34 ICm 1539/2013
čj.: 34 ICm 1539/2013-51 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 35 INS 15074/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: DAKOINVEST CZ, s. r. o., IČ: 27962164, se sídlem Černická 2829/24, Plzeň, zastoupeného Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem se sídlem Na Roudné 443/18, Plzeň, proti žalovanému: 1) Mgr. Petr Brož, se sídlem Nad Malým Mýtem 615/4, Praha 4, insolvenční správce dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Ke Hřišti 47, Štítary, 2) Pavel Novotný, anonymizovano , bytem Ke Hřišti 47, Štítary, o určení popřené pohledávky, takto: I. Žaloba na určení, že žalobce má za dlužníkem Pavlem Novotným, anonymizovano , bytem Ke Hřišti 47, Štítary, pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS 15074/2012 ve výši 291.477 Kč, která je vykonatelná na základě rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Hrabce ze dne 27. 2. 2012, čj. RC 123/2011-5, s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze se žalobce domáhá určení, že má za dlužníkem Pavlem Novotným, anonymizovano , bytem Ke Hřišti 47, Štítary, pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS 15074/2012 ve výši 291.477 Kč, která je vykonatelná na základě rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Hrabce ze dne 27. 2. 2012, čj. RC 123/2011-5.

Žalobce v rámci žaloby předně připomněl, že do shora označeného insolvenčního řízení přihlásil svoji pohledávku za uvedeným dlužníkem [žalovaným 2)] ve výši celkem 291.477 Kč, a to jako pohledávku vykonatelnou s právem na uspokojení z majetku dlužníka. Při přezkumném jednání oba žalovaní popřeli pohledávku žalobce co do pravosti, přičemž

žalovaný 1) popřel i vykonatelnost pohledávky žalobce. Podle žalobce by se soud nejprve měl zabývat otázkou aktivní legitimace žalobce, neboť přihlásil vykonatelnou pohledávku a tuto vykonatelnost řádně doložil pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem. Skutečnost, že přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou má pak zásadní vliv na aktivní legitimaci žalobce. Insolvenční správce nemůže paušálním a neodůvodněným popřením vykonatelnosti pohledávky svévolně převést zákonem stanovenou aktivní legitimaci v incidenčním sporu na přihlášeného věřitele. Podle žalobce je pochybné, zda insolvenční správce je oprávněn popřít řádně doloženou vykonatelnost pohledávky, neboť ze žádného ustanovení insolvenčního zákona nevyplývá oprávnění insolvenčního správce popírat nad rámec taxativně uvedených vlastností přihlášené pohledávky také její vykonatelnost. Pokud by soud dospěl k tomu, že daná pohledávka je vykonatelnou, pak není možné v takovém případě postupovat podle § 198 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), neboť to dopadá na situace, kdy vykonatelnost popřené pohledávky není známa předem, ale vyjde najevo až v průběhu incidenčního sporu. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že popřená pohledávka není pohledávkou vykonatelnou, žalobce nesouhlasí s důvody popření její pravosti a výše. K tomu uvedl, že smluvní pokutu je třeba posuzovat nikoliv izolovaně z titulu její absolutní výše, ale v kontextu celého závazkového vztahu. Aby smluvní pokuta plnila svoji zajišťovací (primární) funkci, musí být její výše vždy nastavena tak, aby nebylo pro povinnou osobu ekonomicky rentabilní porušit zajištěný závazek. V dané věci byla pokuta sjednání v rámci Smlouvy o zprostředkování a poskytování služeb souvisejících s prodejem nemovitosti uzavřené mezi žalobcem coby zprostředkovatelem a žalovaným 2) coby vlastníkem. Předmětem smlouvy byl na jedné straně závazek žalobce vykonávat konkrétně specifikovanou činnost směřující k vyhledání vhodné osoby mající zájem o koupi nemovitostí žalovaného 2) v k. ú. Štítary u Kolína a obstarat mu ve lhůtě 24 měsíců možnost uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí za cenu 3.000.000 Kč, na druhé straně pak závazek žalovaného 2) zaplatit žalobci za zprostředkování prodeje odměnu ve výši 200.000 Kč. Žalobce svůj závazek řádně a včas splnil a uzavřel se zájemcem o koupi uvedených nemovitostí řádnou rezervační smlouvu, ten od ní však odstoupil z důvodu, že dispoziční právo žalovaného 2) k těmto nemovitostem je omezeno. Důvodem odstoupení zájemce od rezervační smlouvy byly skutečnosti, které byly v rozporu s prohlášením žalovaného 2) učiněným ve shora označené smlouvě o zprostředkování. Dle čl. IV. bod 4.2. uvedené smlouvy bylo výslovně ujednáno, že pokud by se jakékoliv prohlášení či ujištění žalovaného 2) ukázalo nebo stalo nepravdivým, bude taková skutečnost považována za podstatné porušení smlouvy a žalovaný 2) se pro takový případ zavázal zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši dohodnuté odměny. Žalobce považuje sjednanou smluvní pokutu za zcela přiměřenou a adekvátní rozhodným okolnostem, kdy nelze odhlédnout od skutečnosti, že smluvní pokuta v projednávané věci představuje paušalizovanou náhradu škody, která žalobci vznikla v podobě ušlého zisku.

