34 ICm 2288/2012
34 ICm 2288/2012-14 sp.zn. insolvenčního řízení: KSPH 40 INS 1545/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: Komerční banka, a. s., IČ 45327054, se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1, zastoupeného JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem Lukavecká 1732, Praha 9, proti žalovanému: KOPPA, v. o. s., se sídlem Liberec, Hvězdná 491/21, insolvenční správce dlužníka Josefa anonymizovano , anonymizovano , bytem Počepice 54, 262 55 Počepice, zastoupenému Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem Mozartova 679/21, 460 01 Liberec, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávky žalobce za dlužníkem Josefem Smolkou, anonymizovano , bytem Počepice 54, 262 55 Počepice, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 INS 1545/2012 ve výši 44.878,23 (pohledávka č. P 15/1), ve výši 305.932,20 Kč (pohledávka č. P 15/2) a ve výši 551,88 Kč (pohledávka č. P 15/3), jsou po právu, s e z a m í t á.

II. Žalobce j e p o v i n e n zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 9.196 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Kateřiny Korpasové, advokátky

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 31. 7. 2012 se žalobce domáhá určení, že jeho pohledávky za dlužníkem Josefem Smolkou, anonymizovano , bytem Počepice 54, 262 55 Počepice, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 INS 1545/2012 ve výši 44.878,23 (pohledávka č. P 15/1), ve výši 305.932,20 Kč (pohledávka č. P 15/2) a ve výši 551,88 Kč (pohledávka č. P 15/3), jsou po právu.

Jak v rámci žaloby především konstatoval, jeho shora označené pohledávky žalovaný popřel z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky (pohledávky č. P 15/1 a č. P 15/2) a z důvodu promlčení. Žalobce především trvá na tom, že jím přihlášené pohledávky č. P 15/1 a 15/2 jsou vykonatelné, tato vykonatelnost byla řádně doložena, a je tedy vyloučeno, aby pohledávky byly promlčeny. S odkazem na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci žalobce předně upozorňuje na nemožnost popření vykonatelného rozhodčího nálezu insolvenčním správcem. Soudní judikatura i doktrína podle žalobce dovozují, že vykonatelnost pohledávky lze doložit rozhodčím nálezem. V této souvislosti dodal, že jeho pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné, a tudíž důkazní břemeno o tom, že pohledávky nejsou pravé, tíží insolvenčního správce, a to přesto, že vystupuje jako žalovaný. Zdůraznil dále, že dlužník své závazky vůči žalobci nikterak nepopíral a v celém rozsahu je uznal. Uznání ze strany dlužníka tak zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání, přičemž podle § 110 odst. 1 občanského zákoníku takové uznání zakládá běh nové promlčecí doby a v důsledku jejího přetržení tak nelze hovořit za takové situace o promlčení. S odkazem na rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně, čj. 8 Nc 3218/2009-32, který posuzoval stejné znění rozhodčí doložky, je žalobce dále toho názoru, že z rozhodčí doložky uzavřené mezi ním a dlužníkem nelze dovodit významnou nerovnováhu v procesních právech a povinnostech stran. Podle žalobce navíc ze znění smlouvy jasně vyplývá, že se žalobce nesnažil dlužníka jakkoliv poškodit. V souvislosti s poskytnutím úvěru je třeba smluvně určit nespočet práv a povinností, proto upravil žalobce v souladu s ustanovením § 273 odst. 1 obchodního zákoníku jejich část v obchodních podmínkách, a to z důvodu větší přehlednosti smlouvy. Podmínky jsou psány dobře čitelným písmem, strukturovány, srozumitelně formulovány a jejich rozsah není nikterak nepřiměřený. Pro rozhodčí doložku je v těchto podmínkách vyhrazen samostatný odstavec, jenž je nadepsán výstižně slovy Rozhodčí doložka . Tím, že dlužník smlouvu podepsal, vyjádřil svůj výslovný souhlas i s podmínkami obsahujícími rozhodčí doložku. S odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 35 ICm 2202/2011, žalobce dodává, že rozhodčí doložka v dané věci nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a proto nemůže být považována za neplatnou. I kdyby tento názor soud nesdílel, je třeba zdůraznit, že případná nerovnováha musí být významná, tj. dosahovat zvýšené disproporční intenzity. V této souvislosti žalobce klade dotaz, zda naopak významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran nezakládá postup, kdy dlužník je zbaven povinnosti vrátit půjčku věřiteli, ač svůj závazek nikterak nepopírá a o existenci závazku nejsou žádné pochyby. Pokud navíc žalovaný svá tvrzení dovozuje z § 56 občanského zákoníku, pak je třeba zdůraznit, že § 55 odst. 2 tohoto zákona stanovil do 31. 7. 2010 pouze relativní neplatnost ujednání uvedených v § 56. Spotřebitel by se tedy relativní neplatnosti musel dovolat ve 3 leté promlčecí době, což však neučinil. Použití novějšího ustanovení zákona by znamenalo nepřípustnou retroaktivitu. Podle žalobce by přílišná ochrana spotřebitele vedla k závažnému porušení práv druhé smluvní strany. Není možné, aby ochrana spotřebitele vedla k porušení základních zásad soukromého práva a právního státu. V soukromém právu závisí na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva. I ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti, přičemž tento názor konstantně zastává též judikatura Nejvyššího soudu.

