34 ICm 1828/2012
č.j.: 34 ICm 1828/2012-79 sp.zn. insolvenčního řízení: KSPH 37 INS 1919/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ 61860069, se sídlem Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, adresa pro doručování: Nábřeží Závodu míru 2739, 530 02 Pardubice, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec králové, proti žalované mu: Mgr. Leona Hartman, se sídlem Wenzigova 5, 120 00 Praha 2, insolvenční správce dlužníka Marcely anonymizovano , anonymizovano , bytem Sportovní 342, 262 02 Stará Huť u Dobříše, zastoupenému Mgr. Lukášem Klicperou, advokátem se sídlem Wenzigova 5, 120 00 Praha 2, o urče ní popřené pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalobce za dlužníkem Marcelou anonymizovano , anonymizovano , bytem Sportovní 342, 262 02 Stará Huť u Dobříše, ve výši 22.796 Kč (pohledávka č. 1) byla do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 1919/2012, přihlášena jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná p o p r á v u.

II. Ve zbývající části, tedy v určení, že pohledávky žalobce za dlužníkem Marcelou anonymizovano , anonymizovano , bytem Sportovní 342, 262 02 Stará Huť u Dobříše, ve výši 112.240 Kč (pohledávka č. 1) a ve výši 82.708 Kč (pohledávka č. 2) byly do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 1919/2012, přihlášeny po právu jako pohledávky nezajištěné a vykonatelné, se žaloba z a m í t á.

III. Žalobce j e p o v i n e n zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 8.720 Kč a to k rukám Mgr. Lukáše Klicpery, advokáta.

Od ůvo d ně n í:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 21. 6. 2012 se žalobce domáhá určení, že jeho pohledávky za dlužníkem Marcelou anonymizovano , anonymizovano , bytem 1 82.708 Kč (pohledávka č. 2) byly do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 1919/2012, přihlášeny po právu, a to jako pohledávky nezajištěné a vykonatelné.

V rámci žaloby žalobce předně připomněl, že do výše označeného insolvenčního řízení přihlásil jako pohledávky vykonatelné jednak nezaplacené a zesplatněné splátky dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100307922 ve výši 109.678 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 2.562 Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 22.796 Kč pohledávka č. 1), a jednak smluvní pokuty z titulu výše uvedené smlouvy v celkové výši 82.708 Kč (pohledávka č. 2).

Žalobce v návaznosti na aktuální judikaturu Vrchního soudu v Olomouci (rozsudky ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 12 VSOL 35/2011, a ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 12 VSOL 59/2011) namítá, že není možné v případě, kdy byly pohledávky přihlášeny jako vykonatelné na základě rozhodčích nálezů, provádět jiné právní hodnocení, přičemž jiným právním hodnocením je i to, pokud insolvenční správce tvrdí neplatnost rozhodčích doložek. Žalobce přitom poukázal na § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), podle něhož důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. Jak dále žalobce zdůraznil, rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou v zásadě přípustné a z žádného ustanovení právního předpisu nevyplývá opak. V této souvislosti dodal, že zákaz rozhodčích doložek neplyne ani ze směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ani ze související relevantní judikatury Evropského soudního dvora. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen zákon o rozhodčím řízení ), ani jiný právní předpis nevylučuje, že by rozhodčí doložka nemohla být obsažena ve formulářové smlouvě.

Dále žalobce uvádí, že pravomocný rozhodčí nález zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené, a je proto nutné respektovat ustanovení § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Výklad, podle kterého by insolvenční správce mohl proti vykonatelným pohledávkám v rámci insolvenčního řízení namítat v podstatě cokoliv, je zjevně nesprávný. Žalobce dále namítá, že rozhodčí doložky uvedené ve smlouvách o revolvingovém úvěru jsou platné a obsahují veškeré náležitosti vyžadované obecně závaznými předpisy. Žádný zákon pak nedává pravomoc zkoumat rozhodčí doložku soudům insolvenčním rozhodujícím o incidenčních žalobách, přičemž ani eurokonformním výkladem nelze dospět k opaku. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010, žalobce dodává, že požadavky na doložky ve spotřebitelských smlouvách v tomto nálezu uvedené nepředstavují taxativní výčet náležitostí rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách (Ústavní soud by byl postaven do role pozitivního zákonodárce, neprováděl by výklad zákona, ale fakticky jeho změnu). K zvrácení výsledku rozhodčího řízení a případnému zrušení rozhodčích nálezů slouží řízení o zrušení rozhodčích nálezů, nikoliv řízení incidenční. Pokud chtěl dlužník jakkoliv zpochybnit rozhodčí doložky, mohl se proti nim účinně bránit již v rozhodčím řízení, případně měl možnost podat návrh na zrušení vydaných rozhodčích nálezů. Jak žalobce dodal, jeho pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné a jejich vykonatelnost byla doložena. Pokud měl tedy insolvenční správce námitky proti rozhodčím nálezům, měl sám podat žalobu dle § 199 insolvenčního zákona, kterou by uplatnil své popření vůči věřiteli.

