34 ICm 2001/2012
34 ICm 2001/2012-65 sp. zn. insolvenčního řízení: 40 INS 18130/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobkyň: a) Růžena anonymizovano , anonymizovano , bytem Boršice, Podradovany 388, b) Martina Šůstková, 15. 8. 1970, bytem Boršice, Podradovany 388, c) Ivana anonymizovano , anonymizovano , Boršice 582, všech zastoupených Mgr. Pavlem Lízalem, advokátem se sídlem Průmyslový areál 13, 760 01 Zlín, proti žalované: JUDr. Dana Hanáková, se sídlem Hurbanova 1279/6, Praha 4, insolvenční správce dlužníka Martiny anonymizovano , anonymizovano , Kostelní 152, 294 21 Bělá pod Bezdězem, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka,

takto:

I. Žaloba na vyloučení nemovitostí: rodinný dům Boršice č.p. 388 na parcele st. 377, pozemek parcela st. 377 (zastavěna plocha nádvoří o výměře 220m2), pozemek p.č. 1582/5 (ostatní plocha o výměře 222m2), zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Uherské Hradiště, na LV č. 2404, Obec Boršice, k. ú. Boršice u Buchlovic, zapsaných v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu Praze pod sp. zn. 40 INS 18130/2011 v soupisu majetkové podstaty dlužníka Martiny anonymizovano , anonymizovano , Kostelní 152, 294 21 Bělá pod Bezdězem, v části A, s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 4. 7. 2012 se žalobkyně domáhají vyloučení nemovitostí-rodinný dům Boršice č.p. 388 na parcele st. 377, pozemek parcela st. 377 (zastavěna plocha nádvoří o výměře 220m2), pozemek p.č. 1582/5 (ostatní plocha o výměře 222m2), zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Uherské Hradiště, na LV č. 2404, Obec Boršice, k. ú. Boršice u Buchlovic, zapsaných v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu Praze pod sp. zn. 40 INS 18130/2011 v soupisu majetkové podstaty dlužníka Martiny anonymizovano , anonymizovano , Kostelní 152, 294 21 Bělá pod Bezdězem, v části A.

Žalobkyně se sepsáním uvedených nemovitostí do majetkové podstaty dlužnice nesouhlasí, neboť jsou přesvědčeny, že vlastnické právo k němu svědčí jim. Žalobkyně byly ke dni 13. 10. 2000 podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Na základě kupní smlouvy ze dne 13. 10. 2000 (s účinky vkladu do katastru dnem 16. 10. 2000) došlo k převodu těchto nemovitostí na společnost FAST FINANCE, s. r. o., což se však žalobkyně dozvěděly až po delší době (poté, co jim byla z katastru doručena kupní smlouva s vyznačenou doložkou o vkladu vlastnického práva). Žalobkyně b) měla v té době dluh vůči shora uvedené společnosti a na jeho úhradě v měsíčních splátkách byla dohodnuta s Ing. Skoumalem, pracovníkem této společnosti. Ing. Skoumal požadoval zajištění pohledávky ve formě zástavního práva k předmětným nemovitostem. S ním žalobkyně také podepsaly dohodu o úhradě dluhu (kopii smlouvy jim odmítl dát), přičemž je současně poslal k notářce, kde měla být připravena zástavní smlouva; zde jim však byl k podpisu předložen čistý list papíru bez textu. Pod nátlakem Ing. Skoumala, jemuž v té době žalobkyně b) věřila, list papíru žalobkyně podepsaly. Až následně zjistily, že jejich podpisy byly zneužity pro sepis kupní smlouvy. Věrohodnost tohoto svého tvrzení (že jejich podpisy a ověření nebylo součástí kupní smlouvy ze dne 13. 10. 2000) žalobkyně dovozují z toho, že podpisy na listině jsou ověřeny více jak měsíc před datem uzavření kupní smlouvy. V čl. III. této smlouvy je současně uvedeno, že kupní cena 866.760 Kč bude žalobkyni b) uhrazena před podpisem této smlouvy, k čemuž však nedošlo. Na základě toho mají žalobkyně za to, že uvedená kupní smlouva je neplatná pro omyl ve vůli ve smyslu § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť nikdy neměly v úmyslu převést své vlastnické právo k těmto nemovitostem. Hlavním motivem celého jednání ze strany společnosti FAST FINANCE, s. r. o., bylo získat výhodně nemovitosti žalobkyň. Proto je podle nich daná kupní smlouva neplatná také pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského zákoníku.

Z důvodu takto vzniklé nejistoty žalobkyně vyvolaly jednání, které se uskutečnilo dne 3. 5. 2001 a bylo na něm dohodnuto, že příbuzná žalobkyň (paní Milena Horníčková) předmětné nemovitosti od společnosti FAST FINANCE odkoupí za cenu ve výši pohledávky v částce 865.000 Kč. Na základě toho byla dne 29. 6. 2001 uzavřena mezi uvedenou společností a Milenou Horníčkovou kupní smlouva a uhrazena sjednaná kupní cena. V roce 2006 pak žalobkyně kontaktovala paní Kovářová z Prahy s nabídkou, že by zajistila zpětné odkoupení předmětných nemovitostí a zajistila financování. V té době nebylo možné zajistit bankovní financování přímo na žalobkyně, proto paní Kovářová slíbila sjednání úvěru u České spořitelny, a. s., na Martinu anonymizovano (dlužnici) s tím, že na tuto bude vlastnické právo pouze formálně převedeno, splátky úvěru budou hradit žalobkyně a po zaplacení úvěru bude vlastnictví předmětných nemovitostí převedeno trvale na žalobkyně. Dne 24. 7. 2006 proto byla uzavřena kupní smlouva, kterou bylo vlastnické právo k předmětným nemovitostem převedeno na dlužnici. Žalobkyním bylo přislíbeno, že neprodleně bude uzavřena kupní smlouva v intencích jejich dohody, ovšem paní Kovářová se žalobkyněmi přestala komunikovat a svůj slib nedodržela. Žalobkyně dle dohodnutých podmínek pravidelně za dlužnici hradily splátky úvěru u České spořitelny pod číslem smlouvy o úvěru (0195023199), což dokládá věrohodnost jejich tvrzení. Žalobkyně jsou tedy přesvědčeny, že i kupní smlouva ze dne 24. 7. 2006 je neplatná, neboť ujednání této smlouvy nebyly v souladu se skutečnou vůlí jejich účastníků. Proto jsou žalobkyně přesvědčeny, že nikdy nepozbyly vlastnictví předmětných nemovitostí, neboť kupní smlouva ze dne 13. 10. 2000 je neplatná a vlastnické právo nikdy nepřešlo na společnost FAST FINANCE. Protože nelze vlastnické právo nabýt od nevlastníka, nemohla následně nabýt vlastnické právo ani paní Milena Horníčková a od pak dlužník.

