34 ICm 1474/2012
č.j.: 34 ICm 1474/2012-207 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 40 INS 6988/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobkyně: Ludmila anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem K Raškovci 159, 280 02 Kolín, zastoupené ustanovenou zástupkyní Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou AK Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři, s. r. o., se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: JUDr. Pavel Čížkovský, se sídlem Václavské nám. 18, 110 00 Praha 1, insolvenční správce dlužníka Ing. Bedřicha anonymizovano , anonymizovano , bytem k Raškovci 159, o vyloučení majetku z majetkové podstaty,

takto:

I. Z majetkové podstaty dlužníka Ing. Bedřicha anonymizovano , anonymizovano , bytem k Raškovci 159, Kolín, s e v y l u č u j í movité věci, zapsané v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu Praze pod sp. zn. 40 INS 6988/2009, sepsané dne 17. 5. 2012 v doplnění soupisu majetkové podstaty, pod položkami m10-m12, m20, m23, m31, m32, m37, m39, m43-45, m51, m53, m58, m71.

II. Žaloba na vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka Ing. Bedřicha anonymizovano , anonymizovano , bytem k Raškovci 159, Kolín, zapsaných v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu Praze pod sp. zn. 40 INS 6988/2009, sepsaných dne 17. 5. 2012 v doplnění soupisu majetkové podstaty, pod položkami m7-m9, m13-m19, m21, m22, m24-m27, m29, m30, m40-m42, m46-m50, m54, m55, m57, m59-m61, m63, m64, m67-m70, m74, m75, s e z a m í t á.

III. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně s e p ř i z n á v á odměna ve výši 22.540 Kč. Odměna bude vyplacena k rukám ustanovené zástupkyně Mgr. Pavlíny Marešové, advokátky, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 23. 5. 2012 doplněnou (upřesněnou) dne 10. 7. 2012 a poté dne 2. 4. 2013 se žalobkyně domáhá vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka Ing. Bedřicha anonymizovano , anonymizovano , bytem k Raškovci 159, Kolín, zapsaných v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu Praze pod sp. zn. 40 INS 6988/2009, sepsaných dne 17. 5. 2012 v doplnění soupisu majetkové podstaty [movité věci nacházející se v rozestavěné budově na pozemku parc. č. St 2050/1 a St. 2050/5, s pozemky parc. č. St 2050/1, St. 2050/4 a St. 2050/5v k. ú. Kolín (dříve dům čp. 159)].

Svůj návrh postupně upřesnila tak, že trvá na tom, že žalovaný neoprávněně zahrnul do majetkové podstaty uvedeného dlužníka (shora označeným doplněním) movité věci (s výjimkou věcí tam označených jako m5, m6, m 28, m 38, m 52, m 56, m 62, m 65, m66, m72, m73 a m76). Žalobkyně upozorňuje na to, že v návaznosti na zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též BSM ) v roce 1995, pokud nabývala nějaký majetek, pak nikoliv do BSM, ale do výlučného vlastnictví. Takto nabyla do výlučného vlastnictví movité věci uvedené v označeném soupisu pod položkami m7, m14, m15, m20, m21, m27, m30, m30, m39, m43-46, m50, m51, m54, m57, m58, m63, m70, m74, m75, a to na základě kupní smlouvy uzavřené s prodávajícím Karlem Švorcem, což plyne z dodacích listů (daňových dokladů). Movité věci uvedené v soupisu pod položkami m8, m9, m13, m16-19, m22, m24-26, m29, m32-37, m41, m42, m47-49, m59-61, m64, m67-69, pak žalobkyně nabyla do výlučného vlastnictví na základě právní fikce, kdy uvedené věci sice nabyla s dlužníkem do BSM již za trvání manželství, nicméně po zrušení BSM tyto jako podnikatelka výlučně užívala a měla je v neomezené držbě a stala se tak jejich vlastníkem. Movité věci označené v předmětném soupisu pod položkou m40 pak nabyla do výlučného vlastnictví děděním. Jak žalobkyně dodala, movité věci označené v soupisu pod položkami m10-12 a m23 jsou ve vlastnictví třetí osoby, kterou je IEI-Institut evropské integrace, o. s., který uvedené movité věci předal žalobkyni do úschovy a správy, k čemuž existuje dohoda o převzetí movitých věcí. Movité věci označené v daném soupisu pod položkou m71 pak žalobkyně převzala od třetí osoby (Jaroslava Sedláčka) za účelem zajištění jejich opravy.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě připomněl, že doplnil soupis majetkové podstaty na základě prohlídky předmětné nemovitosti uskutečněné dne 19. 4. 2012. Postupoval tak poté, co zjistil, že v nemovitosti, která je zahrnuta jako celek do majetkové podstaty uvedeného dlužníka, byly zjištěny věci, které podle své povahy sloužily k podnikatelské činnosti dlužníka. Žalobkyně na výzvu žalovaného, aby doložila, že se jedná o její movité věci, reagovala tak, že doklady použije pro případ nepodložených kroků žalovaného. Žalovaný proto uvedené movité věci zahrnul do soupisu majetkové podstaty, neboť má za to, že se jedná o movité věci náležející dlužníkovi a sloužící jeho dřívějšímu podnikání. K podané žalobě dodává, že tato obsahuje řadu tvrzení žalobkyně, vlastnické právo je však tvrzeno pouze okrajově a není prokazováno. Navrhl proto zamítnutí žaloby. V rámci doplnění svého vyjádření žalovaný uvedl, že zpochybňuje pravost dohody o rozdělení movitého majetku mezi dlužníkem a žalobkyní a současně ji považuje za neplatnou pro neurčitost, neboť z ní nelze zjistit, kterých konkrétních položek se týká. Jak dodal, na základě rámcové smlouvy s Karlem Švorcem je evidentní, že uvedený neměl vystupovat jako prodávající, tedy nebyl vlastníkem movitých věcí a měl prodej jen zprostředkovat, tomu však odporuje obsah faktur. Z těchto listin proto nelze učinit bezvýhradný závěr o vlastnictví movitých věcí žalobkyní. Pokud jde o smlouvu s Institutem evropské integrace, z této nanejvýš plyne, že žalobkyně vystupuje jako skladovatel zboží.

