34 ICm 2847/2012
čj.: 34 ICm 2847/2012-54 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 41 INS 22949/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobce: Ing. Oto Laušer, anonymizovano , anonymizovano , bytem Kostelní 875/6, Praha 7, zastoupeného JUDr. Barborou Lukšovou Frantovou, advokátkou se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, proti žalovaným: 1) JUDr. Petr Michal, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, insolvenční správce dlužníka Martiny anonymizovano , anonymizovano , bytem Na staré silnici 110, Kněževes, zastoupený JUDr. Oldřichem Řeháčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, 2) Martin Hyka, anonymizovano , bytem Na staré silnici 110, Kněževes, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Určuje se, ve vztahu k žalovanému 1), že pohledávka žalobce přihlášená za dlužníkem Martinem Hykou, anonymizovano , bytem Na Staré silnici 110, Kněževes, do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 INS 22949/2011, j e ve výši 141.192,33 Kč p o p r á v u.

II. Ve zbývající části, tedy v určení, ve vztahu k žalovanému 1), že pohledávka žalobce přihlášená za dlužníkem Martinem Hykou, anonymizovano , bytem Na Staré silnici 110, Kněževes, do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41INS 22949/2011, je ve výši 60.960 Kč po právu, s e žaloba z a m í t á.

III. Ve vztahu k žalovanému 2) s e žaloba z a m í t á.

IV. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 27. 9. 2012 se žalobce domáhá určení, že jeho pohledávka za dlužníkem Martinem Hykou, anonymizovano , bytem Na staré silnici 110, Kněževes, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 41 INS 22949/2011, ve výši 202.152,33 Kč, se zjišťuje jako pravá.

Žalobce v žalobě předně připomněl, že žalovaní v rámci přezkumného jednání popřeli jeho shora označenou pohledávku. Žalovaný 1) ji popřel co do pravosti s odůvodněním, že pohledávka není dostatečným způsobem podložena, neboť k přihlášce byly přiloženy pouze dva rozhodčí nálezy, které jsou navíc neplatné. Žalovaný 2) popřel pohledávku co do pravosti bez odůvodnění. Žalobce setrvává na svém stanovisku uvedeném v přihlášce pohledávky. Tato vznikla na základě dvou vystavených směnek vlastních (ze dne 9. 4. 2009 na 50.000 Kč a ze dne 21. 5. 2009 na 70.000 Kč). Obě směnky jsou směnkami bez protestu a obsahují rozhodčí doložku, obě byly splatné k rukám žalobce. Vzhledem k tomu, že dlužník ani na jednu z uvedených směnek neplnil, podal žalobce žalobu v rozhodčím řízení. Před rozhodcem probíhalo standardní rozhodčí řízení, dlužník se se k věci opakovaně vyjadřoval, přičemž žalobce byl ve sporu úspěšný v plném rozsahu a byla mu přiznána jistina, příslušenství a náklady řízení. Rozhodčí nálezy byly dlužníkovi řádně doručeny. Ani poté však dlužník uloženou povinnost dobrovolně nesplnil, proto se žalobce domáhal splnění této povinnosti v rámci exekučního řízení. Vzhledem k tomu, že právním důvodem vzniklých pohledávek jsou směnky vlastní vystavené dlužníkem, na něž žalobce odkazoval již v rámci přihlášky, k popření této pohledávky ze strany žalovaného 1) nemělo vůbec dojít. V okamžiku, kdy žalovaný 1) zjistil, že přihlášená pohledávka není doložena listinou, jíž se dovolává, měl žalobce vyzvat, aby listiny doložil a stanovit mu pro splnění této povinnosti lhůtu. K tomu žalobce dodává, že na přezkumném jednání předložil originály obou vystavených směnek, žalovaní však přesto své stanovisko nezměnili. Žalobci není současně zřejmé, z jakého důvodu žalovaný 1) na danou pohledávku nahlíží jako na nevykonatelnou. Strohé konstatování, že rozhodčí nálezy jsou neplatné, nemůže obstát. Žalobce se proto musí nutně domnívat, že uvedené konstatování bylo pouze účelové, aby to musel být právě žalobce, kdo bude muset být iniciátorem incidenčního sporu.

