34 ICm 2421/2012
34 ICm 2421/2012-80 sp.zn. insolvenčního řízení: KSPH 36 INS 10428/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: Pavel anonymizovano , anonymizovano , bytem Chabeřická 563, Praha 9, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti žalované mu: Mgr. Milan Edelmann, se sídlem Chrustenice 208, 267 12 Loděnice, insolvenční správce dlužníka Evy anonymizovano , anonymizovano , bytem Chrást nad Sázavou 256, 257 41 Týnec nad Sázavou, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. U r č u j e s e, že pohledávka žalobce za dlužníkem Evou anonymizovano , anonymizovano , bytem Chrást nad Sázavou 256, 257 41 Týnec nad Sázavou, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 10428/2011 ve výši 6.328.450,70 Kč, j e p o p r á v u.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í:

Žalobou doručenou soudu dne 16. 8. 2012 se žalobce domáhá určení, že jeho pohledávka za dlužníkem Evou anonymizovano , anonymizovano , bytem Chrást nad Sázavou 256, 257 41 Týnec nad Sázavou, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 10428/2011 ve výši 6.328.450,70 Kč, je po právu.

Jak v rámci žaloby předně připomněl, jeho výše uvedenou pohledávku za dlužníkem žalovaný popřel co do pravosti z důvodu údajné neexistence platného přistoupení k závazku. Žalobce svoji pohledávku dokládá rozhodčím nálezem sp. zn. 32134/10 ze dne 10. 9. 2010, na základě něhož byla dlužníkovi uložena povinnost zaplatit společnosti PR TRUBEX, a. s., částku 5.538.061 Kč s příslušenstvím. Závazek dlužníka vůči uvedené společnosti vznikl na základě přistoupení dlužníka k závazku společnosti I.S. Stavby, s. r. o. Žalobce se následně stal vlastníkem pohledávky za dlužníkem v uvedené výši na základě smlouvy uzavřené mezi ním jako postupníkem a společností PR TRUBEX jako postupitelem dne 4. 2. 2011. Shora uvedený rozhodčí nález nabyl právní moci dne 30. 9. 2010 a na jeho základě jako exekučního titulu Okresní soud v Benešově na majetek dlužníka nařídil exekuci (toto rozhodnutí exekučního soudu potvrdil Krajský soud v Praze). Na základě usnesení soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana vstoupil na místo oprávněného v předmětném exekučním řízení žalobce. K tomu žalobce dodal, že z výše uvedených právních skutečností vyšel i Okresní soud v Trutnově, který bez dalšího dovodil předmětný pravomocný závazek dlužníka vůči žalobci. S ohledem na výše uvedené je podle žalobce zřejmé, že jeho pohledávka za dlužníkem je vykonatelná. Žalovaný svým procesním postojem, kdy nevzal v potaz uvedený vykonatelný rozhodčí nález, přesunul procesní iniciativu na stranu žalobce. Takovému právním názoru žalovaného však nesvědčí žádný právní důvod a jeho postoj žalobce vnímá toliko jako šikanózní a bezprávné přenesení zákonných povinností na stranu žalobce. Proto navrhl, aby soud ve věci dále postupoval ve smyslu § 198 odst. 3 ve spojení s § 199 odst. 1 až odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Závěrem navrhl, aby mu žalovaný zaplatil náhradu nákladů tohoto řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě předně poukazuje na to, že jeho oprávněním jako insolvenčního správce je, aby při sestavování seznamu pohledávek přihlašované nároky posoudil. V případě nároku žalobce dospěl žalovaný k tomu, že není vykonatelný z důvodu neplatnosti sjednané rozhodčí doložky, resp. v důsledku neexistence jakékoliv rozhodčí doložky sjednané ve vztahu k dlužníkovi. S ohledem na uvedené je žalovaný tohoto názoru, že je na místě postup podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona a omezení daná pro popření nároků z vykonatelných pohledávek se neaplikují. Žalovaný dále uvedl, že podle přihlášky i přiloženého rozhodčího nálezu žalobce vymezuje právní důvod své pohledávky jako přistoupení dlužníka k závazku společnosti I.S. stavby ve smyslu § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník ), odvozeného od uznání dluhu ze dne 16. 3. 2010. Toto uznání závazku (které žalobce doručil až na základě výzvy dle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona) bylo učiněno toliko společností I. S. Stavby, s. r. o., jejíž jednatelkou sice dlužnice byla, ale rozhodně z jeho obsahu nevyplývá projev dlužnice přistoupit jako samostatná fyzická osoba k závazkům právnické osoby a už vůbec ne to, že by se žalobcem sjednala platnou rozhodčí doložku, na základě které by mohl být vydán rozhodčí nález. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu zamítl, přičemž se závěrem ohradil proti návrhu žalobce na přiznání náhrady nákladů. Možnost insolvenčního správce přezkoumávat pohledávky je jedním ze základních pilířů insolvenčního zákona. Možnost využít tohoto práva je jedním z nezadatelných oprávnění insolvenčního správce a jeho využití nelze nijak sankcionovat.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce předně uvedl, že nezpochybňuje oprávnění žalovaného posoudit jednotlivé přihlašované nároky, což by však žalovaný měl činit v souladu s insolvenčním zákonem. Žalobce je přesvědčen, že svoji pohledávku přihlásil zcela po právu, a to zjevně správně jako pohledávku vykonatelnou. Připomněl veškeré podklady, které ohledně vykonatelnosti předmětné pohledávky doložil. Dodal, že Krajský soud v Praze změnil usnesení exekučního soudu tak, že exekuce nařízená na majetek dlužníka se nepřerušuje (exekuční soud totiž řízení přerušil do do právní moci rozhodnutí o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu). Exekuční soud navíc jako nedůvodný zamítl i návrh dlužnice na odklad exekuce. Podle žalobce tedy v době zahájení insolvenčního řízení neexistoval jediný důvod, aby svoji pohledávku přihlásil jako nevykonatelnou. Žalovaný tak podle žalobce zneužil své procesní postavení, neboť vůbec nevzal v potaz běžící exekuční řízení, čímž neoprávněně přesunul procesní aktivitu na žalobce. Skutečným cílem takového nezákonného jednání žalovaného je vyloučit v tomto řízení aplikaci § 199 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona. Žalobce v rámci přihlášky řádně doložil předmětný vykonatelný rozhodčí nález, ze kterého je přistoupení dlužnice k závazku zcela zřejmé, a to včetně přistoupení dlužnice k předmětné rozhodčí doložce. S námitkou ohledně nepřistoupení k rozhodčí doložce dlužník neuspěl ani v rámci exekučního řízení, kdy exekuční soud je povinen podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu posoudit případnou neplatnost přistoupení k rozhodčí doložce z úřední povinnosti. Podle žalobce není zřejmé, na základě čeho dospěl žalovaný k tomu, že z uznání dluhu ze dne 16. 3. 2010 nevyplývá projev vůle dlužníka přistoupit k závazku původního dlužníka. Žalovaný se omezuje pouze na obecná konstatování, aniž by přesně specifikoval, na základě jakých právních skutečností k takovému závěru došel. Podle žalobce by navíc soud neměl k takovým námitkám vůbec přihlížet, a to s ohledem na znění ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť uvedené námitky již dlužnice neúspěšně uplatňovala v řízení, které předcházelo vydání pravomocného rozhodnutí. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že není na místě posupovat podle § 199 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, žalobce odkazuje na obsah zmiňovaného uznání závazku ze dne 16. 3. 2010. Dlužník zde jako fyzická osoba byl označen rodným číslem i číslem OP. Nemůže obstát námitka žalovaného o chybějícím podpisu dlužnice jako fyzické osoby. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Odo 629/2006) totiž žalobce uvedl, že pokud z určitého právního úkonu plyne, že příslušná osoba jedná v rámci tohoto úkonu jako statutární orgán právnické osoby a zároveň jako samostatná fyzická osoba, je postačující, jestliže je forma projevu vůle v tomto případě vyjádřena pouze jedním podpisem s tím, že trvat i na druhém podpisu by bylo přílišným formalismem. Žalobce uzavřel, že v otázce náhrady nákladů řízení je na místě postupovat podle § 163 insolvenčního zákona, neboť to byl výlučně žalovaný, který zjevně nedůvodně zcela popřel přihlášenou vykonatelnou pohledávku žalobce. Tímto způsobem navíc žalovaný postupoval i za situace, kdy z přihlášky žalobce dobře věděl, že žalobce svou pohledávku za dlužnicí vymáhá prostřednictvím exekučního řízení. Místo toho, aby si případně od žalobce vyžádal více podkladů ohledně probíhající exekuce, zajímal se pouze o přistoupení k závazku. Za těchto okolností je podle žalobce na místě aplikovat v otázce náhrady nákladů řízení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť náklady vzniklé v tomto řízení vznikly pouze a jen na základě výše popsaného nezákonného postupu žalovaného jako insolvenčního správce.

