34 ICm 2794/2012
čj. 34 ICm 2794/2012-43 sp.zn. insolvenčního řízení: KSPH 39 INS 10964/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: AB 5 B.V. soukromá společnost s ručením omezením (založená dle právních předpisů Nizozemského království), IČ: 34192873, se sídlem Strawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, zastoupeného Mgr. Lucií Tonikovou, advokátkou se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti žalovaným: 1) Mgr. Ivana Rychnovská, se sídlem Palackého třída 2203/186, Brno, pobočka Wenzigova 5, Praha 2, insolvenční správce dlužníka Martiny anonymizovano , anonymizovano , bytem Hřebečská 2680, Kladno, zastoupená JUDr. Lukášem Klicperou, advokátem se sídlem Palackého třída 2203/186, Brno, 2) Martina anonymizovano , anonymizovano , bytem Hřebečská 2680, Kladno, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávky žalobce za dlužníkem Martinou anonymizovano , anonymizovano , bytem Hřebečská 2680, Kladno, ve výši 76.492,07 Kč (pohledávka č. 1), a ve výši 684,85 Kč (pohledávka č. 2), přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 10964/2012, jsou po právu, s e z a m í t á.

II. Žalobce j e p o v i n e n zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 8.228 Kč, a to k rukám JUDr. Lukáše Klicpery, advokáta.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í:

Žalobou doručenou soudu dne 26. 9. 2012 se žalobce domáhá určení, že jeho pohledávky za dlužníkem Martinou anonymizovano , anonymizovano , bytem Hřebečská 2680,

Kladno, z titulu neuhrazené úvěrové smlouvy a příslušenství ve výši 76.492,07 Kč (pohledávka č. 1), a z titulu neuhrazené smluvní pokuty ve výši 684,85 Kč (pohledávka č. 2), přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 10964/2012, jsou po právu.

Jak v rámci žaloby žalobce především uvedl, žalovaní jeho výše uvedené pohledávky přihlášené do shora označeného insolvenčního řízení popřeli, a to pro absenci RPSN a pro nedostatečné sjednání úroku ve smlouvě o úvěru. Žalobce připomněl, že dlužník [žalovaný 2)] uzavřel dne 30. 11. 2004 na svoji žádost se společností Home Credit, a. s., úvěrovou smlouvu č. 5411750968 (dále též Úvěrová smlouva ), na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 60.000 Kč. Dlužník své povinnost z Úvěrové smlouvy neplnil, proto právní předchůdce žalobce využil svého práva, k 28. 11. 2011 úvěr zesplatnil, a dlužníka vyzval k úhradě nesplaceného úvěru. Pokud Úvěrová smlouva neobsahuje RPSN, nejedná se ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl účinný v době uzavření předmětné smlouvy, o pochybení, které by mělo za následek neplatnost smlouvy. Žalobce dále nesouhlasí se závěry žalovaného 1), že sjednání úroků je matoucí. Dlužník byl s úrokovou mírou seznámen v sazebníku poplatků a odměn, což stvrdil svým podpisem, přičemž úroková míra byla uvedena také v úvěrových podmínkách v Hlavě 6, § 11. Dlužník svůj dluh hradil a nesrozumitelnost či jinou vad úkonu nenamítal.

Žalovaný 1) ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že pohledávku žalobce popřel z toho důvodu, že Úvěrová smlouva nesplňuje základní podmínky kladené na smlouvu o spotřebitelském úvěru dle zákona č. 321/2001 Sb. V rozporu s § 4 odst. 2 písm. a) tohoto zákona daná smlouva neobsahuje údaj o RPSN, ale ani sjednání úroku, protože příjemce úvěru zjistí výši úroku pouze z metodické příručky, o které dle obchodních podmínek prohlašuje, že ji převzal. Obchodní podmínky jsou sepsány velmi drobným písmem, takže se dá těžko očekávat, že v době podpisu smlouvy je dlužník skutečně přečetl a že v době uzavření smlouvy mu byla známa skutečnost, že metodická příručka, která slouží především k popisu užívání úvěrové karty, obsahuje i sazebník úroků. Navíc lze smluvní úrok vyhodnotit jako úmyslně matoucí, protože výši uvádí v metodické příručce, o které obecně hovoří až na konci obchodních podmínek, které jsou pravděpodobně záměrně zbytečně obsáhlé a těžce čitelné. Žalovaný 1) upozorňuje, že podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též občanský zákoník ), musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Proto je podle tohoto žalovaného nutno danou smlouvu v části sjednaného úroku považovat za neplatnou, neboť výše úroku není určitým a srozumitelným způsobem stanovena a smlouva ani neobsahuje údaje o RPSN nebo jiné údaje, na základě nichž by bylo možno výši sjednaných úroků stanovit. S ohledem na absolutní neplatnost stanovení úroků v Úvěrové smlouvě započetl žalovaný 1) dlužnicí v minulosti uhrazené úroky na jistinu. Podle žalovaného 1) dlužnice čerpala úvěr ve výši 148.188,20 Kč, přičemž uhradila 157.050 Kč a dlužnou částku tedy přeplatila. Absolutní neplatnost části Úvěrové smlouvy plyne přímo z § 37 odst. 1 občanského zákoníku, a proto nemá žádný právně relevantní význam, že dlužník Úvěrovou smlouvu podepsal. Konstatování žalobce, podle něhož dlužník dluh hradil a nic nenamítl, považuje žalovaný za právně irelevantní, neboť se jedná o úvěr spotřebitelský, u něhož je spotřebiteli poskytována zvýšena ochrana v souvislosti s nerovným postavením spotřebitele. Absolutní neplatnost nastává ex lege a není třeba ji namítat či se jí jakkoliv jinak dovolávat. Navrhl proto zamítnutí žaloby.

