34 ICm 1744/2013
č.j.: 34 ICm 1744/2013-36 sp.zn. insolvenčního řízení: KSPH 35 INS 30582/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: JUDr. Vladimír Szabo, se sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4, insolvenční správce dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem Milady Horákové 251, Kladno, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4, proti žalovanému: ABEWY EXE GROUP, s. r. o., se sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3, zastoupenému JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že dílčí pohledávka č. 1 žalovaného za dlužníkem Milanem Rodem, anonymizovano , bytem Milady Horákové 251, Kladno, přihlášená ve výši 158.622 Kč do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS 30582/2012, n e n í p o p r á v u v částce 134.622 Kč (v části uplatněné jistiny ve výši 89.299 Kč a částí uplatněného příslušenství ve výši 45.323 Kč).

II. Určuje se, že dílčí pohledávka č. 2 žalovaného za dlužníkem Milanem Rodem, anonymizovano , bytem Milady Horákové 251, Kladno, přihlášená ve výši 121.600 Kč do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS 30582/2012, n e n í p o p r á v u.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10.200 Kč, a to k rukám JUDr. Jana Brože, advokáta.

IV. Žalovanému s e u k l á d á, aby do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatil České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000 Kč, na účet Krajského soudu v Praze č. 3703-8729111/0710, VS: 4334174413. isir.justi ce.cz

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 15. 5. 2013 se žalobce domáhá jednak určení, že dílčí pohledávka č. 1 žalovaného za dlužníkem Milanem Rodem, anonymizovano , bytem Milady Horákové 251, Kladno, přihlášená ve výši 158.582 Kč do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS 305822012, není po právu v částce 134.582 Kč (částí uplatněné jistiny ve výši 89.299 Kč a částí uplatněného příslušenství ve výši 45.283 Kč). Současně se žalobce domáhá určení, že dílčí pohledávka č. 2 žalovaného za výše označeným, přihlášená ve výši 121.600 Kč do daného insolvenčního řízení není po právu.

