35 ICm 1311/2016
Číslo jednací: 35 ICm 1311/2016-18 ( KSHK 35 INS 30019/2015 )

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Danielou Kadlečkovou ve věci žalobce VITACREDIT, s. r. o., IČ: 28614488, se sídlem v Olomouci-Chválkovicích, Selské náměstí 9/43, proti žalované Mgr. Ing. Petře Hýskové, insolvenční správkyni dlužnice Martiny Zapadlové, nar. 23. dubna 1974, bytem v Nové Pace, J. Wolkera 969, se sídlem správkyně v Praze, Tyršova 1835/13, o určení popřené pohledávky ve výši 289.666,00 Kč,t a k t o :

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka za dlužnicí Martinou Zapadlovou z titulu smlouvy o úvěru ze dne 9. července 2015, č. 2315000313, a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 4. prosince 2015, je co do výše 289.666,00 Kč po právu, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 2.380,58 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 20. dubna 2016 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že jeho pohledávka za dlužnicí z titulu smlouvy o úvěru ze dne 9. července 2015, č. 2315000313, a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 4. prosince 2015, je co do výše 289.666,00 Kč po právu. Žalobu odůvodnil tím, že přihláškou ze dne 11. února 2016 uplatnil vůči dlužnici v insolvenčním řízení, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 30019/2015, pohledávku ve výši 695.899,00 Kč, evidovanou v insolvenčním řízení pod č. P-7, a to jako zajištěnou a nevykonatelnou. Pohledávka byla přihlášena z titulu nespláceného úvěru, který byl poskytnut na základě smlouvy o úvěru ze dne 9. července 2015, č. 2315000313, a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 9. července 2015. Při přezkumném jednání, které se konalo dne 21. března 2016, byla ze strany žalované pohledávka popřena co do výše isir.justi ce.cz