Žalovaný 1) ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že nárok uplatněný žalobcem neuznává, a to ani z části. Žalobcem předložené směnky nemají náležitosti vlastní směnky stanovené zákonem směnečným a šekovým, přičemž žalovaný zpochybňuje zejména pravost podpisu výstavce (dlužníka). Pokud jde o tvrzenou vykonatelnost přihlášených pohledávek, zde žalovaný 1) poukázal na § 3 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a vzhledem ke skutečnosti, že rozhodčí smlouva nebyla sjednána samostatně, dovozuje její neplatnost. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení.

Žalovaný 2) se k žalobě písemně nevyjádřil.

V replice k vyjádření žalovaného 1) žalobce uvedl, že mu není zřejmé, jaké náležitosti předpokládané zákonem směnečným a šekovým předmětné směnky neobsahují, pakliže uvádí, že nedostatečný je zejména podpis výstavce. Obě směnky jsou podle žalobce řádně vystavenými směnkami vlastními v souladu se zákonem. Žalovaní až do tohoto okamžiku pravost podpisu na vystavených směnkách nesporovali, a to se k nim vyjadřovali na dvou jednáních v rámci probíhajícího insolvenčního řízení. Podle žalobce jde pouze o účelově tvrzenou skutečnost mající za následek otočení důkazního břemene . V tomto ohledu žalobce dodal, že dlužník nejen, že obě směnky podepsal, ale sám vlastní rukou rovněž vypisoval absentující údaje v jejich textu. Podpisy směnek se navíc uskutečnily v přítomnosti svědka pana Petra Horáka, kterýžto může dosvědčit, že dlužník směnky nejen že sám vyplnil, ale též podepsal. Žalobce je toho názoru, že jeho pohledávky byly uplatněny řádně a včas a že se jedná o pohledávky vykonatelné. Odkaz žalovaného 1) na § 3 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení je podle žalobce zcela nepřípadný, neboť se v dané věci nejedná o spotřebitelský spor, spory ze směnek nejsou spory spotřebitelskými, přičemž pravomoc rozhodce nemusí být založena smlouvou, ale též rozhodčí doložkou, jak se stalo v projednávané věci.

Při jednání u soudu účastníci setrvali na svých písemných podáních. Žalovaný 2) při jednání u soudu k žalobě uvedl, že si není vědom, že by podepsal rozhodčí doložku a popírá i svůj podpis na daných směnkách. K tomu žalobce uvedl, že u podpisu obou směnek byl přítomen svědek Petr Horák, jehož výslech navrhl, event. navrhl provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 INS 22949/2011 vyplývá, že dne 27. 4. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka Martiny anonymizovano , anonymizovano , na jeho majetek byl prohlášen konkurs, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný 1) (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 41 INS 22949/2011-A-21). Dne 22. 5. 2012 byla zdejšímu soudu doručena přihláška pohledávek žalobce v celkové výši 202.152,33 Kč. Jako důvod vzniku celkové výše jistiny 120.000 Kč žalobce uvedl neuhrazené směnky vlastní ze dne 9. 4. 2009 ve výši 50.000 Kč a ze dne 21. 5. 2009 ve výši 70.000 Kč. Příslušenství ve výši 82.152,33 Kč pak přihlásil z titulu úroků z prodlení a nákladů řízení. Pohledávky přihlásil jako vykonatelné, a to s odkazem na rozhodčí nálezy vydané rozhodcem Dr. et Bc. Josefem Kožíškem, anonymizovano , dne 22. 9. 2010, čj. Rc 88/2010-07, a čj. Rc 89/2010-07 (přihláška žalovaného). Dne 29. 8. 2012 se pak konalo ve věci přezkumné jednání, kde oba žalovaní popřeli pohledávku žalobce co do pravosti s odůvodněním, že pohledávka byla doložena pouze rozhodčími nálezy, rozhodčí nálezy jsou dle insolvenčního správce neplatné (protokol o přezkumném jednání; seznam přihlášených pohledávek). O tomto popření byl žalobce vyrozuměn s poučením, že v případě, že nevykonatelná pohledávka věřitele byla popřena také dlužníkem, je třeba, aby věřitel podal žalobu také proti němu. (vyrozumění žalobce).

Jak soud dále zjistil, směnka předložená soudu žalobcem označená jako směnka vlastní vystavená dne 9. 4. 2009, obsahuje text: Já, Martin Hyka zaplatím za tuto směnku dne 30. dubna 2009 do 12-00 hodin (komu) Ing. Oto Laušer částku 50.000 Kč bez protestu . Na uvedený text navazuje doložka, podle níž všechny spory, které vzniknou z této směnky nebo v souvislosti s ní či její avalem, budou projednány a rozhodnuty v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem zapsaným v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu České republiky, k. s., se sídlem v Praze, a jmenovaným v souladu s Jednacím řádem, Poplatkovým řádem a dalšími pravidly... (směnka ze dne 9. 4. 2009). Směnka předložená soudu žalobcem označená jako směnka vlastní vystavená dne 1. 6. 2009, pak obsahuje text: Já, Martin Hyka zaplatím za tuto směnku dne 1. června 2009 do 12-00 hodin (komu) Ing. Oto Laušer částku 70.000 Kč bez protestu . Na uvedený text navazuje doložka, podle níž všechny spory, které vzniknou z této směnky nebo v souvislosti s ní či její avalem, budou projednány a rozhodnuty v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem zapsaným v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu České republiky, k. s., se sídlem v Praze, a jmenovaným v souladu s Jednacím řádem, Poplatkovým řádem a dalšími pravidly... (směnka ze dne 1. 6. 2009).

Soud dále zjistil, že rozhodčím nálezem ze dne 22. 9. 2010 rozhodce Dr. et Bc. Josef Kožíšek, anonymizovano , uložil žalovanému Martinu Hykovi zaplatit žalobci Ing. Oto Laušerovi, anonymizovano , částku 70.000 Kč, spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 6% p. a. z částky 70.000 Kč od 2. 6. 2009 do zaplacení a náklady řízení ve výši 32.520 Kč (rozhodčí nález čj.

Rc 89/2010-07). Rozhodčím nálezem ze dne 22. 9. 2010 pak rozhodce Dr. et Bc. Josef Kožíšek, anonymizovano , uložil žalovanému Martinu Hykovi zaplatit žalobci Ing. Oto Laušerovi, anonymizovano , částku 50.000 Kč, spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 6% p. a. z částky 50.000 Kč od 1. 5. 2009 do zaplacení a náklady řízení ve výši 28.440 Kč (rozhodčí nález čj. Rc 88/2010-07).

S ohledem na shora reprodukovaný průběh insolvenčního řízení je třeba se v projednávané věci zabývat otázkou pasivní legitimace žalovaných. Zde soud předesílá, že není sporu o tom, že pasivní legitimace žalovaného 1) je dána. Jak totiž plyne z ustanovení § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci . Soud si je vědom toho, že sporná pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná. V tomto ohledu ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona stanoví, že vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 . V případě žalovaného 2) však soud nemohl přehlédnout, že žalovaný 2) (dlužník) sice popřel pohledávku žalobce, ale že tak učinil v situaci, kdy byl (a stále je) na jeho majetek prohlášen konkurs. Z ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona se přitom podává, že popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Podle názoru zdejšího soudu tedy žalovaný 2) není pasivně legitimován k vedení tohoto sporu, neboť jeho popření pohledávky nemá tytéž účinky (shodné s účinkem popřením správce). S ohledem na výše uvedené proto soudu nezbylo, než žalobu ve vztahu k žalovanému 2) zamítnout, a to přes zjevně neúplné poučení žalobce ze strany žalovaného 1).

Další spornou otázkou je v projednávané věci žalovanými namítaná neplatnost rozhodčích nálezů, jimiž žalobce doložil vykonatelnost svých pohledávek, resp. vůbec otázka možnosti žalovaného 1) takto přihlášené vykonatelné pohledávky popřít.

Podle § 198 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odst. 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odst. 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odst. 3).

Jak plyne z ustanovení § 199 téhož zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.

Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Výklad shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona ve vztahu k možnosti popírat pohledávky přihlášené jako vykonatelné, již učinil Nejvyšší soud, který především konstatoval, že režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se i podle judikatury Nejvyššího soudu uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011), přičemž právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Není-li zde žádné právní posouzení, pak právní posouzení uplatněné jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky není jiné . Zde je však na místě zdůraznit, že jakékoli (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení věci příslušným orgánem) právní posouzení vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013).