Při jednání u soudu zástupce žalobkyně k výzvě soudu předně upřesnil, že položka m53 je součástí movitých věcí, jež žalobkyně nabyla na základě kupní smlouvy s Karlem Švorcem. Pokud jde o položku m55, zde odkázal na podání žalobkyně ze dne 10. 7. 2012, s tím, že movité věci zapsané pod touto položkou má žalobkyně pronajaty od společnosti EMPE real. Nad rámec svých písemných podání žalobkyně při jednání k prokázání práva k movitým věcem uvedla, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, právo, které svědčí jí, má být silnější než právo insolvenčního správce. Vzhledem k tomu, že některé věci měla v držení po dohodě s vlastníkem, svědčí jí právo silnější, než je právo insolvenčního správce. Z předložených daňových dokladů lze podle žalobkyně dovodit, že předmětné zboží bylo dopraveno, osobě převzato a rovněž uhrazeno, z čehož lze dovodit převod vlastnického práva.

Při jednání u soudu žalovaný nad rámec svých písemných podání uvedl, že movité věci, které měla žalobkyně nabýt fikcí po zrušení BSM, do jejího vlastnictví fikcí nepřešly, neboť podle tehdy účinné úpravy věci určení k podnikatelské činnosti některého z manželů, součást BSM netvořily. Pokud jde o věci patřící uvedenému občanskému sdružení, je si žalovaný z hlediska hospodárnosti řízení vědom toho, že by případně musel uvedené občanské sdružení vyzývat k podání samostatné žaloby a má za to, že s ohledem k předložené darovací smlouvě není třeba aktivní legitimaci žalobkyně v tomto ohledu zpochybňovat. Upozornil současně soud na to, že na žalobkyní předložených listinách, kde je uvedeno razítko pana Švorce, se nachází telefonní číslo, které bylo užíváno v telefonní síti až od 22. 9. 2002. Jakkoliv tedy faktura a dodací listy mohou být tímto razítkem opatřeny, rámcová kupní smlouva ze dne 20. 4. 2011 tímto razítkem být opatřena nemohla. Uvedené listiny by proto soudem měly být vyhodnoceny jako nevěrohodné.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 INS 6988/2009 soud především zjistil, že dne 26. 4. 2010 byl zjištěn úpadek dlužníka Ing. Bedřicha anonymizovano , anonymizovano , bytem k Raškovci 159, na jeho majetek byl prohlášen konkurs, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. Pavel Čížkovský (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 40 INS 6988/2009-A-37). Do majetkové podstaty dlužníka je mimo jiné na základě doplnění soupisu provedeného dne 17. 5. 2012 [na základě prohlídky nemovitosti nacházející se na parc. č. St 2050/1 a 2050/5 v k.ú. Kolín (dříve č.p. 159)] zapsáno 72 položek (movitých věcí) označených jako m5-m76 (soupis majetkové podstaty-doplnění). V době rozhodování soudu účinky konkursu trvají a sporný majetek je v rámci podstaty nadále zapsán, přičemž žalobkyně byla o zahrnutí majetku do majetkové podstaty vyrozuměna (vyrozumění ze dne 17. 5. 2012 o zahrnutí majetku do soupisu majetkové podstaty). Do daného insolvenčního řízení přihlásila žalobkyně pohledávku v celkové výši 1.784.800 Kč a to z titulu nezaplaceného nájemného z pronajatých prostor na adrese k Raškovci 159 (přihláška žalobkyně).