Žalovaný ve svém vyjádření žalobu neuznal a navrhl, aby ji soud zamítl. Jak především uvedl, dle svého vyjádření dlužnice koupila předmětnou nemovitost v roce 2006 od Mileny Horníčkové. Společnost Hypobox s jednatelkou paní Kovářovou jí sjednala hypoteční úvěr. V době, kdy dlužnice nemovitost koupila, měla tuto v nájmu žalobkyně b) se svojí rodinou. Žalobkyně b) dlužnici žádala, zda by ji ponechala v nemovitosti bydlet, než si najdou jiné bydlení. Na základě toho dlužnice se žalobkyní b) uzavřela nájemní smlouvu na dobu určitou (do 31. 12. 2010). Nájemné (16.000 Kč + služby) mělo být zasíláno převodem na účet dlužnice č. 0884927003/0800, dlužnice pak z tohoto účtu platila hypoteční úvěr. Z důvodu, že žalobkyně přestaly nájem hradit, dlužnice neměla na splátky hypotéky, začala uvažovat o prodeji předmětné nemovitosti, což se jí však i pro chování nájemkyň nepodařilo realizovat. Proto dlužnice podala insolvenční návrh. Žalobkyně b) slíbila dlužnici splatit dlužné nájemné, písemně svůj dluh na nájemném uznala, do dne sepisu reprodukovaného vyjádření však dluh neuhradila, přičemž žalobkyně danou nemovitost i nadále obývají. Žalovaná má za to, že dlužnice nabyla předmětné nemovitosti v dobré víře, stejně jako její předchůdkyně (paní Horníčková), a proto i v případě, že by smlouva z roku 2000 byla neplatná, došlo k vydržení předmětných nemovitostí. Nepřesvědčivost tvrzení žalobkyň o převodu nemovitostí na ně po převodu na dlužnici svědčí uzavření nájemní smlouvy žalobkyň s dlužnicí. Stejně tak je podle žalobkyně nevěrohodné též tvrzení žalobkyň ohledně uzavření původní smlouvy v roce 2000. Pokud by tomu bylo, jak tvrdí žalobkyně, lze si jen těžko vysvětlit, proč po dobu téměř 12 let žalobkyně nepodnikly žádné právní kroky k nápravě. Dlužnice nabyla nemovitosti v dobré víře s tím, že měla za to, že prodávající je vlastníkem nemovitostí. Po celou dobu, kdy i osobně se žalobkyněmi jednala, tyto nenamítaly, že by měly být vlastníky ony. Podle žalované vlastnické právo dalších nabyvatelů (v případě neplatnosti původní smlouvy z roku 2000), pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Při jednání u soudu žalovaná odkázala na své písemné vyjádření k žalobě. Žalobkyně se k vyjádření žalované přes výzvu soudu písemně nevyjádřily. Vzhledem k tomu, že žalobkyně včas a řádně nepožádaly o odročení jednání, k němuž byly řádně a včas předvolány, soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), v jejich nepřítomnosti. Zástupce žalobkyň se sice den před jednáním (tedy 11. 2. 2014) obrátil telefonicky na příslušnou soudní kancelář zdejšího soudu s tím, že omlouvá žalobkyni a), která náhle onemocněla a nestihla mu dát podklady k jednání , žádost o odročení předmětného jednání však z tohoto telefonátu nevyplynula (viz záznam založený v soudním spise). V den jednání (dne 12. 2. 2014) pak byla v 8.46 hod. na mailovou adresu vedoucí příslušné soudní kanceláře doručena zpráva zástupce žalobkyň, který požádal o odročení jednání. Vedoucí příslušné soudní kanceláře se však s ohledem na konání porady administrativních pracovníků insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze do své e-mailové schránky přihlásila až v 11.00 hod., tedy po skončení jednání v dané věci, proto tato žádost nemohla být soudem zohledněna.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 INS 18130/2011 především vyplývá, že dne 6. 10. 2011 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužnice Martiny anonymizovano , anonymizovano , Kostelní 152, 294 21 Bělá pod Bezdězem, s návrhem na povolení oddlužení, v němž dlužnice mimo jiné uvádí, že do těžké finanční situace se dostala díky hypotečnímu úvěru kterou pronajala původním majitelům, v dobré víře, aby nájemníci nepřišli o střechu nad hlavou a našli si nové bydlení. Nájemní smlouva byla na 5 let. Ale nájemníci už po třech letech přestali platit nájemné, což řešila dva roky soudně (insolvenční návrh). Dne 10. 11. 2011 soud zjistil úpadek dlužnice, povolil řešení úpadku oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil žalovanou (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 40 INS 18130/2011-A-10). Dne 4. 1. 2012 bylo na schůzi věřitelů rozhodnuto o způsobu oddlužení dlužnice povolením zpeněžení majetkové podstaty (protokol o schůzi věřitelů). Jako součást Soupisu majetkové podstaty dlužnice jsou v části A-nemovitosti uvedeny rodinný dům Boršice č.p. 388 na parcele st. 377, pozemek parcela st. 377 (zastavěna plocha nádvoří o výměře 220m2), pozemek p.č. 1582/5 (ostatní plocha o výměře 222m2), zapsané u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Uherské Hradiště, na LV č. 2404, Obec Boršice, k. ú. Boršice u Buchlovic. V době rozhodování soudu účinky rozhodnutí o povolení oddlužení trvají a sporný majetek je v rámci podstaty nadále zapsán, přičemž žalobkyně byly o zahrnutí majetku do majetkové podstaty vyrozuměny (Soupis majetkové podstaty dlužníka).