Žalovaný 2) se k žalobě písemně nevyjádřil.

V replice k vyjádření žalovaného 1) žalobce uvedl, že v Úvěrové smlouvě si účastnici sjednali, že její nedílnou součástí jsou úvěrové podmínky. S těmi měl možnost se dlužník seznámit již při podpisu smlouvy, přičemž jeho podpis dominuje na stránce, kde je evidentní úroková sazba úvěru a to 2,22% p.m. Současně při podpisu dlužník obdržel metodickou příručku a sazebník poplatků, se kterým měl možnost se seznámit již při podepisování smlouvy. S odkazem na judikaturu Soudního dvora EU (sp. zn. C-24/05, sp. zn. C-361/04) dodal, že průměrný spotřebitel vykazuje nejvyšší stupeň pozornosti v okamžiku, kdy si připravuje a provádí svůj výběr mezi různými výrobky dotyčné kategorie. Ohledně RPSN žalobce uvádí, že ta nebyla v Úvěrové smlouvě sjednána, neboť smlouva byla uzavřena dne 30. 11. 2004, kdy nebyl účinný zákon č. 145/2010 Sb., který by stanovil povinnosti smluvních stran sjednat si RPSN v úvěrové smlouvě. Žalobce proto považuje ujednání o úroku za platné. K tomu dodává, že strany si ujednaly pouze úrok z úvěru, smluvní úrok z prodlení sjednán nebyl. Ohledně žalovaným 1) namítané absolutní neplatnosti Úvěrové smlouvy v části týkající se úroků z úvěru žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Žalobce dále s ohledem na věk dlužníka poukázal na to, že dlužník netrpěl zdravotními obtížemi či chorobami přiměřenými věku, které by mu znemožňovaly seznámit se s obsahem Úvěrové smlouvy a jednotlivými právy a povinnostmi z ní plynoucími. Z podpisu dlužníka není patrno, že by měl problém s umístěním svého podpisu na Úvěrovou smlouvu, tedy že by trpěl zrakovými obtížemi. Dlužník navíc nikdy nerozporoval platnost uzavřené Úvěrové smlouvy. S odkazem na judikaturu Soudního dvora EU žalobce upozornil na vytvoření normativního modelu evropského spotřebitele, který vychází z toho, jak by se spotřebitel chovat měl. Žalobce považuje za absurdní argument, podle něhož měl dlužník postavení slabší strany. Při uzavírání smlouvy měl dlužník jediný záměr, a to získat konkrétní produkt, zatímco obsah smlouvy se jevil jako nepodstatný, to ovšem není dostatečný důvod pro neplatnost smlouvy. Závěrem pak žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cmo 1201/2010 a zdůraznil, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze chápat jako obranu lehkomyslnosti a nezodpovědnosti.

