který byl následně judikaturou shledán nicotným, by bylo nepřiměřeným požadavkem na žalobce, aby s ohledem na vývoj judikatury revidoval pravomocné a vykonatelné exekuční tituly, a znovu ohledně téže pohledávky podával žalobu u řádného soudu, zejména s ohledem na pravděpodobné zastavení tohoto soudního řízení pro překážku věci již rozhodnuté, žalobce podotkl, že nedošlo k odklizení rozhodčího nálezu v řízení o jeho zrušení, když dlužník žádnou takovou žalobu nepodal. K námitce promlčení pak žalobce uvedl, že institut promlčení má primárně motivovat věřitele k tomu, aby své pohledávky vymáhali bez zbytečného odkladu a nečekali s uplatněním pohledávky neomezenou či nepřiměřeně dlouhou dobu. Z obsahu přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení je však patrné, že žalobce v přiměřené době od okamžiku splatnosti pohledávky přistupoval aktivně k vymožení pohledávky, když činil příslušné procesní kroky směřující k vymožení pohledávky až k následnému nařízení exekuce na majetek povinného. Žalobce konstatoval, že při vymáhání pohledávky postupoval bez zbytečného prodlení, když uplatnil svou pohledávku řádně a včas v rozhodčím řízení a následně v řízení exekučním. Žalobce shledal žalovaného námitku promlčení šikanózní a v rozporu s dobrými mravy, když vznesl námitku promlčení na úkor účastníka, který případné marné uplynutí nezavinil, a vůči němuž by zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva (rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, sp. zn. 60 ICm 113/2013). Ohledně posouzení promlčení přihlášené pohledávky žalovaným, žalobce odkázal na jednu ze stěžejních zásad insolvenčního řízení stanovenou v § 5 písm. c) insolvenčního zákona, dle kterého nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce. Žalobce bezpochyby postupoval při vymáhání předmětné pohledávky v dobré víře, neboť na základě podání návrhu na vydání rozhodčího nálezu (s odkazem na platně sjednanou rozhodčí doložku) získal exekuční titul, rozhodčí nález vydaný dne 8. dubna 2008 pod sp. zn. K/2007/04836. Na základě tohoto exekučního titulu pak byla exekučním soudem nařízena exekuce. Žalobce tak považoval popření přihlášené pohledávky žalovaným za zřejmý zásah do jeho právní jistoty a dobré víry v rámci postupu při vymáhání přihlášené pohledávky. Podle názoru žalobce není přípustná skutečnost, aby žalovaný popřel přihlášenou pohledávku v plné výši s odkazem na nicotný rozhodčí nález a s tím související promlčení přihlášené pohledávky, když na základě exekučního titulu byla řádně nařízena exekuce exekučním soudem, a to již v roce 2008. I přesto, že k zesplatnění celkové pohledávky došlo již v roce 2007, nelze přihlášenou pohledávku věřitele považovat za promlčenou, a to především s odkazem na skutečnost, že žalobce disponuje pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, na základě kterého byla exekučním soudem nařízena exekuce, která stále probíhá (úkony pozastaveny jen z důvodu zahájeného insolvenčního řízení). Exekuční titul nebyl doposud žádným pravomocným výrokem soudu v nalézacím řízení zrušen, když v insolvenčním řízení nepřihlásil svou pohledávku věřitel jako vykonatelnou pouze z opatrnosti, vědom si současného stavu judikaturu týkající se platnosti rozhodčích doložek. Žalobce z opatrnosti poukázal, pokud by soud námitku promlčení vzal v patrnost, na § 323 odst. 1 obchodního zákoníku, kde je stanoveno, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena . Žalobce poukázal na skutečnost, že úpadce tuto svoji pohledávku na přezkumném jednání uznal v plné výši. Z přezkumného jednání je vyhotoven i písemný protokol, v němž je uznání úpadce zaznamenáno (písemně). Žalobce byl toho názoru, že závazek úpadce vůči žalobci trvá. Žalobce doplnil, že nelze považovat za nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatně (neexistující) rozhodčí doložky, a jedná se o spor, který je arbitrovatelný (musí se jednat o majetkový spor a musí být možné o předmětu sporu uzavřít smír-viz § 2 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení). Je-li tedy rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž je možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt. I je-li rozhodčí nález zrušen z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, zůstávají účinky podané rozhodčí žaloby zachovány (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. srpna 2014, č. j. 104 VSPH 50/2014-62). Žalobce shrnul, že žalovaný postupoval podle jeho názoru v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení, porušil princip právní jistoty a dobré víry věřitele a zkrátil tak jeho práva v insolvenčním řízení. Námitka promlčení pohledávky byla vznesena v rozporu s dobrými mravy a odporuje tak ustanovení § 547 občanského zákoníku. Žádný věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů (nález Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09).

