34 ICm 2/2014
34 ICm 2/2014-28 (KSOS 34INS 23334/ 2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZS UDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Melšovou ve věci žalobkyně JUDr. Anny Antlové, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sadová 2650/20, insolvenční správkyně dlužníka Daniela anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Hrabůvka, Horní 791/3, zastoupené Mgr. Anetou Šlosarovou, advokátkou se sídlem Nový Jičín, Svatopluka Čecha 1580/25, proti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, IČ: 61860069, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o popření vykonatelných pohledávek,

takto:

I. Žaloba, aby bylo urče no, že věřitel č. 2-PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, IČ: 61860069, ne má v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod s p.zn. KSOS 34 INS 23334/2013 s dlužníkem Danielem Gajdou, anonymizovano , bytem Ostrava-Hrabůvka, Horní 791/3, pohledávku č. 1 ve výši 49.988,-Kč, uplatněnou jako nedoplatek na s měnečné sumě ze zajišťovací s měnky ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100185264 ve výši 39.597,-Kč, a příslušenství ve formě směnečného úroku ve výši 10.391,-Kč, a pohledávku č. 2 ve výši 1.865,-Kč, uplatněnou jako nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100185264 ve výši 1.494,-Kč (smluvní pokuta), a příslušenství ve formě směnečného úroku ve výši 371,-Kč, se zamítá.

II. Určuje se, že věřitel č. 2-PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Klime ntská 1216/46, IČ: 61860069, ne má v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 34 INS 23334/2013 s dlužníke m Danielem Gajdou, anonymizovano , byte m Ostrava-Hrabůvka, Horní 791/3, pohledávku č. 1 ve výši 1.600,-Kč, uplatněnou jako náklady rozhodčího řízení a pohledávku č. 2 ve výši 42.498,-Kč, uplatněnou jako nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací s měnky ke smlouvě o revolvingové m úvěru č. 9100185264 ve výši 34.056,-Kč (smluvní pokuta), a příslušenství ve formě směnečného úroku ve výši 8.442,-Kč.

III. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í:

Žalobou doručenou soudu dne 18.12.2013 se žalobkyně domáhala proti žalovanému určení, že žalovaný jako věřitel č. 2 nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 23334/2013 vůči dlužníkovi Danielu Gajdovi pohledávku č. 1 ve výši 51.588,-Kč uplatněnou jako nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100185264 ve výši 39.597,-Kč a příslušenství ve formě směnečného úroku ve výši 10.391,-Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 1.600,-Kč a pohledávku č. 2 ve výši 44.363,-Kč uplatněnou jako nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100185264-smluvní pokuty-ve výši 35.550,-Kč a příslušenství ve formě směnečného úroku ve výši 8.813,-Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný přihlásil dne 10.12.2013 přihláškou P2 vykonatelnou pohledávku č. 1 a č. 2 na základě rozhodčího nálezu č.j. La 8168/09-17 ze dne 22.10.2010. Na přezkumném jednání konaném dne 10.12.2013 insolvenční správkyně popřela obě pohledávky co do pravosti a celé přihlášené výše. Pohledávky byly přezkoumány jako vykonatelné, a proto insolvenční správkyně podala žalobu dle ust. § 199 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ). Žalobkyně je toho názoru, že přihlášené pohledávky žalovaného nejsou vykonatelné, neboť vykonatelnost žalovaný opíral o rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky (v čl. 18 smluvních ujednání smlouvy o úvěru). Absolutní neplatnost rozhodčí doložky spatřuje insolvenční správkyně ve skutečnosti, že byla sjednána v rámci smlouvy o spotřebitelském úvěru a má charakter nepřiměřené podmínky, a to minimálně z důvodu, že smlouva o úvěru i rozhodčí doložka mají charakter adhezní smlouvy a dlužníkovi nebylo umožněno vyjednávat o ustanovení smlouvy (včetně rozhodčí doložky), rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce a konkrétní způsob jeho určení, bere zcela jednoznačně dlužníku právo předložit či přezkoumat rozhodnutí řádným soudem (je v ní sjednáno pouze jednoinstanční písemné rozhodčí řízení) a procesní práva dlužníka během rozhodčího řízení byla zkrácena. Rozhodčí doložka sjednaná v předmětné věci je tak v rozporu jak s národním, tak i evropským právem, nebyla dána pravomoc rozhodce daný spor rozhodovat a rozhodčí nález vydaný na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky je nicotný akt a nemůže být ani způsobilým exekučním titulem. Pohledávky žalovaného byly přihlášeny jako pohledávky ze směnky, které byly tzv. zajišťovací směnkou, která nebyla předložena v insolvenčním řízení v originále. Dále žalobkyně uvedla, že směnka se stala splatnou ke dni 02.08.2009. Nároky ze směnky se promlčují ve tříleté promlčecí době, která začíná běžet dnem následujícím po dni splatnosti směnky. V tomto případě tedy začala běžet promlčecí doba dne 03.07.2009 a uplynula 03.08.2012, věřitel však přihlásil svou pohledávku přihláškou, která došla soudu až