289.666,00 Kč, s odůvodněním, že tuto částku představují smluvní úroky vzniklé v období po úpadku dlužnice, které se podle § 170 insolvenčního zákona neuspokojují. Žalovaná rovněž považovala institut zesplatnění závazku za obcházení právě tohoto ustanovení. Žalovaná nenamítla nemravnost či neplatnost smluvních úroků. Žalobce obdržel od žalované vyrozumění o popření přihlášené pohledávky ze dne 1. dubna 2016 s poučením o oprávnění podání incidenční žaloby. K odůvodnění popěrného úkonu žalované ve vztahu k zajištěné pohledávce č. P-7 žalobce uvedl, že dlužnice a žalobce ve smlouvě o úvěru (konkrétně v čl. IV. odst. 7. písm. a/ a b/), dohodli, že v okamžiku, kdy se věřitel dozví, že úvěr byl poskytnut na základě nepravdivých anebo hrubě zkreslených údajů ze strany dlužnice, nebo jí byly podstatné údaje zamlčeny a dále skutečnost týkající se úpadkové situace nebo vedeného insolvenčního řízení na dlužnici, může věřitel využít možnosti zesplatnit úvěr, čímž se stává splatný celý dluh včetně příslušenství. Smluvní strany se ve smlouvě o úvěru zcela jednoznačně dohodly na plnění ve splátkách, což potvrzuje splátkový kalendář, který je nedílnou součástí smlouvy o úvěru, a který byl dlužníkem stvrzen jeho vlastnoručním podpisem. Podmínka dohody plnění ve splátkách tak byla zcela jednoznačně splněna. Dlužnice při podání žádosti o poskytnutí úvěru zamlčela informace o existujících závazcích ostatních věřitelů a následně podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, přičemž o jeho úpadku bylo rozhodnuto, jak je stranám sporu známo. Vzhledem k tomu byl závazek dlužnice v souladu se smlouvou o úvěru ke dni 4. prosince 2015 zesplatněn. Žádost žalobce o zaplacení celé pohledávky je jednostranným právním úkonem, přičemž obsahové náležitosti pro tento úkon nejsou stanoveny. Za žádost je třeba považovat jakýkoliv projev vůle, z něhož je zřejmý úmysl věřitele žádat dlužníka o zaplacení celého dluhu. Smluvní strany mají plně k dispozici, jakým způsobem sjednají splatnost svých závazků. Při sjednávání splatnosti smluvním stranám nic nebrání dohodnout, že v případě splnění smluvní podmínky se celý dluh stává splatný bez dalšího. Ujednání o možnosti zesplatnění závazku je konstruováno v duchu zásady autonomie vůle srozumitelně a zřetelně přímo ve smlouvě s připojeným podpisem a nikoliv v obchodních podmínkách mimo hlavní smlouvu a jako takové je běžným, očekávaným a nikoliv překvapivým ujednáním ve smlouvě. Nadto žalobce uvedl, že shodné smluvní ujednání standardně uplatňují ve smlouvách rovněž finanční instituce v bankovním sektoru. Nejvyšší soud České republiky opakovaně judikoval (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2041/2008), že se účastníci mohou dohodnout, že sjednané úroky se stanou součástí jistiny. Dokonce lze z takto zesplatněné jistiny požadovat úroky z prodlení. Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č. j. 104 VSPH 169/2014-64, v němž je mj. uvedeno, že v posuzovaném případě, který je podobný jako tento projednávaný případ, nepřirostly úroky po rozhodnutí o úpadku, nýbrž v okamžiku zesplatnění celého úvěru. Úroky jsou cenou poskytnutých peněz, kterou v případě řádného splácení ve splátkách zaplatí dlužník věřiteli postupně a v případě splnění smluvní podmínky nastupuje, resp. může nastoupit povinnost splatit celý dluh, tj. včetně úroků najednou. V daném případě všechny splátky dluhu z úvěru včetně úroků se staly splatnými před prohlášením úpadku dlužnice, proto se § 170 písm. a) insolvenčního zákona v tomto případě neuplatní. Věřitel by nepochybně měl v nalézacím řízení nárok na zaplacení všech dosud nezaplacených splátek dluhu z úvěru a není žádný důvod zastávat názor, že v rámci insolvenčního řízení by postavení věřitele mělo být jiné, jedná-li se o pohledávku s úroky přirostlými před rozhodnutím o úpadku. Jako zcela nesprávný žalobce odmítl názor, že při splnění určitých smluvních podmínek nelze činit splatným celý dluh včetně úroků, které by v případě řádného splácení byly splatné až v budoucnu. Pokud by tomu tak mělo být, bylo by v mnoha případech paradoxně výhodnější pro dlužníka, kdyby úvěr nesplácel nebo by podal insolvenční návrh ve snaze docílit prohlášení úpadku, neboť by po zesplatnění dluhu vedle dlužné částky úvěru zaplatil věřiteli místo úroku jen úrok z prodlení, který bude zpravidla nižší, než dohodnutý úrok. Žalobce dále uvedl, že § 170 písm. a) insolvenčního zákona nemá podle zákonodárců za cíl kogentně upravit způsob, jak, kdy a v jaké míře má být hrazena odměna za půjčení peněz v závazkových vztazích, ale pouze z procesního hlediska omezit narůstání výše přihlášené pohledávky o další plnění v průběhu insolvenčního řízení. V konkrétním případě se však o další navyšování plnění nejedná a smysl ustanovení není nikterak obcházen.

Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a v plném rozsahu setrvala na svém popěrném úkonu, neboť se nadále neztotožňuje s právním názorem žalobce ohledně zesplatnění budoucích úroků. Žalobce argumentuje především principem autonomie vůle. Podle přesvědčení žalované je však podstatné, že po zahájení insolvenčního řízení se k tomuto obecně uznávanému principu, jakož i k ostatním civilněprávním principům, připojují zásady insolvenčního práva, jejichž demonstrativní výčet obsahuje § 5 insolvenčního zákona. Pro předmětný případ jsou relevantní především dvě v citovaném ustanovení obsažené zásady, a to a) zásada určující, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; a b) zásada určující, že věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Zásady insolvenčního řízení do jisté míry modifikují obecné civilněprávní principy a jejich uplatnění, jelikož v insolvenčním řízení je nad zájem jednoho věřitele na maximální uspokojení jeho pohledávky postaven společný zájem všech přihlášených věřitelů dlužníka na poměrné uspokojení jejich pohledávek. Z tohoto důvodu jsou do insolvenčního zákona implementovány některé instituty jako například popěrné právo přihlášeného věřitele. Žalobce tím, že si s dlužnicí v úvěrové smlouvě sjednal splatnost budoucích úroků (což žalovaná považuje za obcházení zákona) získal nespravedlivou výhodu oproti ostatním přihlášeným věřitelům dlužnice, přičemž na této skutečnosti nemění ničeho to, že žalobce má v insolvenčním řízení dlužníka postavení zajištěného věřitele, neboť toto umělé zvýšení pohledávky žalobce může znamenat zkrácení pohledávek nezajištěných věřitelů, pokud bude dosaženo výtěžku vyššího, než kolik činí doposud zjištěná pohledávka žalobce. Vliv na uvedený závěr pak nemá ani to, že v rámci vedeného insolvenčního řízení dlužníka by pravděpodobně mohly být zcela uspokojeny všechny pohledávky, neboť věřitelům by se dostalo uspokojení rychlejšího. Navíc i obecně platný princip autonomie vůle má (a logicky musí mít) své zákonné limity. Těmito limity jsou zejména rozpor se zákonem nebo s dobrými mravy. Ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona zakotvuje pravidlo, podle kterého se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí. Cílem zákonodárce nepochybně bylo omezit narůstání závazků dlužníka o příslušenství, ke kterému by za normálních okolností mimo insolvenční řízení docházelo. Tím, že byla v úvěrové smlouvě sjednána splatnost celého úvěru včetně příslušenství (které by jinak přirůstalo několik let), je smysl citovaného ustanovení insolvenčního zákona nepochybně obcházen. Nadto žalovaná připomenula, že úroky jsou v právní doktríně definovány jako peněžitá odměna za půjčení peněz. Již z této definice vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků je podmínkou pro vznik a trvání nároku na tuto peněžitou odměnu. Tato logická úvaha je navíc podpořena § 2399 odst. 2 občanského zákoníku, které uvádí, že Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Netřeba dodávat, že toto ustanovení je zařazeno do části čtvrté, hlavy II, dílu 2, oddílu 7 občanského zákoníku, jež upravuje smluvní typ úvěru. Žalovaná pro úplnost doplnila, že obsahově totožné ustanovení bylo obsaženo v § 503 odst. 3 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Uvedené závěry žalované plně potvrdil i Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. července 2014, č. j. 50 ICm 1683/2013-20, a následně i Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 3. března 2015, č. j. 104 VSPH 522/2014-47. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2014, č. j. 50 ICm 1683/2013-20, žalovaná citovala: Vlastní dohoda o povinnosti dlužníků k jejich úplné a okamžité úhradě vtělená v čl. 10.2 smlouvy o úvěru však již není dohodou o odměně o ceně poskytnutého plnění, nýbrž ustanovením sankčním v reakci na porušení povinností ze strany dlužníků a jako takové může být předmětem hodnocení, pokud jde o vyváženost tohoto ujednání. Jedná se o klauzuli, která může být nepřiměřeným ujednáním ve smyslu směrnice a v návaznosti na ni též ve smyslu § 56 odst. 1 občanského zákoníku. [ ] Jedná se současně o ujednání, jež se odchyluje v neprospěch spotřebitele od ustanovení § 503 odst. 3 obchodního zákoníku, které váže povinnost úhrady úroků pouze na dobu, po niž má dlužník prostředky k dispozici (ta v době podání přihlášky ještě nedosáhla trvání 20 let), a je proto neplatné pro rozpor s § 55 odst. 1 občanského zákoníku. [ ] Soud také připomíná, že konečným efektem sporného ujednání čl. 10.1 je v části připouštějící možnosti zesplatnění též veškerých budoucích úroků z úvěru obcházení ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona. . Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č. j. 104 VSPH 522/2014-47, žalovaná citovala: Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně rozsahu popřené části dílčí pohledávky č. P 10/1 jako oprávněně popřené a v tomto směru odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, ke kterému již není třeba nic dodat. . Žalovaná s ohledem na shora uvedené uzavřela, že zesplatnění budoucích úroků tak, jak bylo sjednáno v úvěrové smlouvě, je nepochybně ustanovením obcházejícím § 170 insolvenčního zákona a § 2399 odst. 2 občanského zákoníku, a proto zcela trvala na svém popření části předmětné pohledávky odpovídající budoucím úrokům.