Žalobce v rámci podané žaloby nesouhlasí dále s tím, že přihlašovaná pohledávka je promlčená. Upozorňuje v této souvislosti na fakt, že posuzováním existence vykonatelného rozhodčího nálezu se zabývali již exekuční soudy při nařízení exekuce, které shledaly dané rozhodčí nálezy jako vykonatelné a právně bezvadné. Za takové situace by tvrzení, že pohledávka žalobce je promlčena, vedlo k závažnému porušení principů právního státu a zejména zásady právní jistoty a institutu legitimního očekávání. V době, kdy byl rozhodčí nález vydán, bylo rozhodčí řízení zcela běžným prostředkem řešení sporů, spotřebitelské spory nevyjímaje. Prohlášení, že dané pohledávky jsou promlčené, by znamenalo retroaktivitu výkladu, což je nepřípustné. Žalobce v této souvislosti uzavírá, že není v souladu s principy právního státu měnit takovým způsobem pravidla hry . Prohlášením promlčení pohledávky žalobce by došlo i k porušení stěžejní zásady insolvenčního práva stanovující, že nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce.

Žalobce žalobu doplnil podáním doručeným soudu dne 8. 11. 2012, v němž mimo jiné upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, čj. 29 NS ČR 29/2009-A-108, týkající se vázanosti insolvenčního soudu výrokem pravomocného rozhodčího nálezu. K tomu podotknul, že je mu známa aktuální judikatura ohledně rozhodčích doložek, ta se však podle jeho názoru na posuzovaný případ nevztahuje. Odkázal v této souvislosti na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 44 Co 246/2010, podle něhož je nepřípustné využívat judikaturu retroaktivně na jednání, které bylo dříve posuzováno jako platné. Žalobce též upozornil na to, že otázka platnosti rozhodčí doložky se má řešit v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Stanovení rozsahu pravomoci exekučních (insolvenčních) soudů odpovídá právu na spravedlivý proces. Předepsaným a zákonným způsobem jak se domoci zrušení rozhodčího nálezu je podání žaloby na jeho zrušení k obecnému soudu podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb. Pokud by insolvenční soud rozhodl, že věřitelem přihlášené pohledávky nejsou po právu, byl by věřitel zcela zbaven možnosti domoci se svého práva na vrácení finančních prostředků, jež poskytl dlužníkovi. V návaznosti na výše uvedené žalobce uzavřel, že platnost či neplatnost rozhodčí doložky je právní kvalifikací, a proto taková námitka je nepřijatelným důvodem popření.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě s odkazem na § 55 odst. 2 občanského zákoníku především upozornil na absolutní neplatnost rozhodčích doložek, na základě nichž byly v projednávané věci vydány rozhodčí nálezy, v důsledku kterých byly pohledávky žalobce č. P 15/1 a P 15/2 přihlášeny jako vykonatelné. V rozporu s § 56 téhož zákona rozhodčí doložky obsahují ujednání, která k újmě spotřebitele zakládají značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Dlužníkům byla především odepřena možnost podílet se na výběru rozhodce. Vzhledem k tomu považuje žalovaný rozhodčí doložku za absolutně neplatnou a rozhodčí nález za nicotný, neboť zde není pravomoc rozhodce pro projednání sporu