Nad rámec výše uvedeného žalobce z opatrnosti doplnil, že výše přihlášených pohledávek je v naprostém souladu se smlouvou o úvěru, které byla uzavřena mezi ním a dlužníkem. Je též v souladu se zákonem a obchodními zvyklostmi. Přiměřenost pohledávek je

2 skutečnost, že splacení úvěru nebylo zajištěno žádným majetkem ani jiným účinným způsobem. Smluvní odměna ve smlouvách o úvěru představuje jednorázovou částku sloužící žalobci na krytí nákladů na poskytnutí úvěru, který se již nijak nenavyšuje. Výše odměny za vyplacení úvěru pak zcela odpovídá situaci na trhu se spotřebitelskými úvěry, jakož i riziku, které je s poskytováním spotřebitelských úvěrů spojeno. I smluvní pokuty byly žalobcem požadovány po právu, jejich výše je zcela přiměřená a zcela odpovídá zejména rizikovosti poskytnutých úvěrů (tedy pravděpodobnosti, že dlužník rizikové úvěry nikdy nesplatí). Dlužník se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodl uzavřít se žalobce takovou úvěrovou smlouvu, a to za podmínek v ní uvedených, ačkoliv (pokud by se smluvnímu podmínkami nesouhlasil) mohl se rozhodnout tak, že smlouvu neuzavře a o poskytnutí úvěru požádá jinou osobu.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně s odkazem na § 177 insolvenčního zákona konstatoval, že vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou. Podle žalovaného však rozhodčí nález není veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s. ř., a proto má v dané věci za to, že žalobce vykonatelnost své pohledávky odpovídajícím způsobem nedoložil. I pokud by se soud s tímto právním závěrem neztotožnil, žalovaný byl oprávněn posuzovat vykonatelnost přihlášených pohledávek, neboť posouzení, zda přihlášený nárok je vykonatelný či nikoliv, přísluší insolvenčnímu správci. Žalovaný má dále za to, že rozhodčí doložka v dané věci nebyla sjednána platně, a to s ohledem na nedodržení minimálního standardu procesních pravidel, jak jej vymezil například Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. 37 ICm 1216/2011. S odkazem na judikaturu Vrchního soudu v Praze pak žalovaný namítá jednak neplatnost samotné smlouvy o revolvingovém úvěru, a jednak neplatnost ujednání o smluvní odměně a smluvní pokutě.

Při jednání u soudu žalobce serval na písemném žalobním návrhu. Žalovaný nad rámec svého písemného vyjádření k žalobě u jednání připomněl ekonomickou vázanost žalobce a rozhodců, kteří ve věcech žalobce rozhodčí nálezy vydávají. I pokud by soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je platná, neznamená to, že by se nemohl zabývat platností jednotlivých přihlášených nároků.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 INS 1919/2012 vyplývá, že dne 28. 3. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka Marcely anonymizovano , anonymizovano , bytem Sportovní 342, 262 02 Stará Huť u Dobříše, soud povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 37 INS 1919/2012-A-11). Dne 5. 4. 2012 byla zdejšímu soudu doručena přihláška pohledávek žalovaného ve výši 135.036 Kč z titulu nezaplacených a zesplatněných splátek smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100307922, zákonného úroku z prodlení a nákladů rozhodčího řízení (pohledávka č. 1) a ve výši 82.708 Kč z titulu nezaplacených smluvních pokut na základě dle výše uvedené smlouvy (přihláška žalovaného). Dne 29. 5. 2012 se pak konalo ve věci přezkumné jednání, kde žalovaný popřel pohledávku žalobce co do pravosti i výše (protokol o přezkumném jednání ze dne 29. 5. 2012), o čemž žalovaný žalobce informoval vyrozuměním ze dne 4. 6. 2012 (vyrozumění).

Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100307922 ze dne 17. 3. 2010, z dodatku k této smlouvě ze dne 24. 3. 2010 a z karty klienta k této smlouvě soud dále zjistil, že žalobce dlužníkovi poskytl úvěr ve výši 54.000 Kč a dlužník se zavázal uhradit úvěr a smluvní odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 104.844 Kč, tedy uhradit celkem 158.844 Kč ve 42 měsíčních splátkách po 3.782 Kč. Ke dni 3. 4. 2012 dlužník uhradil 56.730 Kč. Jak

3 společností PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen Smluvní ujednání ) 5.1. Za poskytnutí úvěru se KT zavazuje zaplatit VLi SOU, Sjednaná výše SOU je v případech stanovených v čl. 2, odst. 2.4. SU uvedena v bodě IV. SRU a v případech stanovených v čl. 2 odst. 2,5. SU bude konečná výše SOU uvedena v DO dle čl. 2., odst. 2.5. SU. SOU je splatná ke Dni poskytnutí úvěru. Z čl. 10 Smluvních ujednání pak výslovně plyne: 10.1. Smluvní strany této SRU se dohodly na započtení vzájemných nároků vyplývajících z této SRU ke Dni poskytnutí úvěru, a to nároku KTa na poskytnutí úvěru ve výši dle čl. 2, odst. 2.7. SU oproti nároku VLe na SOU dle čl. 5, odst 5.1. SU. Rozdíl bude ke Dni poskytnutí úvěru uhrazen VLem na bankovní účet KTa uvedený v bodě II. SRU a v případě uzavření Dohody o podmínkách konsolidace závazků KTa a splnění podmínek pro provedení konsolidace na účet nebo účty uvedené v Dohodě o podmínkách konsolidace závazků KTa, za podmínek tam sjednaných. 10.2. Smluvní strany SRU se dohodly na započtení vzájemných nároků vyplývajících z této SRU ke každému Dni poskytnutí revolvingu, a to nároku KTa na výši revolvingu dle čl. 4., odst 4.2. SU oproti nároku VLe na SOR dle či. 5., odst. 5.2. SU. Rozdíl bude ke Dni poskytnutí každého revolvingu uhrazen VLem na bankovní účet KTa uvedený v bodě II SRU. 10.3. Pokud KT označí v části SRU nadepsané jako HODNOCENÍ KLIENTA" křížkem pole označené jako Zápočet s: číslo smlouvy mají VL a KT za to, že se dohodli tak, že VL je oprávněn na své závazky vůči KTovi ze SRU započítávat i své dosud nesplatné pohledávky za KTem vyplývající ze smluvního vztahu VLe a KTa založeného smlouvou, jejíž číslo je uvedeno za polem označeným jako Zápočet s:číslo smlouvy . 10.4. Dlužníci souhlasí s tím, aby si VL započítal svoje splatné nároky včetně nároků na náhradu škody, které mu vzniknou ze SRU, na případný nárok KTa, Spoludlužníka č. 1 nebo Spoludlužníka č. 2 z titulu přeplatku jeho splátek dle platného Splátkového kalendáře, event. na nárok KTa či jiné osoby s KTem solidárně zavázaně vrácení poměrné části smluvní odměny v případě předčasného splaceni úvěru. V čl. 13.1. Smluvních ujednání se pak dlužník pro případ prodlení s úhradou splátek zavázal uhradit smluvní pokuty ve výši 8% a 13% z dlužné splátky pro případ prodlení delšího než 15 a 30 dnů a podle čl. 13.4 se zavázal, že v případě prodlení s úhradou dvou splátek uhradí ještě jednorázovou smluvní pokutu ve výši 50%, a to z maximální výše úvěru. Čl. 18 Smluvních ujednání pak obsahuje rozhodčí doložku, podle níž budou spory ze smlouvy rozhodovány rozhodci JUDr. Evou Vaňkovou a Mgr. Markem Landsmanem. Dne 26. 1. 2012 pak vydal rozhodce JUDr. Eva Vaňková rozhodčí nález čj. Va 49-58/2011-6, kterým bylo dlužníkovi uloženo, aby žalobci zaplatil 190.498 Kč spolu s 7,75% úrokem z prodlení od 9. 12. 2011 do zaplacení a dále náklady řízení v celkové výši 22.796 Kč. Dlužník se k návrhu na zahájení rozhodčího řízení ze strany žalobce nevyjádřil a rozhodce nález vydal na základě skutečností uvedených v návrhu na zahájení rozhodčího řízení.