V projednávané věci je tedy třeba nejprve učinit závěr o tom, zda žalobcem přihlášené pohledávky byly jako vykonatelné přihlášeny na základě pravomocného rozhodčího nálezu. Z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů vyplývá, že v rozhodčí smlouvě (popř. doložce hlavní smlouvy) se účastníci musí dohodnout buďto na rozhodci (rozhodcích) ad hoc nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, může být tento rozhodce či rozhodci (je-li jich více) uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva (doložka) podle ustanovení § 7 odst. 1 téhož zákona stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny. Otázkou platnosti rozhodčích doložek se již podrobně a opakovaně zabývaly Ústavní soud i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010, případně nález ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010). Zmiňovaná judikatura především vyslovila, že k závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího obsahu obecným soudem, a to ve smyslu právních závěrů formulovaných v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Podle zmiňovaného rozhodnutí, neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád", vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná. V návaznosti na to proto Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že výše citované rozhodčí doložky jsou v projednávané věci neplatné, a to právě s ohledem na způsob určení rozhodce pro dané rozhodčí řízení. Nelze především přehlédnout, že Dr. Kožíšek nebyl jako rozhodce v rámci posuzované doložky uveden. Navíc Rozhodčí soud České republiky, k. s., nepředstavuje stálý rozhodčí soud zřízený dle zákona č. 216/1994 Sb. I proto je nutno dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky s uvedeným obsahem je neplatné podle § 39 občanského zákoníku, a to pro obcházení § 13 zákona č. 216/1994 Sb. (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4743/2010). S ohledem na uvedenou neplatnost rozhodčího nálezu tedy soud nemohl vyhovět žalobě v části týkající se žalobcem přihlášených nákladů rozhodčího řízení v celkové výši 60.960 Kč (náklady ve výši

28.840 Kč v případě rozhodčího nálezu čj. Rc 88/2010-07, a ve výši 32.520 Kč v případě rozhodčího nálezu čj. Rc 89/2010-07).

V návaznosti na shora formulované závěry o neplatnosti rozhodčí doložky pak lze dodat, že žalovaný jako insolvenční správce popřel důvodně pohledávku žalobce přihlášenou jako vykonatelnou s ohledem na rozhodčí řízení, které bylo v daném případě vedeno před rozhodcem, ačkoliv ten neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Z ustanovení § 192 odst. 1 a § 199 insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční správce má právo popírat vykonatelnou pohledávku. S ohledem na to, že v tomto případě byla v rámci přezkumu insolvenčním správcem namítnuta neplatnost rozhodčí smlouvy (byla přezkoumána jako nevykonatelná), ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), není třeba, aby absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy byla uplatněna dlužníkem v rozhodčím řízení, a současně jde o námitku nedostatku pravomoci rozhodce (z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky), nikoli o jiné právní posouzení věci, a proto se ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě neuplatní. Jinými slovy, námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce zakládající se na neplatnosti rozhodčí doložky, což nepřijatelnost důvodů popření vykonatelné pohledávky ve smyslu § 199 odst. 2 citovaného zákona nepředstavuje a současně umožňuje přezkoumat takovou pohledávku v insolvenčním řízení jako pohledávku nevykonatelnou.

V průběhu řízení před soudem pak žalovaní dále zpochybnili pravost zbývající části popřené pohledávky žalobce (neuhrazené částky směnek navýšené o zákonné úroky z prodlení), a to jednak s argumentací, že předložené směnky nemají náležitosti stanovené zákonem, a jednak zpochybnily též pravost podpisu dlužníka na těchto směnkách. Ve vztahu k této argumentaci je nutno s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, předeslat, že ( ) směnka je listinou soukromou, nikoli veřejnou (srov. v tomto směru ustanovení § 134 o. s. ř ). Otázkou důkazní síly soukromé listiny (bez přímé vazby na směnku) se přitom Nejvyšší soud již ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98 , vysvětlil, že u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel), a správnost (pravdivost). Popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil. Jak dále plyne z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozlišování mezi pravostí resp. správností směnky se projevuje mimo jiné i v tom, na kterém z účastníků leží důkazní břemeno týkající se souvisejících tvrzení.

Pokud jde o námitku absence zákonných náležitostí předložených směnek (tedy otázku jejich správnosti), tuto v řízení vznesl pouze žalovaný 1). Zde je třeba připomenout, že i v incidenčních sporech, jež jsou sporným řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací, je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobce je již ve své žalobě je povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a musí k tomu uvést potřebné důkazy (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (srov. § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uložená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007). K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout, vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení.

