35 ICm 2015/2015
Číslo jednací: 35 ICm 2015/2015-25 ( KSHK 35 INS 16804/2014 )

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Danielou Kadlečkovou ve věci žalobce Barlog Capital, a. s., IČ: 28210959, se sídlem v Praze, Moulíkova 2238/1, proti žalovanému JUDr. Martinu Pavlišovi, insolvenčnímu správci dlužnice Věry Koďouskové, nar. 13. ledna 1963, bytem v Nové Pace, Achátová 1702, se sídlem správce v Hlinsku, Wilsonova 368, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, o určení popřené pohledávky ve výši 26.768,00 Kč,

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalobce za dlužnicí Věrou Koďouskovou z titulu smlouvy o úvěru ze dne 23. července 2009, č. 22009-4113, je co do pravosti a výše v rozsahu 26.768,00 Kč po právu.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í:

Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 21. května 2015 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že pohledávka označená ve výroku I. tohoto rozsudku je přihlášena po právu. Žalobu odůvodnil tím, že dne 10. února 2015 přihlásil v insolvenčním řízení za dlužnici Věrou Koďouskovou pohledávku v celkové výši 26.768,00 Kč, vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 23. července 2009, č. 22009-4113. Při přezkumném jednání dne 27. dubna 2015 insolvenční správce-žalovaný popřel celou přihlášenou pohledávku co do pravosti i výše, a to z důvodu promlčení, neboť vydaný rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky sjednané nepřípustně v obchodních podmínkách ve prospěch rozhodčí společnosti a jako takový nemohl mít účinky na běh promlčecí doby, a z důvodu rozporu smluvních pokut s dobrými mravy pro jejich nepřiměřenou výši. 4. května 2015. Pokud jde o žalovaným namítané promlčení přihlášené pohledávky, neboť rozhodčí nález ze dne 14. března 2012, sp. zn. 11477/2011, byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, pak žalobce poukázal na rozhodnutí soudů vydaných v obdobných případech, a to rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2014, č. j. 104 VSPH 179/2014-48, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2014, sp. zn. 104 VSPH 158/2014 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 45 ICm 1616/2013-40. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Kromě promlčení dílčí pohledávky č. 2 (smluvních pokut) považoval žalovaný ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro rozpor s dobrými mravy z důvodu její nepřiměřené výše. Žalobce smluvní pokutu nárokoval v souladu s bodem č. 3 obchodních podmínek smlouvy o úvěru. Samotná smluvní pokuta je pojímána jako sankční plnění (resp. motivační schéma se sankčním charakterem), jejíž uhrazení dlužníka nezbavuje povinnosti splnit zajištěný závazek. Jelikož dlužnice nehradila splátky na smlouvu o úvěru řádně a včas, tj. v plné výši a v termínu stanoveném ve smlouvě, dostala se do prodlení, čímž porušila povinnosti vyplývající ze smlouvy. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, a ze dne 22. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 4286/2009. Žalobce dále poukázal na to, že dlužnice byla v prodlení 24 měsíců (od ledna 2010 do prosince 2011), žalobce však požaduje uhradit pouze 1/4 smluvních pokut, tj. 4.332,00 Kč.

