35 ICm 1811/2014
Číslo jednací: 35 ICm 1811/2014-37 ( KSHK 35 INS 1007/2014 )

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Danielou Kadlečkovou ve věci žalobce small credit, s. r. o., IČ: 28254121, se sídlem v Praze, Přívozní 2, zastoupeného obecným zmocněncem Oldřichem Gernešem, nar. , bytem , proti žalovanému České insolvenční, v. o. s., insolvenčnímu správci dlužnice Magdy Buchartové, nar. 3. května 1966, bytem ve Vysokém Veselí, K. H. Borovského 96, se sídlem správce v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, zastoupenému Mgr. Zuzanou Zlatohlávkovou, advokátkou, se sídlem tamtéž, o určení popřené pohledávky ve výši 37.996,00 Kč,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 37.996,00 Kč, kterou přihlásil do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 1007/2014, je zjištěna a existuje po právu, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 13.600,00 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného Mgr. Zuzany Zlatohlávkové.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 29. května 2014 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že jeho pohledávka je zjištěna a existuje po právu. Žalobu odůvodnil tím, že dne 17. února 2014 (účinky rozhodnutí o úpadku) byl dlužnici Magdě Buchartové usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. KSHK 35 INS 1007/2014 zjištěn úpadek. Žalobce přihlásil do uvedeného řízení svou pohledávku za dlužnicí ve výši 37.996,00 Kč z titulu nezaplacení dlužné částky poskytnuté na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobcem a dlužnicí dne 13. ledna 2009. Žalovaný dne 28. dubna 2014 v rámci Pokračovánípřezkumného jednání popřel přihlášenou pohledávku v celé výši. Popření pohledávky bylo žalobci oznámeno dne 16. května 2014. Dlužnicí byla pohledávka uznána. Žalobce nesouhlasil s právním názorem žalovaného, že popřená pohledávka je promlčená, neboť podle odst. 4.1 všeobecných úvěrových podmínek dlužnice spolu se žalobcem prodloužili promlčitelnost nároku a veškerých práv na 10 let. Žalobce byl toho názoru, že k promlčení pohledávky dochází až po 14. březnu 2019.

Žalovaný uvedl, že pohledávku žalobce vedenou pod pořadovým číslem P-5 popřel na přezkumném jednání konaném dne 28. dubna 2014 co do pravosti, když důvodem popření bylo promlčení přihlášené pohledávky. Z toho, že věřitel přihlásil celou pohledávku, vyplynulo, že dlužnicí nebyla zaplacena byť jediná splátka. Podle odst. 7.1 písm. a) všeobecných úvěrových podmínek se zesplatňuje úvěr, pokud je dlužník v prodlení se splácením dvou splátek. Úvěr se tak zesplatnil dne 14. března 2009. Přihláška byla podána dne 7. března 2014, tedy po více než čtyřech letech. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, považoval ji za nedůvodnou a neoprávněnou. V odst. 4.1 všeobecných úvěrových podmínek bylo uvedeno, že Zákazník uzavření smlouvy o úvěru prohlašuje v souladu s ust. § 401 obchodního zákoníku, že prodlužuje promlčecí dobu veškerých práv vzniklých společnosti small credit, s. r. o., vůči němu ze smlouvy o věru na 10 let od okamžiku, kdy započne tato doba běžet. Takové prohlášení se vztahuje na práva vzniklá odstoupením od smlouvy o úvěru. . Toto ustanovení však žalovaný považoval za neplatné, neboť bylo v rozporu s ustanoveními obchodního a občanského zákoníku na ochranu spotřebitele, když navíc bylo učiněno pouze jako součást obchodních podmínek a nikoli jako písemné prohlášení jedné ze stran, jak vyžaduje § 401 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Podle žalovaného bylo zcela nepochybné, že smlouva o úvěru, kterou žalobce uzavřel s dlužnicí, má charakter spotřebitelské smlouvy, neboť ji žalobce uzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a dlužnice jako spotřebitel. Úvěrová smlouva byla uzavřena dne 7. ledna 2009, tedy v době, kdy ustanovení o ochraně spotřebitele již byla součástí občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Prolongace promlčecí doby je nepochybně nepřípustným ujednáním v rámci spotřebitelských smluv a představuje výrazný neprospěch vůči spotřebiteli a podstatnou odchylku od zákonné (neprodloužené) promlčecí doby. Žalovaný byl přesvědčen, že prodloužení promlčecí doby v úvěrových smlouvách je v podstatě vždy ve prospěch věřitele, neboť ten na počátku úvěrového vztahu poskytne určitou částku a pak je na dlužníkovi, aby ji postupně splácel, přičemž je to dlužník, kdo se především může dostat do prodlení. Toto je podle názoru žalovaného důvod, proč bankovní i nebankovní instituce prodloužení promlčecí doby sjednávají, neboť si tím zajistí delší časový prostor pro vymáhání případné pohledávky. Nelze ponechat stranou ani fakt, že prodloužení promlčecí doby bylo v daném případě zakotveno ve formulářových všeobecných podmínkách, tedy v listině, kterou vyhotovil sám žalobce. Je-li však prodloužení promlčecí doby jedné straně ku prospěchu, současně to jde k tíži dlužné strany, neboť té se prodlužuje doba, po kterou námitku promlčení nemůže uplatit. Toto ujednání je tak nepochybně v neprospěch spotřebitele při srovnání s běžnou promlčecí dobou. Důležitou okolností je rovněž to, že ze všeobecných obchodních podmínek plyne, že prodloužení promlčecí doby bylo pouze jednostranné, tj. pouze dlužnice prohlásila, že veškerá práva a pohledávky vůči ní se promlčí ve lhůtě 10 let ode dne, kdy mohla být poprvé vykonána či uplatněna. Z tohoto znění tak vůbec neplynulo, že by i žalobce vůči dlužnici prohlásil, že prodlužuje promlčecí dobu. Jednalo se tak o výraznou nevyváženost v neprospěch dlužnice jako spotřebitele. Obecně lze říci, že z výkladu právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 jednoznačně vyplývá, že smluvní prodloužení promlčecí doby spotřebitelem je zcela v rozporu s celkovým legislativním systémem, který spotřebiteli přímo vnucuje maximální ochranu. Závěrem žalovaný uvedl, že občanský zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 2014, v § 630 odst. 2 Pokračovánípřímo uvádí, že je-li kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší strany nepřihlíží se k takovému ujednání. Toto ustanovení tak přímo zakazuje prolongaci promlčecí doby v neprospěch slabší strany, kterou je v tomto konkrétním případě právě dlužnice. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

Soud provedl ve věci dokazování, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

Z dopisu ze dne 7. ledna 2009 a podacího lístku z téhož dne soud zjistil, že žalobce zaslal úvěrovou smlouvu, kterou měla dlužnice podepsanou vrátit zpět žalobci. Ze smlouvy o úvěru ze dne 7. ledna 2009, č. 13 08, a splátkového kalendáře soud zjistil, že žalobce poskytl dlužnici úvěr ve výši 20.000,00 Kč, dlužnice se zavázala úvěr splácet v 60 měsíčních splátkách po 633,40 Kč (poslední splátka ve výši 625,40 Kč) s tím, že celková výše splátek byla 37.996,00 Kč (úroková sazba 18 %). Datum první splátky byl 13. únor 2009. Ve smlouvě byl dále odkaz na úpravu obsaženou v úvěrových podmínkách žalobce, dlužnice prohlásila, že se s nimi seznámila, neměla k nim žádné výhrady a zavázala se je dodržovat, což potvrdila podpisem úvěrových podmínek. Podle čl. 4.1 všeobecných úvěrových podmínek dlužnice prohlásila, že prodlužuje promlčecí dobu veškerých práv vzniklých žalobci vůči ní ze smlouvy o úvěru na 10 let od okamžiku, kdy započne tato doba běžet. Podle čl. 7.1 všeobecných úvěrových podmínek pro případ, že by dlužnice porušila smlouvu o úvěru, zejména byla-li v prodlení s placením více než dvou splátek zároveň, se stal splatným dosud neuhrazený zůstatek úvěru, včetně úroků, uvedený ve smlouvě o úvěru.

Z přihláškového spisu vedeného zdejším soudem pod sp. zn. KSHK 35 INS 1007/2014-P-5, konkrétně z přihlášky ze dne 6. března 2014 soud zjistil, že žalobce přihlásil v insolvenčním řízení dlužnice pod pořadovým číslem P-5 částku 37.996,00 Kč jako jistinu pohledávky ze smlouvy o úvěru, dále z vyrozumění žalovaného ze dne 12. května 2014 soud zjistil, že žalovaný vyrozuměl žalobce o popření předmětných pohledávek a zároveň o možnosti podání incidenční žaloby, vyrozumění bylo žalobci doručeno dne 16. května 2014.