Spor mezi účastníky v projednávané věci nespočívá ve skutkových okolnostech, ale týká se toliko právního hodnocení. Námitky žalovaného ve vztahu k uplatněnému nároku žalobce se týkají předně vůbec samotné možnosti doložit vykonatelnost přihlášené pohledávky rozhodčím nálezem a dále platnosti rozhodčí doložky. Další mezi účastníky sporné otázky pak spočívají jednak v tom, zda je insolvenční správce oprávněn popřít vykonatelnou pohledávku doloženou rozhodčím nálezem, a dále v neplatnosti předmětné smlouvy o revolvingovém úvěru (resp. ujednání této smlouvy o smluvní pokutě).

Soud nejprve přistoupil k hodnocení námitky žalovaného, podle něhož nelze vykonatelnost přihlášené pohledávky doložit rozhodčím nálezem, neboť podle § 177 insolvenčního zákona se vykonatelnost pohledávky prokazuje veřejnou listinou a rozhodčí nález nenaplňuje definici veřejné listiny, jak je uvedena v § 134 o. s. ř. V tomto ohledu má zdejší soud za to, že § 177 insolvenčního zákona nelze ve vztahu k doložení vykonatelnosti

4 souvislosti ostatně plyne z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 103 VSPH 124/2011, není právním titulem způsobilým doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost přihlášené pohledávky rozhodčí nález vydaný rozhodcem, který svoji pravomoc založil na neplatné rozhodčí smlouvě. Za užití argumentu a contrario tedy lze i z uvedeného rozhodnutí vrchního soudu dovodit, že bez dalšího nelze doložení vykonatelnosti přihlášené pohledávky rozhodčím nálezem vyloučit (pokud se jedná o rozhodčí nález vydaný rozhodcem, který svoji pravomoc založil na platné rozhodčí smlouvě).

S argumentací žalobce, podle níž žalovaný při popření pohledávky nerespektoval omezení, jež mu co do důvodů popření klade ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, se zdejší soud také neztotožnil. Z citovaného ustanovení vyplývá, že insolvenční správce je oprávněn popřít i vykonatelné pohledávky, byť je v takovém případě povinen prokázat důvod svého popření. Insolvenční zákon umožňuje popírat vykonatelné pohledávky především v těch případech, kdy dlužník svou nečinností, ať již úmyslnou či z nedbalosti, založil (mohl založit) nárok věřitele za účelem jeho zvýhodnění oproti ostatním věřitelům. Popřením vykonatelné pohledávky se insolvenční správce nedomáhá zrušení rozhodčího nálezu, ale popření pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem pouze znamená, že soud v incidenčním řízení zkoumá pravost, výši nebo pořadí přihlášené vykonatelné pohledávky. Právním důsledkem úspěšného popření je pak pouze to, že pohledávka nebude v insolvenčním řízení uspokojena, nikoliv však to, že se tímto rozsudkem ruší příslušný rozhodčí nález. Vzhledem k tomu, že z rozhodčího nálezu v dané věci vyplývá, že dlužník zůstal v rozhodčím řízení zcela nečinný, byl žalovaný podle názoru zdejšího soudu oprávněn namítat v řízení o určení pravosti přihlášené pohledávky´, jak neplatnost rozhodčí doložky, tak neplatnost samotné smlouvy (resp. některých smluvních ujednání).