Žalovaný se vyjádřil tak, že rozhodčí doložka upravená v čl. VI. bodu 14 obecných podmínek Komerční banky, a. s. tvořící nedílnou součást smlouvy o úvěru ze dne 12, září 2005, č. 0020005226295, je absolutně neplatná, a to s odkazem na konstantní i nejnovější judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, např. rozhodnutí ze dne 5. listopadu 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, rozhodnutí ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, jakož i Ústavního soudu, např. nález sp. zn. II. ÚS 2164/10. Z § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že v rozhodčí smlouvě se strany musí dohodnout buďto na ad hoc konkrétním rozhodci (rozhodcích), tj. identifikace rozhodce musí být určena předem anebo se strany dohodnou na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. V tomto případě je v čl. VI. bodu 14 obecných podmínek uvedeno, že spory budou rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců vedeném společností pro rozhodčí řízení, a. s., IČ: 26421381, se sídlem v Praze 2, Sokolská, podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení společnosti . Strany se zde zcela prokazatelně nedohodly na konkrétním rozhodci a neujednaly si konkrétního ad hoc rozhodce, ale pouze sjednaly, že jím bude rozhodce jmenovaný správcem seznamu rozhodců. Bylo čistě na volním uvážení takového správce, kterého z rozhodců zvolí. Tím tedy došlo k absenci zákonné povinnosti určení konkrétního rozhodce. Rovněž alternativní zákonná podmínka týkající se dohody stran o stálém rozhodčím soudu zřízeném na základě zákona nebyla naplněna. Podle žalovaného je zcela nepochybné, že Společnost pro rozhodčí řízení, a. s., je toliko právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Samotný žalobce tuto skutečnost nepopírá. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení si neujednali přímé určení rozhodce ad hoc s tím, že čl. VI. bod 14 obecných podmínek pouze odkazují na jednací řád pro rozhodčí řízení vydaný Společností pro rozhodčí řízení, a. s., která není stálým soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí doložka neplatná (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1945/2010). Žalovaný dále uvedl, že čl. VI. bod 14 obecných podmínek stanoví, že účastníci jsou srozuměni s obsahem jednacího řádu pro rozhodčí řízení společnosti, pravidly o nákladech rozhodčího řízení, sazebníkem odměn rozhodců, organizačním řádem a kancelářským řádem společnosti . Tyto dokumenty byly rovněž publikovány na internetové adrese www.rozhodcirizeni.cz. K této skutečnosti žalovaný odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Podle žalovaného je zcela prokazatelné, že rozhodčí doložka nemohla být v předmětném znění platně sjednána, neboť je podle § 39 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný se k námitce žalobce, že na základě rozhodčího nálezu byla již pravomocně nařízena exekuce, vyjádřil tak, že se k možnosti exekučního soudu zabývat se v exekučním řízení problematikou nedostatku pravomoci rozhodce se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12 a ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 3779/11. Z toho je patrné, že i přes pravomocné nařízení exekuce je rozhodčí doložka absolutně neplatná, a to vzhledem k tomu, že v rozhodčí doložce nebyl sjednán transparentní způsob výběru rozhodce. Vzhledem k tomu, že nebyla dána pravomoc rozhodce věc projednat a rozhodnout, nemůže být akceptován ani výsledek jeho rozhodování, a takový rozhodčí nálež (exekuční titul) nemůže být způsobilým podkladem pro nařízení exekuce podle exekučního řádu. Pokud se tak i přesto stalo, byl dán důvod pro zastavení exekuce. Toto rovněž potvrdil Krajský soud v Hradci Králové v rozhodnutí ze dne 18. března 2014, č. j. 23 Co 86/2014-79. Důvod zastavení exekuce spočívala v tomto případě na straně žalobce, který nepostupoval obezřetně při podání návrhu na nařízení exekuce. Nicotnost rozhodnutí pro nedostatek pravomoci rozhodce k rozhodování o věci nelze v žádném případě přičítat k tíži dlužníka. Ze stejného důvodu žalovaný rovněž nesouhlasil s vyjádřením žalobce ohledně nemožnosti žalovaného prohlásit pohledávku věřitele za promlčenou. Nebyla-li tedy dána pravomoc rozhodce věc projednat a rozhodnout, nemůže být akceptován ani výsledek jeho rozhodování, a tento rozhodčí nález (exekuční titul) nemůže být způsobilým podkladem pro nařízení exekuce. Vzhledem k tomu, že rozhodčí nález je tzv. paakt, se kterým právo nespojuje žádné právní účinky, nemohlo být na základě něj ani platně a účinně zahájeno exekuční řízení, kterým by došlo ke stavení promlčecí doby. Žalovaný ohledně námitky žalobce spočívající v uznání pohledávky dlužníkem uvedl, že přezkoumání přihlášených pohledávek je jednou ze základních povinností insolvenčního správce stanovených mu insolvenčním zákonem. Uznání pohledávky dlužníkem během insolvenčního řízení v rámci přezkumného jednání nelze považovat za uznání dluhu podle § 323 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a to právě s ohledem na skutečnost, že uznání či popření pohledávek insolvenčním správcem je právě plnění jeho povinností. Navíc dlužník nemá jako právní laik povědomí o judikatuře nejvyššího soudních instancí a zároveň vzhledem ke své finanční situaci nemá dostatek prostředků na to, aby se mohl nechat zastoupit advokátem. Právní posouzení oprávněnosti přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení je tak úkolem insolvenčního správce, který je v tomto ohledu právním odborníkem.

