34 ICm 1627/2012
č.j.: 34 ICm 1627/2012-43 sp.zn. insolvenčního řízení: KSPH 36 INS 628/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: Zdeněk anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Kamenný Újezdec 649E, zastoupeného Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou se sídlem Legerova 39, Praha 2, proti žalovanému: JUDr. Michal Krejčí, se sídlem K Cementárně 1427/1a, insolvenční správce dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Kamenný Újezdec 649E, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení pravosti pohledávky žalobce za dlužníkem Miroslavem Maxantem, anonymizovano , bytem Kamenný Újezdec 649E, ve výši 1.740.623 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS 628/2012, s e z a m í t á pro předčasnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 11. 6. 2012 se žalobce domáhá určení, že jeho pohledávka ve výši 1.740.623 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS 628/2012, je po právu.

Dle žalobcova tvrzení vznikla jeho pohledávka na základě financování společných prostor bydlení, kterými v té době žalobce a dlužník disponovali jako podíloví spoluvlastníci a uvádí, že tyto hradil výlučně ze svých prostředků. Právně své tvrzení opřel o § 137 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť má za to, že se takto měli s dlužníkem podílet na nákladech společné domácnosti a nemovitosti společně dle velikosti svých podílu a úhrady poměrné části těchto nákladů se domáhá z titulu bezdůvodného obohacení. Výše uvedenou pohledávku přihlášenou pod č. 5 žalovaný popřel při přezkumném jednání konaném dne 10. 5. 2012, neboť se domnívá, že žalobcův nárok zcela zanikl darovací smlouvou, kterou žalobce věnoval dlužníkovi polovinu nemovitosti. K tomu žalobce konstatuje, že nárok na poměrnou úhradu nákladů na společnou nemovitost a domácnost se váže k osobě dlužníka, nikoliv k dané nemovitosti a nárok žalobce na vypořádání bezdůvodného obohacení tudíž nepřechází s vlastnictvím nemovitosti.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že doklady předkládané žalobcem k prokázání jeho platebních transakcí nejsou důkazem toho, že je skutečně prováděl výlučně žalobce, neboť z nich plátce nevyplývá. Žalovaný rovněž konstatuje, že pokud žalobce nárokuje poměrnou úhradu nákladů vynaložených na společnou věc, musí být její výše určena znaleckým posudkem s ohledem na investice dlužníka do dané věci ke dni zániku podílového spoluvlastnictví. Žalovaný zároveň vznáší námitku promlčení nároků žalobce s tím, že není úplně zřejmé, z jakého právního titulu žalobce své nároky uplatňuje. S ohledem na výše uvedené tak žalovaný navrhuje, aby zdejší soud žalobu zamítl. Pro úplnost pak ještě doplnil, že žalobce vzal částečně zpět přihlášenou pohledávku co do výše 1.334.675,24 Kč, přičemž předmětem přihlášky nadále zůstává částka 405.947,76 Kč, což nekoresponduje s podanou žalobou (žalobce současně v tomto zpětvzetí uplatňuje nároky, které nebyly uplatněny v původní přihlášce).

Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 15. 2. 2012 Krajský soud v Praze rozhodl o úpadku dlužníka Miroslava anonymizovano , jako způsob jeho řešení povolil oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. Dne 6. 3. 2012 byla zdejšímu soudu doručena přihláška nezajištěné pohledávky žalobce ve výši 1 740 623,00 Kč s tím, že jako důvod vzniku uvedl žalobce tvrzení, které se shoduje s následnou žalobou, tedy že pohledávka vznikla vložením finančních prostředků do nemovitosti dlužníka z důvodu společného bydlení a podílového spoluvlastnictví věci.

Dne 10. 5. 2012 se ve věci konalo přezkumné jednání, během kterého insolvenční správce i dlužník pohledávku žalobce popřeli. Jako důvod uvedli skutečnost, že přihlášený nárok vůbec nevznikl, neboť mezi dlužníkem a věřitelem došlo k uzavření darovací smlouvy, kterou věřitel dlužníku věnoval polovinu nemovitosti. Vyrozuměním žalovaného ze dne 15. 5. 2012 byl žalobce poučen o možnosti podat žalobu na určení popřené pohledávky s tím, že žalovaný popřel pravost a výši přihlášené pohledávky z totožného důvodu, který uvedl na přezkumném jednání. Věřitel byl poučen o tom, že má právo ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto vyrozumění podat incidenční žalobu proti insolvenčnímu správci.

Dne 28. 5. 2012 Krajský soud v Praze schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.

Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce se ve lhůtě stanovené soud k této výzvě nevyjádřil a žalovaný s uvedeným postupem soudu výslovně souhlasil.