Po právní stránce soud posoudil projednávanou věc následovně:

Podle § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle § 497 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Pokračování Podle § 397 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Podle § 55 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle § 56 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 3030 občanského zákoníku se na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I. Podle § 8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Soud má za to, že žalobce se ohledně předmětné pohledávky domáhá určení pravosti pohledávky nikoli po právu. Na dlužnici, která se žalobcem uzavřela smlouvu o úvěru ve smyslu § 497 a násl. obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, je třeba pohlížet jako na spotřebitele ve smyslu § 55 a 56 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Soud má za to, že žalobce jako podnikatel uzavřel smlouvu o úvěru s dlužnicí tak, že způsobil nerovnováhu ve svůj prospěch a naopak v neprospěch dlužnice, a to s ohledem na jednostranné prodloužení promlčecí doby, které bylo založenou pouze jednostranným prohlášením dlužnice, které bylo navíc obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách, které vyhotovil žalobce. Prohlášení dlužnice tedy bylo dlužnici předepsáno žalobcem, nemohla jej nikterak ovlivnit. Soud shledal tato ujednání smlouvy o úvěru v rozporu se shora citovanými ustanoveními občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, o spotřebitelských smlouvách, jakož i s § 8 ve spojení s § 3030 občanského zákoníku, a to ohledně zjevného zneužití práva, které nemá požívat právní ochrany. Tudíž je posoudil jako neplatná, neboť dlužnici-spotřebitele znevýhodňují na úkor věřitele-žalobce, který měl v tomto závazkovém vztahu dominantní postavení.

Podle čl. 7.1 všeobecných úvěrových podmínek žalobce bylo sjednáno, že pokud by dlužnice porušila smlouvu o úvěru, zejména byla-li v prodlení s placením více než dvou splátek zároveň, stal se splatným dosud neuhrazený zůstatek úvěru, včetně úroků, uvedený ve smlouvě o úvěru. Dlužnice podle smlouvy o úvěru a splátkového kalendáře nezaplatila ani jedinou splátku. První splátka měla být zaplacena 13. února 2009, tzn., že ke dni 14. března 2009, po marném uplynutí termínu pro zaplacení druhé splátky úvěru, byl celý úvěr ve výši 37.996,00 Kč splatný. Od tohoto data počala běžet promlčecí doba ohledně celé částky, která byla předmětem úvěru, včetně úroků. Nelze dospět ani k závěru, že by se promlčovaly jednotlivé splátky úvěru jednotlivě, když tomu odporuje jednak ujednání čl. 7.1 všeobecných úvěrových podmínek a dále i úprava promlčení obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, kterou obchodní zákoník oproti § 110 odst. 3 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, neobsahoval. Vzhledem k tomu, že bylo shora konstatováno, že prohlášení dlužnice o prolongaci promlčecí doby na 10 let bylo neplatné, vztahuje se na běh promlčení § 397 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, který zakotvuje obecnou čtyřletou promlčecí dobu v obchodních vztazích. Promlčecí doba tedy začala běžet, jak již bylo výše uvedeno, 15. března 2009 a uplynula 15. března 2013. Přihlášku však žalobce podal až 7. března 2014, tzn. po uplynutí promlčecí doby, kdy jeho pohledávka byla již promlčena. Pokud žalobce uvedl, že dlužnice jeho pohledávku Pokračovánípři přezkumném jednání uznala, tak toto uznání je pouze stanoviskem při přezkoumání pohledávek (§ 191 insolvenčního zákona), nikoli úkonem ve smyslu § 323 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013.

Z těchto všech uvedených důvodů soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud tedy přiznal ve věci zcela úspěšnému žalovanému vůči žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši, tj. v celkové částce 13.600,00 Kč. Tato částka je tvořena odměnou za zastupování advokátem podle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 12.400,00 Kč (4 úkony po 3.100,00 Kč), paušální náhradou hotových výdajů po 300,00 Kč za 4 úkony (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu a účast na jednání před soudem dne 11. června 2015 a 27. července 2015) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 1.200,00 Kč, celkem 13.600,00 Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.

V Hradci Králové dne 27. července 2015

Mgr. Daniela Kadlečková, v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Marcela Veselá