Ve vztahu k dalšímu mezi účastníky spornému bodu, tedy k otázce platnosti rozhodčí doložky, zdejší soud předně odkazuje na závěry Vrchního soudu v Praze, které zaujal například ve svém rozsudku ze dne 6. 12. 2012, čj. 2 VSPH 247/2012-67, podle něhož ( ) zákonodárce při implementaci směrnice do českého právního řádu k výslovnému zákazu rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách nepřistoupil, není je možné automaticky vyloučit ze spotřebitelských smluv, ale každou doložku je nutno individuálně podrobit testu, zda naplňuje podmínky, s nimiž zákon spojuje jejich neplatnost . Z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů pak vyplývá, že v rozhodčí smlouvě (popř. doložce hlavní smlouvy) se účastníci musí dohodnout buďto na rozhodci (rozhodcích) ad hoc nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, může být tento rozhodce či rozhodci (je-li jich více) uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva (doložka) podle ustanovení § 7 odst. 1 téhož zákona stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny. V posuzované věci si účastníci v článku 18.1 Smluvních ujednání dohodli, že pravomoc k řešení veškerých sporů a nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, má podle zákona o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodcem pro tento účel je právě mimo jiné i JUDr. Eva Vaňková. Z citovaného článku Smlouvy je zřejmé, že rozhodování případného sporu mezi účastníky bylo v souladu se zákonem svěřeno rozhodci ad hoc. Pro posouzení toho, zda je rozhodčí doložka platná, či nikoliv, je podstatné to, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněn spor rozhodnout. Vzhledem k tomu, že JUDr. Eva Vaňková byla jako rozhodce ve smlouvě řádně určena, byla oprávněna vydat rozhodčí nález. Tento rozhodčí nález nabyl právní moci. K obdobnému závěru dospěl opakovaně ve své judikatuře i Vrchní soud v Praze (srov. shora již citovaný rozsudek ze dne 6. 12. 2012, čj. 2 VSPH

5 závěru odchýlit. S ohledem na výše uvedené proto zdejší soud námitku žalovaného týkající se neplatnosti rozhodčí doložky shledal nedůvodnou, nepřiklonil se k tvrzené nicotnosti daného nálezu a za těchto okolností mu nezbylo než vyslovit, že pohledávka žalobce z titulu neuhrazených nákladů rozhodčího řízení ve výši 22.796 Kč byla do insolvenčního řízení přihlášena po právu (výrok I. tohoto rozsudku).

V návaznosti na výše uvedené proto soud dále přistoupil k hodnocení námitky týkající se neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru. Na tuto smlouvu, z níž žalobce dovozuje vznik své pohledávky, dopadají ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť v daném případě šlo o půjčku za úplatu a šlo o smlouvu uzavřenou mezi žalobcem jako dodavatelem (při uzavření smlouvy jednal v rámci své obchodní činnosti) a dlužníkem jako spotřebitelem. Na takovou smlouvu se proto subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách (§ 52-§ 57), tak o platnosti právních úkonů, včetně § 39 občanského zákoníku, podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Otázkou neplatnosti smluv o revolvingovém úvěru (resp. jejich některých ustanovení) se již taktéž za obdobných skutkových i právních okolností zabýval Vrchní soud v Praze. Jak dovodil kupříkladu ve svém usnesení ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 103 VSPH 84/2011, smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem a též pro rozpor s dobrými mravy. Smluvní úprava úvěrového vztahu totiž vykazuje řadu ujednání, která jednoznačně poškozují klienta. Protože jde o smluvní vztah se spotřebitelem, uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, podle kterého mají být mj. u smlouvy o úvěru použita ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Podle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku nemohou spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran. Ve shodě s citovaným usnesením vrchního soudu pak zdejší soud konstatuje, že smlouva obsahuje ujednání, jež se výše uvedeným požadavkům příčí. Smlouva je v důsledku právních konstrukcí jednotlivých ujednání (pro spotřebitelské smlouvy naprosto nevhodných), zcela nesrozumitelná osobě bez právního vzdělání a jistého ekonomického přehledu. Text smlouvy záměrně koncipován tak, aby svými složitými konstrukcemi vylučoval pochopení pravého smyslu ujednání ve Smlouvě člověku, jenž právním vzděláním a jistým ekonomickým přehledem nedisponuje.