Jak žalobce v žalobě připomněl, žalovaný přihlásil do daného insolvenčního řízení dvě pohledávky v celkové výši 280.182 Kč, k čemuž žalobce dodal, že v přihlášce pohledávek došlo k chybě u příslušenství dílčí pohledávky č. 1, kdy součet žalovaným uváděných částek činí 45.283 Kč, nicméně žalovaný dospěl k součtu 45.323 Kč. Celkový součet pak podle žalobce představuje shora uvedenou částku a nikoliv částku 280.222 Kč uvedenou žalovaným v přihlášce. Žalobce popřel žalovaným přihlášenou dílčí pohledávku č. 1 co do pravosti a výše v částce 134.582 Kč a dílčí pohledávku č. 2 co do pravosti a výše v celé přihlášené částce 121.600 Kč. Žalobce upozornil též na to, že dne 18. 8. 2011 vydala Mgr. Alena Léblová rozhodčí nález sp. zn. R/251/2011, a to na základě rozhodčí doložky obsažené ve Smluvních podmínkách Smlouvy o půjčce č. 2100406 ze dne 23. 2. 2010 (dále též Smlouva o půjčce ). Podle žalobce určení rozhodce plynoucí z uvedených Smluvních podmínek není kompatibilní ve vztahu k současné judikatuře upravující volbu subjektu, který má být oprávněn rozhodovat takovéto spory. Není možné poskytnout právní ochranu takovému jednání, kdy poskytovatel půjčky předloží klientovi (dlužníkovi) předtištěné smluvní podmínky, v nichž je předem určena osoba rozhodce. Dlužník neměl možnost Smluvní podmínky jakkoliv modifikovat. V návaznosti na citaci odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2011, čj. 39 ICm 188/2011-40, žalobce uvedl, že považuje takové ujednání o rozhodčí doložce za neplatné, kdy na základě neplatné rozhodčí doložky nemůže být vydán ani platný rozhodčí nález, kterým by byla založena povinnost dlužníka nahradit náklady rozhodčího řízení a náklady právního zastoupení. Část pohledávky č. 1 tvořená náhradou nákladů rozhodčího řízení a náhradou nákladů právního zastoupení v rozhodčím řízení tedy vůbec nevznikla a neexistuje. Stejně tak je tomu i u další části pohledávky č. 1 tvořené náhradou nákladů oprávněného v exekuci, kdy žalovaným předložený rozhodčí nález není listinou, na základě které by bylo možno vést výkon rozhodnutí (exekuci). Žalobce na přezkumném jednání dále popřel část pohledávky č. 1 ve výši 14.999 Kč představovanou neuhrazeným tzv. souhrnným poplatkem pro rozpor ujednání o tomto poplatku se zákonem, neboť ze zákona plyne možnost při uzavření smlouvy o půjčce sjednat si úrok pouze ve výši, které nepřesahuje obvyklou úrokovou míru při uzavírání úvěrových smluv s bankovními subjekty. Žalobce tuto část pohledávky č. 1 popřel rovněž pro rozpor s dobrými mravy, neboť souladné s dobrými mravy je takové ujednání, které vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě, což však v daném případě podle názoru žalobce dovodit nelze, jestliže dlužník se za poskytnutí půjčky ve výši 24.000 Kč zavázal vrátit žalovanému během 18 měsíců částku 46.799 Kč. Dlužník již uhradil žalovanému část souhrnného poplatku ve výši 7.800 Kč, což je podle názoru žalobce jako poplatek za poskytnutí půjčky plně dostačující, k čemuž žalobce odkázal na závěry rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. 122 ICm 1253/2012. Jde-li pak o zbývající část popřené pohledávky č. 1 ve výši 74.300 Kč, popřel tuto část žalobce z důvodu neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy. Sjednaná smluvní pokuta ve výši 200 Kč denně je nepřiměřená, k čemuž žalobce odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 9. 2011, čj. 41 ICm 921/2011-19, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008. Pohledávka č. 2 ve výši 121.600 Kč je dle přihlášky pohledávek pohledávkou z titulu smluvní pokuty dle čl. 11 Smluvních podmínek. Na tuto pohledávku jsou podle žalobce plně aplikovatelné jeho závěry uvedené ve vztahu ke smluvní pokutě, jež je součástí pohledávky č. 1, a proto na ně v rámci žaloby odkázal.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Zdůraznil, že spolu s podpisem Smlouvy o půjčce podepsal dlužník i Smluvní podmínky, které jsou její nedílnou součástí. Dlužník byl dostatečně obeznámen s výší smluvní pokuty. Smysl smluvní pokuty lze nacházet především v její motivační a sankční funkci. Při stanovení její výše musí účastník, který má v případě porušení povinnosti právo tuto požadovat, zvolit takovou její výši, která není zjevně nepřiměřená, ale bude taková, že již samotná možnost případného nároku na tuto pokutu bude dlužníka dostatečně motivovat ke splnění smluvních povinností. Další funkcí smluvní pokuty je funkce uhrazovací, kdy má sloužit k uhrazení případné vzniklé škody. Žalovaný dále uvedl, že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba v každém případě posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období. V daném případě byla smluvní pokuta ujednána v rámci poskytnutí půjčky v oblasti nebankovního sektoru osobě, která se nachází v obtížné finanční situaci, a kdy Smlouva o půjčce není zajištěna žádným z možných zajišťovacích institutů. Žalovaný dále upozornil na to, jak již bylo opakovaně judikováno Nejvyšším soudem, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li tato důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka. Pokud jde o souhrnný poplatek, jeho výše je podle žalovaného ve vztahu k výši poskytnuté půjčky a doby její splatnosti zcela přiměřená a nevykazuje žádný rozpor s dobrými mravy. Smlouva o půjčce nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný dlužníkovi poskytl před jejím uzavřením maximum množství informací týkajících se dané půjčky, nesnažil se dlužníka svým jednáním nikterak mást či jej nutit k uzavření smlouvy, dlužník smlouvu nepodepisoval pod nátlakem ani v tísni a s výší souhrnného úroku i případné smluvní pokuty byl seznámen. Žalovaný dále připomněl, že při podání dané přihlášky vycházel z pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu. K žalobcem tvrzené neplatnosti rozhodčího nálezu s odkazem na čl. 3 směrnice 93/13/ES a § 55 a § 56 občanského zákoníku žalovaný uvádí, že rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách nelze považovat za neplatné apriori a je nutno zkoumat významnou (značnou) nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to v neprospěch spotřebitele. Platnost rozhodčích doložek je nutno posuzovat pro každý případ samostatně. Podle žalovaného účastník, jenž tvrdí, že rozhodčí doložka způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, je jednak povinen specifikovat v čem konkrétně spatřuje tuto nerovnováhu, a dále specifikovat, na základě jakých skutečností se domnívá, že jím tvrzená nerovnováha v právech a povinnostech je značná. Žalobce se však v projednávané věci omezil pouze na obecné konstatování a zásadní nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků v neprospěch spotřebitele nijak nespecifikuje. Žalobce dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10, podle něhož pouhé ujednání rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě nelze bez dalšího považovat za nepřiměřenou podmínku ve smyslu shora označené směrnice. Připomněl též, že žalovaný po vydání předmětného rozhodčího nálezu mohl žádat jeho řádný soudní přezkum. v rámci řízení o určení neplatnosti rozhodčího nálezu. Podle žalovaného předmětná rozhodčí doložka v žádném případě nemá za následek vznik nerovnováhy v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele a již vůbec ne vznik nerovnováhy v takové intenzi, která je předpokládaná uvedenou směrnicí Rady ES. Proto je podle názoru žalovaného pohledávka vykonatelná a tudíž jsou po právu přihlášeny taktéž náklady předmětného rozhodčího a exekučního řízení.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného konstatoval, že ve vztahu k popřeným smluvním pokutám a souhrnnému poplatku neuvádí žalovaný nic, čím by vyvracel argumenty uvedené v žalobě, a proto na ni žalobce odkazuje. Pokud jde o sporný souhrnný poplatek, zde žalobce doplnil též odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 s tím, že závěry tohoto rozhodnutí jsou aplikovatelné i v projednávané věci a Smlouva o půjčce je v části sjednaného souhrnného poplatku absolutně neplatná. O správnosti tohoto závěru svědčí podle žalobce i to, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami domácnostem byla v době uzavření Smlouvy o půjčce dle statistik ČNB ve výši od 5,09% do 15,19% ročně, u Smlouvy o půjčce však byla tato úroková míra ve výši 98,62% . Na podporu svého závěru o tom, že rozhodčí doložka je v dané věci neplatná pro rozpor se zákonem a rozhodčí nález je tak nicotný, odkázal žalobce též na závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3143/2012. Žalobce upozornil dále na to, že rozhodčí doložka byla v dané věci sjednána ve formulářové Smlouvě o půjčce, která je svou podstatou smlouvou adhézní a dlužník evidentně neměl možnost obsah smluvních ujednání ovlivnit. Rozhodčí doložka je pojata do textu Smluvních podmínek, které byly předchystány žalovaným s tím, že žalovaný již před tím musel s uvedeným rozhodcem spolupracovat. Ve vztahu k žalovaným uplatněné náhradě nákladů v exekuci žalobce ještě dodal, že tato náhrada nemůže žalovanému příslušet i z toho důvodu, že nebyla v exekuční řízení přiznána pravomocným rozhodnutím. Setrval tedy na podané žalobě a navrhl, aby jí bylo v plném rozsahu vyhověno.