Ing. Tomáš Pachman, který byl v předchozím průběhu řízení insolvenčním správcem [tedy původně vystupoval v postavení žalovaného 1)] navrhl žalobu zamítnout. Namítl neplatnost rozhodčího nálezu, neboť rozhodce nebyl řádně povolán věc rozhodovat. Ve smlouvě o zprostředkování nebyla rozhodčí doložka sjednána platně. Ujednání o určení osoby rozhodce je zmatečné, pod názvem Rozhodčí soud České republiky a Slovenské republiky, IČO 44714181, subjekt, který měl osobu rozhodce určit, neexistuje. Namítl dále neurčitost rozhodčí doložky, pokud jde o použití právních předpisů (není zřejmé, jaká verze Jednacího řádu a dalších předpisů má být použita), a dále to, že ujednání o tom, že řízení bude vedeno bez nařízení ústního jednání a nález nebude odůvodněn, je natolik znevýhodňující, že pro rozpor se zachováním zásady dobrých mravů je neplatné. Žalovaný dále namítl, že sjednání smluvní pokuty v uvedené výši je neplatné, neboť neodpovídá dobrým mravům. Žalobce ve smluvních ujednáních podsouvá žalovanému 2) závazky, jejichž obsah je mu nesrozumitelný a není je schopen posoudit. Je naopak věcí žalobce, aby se důkladně seznámil s faktickým i právním stavem nemovitostí, toto povědomí si stále udržoval a v případě pochybností poučil majitele nemovitostí o vhodných opatřeních nebo jej upozornil na možné komplikace. V daném případě se žalobce snažil ujednáními o smluvní pokutě přenést veškerou svou profesní zodpovědnost na stranu prodávající. Navíc v době, kdy žalobce uzavíral rezervační smlouvu, která byla údajně zrušena, byly již veškeré omezující skutečnosti zapsány v katastru nemovitostí, nelze tedy namítat, že nebyly známy. Žalobce si zřejmě stav zápisu neověřil, což jde k jeho tíži.

Žalovaný 2) k žalobě především uvedl, že zaměstnanci žalobce již v létě 2011 věděli, že na předmětných nemovitostech je zástavní právo a v té době jedna exekuce. Žalovaný 2) našel zájemce o koupi jeho nemovitostí za cenu 2.800.000 Kč, žalobce mu však sdělil, že se zabývá realitní činností a že by možná našel kupce, který by byl ochoten zaplatit o 200.000 Kč více. Při dalším jednání se zaměstnanci žalobce a řešení otázky další exekuce vedené proti němu podepsal žalovaný 2) žalobci plnou moc pro jednání s exekutory. K tomu žalovaný dodal, že při podpisu této plné moci mu museli zaměstnanci žalobce podstrčit k podpisu i údajnou rezervační smlouvu, vědomě by takto nastavenou smlouvu nikdy nepodepsal. Podle žalovaného 2) se jednalo ze strany žalobce od počátku o záměr, kdy odmítl služby žalobce ohledně zvláštního postupu při oddlužení, a ten proto hledal jiný způsob, jak žalobce připravit o nemovitost. V době internetu považuje tvrzení žalobce, že mu něco zatajil, za trapná. Každá seriózní realitní kancelář se musí sama přesvědčit, jakou nemovitost nabízí k prodeji.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaných uvedl, že setrvává na svém závěru, podle něhož výzva k podání incidenční žaloby učiněná žalovaným 1) je evidentně v rozporu se zákonem, a žalobce proto podává žalobu pouze z opatrnosti. Pokud jde o vyjádření žalovaného 1) k podané žalobě, to je podle žalobce založeno na skutečnostech, které žalovaný neuvedl ani na přezkumném jednání ani ve výzvě k podání žaloby, přičemž takové (nové) skutečnosti již nelze v řízení o určení pravosti pohledávky později uplatňovat. Podle žalobce je nutno v dané věci aplikovat § 199 odst. 3 insolvenčního zákona. Rozhodčí smlouvu považuje za platnou. Osoba rozhodce byla určena sjednaným způsobem a oprávněným i existujícím subjektem, přičemž veškeré náležitosti tohoto postupu i procesní pravidla rozhodčího řízení jsou veřejně dostupné na webových stránkách označených přímo v rozhodčí smlouvě. Vedení rozhodčího řízení písemnou formou samo o sobě nezakládá nerovnost v postavení účastníků řízení. Žalovaný 2) byl řádně vyzván, aby se ve stanovené lhůtě k předmětu sporu vyjádřil. Skutečnosti nově uváděné žalovaným 1) by patrně mohly být uplatněny žalobou na zrušení rozhodčího nálezu, žalobci však není známo, že by byla taková žaloba podána. Pokud jde o rozpor sjednané smluvní pokuty s dobrými mravy, žalobce odkázal na argumentaci uvedenou v žalobě. Ve vztahu k vyjádření žalovaného 2) pak žalobce uvedl, že vylíčení skutkových okolností, které je obsahem tohoto vyjádření, se nezakládá na pravdě. Žalobce rozhodně nebyl informován o tom, že by byl žalovaný 2) omezen v dispozici s nemovitostmi v důsledku nařízení exekuce a ani nebyl informován obecně o majetkové situaci žalovaného. Současně žalobce popřel, že by žalovanému 2) podstrčil k podpisu jakýkoliv dokument.

Při jednání u soudu žalobce nad rámec svých písemných podání zdůraznil, že nezpochybňuje právo insolvenčního správce popřít vykonatelnou pohledávku, pokud se tak však stane, je k podání žaloby legitimován insolvenční správce, který nemůže přenést žalobní legitimaci na žalobce. Určení pravosti se tedy měl domáhat insolvenční správce. Pokud jde o spornou smluvní pokutu, žalobce zde nespatřuje rozpor s dobrými mravy. Rozhodčí doložka byla sjednána platně, obsahovala způsob určení rozhodce i určení pravidel pro vedení řízení. Zpochybnit její platnost lze pouze v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ex post nelze vykonatelnost popřít. Pokud jde o výši smluvní pokuty, tato představuje paušalizovanou náhradu škody, žalobce svůj závazek zprostředkovat zájemce o koupi splnil, kupní smlouva však nebyla uzavřena, neboť žalovaný 2) zamlčel podstatné vady, čímž způsobil to, že žalobce nemohl požadovat odměnu za zprostředkování. Dodal, že sjednání rozhodčí doložky není vyloučeno ani u spotřebitelských smluv. Rozhodčí doložka přiznává stejná práva oběma účastníkům, navíc totožná rozhodčí doložka již byla před nařízením exekuce posouzena exekučním soudem.

Žalovaní 1) a 2) při jednání u soudu odkázali na svá písemná podání. Žalovaný 1) pouze v reakci na vyjádření žalovaného uvedl, že předchozí insolvenční správce postupoval správně a mohl vykonatelnou pohledávku popřít. Pokud se v průběhu řízení ukáže, že pohledávka je vykonatelná, je to situace, na níž myslí insolvenční zákon a projevuje se v přenosu důkazního břemene.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 35 INS 15074/2012, vyplývá, že dne 7. 2. 2013 byl zjištěn úpadek dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Ke Hřišti 47, Štítary, soud povolil řešení úpadku uvedeného dlužníka oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Tomáš Pachmann (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 35 INS 15074/2012-A-23). Dne 2. 4. 2013 schválil soud oddlužení uvedeného dlužníka plněním splátkového kalendáře (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 35 INS 15074/2012-B-10). Dne 20. 8. 2012 byla zdejšímu soudu doručena přihláška pohledávky žalobce v celkové výši 291.477 Kč (jistina ve výši 200.000 Kč a příslušenství ve výši 91.477 Kč), a to z titulu smluvní pokuty za porušení závazku ze Smlouvy o zprostředkování a poskytování služeb souvisejících s prodejem nemovitosti uzavřené dne 12. 10. 2011. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Hrabce ze dne 27. 2. 2012, čj. RC 123/2011-5 (přihláška žalobce včetně příloh). Dne 26. 3. 2013 se pak ve věci konalo přezkumné jednání, kde oba žalovaní popřeli pohledávku žalobce z důvodu pravosti a výše a tato pohledávka byla zařazena insolvenčním správcem v seznamu jako nevykonatelná, neboť popírá i vykonatelnost této pohledávky, pro rozpor s dobrými mravy , resp. pro rozpor s § 39 a § 56 občanského zákoníku a dále Směrnicí Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách s tím, že ze stejných důvodů považují pohledávku za nevykonatelnou. O popření pohledávky byl žalobce vyrozuměn (protokol o přezkumném jednání; upravený seznam přihlášených pohledávek; vyrozumění žalobce). Dne 13. 2. 2014 soud potvrdil volbu nového insolvenčního správce Mgr. Petra Brože a vzal na vědomí usnesení schůze věřitelů, kterým byl odvolán ze své funkce dosavadní insolvenční správce (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 35 INS 15074/2012-B-30).