Soud provedl ve věci dokazování, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

Ze smlouvy o úvěru ze dne 12. září 2005, č. 0020005226295, soud zjistil, že právní předchůdce žalobce Komerční banka, a. s., poskytla dlužníkovi Pavlu Píšovi úvěr ve výši 100.000,00 Kč. Dlužník se zavázal úvěr splácet včetně úroku ve výši 14,9 % ročně v 71 měsíčních splátkách po 2.128,00 Kč. Pro případ majetkového sporu ze smlouvy bylo sjednáno, že tento měl být rozhodován jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení, a. s., podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení společnosti. Dále byly sjednány podmínky vedení rozhodčího řízení. Z rozhodčího nálezu ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. K/2007/04836, soud zjistil, že rozhodce JUDr. Jiří Novák ml. uložil dlužníkovi zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku 119.309,16 Kč se 14,9% úrokem ročně z částky 91.615,12 Kč ode dne 31. října 2007 do zaplacení a s 25% úrokem z prodlení ročně z částky 109.666,62 Kč ode dne 31. října 2007 do zaplacení a dále náklady rozhodčího řízení ve výši 33.862,64 Kč. Z návrhu na nařízení exekuce ze dne 13. června 2008 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. června 2008, č. j. 3 Nc 4281/2008-6, soud zjistil, že na návrh právního předchůdce žalobce bylo zahájeno exekuční řízení a nařízena exekuce, a to podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, shora citovaného rozhodčího nálezu.

Z přihlášky ze dne 16. dubna 2014, která je založena ve spise zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. KSHK 35 INS 3020/2014 jako P-3.1, soud zjistil, že právní předchůdce žalobce přihlásil pohledávku za dlužníkem Pavlem Píšou ve výši 257.730,60 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 12. září 2005, č. 0020005226295, s tím, že poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 100.000,00 Kč. Předmětem přihlášky pod P-3.1 byla pohledávka spočívající v jistině ve výši 92.815,12 Kč a úrocích z úvěru a úrocích z prodlení ve výši 164.915,48 Kč.

Po právní stránce soud posoudil projednávanou věc následovně:

Podle § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle § 2 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 30. května 2006, se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír.

Podle § 5 insolvenčního zákona insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

V rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 4. srpna 2014, sp. zn. 34 ICm 2288/2012, 104 VSPH 50/2014 (KSPH 40 INS 1545/2012) se podává, že v rámci insolvenčního řízení popřel insolvenční správce pohledávky jako nevykonatelné, protože se opíraly o rozhodčí nálezy, které byly vydány na základě neplatných rozhodčích doložek (podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu). Vrchní soud v Praze však došel k závěru, že je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odstranit cestou jeho zrušení podle zákona o rozhodčím řízení. Nedojde-li ke zrušení rozhodčího nálezu prostřednictvím zákonem předvídaného postupu, je rozhodčí nález vykonatelný, protože má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Vzhledem k logice zákona o rozhodčím řízení nelze považovat rozhodčí nález za nicotný právní akt, i když byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, jestliže se jednalo o spor, který byl arbitrovatelný-tj. majetkový spor ve kterém bylo možné uzavřít smír. Dále soud doplnil, že promlčecí doba u takových práv, které byly přiznány rozhodčím nálezem, neběží, aniž by byla rozlišována platnost či neplatnost rozhodčích doložek. V jiném případě by se jednalo dle názoru soudu o odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Věřitel, který by již měl k dispozici pravomocný rozhodčí nález, by musel v neustále běžící promlčecí lhůtě podat i žalobu o splnění téhož nároku u soudu. Dočkal by se nicméně jen toho, že by soud řízení o jeho žalobě zastavil z důvodu neodstranitelné překážky věci rozhodnuté, jelikož i vadný rozhodčí nález má účinky pravomocného rozsudku. Dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu ohledně zastavení exekuce pro nepřípustnost, byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem (usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012) považuje Vrchní soud v Praze po novele zákona o rozhodčím řízení účinné ode dne 1. dubna 2012 za překonanou (zdroj: 2014 Weinhold Legal). Ze zdroje www.epravo.cz soud zjistil, že citované rozhodnutí se týkalo podobného časového období, jako je projednávaná věc, tzn., že smlouva o úvěru byla mezi věřitelem a dlužníkem uzavřena v roce 2003, úvěr byl zesplatnění v roce 2005, rozhodčí nález byl vydán v roce 2006.

