34 ICm 2955/2012
Jednací číslo: (2 Cm) 34 ICm 2955/2012-42 (Sp.zn. ins. řízení: KSOS 34 INS 12899/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Markem Del Favero, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Daniela Siwého, se sídlem Český Těšín, Hlavní třída 87/2, PSČ 737 01, insolvenčního správce dlužnice EXPIM spol. s r.o., v konkursu, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Nové Město, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému Celní úřad pro Moravskoslezský kraj se sídlem Ostrava-Přívoz, náměstí Sv. Čecha, PSČ 702 00, o vyslovení neúčinnosti právního úkonu

takto:

I.

Žaloba, aby bylo určeno, že složení jistoty ve výši 8,377.277,--Kč ve prospěch žalovaného na základě jeho zajišťovacího příkazu ze dne 18.2.2011 č.j. 1809/2011-146100-024 je neúčinným právním úkonem, s e z a m í t á .

II.

Žaloba, aby bylo určeno, že žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužnice částku 8,377.277,--Kč, s e z a m í t á .

III.

Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 10. 10. 2012 domáhal určení neúčinnosti právního úkonu dlužnice spočívajícího ve složení jistoty ve výši 8,377.277,--Kč ve prospěch žalovaného na základě zajišťovacího příkazu ze dne 18. 2. 2011, č.j. 1809/2011-146100-024 a dále povinnosti zaplatit tuto částku do majetkové podstaty dlužnice. V narativní části žaloby tvrdil, že předmětem činnosti dlužnice byl k danému období obchod s pohonnými hmotami (včetně jejich přepravy), v důsledku čehož byla plátkyní spotřební daně z minerálních olejů ve smyslu ust. § 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, přičemž žalovaný jakožto správce daně na základě odůvodněné obavy, že spotřební daň za zdaňovací období měsíce února 2011, která nebyla dosud stanovena, bude nedobytná, případně její vybrání bude spojeno se značnými obtížemi, vydal již zmíněný zajišťovací příkaz, kterým uložil dlužnici povinnost v jeho prospěch složit jistotu ve výši 8,377.277,--Kč. Takto dlužnice učinila, a sice ve čtyřech splátkách, když dne 18. 2. 2011 plnila částku 377.277,--Kč, dne 23. 2. 2011 částku 4,000.000,--Kč a dne 24. 2. 2011 rovněž částku 4,000.000,--Kč. Ke dni složení jistoty byla dlužnice v úpadku ve formě předlužení, navíc složení jistoty vedlo k úpadku ve formě platební neschopnosti. Složení jistoty je právním úkonem neúčinným, jedná se o právní úkon zvýhodňující, protože žalovanému se dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, když po zahájení insolvenčního řízení by byl nucen přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení, v němž by tato byla uspokojena pouze částečně, a to v poměru dle celkového objemu přihlášených pohledávek a hodnoty majetkové podstaty dlužnice.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby; procesní obranu vybudoval na argumentu, že před zahájením insolvenčního řízení dlužnice jednak zcela v souladu s daňovým řádem oprávněně realizoval zajištění daně a jednak zajištění daně v plném rozsahu převedl na splatnou daň (jeho právo převést zajištění daně nebylo omezeno). Účastníci shodně skutkově tvrdili, že dne 22. 7. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě (dále jen insolvenční soud) doručen návrh na zahájení insolvenčního řízení dlužnice: EXPIM spol. s r. o., IČ 60323507, se sídlem Český Těšín, Frýdecká 2037/78, přičemž usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. 10. 2011, č.j. KSOS 34 INS 12899/2011-A13 byl zjištěn její úpadek a žalobce ustanoven jejím insolvenčním správcem; následně dne 6. 12. 2011 usnesením insolvenčního soudu č.j. KSOS 34 Ins 12899/2011-B6 byl na její majetek prohlášen konkurs. Celní úřad Karviná dne 18. 2. 2011 dlužnici ve věci spotřební daně z minerálních olejů ve zdaňovacím období únor 2011, přikázal zajišťovacím příkazem č.j.