Při jednání u soudu žalovaný 1) nad rámec svého písemného vyjádření k žalobě dodal, že žalobcem uvedený odkaz na Hlavu 6, § 11, úvěrových podmínek nemůže obstát, neboť se nejedná o sjednaný úrok, ale pouze o příklad, kde je uvedena řada neznámých údajů. Upozornil, dále na to že není vůbec zřejmé, zda byl dlužník se sazebníkem a metodickou příručkou vůbec seznámen, což by měl žalobce prokázat. Žalovaný 2) se ztotožnil s vyjádřením žalovaného 1) i s jeho návrhem, na který odkázal. Žalobce, ač řádně předvolán, se jednání u soudu bez omluvy nezúčastnil.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 INS 10964/2012 vyplývá, že dne 12. 6. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka Martiny anonymizovano , anonymizovano , bytem Hřebečská 2680, Kladno; současně bylo rozhodnuto o povolení řešení úpadku dlužníka oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný 1) (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 39 INS 10964/2012-A-13). Dne 26. 9. 2012 soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 39 INS 10964/2012-B-12). Dne 10. 7. 2012 byla zdejšímu soudu doručena přihláška pohledávek žalobce (vystupujícího pod předchozí firmou PPF B1 B.V.) v celkové výši 77.176,92 Kč. Pohledávku č. 1 ve výši 76.492,07 Kč (jistina 60.251,24 Kč a příslušenství 16.240,83 Kč) přihlásil z titulu smlouvy o poskytnutí úvěru č. 5411750968, kterou dlužník uzavřel s právním předchůdcem žalobce (Home Credit, a. s.), pohledávku č. 2 ve výši 684,85 Kč přihlásil z titulu smluvní pokuty představující ušlý úrok z úvěru (přihláška žalobce včetně příloh). Dne 5. 9. 2012 se pak ve věci konalo přezkumné jednání, přičemž žalovaní zde popřeli pohledávku žalobce v plné výši s tím, že jistina úvěru již byla dlužníkem uhrazena. Nárok na údajně sjednané příslušenství a úroky nevznikl z důvodu nesplnění podmínek zákona č. 321/2001 Sb. Dlužník uhradil částku 157.050 Kč, přičemž čerpal částku ve výši 148.188,20 Kč (protokol o přezkumném jednání, seznam přihlášených pohledávek). O popření přihlášené pohledávky byl žalobce vyrozuměn (vyrozumění).

Podle ustanovení § 198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odst. 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odst. 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odst. 3). Podle ustanovení § 410 odst. 2 téhož zákona, popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce.

Jak plyne z ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku, právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak j neplatný. Podle § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 téhož zákona pak výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Konečně pak podle § 41 občanského zákoníku, vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

Podle ustanovení § 52 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle odst. 2 dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podle odst. 3 spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 499 téhož zákona za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele.

Krajský soud v Praze posoudil Úvěrovou smlouvu, na základě níž žalobce přihlásil sporné pohledávky (úvěrová smlouva č. 5411750968 uzavřená dne 30. 11. 2004 mezi společností Home Credit Finance, a. s., a dlužníkem) jako smlouvu o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Současně se však jednalo o spotřebitelskou smlouvou dle ustanovení § 52 a násl. občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobce danou smlouvu zjevně uzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a dlužník ji uzavřel jako spotřebitel.

Z hlediska sporu, který je v dané věci z výše reprodukovaných stanovisek účastníků zřejmý (neplatnost ujednání Úvěrové smlouvy v části týkající se úroku z úvěru), je především podstatné, že Úvěrová smlouva je sepsána na formuláři, který na první straně obsahuje text s označením účastníků smlouvy, dále výši úvěrového rámce a počáteční výši měsíční splátky. V textu je obsaženo dále prohlášení spotřebitele o tom, že byl seznámen s úvěrovými podmínkami a jeho souhlas s prováděním srážek ze mzdy v případě prodlení s plněním svých závazků ze smlouvy. Další dvě strany dokumentu obsahující úvěrové podmínky jsou psané velmi drobným textem a je v nich obsažen mimo jiné poměrně komplikovaný výpočet splátek (Hlava 6, § 11). Na Hlavu 6, § 11 úvěrových podmínek odkazuje žalobce i ve vztahu k otázce, jež je v tomto řízení sporná, kdy uvádí, že z této části úvěrových podmínek lze výši úroku dovodit. K tomu je soud nicméně nucen konstatovat, že smyslem uvedeného smluvního ustanovení je zjevně poskytnout ilustrativní příklad pro výpočet splátek, nikoliv ujednat výši úroku. Zde zmíněná výše úroku se navíc liší od výše úroku uvedené v Hlavě 6, § 10 úvěrových podmínek. Jinak je ujednání o úroku upraveno odkazem na aktuální sazebník poplatků a odměn . Podle názoru zdejšího soudu nicméně lze na základě Úvěrové smlouvy, včetně souvisejících úvěrových podmínek, dovodit (byť někdy komplikovanějším výkladem), které strany smlouvu uzavírají, jaký je její předmět, výše poskytnutého plnění i výše měsíčních splátek spotřebitele. Za situace, kdy je výše úroku dle úvěrových podmínek stanovena dle sazebníku, se nelze ztotožnit a argumentací žalovaných o neurčitosti tohoto ujednání, neboť ustanovení § 502 odst. 1 obchodního zákoníku nevylučuje uzavření smlouvy o úvěru i bez výslovného určení výše úroků. Smlouva proto splňuje náležitosti dle obecných ustanovení občanského zákoníku (zejména citovaný § 37) i příslušných ustanovení obchodního zákoníku upravujících smlouvu o úvěru. Na výše uvedeném nemění nic ani skutečnost, že žalobce soudu doložil sazebník poplatků a odměn ke dni 19. 7. 2005 (tedy až po datu uzavření Úvěrové smlouvy).