V reakci na repliku žalobce žalovaný dodal, že žalobce (insolvenční správce) je zároveň advokátem a v daném řízení je zastoupen jiným advokátem, který má navíc stejné sídlo jako insolvenční správce. Žalovaný právní zastoupení v tomto případě považuje za účelové, a to s přihlédnutím k tomu, že JUDr. Szabo je advokát, tedy natolik odborně zdatný, že se nemusí ve věci nechat zastoupit jiným advokátem. Navíc by nejen v rámci incidenčního sporu mělo být postupováno co nejhospodárněji tak, aby případné náklady řízení a zátěž pro strany byly minimálně možné a přitom nebyl zmařen účel řízení. Podle žalovaného by účelu řízení bylo jistě dosaženo i tehdy, pokud by se insolvenční správce nenechal zastoupit jiným advokátem. Pro případ, že by bylo žalobě vyhověno, proto žalovaný navrhl, aby soud nepřiznal žádné ze stran náhradu nákladů řízení.

Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci s takovým postupem soudu výslovně souhlasili.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 35 INS 30582/2012 vyplývá, že dne 31. 1. 2013 byl zjištěn úpadek dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem Milady Horákové 251, Kladno, soud povolil řešení úpadku oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 35 INS 30582/2012-A-10). Dne 17. 4. 2013 soud schválil společné oddlužení manželů-dlužníka a Ivany Rodové nar. 26. 6. 1957-plněním splátkového kalendáře (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 35 INS 30582/2012-B-9). Dne 21. 2. 2013 byla zdejšímu soudu doručena přihláška pohledávky žalovaného (doplněna byla dne 27. 3. 2013) v celkové označené výši 280.222 Kč, a to jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. R/251/2011. Dílčí pohledávku č. 1 přihlásil žalovaný z titulu Smlouvy o půjčce č. 2100406 ze dne 23. 2. 2010, jistinu přihlásil ve výši 113.299 Kč (jistina samotná 38.999 Kč, smluvní pokuta ve výši 74.300 Kč) a příslušenství ve výši 45.323 Kč (náklady řízení ve výši 1.500 Kč, náklady právního zastoupení ve výši 27.161 Kč a náklady oprávněného v exekuci ve výši 16.622 Kč). Dílčí pohledávku č. 2 ve výši 121.600 Kč pak přihlásil z titulu smluvní pokuty dle čl. 11 Smluvních podmínek uvedené Smlouvy o půjčce (přihláška žalobce včetně příloh). Dne 15. 4. 2013 se ve věci konalo přezkumné jednání, kde žalobce popřel pohledávku žalovaného co do částky 256.182 Kč s argumentací z důvodu pravosti i výše, pro rozpor s dobrými mravy, nicotný rozhodčí nález, v rozporu s legislativou EU , kterou ve shodě s výše reprodukovanou žalobou rozvinul v upraveném seznamu přihlášených pohledávek (protokol o přezkumném jednání; seznam přihlášených pohledávek).

Jak soud dále zjistil, dlužník uzavřel dne 23. 2. 2010 Smlouvu o půjčce č. 2100406 se společností TOMMY STACHI s. r. o. (která posléze pohledávku za dlužníkem z této Smlouvy postoupila na žalobce). Na základě uvedené Smlouvy o půjčce byla dlužníkovi poskytnuta půjčka ve výši 24.000 Kč, přičemž dlužník se zavázal v souvislosti s touto půjčkou zaplatit souhrnný poplatek v částce 22.799 Kč (celkem tedy 46.799 Kč), a to v 18 měsíčních splátkách po 2.600 Kč. Nedílnou součástí Smlouvy o půjčce jsou dlužníkem podepsané Smluvní podmínky Smlouvy o půjčce, podle jejichž čl. 11 Zákazník souhlasí s tím, že v případě nedodržení podmínek Smlouvy o půjčce zaplatí TOMMY STACHI smluvní pokutu ve výši 200 Kč za každý den, který následuje po dni, kdy došlo k porušení podmínek Smlouvy o půjčce . V čl. 16 smluvních podmínek se pak strany mimo jiné dohodly, že ústního jednání a odůvodnění rozhodčího nálezu není třeba a že spor bude projednán s konečnou platností jediným rozhodcem Mgr. Alenou Léblovou (Smlouva o půjčce č. 2100028; Smluvní podmínky). Rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Aleny Léblové ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. R/251/2011, byla dlužníkovi uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 113.299 Kč se smluvní pokutou ve výši 200 Kč denně od 4. 6. 2011 do zaplacení jistiny v částce 38.999 Kč a dále náhradu nákladů ve výši 1.500 Kč a náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 27.161 Kč (rozhodčí nález sp. zn. R/251/2011).