Žalovaný s tvrzeními žalobce nesouhlasil a žalobu považoval za zcela nedůvodnou, a to z následujících důvodů: Žalovaný nesouhlasil s tvrzením, že za situace, kdy mezi dlužnicí a právním předchůdcem žalobce nebyla sjednána platná rozhodčí smlouva, bylo by možno ve věci zahájit rozhodčí řízení s tím, aby podáním rozhodčí žaloby mohlo dojít ke stavění promlčecí doby. Žalobcem odkazovaná argumentace je sice opřena o aktuální judikaturu Vrchního soudu v Praze, nicméně zcela pomíjí fakt, že rozhodčí řízení je teprve zahájeno dnem, kdy rozhodčí žaloba dojde stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci. V tomto případě, stejně tak jako ve všech případech obdobných, kdy jmenování rozhodce je svěřeno pochybnému Rozhodčímu s. r. o. , však nikdy k účinnému zahájení rozhodčího řízení ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení nedošlo, neboť ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOST, a. s., jíž byla rozhodčí žaloba právním předchůdcem žalobce doručena, není stálým rozhodčím soudem, a vzhledem k nedostatku pravomoci této společnosti jmenovat rozhodce, nelze ani Mgr. Michala Navrátila, který dokument ze dne 14. března 2012 označený jako rozhodčí nález vydal, považovat za rozhodce; pokud by totiž Mgr. Navrátil rozhodcem byl, pak by na jeho straně pravomoc k rozhodnutí věci a k vydání rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 25 zákona o rozhodčím řízení dána byla. Z logiky věci a z ustanovení § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení tedy zcela jednoznačně vyplývá, že doručením rozhodčí žaloby ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTI, a. s., nemohlo dojít ke stavění promlčecí doby, když rozhodčí řízení nikdy nebylo procesně účinným způsobem zahájeno; vzhledem k tomu byla pohledávka žalobce popřena z důvodu promlčení zcela důvodně. Dále žalovaný kategoricky odmítl tvrzení žalobce, že vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům, a z tohoto důvodu k ní tedy nelze přihlédnout. Žalovaný připomněl ustálenou judikaturu Ústavního soudu, která stojí na závěru, že právní předpisy (ale ani judikaturu) nelze aplikovat mechanicky, a také to, že námitku promlčení lze odmítnout zcela výjimečně, a to pouze tehdy, pokud jejím prostřednictvím není sledováno nic jiného, než poškození účastníka právního vztahu, který promlčení nezavinil. V tomto směru považoval za naprosto scestné tvrzení žalobce, že za promlčení své pohledávky nemůže, když rozhodčí doložku, která od samého počátku odporovala zákonu (viz § 13 zákona o rozhodčím řízení, který za celou dobu účinnosti nedoznal změny), a tudíž byla od samého počátku absolutně neplatná, byl to opět sám právní předchůdce žalobce, kdo absolutně neplatnou rozhodčí doložku učinil součástí svých všeobecných smluvních podmínek, které posléze vnutil dlužnici, a to ve zcela zřejmém úmyslu zbavit dlužnici soudní ochrany, a na její úkor tak získat nefér výhodu, rovněž tak nikdo jiný, než právní předchůdce žalobce, nepodal na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky rozhodčí žalobu takovým způsobem, že na jejím základě nedošlo k zahájení rozhodčího řízení ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, a tedy ani ke stavění promlčecí doby, rozhodně nelze přisvědčit žalobci, že by nemohl předpokládat, že podáním rozhodčí žaloby nedojde ke stavění promlčecí doby, a že by tedy bylo možné považovat jeho odkaz na nález Ústavního soudu týkající se otázky změny judikatury ve vztahu k ne/promlčitelnosti nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, či nesprávným úředním postupem, za případný, když v době podání rozhodčí žaloby (tedy ke dni 9. prosince 2011) již byla rozhodnutí Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu, tedy usnesení ze dne 5. října 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/10, a nález ze dne ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, všeobecně známa, a právnímu předchůdci žalobce nic nebránilo v tom, aby se v souladu s touto judikaturou obrátil místo na ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOST, a. s., na příslušný soud, tudíž je to jenom žalobce, respektive jeho právní předchůdce, kdo nese odpovědnost za promlčení své pohledávky. Žalovaný také rozhodně nesouhlasil ani s tím, že by vznesenou námitkou promlčení sledoval poškození žalobce, coby insolvenčního věřitele, když naopak je povinností žalovaného-insolvenčního správce postupovat v insolvenčním řízení tak, aby bylo dosaženo spravedlivého a zásadně poměrného uspokojení zjištěných pohledávek, a v rámci plnění této povinnosti pochopitelně musí využít všech dostupných prostředků k tomu, aby vyloučil z uspokojení veškeré pohledávky, které lze považovat za sporné, k čemuž slouží i námitka promlčení, která je zcela nepochybně legitimním prostředkem popření pravosti pohledávky věřitele. Žalovaný měl za to, že námitku promlčení vznesenou insolvenčním správcem nikdy nelze považovat za vznesenou v rozporu s dobrými mravy, neboť jejím cílem rozhodně není poškození věřitele, nýbrž důsledné naplnění základních zásad insolvenčního řízení a řádné splnění povinností insolvenčního správce.