smluvních stran z předmětné smlouvy o úvěru. Žalovaný dále připomněl, že soud je podle práva EU povinen posuzovat neplatnost spotřebitelského ujednání bez ohledu na to, zda ji spotřebitel namítá. S ohledem na výše uvedené proto žalovaný přihlášené pohledávky žalobce přezkoumal jako nevykonatelné. Ke dni podání přihlášky byly tyto pohledávky zcela promlčené, proto je žalovaný popřel co do pravosti. K doplnění žaloby pak žalovaný konstatoval, že insolvenční správce je v případě nicotných rozhodčích doložek a rozhodčích nálezů povinen popřít pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení jako nevykonatelnou. Rozhodčí nález vytváří podle zákona o rozhodčím řízení věc rozsouzenou pouze v případě, že rozhodčí doložka byla platně sjednána a že je v souladu se zákonem. Na rozhodčí doložku sjednanou ve spotřebitelských smlouvách je však po vzoru komunitárního práva kladen podstatně větší důraz ve vztahu k ochraně slabšího účastníka tohoto vztahu, tedy spotřebitele. Žalovaný má za to, že rozhodčí doložka v projednávané věci je absolutně neplatná, a to v souladu s bohatou a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 781/2012). Poukazuje též na související nálezy Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 2164/10), které se věnují platnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Jak žalovaný uzavřel, s ohledem na výše uvedené považuje rozhodčí doložku za absolutně neplatnou a rozhodčí nález za nicotný.

Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 téhož zákona). Účastníci shodně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání výslovně souhlasili.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 INS 1545/2012 vyplývá, že dne 9. 5. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníků Josefa anonymizovano , anonymizovano , a Stanislavy anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Počepice 54, 262 55 Počepice; současně bylo rozhodnuto o povolení řešení úpadku dlužníka oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 40 INS 1545/2012-A-13).

Dne 20. 6. 2012 byla zdejšímu soudu doručena přihláška 3 dílčích pohledávek žalobce za dlužníkem Josefem Smolkou v celkové výši 351.362,31 Kč. Pohledávku č. 15/1 ve výši 44.878,23 Kč přihlásil žalobce z titulu Smlouvy o osobní kreditní kartě uzavřené s dlužníkem dne 4. 5. 2007, pohledávku označil jako vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu vydaného dne 18. 12. 2008 rozhodcem JUDr. Tomášem Sokolem, sp. zn. K/2008/08820, přičemž splatnost pohledávky uvedl od 19. 9. 2007. Pohledávku č. 15/2 ve výši 305.932,20 Kč přihlásil žalobce z titulu Smlouvy o úvěru uzavřené s dlužníkem dne 19. 4. 2007, pohledávku označil jako vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu vydaného dne 18. 12. 2008 rozhodcem JUDr. Tomášem Sokolem, sp. zn. K/2008/08844, přičemž splatnost pohledávky uvedl od 16. 11. 2007. Pohledávku č. 15/3 ve výši 551,88 Kč pak žalobce přihlásil z titulu Smlouvy o zřízení a vedení Expreskonta uzavřené s dlužníkem dne 29. 7. 2005, pohledávka nebyla označena jako vykonatelná, přičemž splatnost žalobce uvedl od 20. 8. 2007 (přihláška žalobce).

