33 Odo 955/2003
Datum rozhodnutí: 10.02.2005
Dotčené předpisy: § 228 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 955/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce M. V., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Ing. P. M., zastoupenému, advokátem, o návrhu žalovaného na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 7/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2003, č. j. 18 Co 226/2003-32, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaný se žalobou ze dne 14. 1. 2003 domáhal povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 69/2002, v němž bylo žalobě vyhověno rozsudkem pro zmeškání ze dne 29. 5. 2002. Uváděl, že ačkoli byl v uvedený den přítomen u soudu a měl v úmyslu se jednání zúčastnit, musel v důsledku zhoršeného zdravotního stavu budovu soudu opustit. Před tím se soudu písemně omluvil. Soudci sice byla omluva před jednáním doručena, ale chybně ji interpretoval. Postupem soudu byla žalovanému odňata možnost uplatnit rozhodující argument, že žalobce užívá dokončené dílo nejpozději od 4. 11. 1996; přitom tato skutečnost mohla být prokázána výpovědí svědků Ing. J. R. a M. P., zápisem ve stavebním deníku a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 58/98. Jelikož mu byl rozsudek pro zmeškání doručen náhradním způsobem a on jej osobně převzal až poté, co nabyl právní moci, nemohl proti němu podat řádný opravný prostředek.

Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 26. března 2003, č. j. 19 C 7/2003-14, zamítl žalobu na obnovu řízení ze dne 14. 1. 2003 a rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že Okresní soud v Karlových Varech rozhodl ve věci pravomocným rozsudkem pro zmeškání ze dne 29. května 2002, č. j. 19 C 69/2002-22, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 288.943,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, při naplnění všech zákonných předpokladů pro jeho vydání podle § 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o. s. ř. ). Důvody pro obnovu řízení stanovené v § 228 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. zde neshledal, neboť rozsudek pro zmeškání byl vydán v důsledku chování žalovaného, který, ač řádně předvolán, se k prvnímu jednání ve věci samé nedostavil a zbavil se tak možnosti brojit proti žalobě. Důkazy, které žalovaný navrhuje provést, existovaly již v době vydání rozsudku pro zmeškání. Navíc žaloba na obnovu řízení byla podána po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. června 2003, č. j. 18 Co 226/2003-32, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil s výjimkou posouzení běhu subjektivní lhůty podle § 233 o. s. ř. Zdůraznil, že rozsudek pro zmeškání je možno napadnout žalobou na obnovu řízení, lze-li důvody obnovy vztahovat na předpoklady, za nichž byl vydán. Jelikož provedení dokazování není předpokladem vydání rozsudku pro zmeškání, nepřipadá u nich v úvahu užití důvodu obnovy uvedeného v § 228 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a poukaz na nové důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nové skutečnosti a rozhodnutí, které mohou pro navrhovatele obnovy přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, jsou důvodem obnovy potud, pokud mohou vést k závěru, že rozsudek pro zmeškání nebylo možné vydat nebo že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, ačkoliv nastala fikce nespornosti skutkových tvrzení obsažených v žalobě podle § 153b odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud poukázal na to, že k doručení rozsudku pro zmeškání žalovanému došlo náhradním doručením - uložením na poště. I když si žalovaný rozsudek převzal osobně u soudu až dne 14. 10. 2002, jeho náhradní doručení nezpochybnil a odvolání proti němu nepodal. Jelikož žalovaný v řízení o povolení obnovy řízení přes výzvu soudu žádným způsobem nedoložil své tvrzení, že zdravotní stav mu neumožnil účastnit se jednání, při němž byl rozsudek pro zmeškání vydán, nelze dovodit, že v posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkl, že věc nesprávně právně posoudil. Namítl, že z prvního jednání ve věci se řádně, včas a důvodně (pro onemocnění) omluvil a požádal o odročení jednání. Tato okolnost měla vést soud k odročení jednání a bránila mu vydat rozsudek pro zmeškání. Proti rozsudku pro zmeškání ze dne 29. května 2002, č. j. 19 C 69/2002-22, který si osobně převzal až 14. 10. 2002, se nemohl odvolat, neboť v mezidobí v důsledku jeho náhradního doručení uložením na poště již nabyl právní moci. Navíc je názoru, že v tomto případě tu ani nebyl důvod pro podání odvolání ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Poukázal na pochybení soudce, který nesprávně posoudil důvodnost omluvy žalovaného. Soud prvního stupně měl žalovaného v písemném vyhotovení rozsudku poučit ve smyslu § 153b odst. 4 o. s. ř. a doručit mu ho do vlastních rukou. Jestliže tak neučinil a využil mimořádného institutu náhradního doručení, omezil tím žalovaného v jeho ústavním právu na spravedlivý proces. Žalovaný navrhl rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o.s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v § 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a v § 237 o. s. ř.

Protože dovolání žalovaného směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, může být přípustnost dovolání zvažována výlučně v intencích § 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci zásadní právní význam, nýbrž až tehdy, dopěje-li dovolací soud k závěru, že tomu tak skutečně je.

Podle obsahu dovolání dovolací námitky žalovaného směřují výlučně proti postupu soudu v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 69/2002 a žádnou otázku zásadního právního významu, kterou řešil odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení, neoznačují. V napadeném usnesení byla totiž řešena pouze otázka, zda jsou splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 o. s. ř., tedy zda žalovaný v řízení o povolení obnovy původního řízení prokázal existenci nových skutečností (které nemohl v původním řízení bez své viny použít), jež mohou vést k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (v původním řízení). Žalovaný přehlíží, že obnova řízení není určena k přezkoumání správnosti právního posouzení věci (k tomu slouží odvolání) či k nápravě zmatečnostních vad (k tomu slouží žaloba pro zmatečnost). Vytýká-li žalovaný prostřednictvím svých námitek soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil důvodnost omluvy žalovaného z prvního jednání ve věci a že pochybil, když ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání, domáhá se ve skutečnosti toliko revize závěru, k němuž dospěl soud prvního stupně v původním řízení, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci nebyly naplněny zákonné předpoklady pro povolení obnovy řízení, však nenapadá.

Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích námitek nemůže mít po právní stránce zásadní význam a že tedy dovolání není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/, § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Přitom k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalobci v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 10. února 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu