33 Odo 97/2005
Datum rozhodnutí: 24.01.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 97/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobců a/ N. S. spol. s r. o. 76, zastoupené a b/ Ing. P. H., správce konkursní podstaty úpadce A. s.r.o., proti žalovanému Ing. R. U., o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 37/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, č. j. 29 Co 357/2004, 29 Co 360/2004-78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalovaný se domáhal obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 13 C 96/99, ve kterém mu byla rozsudkem ze dne 11. 7. 2002 uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1,206.989,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % od 1. 9. 1997 do zaplacení a řízení o zaplacení dalších 50.018,- Kč s příslušenstvím bylo zastaveno. Svůj požadavek odůvodnil tím, že po pravomocném skončení řízení vedeného pod sp. zn. 13 C 96/99 odstoupil od smluv, z nichž byla jeho platební povinnost dovozena, neboť byly uzavřeny v tísni a v rozporu se zákonem č. 328/1991 Sb. a též z důvodu, že nebylo zčásti předáno plnění. Jako nové důkazy označoval prohlášení o odstoupení od předmětných smluv, výslech své matky a policejní spisy, týkající se stíhání jeho matky.

V původním řízení došlo k záměně účastníků řízení na straně žalobce, když původní žalobce Ing. P. H., správce konkursní podstaty úpadce A. s.r.o. po zahájení řízení postoupil zažalovanou pohledávku úpadce za žalovaným společnosti N. S. spol. s r.o.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. 16 C 37/2003-47, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2004, č. j. 16 C 37/2003-83, žalobu na obnovu řízení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 o. s. ř. Skutečnost, že žalovaný odstoupil po vydání rozhodnutí od smlouvy, ze které vyplývala povinnost žalovaného plnit, není důvodem obnovy řízení; nejde totiž o skutečnost, ani důkaz, který žalovaný bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně. Matka žalovaného byla soudem vyslechnuta již v původním řízení. Důkaz policejním spisem o trestním stíhání matky žalovaného nemůže přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci. Ve vztahu k žalobci Ing. P. H. soud žalobu o obnovu řízení zamítl pro nedostatek jeho věcné legitimace, neboť v době rozhodování v původním řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 96/99 již nebyl účastníkem řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. září 2004, č. j. 29 Co 357/2004, 29 Co 360/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že řízení, které předcházelo vyhlášení napadených rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo provedeno v souladu s procesními předpisy; důkazy navržené žalovaným (zejména listinné důkazy odstoupení od kupní smlouvy, dohoda o vyrovnání pohledávek) soud prvního stupně řádně provedl a zhodnotil. Zamítl-li návrh na provedení důkazu výslechem svědkyně Ulrychové, učinil tak správně proto, že tato svědkyně již byla vyslechnuta v původním řízení a navíc nešlo o důkaz, který žalovaný bez své viny nemohl použít v původním řízení. Ani odvolací soud neshledal zamítnutí návrhu na doplnění dokazování obsahem spisu o trestním stíhání matky žalovaného nesprávným. Takový důkaz nemohl pro žalovaného přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé. Skutečnost, že matka žalovaného byla trestně stíhaná, případně že její trestní stíhání bylo zastaveno, neměla vliv na právní vztah mezi správcem konkursní podstaty Ing. P. H. a posléze N. S. spol. s r.o. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, podle kterého nemohou být důvodem pro povolení obnovy řízení skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení, nýbrž jen skutečnosti, které tu byly už před tím, odvolací soud zdůraznil, že v posuzované věci žalovaný dovozuje důvodnost obnovy řízení právě z takové skutečnosti, jež nastala po skončení původního řízení, kdy rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 13 C 96/99 nabyl právní moci. Pochybení soudu prvního stupně shledal pouze v tom, že o žalobě na obnovu řízení rozhodl rozsudkem, ačkoli podle procesních předpisů mělo být rozhodováno usnesením; tato formální chyba však nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí, neboť rozhodnuto bylo vyšší formou rozhodnutí.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V prvé řadě nesouhlasí s tím, že lze akceptovat, bylo-li soudem prvního stupně o jeho žalobě na obnovu řízení rozhodnuto rozsudkem, ač mělo být rozhodnuto usnesením. Dále má zato, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, neboť v jeho záhlaví byla žalobkyně nesprávně označena, což činilo rozhodnutí soudu prvního stupně nesrozumitelným. Odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně neposoudil skutečnost, že mu bylo rozhodnutím soudu prvního stupně znemožněno předložit při jednání o obnově řízení všechny důkazy, které navrhoval. Má zato, že právě jimi mohl dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí ve věci. Důkazy, jejichž provedení navrhoval a které soud odmítl provést, nemohl v původním řízení použít, neboť trestní stíhání jeho matky, při němž byly tyto důkazy zjišťovány, bylo zastaveno až v polovině roku 2004.

Dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v § 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí § 237 o. s. ř. obdobně.

Protože dovolání žalovaného směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení, může být přípustnost dovolání zvažována výlučně v intencích ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci zásadní právní význam, nastává až tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že tomu tak skutečně je.

Z toho, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, které se navíc vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., prostřednictvím kterého je možno namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), či důvod, kterým je možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož je dovolací soud (s výjimkami v něm uvedenými) ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní jen ty právní otázky, jejichž posouzení dovolatel zpochybnil.

V napadeném rozhodnutí byla řešena zejména otázka, zda jsou splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 o. s. ř., tedy zda žalovaný v řízení o povolení obnovy řízení prokázal existenci nových skutečností a důkazů, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a § 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci (§ 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

Již v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení, nýbrž jen skutečnosti, které tu byly už před tím. Lze proto přisvědčit závěru odvolacího soudu, že důvodem pro obnovu řízení v dané věci nemůže být skutečnost, že žalovaný po skončení původního řízení odstoupil ať již z důvodu jím namítané tísně a nápadně nevýhodných podmínek nebo proto, že mu plnění údajně nebylo zčásti předáno - dne 11. 1. 2003 od kupních smluv, na základě kterých mu byla uložena v původním řízení povinnost zaplatit žalovanou částku (dále jen smlouvy ). Správný je rovněž závěr, že důkaz výslechem svědkyně M. U. (matky žalovaného), která měla vypovídat k důvodům, jež žalovaného vedly k odstoupení od smlouvy, a listinný důkaz (spis policie ČR o trestním stíhání M. U.), jímž mělo být prokázáno, že žalovaný jednal při uzavření smluv ve stavu tísně , nejsou důkazy uvažované § 228 o. s. ř. M. U. byla jako svědek slyšena v původním řízení; nejde tudíž o důkaz, který žalovaný nemohl bez své viny použít v původním řízení. Nabízený listinný důkaz sice nemohl být proveden v původním řízení, nejde však o důkaz, který by mohl přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci, neboť měl sloužit k prokázání důvodů, které vedly žalovaného k odstoupení od smluv. Jak již bylo uvedeno shora, úkon odstoupení od smluv byl žalovaným učiněn teprve po skončení původního řízení. Dovodil-li tudíž odvolací soud, že v posuzovaném případě nebyly splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 o. s. ř., je jeho právní posouzení věci správné a jeho rozhodnutí tak nemůže být zásadně právně významné.

Námitka dovolatele, že odvolací soud postupoval nesprávně, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně přesto, že v jeho záhlaví byla žalobkyně nesprávně označena a rozhodnutí se tak stalo nepřezkoumatelným, stejně jako jeho výtka ohledně nesprávné formy rozhodnutí, nejsou podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., nýbrž představují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jenž nemá jak již bylo výše vyloženo při zvažování přípustnosti dovolání žádnou relevanci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99) .

Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích námitek nemůže mít po právní stránce zásadní význam a že tedy dovolání není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobcům v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2007

JUDr. Ivana Zlatohlávková ¨

předsedkyně senátu