Dne 9. 7. 2012 se ve věci konalo přezkumné jednání, kde žalovaný popřel přihlášené pohledávky žalobce co do pravosti z důvodu neexistence nároku a neplatné rozhodčí doložky; dlužník přihlášenou pohledávku žalobce uznal (protokol o přezkumném jednání). Vyrozuměním žalovaného ze dne 11. 7. 2012 byl žalobce poučen o možnosti podat žalobu na určení popřených pohledávek, které byly popřeny insolvenčním správcem co do pravosti a výše jako pohledávky nevykonatelné s tím, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky a vzhledem k neplatnosti rozhodčího nálezu jsou pohledávky promlčeny (pohledávky č. 15/1 a 15/2). V případě pohledávky č. 15/3 ji žalovaný popřel z toho důvodu, že ke dni podání přihlášky již byla zcela promlčena (vyrozumění insolvenčního správce ze dne 11. 7. 2012).

Z dalšího dokazování provedeného listinami [Smlouva o osobní kreditní kartě ze dne 4. 5. 2007 (včetně Podmínek k osobním kreditním kartám) a Smlouva o osobním úvěru ze dne 19. 4. 2007 (včetně Úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele)] soud zjistil, že žalobce jakožto nepodnikající fyzická osoba uzavřel dne 4. 5. 2007 se žalobcem smlouvu o osobní kreditní kartě, jejíž součástí jsou Podmínky k osobním kreditním kartám, a dne 19. 4. 2007 smlouvu o úvěru, jejíž součástí jsou Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele. Podmínky k osobním kreditním kartám i Úvěrové podmínky obsahují bod shodného znění (bod XIII. v případě Úvěrových podmínek a bod XVIII. v případě Podmínek k osobním kreditním kartám), podle něhož mimo jiné majetkové spory, které vzniknou z této Smlouvy, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení, a. s., podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení společnosti .

Na základě takto zjištěného skutkového stavu (který ostatně není mezi účastníky sporný), dospěl soud předně k tomu závěru, že v projednávané věci je nepochybné, že žalobce jednal při uzavírání předmětné smlouvy o úvěru v rámci své podnikatelské činnosti a dlužník ji neuzavíral jako podnikatel. Po právní stránce se předmětný smluvní vztah (v případě přihlášených pohledávek smlouva o úvěru) řídí režimem obchodního zákoníku, jde přitom o úvěry spotřebitelské, kde žalobce měl postavení dodavatele a dlužník postavení spotřebitele.

Podle § 192 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), pravost výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé . Z ustanovení § 193 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Z ustanovení § 262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, vyplývá, že ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Podle § 387 odst. 1 tohoto zákona se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem , přičemž nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky (§ 397 citovaného zákona). Z ustanovení § 403 odst. 1 téhož zákona pak plyne, že promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.

Podle ustanovení § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 39 téhož zákona pak neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Z ustanovení § 56 odst. 1 téhož zákona pak plyne, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

V projednávané věci mezi účastníky zůstává sporným hodnocení toho, zda pohledávky č. P 15/1 a 15/2 žalobcem přihlášené do daného insolvenčního řízení jsou z titulu rozhodčího nálezu skutečně vykonatelné, zda mohl žalovaný na přezkumném jednání z uvedených důvodů tyto pohledávky popřít a zde jsou v důsledku toho po právu (nejsou promlčené). V případě pohledávky č. P 15/3 je spor veden o pravost této pohledávky z důvodu promlčení.

Ve vztahu k otázce platnosti rozhodčích doložek je třeba předeslat, že problematikou rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách se již podrobně zabýval Ústavní soud, a to mimo jiné ve svém usnesení ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010, a v nálezu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010. Zde vyslovil názor, že pouhé sjednání rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě nelze bez dalšího považovat za nepřiměřenou podmínku ve smyslu směrnice Rady č. 99/13 EHS ze dne 5. 3. 1993 a ustanovení § 56 občanského zákoníku, a tudíž samo o sobě nemůže přivodit její neplatnost. K závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího obsahu obecným soudem, a to ve smyslu právních závěrů formulovaných v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, s nímž se Ústavní soud ztotožnil. Ústavní soud dále konstatoval, že to, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy (jako je tomu v projednávané věci), musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal. Ústavní soud dále zdůraznil, že rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím a tedy i ve vztahu k rozhodčímu řízení se uplatňuje státní moc a také, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení.