Soud provedl ve věci dokazování, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

Ze smlouvy o úvěru ze dne 9. července 2015, č. 2315000313, s přílohou (splátkovým kalendářem) soud zjistil, že žalobce se zavázal poskytnout spoludlužníkům Martině Zapadlové, Zdeňku Zapadlovi a Anně Zapadlové spotřebitelský úvěr ve výši 400.000,00 Kč, spoludlužníci se zavázali poskytnutý úvěr žalobci vrátit, včetně úroků (úroková sazba byla sjednána na 16 %), a to ve splátkách, nejprve poplatek za uzavření smlouvy ve výši 16.000,00 Kč a poté 120 měsíčních splátek po 8.667,00 Kč (celkem mělo být žalobci zaplaceno 1.056.000,00 Kč). Ve smlouvě bylo sjednáno, že žalobce byl oprávněn použít právo okamžitého zesplatnění úvěru nebo využít práva odstoupení od smlouvy s okamžitou účinností mj. v okamžiku, kdy se dozví, že úvěr byl poskytnut na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů ze strany dlužníka nebo že jím byly podstatné údaje zamlčeny nebo v případě, kdy se dlužník dostane do úpadkové situace a/nebo bude proti němu vedeno nalézací, exekuční, insolvenční, správní, daňové řízení či jakékoli jiné obdobné řízení s možným negativním dopadem na jeho majetkovou situaci.

Ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti a zákazu zcizení a zatížení nemovitosti ze dne 9. července 2015 a výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 1254, katastrální území Nová Paka, soud zjistil, že k zajištění shora uvedené smlouvy o úvěru bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1254 pro katastrální území Nová Paka, ve vlastnictví dlužnice.

Z oznámení o zesplatnění úvěru a o uložení smluvních pokut ze dne 4. prosince 2015 a poštovního podacího archu z téhož dne soud zjistil, že žalobce oznámil dlužnici, že dluh vyplývající ze shora uvedené smlouvy o úvěru byl podle čl. IV. odst. 7, písm. a) a b) smlouvy zesplatněn, a to s účinky odeslání oznámení s tím, že se stal splatným celý dluh, tj. zůstatek jistiny a neuhrazená i nesplatná část úroků, tedy částka celkem 1.005.332,00 Kč. Zároveň byla dlužnice vyzvána k zaplacení této částky na účet žalobce.

Z přihlášky ze dne 9. února 2016 soud zjistil, že žalobce přihlásil v insolvenčním řízení dlužnice Martiny Zapadlové pod pořadovým číslem P-7 částku celkem 695.899,00 Kč s tím, že dlužnice poskytla nepravdivé informace rozhodné pro poskytnutí úvěru ze smlouvy o úvěru ze dne 9. července 2015, č. 2315000313, byl závazek dlužnice ke dni 4. prosince 20156 zesplatněn. Na úvěr byly placeny splátky: dne 13. července 2015 24.667,00 Kč (16.000+8.667), dne 17. srpna 2015 8.667,00 Kč, dne 23. září 2015 8.667,00 Kč, dne 5. listopadu 2015 8.667,00 Kč, dne 7. prosince 2015 8.667,00 Kč, dne 8. ledna 2016 8.667,00 Kč, dne 9. února 2016 8.667,00 Kč. Žalobce ze svého nároku uplatnil zbývající jistinu úvěru, a to 400.000,00 Kč a dále 50 % ze zůstatku na smluvních úrocích ve výši 579.331,00 Kč, tj. 289.666,00 Kč (tato částka je předmětem tohoto řízení). Pohledávka byla přihlášena jako nevykonatelná a zajištěná.

Po právní stránce soud posoudil projednávanou věc následovně:

Podle § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle § 170 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí, b) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku, c) pohledávky věřitelů z darovacích smluv, d) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku, e) smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku, f) náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.

Z úřední činnosti je soudu známo, že dlužnice Martina Zapadlová podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, který je veden u zdejšího soudu pod sp. zn. KSHK 35 INS 30019/2015, dne 2. prosince 2015.

V řízení bylo prokázáno, že žalobce dne 9. července 2015 uzavřel s dlužnicí a dalšími spoludlužníky ve smyslu § 2395 občanského zákoníku smlouvu o úvěru č. 2315000313, v níž se spoludlužníci (včetně dlužnice) zavázali poskytnutý úvěr žalobci vrátit, včetně úroků ve 120 měsíčních splátkách po 8.667,00 Kč. Ve smlouvě o úvěru bylo sjednáno, že žalobce byl oprávněn použít právo okamžitého zesplatnění úvěru nebo využít práva odstoupení od smlouvy s okamžitou účinností mj. v okamžiku, kdy se dozví, že úvěr byl poskytnut na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů ze strany dlužníka nebo že jím byly podstatné údaje zamlčeny nebo v případě, kdy se dlužník dostane do úpadkové situace a/nebo bude proti němu vedeno nalézací, exekuční, insolvenční, správní, daňové řízení či jakékoli jiné obdobné řízení s možným negativním dopadem na jeho majetkovou situaci. Tohoto oprávnění žalobce využil, neboť dlužnice dne 2. prosince 2015 podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, takže úvěr z uvedených důvodů ke dni 4. prosince 2015 zesplatnil a vyzval dlužnici k zaplacení celého dluhu včetně úroků, tj. částky celkem 1.005.332,00 Kč. Žalobce poté přihlásil svou pohledávku v insolvenčním řízení dlužnice s tím, že uplatnil mimo jistiny i 1/2 úroků z úvěru, tedy částku 289.666,00 Kč, která je předmětem tohoto řízení. Z důvodu popření této části pohledávky žalovanou jako insolvenční správkyní dlužnice podal žalobce (věřitel nevykonatelné pohledávky) včas žalobu ve smyslu § 198 insolvenčního zákona.

