33 Odo 942/2005
Datum rozhodnutí: 30.11.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 91 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 942/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně R. T. spol. s r. o., proti žalovaným 1) B. D., a 2) R. S., o 42.378,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 36/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. února 2005, č. j. 57 Co 640/2004-165, takto :

I. Dovolání žalovaných se odmítají.

II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.125,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. H. S.

III. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.865,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. H. S.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou domáhala vůči původně žalovanému E. D. zaplacení částky 42.378,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 10. února 1998 do zaplacení s tvrzením, že podle zprostředkovatelské smlouvy ze dne 8. října 1996 jí vznikl nárok na sjednanou smluvní provizi v žalované výši, na kterou protistrana nic nezaplatila.

Okresní soud v Opavě (dále jen soud prvního stupně ) nejprve usnesením ze dne 19. března 2003, č. j. 9 C 36/99-63, rozhodl v důsledku úmrtí E. D. o tom, že v řízení bude nadále pokračováno se čtyřmi dědičkami, dále usnesením ze dne 16. června 2003, č. j. 9 C 36/99-80, připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření požadavku o zaplacení úroků z prodlení a konečně usnesením ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 9 C 36/99-94, zastavil řízení vůči dvěma dědičkám a připustil další změnu žaloby. Následně rozsudkem ze dne 4. května 2004, č. j. 9 C 36/99-119, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 24.682,30 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 21. října 1997 do zaplacení a druhé žalované povinnost zaplatit částku 17.695,70 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 21. října 1997 do zaplacení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedených důkazů dovodil, že dne 8. října 1996 byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva, kterou se žalobkyně zavázala obstarat pro E. D. uzavření kupní smlouvy o prodeji pozemků, náležejících do jeho bezpodílového spoluvlastnictví s první žalovanou, konkrétně parcel č. 552/2, 537/1 a 537/2 v k. ú. O., a E. D. se zavázal zaplatit odměnu ve výši 5 % z kupní ceny těchto nemovitostí. Tak se mělo stát i v případě, že E. D. uzavře kupní, nájemní nebo zástavní smlouvu se zájemcem vyhledaným žalobkyní v době trvání zprostředkovatelské smlouvy i po skončení platnosti zprostředkovatelské smlouvy. Dne 30. května 1997 E. D. vypověděl zprostředkovatelskou smlouvu a poté společně s první žalovanou uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byly shora uvedené nemovitosti, s P. S. - jedním ze žalobkyní vyhledaných zájemců. K námitce neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy proto, že ji nepodepsala rovněž první žalovaná jako bezpodílová spoluvlastnice, soud prvního stupně dovodil, že nešlo o právní úkon, ke kterému by byl nezbytný souhlas spoluvlastnice; podpisem kupní smlouvy ostatně potvrdila souhlas s jednáním svého manžela. Soud prvního stupně neshledal neplatnou zprostředkovatelskou smlouvu ani pro tvrzenou neurčitost ujednání o výši odměny žalobkyně. Provize ve výši 5 % z kupní ceny nemovitostí zcela určitým způsobem stanoví odměnu žalobkyně, nepřipouští pochybnosti o její výši a neodporuje dobrým mravům podle § 3 odst. 1 obč. zák. Za situace, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy se zájemcem, kterého vyhledala žalobkyně v době trvání zprostředkovatelské smlouvy, vznikla E. D. povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku, rovnající se 5 % z kupní ceny ve výši 807.200,- Kč. Podle poměru, v jakém nabyly žalované dědictví po E. D. a v jakém odpovídají za jeho dluhy (§ 470 obč. zák.), jim proto soud prvního stupně uložil v souladu s upraveným žalobním požadavkem povinnost k plnění.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. února 2005, č. j. 57 Co 640/2004-165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu věc posoudil přiléhavě i po právní stránce. Zopakoval, že zprostředkovatelská smlouva je platná a neobstojí námitka neplatnosti, opřená o překročení mezí při nakládání se společnou věcí podle § 145 odst. 1 a 2 obč. zák. Navíc zprostředkovatelskou smlouvu uzavíral E. D. se souhlasem první žalované. Ujednání o výši odměny procentem z kupní ceny nevzbuzuje pochybnosti o způsobu jejího určení ani v případě použití jednotného čísla podstatného jména nemovitost , neboť dle obsahu smlouvy je jednoznačné, že dohodnuté procento odměny vychází vždy z kupní ceny prodané věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované (dále též dovolatelky ) dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má podle jejich názoru po právní stránce zásadní význam. Za nesprávný považují právní závěr odvolacího soudu o platnosti uzavřené zprostředkovatelské smlouvy. Podle žalovaných je smlouva neplatná především proto, že hovoří o odměně za zprostředkování ve výši 5% z kupní ceny nemovitosti, nikoliv nemovitostí; takové ujednání trpí nedostatkem určitosti a odporuje dobrým mravům. Neurčitost vyplývá ze skutečnosti, že smlouva nestanoví výši kupní ceny, za jakou má být předmět zprostředkování nabízen k prodeji, a rozpor s dobrými mravy je dán tím, že není určena časová hranice, ve které by žalobkyně mohla uplatňovat zaplacení odměny vůči E. D. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že existovalo souhlasné rozhodnutí manželů o prodeji společné věci, pak k takovému souhlasu nedošlo. Z provedených důkazů nelze dovodit, že by první žalovaná věděla nebo vzhledem ke všem okolnostem musela vědět, že předmětem zprostředkovatelské smlouvy budou i další pozemky p. č. 537/1 a 537/2. Dovolatelky proto navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami oběma žalovanými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však dovolání podle odst. 1 tohoto ustanovení není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V dané věci dovolatelky napadají dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ukládající první žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 24.682,30 Kč s příslušenstvím a druhé žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 17.695,70 Kč, rovněž s příslušenstvím. Ačkoliv součet přisouzených částek přesahuje hranici 20.000,- Kč, skládá se ze dvou samostatných nároků. O společná práva a povinnosti, ohledně nichž se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky řízení, kteří vystupují na jedné straně, a úkony jednoho z nich platí i pro ostatní, tedy tam, kde podle ustanovení hmotného práva je právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nedílné povahy, se jedná např. v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví náležejícího více spoluvlastníkům, v řízení o neplatnost závěti zůstavitele, který zanechal více dědiců, v řízení o popření otcovství (nyní popření rodičovství) ve vztahu k dítěti, otci a matce apod. (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 1975, jako R 1/75). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou až do vypořádání pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se na těchto právech a povinnostech navzájem podílejí; v řízení, v němž o tato práva nebo povinnosti jde, mají postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 192/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002, jako R 24/2002). Jestliže usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 1. října 2002, č. j. 20 D 1948/2001-40, byla schválena dohoda dědiček o vypořádání dědictví a dědictví nabyly poměrně obě dovolatelky, v řízení ztratily postavení nerozlučných společnic, neboť za dluhy zůstavitele odpovídají podle § 470 obč. zák. již jen poměrně do výše nabytého dědictví. Připadá-li dědictví více dědicům, má každý z nich za povinnost uhradit dluhy tížící dědictví podle poměru ceny toho, co z dědictví nabyl, k ceně celého dědictví a do výše ceny nabytého dědictví. Dědici tedy za dluhy zůstavitele, pokud již bylo rozhodnuto o nabytí dědictví v dědickém řízení rozhodnutím soudu dle § 175q o. s. ř., neodpovídají společně a nerozdílně.