Jak již zdejší soud výše uvedl, posuzovaná Úvěrová smlouva představuje smlouvu uzavřenou v režimu spotřebitelských smluv, a proto musí splňovat též podmínky stanovené v § 51a až § 65 občanského zákoníku a zákona č. 321/2001 Sb. Zde soud akcentoval zákonnou zásadu vyšší ochrany spotřebitele při uzavírání smluv s poskytovateli finančních služeb a posuzoval zejména otázku, zda smlouva nevede k nepřípustné nerovnováze v právech a povinnostech dlužníka jako spotřebitele. Nelze nevidět, že v projednávaném případě je dlužník v pozici, kdy fakticky uzavírá smlouvu s předem danými smluvnímu podmínkami, jejichž srozumitelnost a přehlednost snižuje i jejich grafická úprava (obtížná čitelnost vzhledem k velmi malému písmu, četné odkazy na zdroje informací, které úvěrové podmínky neobsahují, složitý výpočet splátek). Proto soud vzal v úvahu zejména skutečnost, že dlužník [žalovaný 2)] uzavřel posuzovanou smlouvu bez výslovného určení výše sjednaného úroku, bez stanovení výše jeho celkových nákladů na splacení poskytnutého úvěru, a dokonce bez srozumitelného způsobu výpočtu jeho měsíčních splátek, jako smlouvu obsahující více stran velmi drobného písma s odkazem na jiné pomůcky a příručky, z nichž teprve mají bližší podmínky úročení úvěru vyplývat, a smlouvu hodnotil v části sjednaného úroku (který byl uvedeným způsobem sjednán ve výši přesahující úrokovou míru 26 % ročně) jako nevyváženou a nevýhodnou. Soud má za to, že postavení obou smluvních stran nebylo při uzavření této smlouvy rovné a posuzované ujednání o úroku odporuje ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. K tomu soud dodává, že shora uvedené právní závěry ve své rozhodovací činnosti v obdobné věci již zaujal i Vrchní soud v Praze (srov. rozsudek ze dne 19. 1. 2012, čj. 101 VSPH 172/2011-149).

S ohledem na výše uvedené lze proto uzavřít, že soud dospěl k závěru o neplatnosti Úvěrové smlouvy ve sporné části, tedy v části sjednaného úroku, byť pouze z důvodů plynoucích z výše citovaného § 56 odst. 1 občanského zákoníku, a přihlášenou pohledávku žalobce (pohledávka č. 1) v tomto rozsahu neshledal důvodnou. V tomto ohledu soud vyšel z toho, že výše úhrad učiněných dlužníkem [žalovaným 2)] na úvěr poskytnutý na základě posuzované Úvěrové smlouvy, nebyl mezi účastníky sporný. Vzhledem k takto učiněnému závěru soud považoval za nadbytečné zabývat se otázkou, zda byla dlužníkovi metodická příručka obsahující sazebník poplatků a odměn skutečně předána či nikoliv.

V návaznosti na shora uvedenou argumentaci ve vztahu k popřené pohledávce č. 1, kdy soud dopěl k závěru o neplatnosti Úvěrové smlouvy v části sjednaného úroku, zjevně nemůže obstát ani sporná pohledávka č. 2, kterou žalobce přihlásil z titulu ušlého úroku z úvěru . K tomu lze navíc poznamenat, že v této souvislosti žalobcem zmiňovaná Hlava 6, § 5, úvěrových podmínek ujednání o smluvní pokutě neobsahuje (ujednání o smluvní pokutě ve výši ušlého úroku lze nalézt v Hlavě 8, § 3 úvěrových podmínek). Nad rámec výše uvedeného je pak třeba upozornit na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, z něhož plyne závěr, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí všeobecných podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny), na nichž spotřebitel připojuje svůj podpis. V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se pak zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Smluvní pokuta uplatněná žalobcem (pohledávka č. 2) tak nemůže obstát ani ve světle požadavků plynoucích z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 163 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Proto soud uložil žalobci, aby v tomto řízení úspěšnému žalovanému 1) zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 8.228 Kč spočívajících v odměně jeho zástupce. Tato odměna je představována dvěma úkony právní služby (tedy dvakrát 3.100 Kč) spočívajícími v převzetí zastoupení a v účasti při jednání u soudu [§ 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a dvěma režijními paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky), to vše navýšeno o odpovídající 21% DPH ve výši 1.428 Kč. Lhůta k plnění je podle § 160 odst. l o. s. ř. třídenní s povinností plnit k rukám advokáta podle § 149 odst. l o. s. ř. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) pak rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť ve věci úspěšnému žalovanému 2) žádné náklady nevznikly.

Po uče ní : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 4. června 2014

JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Kateřina Štamfestová