Při jednání u soudu žalobce nad rámec podané žaloby pouze zdůraznil, že přihlášená pohledávka je v důsledku existence pravomocného rozhodčího nálezu pohledávkou vykonatelnou a postup žalovaného je tedy obcházením zákona. Žalovaný svým postupem zneužil svého procesního postavení. Žalovaný při jednání toliko zopakoval, že má za to, že sporná pohledávka není vykonatelná a není po právu. Uznání závazku ze strany dlužníka totiž nezavazuje jeho samotného.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 10428/2011 vyplývá, že dne 19. 3. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka Evy anonymizovano , anonymizovano , bytem Chrást nad Sázavou 256, 257 41 Týnec nad Sázavou; současně bylo rozhodnuto o povolení řešení úpadku dlužníka oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný (usnesení čj. KSPH 36 INS 10428/2011-A-30). Dne 27. 7. 2011 byla zdejšímu soudu doručena přihláška pohledávky žalobce, který ve znění opravy této přihlášky doručené soudu dne 17. 5. 2012 přihlásil pohledávku v celkové výši 6.328.450,70 Kč (jistina ve výši 5.538.061 Kč a úroky z prodlení ve výši 790.389,70 Kč), a to z titulu přistoupení dlužníka k závazku společnosti I. S. Stavby, s. r. o., ve smyslu § 533 občanského zákoníku, uznání dluhu neuhrazených závazků ze dne 16. 3. 2010. V rámci dalších okolností přihlášky žalobce odkázal na rozhodčí nález ze dne 10. 9. 2010, sp. zn. 32134/10 a smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 4. 2. 2011, přičemž dodal, že dne 21. 6. 2011 bylo k nemovitostem dlužníka zřízeno zástavní právo, a to exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana (přihláška žalobce včetně příloh). Dne 27. 7. 2012 se ve věci konalo přezkumné jednání, kde žalovaný i dlužník přihlášenou pohledávku žalobce popřeli zcela, a to její pravost pro neexistenci platného přistoupení k závazku dlužnice (protokol o přezkumné jednání). Jak plyne z upraveného seznamu přihlášených pohledávek, žalovaný předmětnou pohledávku přezkoumal jako nevykonatelnou s tím, že nebyla platně sjednána rozhodčí doložka a tudíž nelze k vydanému rozhodčímu nálezu přihlížet (upravený seznam přihlášených pohledávek).

Z dohody o uznání závazku uzavřené dne 16. 3. 2010 mezi společností PR TUBEX, a. s., jako věřitelem a společností I. S. Stavby, s. r. o., jako dlužníkem, jednajícím Evou anonymizovano jako jednatelem, soud zjistil, že dlužník v tomto uznání závazku potvrdil, že má vůči uvedenému věřiteli k danému dni závazek v celkové hodnotě 5.538.061 Kč s tím, že dlužník tento závazek uznává do důvodu i výše. Součástí tohoto uznání závazku je též jeho část, kde zástupce dlužníka, jak je uvedeno výše, výslovně prohlašuje, že přistupuje k závazku a níže uvedené rozhodčí doložce ve smyslu ustanovení § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a dále doložka, kde se Smluvní strany dohodly, že veškeré majetkové spory, které mezi nimi vzniknou z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, který bude jmenován předsedou dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců, a. s. Jmenovaný rozhodce musí mít ukončené vysokoškolské právnické vzdělání a musí být trestněprávně bezúhonný řízení může být pouze písemné a rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění. (uznání závazku ze dne 16. 3. 2010).