Podle ustanovení § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Spor se v projednávané věci týká žalobcem popřené dílčí pohledávky č. 1 (částečně) a dílčí pohledávky č. 2. V případě dílčí pohledávky č. 1 tuto popřel žalobce v části uplatněného (dosud nesplaceného) souhrnného poplatku ve výši 14.999 Kč, smluvní pokuty ve výši 74.300 Kč (obojí část přihlášené jistiny) a nákladů rozhodčího řízení, nákladů právního zastoupení a nákladů oprávněného v exekuci (přihlášené příslušenství) ve výši 45.323 Kč, resp. 45.283 Kč (soud shodně se žalobcem nepřehlédl, že součet dílčích částek uplatněných žalovaným jako příslušenství se zjevně v důsledku početní chyby liší od součtu uvedeného žalovaným v přihlášce). V případě dílčí pohledávky č. 2 žalobce namítá rozpor uplatněné smluvní pokuty ve výši 121.600 Kč s dobrými mravy.

V projednávané věci je nutno zdůraznit, že s ohledem na postavení smluvních stran (dlužníka a žalovaného) je zřejmé, že Smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou (srov.

§ 52 občanského zákoníku), neboť dlužník ji uzavřel v pozici spotřebitele a společnost TOMMY STACHI, s. r. o., v pozici dodavatele (v rámci své podnikatelské činnosti). Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přitom dovodila, že rozhodčí doložka je protiústavní, jestliže nezaručuje spotřebiteli procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal. Takovými procesními právy v soudním řízení, které by probíhalo nebýt rozhodčí doložky, jsou zejména ústnost a přímost jednání, dále odvolací instance, či absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 (na které účastníci shodně odkazují), lze ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení. K uvedeným závěrům se výslovně přihlásil i Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1621/2012. S ohledem na citované judikatorní závěry je nutno dospět k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka citovaná výše vykazuje shora vymezené nedostatky s ohledem na porušení práva dlužníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to například již z toho důvodu, že nezaručuje dlužníkovi možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci na základě opravných prostředků, jakož i právo na ústní jednání před rozhodcem. Lze-li sjednanou rozhodčí doložku považovat dokonce za protiústavní, nelze akceptovat ani jakýkoliv výsledek rozhodčího řízení konaného na základě takové doložky. Rozhodce neměl pravomoc projednat uvedený spor, rozhodčí nález je nicotný a nemá vlastnosti exekučního titulu, aniž by bylo nutné rozhodčí nález rušit ve zvláštním soudním řízení o zrušení rozhodčího nálezu (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).

S ohledem na výše uvedené je proto nutno uzavřít, že dílčí pohledávka č. 1 přihlášená žalovaným v části nákladů rozhodčího řízení, nákladů právního zastoupení a nákladů oprávněného v exekuci (tedy celkem 45.283 Kč, v přihlášce uvedeno 45.323 Kč) nevznikla, neboť právním důvodem této pohledávky je nicotný rozhodčí nález.

Ohledně zbývajících sporných částí popřených pohledávek žalovaného (smluvní pokuta přihlášená v části jako jistina dílčí pohledávky č. 1 i jako dílčí pohledávka č. 2 a souhrnný poplatek přihlášen jako část jistiny dílčí pohledávky č. 1) je třeba předně uvést, že dalším důsledkem nicotnosti rozhodčího nálezu je i to, že i ostatní přiznané pohledávky (včetně pohledávky na zaplacení smluvní pokuty a souhrnného poplatku) nejsou pohledávkami vykonatelnými. Pro žalobce tak neplatí omezení uvedené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona a důvodem popření pohledávky mohou být i právní námitky (tedy i námitka absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z důvodu rozporu s dobrými mravy, srov. § 39 občanského zákoníku).

