34 ICm 1240/2012
čj.: 34 ICm 1240/2012-82 sp.zn. insolvenčního řízení: KSPH 40 INS 1340/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: a) ALIM, s. r. o., IČ 62417282, se sídlem Praha 4, Jílovská 424, b) Vladimír anonymizovano , anonymizovano , bytem Nová 261, Neratovice, zastoupených JUDr. Pavlem Valouškem, advokátem se sídlem Budečská 6, Praha 2, proti žalovanému: Mgr. Jiří Prokop, se sídlem Jeseniova 10, Praha 10, insolvenční správce dlužníka Václava anonymizovano , anonymizovano , bytem Nová Ves pod Pleší 54, 262 04 Nová Ves pod Pleší, zastoupeného Mgr. Martinou Váchovou, advokátkou se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalobců přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 INS 1340/2011, ve věci dlužníka Václava anonymizovano , anonymizovano , ve výši 7.600 Kč, j e p o p r á v u.

II. Žaloba na určení pravosti pohledávek žalobců přihlášených do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 INS 1340/2011 ve věci dlužníka Václava anonymizovano , anonymizovano , z titulu smluv o půjčce ve výši 1.964.500 Kč [žalobce a)] a ve výši 1.964.500 Kč [žalobce b)], a ve výši 25.100 Kč z titulu nákladů předchozích řízení, s e z a m í t á.

III. Žalobci j s o u p o v i n n i společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 13.189 Kč, a to k rukám Mgr. Martiny Váchové, advokátky.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 2. 5. 2012 se žalobci domáhají určení, že oba mají za dlužníkem Václavem anonymizovano , anonymizovano , vykonatelnou pohledávku ve výši 7.600 Kč, a dále že žalobce a) má za uvedeným dlužníkem pohledávku ve výši 1.964.500 Kč a žalobce b) pohledávku v téže výši.

Jak žalobci shodně uvádějí, do shora označeného insolvenčního řízení přihlásili jednak samostatně každý z nich pohledávku ve výši 1.964.500 Kč z titulu půjčky zajištěné smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti, a dále společnou pohledávku v celkové výši 32.700 Kč tvořenou náklady předchozích soudních řízení. Žalovaný přihlášené pohledávky popřel. Žalobci na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2372/2010, ztratili možnost uplatňovat vůči dlužníkovi náhradu nákladů řízení (Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 18 C 139/2008, podle něhož měl dlužník zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 10.900 Kč, stejně tak jako rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 13. 10. 2009, podle něhož měl dlužník zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 14.200 Kč). Ve zbývající části nákladů řízení (7.600 Kč) opřeli žalobci svůj požadavek o pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 30 C 281/2006, které nabylo právní moci dne 12. 4. 2007, a nebylo ke dni podání žaloby zrušeno. Žalovaný neměl důvod tuto pohledávku popírat, neboť jde o pohledávku vykonatelnou. Co se týče samostatných pohledávek žalobců (v obou případech ve výši 1.964.500 Kč), žalobci uvádějí, že smlouvy o půjčce byly uzavírány postupně v průběhu společného obchodování mezi žalobci, firmou Bettac, s. r. o., a dlužníkem. Jednotlivé dílčí částky půjček byly poskytovány převážně na základě ústní dohody při jednáních souvisejících se společným obchodováním, na některé dílčí částky vystavil dlužník potvrzení. Úhrn jednotlivých částek výslovně dlužník uznal svým podpisem na potvrzení ze dne 21. 10. 2003. Kromě dlužníka podepsal tuto listinu i jeho syn Patrik Bauer, neboť půjčené částky byly používány ke společnému obchodování. Dlužník tyto částky osobně přebíral, případně byly poukazovány na jeho účty. V soupisu je opakovaně uváděn jako věřitel Miroslav Enter, ve skutečnosti však šlo o půjčky od žalobce a), jehož je Ing. Enter jednatelem. Následně žalobci uvádějí přehled půjček počínaje 21. 10. 2003 až do 20. 9. 2004. Závěrem pak dodávají, že ve smlouvě o zřízení zástavního práva dlužník výslovně uznal, že mu každý ze žalobců půjčil částku 1.964.500 Kč, a to na základě smlouvy o společném obchodování. Toto prohlášení dlužníka má podle žalobců povahu uznání dluhu co do důvodu a výše.

Žalovaný v rámci svého vyjádření k žalobě dal předně žalobcům za pravdu ohledně pohledávky ve výši 7.600 Kč z titulu náhrady nákladů řízení, z níž jsou oprávněni oba žalobci společně a nerozdílně. Ve vztahu k pohledávkám z titulu poskytnutých půjček žalovaný uvádí, že žaloba je nesrozumitelná, neboť žalobci neuvedli, který z nich konkrétně poskytl jakou půjčku. Z podané žaloby není navíc ani zřejmé, kdo měl jakou půjčku poskytnout či zda byla tato půjčka vrácena. Žalovaný dále namítá, že pokud pohledávka skutečně vznikla, tak se již zcela promlčela, a vznesl tak námitku promlčení. Podle žalovaného neobstojí tvrzení žalobce, podle něhož dlužník svůj dluh uznal v čl. II. smlouvy o zřízení zástavního práva, neboť uvedené uznání nemá povahu a důsledky uznání dluhu. Následně pak žalovaný rozporoval některé jednotlivé půjčky, které měli žalobci dlužníkovi poskytnout (podle žalovaného nebyli v některých případech subjektem poskytujícím půjčky žalobci a současně dlužník nebyl vždy příjemcem uváděných částek). V tomto ohledu jako důkazy žalovaný navrhl provedení výslechu dlužníka a současně ke svému vyjádření přiložil sdělení GE Money Bank a ČSOB k účtům, na něž měly být půjčky podle žalobců převáděny.

Při jednání u soudu žalobce nad rámec žaloby uvedl, že na některých dokladech prokazujících předmětné finanční toky skutečně není uveden dlužník, je tomu však proto, že oba žalobci s dlužníkem, jeho synem a společností Bettac spolupracovali a finanční toky se různým způsobem mísily (což se navrhuje prokázat výslechem obou žalobců). Tento stav byl napraven tím, že dlužník osobně předmětný dluh uznal a v souvislosti s tím vložil do zástavy svoji nemovitost. K namítanému promlčení žalobci odkázali na bod II. smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 7. 9. 2004.

Žalovaný při jednání u soudu nad rámec svého písemného vyjádření k žalobě toliko upozornil na to, že dne 29. 1. 2012 vzal zpět své popření pohledávek v případě každého ze žalobců ve výši 3.800 Kč (polovina nákladů přiznaných usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 30 C 281/2006).

Z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 INS 1340/2011 především vyplývá, že dne 15. 8. 2011 byl zjištěn úpadek dlužníka Václava anonymizovano , anonymizovano , bytem Nová Ves pod Pleší 54, 262 04 Nová Ves pod Pleší; insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný, přičemž soud současně prohlásil na majetek dlužníka konkurs (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2011, čj. KSPH 40 INS 1340/2011-A-31).

Dne 29. 9. 2011 byla Krajskému soudu v Praze doručena přihláška pohledávky žalobce a)-věřitel č. 5-ve výši 1.964.500 Kč z titulu nesplacené půjčky (pohledávka byla přihlášena jako zajištěná na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7. 9. 2004). Téhož dne byla Krajskému soudu v Praze doručena přihláška pohledávky žalobce b)-věřitel č. 6-ve výši 1.964.500 Kč z titulu nesplacené půjčky (pohledávka byla přihlášena jako zajištěná na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7. 9. 2004). K tomu žalobci připojili potvrzení o jednotlivých půjčkách (ze dne 13. 12. 2002 na částku 200.000 Kč, ze dne 16. 12. 2012 na částku 100.000 Kč, ze dne 18. 12. 2002 na částku 150.000 Kč, ze dne 10. 1. 2003 na částku 200.000 Kč, ze dne 17. 2. 2003 na částku 100.000 Kč a ze dne 1. 7. 2003 na částku 100.000 Kč), doklad o vkladu na účet dlužníka (ze dne 26. 2003 ve výši 15.000 Kč) a dále výpisy z účtu s vyznačenými výběry hotovosti či převody částek ve prospěch dlužníka (ze dne 7. 2. 2003 na částku 250.000 Kč, ze dne 31. 1. 2003 na částku 200.000 Kč, ze dne 8. 4. 2003 na částku 100.000 Kč, ze dne 6. 6. 2003 na částku 550.000 Kč, ze dne 8. 7. 2003 na částku 100.000 Kč, ze dne 8. 7. 2004 na částku 400.000 Kč, ze dne 6. 8. 2004 na částku 50.000 Kč, ze dne 8. 9. 2004 na částku 220.000 Kč, dále výpis za měsíc září 2004 na částku 200.000 Kč a výpis za měsíc říjen 2004 na částku 30.000 Kč). Současně žalobci přihlásili společně pohledávku ve výši 32.700 Kč z titulu náhrady nákladů soudních řízení na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 30 C 281/2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 18 C 139/2008 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 21 Co 349/2009 (přihlášky žalobců).

Dne 4. 4. 2012 se pak ve věci konalo přezkumné jednání, kde žalovaný v případě věřitele č. 5 popřel celou přihlášenou pohledávku co do pravosti-jedná se o příslušenství pohledávky, na které nevznikl nárok. U přihlášky č. 5/1 popírá rovněž pořadí přihlášené pohledávky . V případě věřitele č. 6 žalovaný popřel pravost přihlášené pohledávky a u pohledávky č. 1 současně pořadí pohledávky. Obojí z důvodu neexistence nároku (protokol o dalším přezkumném jednání ze dne 4. 4. 2012).

Soud provedl dále dokazování smlouvou o zřízení zástavního práva uzavřenou dne 7. 9. 2004 mezi žalobcem a) jako zástavním věřitelem 1) a žalobcem b) jako zástavním věřitelem 2) a dlužníkem jako zástavcem. Z této smlouvy mimo jiné plyne, že zástavce uzavřel se zástavními věřiteli dne 5. 11. 2003 Smlouvu o společném obchodování, ve znění dodatku č. 1 ze dne 18. 8. 2004, na základě které zástavní věřitel 1 a 2 půjčili zástavci každý částku 1.964.500 Kč, celkem tedy 3.929.000 Kč, splatnou do 31. 12. 2004. Ke dni podpisu této Smlouvy o zřízení zástavního práva zůstává nesplaceno celkem 3.929.000 Kč (bod II. smlouvy). Jak soud dále zjistil ze smlouvy o společném obchodování uzavřené dne 5. 11. 2003 mezi společností BETTAC, s. r. o., žalobcem a) a žalobcem b), uvedené smluvní strany se dohodly na společném obchodování, přičemž předmětem smlouvy je sdružení peněžních prostředků za účelem obchodování (bod I.1. uvedené smlouvy), přičemž žalobce a) a žalobce b) vkládají společně 2.660.000 Kč a vkladem společnosti BETTAC, s. r. o., jsou veškeré podnikatelské aktivity společnosti v minulosti (bod I.3. smlouvy).

Podle § 192 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět. Z ustanovení § 193 téhož zákona se potom podává, že o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela. Podle § 198 odst. 1 citovaného zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

V projednávané věci soud nejprve přistoupil k tomu, že se zabýval společně přihlášenou pohledávkou žalobců ve výši 32.700 Kč z titulu nákladů řízení před soudem. Jak v tomto ohledu vyplynulo ze shodných tvrzení účastníků, není mezi nimi sporné, že přihlášená pohledávka žalobců ve výši 7.600 Kč (náklady přiznané usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 30 C 281/2006), je po právu. Vzhledem k tomu, že žalobci na podané žalobě v této části trvali i přes to, že žalovaný v době těsně před jednáním soudu v dané věci vzal popření pohledávky v uvedené části zpět, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku I. Stejně tak má soud ze shodných tvrzení účastníků za to, že je mezi nimi nesporná i druhá část pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení ve zbývající výši 25.100 Kč, kdy na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 21 Cdo 2372/2010-74, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, čj. 21 Co 349/2009-47, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2009, čj. 18 C 139/2008-32, z nichž svoji pohledávku spočívající ve zbývajících nákladech řízení žalobci dovozovali. Pohledávka v této výši přihlášená do předmětného insolvenčního řízení tedy není po právu, jak je uvedeno ve výroku II.

Sporným naopak mezi účastníky tohoto řízení zůstává popření přihlášené pohledávky ve výši 1.964.500 Kč z titulu nesplacených půjček (každým ze žalobců jednotlivě samostatnou přihláškou). Žalovaný ve vztahu k těmto pohledávkám obecně vznesl námitku jejich promlčení, ve vztahu k některým jednotlivým položkám těchto pohledávek pak zpochybňoval jejich pravost.

S ohledem na takto vznesené námitky žalovaného se soud v souladu s principem hospodárnosti řízení nejprve zabýval otázkou promlčení daných pohledávek; pokud by promlčení celých pohledávek (či jejich dílčích položek) neshledal, bylo by na místě dále zkoumat pravost jednotlivých položek přihlášených pohledávek obou žalobců. Zatímco podle žalovaného jsou uvedené pohledávky promlčeny zcela, žalobce má za to, že prohlášení dlužníka učiněné ve smlouvě o zřízení zástavního práva má účinky uznání dluhu co do důvodu i výše, a zakládá proto ve smyslu § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník ), uznání dluhu a následně dle § 110 odst. 1 téhož zákona i desetiletou promlčecí dobu.

Podle § 100 občanského zákoníku se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (odst. 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. (odst. 2). Z ustanovení § 101 téhož zákona se pak podává, že pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé . Podle § 110 odst. 1 občanského zákoníku potom bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

Podle § 558 občanského zákoníku pak uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

Pro posouzení projednávané věci je v tomto ohledu tedy předně podstatné hodnocení shora citovaného ustanovení bodu II. smlouvy ze dne 7. 9. 2004 o zřízení zástavního práva, které podle žalobců představuje uznání dluhu, v jehož důsledku se předmětné právo (pohledávky) promlčují až za deset let od uznání dluhu (resp. uvedené lhůty k plnění) a jejich pohledávky v dané věci se tedy nepromlčely. K uznání dluhu podle citovaného § 558 občanského zákoníku lze v obecné rovině uvést, že představuje samostatný zajišťovací institut, přičemž svoji zajišťovací funkci plní především tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Ohledně formálních i obsahových náležitostí uznání dluhu považuje zdejší soud za vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, podle něhož je uznání dluhu jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli a kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Jak Nejvyšší soud v tomto rozsudku dále výslovně konstatoval, má-li mít písemné uznání práva dlužníkem právní důsledky uvedené v § 558 obč. zák. (tj. důsledky v podobě přetržení promlčení), je nutné, aby došlo k uznání práva jak co do důvodu, tak co do výše, přičemž pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný z jiné listiny, na níž je v listině o uznání dluhu výslovný odkaz.

Jako důvod uznání práva (dluhu) je v projednávané věci v předmětném ustanovení smlouvy o zřízení zástavního práva označena smlouva o společném obchodování, což ve smyslu výše citované judikatury Nejvyššího soudu nemusí být nedostatečné, pokud je konkrétní důvod jednoznačně dovoditelný z jiné listiny, na níž je v listině o uznání práva výslovný odkaz. Podle názoru zdejšího soudu však uvedená smlouva o společném obchodování nepředstavuje titul, z něhož by byl důvod uznaného práva (dluhu) v projednávané věci seznatelný. Soud především nemohl přehlédnout rozdílné smluvní strany v případě smlouvy o zřízení zástavního práva a smlouvy o společném obchodování. Vedle žalobců je totiž v případě smlouvy o zřízení zástavního práva smluvní stranou dlužník, zatímco v případě smlouvy o společném obchodování je smluvní stranou společnost BETTAC, s. r. o. Je sice pravdou, že smlouvu o společném obchodování podepsal dlužník jakožto jednatel uvedené společnosti, ani tím ale nemůže být rozpor týkající se stran uvedených smluv odstraněn. Stejně tak má zdejší soud za to, že smlouva o společném obchodování z hlediska svého obsahu nepředpokládá poskytování půjček dlužníkovi ze strany žalobců v té podobě, že by na ni bylo možno odkázat jako důvod uznání dluhu vzniklého na základě půjčky. Ani v tomto ohledu tak nelze blíže dovodit důvod uznání dluhu žalobcem provedený ve smlouvě o zřízení zástavního práva. S ohledem na výše uvedené proto soud učinil dílčí závěr, podle něhož bod II. smlouvy ze dne 7. 9. 2004 o zřízení zástavního práva nepředstavuje uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 558, resp. § 110 odst. 1 občanského zákoníku.

Počátek běhu promlčecí lhůty nastává tehdy, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tedy v případě dluhu jeho splatností. Ta může být určena dohodou. Pokud k dohodě nedojde, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoliv a dlužník je takovém případě povinen splnit dluh prvého dne poté, co byl o jeho splnění požádán. Pro počátek promlčení doby je tedy za takových okolností rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy došlo ke vzniku právního vztahu. V projednávané věci byla sice v případě několika dílčích půjček stanovena doba splatnosti, ta však u žádné z dílčích půjček nebyla určena později, než došlo podle tvrzení žalobců ještě k poskytnutí dalších půjček. Podle tvrzení žalobců a jimi předložených dokladů byla poslední půjčka uskutečněna převodem na účet dlužníka dne 25. 10. 2004. Vzhledem k tomu, že ani po poučení soudem podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), žalobci svá tvrzení či důkazy k namítanému promlčení uvedených pohledávek nedoplnili, a předmětné pohledávky přihlásili do insolvenčního řízení až dne 29. 9. 2011, nemá soud pochybnosti o tom (při zohlednění obecné promlčecí doby podle ustanovení § 101 odst. 1 občanského zákoníku), že se pohledávky žalobce a) i žalobce b) z titulu nesplacených půjček již zcela promlčely.

S ohledem na výše uvedené závěry proto již soud považoval za nadbytečné hodnotit pravost dílčích částí jednotlivých pohledávek z titulu nesplacené půjčky, jak byly žalovaným zpochybněny, a provádět v této souvislosti navržené důkazy (výslech žalobců, výslech dlužníka, sdělení GE Money Bank a ČSOB). Žalobu na určení, že pohledávky žalobců přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 INS 1340/2011, ve zbývající části, tedy z titulu smluv o půjčce ve výši 1.964.500 Kč [žalobce a)] a ve výši 1.964.500 Kč [žalobce b)], tak soud zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

O nákladech řízení rozhodl pak soud podle ustanovení § 151 odst. l o. s. ř. za použití ustanovení § 142 odst. 3 téhož zákona, podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Porovnáním úspěchu žalovaného (výrok II.) a jeho neúspěchu (výrok I.) v dané věci soud dospěl k závěru, že je na místě aplikovat citované ustanovení a žalovanému přiznat náhradu nákladů řízení v plné výši. Z toho důvodu uložil žalobcům povinnost nahradit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení v celkové výši 13.189 Kč. Náklady žalovaného v této výši jsou představovány jednak paušální odměnou za zastoupení advokátem ve výši 10.000 Kč (§ 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a jednak 3 režijními paušály po 300 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) ve spojení s § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.], to vše navýšeno o 21 % daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalovaného plátcem, ve výši 2.289 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Lhůta k plnění je podle § 160 odst. l o. s. ř. třídenní s povinností plnit k rukám advokáta podle § 149 odst. l o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o. s. ř.). Nebude-li povinnost stanovená rozsudkem splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (§ 251 o. s. ř.).

V Praze dne 1. února 2013

JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Tomáš Herout