1809/2011-146100-024, aby do tří pracovních dnů po oznámení tohoto zajišťovacího příkazu zajistila úhradu daně, která nebyla doposud stanovena a není splatná složením jistoty ve výši 8,377.277,--Kč na depozitní účet Celního úřadu Karviná č. 40037-57722821/0710. Dlužnice na základě tohoto zajišťovacího příkazu složila jistotu prostřednictvím čtyř splátek, tj. poukázala níže uvedené částky, které byly připsány na uvedený depozitní účet Celního úřadu Karviná, první ve výši 377.277,--Kč dne 18. 2. 2011, druhou ve výši 900.000,--Kč dne 23. 2. 2011, třetí ve výši 3,100.000,--Kč dne 23. 2. 2011 a čtvrtou ve výši 4,000.000,--Kč dne 24. 2. 2011. Zajištěná částka byla převedena v plném rozsahu na úhradu stanovené, potažmo splatné spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období únor 2011 dne 11. 4. 2011. Tato shodná skutková tvrzení účastníků soud podle ust. § 120 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), ve znění účinném do 31. 12. 2013, bere za svá skutková zjištění. Podle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. věta druhá soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Není vázán důkazními návrhy účastníků v tom směru, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Zejména neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou dále směřovat ke zjištění skutkového stavu věci. Pokud soud v průběhu řízení neprovedl důkazy účastníky označené, stalo se tak ze 2 důvodů; jednak skutkové okolnosti, které měly být těmito důkazními prostředky (vyhláška o zahájení insolvenčního řízení ze dne 22. 7. 2011, usnesení o úpadku ze dne 11. 10. 2011, usnesení o prohlášení konkursu ze dne 6. 12. 2011, zajišťovací příkaz ze dne 18. 2. 2011, výpis z účtů dlužníka číslo 188301138/0300 a číslo 19-5771040257/0100 a výpisy z účtu zajištění č.j. 1809_2011-1461-024 EXPIM) prokázány, byly zjištěny na základě shodných skutkových tvrzení účastníků, jednak provádění dalších důkazů (rozvaha dlužníka k 31. 1. 2011, stav závazků a pohledávek k 31. 1. 2011, rozvaha dlužníka k 28. 2. 2011, stav závazků a pohledávek k 28. 2. 2011, znalecký posudek, zpráva insolvenčního správce o dosavadní činnosti a hospodářské situaci dlužníka ze dne 22. 11. 2011 a ze dne 24. 8. 2012, včetně přehledu pohledávek dlužníka) se stalo s ohledem k právní kvalifikaci vybudovaného skutkového stavu nadbytečným a bylo by v rozporu s prevalencí ekonomie procesního řízení je provádět, protože právně relevantní skutkový stav tohoto sporu byl pro meritorní rozhodnutí již zcela zjištěn. Soud činí ve věci závěr o skutkovém stavu, že dne 22. 7. 2011 byl insolvenčnímu soudu doručen návrh na zahájení insolvenčního řízení dlužnice: EXPIM spol. s r. o., IČ 60323507, se sídlem Český Těšín, Frýdecká 2037/78, přičemž usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. 10. 2011 byl zjištěn její úpadek a žalobce ustanoven jejím insolvenčním správcem. Celní úřad Karviná dne 18. 2. 2011 dlužnici ve věci spotřební daně z minerálních olejů ve zdaňovacím období únor 2011, přikázal zajišťovacím příkazem č.j. 1809/2011-146100-024, aby zajistila úhradu doposud nestanovené a nesplatné daně složením jistoty ve výši 8,377.277,--Kč na jeho depozitní účet, která tak učinila a složila jistotu prostřednictvím čtyř splátek, tj. poukázala mu částky ve výši 377.277,--Kč dne 18. 2. 2011, ve výši 900.000,--Kč dne 23. 2. 2011, ve výši 3,100.000,--Kč dne 23. 2. 2011 a ve výši 4,000.000,--Kč dne 24. 2. 2011, které byly na jeho depozitní účet taktéž připsány. Na zjištěný skutkový stav soud navázal právní hodnocení a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod ust. § 235 odst. 1 a ust. § 241 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 188/2011 Sb. (dále jen InsZ) a ust. § 167 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Ustanovení § 235 InsZ zakotvuje obecnou definici odporovatelných úkonů, kterými mohou být pouze takové právní úkony dlužníka (včetně opomenutí), které zkracují možnost uspokojení pohledávek věřitelů, případně některého z nich na úkor jiných zvýhodňují, když podle ust. § 241 odst. 1 zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Účel institutu odporovatelnosti spočívající v zajištění ochrany věřitelů zřetelně vyplývá z právního následku konstituování tzv. relativní bezúčinnosti, tj. vůči věřitelům uplatňujícím své pohledávky za dlužníkem v insolvenčním řízení, zakotveného v