Jak již bylo výše uvedeno, dlužníkovi byla poskytnuta půjčka ve výši 24.000 Kč, přičemž bylo sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli částku 46.799 Kč v 18 měsíčních splátkách po 2.600 Kč. Jak plyne z čl. 11 shora citovaných Smluvních podmínek, bylo dále sjednáno, že pro případ prodlení se zaplacením měsíční splátky v uvedené výši je dlužník povinen zaplatit 200 Kč za každý den prodlení, což je 7,69 % dlužné splátky denně, a i kdyby se smluvní pokuta vztahovala k porušení povinnosti zaplatit věřiteli celou sjednanou částku (tedy jistinu a příslušenství), představovala by smluvní pokuta 0,43 % z této částky denně. S ohledem na jednotlivé funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční), na výši zajištěné částky a s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, kdy Smlouva o půjčce byla uzavřena jako spotřebitelská smlouva, soud musel nutně dospět k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši, rozporné s dobrými mravy a není tudíž platným a pro smluvní strany závazným ujednáním. Všechny vyjmenované funkce (preventivní, uhrazovací a sankční) by smluvní pokuta zajisté splnila i v případě, kdyby byla sjednána v nižší částce (například ve výši 0,1 % z dlužné částky denně). Výše smluvní pokuty je nepřiměřená nejen při relativním (procentním) srovnání, ale i v absolutních číslech. Nelze rovněž přehlédnout, že dlužník jako spotřebitel uzavíral smlouvu ve fakticky nerovném právním a ekonomickém postavení, kdy nemohl ovlivnit formulářový typ smlouvy a obsah jednotlivých smluvních ujednání, které byly dopředu připraveny věřitelem.

Krajský soud v Praze proto v návaznosti na výše uvedené ve vztahu ke sporným smluvním pokutám uvádí, že žalovanému nevznikly ani pohledávky přihlášené z titulu smluvních pokut (část jistiny dílčí pohledávky č. 1 ve výši 74.300 Kč a dílčí pohledávka č. 2 ve výši 121.600 Kč), neboť ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatným právním úkonem.

Nad rámec výše uvedeného odůvodnění zdejší soud upozorňuje též na závěry Ústavního soudu plynoucí z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle něhož je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu .

Pokud jde o sporný souhrnný poplatek, který žalobce popřel v částce 14.999 Kč (zbývající část jistiny přesahující částku půjčky poskytnutou žalobci), je nutno dospět k závěru o tom, že mezi původním věřitelem a dlužníkem byla uzavřena smlouva o půjčce, která obsahuje podstatné náležitosti dle § 657 občanského zákoníku. Původní věřitel přitom smlouvu uzavíral jako podnikatel a dlužník jako spotřebitel a smlouva o půjčce, která byla mezi stranami platně sjednána, tak má charakter spotřebitelské smlouvy a na vztah mezi účastníky tak kromě úpravy obsažené v občanském zákoníku dopadá i úprava obsažená v zákoně č. 321/2001 Sb. Byť z ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá, že při půjčce peněžité lze dohodnout úroky, ze znění předmětné smlouvy o půjčce je jednoznačné, že strany si sjednaly nikoli úrok, nýbrž poplatek (jehož složení není rozklíčovatelné). Nadto je třeba konstatovat, že žalovaný si ani pohledávku z titulu úroku do insolvenčního řízení nepřihlásil, neboť v rámci pohledávky č. 1 přihlásil pouze jistinu a příslušenství, v rámci kterého přihlásil pouze náklady rozhodčího a exekučního řízení. Jako jistinu pohledávky by si žalovaný mohl úrok přihlásit pouze v případě, pokud by tvrdil a prokázal existenci dohody o přirůstání úroků k jistině. Soud proto uzavírá, že mezi stranami nebyly dohodnuty úroky a úroky nebyly ani přihlášeny do daného insolvenčního řízení. I kdyby shora uvedená úvaha soudu zpochybňující pohledávku v této části z hlediska formálního neobstála, je třeba z hlediska materiálního připomenout, že v projednávané věci si půjčil žalobce 24.000 Kč a v 18 měsíčních splátkách se zavázal uhradit 22.799 Kč, což představuje 5,27 % měsíčně (63% ročně). Občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat výši úplaty-odměny (souhrnného poplatku). Z této skutečnosti však nelze dovozovat, že by její výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Přitom soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy, jež namítá žalobce, musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Je nepochybné, že nepřiměřeně vysoká smluvní odměna (poplatek) sjednaná při poskytnutí půjčky je obecně považována za odporující obecně uznávaným pravidlům chování, vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu. V rámci úvahy o dobrých mravech vycházel soud rovněž z toho, že souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. To však v daném případě dovodit nelze, protože se dlužník za poskytnutí částky 24.000 Kč uhradit poplatek odpovídající shora uvedenému úroku, který podstatně přesahuje horní hranici tehdy obvyklé úrokové míry, jak na ni žalobce upozornil. Proto soud i v případě této dílčí pohledávky (část dílčí pohledávky č. 1 ve výši 14.999 Kč přihlášené v rámci jistiny) dospěl k závěru, že pohledávka nevznikla, neboť ujednání o souhrnném poplatku je absolutně neplatným právním úkonem.

