33 Odo 97/2006
Datum rozhodnutí: 15.03.2006
Dotčené předpisy: § 153a předpisu č. 99/1963Sb., § 114b předpisu č. 99/1963Sb., § 49 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 97/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Z. T. a b) L. T., proti žalovanému J. U., o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 582/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2005, č. j. 31 Co 134/2005-36, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 4.463,- Kč k rukám JUDr. L. K., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení částky 50.000,- Kč představující zálohu na kupní cenu, kterou mu zaplatili poté, co účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Přestože zamýšlená kupní smlouva uzavřena nebyla (a právní důvod plnění tak dodatečně odpadl), žalovaný si uvedenou částku ponechal a nevrátil ji (tím na jejich úkor získal bezdůvodné obohacení).

Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 20. ledna 2004, č. j. 3 C 582/2003-14, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 50.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co žalobě vyhověl vydáním platebního rozkazu ze dne 21. srpna 2003, č. j. Ro 868/2003-5, jehož součástí bylo i usnesení s výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se žalovaný v případě, že podá odpor, ve lhůtě třiceti dnů od podání odporu vyjádřil ve věci. Zároveň byl poučen o následcích neuposlechnutí této výzvy ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Proti platebnímu rozkazu, který byl žalovanému doručen do vlastních rukou dne 2. 11. 2003, podal N. T., advokát, který se označil za zástupce žalovaného, jeho jménem odpor; v něm bylo pouze uvedeno, že odpor bude dodatečně odůvodněn prostřednictvím právního zástupce. Odpor byl podán k poštovní přepravě dne 14. 11. 2003. Teprve dne 19. 12. 2003 byla soudu doložena plná moc ze dne 1. 12. 2003, jíž žalovaný zmocnil uvedeného advokáta k zastupování. Žalovaný se ve stanovené třicetidenní lhůtě ode dne podání odporu ve věci nevyjádřil a ani nesdělil, jaký důvod mu v tom bránil. Soud prvního stupně dovodil, že nastala fikce uznání nároku žalovaným ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., a rozhodl rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), neboť shledal, že jsou v dané věci naplněny všechny zákonné předpoklady pro jeho vydání.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j. 31 Co 134/2005-36, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se soudem prvního stupně, že byly splněny zákonné předpoklady pro rozhodnutí formou rozsudku pro uznání (§ 114b a § 153a o. s. ř.). Nepřípadnou přitom shledal námitku žalovaného, že usnesení s výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. mělo být doručeno jeho zástupci. Poukázal v této souvislosti na to, že oznámení o zastupování žalovaného N. T. spolu s plnou mocí bylo doručeno soudu až 19. 12. 2003 (tedy po uplynutí lhůty k vyjádření) a teprve tímto dnem se stalo vůči soudu účinným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a výslovně v něm označil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že z obsahu odporu podaného zástupcem žalovaného bylo zcela zřejmé, že je v řízení zastoupen advokátem, který odpor i sepsal. Pokud soud prvního stupně následně usnesením vyzval žalovaného, aby odpor odůvodnil, a doručil je pouze žalovanému, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže žalovaný k odporu nedoložil plnou moc udělenou svému zástupci, měl být soudem vyzván k doložení plné moci. Usnesení soudu prvního stupně, jímž byl žalovaný vyzván k odůvodnění odporu, je proto neúčinné a lhůta pro zdůvodnění odporu doposud nepočala běžet. Namítl rovněž, že nebyly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, jelikož jeho zástupci nebylo dosud doručeno usnesení vydané podle § 114b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. Z těchto důvodů navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci nepovažují dovolání žalovaného za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam. Důvody, o které žalovaný své dovolání opírá, jsou ryze procesní. Usnesení s výzvou a poučením podle § 114b o. s. ř. bylo správně doručováno žalovanému, neboť v té době nebyl nikým zastoupen; nebylo proto důvodu uvedené usnesení znovu doručovat jeho zástupci.

Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném odvolacím soudem podle dosavadních právních předpisů (čl. II bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), bylo rovněž dovolání projednáno a o něm rozhodnuto podle dosavadních právních předpisů (tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. V posuzovaném případě nemůže být přípustnost založena § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Přípustnost dovolání tak může být zvažována pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu tohoto ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky zde uvedené v případě přípustného dovolání), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát jen ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním napadeny.

I když žalovaný v dovolání výslovně odkazuje na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., z jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je patrné, že namítá-li nesprávnost postupu soudu prvního stupně, který usnesení s výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nedoručil jeho zástupci, uplatňuje ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Jeho prostřednictvím se pokouší zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly naplněny veškeré zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).

Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Podle § 114b odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tom případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Usnesení s výzvou musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (§ 114b odst. 4 o. s. ř.). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Jedním z kvalifikovaných předpokladů vydání rozsudku pro uznání je doručení usnesení s výzvou žalovanému do vlastních rukou.

Podle § 49 odst. 1 věty první o. s. ř. má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Podle § 114b odst. 4 o. s. ř. se usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. doručuje do vlastních rukou účastníku řízení. Jestliže si však účastník zvolí zástupce (§ 24 o. .s. ř.), který je vybaven plnou mocí pro celé řízení (§ 25 odst. 1 a § 28 odst. 1, 2 o. s. ř.), doručuje se usnesení pouze tomuto zástupci. Udělení plné moci je přitom třeba soudu vždy prokázat. Je-li vydání rozsudku pro uznání podmíněno řádným doručením usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. účastníku do vlastních rukou, pak v případě, kdy je účastník v řízení zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, musí být tato podmínka splněna ve vztahu k tomuto zástupci. Jestliže by totiž soud v tomto případě doručil jen účastníku, nebyl by splněn předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 4 o. s. ř., neboť ten je spojen jedině s řádným (účinným) doručením.

V posuzovaném případě bylo usnesení s výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a poučením podle § 114b odst. 5 o. s. ř. (které bylo součástí vydaného platebního rozkazu) žalovanému doručováno soudem prvního stupně v době, kdy podle obsahu spisu neměl žádného zástupce s procesní plnou mocí, a nic tomu ani nenasvědčovalo. Uvedené usnesení bylo žalovanému doručeno dne 2. 11. 2003 a teprve v odporu proti platebnímu rozkazu, který soudu došel dne 18. 11. 2003, je uvedeno, že žalovaný je zastoupen N. T. Plná moc, kterou mu žalovaný udělil k zastupování v řízení ze dne 1. 12. 2003, byla soudu doložena až dne 19. 12. 2003. Soud prvního stupně tak neměl důvod postupovat při doručování usnesení podle § 49 odst. 1 o. s. ř., neboť mu předtím nebyla předložena plná moc zástupce. Z uvedeného vyplývá, že se jednalo o doručení účinné a požadovaný zákonný předpoklad vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 4 o. s. ř. byl proto splněn. Dalšími výhradami žalovaného se dovolací soud nezabýval. Namítaná okolnost, že žalovaný (ač zastoupen) byl soudem vyzýván k odůvodnění odporu, nemá oporu v obsahu spisu, neboť soud žalovaného k ničemu takovému nevyzýval. Okolnost, zda byla či nebyla soudem učiněna výzva k doložení plné moci po podání odporu, jsou zcela bez významu z hlediska posouzení, zda byly splněny předpoklady vydání rozsudku pro uznání.

Lze tak uzavřít, že se žalovanému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí tudíž nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za stavu, kdy žalobcům vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 3.600,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 17 odst. 2 a § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů v částce 2 x 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 713,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 15. března 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu