35 ICm 2059/2014
Číslo jednací: 35 ICm 2059/2014-28 (KSHK 35 INS 2966/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Danielou Kadlečkovou ve věci žalobce OP Money, a. s., IČ: 28764641, se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, zastoupeného Mgr. Dmitrije m Pavlenkem, advokátem, se sídlem Jičíně, Husova 393, proti žalované Mgr. Janě Luštíkové, insolvenční správkyni dlužnice Renaty Memmelové, nar. 21. srpna 1980, bytem v Úlibicích 27, se sídlem správkyně v Hradci Králové, třída Karla IV. 634/25, zastoupenému Mgr. Martinem Luštíkem, advokátem, se sídlem tamtéž, o určení pravosti pohledávky ve výši 216.059,00 Kč,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka č. 2 ve výši 216.059,00 Kč vůči dlužnici Renatě Memmelové, je po právu platná, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 12.342,00 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované Mgr. Martina Luštíka.

Od ůvo d ně n í:

Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 16. dubna 2014 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že jeho pohledávka č. 2 je vůči dlužnici po právu platná. Žalobu odůvodnil tím, že podal do insolvenčního řízení dlužnice řádně a včas přihlášku svých dvou pohledávek v celkové výši 472.606,00 Kč (pohledávka č. 1 ve výši 256.547,00 Kč byla insolvenční správkyní-žalovanou uznána, zatímco pohledávka č. 2 ve výši 216.059,00 Kč byla popřena co do pravosti v celé výši). Žalobce pohledávkou č. 2 uplatnil smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení. Takto vysokou smluvní pokutu považovala žalovaná za nepřiměřeně vysokou a tudíž neplatně sjednanou pro rozpor s dobrými mravy. Dle žalované takto sjednaná smluvní pokuta neplní ani funkci zajišťovací, ani uhrazovací, neboť dle uzavřené smlouvy nemá nárok na smluvní pokutu žádný odraz v primárním závazku dlužníka, a jako taková se opět v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatně stává samostatným zdrojem příjmů věřitele. Žalovaná tak považovala sjednání smluvní pokuty za neplatné a z tohoto důvodu popřela celou přihlašovanou pohledávku co do pravosti. Žalobce nesouhlasil se stanoviskem žalované a shledal jej v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky. Žalobce uvedl, že v případě konstrukce smluvní pokuty coby procentní sazby z dlužné částky za stanovenou dobu prodlení je nutné přihlédnout zejména k trvání prodlení, od něhož se odvíjí celková výše smluvní pokuty. Podle žalobce tak nelze odděleně posuzovat celkovou výši smluvní pokuty (ať již vyjádřenou v penězích či procentuálně) vůči jistině, jejíž neuhrazení je smluvní pokutou sankcionováno. Smluvní pokuta má totiž kromě žalovanou zmíněných funkcí zajišťovací a uhrazovací také funkci sankční-nárok na smluvní pokutu totiž žalobci vzniká až porušením smluvních povinností povinného, v konkrétním případě až prodlením se zaplacením sjednané částky. Dlužník tak je sankcionován za nedodržení své primární povinnosti splácet věřiteli půjčenou částku dohodnutým způsobem. O skutečnosti, zda věřiteli nárok na smluvní pokutu vznikne či nikoli tak rozhoduje pouze a výhradně dlužník a to svým vlastním chováním. Stejně tak pouze a výhradně dlužník svým vlastním jednáním rozhoduje o tom, jaké výše smluvní pokuta dosáhne. Podle žalobce je tak nutné odmítnout argument žalované, že smluvní pokuta se stává samostatným zdrojem jeho příjmů. Nelze totiž rozumně zahrnovat do zdrojů příjmů nejisté nároky -a smluvní pokuta není nic jiného, když věřitel není schopen jakýmkoli způsobem ovlivnit vznik ani výši tohoto nároku. Hovořit o smluvní pokutě jako o samostatném zdroji příjmů tedy není v nastíněných souvislostech vůbec na místě. Nadto, shodně, tedy jako v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatně, by pak mohly být posuzovány i zákonné poplatky z prodlení či úrok z prodlení-ty se také nijak neodráží v primárním závazku dlužníka, který jak v případě smluvní pokuty, tak úroku z prodlení či zákonného poplatku z prodlení, trvá beze změn i nadále. Žalobce nepřisvědčil ani názoru žalované, že smluvní pokuta ve výši 0,3 % denně je nepřiměřeně vysoká a z tohoto důvodu v rozporu s dobrými mravy. Při hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty je totiž nezbytné smluvní pokutu posuzovat k datu jejího sjednání, tedy k datu uzavření smlouvy. Následný vývoj názorů na přiměřenost smluvní pokuty, o to méně pak její závěry, nelze retroaktivně vztáhnout i na již uzavřené smlouvy z předchozích let. Smlouva, jejíž ujednání o smluvní pokutě jsou v daném případě posuzována, byla uzavřena dne 19. září 2012. Žalobce poukázal na skutečnost, že v dané době byla výše smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně považována za přijatelnou, a to i vzhledem k předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky, např. rozhodnutí ze dne 30. května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, nebo rozhodnutí ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004. Žalobce odkázal také na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2012, sp zn. 33 ICm 1609/2012. Žalobce byl přesvědčen, že postup žalované spočívající v popření pohledávky nenachází oporu v zákoně.