V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce přihlásil v insolvenčním řízení pohledávku za dlužníkem Pavlem Píšou ve výši 257.730,60 Kč jako dlužnou částku ze smlouvy o úvěru ze dne 12. září 2005, č. 0020005226295, s tím, že na základě sjednané rozhodčí smlouvy byl dne 8. dubna 2008 vydán JUDr. Jiřím Novákem ml. rozhodčí nález sp. zn. K/2007/04836. Exekuce byla na základě rozhodčího nálezu nařízena dne 23. června 2008. Pohledávka byla tedy přihlášena jako vykonatelná. Při přezkumném jednání dne 19. května 2014 však byla k návrhu žalovaného přezkoumána jako nevykonatelná, což mělo za následek pouze to, že incidenční žalobu podával podle § 198 insolvenčního zákona věřitel, nikoli insolvenční správce (podle § 199 insolvenčního zákona). K námitkám žalovaného ohledně neplatnosti rozhodčí smlouvy ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení soud odkazuje na shora uvedenou judikaturu, resp. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. V tomto konkrétním případě nebyl rozhodčí nález JUDr. Jiřího Nováka ml. zrušen podle pravidel zákona o rozhodčím řízení, stal se pravomocným a vykonatelným. Nelze jej tedy považovat za nicotný právní akt (paakt). Pohledávka žalobce není promlčena, neboť promlčecí doba neběžela z důvodu vydání rozhodčího nálezu. Závěry vrchního soudu jsou logické i proto, že pokud by věřitel (právní předchůdce žalobce), který byl oprávněn z pravomocného rozhodčího nálezu, podal žalobu na splnění téhož nároku u soudu (v pochybnostech o platnosti rozhodčího nálezu), soud by řízení zastavil z důvodu neodstranitelné překážky ve věci, tzn. překážky věci rozhodnuté, neboť rozhodčí nález má účinky pravomocného rozsudku. Právní předchůdce žalobce tedy neměl ani jinou možnost než po neúspěšné exekuci na majetek dlužníka přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení. Navíc judikatura ohledně problematiky neplatnosti rozhodčích nálezů z důvodu neurčení konkrétní osoby rozhodce se začala vyvíjet až od roku 2009 a byla poté sjednocena právě až názorem velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky v rámci usnesení ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (na toto rozhodnutí odkazoval sám žalovaný). To znamená, že pokud rozhodčí smlouva byla mezi právním předchůdcem žalobce a dlužníkem uzavřena v roce 2005, rozhodčí nález byl vydán v roce 2008 a v témže roce byla nařízena i exekuce, nebylo možné dospět podle pravidel zákona o rozhodčím řízení či tehdy platné judikatury k závěru, že je rozhodčí smlouva neplatná, potažmo, že exekuční titul neexistuje. Pokud by k takovému závěru nyní dospěl insolvenční soud v rámci incidenční žaloby, mělo by to za následek omezení práv věřitele, což by bylo v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení, zejména ve smyslu § 5 písm. c) insolvenčního zákona. Soud tedy ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že pohledávka žalobce ve výši 257.730,60 Kč je vykonatelná a je přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka po právu, jak bylo rozhodnuto ve výroku tohoto rozsudku. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 202 odst. 1 věta první insolvenčního zákona, podle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Žalobce byl sice v tomto řízení úspěšný a měl by právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, avšak v tomto případě se použije shora citované ustanovení insolvenčního zákona, že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Hradci Králové dne 25. června 2015

Mgr. Daniela Kadlečková, v. r. soudkyně Za správnost vyhotovení: Hana Šafránková