Z toho, co bylo shora uvedeno vyplývá, že žalované (jako procesní nástupkyně původního žalovaného E. D.) v tomto řízení nejsou nerozlučnými společnicemi ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř., nýbrž společnicemi samostatnými podle § 91 odst. 1 o. s. ř.; rozsudek se tedy nemusí nutně vztahovat na obě společně. Přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každé z dovolatelek odděleně bez ohledu na to, zda součet nároků proti nim uplatněných přesahoval částku 20.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným rozsudkem bylo vůči druhé žalované R. S. rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč, (přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 5/2000, pod poř. č. SJ 55/2000). Je tedy zřejmé, že dovolání druhé žalované směřuje proti výroku rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

Předmětem dovolacího přezkumu by mohlo být jen dovolání první žalované za předpokladu, že se jedná o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání první žalované založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.], a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.

O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor ), svazku 1, pod č. C 23, a usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71]. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t. j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména tehdy, když vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, "nové", řešení této právní otázky.

První žalovaná spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s tvrzením o neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy ze dne 8. října 1996.

Na tomto místě je třeba připomenout, že už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady první žalované ke způsobu, jakým soudy obou stupňů vykládaly obsah zprostředkovatelské smlouvy z 8. října 1996 (závěr o ujednání odměny žalobkyně ve výši 5 % z kupní ceny prodávaných nemovitostí) a zjišťovaly tak, jaká práva a povinnosti si v ní účastníci ujednali, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Stejně tak míří na zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci tvrzení této dovolatelky o neexistenci souhlasu první žalované s prodejem veškerých nemovitostí v k. ú. Otice.

Ani pro řešení otázky tvrzené neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) neshledává dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadně významným. Posouzení správnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v projednávané věci je otázkou posouzení konkrétního právního úkonu a zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní (zobecňující) přesah, neboť je významné jen pro konkrétní věc. Dovolání proto není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani z tohoto důvodu přípustné.

Jelikož Nejvyšší soud ČR neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu první žalovanou uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) zásadně právně významným, není její dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto je jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalované, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinny nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 10 odst. 3, § 3 bodu 5., § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. V případě první žalované sazba odměny činí 2.125,- Kč (předmětem dovolacího řízení byla částka 24.682,30Kč) a v případě druhé žalované 1.865,- Kč (hodnota předmětu dovolacího řízení 17.695,70 Kč). K sazbě každé odměny přísluší paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. listopadu 2005

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu