34 ICm 1270/2012
č.j.: 34 ICm 1270/2012-53 sp.zn. insolvenčního řízení: KSPH 37 INS 15190/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: GERENTEA, v. o. s., IČ 24131717, se sídlem Vodičkova 41, 110 00 Praha 1, insolvenčního správce dlužníků Jaroslavy anonymizovano , anonymizovano a Františka anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Slunný Vrch 783, 285 22 Zruč nad Sázavou, proti žalovanému: GERSTON Invest, s. r. o., IČ 24672599, se sídlem Plzeňská 1270/97, 150 00 Praha 5, zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem se sídlem Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávky žalovaného za dlužníkem Jaroslavou anonymizovano , anonymizovano , bytem Slunný Vrch 783, 285 22 Zruč nad Sázavou, ve výši 691.000 Kč, a za dlužníkem Františkem anonymizovano , anonymizovano , bytem Slunný Vrch 783, 285 22 Zruč nad Sázavou, ve výši 691.000 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 15190/2011 (KSPH 37 INS 15191/2011), nejsou zjištěny, s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 7. 5. 2012 se žalobce domáhá určení, že pohledávky žalovaného za dlužníkem Jaroslavou anonymizovano , anonymizovano , bytem Slunný Vrch 783, 285 22 Zruč nad Sázavou, ve výši 691.000 Kč, a za dlužníkem Františkem anonymizovano , anonymizovano , bytem Slunný Vrch 783, 285 22 Zruč nad Sázavou, ve výši 691.000 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 15190/2011 (KSPH 37 INS 15191/2011), nejsou zjištěny.

Jak v rámci žaloby především konstatoval do insolvenčního řízení uvedených dlužníků přihlásil žalovaný dvě totožné přihlášky pohledávek v celkové výši 971.000 Kč. Uvedené přihlášky obsahují dvě pohledávky zajištěné majetkem dlužníků (pohledávka č. 1 ve výši 280.000 Kč a pohledávka č. 2 ve výši 691.000 Kč). Tyto pohledávky uplatnil žalovaný jako vykonatelné. Pohledávky vyplývají ze Smlouvy o půjčce ze dne 13. 8. 2010 a z exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti sp. zn. 99 EZ 27/10 ze dne 13. 8. 2010. Žalobce na přezkumném jednání popřel u obou dlužníků pohledávku č. 2 ve výši 691.000 Kč přihlášenou z titulu smluvní pokuty a to z důvodu rozporu této smluvní pokuty s dobrými mravy. Smluvní pokuta totiž v případě uvedené smlouvy o půjčce a exekutorského zápisu činí 0,8% denně z dlužné částky.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že dne 13. 8. 2010 přenechal dlužníkům částku ve výši 200.000 Kč s 2% měsíčním úrokem od 14. 8. 2010 do zaplacení s tím, že se dlužníci zavázali půjčenou částku s úrokem vrátit do 13. 1. 2011. Pro případ prodlení s vrácením uvedené půjčky, její části či úroku se dlužníci zavázali společně a nerozdílně zaplatit žalovanému smluvní pokutu ve výši 1.600 Kč za každý den prodlení. Dlužníci současně uzavřeli se žalovaným před soudním exekutorem Exekutorského úřadu pro Prahu 1, JUDr. Ivo Luhanem, dohodu o splnění výše uvedených pohledávek se svolením k vykonatelnosti, ve formě exekutorského zápisu. K popření své pohledávky žalobcem žalovaný uvádí, že podle jeho názoru žalobce neuvedl rozhodné skutečnosti, ze kterých vyvozuje rozpor výše smluvní pokuty s dobrými mravy. Žalovaný má ve světle konstantní judikatury Nejvyššího soudu za to, že nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka a s tím spojeného navyšování této pokuty. V případě posuzování mravnosti konkrétního smluvního ujednání je nutno hledět i na mravnost úmyslu, potažmo jednání dlužníka. Z přihlášených pohledávek ostatních věřitelů je podle žalované patrno, že v době uzavírání Smlouvy o půjčce se žalovaným si museli být dlužníci vědomi toho, že nejsou v budoucnu schopni dostát svým závazkům. Nad rámec výše uvedeného žalovaný s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dodává, že smluvní pokuta dokonce ve výši 1% z dlužné částky denně není nepřiměřená, tudíž ani v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 téhož zákona). Žalobce se v dané lhůtě k uvedené výzvě soudu nevyjádřil, přičemž žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 INS 15190/2012 (37 INS 15191/2011), vyplývá, že dne 25. 8. 2011 ke zdejšímu soudu Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , a František Voslář, anonymizovano , oba bytem Slunný Vrch 783, 285 22 Zruč nad Sázavou, podali samostatně insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (insolvenční návrhy). Dne 9. 3. 2012 byl zjištěn úpadek uvedených dlužníků; současně bylo rozhodnuto o povolení řešení úpadku dlužníků oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byla ustanovena GERENTEA, v. o. s. (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 37 INS 15190/2012-A-23).

Dne 22. 3. 2012 byly zdejšímu soudu doručeny přihlášky pohledávek žalovaného vůči oběma dlužníkům, přičemž jako pohledávka č. 2 je v obou přihláškách uvedena pohledávka ve výši 691.000 Kč z titulu smluvní pokuty vyplývající ze Smlouvy o půjčce ze dne 13. 8. 2010, ve spojení s Exekutorským zápisem ze dne 13. 8. 2010, sp. zn. 99 EZ 27/10 (přihlášky žalobce). Dne 9. 5. 2012 se pak konalo přezkumné řízení, kde žalobce popřel pohledávku žalovaného co do pravosti ve výši 691.000 Kč (protokol o přezkumném jednání ze dne 4. 5. 2012). Důvodem popření je to, že smluvní pokuta je ve výši 0.8% denně z dlužné částky (1.600 Kč za každý den prodlení) a jako taková je v rozporu s dobrými mravy (seznam přihlášených pohledávek).

Ze Smlouvy o půjčce uzavřené dne 13. 8. 2010 mezi společnosti GERSTON Invest, s. r. o. (žalovaný) a Františkem a Janou anonymizovano (dlužníci) soud zjistil, že dlužníci si dne 13. 8. 2010 půjčili a převzali od žalovaného 200.000 Kč s tím, uvedenou částku včetně úroku ve výši 2% měsíčně vrátí žalovanému do 13. 1. 2011. Součástí smlouvy je též ujednání (článek V.), v němž se pro případ, že nevrátí půjčenou částku v uvedeném termínu, dlužníci zavázali zaplatit žalovanému společně a nerozdílně smluvní pokutu v částce 1.600 Kč za každý den prodlení se zaplacením dlužné částky. V rámci exekutorského zápisu sepsaného dne 13. 8. 2010 Mgr. Zdeňkou Klímovou, exekutorským kandidátem JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, sp. zn. 99 EZ 27/10, uznali dlužníci shora uvedený dluh na základě Smlouvy o půjčce co do důvodu i výše, přičemž výslovně souhlasili s přímou vykonatelností uvedeného exekutorského zápisu.

Podle ustanovení § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobce v souladu s výše citovaným ustanovením § 199 insolvenčního zákona řádně popřel vykonatelnou pohledávku žalovaného, přičemž své popření uplatnil u soudu včas. Ze shora reprodukovaných skutkových okolností pak vyplývá a mezi účastníky není sporné, že žalovaný půjčil na základě výše označené Smlouvy o půjčce dlužníkům částku ve výši 200.000, přičemž dlužníci se zavázali tuto částku (včetně smluveného úroku) vrátit do 13. 1. 2011. Dlužníci žalovanému na uvedený dluh neuhradili ničeho. Sporným naopak mezi účastníky zůstává ujednání týkající se smluvní pokuty a jeho žalobcem namítaný rozpor dobrými mravy, a to s ohledem na výši této smluvní pokuty, která představuje 0,8% z dlužné částky denně.

Podle ustanovení § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 pak lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Z ustanovení § 39 občanského zákoníku pak vyplývá, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 téhož zákona pak výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Ke shora nastíněné sporné právní otázce zdejší soud předně předesílá, že institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků. Jejím smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran, to však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek. Tak je ostatně v projednávané věci konstruována i žaloba, v rámci které žalobce namítá rozpor sjednané smluvní pokuty s dobrými mravy právě s ohledem na její výši (0,8% denně z dlužné částky). V tomto ohledu je třeba poznamenat, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v otázce úměry sankční povinnosti již v zásadě ustálila, přičemž ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně z dlužné částky je již zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000).

Výše sjednané smluvní pokuty v projednávané věci sice 1% z dlužné částky nedosahuje, ovšem pouze s odkazem na výši smluvní pokuty nelze její soulad či rozpor s dobrými mravy (a tím i platnost daného úkonu) posoudit. Při úvaze o obsahu a rozsahu přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě je pak třeba vedle samotné výše přihlédnout i k účelu smluvní pokuty, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k výši zajištěné částky, ke vzájemnému poměru výše hlavního závazku a smluvní pokuty případně k příčinám, proč celková výše smluvní pokuty dostoupila požadované částky. Nelze tedy podle názoru zdejšího soudu apriori vyloučit, že i smluvní pokuta ve výši 0,8% z dlužné částky denně může být v rozporu s dobrými mravy. Pro to, aby soud mohl k takovému závěru dospět, by ovšem musely přistoupit i další okolnosti, které však v projednávané věci soud neshledal a ostatně ani žalobce v rámci žaloby žádné takové okolnosti neuvádí. V tomto ohledu se soud předně zcela ztotožňuje se závěry žalovaného, podle něhož na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze v dané věci usuzovat jen z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka, kdy její výše plně odvisí od doby, po kterou dlužníci neplnili smluvní pokutou zajištěné povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007). Soud dále v projednávané věci nemohl přehlédnout, že dlužníci ze svého dluhu neuhradili žalovanému byť jen jeho část. Doba sjednané půjčky byla sice vzhledem k půjčené částce relativně krátká (necelé 3 měsíce), ovšem ani v tomto ohledu nelze dovodit rozpor s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené lze proto uzavřít, že v projednávané věci rozpor smluvního ujednání týkajícího se smluvní pokuty s dobrými mravy, který by zakládal neplatnost tohoto úkonu, podle názoru zdejšího soudu není dán, a proto mu nezbylo, než žalobu zamítnout.

Ačkoliv byl žalovaný v řízení plně úspěšný, rozhodl soud o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá na tuto náhradu právo, a to podle ustanovení § 202 insolvenčního zákona, podle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 26. října 2012

JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lucie Ostrówková