Podle ustanovení § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Jak přitom plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty lze vyhovět za splnění následujících podmínek: 1) Předmětný majetek byl vskutku do soupisu majetkové podstaty zahrnut; 2) vylučovací žaloba je podána osobou odlišnou od dlužníka a došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě výzvou insolvenčního správce; 3) žalovaným je insolvenční správce; 4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci, trvají účinky konkursu a sporný majetek je v rámci majetkové podstaty nadále zapsán; a 5) osoba, která se domáhá vyloučení věci z majetkové podstaty, prokázala nejen to, že tento majetek neměl být do soupisu zahrnut, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zahrnutí majetku do soupisu, svědčí jí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009).

V dané věci s ohledem na shora reprodukované závěry plynoucí z insolvenčního spisu soud nemá pochybnosti o splnění podmínek ad 1)-4) tak, jak jsou vymezeny výše. Otázkou, kterou tedy zbývá posoudit, je pak splnění podmínky ad 5), tedy otázky, zda osoba, která se domáhá vyloučení věcí z majetkové podstaty, prokázala nejen to, že tento majetek neměl být do soupisu zahrnut, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zahrnutí majetku do soupisu, svědčí jí. Je přitom třeba dodat, že předmětem rozhodnutí soudu v dané věci nebylo a ani být nemohlo posouzení otázky vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které je mezi žalobkyní a žalovaným taktéž sporné. Tato otázka podle názoru zdejšího soudu s předmětem sporu v projednávané věci nesouvisí a na posouzení tvrzeného práva žalobkyně ve vztahu k označeným movitým věcem nemá vliv; ostatně spor o vyloučení části předmětné nemovitosti z majetkové podstaty byl předmětem samostatné žaloby (incidenčního sporu v rámci daného insolvenčního řízení). Proto soud ani blíže nehodnotil provedené důkazy, které se týkaly právě otázky vlastnictví předmětné nemovitosti (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013, čj. 20 Co 259/2013-169; žádost o zápis rozestavěné budovy do katastru nemovitostí; vyjádření katastrálního úřadu ke vkladu do katastru nemovitostí; potvrzení okresní komise pro privatizaci; oddací list manželů anonymizovano ).

Ke shora vymezenému předmětu projednávaného sporu soud v obecné rovině nejprve předesílá, že i v incidenčních sporech, jež jsou sporným řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací, je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Žalobce je již ve své žalobě je povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a musí k tomu uvést potřebné důkazy (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (srov. § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uložená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti. Aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout, vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení. Zjistí-li pak soud v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil (poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.). Účastník, který, ač poučen soudem, neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese-za předpokladu, že jím tvrzená skutečnost nebyla prokázána jinak-nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že výsledek dokazování nepotvrdil pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon tím vymezuje důkazní břemeno (srov. § 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jenž je určován výsledkem provedeného dokazování. Důsledkem toho, že tvrzení účastníka není prokázáno ani na základě navržených důkazů (případně důkazů provedených bez návrhu) je pro účastníka nepříznivé rozhodnutí o věci samé.

Dále je třeba v obecné rovině ve vztahu ke všem sporným položkám (movitým věcem, jejichž vyloučení z majetkové podstaty je navrhováno) uvést, že soud přihlížel k rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 5. 1995, čj. 4 C 644/95-8, který nabyl právní moci dne 23. 5. 1995. Tímto rozsudkem bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví dlužníka a žalobkyně.

Movité věci, jejichž vyloučení je žalobkyní navrhováno, soud pro větší přehlednost projednávaného sporu rozdělil do čtyř skupin, a to s přihlédnutím k žalobním tvrzením žalobkyně. Její tvrzení jsou založena předně na vlastnictví některých movitých věcí třetí osobou (občanské sdružení IEI, pan Jaroslav Sedláček, společnost EMPE real), dále na nabytí movitých věcí na základě dědictví, a žalobkyně dále své vlastnické právo ke zbývajícím movitým věcem dovozuje jednak z kupní smlouvy uzavřené s Karlem Švorcem, a jednak z fikce v důsledku zrušení BSM.

Pokud jde o movité věci zapsané do shora označeného majetkového soupisu pod položkami m10-m12, a m23, zde soud na základě provedeného dokazování (darovací smlouva uzavřená dne 8. 10. 2010 mezi Českou spořitelnou, a. s., a Institutem evropské integrace, o. s.; potvrzení o převzetí do úschovy dlužnicí ze dne 8. 10. 2010; výslech svědka Jiřího Palečka) dospěl k závěru, že tyto movité věci jsou ve vlastnictví uvedeného občanského sdružení, které je předalo do úschovy dlužnici, a to za účelem využití v připravovaných školících prostorech, jež se měly nacházet v předmětné nemovitosti. Je tedy zjevné, že vlastnické právo k těmto věcem nesvědčí přímo žalobkyni ale uvedenému občanskému sdružení. Zdejšímu soudu je známa judikatura Nejvyššího soudu, která se týká lepšího práva , jak na ni žalobkyně odkazuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009). Byť právní závěry zde uváděné Nejvyššímu soudem zcela na projednávanou věc nedopadají, dospěl zdejší soud k závěru, že je lze analogicky na projednávanou věc vztáhnout a vyložit shora citované ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona tak, že k předmětným movitým věcem svědčí žalobkyni lepší právo , resp. že je tu dán jiný důvod, pro který neměly být uvedené movité věci do soupisu zahrnuty (jak výslovně ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákon připouští). K tomu lze dodat, že opačný výklad by fakticky znamenal další prodloužení insolvenčního řízení a nutnost provádění dalších úkonů ze strany insolvenčního správce a dotčených osob. Tento formální postup by sice spíše svědčil výslovné dikci citovaného ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, byl by ovšem ve zjevném rozporu s principem hospodárnosti a rychlosti řízení; ostatně sám žalovaný se při jednání u soudu vyjádřil tak, že aktivní legitimaci žalobkyně ve vztahu k označeným movitým věcem ve vlastnictví občanského sdružení nehodlá zpochybňovat. Proto soud dospěl k závěru, že ve vztahu k výše označeným položkám podané žalobě lze vyhovět. Ke shodnému závěru pak dospěl soud i ve vztahu k movitým věcem zapsaným v rámci výše označeného soupisu pod položkou m71, a to s přihlédnutím k čestnému prohlášení pana Jaroslava Sedláčka ze dne 1. 10. 2013. Ostatně ani ve vztahu k této položce žalovaný nezpochybnil, že by se jednalo o věci, k nimž vlastnické právo svědčí dlužníkovi.

Ve vztahu k movité věci zapsané do soupisu pod položkou m55 (plynová kamna), kdy žalobkyně tvrdí, že tuto věc měl pronajatou od společnosti EMPE real, je však nutno naopak uvést, že na základě provedeného dokazování se nepodařilo potvrdit pravdivost skutkových tvrzení žalobkyně. Především z provedeného dokazování nevyplynulo, zda vůbec byla daná movitá věc předmětem smlouvy o prodeji a zpětném leasingu ze dne 25. 9. 2009 předložené žalobkyní (viz příloha této smlouvy-soupis movitého majetku), především ale bylo na základě provedeného dokazování zpochybněno uskutečnění jakéhokoliv prodeje či pronájmu věcí žalobkyně uvedené společnosti (výslech svědka Jiřího Palečka, jednatele společnosti EMPE real). V případě movité věci zapsané pod uvedenou položkou tedy byl nucen soud žalobu zamítnout.

Ani v případě movitých věcí uvedených v soupisu pod položkou m40 (skříně) se na základě provedeného dokazování nepodařilo potvrdit pravdivost skutkových tvrzení žalobkyně, podle níž jí svědčí právo k těmto věcem na základě dědictví. Přes poučení ze strany soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. žalobkyně tato svá tvrzení neupřesnila, ani nenavrhla žádné důkazy, na základě kterých by tato tvrzení prokázala. Žalobkyní navržená svědkyně [Tereza Juppová (dříve anonymizovano )] nepotvrdila, že by se dané nemovitosti nacházely nějaké movité věci, které by žalobkyně nabyla děděním. V rámci výslechu svědka Ing. Bedřicha anonymizovano (dlužník a manžel žalobkyně) soud sice zjistil, že se v dané nemovitosti nacházely některé movité věci (starý nábytek), které žalobkyně dostala od tety z Nové Paky . Takové zjištění však nemůže s ohledem na nedostatečné označení těchto věcí být dostatečné k prokázání vlastnického práva žalobkyně, především ale nekoresponduje se samotným žalobním tvrzením.

Další skupinu movitých věcí, jejichž vyloučení z majetkové podstaty se žalobkyně domáhá, tvoří movité věci, k nimž žalobkyni na základě jejího tvrzení svědčí právo v návaznosti na rámcovou kupní smlouvu uzavřenou mezi ní a Karlem Švorcem dne 20. 4. 2011. K prokázání svých tvrzení v tomto ohledu soudu dále předložila kopie daňových dokladů ze dne 12. 12. 2012, č. 24/2012, a ze dne 30. 9. 2012, č. 2-2, 2-3, 2-4 a 2-5, jejichž součástí je přehled dodaného zboží s tím, že jako dodavatel je na uvedených daňových dokladech označen Karel Švorc a jako odběratel právě žalobkyně. Výslech svědka Karla Švorce se v projednávané věci nemohl uskutečnit, neboť uvedený zemřel. Soud proto dále vycházel ze svědecké výpovědi svědkyně Miroslavy Švorcové, která potvrdila, že žalobkyně od jejího manžela nakupovala zboží (a to až do roku 2009), obchodů se sice přímo neúčastnila, byla o nich ovšem od manžela informována. V rámci svědecké výpovědi dále především potvrdila pravost předmětných faktur s tím, že fakturu č. 24/2012 vyplnila a podepsala její dcera (která jí a manželovi s podnikáním vypomáhala) a zbývající předložené faktury vyplňovala přímo svědkyně. S ohledem na tyto daňové doklady a věrohodnou výpověď uvedené svědkyně dospěl soud k závěru, že v případě movitých věcí ztotožněných v rámci předložených faktur došlo k převodu vlastnického práva na žalobkyni a je dán důvod žalobě vyhovět a tyto věci z majetkové podstaty dlužníka vyloučit (movité věci zapsané pod položkami m20, m 31, m 32, m 37 m39, m43-45, m 51, m 53, m58). Podle názoru zdejšího soudu v tomto ohledu nebylo nutno zabývat se pravostí a povahou samotné předložené rámcové smlouvy, jak navrhoval žalovaný, neboť existence práva k majetku nebo jiný důvod, pro který neměly být dané movité věci zahrnuty do soupisu, byl prokázán již s ohledem na předložené daňové doklady a svědeckou výpověď Miroslavy Švorcové ve spojení s výpovědí dalších svědků (Tereza Juppová, Ing. Bedřich Dvořák), podle nichž se v předmětné nemovitosti nacházely též movité věci, které patřily žalobkyni. V případě ostatních movitých věcí patřících do této skupiny , které nebyly ztotožněny na základě předložených daňových dokladů, však soud podané žalobě vyhovět nemohl, neboť pouze toliko s odkazem na svědecké výpovědi právo svědčící žalobkyni prokázáno nebylo. Pokud jde o movité věci zapsané do předmětného soupisu pod položkou m8 (keramické zboží, 10 krabic), zde je třeba uvést, že tyto sice žalobkyně v rámci předložených daňových dokladů sice ztotožňuje s uvedenou položkou v soupisu, soud však nemohl odhlédnout od toho, že v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně výslovně uvádí, že právo k těmto věcem jí svědčí v důsledku fikce po zrušení BSM (nikoliv na základě převodu vlastnického práva od Karla Švorce), navíc ze svědeckých výpovědí (výslech Ing. Bedřicha anonymizovano a Miroslavy Švorcové) vyplynulo, že zboží nacházející se v dané nemovitosti bylo dlužníka, zatímco žalobkyni patřilo vybavení, které se v předmětné nemovitosti nacházelo. Proto soud ani ohledně movitých věcí zapsaných pod položkou m8 nemohl žalobě vyhovět.