V návaznosti na shora uvedená východiska dospěl Krajský soud v Praze k závěru, že rozhodčí doložka je v projednávané věci absolutně neplatná, a to s ohledem na způsob určení rozhodce pro rozhodčí řízení. Z povahy Společnosti po rozhodčí řízení, a. s., lze předně dovodit, že tato společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle zákona č. 216/1994 Sb. a vzhledem k tomu není ani oprávněna vydávat Jednací řád, Pravidla o nákladech řízení i Organizační a Kancelářský řád (na které Podmínky k osobním kreditním kartám i Úvěrové podmínky odkazují), podle nichž by měla vykonávat takové činnosti, které jsou zákonem svěřeny do působnosti stálých rozhodčích soudů. Vzhledem k tomu je nutné dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky s uvedeným obsahem je neplatné podle § 39 občanského zákoníku, a to pro obcházení § 13 zákona č. 216/1994 Sb. (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, čj. 12 Cmo 496/2008-28, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4743/2010). Současně je soud toho názoru, že daná rozhodčí doložka je absolutně neplatná i z toho důvodu, že nebyla sjednána individuálně, ale je obsažena ve formulářových smluvních podmínkách, jejichž obsah dlužník neměl možnost jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Jelikož tedy rozhodčí nálezy nebyly vydány rozhodcem, který byl oprávněn spor rozhodnout, neopírají se přihlášené pohledávky č. 15/1 a 15/2 o vykonatelný titul a při jejich popření se tedy zákonem předpokládané omezení popěrných důvodů neuplatní.

K námitce žalobce, podle něhož představuje aplikace shora citované nové soudní judikatury v projednávané věci nepřípustnou retroaktivitu, zdejší soud poznamenává, že je třeba důsledně rozlišovat mezi právní povahou právních předpisů na straně jedné a soudní judikatury na straně druhé. Zatímco v případě nově přijatého právního předpisu lze v obecné rovině lze souhlasit s tím, že aplikace takového předpisu na právní vztahy založené před jeho účinnosti není žádoucí a zákon ji v řadě případů vylučuje, v případě změny soudní judikatury se jedná o změnu kvalitativně odlišnou. Soud je totiž toliko povolán a oprávněn k výkladu určité právní normy, nikoliv k tvorbě normy nové. Změna náhledu na výklad určité právní normy a aplikace takového výkladu do minulosti tak sice může představovat určitý zásah do principu právní jistoty, nelze však takový postup považovat za apriori vyloučený či nepřípustný.

S ohledem na shora formulované závěry o neplatnosti rozhodčích doložek pak lze uzavřít, že žalovaný jako insolvenční správce popřel důvodně pohledávky žalobce přihlášené jako vykonatelné s ohledem na rozhodčí řízení, které bylo v daném případě rozhodci vedeno, ačkoliv neměli pravomoc ve věci rozhodovat. Nad rámec výše uvedeného pak soud dodává, že z ustanovení § 192 odst. 1 a § 199 insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční správce má právo popírat vykonatelnou pohledávku. S ohledem na to, že v tomto případě byla v rámci přezkumu insolvenčním správcem namítnuta absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy pro rozpor se zákonem, ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), není třeba, aby absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy byla uplatněna dlužníkem v rozhodčím řízení, a současně jde o námitku nedostatku pravomoci rozhodce (z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky), nikoli o jiné právní posouzení věci, a proto se ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě neuplatní. Jinými slovy, námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy (uplatněná v důvodech popěrného úkonu) je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce zakládající se na neplatnosti rozhodčí doložky, což nepřijatelný důvod popření vykonatelné pohledávky ve smyslu § 199 odst. 2 citovaného zákona nepředstavuje a současně umožňuje přezkoumat takovou pohledávku v insolvenčním řízení jako pohledávku nevykonatelnou. Z judikatury Soudního dvora EU (srov. především sp. zn. C-240/98, C-168/05) navíc vyplývá povinnost národních soudů při aplikaci národního práva interpretovat text a účel zejména směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, tak, aby bylo dosaženo cíle v ní stanoveného. Soudní dvůr EU v tomto ohledu především vyložil, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem (tedy v případě České republiky postupem podle ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb.), ale že soud má kdykoliv z úřední povinnosti přihlížet k nicotnosti takového rozhodčího nálezu. Je-li přitom rozhodčí nález nicotný, nevyvolává žádné právní účinky.