Žalovaná byla přesvědčena, že dílčí pohledávku, která je v tomto řízení evidována pod č. P-7/2, popřela při přezkumném jednání po právu. Pohledávka představuje smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou dlužné částky, požadovanou věřitelem z důvodu porušení povinnosti dlužnice řádně hradit sjednané splátky. Žalovaná byla přesvědčena, že smluvní pokuta ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení, tedy ve výši více než 109 % ročně, je pro svou nepřiměřenou výši v rozporu s dobrými mravy, a to již v obecné rovině. V případě posuzovaného smluvního vztahu mezi žalobcem a dlužnicí pak obzvlášť. Roční procentní sazba nákladů předmětného smluvního vztahu činí 54,54 %, což se již blíží horní hranici, kterou lze platně sjednat. Uzavřená smlouva navíc obsahovala ujednání o automatickém zvýšení RPSN v případě meziroční inflace vyšší než 5 %. Dále je třeba zohlednit ujednání obsažené v uzavřené smlouvě, totiž že při prodlení s řádnou úhradou splátky se okamžitě stává splatným celý dluh dlužnice vůči věřiteli. Zesplatnění celého úvěru ovšem nemá žádný vliv na další úročení dlužné částky smluvním úrokem, a navíc se k tomuto nároku věřitele přidává nárok na úrok z prodlení. V posuzovaném případě bylo navíc třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že žalobce měl na základě smlouvy o zřízení zástavního práva, kterou uzavřel s dlužnicí dne 19. září 2012 její právní předchůdce, své pohledávky za dlužnicí zajištěny rovněž zástavním právem k nemovitým věcem dlužnice, a to k parcele č. st. 25/1, jejíž součástí je stavba čp. 27, parcele č. st. 25/3, jejíž součástí je stavba čp. 67, a parcele č. 41, vše v katastrálním území Úlibice, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 369 pro katastrální území a obec. Úlibice. Velmi důležitou okolností podle žalované bylo, že hodnota těchto nemovitých věcí byla výrazně vyšší než desetinásobek jistiny podle předmětné smlouvy o úvěru. Při zohlednění všech práv žalobce vůči dlužnici, která vyplývají jednak z vlastní úvěrové smlouvy, jednak ze smlouvy o zřízení zástavního práva k zajištění závazků z ní vyplývajících, je zřejmé, že zajištění závazků dlužnice vůči žalobci ještě smluvní pokutou, obzvláště ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení, znamenalo zcela nedůvodný výrazný nepoměr mezi právy a povinnostmi účastníků předmětného úvěrového vztahu. Takové nevyvážení práv a povinností považuje žalovaná za jsoucí v rozporu s dobrými mravy a tudíž má sjednání předmětné smluvní pokuty z tohoto důvodu za neplatné. Předmětná smluvní pokuta navíc neplnila ani funkci uhrazovací, neboť dle uzavřené smlouvy nemá nárok na smluvní pokutu žádný odraz v primárním závazku dlužníka, ani jinou ze svých funkcí, a to ani žalobcem uváděnou funkci sankční, neboť ani smluvní sankce nemůže být samoúčelným postihem, ale k naplnění sankční funkce musí být způsobilá dlužníka sice postihnout, nesmí mu však svou výší znemožnit splnění primárního závazku, jak tomu je v posuzovaném případě. Dlužnici totiž fakticky znemožnilo splnění závazků z uzavřené úvěrové smlouvy již samé automatické zesplatnění celého jejího dluhu okamžikem prodlení. Pakliže za těchto okolností měl věřiteli vzniknout nárok na smluvní pokutu ve výši více než 109 % z dlužné částky ročně, přičemž jakákoliv platba ze strany dlužnice se dle uzavřené smlouvy započítávala předně na smluvní pokutu a až po úplném uhrazení všech smluvních pokut na vlastní dluh, nemohla takto sjednaná smluvní pokuta plnit ani sankční funkci, které se žalobce dovolává, ale jako taková se, a to opět v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatně, stává samostatným zdrojem příjmů věřitele. Z uvedených důvodů měla žalovaná sjednání předmětné smluvní pokuty za neplatné pro rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy, a proto byla přesvědčena, že celou pohledávku evidovanou v insolvenčním řízení dlužnice pod č. P-7/2 popřela co do pravosti po právu.