ICM R dne 08.10.2013, tedy po uplynutí promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že nároky ze směnky nebyly v promlčecí době žalovaným uplatněny u věcně a místně příslušného soudu (na tom nic nemění uplatnění nároku ze směnky u rozhodce z důvodu, který neměl pravomoc daný spor rozhodovat), došlo k promlčení práv žalovaného. Dalším argumentem insolvenční správkyně bylo, že dle nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 199/2011 je zajištění blankosměnkou ve vztahu mezi žalovaným a dlužníkem neplatné. V doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že uplatněné smluvní pokuty byly do směnky vyplněny v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením. Nárok na smluvní pokutu nemohl vzniknout, když ujednání stanovící smluvní pokutu ve výši 50 % ze schválené výše úvěru (se směnečným úrokem, který se k ní vázal), která byla sjednána v bodě 13.4 smluvních ujednání, je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 občanského zákoníku.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že obě pohledávky přihlásil jako vykonatelné na základě přiloženého rozhodčího nálezu a vykonatelnost doložil před konáním přezkumného jednání, a tedy důvodem popření nemůže být dle § 199 odst. 2 IZ jiné právní posouzení věci, než které provedl rozhodce a uplatnit je možno pouze skutečnosti, které dlužník neuvedl v nalézacím řízení. Rozhodčí nález v dané věci obsahuje odůvodnění-právní posouzení, a není proto možné vycházet z jiného právního hodnocení. Žalovaný dále poukázal na četnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR (sp.zn. 29 ICdo 7/2013 a 29 Cdo 392/2011), Vrchního soudu v Praze, jakož i judikaturu Ústavního soudu ČR, který v mnoha případech posuzoval rozhodčí doložky, resp. rozhodčí smlouvy, které věřitel používá ve své smluvní dokumentaci a neshledal je neplatnými (např. usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. IV. ÚS 2518/12 ze dne 05.11.2012, IV. ÚS 1281/12 ze dne 11.10.2012, II. ÚS 3413/12 ze dne 23.05.2013). V uvedených usneseních Ústavní soud konstatoval, že z textu rozhodčí doložky jednoznačně vyplývá, že rozhodcem s oprávněním rozhodovat spor vzniklý ze smlouvy je jeden ze tří jednoznačně stanovených rozhodců s tím, že výběr rozhodce je vždy na tom, kdo podává rozhodčí žalobu a takto ujednaná rozhodčí doložka je ujednání o rozhodci ad hoc a plně odpovídá sjednocujícímu právnímu závěru Nejvyššího soudu ČR v jeho rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 1945/2010. Výběr rozhodce v rozhodčí doložce konkrétně jmenovaných rozhodců je na tom, kdo podává rozhodčí žalobu, tedy nikoliv výhradně na společnosti PROFI CREDIT a.s. Takto ujednaná rozhodčí doložka nebyla sjednána v neprospěch stěžovatele a nezpůsobovala nerovnost v právech a povinnostech stran, a proto nebyla sjednána neplatně. V textu posuzované formulářové smlouvy není obsaženo ujednání jednostranně výhodné pro podnikatele a nepřiměřeně výhodné pro spotřebitele, a proto v tomto směru rozhodčí doložka není ujednáním, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klauzule. Tuto argumentaci žalovaného podporují i závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 Cdo 2447/2011 ze dne 24.10.2013, který shledává rozhodčí doložky, na jejichž základě je rozhodčí řízení pouze jednoinstanční a písemné, za platné a nikoliv v rozporu s právem na ochranu spotřebitele. Rovněž samotné neindividuální sjednání rozhodčí doložky nezpůsobuje její neplatnost. Nad rámec uvedeného žalovaný u jednání dne 12.06.2015 doplnil, že v rámci popěrného úkonu ani v rámci žaloby nebylo ze strany insolvenční správkyně proti nezaplaceným a zesplatněným splátkám ničeho namítáno. Pokud tedy ze strany soudu bude námitka promlčení vznesená insolvenční správkyní shledána nedůvodnou, dovozoval, že by tato část pohledávky č. 1 měla být shledána po právu. Pokud jde o smluvní pokuty uplatněné ve výši 8 a 13 % z dlužných splátek (část pohledávky č. 2), pak ty jsou rovněž přiměřené a v souladu se smlouvou o úvěru. S ohledem na další námitky insolvenční správkyně předložil žalovaný věřitel originál směnky ze dne 14. prosince 2007 na částku 79.066,-Kč.

ICM R

Podle ust. § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Z listin z insolvenčního spisu Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 34 INS 23334/2013 soud zjistil, že:

-usnesením ze dne 19.09.2013 byl zjištěn úpadek dlužníka Daniela anonymizovano , insolvenční správkyní byla ustanovena JUDr. Anna Antlová a soud povolil řešení úpadku oddlužením, -usnesením ze dne 25.02.2014 bylo schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, -přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P2 přihlásil žalovaný celkem 2 nezajištěné vykonatelné pohledávky, a to: pohledávku č. 1 v celkové výši 51.588,-Kč sestávající z nedoplatku na směnečné sumě (nezaplacené a zesplatněné splátky) ze zajišťovací směnky dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100185264 ve výši 39.597,-Kč a z 6 % p.a. směnečného úroku ve výši 10.391,-Kč, dále z nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.600,-Kč dle rozhodčího nálezu Mgr. Marka Landsmanna ze dne 22.10.2010, č.j. La 8168/09-17, pohledávku č. 2 v celkové výši 44.363,-Kč sestávající z nedoplatku na směnečné sumě (smluvní pokuty) ze zajišťovací směnky dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100185264 ve výši 35.550,-Kč a 6 % p.a. směnečného úroku ve výši 8.813,-Kč, vykonatelnost pohledávky č. 2 opřel o stejný rozhodčí nález, -u přezkumného jednání dne 10.12.2013 insolvenční správkyně popřela pohledávku č. 1 a pohledávku č. 2 v celém rozsahu. Popěrný úkon odůvodnila tak, že věřitel přihlásil pohledávku ze směnky, tato byla následně uplatněna v rozhodčím řízení. Nebyla osvědčena existence nároku, když nedošlo k předložení originálu směnky. Rozhodčí doložka je neplatná a pohledávka nevykonatelná. Nemohlo tak být řádně vedeno rozhodčí řízení, nedošlo ke vzniku nároku na náklady rozhodčího řízení a nedošlo k řádnému uplatnění směnečného nároku, v důsledku čehož je směnečná pohledávka promlčena. Ke směnce insolvenční správkyně dále uvedla, že rozhodnutí Ústavního soudu č. I. ÚS 199/11 svědčí o absolutní neplatnosti smluvního ujednání v podobě zajištění směnkou. Uplatněné smluvní pokuty jsou nadto v rozporu s dobrými mravy a právní úpravou spotřebitelských smluv, -insolvenční řízení nebylo dosud skončeno.

Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně jako insolvenční správkyně je ve sporu aktivně legitimována dle § 199 odst. 1 IZ, neboť popřela vykonatelné pohledávky žalovaného a žalovaný je ve sporu pasivně legitimován dle téhož ustanovení, neboť do insolvenčního řízení dlužníka Daniela anonymizovano přihlásil své vykonatelné pohledávky, které insolvenční správkyně v celém rozsahu popřela. Lhůta 30 dnů od přezkumného jednání ve smyslu ust. § 199 odst. 1 IZ byla zachována, neboť přezkumné jednání proběhlo dne 10.12.2013 a incidenční žaloba byla soudu doručena dne 18.12.2013.

Soud k nároku žalovaného provedl dokazování dalšími listinnými důkazy, ze kterých zjistil:

ICM R

Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100185264 ze dne 14.12.2007 včetně smluvních ujednání vzal soud za prokázáno, že žalovaný jako věřitel (tehdy zapsán pod obchodní firmou Profireal a.s.) uzavřel s dlužníkem Danielem Gajdou (označeným rodným číslem a bydlištěm) smlouvu, na jejímž základě se zavázal dlužníkovi poskytnout úvěr (tj. vyplatit peněžní prostředky) ve výši 43.000,-Kč za smluvní odměnu ve výši 48.512,-Kč a dlužník se peněžní prostředky zavázal splácet 36 měsíčními splátkami po 2.542,-Kč, RPSN činilo 62,97 %. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy byly dle dohody smluvních stran (věřitele a dlužníka) smluvní ujednání společnosti Profireal a.s.

Z dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100185264 ze dne 19.12.2007 podepsaného žalovaným soud zjistil, že věřitel oznámil dlužníkovi s odkazem na bod 2.5 smluvních ujednání upřesnění parametrů jím poskytovaného úvěru takto: Výše úvěru činila 32.000,-Kč, počet měsíčních splátek 36, výše měsíční splátky 1.892,-Kč, splatnost měsíčních splátek k 14. dni v měsíci počínaje 14.01.2008, RPSN 77,19 %, smluvní odměna 36.112,-Kč. Dlužník byl současně poučen o tom, že uzavření dodatku může odmítnout způsobem, uvedeným v bodě 2.5 smluvních ujednání.

Pro případ porušení povinnosti řádně a včas splácet splátky úvěru, byly ve smluvních ujednáních dohodnuty tři samostatné smluvní pokuty, a to v bodě 13.1a) ve výši 8 % z výše splátky při prodlení se zaplacením splátky 15 dnů po termínu splatnosti, v bodě 13.1b) ve výši 13 % z výše splátky při prodlení se zaplacením splátky 30 dnů po termínu splatnosti a v bodě 13.4 ve výši 50 % ze schválené výše úvěru pro případ prodlení se zaplacením dvou splátek podle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo v případě prodlení s úhradou splátky déle než 35 dnů. Bod 13.3b) smluvních ujednání obsahuje také dohodu o tom, že v případě, že dlužník neuhradí dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo v případě, že je v prodlení s úhradou splátky nebo její části déle než 30 dnů nebo v případě, že je v prodlení s plněním jiného peněžitého závazku vůči věřiteli podle smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v případě, že dlužník poruší některé ustanovení této smlouvy, nebo kterékoliv z prohlášení dlužníka se stane nepravdivým, stávají se k výzvě věřitele okamžitě splatnými všechny dosud nesplatné závazky dlužníka vůči věřiteli ze smlouvy o revolvingovém úvěru. Bod 18.1 smluvních ujednání obsahuje rozhodčí doložku, ve které se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v návaznosti na ni, má dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodčí řízení se bude konat v sídle rozhodců. Rozhodci pro tento účel jsou: JUDr. Eva Vaňková, advokátka, se sídlem Rokycanova 114, Litomyšlské předměstí, Vysoké Mýto a Mgr. Marek Landsmann, advokát, se sídlem Náměstí republiky 53, Pardubice. Pro případ, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat, dohodly se smluvní strany na tomto náhradním způsobu určení rozhodce. Jediný rozhodce bude věřitelem určen ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Dle bodu 18.2 rozhodce může nařídit ústní jednání, jestliže se předložené písemnosti ukáží nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé. Pro případ nedoručení písemnosti některé ze smluvních stran během rozhodčího řízení se smluvní strany dohodly, že zvolený rozhodce je oprávněn ustanovit opatrovníka pro doručování této smluvní straně (bod 18.4). V bodě 18.5 se smluvní strany dále dohodly, že lhůta k vyjádření k žalobnímu návrhu, protinávrhu či jinému podání ve věci samé činí 5 dnů. Tato 5denní lhůta se počítá ode dne následujícího ode dne doručení písemnosti. Pokud se strana k výzvě rozhodce k vyjádření k žalobnímu návrhu v uvedené lhůtě nevyjádří, má se za to, že uznává nárok, který je proti ní uplatňován. V bodě 18.6 je sjednáno, že otázky touto doložkou výslovně neupravené budou podpůrně řešeny dle Řádu

ICM R

Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky s vnitrostátní působností v platném znění. Podle bodu 6 smluvních ujednání, a to 6.1 až 6.4 dlužník svým podpisem na smlouvě o revolvingovém úvěru potvrdil, že v den podpisu smlouvy o revolvingovém úvěru vystavil a odevzdal věřiteli jednu vlastní blankosměnku na řad věřitele, bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a místa platebního, s doložkou bez protestu . V případě, že dlužník je v prodlení s placením jakéhokoliv závazku podle smlouvy o revolvingovém úvěru, je věřitel oprávněn (nikoliv však povinen) vyplnit na blankosměnce částku, nepřesahující celkovou dlužnou částku (včetně veškerých smluvních pokut a ke dni vyplnění směnky přirostlého příslušenství), splatnou věřiteli na základě, nebo v souvislosti se smlouvou o revolvingovém úvěru, datum a místo splatnosti a domáhat se uspokojení z blankosměnky. Dlužník svým podpisem na smlouvě o revolvingovém úvěru potvrdil, že výše uvedenou blankosměnku vystavil a odevzdal věřiteli ze své svobodné vůle, dobrovolně a bez jakéhokoliv nátlaku či donucení. Výslovně prohlásil, že tuto blankosměnku vystavil jako prostředek k zajištění všech současných i budoucích pohledávek věřitele za dlužníkem, plynoucích ze smlouvy o revolvingovém úvěru, a tímto udělil věřiteli jako majiteli blankosměnky právo vyplnit na vystavené blankosměnce údaj o splatnosti, směnečnou sumu a místo platební.

Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100185264 ze dne 10.10.2008 podepsaného dlužníkem a věřitelem vzal soud za prokázáno, že smluvní strany se dohodly na odložení splatnosti splátky 9, 10 a 11, které jsou nově označeny jako 37, 38 a 39 s datem splatnosti 14.01.2011, 14.02.2011 a 14.03.2011.

Z dopisu ze dne 19.07.2009 soud zjistil, že věřitel (žalovaný) dlužníkovi oznámil, že došlo k zesplatnění veškerých závazků dlužníka ze smlouvy o úvěru č. 9100185264, a to pro závažná porušení smlouvy o revolvingovém úvěru neplněním závazků dle splátkového kalendáře, přičemž celková výše dluhu činila 79.066,-Kč a sestávala ze zbývajících dlužných splátek dle splátkového kalendáře 43.516,-Kč, neuhrazených penalizačních faktur 1.494,-Kč a smluvní pokuty ve výši 50 % z výše úvěru ve výši 34.056,-Kč. Dlužná částka měla být uhrazena do 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení.

Z penalizačních faktur ke smlouvě o úvěru č. 9100185264 vzal soud za prokázáno, a to z faktury č. 908034762 vystavené dne 15.07.2008 s datem splatnosti 25.07.2008 na částku 548,-Kč, že žalovaný vyúčtoval dlužníkovi smluvní pokuty ve výši 8 % z výše splátky za prodlení s úhradou splátky č. 2 a č. 6 (2x 151,36 Kč), dále ve výši 13 % z výše splátky za prodlení s úhradou splátky č. 6 (245,96 Kč), fakturou č. 909034924 vystavené dne 01.06.2009 s datem splatnosti 11.06.2009 na částku 851,-Kč, že žalovaný vyúčtoval dlužníkovi smluvní pokuty ve výši 8 % z výše splátky za prodlení s úhradou splátky č. 13 a č. 15 (2x 151,36 Kč), dále ve výši 13 % z výše splátky za prodlení s úhradou splátky č. 15 (245,96 Kč), 8 % z výše splátky za prodlení s úhradou splátky č. 16 a č. 17 (2x 151,36 Kč), fakturou č. 909041933 vystavené dne 19.07.2009 s datem splatnosti 29.07.2009 vyúčtoval žalovaný dlužníkovi smluvní pokuty celkem 34.699,-Kč, a to ve výši 13 % z výše splátky za prodlení s úhradou splátky č. 17 (245,96 Kč), 8 % z výše splátky za prodlení s úhradou splátky č. 18 (151,36 Kč), 13 % z výše splátky za prodlení s úhradou splátky č. 18 (245,96 Kč), a 50 % z výše úvěru 34.056,-Kč.

Z originálu směnky vystavené dlužníkem dne 14. prosince 2007 na řad žalovaného a z vyplňovacího směnečného prohlášení ze dne 02. srpna 2009 soud zjistil, a to z údaje uvedeného na této směnce ke smlouvě č. 9100185264 , že se jedná o směnku zajišťovací k pohledávce žalovaného ze smlouvy o revolvingovém úvěru stejného čísla ze dne

ICM R

14.12.2007. Na směnce je uvedena směnečná suma 79.066,-Kč, údaj o splatnosti 22. srpna 2009 a platební místo Profireal a.s. (dřívější obchodní firma žalovaného), Perštýnské náměstí 80, Pardubice-Staré Město, IČ: 61860069.

Z karty klienta-dlužníka Daniela anonymizovano ke smlouvě o úvěru č. 9100185264 soud zjistil, že žalovaný jako věřitel vyplatil dlužníkovi dne 19.12.2007 částku 32.000,-Kč, dlužník žalovanému dosud uhradil 28.515,-Kč. Poslední platbu na splátku č. 18 provedl 28.03.2013.

Z návrhu na zahájení rozhodčího řízení soud zjistil, že žaloba žalovaného proti dlužníkovi o zaplacení směnečného peníze ve výši 79.066,-Kč s příslušenstvím byla zpracována 03.08.2009 a adresována byla Mgr. Marku Landsmannovi, rozhodci se sídlem Náměstí Republiky 53, Pardubice. Rozhodce ji obdržel dne 21.08.2009.

Listinou označenou jako rozhodčí nález ze dne 22.10.2010, č.j. La 8168/09-17 bylo prokázáno, že rozhodce Mgr. Marek Landsmann, kterému byl doručen návrh na vydání rozhodčího nálezu a který funkci rozhodce přijal, rozhodl tak, že dlužník Daniel Gajda je povinen zaplatit PROFI CREDIT Czech, a.s. (věřiteli) směnečný peníz ve výši 79.066,-Kč s 6 % úrokem p.a. od 03.08.2009 do zaplacení, a na náhradě nákladů rozhodčího řízení částku 1.600,-Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. V rozhodčím nálezu je uvedeno, že uplatněný nárok je způsobilý k projednání v neveřejném, písemném a jednoinstančním rozhodčím řízení, a to v souladu s ust. § 2 a násl. zákona č. 264/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů a článkem 18 (rozhodčí doložkou) smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi účastníky dne 14.12.2007. Rozhodce dovodil, že směnečná pohledávka je splatná v uplatněné výši, přičemž sestávala ze zbývajících dlužných splátek dle splátkového kalendáře ve výši 43.516,-Kč, smluvní pokuty dle bodu 13.4 smluvních podmínek smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100185264 ve výši 34.056,-Kč a neuhrazených penalizačních faktur dle bodu 13.1 odst. a) a b) smluvních podmínek v celkové výši 1.494,-Kč. V rozhodčím nálezu je dále uvedeno, že dlužník se k návrhu vyjádřil tak, že dlužnou částku uznává, avšak zatím nemá měsíční příjem, ze kterého by byl schopen platit pohledávku věřitele. Rozhodčí nález je opatřen doložkou, že nabyl právní moci dne 06.11.2010 a vykonatelnosti dne 10.11.2010.

Právním důvodem podané žaloby byl požadavek žalovaného vůči dlužníku na úhradu směnečné sumy ze směnky (pohledávka č. 1 a pohledávka č. 2), která byla použita k zajištění smlouvy o spotřebitelském úvěru, když nelze mít pochyb, že žalovaný jako věřitel jednal při uzavírání a plnění smlouvy o revolvingovém úvěru v rámci své podnikatelské činnosti a dlužník (označený ve smlouvě mimo jiné rodným číslem a bydlištěm) ji neuzavíral jako podnikatel. Skutkový stav nebyl mezi účastníky sporný. Zásadní otázkou, od jejíhož zodpovězení je nutné odvíjet další úvahy při posouzení věci, je především to, zda se jedná o vykonatelné pohledávky.

Před posouzením otázky, zda je možné rozhodčí doložku či rozhodčí nález považovat za platné, je nutné se nejprve zabývat tím, zda lze vůbec namítat neplatnost rozhodčího nálezu po jeho vydání mimo řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že tomu tak je. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 958/2012 vyplývá, že rozhodoval-li v rozhodčím řízení rozhodce, který byl určen na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc. Nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým

ICM R exekučním titulem a byla-li již nařízena exekuce, je třeba ji zastavit pro nepřípustnost dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Dle navazující judikatury Nejvyššího soudu ČR je k neplatnosti rozhodčí doložky nutno přihlížet rovněž v rámci insolvenčního řízení. V insolvenčním zákoně není právní úprava odpovídající ust. § 35 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, proto je nutno v incidenčním řízení s ohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byť nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu.

Dále nutno zdůraznit, že rozhodčí doložky jsou zásadně přípustné i ve spotřebitelských smlouvách (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR 29 ICdo 2/2011). Zda půjde o rozhodčí doložku přípustnou či nikoliv, pak bude dáno konkrétními okolnostmi v každém jednotlivém případě. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu sp.zn. II. ÚS 2164/10 z 01.11.2011 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 2164/10), to, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva).