ust. § 236 InsZ, a sice povinnosti vydat plnění z tohoto právního úkonu do majetkové podstaty, případně poskytnout rovnocennou náhradu. Jinými slovy vyjádřeno odpůrčí žaloba, kterou se odpor prosazuje, má jednak zabránit zmenšení majetkové sféry dlužníka vedoucí k omezení či zmaření možnosti uspokojení pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení, jednak zajistit maximalizaci uspokojení věřitelů jako celku, a to poměrně. Jak pro právní úkony zkracující, tak zvýhodňující platí, že se jedná o plnění (uspokojení) z majetkové sféry dlužníka, za které se mu buď-co do ekonomické hodnoty-nedostane ekvivalentní protiplnění, nebo je adresováno pouze jednomu z věřitelů, a to na úkor ostatních (typicky je-li dlužník předlužen), případně toto plnění je právním důsledkem opomenutí (ust. § 235 odst. 1 věta druhá), které však v poměrech souzené věci nepřichází v úvahu. Nedotýká-li se právní úkon ve výše uvedeném smyslu majetkové podstaty dlužníka, pak mu nelze účinně odporovat. Soud považuje za nezbytné zmínit, že zajišťovací příkaz podle ust. § 167 a následujících zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 28. 2. 2011 je institutem zajišťovacím. Tento právní závěr vyplývá nejen z té okolnosti, že je řazen mezi instituty zajišťující daně (hlava V., díl 4 daňového řádu), nýbrž z jeho podstaty, kdy při naplnění zákonných podmínek, tj. důvodné obavy, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, případně v této době bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi, správce daně vydá zajišťovací příkaz, kterým uloží daňovému subjektu úhradu částky, přičemž složením jistoty je v tomto rozsahu částka daně zajištěna ve prospěch správce daně. Potud je naplněna zajišťovací funkce tohoto zajišťovacího institutu. Jeho uhrazovací funkce je pak spjata s převodem zajištěné částky na úhradu daně, jak je dále zakotveno ust. § 168 odst. 4 téhož právního předpisu. Zde se soud taktéž opírá o závěr vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. 1. 2011 č.j. 9 Afs 29/2010-61, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a sice v čísle vydání 2, ročník 2012, str. 159 pod publikačním číslem 2491. Nejvyšší správní soud se sice v dané kauze zabýval právním institutem zajišťovacího příkazu podle ust. § 71 zákona č. 337/1992 Sb. (tj. právní úpravou reglementující správu daní účinnou do 31. 12. 2010), avšak tento se co do věcné podstaty nezměnil, a proto jsou závěry v tomto směru vyslovené Nejvyšším správním soudem ve zmiňovaném rozsudku uplatnitelné i pro souzenou věc. Ve vztahu k majetkové sféře dlužníka pak Nejvyšší správní soud dovodil, že tato nebyla složením jistoty dotčena, neboť peněžní prostředky zajištěné správcem daně na základě zajišťovacího příkazu na úhradu daně stále náleží do majetkové sféry dlužníka. V souzené věci není nedůvodné zdůraznit, že žalobce odpůrčí žalobou napadl právní úkon dlužnice, kterým na základě zajišťovacího příkazu žalovaného ze dne 18. 2. 2011, č.j. 1809/2011-146100-024 složila ve čtyřech splátkách ve dnech 18. 2. 2011 až 24. 2. 2011 jistotu ve výši 8,377.277,--Kč. Byť dlužnice poukázala na účet žalovaného částku 8,377.277,--Kč a tato byla taktéž na jeho depozitní účet připsána, stále se jednalo o peněžní prostředky dlužnice. Lze uzavřít, že složením jistoty neopustila částka 8,377.277,--Kč majetkovou sféru dlužnice. Z povahy věci se nemůže jednat o právní úkon zkracující ani zvýhodňující. Složením jistoty se žalovanému nedostalo uspokojení žádného, natož pak v takové formě jak předpokládá ust. § 241 odst. 1 InsZ. Hmotněprávní podmínky zakotvené v ust. § 235 a ust. § 241 InsZ (potažmo ust. § 240 a 242 InsZ) nebyly naplněny, resp. jelikož soud již z tohoto důvodu nemohl odpůrčí žalobě žalobce vyhovět, bylo by v rozporu s prevalencí ekonomie řízení zabývat se dalšími skutkovými a právními otázkami ohledně naplnění zbylých podmínek výše zmíněných zákonných ustanovení, protože na výsledku tohoto sporu to nemůže ničeho změnit. Na základě výše rozvedené argumentace byla žaloba zamítnuta. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn skutečností, že žalovaný, který byl v řízení zcela úspěšným účastníkem, se práva na náhradu nákladů řízení vzdal, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 12. prosince 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Mgr. Marek Del Favero, Ph.D., v.r. Beáta Valeriánová samosoudce