Předmětem sporu je v projednávané věci vyloučení výše již označených nemovitostí zapsaných na LV č. 2404 v k. ú. Boršice u Buchlovic z majetkové podstaty dlužnice. Podle ustanovení § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Jak přitom plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty lze vyhovět za splnění následujících podmínek: 1) Předmětný majetek byl vskutku do soupisu majetkové podstaty zahrnut; 2) vylučovací žaloba je podána osobou odlišnou od dlužníka a došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě výzvou insolvenčního správce; 3) žalovaným je insolvenční správce; 4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci, trvají účinky konkursu a sporný majetek je v rámci majetkové podstaty nadále zapsán; a 5) osoba, která se domáhá vyloučení věci z majetkové podstaty, prokázala nejen to, že tento majetek neměl být do soupisu zahrnut, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zahrnutí majetku do soupisu, svědčí jí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009). V dané věci s ohledem na shora reprodukované závěry plynoucí z insolvenčního spisu má soud za to, že podmínky ad 1)-4) tak, jak jsou vymezeny výše, byly naplněny. Otázkou, kterou tedy zbývá posoudit, je splnění podmínky ad 5), spočívající v tom, zda osoba, která se domáhá vyloučení věci z majetkové podstaty, prokázala nejen to, že tento majetek neměl být do soupisu zahrnut, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zahrnutí majetku do soupisu, svědčí jí.

K tomu soud po provedeném dokazování dále zjistil, že žalobkyně jako prodávající a společnost FAST FINANCE, s. r. o., jako kupující, uzavřeli dne 13. 10. 2000 kupní smlouvu o prodeji nemovitostí (rodinný dům č.p. 388 na parcele st. 377, pozemek parcela st. 377 o výměře 220m2, pozemek p.č. 1582/5 o výměře 222m2, vše v k. ú. Boršice u Buchlovic) za kupní cenu 866.760 Kč (Kupní smlouva I). Na jednání za účasti zástupce společnosti FAST FINANCE, žalobkyň a dále Mileny a Josefa Horníčkových, pak bylo zúčastněnými dohodnuto, že do 11. 5. 2001 bude uzavřena smlouva o smlouvě budoucí týkající se výše uvedených nemovitostí, kde kupujícím bude paní Milena Horníčková s tím, že samotná kupní smlouva bude uzavřena do 30. 6. 2001 (Zápis z jednání o vyřešení pohledávky). Milena Horníčková jako prodávající a Martina anonymizovano (dlužnice) jako kupující uzavřely kupní smlouvu o prodeji shora uvedených nemovitostí (právní účinky vkladu do KN ke dni 1. 8. 2006) za kupní cenu ve výši 1.300.000 Kč (Kupní smlouva II). V návaznosti na to pak dlužnice Martina anonymizovano jako pronajímatel a žalobkyně b) jako nájemce dne 30. 8. 2006 uzavřely nájemní smlouvu, jejímž předmětem je shora uvedený rodinný dům č.p. 388 v obci Boršice. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou (do 31. 12. 2010), přičemž nájemné (v němž nejsou zahrnuty poplatky spojené s nájmem) činí 16.000 Kč za kalendářní měsíc a bude zasíláno na bankovní účet (Nájemní smlouva ze dne 30. 8. 2006). V období od 25. 8. 2006 do 31. 5. 2010 žalobkyně b) vložila na účet č. 0884917003 ( název účtu Martina anonymizovano ) postupně částku celkem ve výši 279.600 Kč (Pokladní doklady) a osobně Martině anonymizovano (dlužnici) předala žalobkyně b) dne 14. 1. 2009 částku 10.000 Kč (potvrzení o převzetí částky ze dne 14. 1. 2009). Dne 14. 1. 2012 pak Martina Šůstková [žalobkyně b)] jako dlužník uznala svůj dluh vůči Martině anonymizovano jako věřiteli ve výši 417.791 Kč z titulu neplacení nájemného s tím, že svůj dluh uhradí nejpozději do 29. 2. 2012 [Uznání dluhu (závazku) ze dne 19. 1. 2012]. Jak soud dále zjistil, dlužnici o sporech o vlastnické právo mezi společností FAST FINANCE nebylo a není nic známo. Nemovitosti zakoupila od paní Horníčkové, přičemž při koupi předmětných nemovitostí nevěděla, že jsou někým obývány. Mimo jiné si v souvislosti se zakoupením předmětných nemovitostí vzala úvěr ve výši 800.000 Kč na nutné úpravy těchto nemovitosti (stavební úpravy, nový kotel apod.). Přestože rekonstrukci zařizovala po dohodě žalobkyně b), hrazena byla z prostředků dlužnice. O stav uvedených nemovitostí se dlužnice zajímala a Boršice po koupi uvedených nemovitostí navštěvovala (výslech dlužnice Martiny anonymizovano ).