Ve vztahu k závěrečné sporné skupině movitých věcí, kde žalobkyně dovozuje své právo k těmto věcem na základě fikce pro zrušení BSM, považuje za nezbytné zdejší soud nejprve uvést, že podle ustanovení § 143 občanského zákoníku, ve znění účinném v době zrušení BSM žalobkyně a dlužníka, tedy ve znění účinném do 31. 7. 1998, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů . Totéž přitom platilo o věcech, které jeden z manželů používal ke své podnikatelské činnosti (srov. shodný závěr Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2. vydání. MU v Brně, 1998, str. 126). Pro projednávanou věc tedy nemůže být rozhodující, kdo používal movité věci označené žalobkyní v době zrušení BSM (či po něm), ale komu svědčilo vlastnické právo k takovým movitým věcem dříve, tedy ještě před zrušením BSM. Způsob rozdělení movitého majetku mezi žalobkyní a dlužníkem v návaznosti na zrušení BSM na základě dohody ze dne 30. 5. 1995, kterou žalobkyně soudu předložila, proto podle názoru zdejšího soudu nemůže být pro danou věc určující (proto soud ani netrval na předložení originálu předmětné dohody, jak to navrhoval žalovaný). Prostory nacházející se v uvedených nemovitostech byly zcela zjevně užívány k podnikání (o tom mezi účastníky není sporu), za těchto okolností však tedy nemohly být předmětem BSM dlužníka a žalobkyně. Ze svědeckých výpovědí žalobkyní navržených svědků (Ing. Bedřich Dvořák, Tereza Juppová, Miroslava Švorcové), sice vyplynulo a je velmi pravděpodobné, že zbývající movité věci zde nacházející se ke svému podnikání používali jak dlužník, tak žalobkyně, nabývací titul svědčící právu žalobkyně k těmto věcem či výlučné užívání takových věcí toliko žalobkyní však prokázáno nebylo. Přes poučení ze strany soudu podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyně žádné další důkazy ve vztahu k prokázání svých tvrzení neoznačila. Proto soud s ohledem na výše uvedené nemohl, než ve vztahu k těmto movitým věcem dospět k závěru, že na základě provedeného dokazování se nepodařilo potvrdit pravdivost skutkových tvrzení žalobkyně.

V návaznosti na výše uvedené odůvodnění proto soud rozhodl tak, že z majetkové podstaty dlužníka Ing. Bedřicha anonymizovano se vylučují movité věci zapsané v daném insolvenčním řízení, sepsané dne 17. 5. 2012 v doplnění soupisu majetkové podstaty, pod položkami m10-m12, m20, m23, m31, m32, m37, m39, m43-45, m51, m53, m58, m71. Ve zbývající části pak žalobu na vyloučení movitých věcí (zapsaných pod položkami m7-m9, m13-m19, m21, m22, m24-m27, m29, m30, m40-m42, m46-m50, m54, m55, m57, m59-m61, m63, m64, m67-m70, m74, m75) soud zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že ve věci převážně úspěšný žalovaný (z hlediska počtu movitých věcí, jejichž vyloučení bylo navrhováno), náhradu nákladů řízení nepožadoval. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Výši odměny ustanoveného zástupce určil soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením § 140 odst. 2 o. s. ř. Mohl přitom přihlédnout toliko k těm úkonům ustanoveného zástupce, které plynou ze soudního spisu, neboť ustanovený zástupce soudu vyúčtování nákladů nezaslal. Celková výše odměny tedy činí 22.540 Kč a je představována 7 úkony právní služby po 2.480 Kč spočívajícími v převzetí a přípravě zastoupení, doplnění žaloby, účasti na jednání ve dnech 7. 6. 2013, 13. 9. 2013, 18. 6. 2014 (delší než 2 hodiny) a 24. 9. 2014 [§ 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5. a § 12a, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu], a dále dvěma úkony právní služby po 1.240 Kč spočívajícími v písemných návrzích na doplnění dokazování [§ 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5. a § 12a, § 11 odst. 2 advokátního tarifu], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 9x300 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky. Odměnu za zastupování ustanoveného zástupce platí stát (§ 140 odst. 2 o. s. ř.), odměna bude vyplacena k rukám ustanoveného zástupce do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Praze.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o. s. ř.).

V Praze dne 24. září 2014

JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce za správnost vyhotovení: Jana Vyskočilová