Jak soud dále zjistil, uzavřel žalobce jako zprostředkovatel s dlužníkem jako vlastníkem [žalovaným 2)] dne 12. 10. 2011 Smlouvu o zprostředkování a poskytování služeb souvisejících s prodejem nemovitosti, v níž se zprostředkovatel zavázal vykonávat činnost směřující k vyhledání vhodné osoby mající zájem o koupi nemovitostí dlužníka zapsaných na LV č. 2640 v k. ú. Štítary u Kolína a obstarat vlastníkovi možnost uzavření kupní smlouvy ohledně dané nemovitosti za částku 3.000.000 Kč. Vlastník (dlužník) se mimo jiné v čl. 4.2. dané smlouvy zavázal zaplatit zprostředkovateli smluvní pokutu ve výši dohodnuté odměny

(200.000 Kč bez DPH), pokud se jakékoliv prohlášení či ujištění vlastníka dle čl. 4.1. dané smlouvy stane nepravdivým, nepřesným, neúplným, matoucím, klamavým nebo zavádějícím. Podle čl. 6.3 této smlouvy se účastníci dále dohodli, že veškeré spory, které mohou vzniknout z této smlouvy, budou rozhodnuty v rozhodčím řízení jediným rozhodcem s tím, že stanoveným způsobem určení osoby rozhodce bude jeho určení předsedou Rozhodčího soudu České republiky a Slovenské republiky při IAL SE, podle Statutu Jednacího řádu a Seznamu rozhodců Rozhodčího soudu zveřejněných v Obchodním věstníku ČR a Obchodním věstníku SR a na www.rozhodcisoud.net (Smlouva o zprostředkování a poskytování služeb souvisejících s prodejem nemovitostí). Žalobce následně dne 24. 10. 2011 uzavřel s Milenou Hofrichtrovou jako zájemcem smlouvu o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti týkající se shora označených nemovitostí dlužníka (Smlouva o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti). Milena Hofrichtrová v souvislosti s touto smlouvou uhradila žalobci poplatek ve výši 50.000 Kč. Od uvedené rezervační smlouvy posléze odstoupila a žalobce jí zaplacený poplatek vrátil (Příjmový pokladní doklad; Odstoupení od smlouvy; Výdajový pokladní doklad).

Vzhledem k tomu, že pohledávka žalovaného byla přihlášena jako vykonatelná, zabýval se nejprve soud s ohledem na popěrný úkon žalovaného 1) otázkou její vykonatelnosti, resp. i s ohledem na argumentaci žalobce možnostmi (limity) insolvenčního správce takovou pohledávku popřít a v důsledku toho aktivní legitimací žalobce.

Podle § 198 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odst. 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odst. 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odst. 3).

Jak plyne z ustanovení § 199 téhož zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Výklad shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona ve vztahu k možnosti popírat pohledávky přihlášené jako vykonatelné, již učinil Nejvyšší soud, který především konstatoval, že režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se i podle judikatury Nejvyššího soudu uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011), přičemž právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Není-li zde žádné právní posouzení, pak právní posouzení uplatněné jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky není jiné . Zde je však na místě zdůraznit, že jakékoli (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení věci příslušným orgánem) právní posouzení vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013).