K samotnému věcnému projednání incidenční žaloby (návrhu na určení pohledávky) může soud přistoupit nejen poté, co ověří formální podmínky k vedení incidenčního sporu dle

§ 160 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), tedy včasnost žaloby a podání žaloby osobou oprávněnou, ale též další skutečnosti (jak je v tomto ohledu dovozuje soudní judikatura), které (nejsou-li naplněny) vedou k zamítnutí žaloby pro předčasnost. Tyto skutečnosti mohou spočívat jak v ověření toho, zda došlo k řádnému přezkumu přihlášené pohledávky, která je v rámci incidenčního řízení sporná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, čj. 32 Cdo 1726/98, a rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012, čj. 3 VSPH 37/2011-40, příp. ze dne 22. 8. 2012, čj. 3 VSPH 86/2011-137), ale podle názoru zdejšího soudu též v tom, zda byl věřitel popřené nevykonatelné pohledávky řádně vyrozuměn o provedeném popření a především řádně poučení o možnosti uplatnit své právo žalobou u soudu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, čj. 1 VSPH 544/2009-P6-8).

Podle ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Jak se dále podává z ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku.

Citované ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona určuje, jaké následky má popření nezajištěné pohledávky věřitele dlužníkem. V tomto ohledu je nutno vyjít z toho, že insolvenční správce a dlužník mají při popření pohledávky v režimu schváleného oddlužení (v rozsahu shodného popření) v incidenčním řízení postavení nerozlučných společníků, jež je dáno specifiky insolvenčního zákona. To mimo jiné znamená, že chce-li být věřitel s incidenční žalobou úspěšný, musí jeho žaloba na určení pohledávky směřovat vůči oběma popírajícím (popřeli-li tutéž pohledávku). Přitom samozřejmě není vyloučeno, že propadná lhůta k podání takové žaloby počne běžet, popř. i skončí, ve vztahu ke každému z popírajících odlišně. Přestože to z insolvenčního zákona přímo nevyplývá, je třeba, aby incidenční žaloba byla podána proti oběma popírajícím subjektům z důvodu vydání jednoho meritorního rozhodnutí v dané věci, přičemž věřitel musí být na takovou skutečnost upozorněn.

Jak plyne ze shora reprodukovaného insolvenčního spisu, v projednávané věci při přezkumném jednání předmětnou pohledávku insolvenční správce i dlužník shodně popřeli. Protože se žalobce přezkumného jednání nezúčastnil, insolvenční správce jej o popření pohledávky vyrozuměl podáním, v němž však pouze uvedl, že pohledávku popřel insolvenční správce, přičemž připojil poučení s odkazem na § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Nikterak však žalobce neinformoval o popření pohledávky ze strany dlužníka ani o účincích popření pohledávky ze strany dlužníka dle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona pro případ, že bude schváleno jeho oddlužení plněním splátkového kalendáře, a neupozornil ho, že v takovém případě je třeba podat incidenční žalobu i proti dlužníkovi. Za těchto okolností ovšem podle názoru zdejšího soudu nelze vůči žalobci dovodit nepříznivý procesní důsledek plynoucí ze skutečnosti, že na základě takovéhoto neúplného poučení nepodal incidenční žalobu i proti dlužníkovi (srov. shodné závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, čj. 1 VSPH 544/2009-P6-8).

Za daného stavu věci není možné podle názoru zdejšího soudu dospět k jinému závěru, než že ohledně sporné pohledávky popřené účinně i dlužníkem dosud žalobci lhůta k podání incidenční žaloby vůči dlužníkovi běžet nezačala. Z toho hlediska by byl pro insolvenční řízení nutně bez významu pravomocný rozsudek o určení pravosti pohledávky, pokud by byl vydán v incidenčním řízení vedeném pouze proti popírajícímu insolvenčnímu správci, ačkoli se ho měl účastnit jako druhý žalovaný i popírající dlužník. Za těchto okolností tedy soudu nezbývá, než podanou žalobu pro předčasnost zamítnout. Popsané procesní nedostatky je přitom možné zhojit jen tak, že insolvenční správce doručí žalobci řádné vyrozumění o popření jeho pohledávky, v němž obsáhne poučení o důsledcích popření pohledávky žalobce dlužníkem a o nutnosti podat (novou) incidenční žalobu směřující proti insolvenčnímu správci i proti dlužníku s tím, že teprve od doručení tohoto vyrozumění začne žalobci patnáctidenní lhůta pro podání této žaloby běžet.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 150 o. s. ř. s tím, že důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle uvedeného ustanovení shledal v tom, že žalobce sice neměl úspěch ve věci, avšak žalobu podal na základě výzvy žalovaného, který žalobce neúplně poučil.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 9. srpna 2013

JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Markéta Kasardová