Soud provedl ve věci dokazování, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

Ze smlouvy o úvěru ze dne 23. července 2009, č. 22009-4113, soud zjistil, že právní předchůdce žalobce SMART Capital, a. s., poskytl dlužnici Věře Koďouskové (tehdy Pavlíčkové) úvěr ve výši 15.000,00 Kč. Dlužnice se zavázala úvěr splácet včetně úroku ve výši 20 % (9.375,00 Kč) v měsíčních splátkách po 1.875,00 Kč. Pro případ nesplnění závazku byl věřitel oprávněn požadovat po dlužníkovi smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení. Pro případ majetkového sporu ze smlouvy bylo sjednáno, že tento měl být rozhodován jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců vedeném ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a. s., podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení společnosti. Dále byly sjednány podmínky vedení rozhodčího řízení.

Z rozhodčího nálezu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 11477/2011, soud zjistil, že rozhodce Mgr. Michal Navrátil uložil dlužnici zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku započatý měsíc prodlení od ledna do prosince 2011, částku 3.000,00 Kč a dále náklady rozhodčího řízení ve výši 16.250,00 Kč. Návrh na vydání rozhodčího nálezu byl podán dne 1. prosince 2011. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 31. října 2012 s částí přílohy č. 1 soud zjistil, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobce.

Z přihlášky ze dne 10. února 2015, která je založena ve spise zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. KSHK 35 INS 16804/2014 jako P-3, soud zjistil, že žalobce přihlásil pohledávku za dlužnicí Věrou Koďouskovou ve výši 26.768,00 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené s právním předchůdcem žalobce SMART Capital, a. s., ze dne 23. července 2009, č. 22009-4113, s tím, že celková dlužná částka byla ve výši 24.375,00 Kč, když na splátky úvěru bylo uhrazeno 10.280,00 Kč. Žalobce přihlásil jistinu ve výši 14.095,00 Kč, úrok z prodlení ve výši 5.341,00 Kč, paušální náklady spojené s vymáháním ve výši 3.000,00 Kč a smluvní pokutu ve výši 4.332,00 Kč ( z celkové smluvní pokuty 17.328,00 Kč). Žalobce přihlásil 1/4 předmětnou pohledávku jako nevykonatelnou.

Po právní stránce soud posoudil projednávanou věc následovně:

Podle § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle § 2 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 29. prosince 2011, se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír.

Podle § 14 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 29. prosince 2011, se rozhodčí řízení zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Není-li žaloba podávána stálému rozhodčímu soudu, podává se předsedajícímu rozhodci, je-li určen nebo jmenován; není-li předsedající rozhodce dosud určen nebo jmenován, žaloba se podává kterémukoli určenému nebo jmenovanému rozhodci.

V rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 4. srpna 2014, sp. zn. 34 ICm 2288/2012, 104 VSPH 50/2014 (KSPH 40 INS 1545/2012) se podává, že v rámci insolvenčního řízení popřel insolvenční správce pohledávky jako nevykonatelné, protože se opíraly o rozhodčí nálezy, které byly vydány na základě neplatných rozhodčích doložek (podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu). Vrchní soud v Praze však došel k závěru, že je-li vydaný zákona o rozhodčím řízení. Nedojde-li ke zrušení rozhodčího nálezu prostřednictvím zákonem předvídaného postupu, je rozhodčí nález vykonatelný, protože má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Vzhledem k logice zákona o rozhodčím řízení nelze považovat rozhodčí nález za nicotný právní akt, i když byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, jestliže se jednalo o spor, který byl arbitrovatelný-tj. majetkový spor ve kterém bylo možné uzavřít smír. Dále soud doplnil, že promlčecí doba u takových práv, které byly přiznány rozhodčím nálezem, neběží, aniž by byla rozlišována platnost či neplatnost rozhodčích doložek. V jiném případě by se jednalo dle názoru soudu o odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Věřitel, který by již měl k dispozici pravomocný rozhodčí nález, by musel v neustále běžící promlčecí lhůtě podat i žalobu o splnění téhož nároku u soudu. Dočkal by se nicméně jen toho, že by soud řízení o jeho žalobě zastavil z důvodu neodstranitelné překážky věci rozhodnuté, jelikož i vadný rozhodčí nález má účinky pravomocného rozsudku. Dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu ohledně zastavení exekuce pro nepřípustnost, byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem (usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012) považuje Vrchní soud v Praze po novele zákona o rozhodčím řízení účinné ode dne 1. dubna 2012 za překonanou (zdroj: 2014 Weinhold Legal).