Žalobce odkazoval na judikaturu, konkrétně na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2014 (!), č. j. 104 VSPH 169/2014-64 (60 ICm 38/2013, KSPA 60 INS 8218/2012), podle kterého skutečnost, že věřitel učinil splatnou celou pohledávku včetně příslušenství, není v rozporu s § 170 písm. a) insolvenčního zákona.

Žalovaná naopak odkázala na judikaturu, konkrétně na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2014 (!), č. j. 50 ICm 1683/2013-20 (KSPH 35 INS 25895/2012), v němž je mj. uvedeno, že Zesplatněním půjčky včetně všech budoucích úroků přitom bylo sankcionováno libovolně krátké prodlení dlužníka se splácením částky v libovolně nízké výši. Téhož efektu přitom mohlo být docíleno odstoupením od smlouvy též na základě informace o zahájení jakéhokoliv exekučního řízení nebo soudního výkonu rozhodnutí na majetek dlužníků, podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníků, popř. naplnění podmínek pro podání takového návrhu, zahájení jednání dlužníkem s kterýmkoliv z jeho věřitelů o odložení splatnosti závazku z důvodu finančních potíží dlužníků nebo na základě pochybností na straně věřitele o pravdivosti, úplnosti či splnění kteréhokoliv z prohlášení dlužníků ve smlouvě (např. čl. 8.2 a 9.1). Soud za těchto okolností proto uzavírá, že ujednání umožňující okamžité zesplatnění celého úvěru včetně budoucích úroků je s ohledem na snadnost naplnění jeho podmínek a na nepřiměřenou výhodu, kterou poskytuje žalované, ve srovnání s nijak nevybočujícím významem a naléhavostí důsledků porušení povinnosti ze strany dlužníků, ujednáním značně nevyváženým, jež v rozporu s požadavkem dobré víry nepřiměřeně postihuje spotřebitele. Jako takové je proto podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku v části umožňující zesplatnění budoucího úroku absolutně neplatné. Soud také připomíná, že konečným efektem sporného ujednání čl. 10.1 je v části připouštějící možnosti zesplatnění též veškerých budoucích úroků z úvěru obcházení ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona. Soud nezpochybňuje fakt, že zákon výslovně nevylučuje možnost ujednat okamžitou splatnost úroků, jež se vztahují i k obdobím po rozhodnutí o úpadku, v důsledku čehož původně budoucí úroky přirostou k jistině ještě před prohlášením úpadku nebo dokonce před samotným zahájením insolvenčního řízení. Obcházení zákona nicméně spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 119/01). Ujednání o kapitalizaci úroku ve smlouvě o půjčce uzavřené s dlužníky v této věci přitom podle přesvědčení soudu je právě takovým formálně dovoleným smluvním ujednáním vedoucím však k důsledku, jenž je z hlediska účelu ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona a zásad poměrného uspokojení věřitelů dlužníka nežádoucí. Jedním z cílů insolvenčního řízení je totiž i poskytnutí ochrany dlužníkovi před dalším navyšováním jeho dluhů v důsledku úroků a smluvních sankcí navyšujících se v důsledku jeho neschopnosti uhradit své závazky. Obdobná ujednání však tento dílčí cíl insolvenčního řízení zásadní měrou podkopávají. Jak přitom plyne z textu smlouvy o úvěru, smlouva je jako celek konstruována tak, že je půjčena částka na dlouhé období, kdy přirozeně úroky z půjčky s takovou splatností tvoří významnou část ujednaných splátek a několikanásobek půjčené jistiny. Současně je ujednána poměrně snadná možnost okamžitého zesplatnění takových úroků ve prospěch věřitele. Pokud tedy věřitel cíleně vyhledává rizikové klienty, u nichž dojde k naplnění podmínek pro zesplatnění budoucího úroku se značnou pravděpodobností poměrně záhy, navýší zesplatněním budoucích úroků půjčenou částku do té míry (nehledě na další navýšení formou všelikých smluvních pokut), že je pro něj výhodná i situace, kdy se takový klient dostane do insolvence, zejména pak v situaci, kdy prostřednictvím rozhodčí doložky ve prospěch dodavatele rozhodčích nálezů ignorujících platné právo (např. přiznáváním smluvních pokut i pro futuro, smluvních pokut bez zohlednění jejich kumulativního účinku nebo v některých případech dokonce smluvní výše úroků z prodlení) má možnost vyloučit posouzení své pohledávky prizmatem práva na ochranu spotřebitele. Protože je věřitelem zajištěným, má možnost dosáhnout úhrady své pohledávky v rámci zpeněžení majetku dlužníka. V případě schválení oddlužení splátkovým kalendářem pak dosáhne úhrady nejméně 30 % pohledávky. Jestliže se mu tedy podaří navýšit reálně půjčenou částku o více než 230 %, je pro něj poskytování takových úvěrů ziskové i v případě insolvence klienta řešené oddlužením. K tomu je samozřejmě třeba připočíst to, že řada klientů projde exekučním řízením namísto insolvenčního, díky čemuž se průměrný zisk na klienta dále navýší. Byť předmětná smlouva byla uzavřena již třináct měsíců před zahájením insolvenčního řízení, nijak to nevylučuje záměr původního věřitele obejít sjednáním okamžitého zesplatnění úroku limit stanovený v § 170 písm. a) insolvenčního zákona. .

Toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2015 (!), č. j. 104 VSPH 522/2014-47 (50 ICm 1683/2013, KSPH 36 INS 25895/2012), v němž bylo uvedeno, že Pokud se týká úroku, ztotožnil se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že má právo na vrácení úroku z poskytnuté částky úvěru za dobu do prohlášení úpadku s ohledem na ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona, podle kterého se v insolvenčním řízení neuspokojují úroky a úroky z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, které přirostly až po rozhodnutí o úpadku. [ ] Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně rozsahu popřené části dílčí pohledávky P 10/1 jako oprávněně popřené a v tomto směru odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, ke kterému již není potřeba nic dodat. .

Vzhledem ke shora uvedenému názorovému posunu odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze, jehož předsedou je JUDr. Ladislav Derka (senát 104 VSPH), a to od žalobcem zmiňovaného (a částečně shora citovaného) rozhodnutí č. j. 104 VSPH 169/2014-64 (60 ICm 38/2013, KSPA 60 INS 8218/2012), které bylo vydáno dne 24. června 2014, k žalovanou zmiňovanému (a také částečně shora citovanému) rozhodnutí, č. j. 104 VSPH 522/2014-47 (50 ICm 1683/2013, KSPH 36 INS 25895/2012), které bylo vydáno dne 3. března 2015, tedy necelých 9 měsíců po rozhodnutí prvním, má soud za to, že se judikatura názorově posunula k názoru, který svědčí ve prospěch spotřebitelů, tzn., že zesplatnění úvěru a následné požadování smluvních úroků v plné výši za celé trvání úvěru v insolvenčním řízení, je v rozporu s § 170 písm. a) insolvenčního zákona. S tímto názorem se plně ztotožňuje i zdejší soud, když uzavřel, že žalobce se svého nároku uplatněného žalobou domáhá nikoli po právu, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud tedy přiznal ve věci zcela úspěšné žalované vůči žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši, tj. v celkové částce 2.380,58 Kč. Tato částka je tvořena paušální náhradou hotových výdajů po 300,00 Kč za 2 úkony (písemné podání soudu a účast na jednání před soudem dne 6. října 2016) podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 600,00 Kč, cestovným podle zákoníku práce a vyhlášky č. 385/2015 Sb. za jednu cestu z Prahy do Hradce Králové a zpět (236 km, vozidlem s průměrnou spotřebou benzínu 95 oktanů 8,2 l/100 km) ve výši 1.471,55 Kč, včetně 21% DPH, celkem 2.380,58 Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.

V Hradci Králové dne 6. října 2016

Mgr. Daniela Kadlečková v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Martina Jirků