Krajský soud v Praze dále zjistil, že žalovaným I. S. Stavby, s. r. o., a Evě anonymizovano bylo rozhodčím nálezem uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci PR TRUBEX, a. s., částku ve výši 5.538.061 Kč s příslušenstvím (rozhodčí nález rozhodce JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D., ze dne 10. 9. 2010, sp. zn. 32134/10). Okresní soud v Benešové nařídil k uspokojení pohledávky oprávněného (PR TUBEX, a. s.) ve výši 5.538.061 Kč s příslušenstvím exekuci na majetek povinného (Evy anonymizovano ), dle vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 10. 9. 2010, přičemž provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana. Krajský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil (Usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 11. 2010, čj. 7 EXE 4704/2010-35, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, čj. 22 Co 185/2011-120). PR TRUBEX, a. s., jako postupitel postoupil Pavlu Hrdinovi jako postupníkovi svoji pohledávku za dlužníky I. S. Stavby, s. r. o., a Evou anonymizovano , ve výši 5.538.061 Kč s příslušenstvím, která vyplývá z rozhodčího nálezu sp. zn. 32341/10 (smlouva o postoupení pohledávky ze dne 4. 2. 2011). Na místo oprávněného PR TRUBEX, a. s., vstoupil do exekučního řízení nový oprávněný Pavel anonymizovano , anonymizovano (usnesení soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana ze dne 25. 5. 2011, čj. 099 EX 7851/10-32). Návrh povinné ze dne 6. 12. 2010 na odklad provedení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 11. 2010 pod čj. 7 EXE 4704/2010-35, exekuční soud zamítl (usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 1. 2011, čj. 7 EXE 4704/2010-84). Krajský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 11. 2010, čj. 7 EXE 4704/2010-35, se nepřerušuje (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, čj. 22 Co 186/2011-134). Obžalovaná Eva anonymizovano , anonymizovano , byla shledána vinnou pro částečné zmaření uspokojení svého věřitele tím, že zcizila část svého majetku a způsobila tím na cizím majetku značnou škodu a získala takovým činem pro sebe značný prospěch, čímž spáchala přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku (rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 7. 2012, čj. 3 T 77/2012-857).

V projednávané věci mezi účastníky zůstává sporným právní hodnocení toho, zda pohledávka žalobce přihlášená do daného insolvenčního řízení je z titulu rozhodčího nálezu skutečně vykonatelná, resp. zda tedy mohl žalovaný na přezkumném jednání ze shora uvedených důvodů tuto pohledávku popřít. Další spornou právní otázkou na to navazující potom je, zda byla pohledávka žalobce zpochybňovaná žalovaným též z důvodu neexistence platného přistoupení k závazku dlužníka přihlášena do daného insolvenčního řízení po právu.

Jak plyne z ustanovení § 198 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odst. 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odst. 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odst. 3).

Podle ustanovení § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

První z výše nastíněných sporných právních bodů, tedy zda byl žalovaný insolvenční správce vůbec oprávněn popřít z uvedených důvodů žalobcem přihlášenou vykonatelnou pohledávku, se podle názoru zdejšího soudu odvíjí primárně od otázky platnosti shora citované rozhodčí doložky. Problematikou rozhodčích doložek se již podrobně a opakovaně zabývaly Ústavní soud i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010, případně nález ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010). Zmiňovaná judikatura především vyslovila, že k závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího obsahu obecným soudem, a to ve smyslu právních závěrů formulovaných v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Podle zmiňovaného rozhodnutí, neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná. V návaznosti na to proto Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je v projednávané věci neplatná, a to právě s ohledem na způsob určení rozhodce pro dané rozhodčí řízení. Nelze pak ani přehlédnout, že společnost Sdružení rozhodců, a. s., jejíž předseda dozorčí rady měl v případě posuzované rozhodčí doložky jmenovat konkrétního rozhodce, není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle zákona č. 216/1994 Sb. I proto je nutno dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky s uvedeným obsahem je neplatné podle § 39 občanského zákoníku, a to pro obcházení § 13 zákona č. 216/1994 Sb. (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4743/2010).

V návaznosti na shora formulované závěry o neplatnosti rozhodčí doložky pak lze uzavřít, že žalovaný jako insolvenční správce popřel důvodně pohledávku žalobce přihlášenou jako vykonatelnou s ohledem na rozhodčí řízení, které bylo v daném případě vedeno před rozhodcem, ačkoliv ten neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Nad rámec výše uvedeného pak soud dodává, že z ustanovení § 192 odst. 1 a § 199 insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční správce má právo popírat vykonatelnou pohledávku. S ohledem na to, že v tomto případě byla v rámci přezkumu insolvenčním správcem namítnuta absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy pro rozpor se zákonem (byla přezkoumána jako nevykonatelná), ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), není třeba, aby absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy byla uplatněna dlužníkem v rozhodčím řízení, a současně jde o námitku nedostatku pravomoci rozhodce (z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky), nikoli o jiné právní posouzení věci, a proto se ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě neuplatní. Jinými slovy, námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce zakládající se na neplatnosti rozhodčí doložky, což nepřijatelnost důvodů popření vykonatelné pohledávky ve smyslu § 199 odst. 2 citovaného zákona nepředstavuje a současně umožňuje přezkoumat takovou pohledávku v insolvenčním řízení jako pohledávku nevykonatelnou. Co se týče námitky žalobce, podle něhož neplatnost rozhodčí doložky neshledaly ani exekuční soudy, ač její platnost musí posuzovat z úřední povinnosti, zdejší soud upozorňuje na to, že zmiňovaný závěr dovodila až judikatura pozdější než rozhodnutí exekučních soudů v projednávané věci (viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012). Proto již soud ani nehodnotil, zda dlužník (Eva anonymizovano ) v rámci uznání závazku k této rozhodčí doložce přistoupil či nikoliv.