V projednávané věci je tedy třeba nejprve učinit závěr o tom, zda žalobcem přihlášená a žalovanými popřená pohledávka byla jako vykonatelná přihlášena na základě pravomocného rozhodčího nálezu. V tomto ohledu krajský soud předně připomíná, že z ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyplývá, že v rozhodčí smlouvě (popř. doložce hlavní smlouvy) se účastníci musí dohodnout buďto na rozhodci (rozhodcích) ad hoc nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, může být tento rozhodce či rozhodci (je-li jich více) uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva (doložka) podle ustanovení § 7 odst. 1 téhož zákona stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny. Otázkou platnosti rozhodčích doložek se již podrobně a opakovaně zabývaly Ústavní soud i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010, případně nález ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010).

Zmiňovaná judikatura především vyslovila, že k závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího obsahu obecným soudem, a to ve smyslu právních závěrů formulovaných v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Podle zmiňovaného rozhodnutí, neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná. V návaznosti na to proto Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je v projednávané věci neplatná, a to právě s ohledem na způsob určení rozhodce pro dané rozhodčí řízení. Nelze především přehlédnout, že Mgr. Jan Hrabec nebyl jako rozhodce ve shora reprodukované smlouvě o zprostředkování uveden, přičemž Rozhodčí soud České republiky a Slovenské republiky při IAL SE nepředstavuje stálý rozhodčí soudy zřízený na základě zákona, jak požaduje zákon č. 216/1994 Sb. I proto je nutno dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky s uvedeným obsahem je neplatné podle § 39 občanského zákoníku, a to pro obcházení § 13 zákona č. 216/1994 Sb. (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4743/2010).

V návaznosti na shora formulované závěry o neplatnosti rozhodčí doložky a argumentaci žalobce pak lze dodat, že insolvenční správce [žalovaný 1)] byl oprávněn popřít pohledávku žalobcem přihlášenou jako vykonatelnou s ohledem na rozhodčí řízení, které bylo v daném případě vedeno před rozhodcem, ačkoliv ten neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Z ustanovení § 192 odst. 1 a § 199 insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční správce má právo popírat vykonatelnou pohledávku. S ohledem na to, že v tomto případě byla v rámci přezkumu insolvenčním správcem namítnuta neplatnost rozhodčí smlouvy (byla přezkoumána jako nevykonatelná), ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), není třeba, aby absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy byla uplatněna dlužníkem v rozhodčím řízení, a současně jde o námitku nedostatku pravomoci rozhodce (z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky), nikoli o jiné právní posouzení věci, a proto se ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě neuplatní. Jinými slovy, námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce zakládající se na neplatnosti rozhodčí doložky, což nepřijatelnost důvodů popření vykonatelné pohledávky ve smyslu § 199 odst. 2 citovaného zákona nepředstavuje a současně umožňuje přezkoumat takovou pohledávku v insolvenčním řízení jako pohledávku nevykonatelnou. Pokud by se v průběhu řízení před soudem o incidenční žalobě ukázalo, že insolvenčním správcem popřená pohledávka je vykonatelná, pamatujme na to shora citované ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona.

S ohledem na výše uvedené proto soud dále přistoupil k hodnocení ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o zprostředkování, pro jehož neplatnost pro rozpor s dobrými mravy žalovaní přihlášenou pohledávku žalobce popřeli co do pravosti a výše.

V návaznosti na popěrný úkon žalovaných, který byl učiněn s odkazem na § 39 a § 56 občanského zákoníku a Směrnici Rady 93/13/EHS, je nutno zabývat se nejprve povahou smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 2). Předně je třeba připomenout, že spotřebitelské smlouvy jsou zákonem definovány jako smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud jsou smluvními stranami na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (§ 52 občanského zákoníku). Podle § 55 občanského zákoníku smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odst. 1). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odst. 3). Podle § 56 odst. 1 téhož zákona pak spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Shora citovaná ustanovení představují obecnou úpravu spotřebitelské smlouvy, kterou je třeba bez dalšího aplikovat na právní režim všech spotřebitelských smluv. Představují transpozici citované směrnice Rady 93/13/EHS, na kterou v projednávané věci žalovaný 1) odkazuje, do českého práva. Ochrana poskytovaná spotřebitelům zmíněnou směrnicí vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená v předložené smlouvě nepřiměřená; vnitrostátní soud je pak povinen při použití vnitrostátního práva, ať jde o ustanovení předcházející směrnici nebo ji následující, toto právo vyložit co možná nejvíce ve světle znění a účelu směrnice. Ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku obsahuje generální klauzuli, která obecně vymezuje nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách, ve třetím odstavci tohoto ustanovení je pak uveden demonstrativní výčet typově nepřiměřených ujednání.

V projednávané věci je zdejší soud toho názoru, že účastníci zde uzavřeli zprostředkovatelskou smlouvu podle § 774 a násl. občanského zákoníku podléhající režimu spotřebitelských smluv podle § 51a a násl. občanského zákoníku. Posouzením platnosti ujednání o smluvní pokutě ve zprostředkovatelské smlouvě z pohledu ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku a nerovnováhou smluvních ujednání se již ve své judikatuře zabýval Nejvyšší soud, který ve svém rozsudku ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008, výslovně dovodil, že při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z pohledu ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku, které samo o sobě nerovnováhu smluvních stran vyvolávat nemusí, nelze odhlédnout od ostatních ujednání zprostředkovatelské smlouvy a od důsledků, které ujednání mají ve svém souhrnu. Zmíněné ujednání je nutno posuzovat v kontextu s ostatními ujednáními zprostředkovatelské smlouvy. Smlouva jako celek (tj. jednotlivá smluvní ujednání ve svém souhrnu) může představovat výrazně nerovnocenný právní vztah k újmě spotřebitele . Jinak řečeno, při posuzování platnosti konkrétního ujednání o smluvní pokutě, které samo o sobě nerovnováhu smluvních stran vyvolávat nemusí, nelze odhlédnout od ostatních ujednání zprostředkovatelské smlouvy a od důsledků, které ujednání mají ve svém souhrnu.

Krajský soud v Praze v návaznosti na výše uvedené dospěl v souladu s citovanými závěry Nejvyššího soudu k tomu, že posuzovaná smlouva o zprostředkování jako celek (tj. jednotlivá smluvní ujednání ve svém souhrnu) vytvářela v projednávané věci výrazně nerovnocenný právní vztah mezi žalobcem (zprostředkovatelem) a dlužníkem (vlastníkem nabízené nemovitosti). Dlužník (spotřebitel) fakticky nebyl oprávněn proti vůli zprostředkovatele ukončit smluvní vztah bez zaplacení částky 200.000 Kč. Nemohl tak učinit ani při nenaplnění účelu, který uzavřením zprostředkovatelské smlouvy sledoval, dokonce ani v případě nedostatečné aktivity zprostředkovatele. Oproti tomu zprostředkovateli smlouva po poměrně dlouhou dobu 24 měsíců (z hlediska smyslu jejího naplnění-prodeje nemovitosti) zaručovala dosažení příjmu (zisku) za všech okolností. Bylo-li by dosaženo výsledku zprostředkování, získal by uvedenou částku jako odměnu za zprostředkování (bod 3.1. dané smlouvy), jestliže by zůstal nečinným, musel by dlužník, aby docílil výsledku (tj. prodeje nemovitosti) smluvní vztah buď ukončit proti vůli zprostředkovatele nebo porušit exkluzivitu žalobce a v obou takových případech zaplatit dle čl. 3.4. smlouvy náhradu nákladů , jejíž výše je shodná s odměnou zprostředkovatele za zprostředkování. Jak plyne z čl. 6.4., danou smlouvu navíc nebylo možno vypovědět (kromě vážného porušení smlouvy či platných právních předpisů) před uplynutím sjednané lhůty, žalobce si navíc vyhradil tzv. opční právo na 30 dní od řádného ukončení smlouvy. Posuzované ujednání o smluvní pokutě v kontextu s dalšími ujednáními dané smlouvy tak fakticky činilo ze žalobce (slovy citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu) rukojmí žalobce a v rozporu s požadavkem dobré víry znamenalo k jeho újmě coby spotřebitele jednoznačnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

S ohledem na výše uvedené se proto soud ztotožnil s popěrným úkonem žalovaných, pokud jde o neplatnost ujednání o žalobcem přihlášené smluvní pokutě [aniž by bylo nutno provádět důkaz navrhovaný žalovaným 1) spočívající ve výpisu z katastru nemovitostí] a dospěl k závěru, že žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem pohledávku přihlášenou do daného insolvenčního řízení ve výši 291.477 Kč, která je vykonatelná na základě rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Hrabce ze dne 27. 2. 2012, čj. RC 123/2011-5, je třeba zamítnout.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 163 insolvenčního zákona, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci úspěšní žalovaní výslovně uvedli, že náhradu nákladů nepožadují.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den,

kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 6. května 2015

JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení:

Magdalena Potměšilová