Rozhodčí doložka byla sjednána pod bodem 18 smluvních podmínek (označených jako smluvní ujednání), které byly připojeny k samotné smlouvě. V rozhodčí doložce bylo sjednáno, že rozhodčí řízení bude probíhat u kteréhokoliv z níže uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Níže byly uvedeny dvě fyzické osoby, které mohly vystupovat jako rozhodci, ovšem dále bylo dohodnuto, že pro tento účel může být rozhodcem rovněž jiný věřitelem zvolený rozhodce . Konkrétní označení několika osob, z nichž kterákoliv může být rozhodcem, a to podle volby žalobce (kterým může být jak dlužník, tak věřitel), lze považovat za transparentní a takové, které nezakládá nerovnováhu v postavení stran, neboť je předem určen okruh osob, které mohou jako rozhodci působit. Podmínku transparentnosti však nesplňuje ujednání, kterým je věřiteli dovoleno libovolně zvolit rozhodcem jakoukoliv jinou osobu, a to bez možnosti dlužníka do této volby jakkoliv zasáhnout. Takové ujednání je pak absolutně neplatné pro rozpor se zákonem dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (ve znění do 31.12.2013), kterým se dotčená smlouva řídí s ohledem na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 (nový občanský zákoník). Byť rozhodčí nález vydal jeden z rozhodců konkrétně určených ve smlouvě, rozhodčí doložku je nutno považovat za neplatnou jako celek. Je tomu tak proto, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předvídaným v ust. § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, sp.zn. 33 Cdo 68/2014).

Rozhodce Mgr. Marek Landsmann, který vydal předmětný rozhodčí nález dne 22.10.2010 pod č.j. La 8168/09-17, tedy neměl k jeho vydání pravomoc, a s ohledem na výše uvedené závěry není tento rozhodčí nález exekučním titulem. Insolvenční správkyně tedy postupovala správně, popřela-li pohledávku z tohoto důvodu. Pro účely incidenčního sporu pak tento soud pohledávky žalovaného nepovažuje za vykonatelné, a proto se omezení popěrných důvodů dle ust. § 199 odst. 2 a 3 IZ neuplatní.

ICM R

Za této situace bylo na žalovaném jako věřiteli, aby v tomto řízení prokázal oprávněnost své tvrzené směnečné pohledávky předložením originálu směnky. Tuto povinnost si žalovaný splnil. S ohledem na argumentaci insolvenční správkyně v rámci popěrného úkonu však soud považuje za nutné doplnit následující. Procesní úprava řešení úpadku vyžaduje, aby přihlašující věřitel ke své přihlášce pohledávky připojil přílohy (listiny), kterých se přihláška dovolává a které pravost, výši a případně i pořadí přihlašované pohledávky osvědčují (srovnej ust. § 177 IZ). Ve vztahu k přílohám přihlášek pohledávek se již praxe ustálila na tom, že postačí, jsou-li listiny, jichž se přihláška pohledávky dovolává, přiloženy toliko v prostých kopiích. Z povahy směnečného závazku se však uvedené jeví jako poněkud problematické. Směnka je dokonalým cenným papírem, do něhož je právo inkorporováno a s osudem listiny tak neoddělitelně spjato, přičemž již pouhá existence formálně bezvadné listiny zakládá samostatný, nesporný a abstraktní směnečný závazek. Je tedy otázkou, zda se lze i v případě směnečných pohledávek spokojit s předložením pouhé kopie směnky. Podle názoru tohoto soudu povaze směnečných závazků, jakož i platné procesněprávní úpravě odpovídá předložení nikoliv pouhé kopie, nýbrž originálu směnečné listiny. Tato povinnost sice není nikde v insolvenčním zákoně explicitně vyjádřena, nicméně lze ji z jeho úpravy dovodit výkladem. Pokud ust. § 173 odst. 4 IZ stanoví, že podání přihlášky má tytéž účinky jako podání žaloby, pak je nutno skrze obecnou subsidiaritu zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů vyjádřenou v ust. § 7 IZ, dovodit nezbytnost aplikace ust. § 175 o.s.ř., které stanoví v souvislosti s podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu povinnost žalobce předložit spolu s návrhem směnku v prvopisu. Správnosti požadavku na předkládání prvopisu směnky svědčí i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, byť ji lze na insolvenční řízení uplatnit toliko analogicky.

Insolvenční správkyně dále k blankosměnce namítala, že dle nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 199/2011 je zajištění blankosměnkou ve vztahu mezi žalovaným a dlužníkem neplatné. Tuto argumentaci soud nesdílí s následujících důvodů. Ohledně předmětné směnky dospěl k závěru, že se jedná o platnou směnku, nevykazující žádné vady (v projednávané věci ostatně žalobkyně ani žádné konkrétní námitky proti směnce nevznesla). Žádný právní předpis v době podpisu smlouvy o revolvingovém úvěru nezakazoval použití směnky k zajištění spotřebitelského úvěru. Teprve v § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je s účinností od 25.02.2013 stanoveno, že ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek. Podle přechodných ustanovení novely č. 43/2013 Sb., kterým byl takto změněn zákon o spotřebitelském úvěru, nejsou právní vztahy související s použitím směnky nebo šeku přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nabytím účinnosti tohoto zákona dotčeny. Ani podle tohoto zákona však to, že došlo k zajištění spotřebitelského úvěru směnkou, nečiní směnku neplatnou. Podle § 18 odst. 2 citovaného zákona věřitel a zprostředkovatel společně a nerozdílně odpovídají spotřebiteli za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené v odst. 1. Závěr žalobkyně, že směnka neměla být ve vztazích se spotřebitelem-dlužníkem použita s odkazem na shora uvedený nález Ústavního soudu, je nesprávný. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí takový závěr neučinil, a pouze zdůraznil, že instituty směnečného práva nelze zneužívat k neprospěchu spotřebitelů, resp. že nelze poskytnout ochranu postupu, kdy věřitel například indosuje směnku dalšímu subjektu pouze proto, aby tak dosáhl toho, že nelze činit kauzální námitky. Možnost vznášet kauzální námitky ze strany spotřebitele tak má být zachována i při postupu dle čl. I. § 17 zákona směnečného a šekového (č. 191/1950 Sb.), kdy majitel při nabývání směnky nejednal vědomě na škodu dlužníka. Soud se ztotožňuje se zásadou, že spotřebitelé musí požívat ochrany, avšak ochrana spotřebitele není a nemůže být bezbřehá-jinými slovy