S ohledem na výše uvedené proto soud určil, že pohledávka č. 1 žalovaného za uvedeným dlužníkem přihlášená ve výši 158.622 Kč do daného insolvenčního řízení není po právu v částce 134.622 Kč (v části uplatněné jistiny ve výši 89.299 Kč a částí uplatněného příslušenství ve výši 45.323 Kč), a současně určil, že dílčí pohledávka č. 2 žalovaného za uvedeným dlužníkem přihlášená ve výši 121.600 Kč do daného insolvenčního řízení není po právu. Z důvodu přehlednosti dalšího průběhu insolvenčního řízení přitom soud při formulaci výroku vyšel z částek uvedených žalovaným v jeho přihlášce (tedy včetně zmiňovaného pochybení při součtu příslušenství dílčí pohledávky č. 1).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 163 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva tomu účastníku, který měl ve věci plný úspěch, a to proti tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jde-li o žalovaným namítanou neúčelnost nákladů vynaložených na právní zastoupení žalobce, zde soud upozorňuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, který již v konkursních souvislostech (při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) uzavřel pod bodem XX. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že správce konkursní podstaty je oprávněn dát se zastoupit advokátem v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce. Nejvyšší soud současně ve své dosavadní praxi při rozhodování o náhradě nákladů řízení v insolvenčních souvislostech (ve vazbě na insolvenční zákon) přiznával procesně úspěšnému insolvenčnímu správci též náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem (srov. část IV. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013). Žalobci, který byl ve věci úspěšný, tedy přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové výši 10.200 Kč. Náklady žalobce spočívají v odměně jeho zástupce, která se skládá ze tří úkonů právní služby po 3.100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a repliky k vyjádření žalovaného-§ 7, § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky). Lhůta k plnění je podle ustanovení § 160 odst. l o. s. ř. třídenní s povinností plnit k rukám advokáta podle ustanovení § 149 odst. l téhož zákona.

Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Tuto povinnost však žalovaný nemá v řízení o rozvod nebo o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je či není. Tuto povinnost nemá žalovaný též v řízení o zrušení, neplatnosti nebo o určení, zda tu registrované partnerství (dále jen partnerství ) je či není .

S ohledem na shora citované ustanovení zákona o soudních poplatcích uložil soud neúspěšnému žalovanému zaplatit soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 5.000 Kč podle položky 13 bod 1 písm. a) Sazebníku poplatků (jež tvoří přílohu zákona o soudních poplatcích), neboť ve věci úspěšný žalobce v daném řízení je podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích osvobozen, žalovanému náhrada nákladů nepřísluší a sám osvobozen od soudních poplatků není. Podmínky předpokládané shora citovaným ustanovením § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích jsou tedy v projednávané věci neplněny.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 11. března 2015

JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Dagmar Procházková