34 ICm 2187/2013
čj.: 34 ICm 2187/2013-22 sp.zn. insolvenčního řízení: KSPH 41 INS 24204/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: Mgr. Ing. Ladislav Málek, se sídlem Sudoměřská 1550/6, Praha 3, insolvenční správce dlužníka Věry Kovářové anonymizovano , anonymizovano , bytem Horky 36, 286 01 Horky, proti žalovanému: JUDr. Dalimil Mika, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, se sídlem Za Beránkem 86, 339 01 Klatovy, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávky žalovaného za dlužníkem Věrou Kovářovou anonymizovano , anonymizovano , bytem Horky 36, ve výši 7.800 Kč (pohledávka č. 5) a ve výši 7.800 Kč (pohledávka č. 6), nebyly do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 41 INS 24204/2012 přihlášeny po právu, s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í:

Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 18. 6. 2013 domáhá určení, že pohledávky žalovaného za dlužníkem Věrou Kovářovou anonymizovano , anonymizovano , bytem Horky 36, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 INS 24204/2012 ve výši 7.800 Kč (pohledávka č.5) a ve výši 7.800 Kč (pohledávka č. 6) nebyly přihlášeny po právu.

Jak žalobce připomněl, žalovaný do shora označeného insolvenčního řízení přihlásil pohledávku ve výši 7.800 Kč z titulu exekučního řízení na základě usnesení o nařízení exekuce Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 10. 2011, čj. 82 EXE 1541/2011-9, a pohledávku ve výši 7.800 Kč z titulu exekučního řízení na základě usnesení o nařízení exekuce Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. 9. 2011, čj. 82 EXE 1223/2011-12. Žalobce tyto pohledávky přihlášené pod poř. č. 5 a 6 na přezkumném jednání popřel s tím, že náklady lze vymoci na povinném (dlužníku) jen z výtěžku exekuce a to v exekučním řízení samotném, přičemž odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 111/2012. Ačkoliv je žalobce toho názoru, že pohledávky žalovaného nejsou vykonatelné, z důvodu, aby byl závazně určen okruh věřitelů dlužníka, raději žalobu podal sám. Žalobce uvedené pohledávky popřel, neboť vychází ze shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5223/2007, tedy že exekuční příkaz sám není exekučním titulem a ve spojení s usnesením o nařízení exekuce je exekučním titulem, který se vykonává jen v exekučním řízení, v němž byl vydán. Náklady exekuce tak lze vymoci na povinném (dlužníku) jen z výtěžku exekuce, a to v exekučním řízení samotném. Jak žalobce dodal, tento jeho názor podporuje i důvodová zpráva k zákonu č. 396/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Jak ve svém vyjádření k dané žalobě připomněl, do shora označeného insolvenčního řízení přihlásil pohledávky ve výši 7.800 Kč na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 9. 10. 2012 čj. 120 EX 30058/11-30, a v totožné výši na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 4. 2012 čj. 120 EX 30041/11-25. Odkázal dále na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 20 Cdo 5223/2007), podle níž příkaz k úhradě nákladů exekuce je exekučním titulem. Zdůraznil dále, že pokud by byl přijat názor žalobce, bylo by upřeno právo žalovaného (soudního exekutora) na odměnu podle § 3 odst. 1 exekučního řádu, čímž by byla popřena realizace základních práv soudního exekutora plynoucí z Listiny základních práv a svobod, resp. ohrožení nezávislosti soudního exekutora, který vystupuje jako orgán veřejné moci v exekučním řízení. Vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce je zákonným a jediným prostředkem k vyčíslení nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Na základě tohoto příkazu a usnesení o nařízení exekuce je realizována přihláška nákladů exekutora. Navíc pohledávka exekutora již dávno vznikla zahájením exekuce, pouze byla v tomto okamžiku vyčíslena a přihlášena zákonem předpokládaným způsobem. Uvedl dále, že pokud v rámci exekučního řízení není nic vymoženo, má soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce v paušální výši. Dalším důvodem pro náhradu nákladů exekuce je i skutečnost, že v rámci exekučního řízení žalovaný vykonal faktickou činnost exekutora, mnohá exekuční řízení jsou vykonávána všemi zákonnými způsoby, aniž by došlo k vymožení peněžitého plnění v podstatné výši. Pokud je o výši odměny žalovaného, tato má kromě úkonů soudního exekutora při provádění exekuce zohledňovat i další vzniklé náklady, zejména zavedení spisu pracovní činnost zaměstnanců, energie, softwarové vybavení apod. Žalovaný dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu a to zejména s ohledem na stav a provádění exekuce v daných exekučních řízeních předtím, než nastaly účinky spojené se zahájením předmětného insolvenčního řízení. Před zahájením řízení v dané věci žalovaný činil nezbytné kroky k provedení exekuce, mj. provedl nezbytné součinnosti ohledně zjištění majetku povinného s posouzením možnosti jeho postižení a určení dalšího způsobu provádění exekuce s tím, že následně žalovaný vydal exekuční příkaz k provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva, příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitosti (v obou exekučních řízeních). V daný okamžik nelze ani aplikovat § 89 exekučního řádu, neboť nebyla prokázána nemajetnost povinného, a proto je dle § 87 odst. 3 citovaného zákona povinen náklady exekuce hradit povinný. Současně žalovaný poukázal na § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, dle kterého může insolvenční správce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce toliko uvedl, že vyjádření žalovaného je pouze polemikou s obsahem podané žaloby, aniž by přinášelo nové skutečnosti, na které by

žaloba nereflektovala. Žalobce při realizaci popěrného úkonu i žaloby vycházel z konstantní judikatury a nadále na svém názoru setrvává.

Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 téhož zákona). Žalobce ani žalovaný se ve lhůtě stanovené soudem k této výzvě nevyjádřil.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 INS 24204/2012 vyplývá, že dne 2. 4. 2013 byl zjištěn úpadek dlužníka Věry Kovářové anonymizovano , anonymizovano , bytem Horky 36, 286 01 Horky, soud povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením, přičemž insolvenčním správcem ustanovil žalovaného (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 41 INS 24204/2012-A-18). Dne 21. 6. 2013 soud schválil oddlužení uvedeného dlužníka plněním splátkového kalendáře (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 41 INS 24204/2012-B-10). Dne 23. 4. 2013 byly zdejšímu soudu doručeny dvě samostatné přihlášky pohledávek žalovaného, každá ve výši 7.800 Kč, a to z titulu nákladů exekuce, jednak na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce čj. 120 Ex 30041/11-25, a jednak na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce čj. 120 Ex 30058/11-30 (přihláška žalovaného včetně příloh). Na přezkumném jednání konaném dne 31. 5. 2013 žalobce uvedené pohledávky žalovaného popřel co do pravosti, a to se shodnou argumentací, jako je uvedena v projednávané žalobě (protokol o přezkumném jednání; seznam přihlášených pohledávek).

V projednávané věci je spor veden v tom smyslu, zda žalovaný přihlásil pohledávku z titulu nákladů soudního exekutora v exekučním řízení po právu, přičemž mezi účastníky nejsou sporné skutkové okolnosti, nýbrž toliko právní hodnocení věci. Podle argumentace žalobce, která jej vedla k popření dané pohledávky, exekuční příkaz sám není exekučním titulem a ve spojení s usnesením o nařízení exekuce je exekučním titulem, který se vykonává jen v exekučním řízení, v němž byl vydán, přičemž náklady exekuce lze vymoci na povinném (dlužníku) jen z výtěžku exekuce, a to v exekučním řízení samotném.

Ke shora nastíněné sporné právní otázce je třeba uvést, že zdejší soud si je samozřejmě vědom judikatury Vrchního soudu v Praze, na kterou žalobce odkazuje, nicméně právní závěry žalobcem citované judikatury je nutno označit za spíše ojedinělé, neboť většinová rozhodovací praxe směřuje spíše k závěru (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2014, čj. 101 VSPH 73/2014-36, kterým uvedený soud změnil rozsudek zdejšího soudu čj. 50 ICm 2715/2013-16 ze dne 26. listopadu 2013, v němž byly použity právě závěry citované žalobcem), že náklady exekuce nejsou ničím jiným než náklady (exekučního) řízení, přičemž rozhodování o nich zákon primárně svěřuje soudnímu exekutorovi, který tak činí příkazem k úhradě nákladů exekuce. Soudní judikatura (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5223/2007 ze dne 10. 3. 2008) dovozuje, že příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy. Příkaz je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vymáhá v exekučním řízení, v němž byl vydán (viz § 87 odst. 4 a § 88 odst. 1 a 2 exekučního řádu), přičemž způsob provedení exekuce je stanoven v exekučním příkazu [viz § 47 odst. 1 a § 48 písm. f) exekučního řádu]. Pouze v případě podání námitek proti tomuto příkazu některým z účastníků, jestliže jim zcela nevyhoví sám exekutor, přenáší se rozhodování o nákladech exekuce na soud, který rozhodne o důvodnosti námitek.

Jsou-li tedy náklady exekutora pohledávkou z titulu práva na náhradu nákladů řízení, jsou zde aplikovatelné i závěry právní teorie a judikatury, podle nichž nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká na základě pravomocného rozhodnutí, které má v tomto směru konstitutivní povahu. V případě exekučního řízení se jedná o pravomocné soudní rozhodnutí, jímž je exekutorovi vůči některému z účastníků exekučního řízení přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, nebo o exekutorem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce (jako tomu bylo v projednávané věci). Citovaná judikatura Vrchního soudu v Praze v tomto ohledu dále konstatuje, že exekutor má právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymoženo, když exekutor je v podstatě honorován za to, že byl exekucí pověřen.

S odkazem na shora citované závěry vrchního soudu proto Krajský soud v Praze rozhodl tak, že žalobu na určení, že pohledávky žalovaného za uvedeným dlužníkem ve výši 7.800 Kč (pohledávka č. 5) a ve výši 7.800 Kč (pohledávka č. 6), nebyly do daného insolvenčního řízení přihlášeny po právu, zamítl.

O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl podle ustanovení § 163 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že ve věci úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a ze soudního spisu neplyne, že by mu náklady vnikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Po uče ní : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o. s. ř.).

V Praze dne 17. prosince 2014

JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Nikola Laškovská