Soud provedl ve věci dokazování, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 19. září 2012, č. 311, splátkového kalendáře a všeobecných smluvních podmínek soud zjistil, že původní věřitel La Casa Nueva, s. r. o., IČ: 28823630, se sídlem v Sobotce, Spyšovská 487, poskytl dlužnici spotřebitelský neúčelový bezhotovostní úvěr ve výši 183.000,00 Kč, dlužnice se zavázala úvěr splácet v 60 měsíčních splátkách po 7.625,00 Kč (celkem by zaplatila 457.500,00 Kč). Pro případ prodlení se zaplacením dlužné částky byla mezi účastníky smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,3 % z celkové dlužné částky za každý den prodlení.

Ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 19. září 2012 a výpisu z katastru nemovitostí ze dne 4. dubna 2014 soud zjistil, že k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené s původním věřitelem dlužnice zastavila své nemovitosti, a to zemědělskou usedlost čp. 27 na parcele č. st. 25/1, parcelu č. st. 25/1-zastavěnou plochu a nádvoří, stavbu občanské vybavenosti čp. 67 na parcele č. st. 25/3, parcelu č. st. 25/3-zastavěnou plochu a nádvoří a parcelu č. 41-zahradu, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 369, katastrální území a obec Úlibice, okres Jičín, u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj,

Katastrální pracoviště Jičín. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. prosince 2012 soud zjistil, že původní věřitel La Casa Nueva, s. r. o., postoupil předmětnou pohledávku za dlužnicí na žalobce.

Z přihlášky ze dne 15. dubna 2014 soud zjistil, že žalobce přihlásil v insolvenčním řízení dlužnice pod pořadovým číslem P-7 částku 183.256,00 Kč jako jistinu pohledávky ze shora uvedené smlouvy o půjčce s příslušenstvím, a to sjednaným výpůjčním úrokem a zákonným úrokem z prodlení ve výši 73.291,00 Kč (to vše pod P-7.1), a dále částku 216.059,00 Kč jako smluvní pokutu ve výši 0,3 % z celkové dlužné částky za každý den prodlení (pod P-7.2). Z vyrozumění žalované ze dne 22. května 2014 soud zjistil, že žalovaná vyrozuměla žalobce o popření předmětných pohledávek a zároveň o možnosti podání incidenční žaloby.

Po právní stránce soud posoudil projednávanou věc následovně:

Podle § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle § 497 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle § 544 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle § 55 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle § 56 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 3030 občanského zákoníku se na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Soud má za to, že žalobce se ohledně předmětné pohledávky domáhá určení pravosti pohledávky nikoli po právu. Na dlužnici, která uzavřela smlouvu o úvěru s původním věřitelem ve smyslu § 497 a násl. obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, je třeba pohlížet jako na spotřebitele ve smyslu § 55 a 56 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. To, že byl úvěr poskytnut jako spotřebitelský, je ostatně vyjádřeno v samotném označení smlouvy. Dlužnice se zavázala zaplatit úrok z úvěru a jako zajištění úvěru poskytla zástavu-shora označené nemovitosti. Dále byla pro případ prodlení v rámci smlouvy o úvěru sjednána smluvní pokuta ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení, což činí 109,5 % ročně. Zákonný úrok z prodlení činil v době uzavření smlouvy 7,5 %. Soud má za to, že původní věřitel jako podnikatel uzavřel smlouvu o úvěru s dlužnicí tak, že způsobil značnou nerovnováhu ve svůj prospěch a naopak v neprospěch dlužnice, a to i s ohledem na skutečnosti, které byly shora uvedeny žalovanou. Úvěr byl kromě sjednaného úročení ještě zajištěn zástavním právem k nemovitostem a dále vysokou smluvní pokutou. Soud shledal tato ujednání smlouvy o úvěru v rozporu se shora citovanými ustanoveními občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, o spotřebitelských smlouvách, jakož i s § 2 odst. 3, § 8 ve spojení s § 3030 občanského zákoníku ohledně rozporu s dobrými mravy. Tudíž je posoudil jako neplatná, neboť dlužnici-spotřebitele znevýhodňují na úkor věřitele-žalobce, který měl v tomto závazkovém vztahu dominantní postavení. Takové jednání právního předchůdce žalobce a žalobce je v rozporu s dobrými mravy a nemůže požívat právní ochrany. Z těchto důvodů soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud tedy přiznal ve věci zcela úspěšné žalované vůči žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši, tj. v celkové částce 12.342,00 Kč. Tato částka je tvořena odměnou za zastupování advokátem podle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 9.300,00 Kč (3 úkony po 3.100,00 Kč), paušální náhradou hotových výdajů po 300,00 Kč za 3 úkony (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu a účast na jednání před soudem dne 25. června 2015) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 900,00 Kč, včetně 21% DPH, celkem 12.342,00 Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.

V Hradci Králové dne 25. června 2015

Mgr. Daniela Kadlečková, v. r. soudkyně Za správnost vyhotovení: Hana Šafránková