Jak vedle toho plyne z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012, čj. 101 VSPH 231/2012-56, i kdyby právní závěr shora uvedený neměl obstát, pak k zániku pohledávky na zaplacení smluvní odměny z poskytnutého úvěru nedošlo započtením ve smyslu čl. 10 Smluvních ujednání proto, že žalobce si v nich svou pohledávku z titulu smluvní odměny započítává proti v době uzavření smlouvy neexistující pohledávce dlužníka, kterému ke dni uzavření smlouvy vzniklo jen majetkové právo na poskytnutí úvěru. Smlouva o úvěru (stejně jako smlouva o půjčce) je smlouvou reálnou, a peněžité pohledávky z ní oběma smluvním stranám vzniknou až jejich reálným plněním. V době, kdy žalobce a dlužník uzavírali danou smlouvu, však dlužník neměl vůči žalobci žádnou splatnou pohledávku z úvěru nad částku fakticky na úvěr vyplacenou, takže k započtení smluvní odměny proti neexistující pohledávce z úvěru ve výši, v níž nikdy úvěr poskytnut nebyl, není právně možné. Ačkoliv v čl. 10 Smluvních ujednání je obsažena dohoda o započtení (a § 364 obchodního zákoníku to připouští), nelze toto ustanovení vykládat jinak než tak, že jde o pohledávky existující a zmíněné v § 580 a § 581 občanského zákoníku, tedy i takové, které vzniknou

6 dlužníkovi nevznikla, protože v této výši pohledávka z úvěru nebyla žalobcem dlužníkovi nikdy vyplacena (nevznikla ani v budoucnu). Jak současně plyne z citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, dohoda o započtení obsažená ve smlouvě o spotřebitelském úvěru je dohodou neplatnou i z hlediska ustanovení občanského zákoníku daných na ochranu spotřebitele. V rozporu s § 56 odst. 1 občanského zákoníku tím je dohoda o započtení, kterou na sebe spotřebitel bere bez dalšího povinnost zaplatit smluvní odměnu, již si okamžitě žalobce započetl proti maximální výši dohodnutého úvěru, který však fakticky v této výši spotřebiteli nikdy poskytnut nebyl. V tomto kontextu je dohoda o započtení dohodou, jež má ve svém obsahu za následek zcela hrubý nepoměr mezi právy a povinnostmi obou smluvních účastníků v neprospěch spotřebitele (dlužníka), a je tudíž svým obsahem nevyvážená a nemravná, a proto absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku.

Zdejší soud tedy s odkazem na výše uvedenou judikaturu Vrchního soudu v Praze, s jejímiž závěry se ztotožňuje, dospěl k závěru, že námitka žalovaného týkající se neplatnosti posuzované smlouvy o revolvingovém úvěru je důvodná. Soud se tedy již samostatně nezabýval námitkou týkající se platnosti ujednání o smluvní pokutě a rozhodl, že ve zbývající části, tedy v určení, že pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 112.240 Kč (pohledávka č. 1) a ve výši 82.708 Kč (pohledávka č. 2) byly do insolvenčního řízení přihlášeny po právu jako pohledávky nezajištěné a vykonatelné, se žaloba zamítá.

O nákladech řízení rozhodl pak soud podle ustanovení § 151 odst. l o. s. ř. za použití ustanovení § 142 odst. 2 téhož zákona, podle něhož, měl-li ve věci účastník úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Porovnáním úspěchu žalovaného (výrok II.) a jeho neúspěchu (výrok I.) v dané věci soud dospěl k závěru, že je na místě žalovanému přiznat náhradu nákladů ve výši 80%. Z toho důvodu uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 8.720 Kč. Náklady žalovaného v této výši jsou představovány jednak paušální odměnou za zastoupení advokátem ve výši 10.000 Kč (§ 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a jednak 3 režijními paušály po 300 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) ve spojení s § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.], to vše sníženo o 20% s ohledem na výše citované ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Lhůta k plnění je podle § 160 odst. l o. s. ř. třídenní s povinností plnit k rukám advokáta podle § 149 odst. l o. s. ř.

Po uče ní : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 15. března 2013

JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: L. Ostrówková

7