Krajský soud v Praze pak následně přistoupil i k hodnocení druhé sporné právní otázky, tedy zda shora citované uznání závazku , s odkazem na které žalobce svoji pohledávku přihlásil, bylo učiněno skutečně toliko jako uznání závazku společností IS Stavby, s. r. o., nebo se jednalo též o přistoupení k předmětnému závazku ze strany dlužnice Evy anonymizovano . Relevantní právní úprava je v tomto ohledu představována především ustanovením § 533 občanského zákoníku, podle něhož kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. S odkazem na citované ustanovení také posuzované uznání závazku obsahuje prohlášení zástupce společnosti I.S. Stavby, s. r. o., o přistoupení k tomuto závazku. Přestože v rámci posuzovaného uznání závazku není dlužnice Eva anonymizovano výslovně označena jako fyzická osoba k závazku přistupující, přičemž uznání závazku podepsala jakožto jednatelka I. S. Stavby, s. r. o., je třeba při posuzování tohoto uznání závazku akcentovat především výklad z hlediska jeho obsahu a smyslu. V tomto náhledu pak nemá zdejší soud pochybnosti o tom, že z uznání závazku je nepochybně nutno dovodit též přistoupení dlužnice Evy anonymizovano k předmětnému závazku. Jakýkoliv jiný výklad by byl podle názoru zdejšího soudu nelogický. V této souvislosti je navíc třeba zdůraznit, že dlužnice dané uznání závazku podepisovala jakožto jednatelka společnosti, tedy nikoliv v postavení spotřebitele, u nichž je třeba pří výkladu a posuzování právních úkonů přihlížet k jejich postavení jakožto slabší smluvní strany. Jinak řečeno, k závěru o nepřistoupení dlužnice k závazku společnosti I. S. Stavby, s. r. o., by soud mohl dospět toliko z důvodů formálních (formalistických), což však nepovažuje za akceptovatelné. Ve vztahu k podpisu dlužnice na uznání závazku pak zdejší soud ve shodě se žalobcem odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, podle něhož na platnost ručitelského prohlášení nemá vliv skutečnost, že druhý žalovaný opatřil rámcovou smlouvu pouze jedním podpisem, nikoliv dvěma, jak namítá dovolatel. Ze smlouvy totiž vyplývá, že druhý žalovaný jednal jako statutární orgán prvé žalované a současně učinil za svoji osobu ručitelské prohlášení. Trvat v tomto případě i na jeho druhém podpisu by bylo příliš formální. Citované závěry jsou nepochybně aplikovatelné i v projednávané věci-

Na základě výše uvedených důvodů proto soud rozhodl tak, že pohledávka žalobce za dlužníkem Evou anonymizovano , přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 10428/2011 ve výši 6.328.450,70 Kč, je po právu.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci , ač jinak byl žalovaný ve věci plně úspěšný. S návrhem žalobce na aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit , se soud v dané věci neztotožnil, neboť toto ustanovení podle názoru zdejšího soudu dopadá na situace, kdy náklady ostatních účastníků vzniknou v důsledku zjevného zavinění insolvenčního správce (např. odročení jednání v důsledku nedostavení se insolvenčního správce k jednání soudu, kdy je jeho účast nezbytná apod.). Takovým zaviněním je třeba rozumět porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených insolvenčnímu správci soudem. V projednávané věci se však insolvenční správce popřením pohledávky žalobce takového porušení povinností nedopustil, a to přesto, že soud shledal, že žalovaným popřená pohledávka byla přihlášena po právu.

Po uče ní : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 24. ledna 2014

JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Markéta Kasardová