Žalobkyně v projednávané věci tvrdí, že jim svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem, tedy právo, které vylučovalo zápis nemovitostí do majetkové podstaty dlužnice. Nikdy totiž podle svého tvrzení nepozbyly vlastnictví předmětných nemovitostí, neboť kupní smlouva z roku 2000 je neplatná. Dlužnice tak podle jejich názoru nikdy nemohla nabýt vlastnické právo od nevlastníka.

Krajský soud v Praze ve vztahu ke shora uvedenému nejprve připomíná, že podle ustanovení § 123 občanského zákoníku vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. V návaznosti na to je pak třeba uvést, že vzájemným vztahem mezi ochranou vlastnického práva původních vlastníků a vlastníků (nabyvatelů) pozdějších se již opakovaně zabýval i Ústavní soud. Z jeho nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/2011, pak plynou především závěry, podle nichž jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Kritérium, na základě něhož je pak třeba přiznat ochranu vlastnickému právu původního vlastníka či nového nabyvatele, pak spočívá právě ve zkoumání dobré víry tohoto nového nabyvatele nemovitostí. Jak v tomto ohledu Ústavní soud v citovaném nálezu doplnil, osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohly v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana.

Na základě aplikace shora uvedených obecnějších východisek na projednávanou věc pak zdejší soud dospěl k závěru, že je třeba přiklonit se jednoznačně k ochraně práva nového nabyvatele sporného majetku, tedy dlužnice Martiny anonymizovano . Soud totiž po provedeném dokazování nemá pochybnosti o tom, že jí z hlediska nabytí dané nemovitosti svědčí dobrá víra. Dlužnice si totiž za účelem pořízení předmětné nemovitosti sjednala úvěr, stejně tak jako na její rekonstrukci, do níž navíc investovala nemalou částku. Předmětné nemovitosti tedy dílčím způsobem zhodnotila. Přestože dané nemovitosti osobně neobývala, měla o ně zjevně zájem, stejně tak jako zájem nakládat se svým vlastnickým právem k těmto nemovitostem. V průběhu řízení před soudem navíc nevyplynulo, že by před podáním předmětné žaloby bylo vlastnické právo dlužnice k předmětným nemovitostem jakkoliv zpochybňováno, a to ani ze strany žalobkyň. Žalobkyně naopak uzavřely s dlužnicí již v roce 2006 zcela standardní nájemní smlouvu týkající se těchto nemovitostí, za jejichž užívání dlužnici hradily nájemné a to na její účet. Žalobkyně b) pak dokonce dluh z titulu neuhrazeného nájemného ve vztahu k dlužnici výslovně uznala. Za těchto okolností lze tedy pouze zopakovat, že soud nemá pochybnost o dobré víře dlužnice Martiny anonymizovano ve vztahu k nabytí předmětných nemovitostí. V souladu se závěry výše citovaného nálezu Ústavního soudu jí tedy na rozdíl od žalobkyň svědčí právo k předmětným nemovitostem, které požívá soudní ochrany. Soud proto podané žalobě nevyhověl a zamítl ji, aniž by bylo nutno řešit (ne)platnost kupní smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí z roku 2000 či otázku vydržení těchto nemovitostí dlužnicí a aniž by pro jejich nadbytečnost bylo nutno provádět další dokazování účastnickým výslechem žalobkyň a výslechem příbuzných žalobkyň, manželů Horníčkových.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, ostatně žádné ani nepožadovala.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o. s. ř.). Nebude-li povinnost stanovená rozsudkem splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Praze dne 12. února 2014

JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Irena Tümerová