V projednávané věci žalovaný 1) námitku spočívající v absenci zákonných náležitostí předložených směnek vznesl jen v obecné rovině, aniž by ji jakkoliv blíže upřesnil či doplnil. V návaznosti na popěrný úkon žalovaného reagoval žalobce v rámci řízení o projednávané žalobě způsobem, kdy podle názoru zdejšího soudu nejen dostál své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti (vznik pohledávky), ale současně dostál své povinnosti důkazní, kdy soudu předložil originály předmětných směnek. S ohledem na obecnost a naprostou nedostatečnost tvrzení žalovaného 1) pak soud nebyl schopen dovodit, v čem žalovaný nesprávnost daných směnek spatřuje. V důsledku toho, že se žalovaný 1) jednání u soudu v dané věci neúčastnil, nemohl jej soud podle shora zmiňovaného ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ani poučit ve vztahu k doplnění tvrzení event. navržení potřebných důkazů, a proto ani nemohl dané argumentaci žalovaného 1) přisvědčit.

Pokud jde o námitku týkající se pravosti předložených směnek (pravost podpisu), zde soud s ohledem na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vyšel z toho, že popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil. Takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, v projednávané věci tedy na žalobci. Podle jeho tvrzení dlužník [žalovaný 2)] předložené směnky vlastnoručně podepsal. K prokázání tohoto tvrzení, vedle předložení originálů směnek, žalobce jako důkaz předně navrhl výslech svědka Petra Horáka, eventuálně pak provedení znaleckého posudku. Uvedený svědek svou výpovědí před soudem sice potvrdil, že byl přítomen jednání mezi žalobcem a dlužníkem týkajícím se finančních záležitostí , a to v době, která odpovídá vystavení žalobcem předložených směnek, nebyl však výslovně schopen potvrdit, že předložené směnky jsou těmi listinami, jejichž sepisu žalobcem a dlužníkem byl přítomen. Přes výše uvedené však Krajský soud v Praze neshledal nezbytným provést též důkaz znaleckým posudkem. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že případný znalecký posudek by byl jen jedním z důkazů, které je nutno hodnotit ve vzájemných souvislostech s dalšími důkazy a okolnostmi, které v dané věci vyšly najevo, přičemž soud přihlíží i k tomu, co uvedli účastníci (srov. § 132 o. s. ř.); ostatně znalecké závěry týkající se pravosti podpisu nemusí být vždy zcela určité a kategorické. V projednávané věci Krajský soud v Praze především nemohl přehlédnout, že dlužník [žalovaný 2)] nezpochybňoval svůj podpis na předložených směnkách nejen v předchozím průběhu insolvenčního řízení (stalo se tak až při jednání před soudem v průběhu řízení o žalobě v projednávaném incidenčním sporu; viz též stanovisko dlužníka na přezkumném jednání), ale ani v průběhu rozhodčího řízení, které se nároku žalobce z předmětných směnek týkalo a v průběhu kterého dlužník vznesl toliko námitky týkající se platnosti rozhodčí doložky. Soud v této souvislosti musel zohlednit též zjevnou podobnost podpisu dlužníka nacházejícího na jiných listinách založených v insolvenčním spisu a na posuzovaných směnkách (viz např. doplnění odvolání dlužníka uveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 14. 6. 2012, a související plnou moc udělenou Mgr. Liboru Buchtovi, advokátovi, jimiž soud taktéž při jednání provedl důkaz), přičemž odhlédnout nelze ani od vyjádření dlužníka při projednávaní dané věci před soudem, který zde výslovně k dotazu, proč svůj podpis na směnkách nepopíral dříve, uvedl, že dlouhou dobu směnky k dispozici neměl, a proto se po poradě s právním zástupcem rozhodl postupovat uvedeným způsobem. Shora uvedené skutečnosti a okolnosti věci pak podle názoru zdejšího soudu svědčí spíše účelovosti obrany žalovaných spočívající ve zpochybnění pravosti předložených směnek. Soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v dané části je na místě žalobě vyhovět, a proto určil [ve vztahu k žalovanému 1)], že pohledávka žalobce přihlášená za dlužníkem do daného insolvenčního řízení je co do výše 141.192,33 Kč po právu.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) tak soud učinil na základě ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci , ač jinak byl žalobce ve věci částečně úspěšný (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Pokud jde o náhradu nákladů mezi žalobcem a žalovaným 2), zde soud vyšel z toho, že úspěšnému žalovanému 2) žádné náklady v tomto řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 10. září 2014

JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Nikola Laškovská