V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce ze dne 10. února 2015 přihlásil v insolvenčním řízení pohledávku za dlužnicí Věrou Koďouskovou ve výši 26.768,00 Kč jako dlužnou částku ze smlouvy o úvěru ze dne 23. července 2009, č. 22009-4113, s tím, že na základě sjednané rozhodčí smlouvy byl dne 14. března 2012 rozhodcem Mgr. Michalem Navrátilem vydán rozhodčí nález sp. zn. 11477/2011. Pohledávka byla přesto přihlášena jako nevykonatelná (patrně omylem, neboť rozhodčí nález byl k přihlášce připojen). Z tohoto důvodu byla jako taková i přezkoumána, žalovaným popřena z důvodu promlčení, neplatné rozhodčí doložky a rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy pro jejich nepřiměřenou výši. Žalobce tedy podal žalobu podle § 198 insolvenčního zákona.

K námitkám žalovaného ohledně neplatnosti rozhodčí smlouvy ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení soud odkazuje na shora uvedenou judikaturu, resp. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. V tomto konkrétním případě nebyl rozhodčí nález Mgr. Michala Navrátila zrušen podle pravidel zákona o rozhodčím řízení, stal se pravomocným a vykonatelným. Nelze jej tedy považovat za nicotný právní akt (paakt). Pohledávka žalobce není promlčena, neboť návrh na vydání rozhodčího nálezu byl podán v běžící promlčecí době. Závěry vrchního soudu jsou logické i proto, že pokud by věřitel (právní předchůdce žalobce), který byl oprávněn z pravomocného rozhodčího nálezu, podal žalobu na splnění téhož nároku u soudu (v pochybnostech o platnosti rozhodčího nálezu), soud by řízení zastavil z důvodu neodstranitelné překážky ve věci, tzn. překážky věci rozhodnuté, neboť rozhodčí nález má účinky pravomocného rozsudku.

Soud má za to, že ani další důvod uvedený žalovaným v popěrném úkonu, tzn. rozpor smluvních pokut s dobrými mravy pro jejich nepřiměřenou výši, není důvodný. Žalobce totiž přihlásil částku celkem 26.768,00 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 14.095,00 Kč, (zákonného) úroku z prodlení ve výši 5.341,00 Kč, paušálních nákladů spojených s vymáháním ve výši 3.000,00 Kč (podle smlouvy o úvěru) a smluvní pokuty ve výši 4.332,00 Kč (1/4 z celkové smluvní pokuty 17.328,00 Kč). Smluvní pokuta byla vypočítána ve výši 722,00 Kč měsíčně za 24 měsíců prodlení, když měsíční částka smluvní pokuty činí 3,2 % z dlužné částky 22.436,00 Kč (14.095+5.341+3.000=22.436). Žalobce navíc požaduje pouze 1/4 z této smluvní pokuty, což činí 0,8 % měsíčně z dlužné částky 22.436,00 Kč. Soud tedy dospěl k závěru, že výše smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy, neboť její žalovaným při přezkumném jednání nebylo po právu, naopak žaloba po právu je, a proto jí v plném rozsahu vyhověl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 202 odst. 1 věta první insolvenčního zákona, podle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Žalobce byl sice v tomto řízení úspěšný a měl by právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, avšak v tomto případě se použije shora citované ustanovení insolvenčního zákona, že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Hradci Králové dne 5. listopadu 2015

Mgr. Daniela Kadlečková, v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Martina Jirků