ICM R spotřebitel musí být chráněn tam, kde věřitel zneužívá svého postavení k neprospěchu spotřebitele. V projednávaném případě však žalobkyně tvrdila pouze to, že smluvní ujednání v podobě zajištěním směnkou je neplatné, s čímž, jak je uvedeno shora, se soud neztotožňuje, když proti směnce samotné insolvenční správkyně ničeho nenamítala.

Podle čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb. směnečného a šekového, jsou mezi prvním majitelem směnky a výstavcem přípustné námitky, vyplývající z mimosměnečných vztahů souvisejících s danou směnkou. Soud se proto zabýval námitkou insolvenční správkyně, že uplatněné smluvní pokuty jsou v rozporu s dobrými mravy a právní úpravou spotřebitelských smluv.

Při hodnocení smlouvy, která byla uzavřena mezi žalovaným a dlužníkem pod číslem 9100185264 dne 14.12.2007, dospěl soud k závěru, že v tomto případě se jedná o platně uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru, podléhající režimu obchodního zákoníku a režimu tehdy platného zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a tato obsahuje podstatné náležitosti smlouvy dle ust. § 497 obchodního zákoníku ve znění do 31.12.2013, tj. závazek věřitele poskytnout na žádost druhé smluvní strany v její prospěch finanční prostředky a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky (cenu úvěru ve formě odměny, když soud zastává názor, že sjednáním úroku je každé ujednání o tom, že dlužník zaplatí věřiteli více, než kolik obdržel, a je nerozhodné, zda je smluvena procentní úroková sazba nebo je úrok sjednán jakkoliv jinak), přičemž pro vznik smlouvy stačí dohoda účastníků smlouvy o těchto náležitostech. Dlužník smlouvu akceptoval, přijal vyplacený úvěr a částečně jej splácel. Pro posouzení nároku žalovaného je dále podstatné také to, že věřitel prohlásil úvěr za předčasně splatný oznámením ze dne 19.07.2009. Soud nemá pochybnost o tom, že je třeba řešit otázku tzv. předčasné splatnosti úvěru se zřetelem k ust. § 565 občanského zákoníku ve znění do 31.12.2013. Dlužník byl povinen plnit svůj dluh ve splátkách, jejichž výše a splatnost byla předem určena splátkovým kalendářem, přičemž součástí podmínek splatnosti jednotlivých splátek bylo i určení, že nesplnění (prodlení) byť i jediné splátky je porušením smlouvy (bod 13.3b) smluvních ujednání, v důsledku kterého byl věřitel (žalovaný) oprávněn žádat celý zbytek úvěru s příslušenstvím najednou, tj. zbylé splátky (které v sobě zahrnují jak jistinu, tak kapitalizovaný úrok), a dlužníkovi vznikla povinnost do 10 dnů od odeslání oznámení o předčasné splatnosti zaplatit věřiteli dosud nesplacenou část úvěru. Ztráta výhody splátek byla podle názoru soudu platně dohodnuta ve smluvních ujednáních (v souladu se zákonem i praxí obvyklou v bankovním sektoru) a záleželo jen na věřiteli, zda v případě porušení povinnosti dlužníka splácet úvěr dle splátkového kalendáře toto právo uplatní, tedy zda zesplatní úvěr , tj. vyzve dlužníka k zaplacení celého zbytku úvěru s příslušenstvím.

S ohledem na uvedené a s přihlédnutím k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že celý zbytek úvěru (zbývající dlužné splátky dle splátkového kalendáře) byl předčasně zesplatněn výše uvedeným dopisem v souladu se smlouvou, a to jejím bodem 13.3b) smluvních ujednání, a že dlužník byl v prodlení s placením konkrétních splátek, byl věřitel, tj. žalovaný oprávněn na základě směnečného vyplňovacího prohlášení v rámci platné smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100185264 vyplnit do směnky sumu nepochybně odpovídající nedoplatku na dlužných splátkách, tj. částky 39.597,-Kč, a dále sumu odpovídající platně sjednané smluvní pokutě ve smyslu ust. § 544 občanského zákoníku ve znění do 31.12.2013 v bodě 13.1 smluvních ujednání, a to v sazbě 8 % a 13 % z dlužných splátek (které byly specifikovány v penalizačních fakturách a které soud považuje za přiměřené) v souhrnné výši 1.494,-Kč. Totéž neplatí pro smluvní pokutu ve výši 50 % ze schválené výše úvěru, která byla sjednána v bodě 13.4 smluvních ujednání, kde soud dospěl k závěru, že smlouva v tomto bodě

ICM R smluvních ujednání o smluvní pokutě je částečně absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 39 občanského zákoníku ve znění do 31.12.2013 z následujících důvodů. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty, kterými jsou funkce preventivní, uhrazovací a sankční. V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, jejichž vznik v konkrétním vztahu s porušením určité smluvní povinnosti lze očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty sjednané v bodě 13.4 smluvních ujednání je proto v dané věci nutno posuzovat především z pohledu zajištěné povinnost platit dohodnuté splátky. Má-li být smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s dobrými mravy přiměřená funkcím, které má plnit, jeví se v této věci její dohodnutá výše nepřiměřená. Smluvní pokuta sjednaná v bodě 13.4 smluvních ujednání ve výši 34.056,-Kč, tj. 50 % ze schválené výše úvěru (jistiny+úroků) pro případ prodlení se zaplacením dvou splátek nebo jedné splátky za dobu delší než 35 dnů, s ohledem na výši těchto splátek (jedna splátka činila 1.892,-Kč), zcela postrádá svou prevenční funkci k řádnému splnění závazku, rovněž tak kompenzační funkci, kdy je nutno zdůraznit, že smluvní pokuta v občanském zákoníku ve znění do 31.12.2013 byla upravena jako paušalizovaná náhrada škody a sjednaná smluvní pokuta svou výší takovou náhradu značně přesahuje. Nutno zohlednit také výši sjednané smluvní odměny 36.112,-Kč za poskytnutí úvěru, která je svým charakterem smluveným úrokem, a která přesahuje výši vyplacené jistiny, jakož i skutečnost, že i tato částka je dále započítávána pro účel výpočtu smluvní pokuty. Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem soud dovodil, že dohoda o smluvní pokutě obsažená v bodě 13.4 smluvních ujednání je v rozporu s dobrými mravy, neboť nesleduje ochranu práv a oprávněných zájmů věřitele, ale směřuje k získání neodůvodněného majetkového prospěchu, či na druhé straně k neodůvodněnému poškození dlužníka.

Soud tedy dospěl k závěru, že směnka, jež byla předložena v incidenčním sporu v originále, dokládá, že žalovaný má za dlužníkem pohledávku na směnečné sumě ve výši 39.597,-Kč (část pohledávky č. 1-dlužné splátky) a pohledávku na směnečné sumě ve výši 1.494,-Kč (část pohledávky č. 2-smluvní pokuta). Dále soud dospěl k závěru, že žalovaný má vůči dlužníku v souladu s § 48 zákona směnečného a šekového nárok na 6 % směnečný úrok od 03.08.2009 do úpadku dlužníka.

K poslední námitce insolvenční správkyně ohledně promlčení směnečné pohledávky soud odkazuje na rozhodnutí publikované v epravu.cz pod číslem 95700-rozsudek Vrchního soudu v Praze sp.zn. 70 ICm 2149/2013, 104 VSPH 158/2014 (KSUL 70 INS 607/2013), ve kterém byl vysloven závěr, že: a) je-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by jinak bylo možné uzavřít rozhodčí smlouvu, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a nelze jej považovat za nicotný právní akt, b) promlčecí doba přestala běžet podle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění do 31.12.2013 i tehdy, jestliže věřitel zahájil rozhodčí řízení o splnění svého majetkového nároku na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky.

Mezi účastníky předmětné věci nebylo sporu o tom, že směnečná pohledávka, jejichž právní režim se řídí zákonem směnečným a šekovým, byla splatná 2. srpna 2009 a ode dne následujícího začala tedy běžet tříletá promlčecí lhůta (podle § 70 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. v platném znění, směnečné nároky proti příjemci se promlčují ve třech letech ode dne splatnosti směnky), k uplatnění práva (podáním návrhu na zahájení rozhodčího řízení) pak došlo dne 21.08.2009, kdy byl návrh doručen rozhodci. Tomuto úkonu nelze upřít účinky na stavení promlčecí doby. Soud dále odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

ICM R

01.04.2014, sp. zn. 104 VSPH 106/2014, podle kterého uvedený účinek je účinkem hmotněprávním, na který otázka následné vykonatelnosti takto uplatněného nároku (procesněprávní) nemůže mít vliv. Za této situace došlo ke stavení promlčecí doby v období od 21.08.2009 do právní moci rozhodčího nálezu 06.11.2010. Vzhledem k tomu, že přihláška směnečné pohledávky žalovaného byla doručena insolvenčnímu soudu 08.10.2013, pak s přihlédnutím ke stavení promlčecí doby byla tříletá lhůta zachována a nárok žalovaného není promlčen.

Pokud se týče nároku žalovaného na pohledávku ve výši 1.600,-Kč (v rámci pohledávky č. 1), která byla uplatněna jako náklady rozhodčího řízení, pak tento nárok není důvodný, neboť s ohledem na výše uvedené závěry bylo o těchto nákladech rozhodnuto rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc, za této situace nemůže být akceptovatelný výsledek jeho rozhodování, ani pokud jde o tyto náklady.

Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobě na určení, že věřitel č. 2-žalovaný nemá v insolvenčním řízení pohledávku č. 1 ve výši 1.600,-Kč uplatněnou jako náklady rozhodčího řízení a pohledávku č. 2 ve výši 42.498,-Kč uplatněnou jako nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100185264 ve výši 34.056,-Kč (smluvní pokuta ve výši 50% z úvěru) a příslušenství ve formě směnečného úroku 8.442,-Kč, vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl.

Pokud jde o náklady řízení, soud vyšel z toho, že procesně úspěšnější žalovaný (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči insolvenční správkyni s odkazem na ust. § 202 odst. 1 IZ, když podmínky pro aplikaci ust. § 202 odst. 2 shledány nebyly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně, dvojmo.

V Ostravě dne 16.06.2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Zuzana Melšová, v. r. Martina Navrátilová samosoudkyně

ICM R