Ve vztahu k přihlášeným pohledávkám a namítanému promlčení práva pak soud předně uvádí, že mezi účastníky není sporné (v souladu s tím, co uvedl žalobce v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení), že všechny přihlášené pohledávky byly splatné již v průběhu roku od 2007; od té doby také běží ve vztahu k právu na uplatnění těchto pohledávek promlčecí doba. K otázce, zda uplatněním žalobního návrhu u rozhodce, přestala v případě pohledávek č. 15/1 a 15/2 promlčecí doba běžet, soud uvádí, že shledaná absolutní neplatnost (nicotnost) daného rozhodčího nálezu se zcela nepochybně musí vztahovat i na běh promlčecí doby; jinak řečeno, pokud předmětný nález s ohledem na svoji nicotnost nevyvolává žádné právní účinky, nemůže podání návrhu na vydání takového rozhodčího nálezu ovlivnit ani běh promlčecí doby. Ostatně jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 403 odst. 1 obchodního zákoníku, promlčecí doba přestává běžet pouze tehdy, jestliže věřitel zahájí rozhodčí řízení na základě platné rozhodčí smlouvy. Jak již však soud výše vyložil, tuto podmínku nelze považovat za splněnou. S ohledem na výše uvedené má tedy zdejší soud za to, že za první úkon, kterým žalobce uplatnil své právo způsobem ovlivňujícím běh promlčecí doby, je třeba považovat až jeho přihlášku předmětné pohledávky ze dne 19. 6. 2012 do insolvenčního řízení, která byla Krajskému soudu v Praze doručena dne 20. 6. 2012 (faxem již dne 19. 6. 2012). Jedná se však o úkon učiněný až po uplynutí zákonem stanovené čtyřleté promlčecí doby. Pokud jde o argumentaci žalobce, podle něhož dlužníkovo uznání přihlášených pohledávek na přezkumném jednání založilo právní domněnku existence dluhu v době uznání, čímž byl ve smyslu § 110 odst. 1 občanského zákoníku založen běh nové promlčecí doby, soud uvádí, že uznání práva jako jednostranný hmotněprávní úkon musí především vyhovovat všem vyžadovaným náležitostem, musí se jednat o uznání kvalifikované. Mimo jiné musí být učiněno písemně, musí naplňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti, uznání důvodu a výše práva z něj musí být jednoznačně patrné apod. Proto zdejší soud dospěl k závěru, že v postupu dlužníka, který na přezkumném jednání pohledávky

žalobce nepopřel, nelze spatřovat uznání dluhu ve smyslu § 110 odst. 1 občanského zákoníku, v důsledku něhož by měla běžet nová promlčecí doba.

Vzhledem k výše uvedenému tedy soudu nezbylo, než rozhodnout tak, že žaloba žalobce se zamítá, tedy že jeho pohledávky přihlášené do daného insolvenčního řízení ve výši 44.878,23 (pohledávka č. P 15/1), ve výši 305.932,20 Kč (pohledávka č. P 15/2) a ve výši 551,88 Kč (pohledávka č. P 15/3) nejsou po právu.

Úspěšnému žalovanému soud ve věci přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve výši 9.196 Kč, která spočívá v odměně jeho zástupce. Přiznaná částka sestává z mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby-dvakrát úkon po 2.100 Kč [převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě, § 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012], jeden úkon po 2.500 Kč [vyjádření k žalobě, § 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb.], a ze tří režijních paušálů po 300 Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, to vše navýšeno odpovídající 21% DPH ve výši 1.596 Kč. Lhůta k plnění je podle § 160 odst. l o. s. ř. třídenní s povinností plnit k rukám advokáta podle § 149 odst. l o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.). Nebude-li povinnost stanovená rozsudkem splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Praze dne 4. října 2013

JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Helena Brejníková